01 února 2011

Styl soudní argumentace v Česku, Polsku a Maďarsku

Před bezmála třemi lety jsem tu informoval o zamýšleném výzkumu, který se pokusil kvantitativně ohodnotit míru formalistických a neformalistických argumentů v judikatuře správních soudů Polska, Česka a Maďarska. Výzkum se týkal let 1999 až 2004, tedy období bezprostředně předcházející vstupu ČR do EU a několika mála měsíců po vstupu do EU. Výsledky výzkumu byly publikovány v našem společném článku Matczak, M. – Bencze, M. – Kühn, Z. Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. Journal of Public Policy, Cambridge University Press, April 2010, sv. 30 část 1, pro čtenáře tohoto blogu předkládám základní informace, k nimž jsme došli.
Náš výzkum zahrnul cca 1200 rozhodnutí vynesených správními soudy v ČR, Maďarsku a Polsku v letech 1999 a 2004. Kritériem výběru byla publikace rozhodnutí v oficiální sbírce soudních rozhodnutí. Měli jsme totiž za to, že publikovaná rozhodnutí budou více odpovídat složitým případům aplikace práva („hard cases“). Rozhodnutí se týkala daňových věcí a dalších veřejnoprávních otázek významných z hlediska komerčních aktivit (např. rozhodnutí v oblasti investic, stavebního práva, nejrůznější licenční řízení, právo životního prostředí, veřejné zakázky, soutěžní právo atd.).

Interpretační standardy, ze kterých vycházejí správní soudy, jsme klasifikovali následujícím způsobem.
(i) Standardy právu interní, kterými je jazykový výklad zákona, případně odkaz na dřívější soudní judikaturu. Pod tyto standardy jsme s ohledem na to, jak k nim soudy přistupují, podřadili též „logickou“ metodu výkladu (ta má sice teleologickou povahu, soudy k ní však přistupují mechanicky a formálně), event. různé interpretační pravidla typu lex specialis derogat legi generali. V Česku zahrnuly 72 % všech právních argumentů, v Polsku 81 %, v Maďarsku dokonce 88 %.
(ii) Standardy právu externí, zahrnující úmysl zákonodárce, cíle právní regulace, nalezení smyslu právní normy atd. Pokud soudce odkazuje na tuto skupinu argumentů, vykračuje současně z koncepce „omezeného“ práva a dává právu rozumný smysl s ohledem na jeho společenský kontext. Těch bylo u nás 18,6 % všech argumentů, v Polsku 10 %, v Maďarsku jen 9 %.
(iii) Ústavní standardy vycházejí z ústavy a jejích argumentů. Zahrnují mj. princip proporcionality, zásady ochrany lidských práv a zákaz diskriminace. U nás tvořily 8 %, v Polsku 7.4 %, v Maďarsku jen zanedbatelných 2.5 %.
(iv) Standardy z práva EU. Zde nutno brát v úvahu, že šlo v podstatě jen o působení silou přesvědčivosti, neboť ve zkoumaném období právo EU na soudní případy ještě přímo nepůsobilo. Asi i proto jich bylo ve všech třech zkoumaných systémech zcela zanedbatelné množství, kolem 1 %.

Čtyři typy standardů ukazují také rozdíly mezi dvěma strategiemi, které soudce mohl volit. Soudci, kteří vycházejí především ze standardů právu interních, volí formalistickou strategii. Naopak čím více odkazů na zbývající tři skupiny standardů, tím více soudce směřuje k neformalistické strategii.
Výsledky ukazují dominanci odkazů na standardy právu externí: v průměru celkem 83% všech odkazů ve jmenovaných státech směřuje do této skupiny. Soudci většinou odkazují na jazykový výklad textu zákona. Odkazují často rovněž na systematický výklad zákona, event. zejména v Polsku též na právní literaturu. Odkazy na standardy právu externí jsou na druhém místě, tvoří celkem asi 9% všech argumentů. V rámci této skupiny soudci zpravidla odkazují na cíl právní normy a záměr historického zákonodárce.
Odkazy na ústavní standardy zahrnuly celkem 7 % všech použitých argumentů. Odkazy byly pestré, od argumentací ústavou jako celkem (např. nespecifikovaným základním právem nebo svobodou) k určitým ústavním právům. Poměrně málo se argumentovalo principem proporcionality.

Z hlediska dynamiky jednotlivých argumentů lze uvést, že čísla byla poměrně setrvalá po celé zkoumané období. Jako výjimka z tohoto pravidla tak v českém právu určitou vzestupnou tendenci vykazovala jen argumentace ústavním právem.

Výsledky mezi jednotlivými soudními soustavami se nijak drasticky neliší, což ostatně naznačuje sdílení stejné právní kultury i nedávné historie. Přesto čtenáře asi nejvíce zaujme relativně větší počet odkazů na externí standardy v české judikatuře. Podle mého názoru jsou příčiny odlišností dvojí.

Narozdíl od Polska a Maďarska jsou čeští soudci v dennodenním kontaktu s rezolutně anti-formalistickým ústavním soudem. Ten má pravomoc rušit soudní rozhodnutí jako protiústavní. Během prvních deseti let své existence (1993-2003) český Ústavní soud opakovaně zdůrazňoval antiformalistické aspekty soudcovské interpretace a kritizoval excesivní zákonný pozitivismus a textualismus obecné justice. Ústavní soud vyvinul dokonce doktrínu, podle níž excesivní formalismus může za určitých okolností založit protiústavnost. Když kritizoval formalistickou koncepci práva, Ústavní soud otevřeně a nediplomaticky uvedl, že „[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity” (notoricky známý a často citovaný nález „Liška Bystrouška vs. Jezevčík Bertík“, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, publ. pod č. 30/1998 Sb.). Soudci ÚS i v pracích doktrinálních zdůrazňovali, že pohyb směrem k teleologické argumentaci musí být realizován nejen v judikatuře, ale též v právní doktríně (nejvýznamnější prací zde byla asi Holländerova Ústavněprávní argumentace. Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha, Linde 2003). Naproti tomu maďarský ústavní soud, vybavený pouze pravomocemi abstraktního přezkumu ústavnosti, neuspěl ve svých pokusech o transformaci obecné justice. Tak mohl maďarský autor ještě v roce 2002 napsat, že „stále ještě lze říci, že většina obecných soudců nevidí žádný vztah mezi ústavou a jejich běžnou rozhodovací činností“ (Gábor Halmai in Sadurski W. (Ed.), Constitutional Justice, East and West. Democratic Legitimacy and Constitutional Courts in Post-Communist Europe in a Comparative Perspective (2002), na s. 209).

Druhým důvodem je podle mne to, že české správní soudy, na rozdíl od obecné justice, byly svým složením vždy podstatně pestřejší než čistě kariérní justice obecná. Všimněme si, že náš výzkum se vztahoval k období, kdy teprve na jeho úplném konci byl konstituován Nejvyšší správní soud. Zcela převažující část dat, které jsem v českých rozhodnutích zkoumal, tedy byla produkována vrchními nebo krajskými soudy, nikoliv NSS, který ještě nebyl. Jakkoliv jsem se obával, že čistota dat v letech 2003 a 2004 bude dotčena právě vytvořením NSS, data jednoznačně prokázala, že počáteční judikatura NSS byla ve svém stylu k předchozí správní judikatuře kontinuitní. Jediná změna, kterou bylo možno v prvních dvou letech činnosti NSS zaznamenat, byla větší frekvence ústavněprávní argumentace.

Perspektivy vývoje stylu
Na počátku druhé dekády 21. století je možné shrnout, že české soudnictví doposud nemá žádný styl, který by spojoval soudnictví ústavní, správní a obecné. Dokonce i uvnitř jednoho a téhož soudu nalezneme různé styly, což bezesporu souvisí s osobnostmi soudců – zpravodajů. Přesto, měl – li bych generalizovat, lze říci, že obecné soudnictví reprezentované NS zatím zůstává blíže kognitivistickému a formalistickému ideálu soudcovské argumentace, který v našem právu dominoval až do 90. let minulého století. Tento ideál je spojen s navenek formalistickým a spíše stručným odůvodněním, nepřipouštějícím interpretační alternativy. Nevýhodou tohoto konzervativního stylu je malá přesvědčivost. Čtenář se nedozví, jak se soud postavil k argumentu, který směřoval k opačnému interpretačnímu závěru. Rozhodnutí si zachovává legalistickou fasádu, soudce navenek prezentuje své úvahy formou „subsumpčního“ automatu, aniž ovšem rozkryje důvody, proč volí pro posouzení věci určitou premisu namísto premisy jiné. Rozhodujícím důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu hierarchické postavení NS v justiční soustavě.
Naproti tomu vývoj stylu správní justice po roce 2004 (rok, kdy náš výzkum skončil) akceleroval. Rozhodnutí NSS, ale i krajských správních soudů jsou psána více dialogickým a diskursivním stylem, jejich délka nabobtnává, soudy se snaží poctivě vypořádat se všemi výkladovými variantami řešení určitého právního problému. Podoba odůvodnění je často substantivní, otevřeně se připouští, že právo má vícero možných významů, přičemž soud se usilovně snaží o podání všech důvodů, které jej vedou k nalezení řešení nejsprávnějšího. Nevýhodou tohoto stylu je jistá upovídanost a rozvláčnost. Důvodem správnosti výsledku soudcovské interpretace je tu sice obdobně jako případě obecné justice hierarchické postavení NSS v justiční soustavě, soud se však snaží své rozhodnutí legitimovat též tak, že usiluje o to adresáty rozhodnutí vskutku přesvědčit. Nechávám na svém čtenáři, aby sám zvážil, zda delší rozhodnutí obsahující více důvodů pro rozhodnutí je v prostředí kontinentální právní kultury přesvědčivější, či zda naopak justice zprůhledněním své argumentace neztrácí část své (fiktivní, ale ve veřejnosti důležité) legitimity instituce znající „objektivní“ pravdy výkladu práva.
PS: děkuji ještě jednou studentům, kteří se prokousávali stovkami českých rozhodnutí a poctivě vyplňovali tabulku, z níž jsme brali naše výsledky.

13 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Tyto empirické výzkumy s nadšením vítám.

Mám jenom okrajovou metodologickou poznámku. Psychologové nás znovu a znovu upozorňují, že vědomá složka myšlení je jenom malinká špička ledovce. Co na úrovni vědomí (a potažmo explicitního odůvodnění rozhodnutí) vypadá jako intuitivní ("mechanická") aplikace pravidla, může být na úrovni podvědomí velmi robustní proces zpracování teleologických (účel-prostředek) informací. Takže není vyloučeno, že když někoho donutíme, aby intuitivní aplikaci pravidla nahradil vědomou teleolologickou úvahou, tak ho tím pouze donutíme k tomu, aby KOMPLEXNÍ PODVĚDOMÉ teleologické myšlení "přepnul" na PRIMITIVNÍ VĚDOMÉ teleologické myšlení. Chci říct jenom to, že současná juristická metodologie má velmi silné psychologické předpoklady, které jsou zatím pouze na úrovni spekulací.

Jan Převrátil řekl(a)...

Připojuji se k nadšení Tomáše Sobka - analýzy tohohle druhu jsou myslím v našem kontextu vzácné, ale o to zajímavější. Velmi by mě zajímalo rozložení podle instancí (ale nevím, jestli se tohle sledovalo) - teoreticky by mělo platit "čím výše, tím méně mechaniky", ale je otázka, co s touhle tezí udělá konkrétní obsazení soudů.

Pokud jde o metodologii, "podkladová" úvaha, která se neprojeví v odůvodnění, je z definice neměřitelná zvenčí, z obsahu rozhodnutí; zevnitř by se sice možná nějakou kvalitativní metodou (rozhovor) změřit dala, ale jednak by to bylo šíleně náročné, jednak dost pravděpodobně protiústavní.

Stejně tak adresáti rozhodnutí (v tom nejširším smyslu) nemohou proniknout do podvědomí rozhodujícího orgánu - naopak ten by měl být veden k tomu, aby se své podvědomí snažil co nejvěrněji vyjádřit ve vědomé rovině. A k tomu myslím "trvdá data" mohou být užitečná.

Jinak ale hluboce souhlasím s tím, že bychom v právu dost často potřebovali psychology, a to nejenom pro osobní konzultace: třeba prakticky celé známkové právo je založeno na vnímání průměrného spotřebitele, ale prakticky neexistuje fundament pro analýzu téhle kategorie - v praxi se v podstatě spoléhá na to, že průzlumový referent nebo soudce je taky spotřebitel, takže může transponovat vlastní zkušenost.

Jan Petrov řekl(a)...

Empirické výzkumy jsou prima, i když dřina. Děkuji za něj.

Díky, Tome, za poznámku. Trochu bych ji rozvedl.

Tenista neumí zcela verbalizovat, proč zrovna naběhl na síť; malíř, proč namaloval čáru právě sem; a ústavní soudce, proč rozhodl nekonečně otevřený ústavněprávní spor (třeba o kupování voličských hlasů) tak a ne jinak.

Ale lepší analogie je myslím ta s byznysem: Takový Steve Jobs má k dispozici hromadu statistik, prezentací a rad -- ale podstatnou roli v jeho rozhodování hraje i intuice (resp. jeho životní zkušenosti vtělená do sítí neuronů, jejichž kalkulace se jen z malé části promítnou do našeho "proudu vědomí"). Asi Vám nedokáže (přes všemožné produktové testy) po pravdě říci všechny důvody, proč se rozhodl pro určité produktové portfolio o určitém designu. Takové, které přineslo Applu takový úspěch, že v tržní kapitalizaci předběhl i Microsoft.

Samozřejmě, i rozhodnutí učiněné na základě (byť čiré) intuice dokážeme ex post "odůvodnit". Ostatně, naše levé hemisféra je v tom prý mistr (srov. např. čtivou http://www.happinesshypothesis.com/happiness-hypothesis-ch1.pdf, str. 8).


Tak u některých rozhodnutí (nejspíš u některých plenárních věcí ÚS) je asi výsledný výrok apriorně určen soudcovskou intuicí -- na výroku už nic nezmění, zda jej soud ex post odůvodní krátce, dlouze, anebo vůbec.

Myslím si, že delší odůvodnění je přínosem:

(1) Asi jsme všichni zažili, jak se náš (byť i nadále intuicí spoluurčovaný) názor na problém vyvíjí během delší doby, kdy o něm píšeme. Psaní nás nutí k přemýšlení -- a třeba i k odhalení aspektů problému, k němuž tak naše intuice může zaujmout stanovisko.

(2) Psaní představuje důkaz, že se soudce věcí zabýval. Resp. že se jí zas tolik nezabýval.

(3) Nemyslím, že zrovna v justici přináší čistě intuitivní rozhodování (Gefühlsjurisprudenz) spravedlivé výsledky. Bad facts make bad law: dobrý soudce hledá taková pravidla, která generují spravedlivá řešení nejen v právě posuzovaném (byť srdcervoucím) případě, ale i v řádě případů dalších, "sousedících". K tomu je asi třeba si tyto další případy (vědomě?) představit a asi i o nich přemýšlet -- na složitější transakce mezi více osobami naše intuice patrně nestačí.

(4) Asi existuje něco jako ideální kombinace intuice a vědomého zvažování. Psaní dlouhého odůvodnění myslím intuici neuškodí a vědomému zvažování prospěje.

(5) K tomu abychom si vybudovali dobrou intuici musíme milionkrát odpálit tenisový míček, namalovat stovky skic a přečíst hodně soudních rozhodnutí (ať už s nimi souhlasíme, anebo ne) -- bez odůvodnění by nebylo co číst.


Ale asi existuje nějaká "blink" teorie, že u určitých problémů dosáhnou test-takeři lepších výsledků, mají-li na rozhodnutí desetiny vteřiny, namísto desítek minut. (Lze snadno karikovat: Blink justice: Ten chlap se mi nelíbí -- má to za 10 let.)

Tipnul bych si ale, že zrovna v justici nebo byznysu (soudce i manažer má k dispozici dost dat, ať už o skutkovém stavu či dřívějších soudních rozhodnutích anebo o vývoji trhu) nebude blink přístup tak úplně efektivní. U soudů sice neumíme dobře říci, který rozhoduje nejsprávněji, ale u obchodních společností funguje jistý darwinistický argument -- a nezdá se, že by jejich managementy namísto čtení čísel preferovaly kroužit virgulemi.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé, bohužel ne zrovna aktuální. Informovat o stylu argumentace z let 1999-2004 v roce 2010, resp. 2011, je tak trochu jako servírovat včerejší večeři.
Chápu, že zpracování výsledků dá jistě nemalou práci, ale vzhledem k tomu, že správní soudnictví bylo v dané době v ČR teprve v plenkách (do roku 2003 spíše v prenatálním vývoji), tak se obavám, že výsledky tohoto výzkumu jsou velmi vzdálené dnešní realitě a jsou jen zajímavým ohlednutím do historie.
Petr Mráz

Anonymní řekl(a)...

Velice zajimavy vyzkum. Mne by jen zajimalo, proc je teleologicky vyklad povazovan za pravu externi. Mozna je to jen terminologicka otazka, mozna se jeho vydelenim sledovala nejaka otazka v clanku zkoumana... Me to jen zarazilo, kdyz teleologicka metoda vykladu je standardni metoda vykladu zrovna tak jako jazykova nebo systematicka a je tedy pravu zcela vlastni. Tak proc "pravu externi"? Nevede pote takove rozdelovani (ted nemyslim v clanku, ale obecne v mysleni ceskych pravniku) prave k tomu US kritizovanemu "odcizeni a absurdite"?

Jiri Koutny

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza

Nemáme žádnou obecnou teorii toho, kdy je vhodné argumentovat a contrario a kdy je naopak vhodné argumentovat per analogiam (ty argumenty jsou protichůdné). Nicméně soudce během své dlouholeté právní praxe tříbí své intuice o tom, jaké použití je vhodné. Důležité je to, že své vlastní intuice tříbí v koordinaci s intuicemi ostatních právníků, s jejichž názory se musí denodenně vyrovnávat.

Heuristiku tříbení intuicí samozřejmě neznáme, ale pravděpodobně je to velmi robustní proces zpracování informací, který se odehrává v podvědomí.

Proti Zdeňovi se ohrazuji v tom, že nerozlišuje dvě věci. Jedna věc je mechanická aplikace pravidla (1 plus 1 = 2), druhá věc je intuitivní volba pravidla v konkrétním případě (a contrario nebo per analogiam?).

Metafory o subsumpčním automatu jsou z tohoto hlediska zcela mimo mísu, protože o problém subsumpce se tu nejedná.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tom:

Zcela souhlasím s tím, že co je navenek prezentováno jako jako mechanická aplikace jednoznačného zákonného pravidla, může být ve skutečnosti výsledkem složitého podvědomého algoritmu. To je myslím výborná poznámka.

Neřekl bych ale, že si Zdeněk Kühn myslí něco jiného:

"Rozhodnutí si zachovává legalistickou fasádu, soudce navenek prezentuje své úvahy formou „subsumpčního“ automatu, aniž ovšem rozkryje důvody, proč volí pro posouzení věci určitou premisu namísto premisy jiné." (Zvýraznil J.P.)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza

Máš pravdu, Zdeněk vlastně říká něco podobného. Otázka je v tom, jestli soudce v konkrétním případě své důvody zná a zamlčuje, nebo jestli soudce své důvody nezná, protože jsou podvědomé.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý večer, jelikož jsem dnes byla na zkoušce z forenzní psychologie, nemohu si pomoct, abych něco nenapsala.

K "blink" teorii:

V desetině vteřině se může zkušený soudce rozhodnout (výsledek E ho napadne v podvědomí tak rychle, že pokud by měl vysvětlit celou rovnici A+B+C+D=E, bude muset vynaložit podstatně více námahy). V psychologie je však takový „blink“ nežádoucím jevem, psychologové doporučují vědomou kontrolu zautomatizovaných myšlenkových pochodů a to sebekritickým rozborem celého procesu myšlení, kterým by se odhalily nečistoty úvahy, které se tam mohly dostat i nevědomky dané konkrétním případem.

K poslednímu postu pana Sobka:

Nesouhlasím s tím, že existují natolik vytěsněné myšlenky, které by ani po důkladné revizi nebylo možno odhalit (navíc se zde nejedná o nějakou podružnou informaci z dětství). Pan Sobek asi má na mysli to, že myšlenkové zrání u soudce kdysi proběhlo, ve světle všednodennosti bylo však vytlačeno do podvědomí a nyní je třeba to podat srozumitelným způsobem ostatním. Po psychické katarzi by myslím soudce měl být vždy schopen odůvodnit své rozhodnutí, v opačném případě by to znamenalo takové zformalizovaní jeho úkonů, že jeho smysl už ani netuší (jak v takové případě může profesně růst?), formálně se tak nijak neliší od „subsumpčního automatu“ v tom horším slova smyslu řečené výše.

Tina Tran

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tina Tran:

Děkuji za poznámku. Jen bych trochu nesmířlivě dodal, že nemusí být tak důležité, co nějaký člověk s nálepkou psycholog / psychoanalytik / ... náhodně doporučuje. Zásadní je, že patrně existuje průkazný experiment (vím, ve svém příspěvku shora jsem použil zavádějící slovo "teorie"), z něhož plyne, že v určité skupině případů dosahují test-takeři v průměru lepších (resp. ne horších) výsledků, mají-li na řešení pár okamžiků a ne několik minut.

Čímž netvrdím, že takový experiment lze zobecnit na případy odlišné, v experimentu netestované.

Představte si, Tino, že Vám nějaký chlápek na baru povídá sladké řeči, z nichž máte nabýt dojmu, že je strašně prima a že Vás chce na víc než jen jednu noc. A vy si myslíte, že kecá. Ne proto, že byste pospojovala jeho jednotlivé výroky a našla logickou nekonzistenci. Ale proto, že Váš evolučně vybudovaný podvědomý algoritmus "propočítal" jeho gesta, tón hlasu... -- a výsledkem tohoto propočtu je jakýsi Váš pocit, ne bezchybný řetěz vědomých argumentů. Závody ve zbrojení; sobecký gen.

Dost možná, že kdybyste se nespolehla na "evoluční superpočítač" a začala -- na doporučení psychologů -- rozvažovat a teoretizovat, nechala byste si ujít dobrou příležitost, anebo skončila nevdaná a se závazky. (Ať žije romantika.)

Není důvod proč by fundovaný teoretický psycholog měl mít na lidi lepší odhad než trénovaný talentovaný praktik.

"Psychologové doporučují vědomou kontrolu zautomatizovaných myšlenkových procesů" -- zkuste vědomě kontrolovat všechny aspekty své chůze a začnete chodit jako ve skeči od Monty Pythonů; nebo všechny své úkony při řízení auta a nabouráte.

Automatizace výhodně odlehčuje vědomí -- které se tak může věnovat jiným věcem, resp. té samé věci na vyšší úrovni (kdo si zautomatizoval točení volantem, řazení a stisk pedálů, ten může lépe věnovat pozornost tomu, co dělají řidiči okolo).

Anonymní řekl(a)...

Pokud jsem svým postem zavdala pocit, že veškerý myšlenkový pochod soudce se musí rozpitvat (z čehož pan Petrov ad absurdum vyvodil příklad s Monty Pythonem) měla bych to upřesnit:

Nezveličuji význam psychologie ani negeneralizuji onen experiment, svou poznámkou jsem chtěla vyjádřit kladný postoj k analytickému rozvedení soudního rozhodnutí, přičemž není rozhodnutí jako rozhodnutí – v jednoduchých případech se ani nepředpokládá hlubší rozvaha, měla jsem na mysli složitější případy, které mají potenciál stát se precedentem, ale jehož drobné nuance by mohly příliš zautomatizovanému soudci uniknout.

Přesně nechápu, proč argumentujete neformálním prostředím s chlapíkem u baru. Je rozdíl mezi hospodou a soudní síni. V biologickém prostředí dá člověk spíše na instinkt (dost možná nemá ani možnost racionální volby), právo je však umělý svět, kde je relevantní nikoliv přežití nejsilnějšího, ale hodnoty, ke kterým lidstvo muselo těžce dospívat. Dost taky na tom, že na rozdíl od soudce nemám o chlapíkovi z baru příliš informací, abych mohla kalkulovat, takže mi nezbývá nic jiného než ta „ženská intuice“.

Příklad s chůzí nebo řízením vozidel je ještě více mimo mísu než ta hospoda.

PS: děkuji za starost o to, abych neskončila nevdaná se závazky

Tina Tran

Jan Petrov řekl(a)...

Tino, neberme to, prosím, tak vážně.

Ten příklad s řízením nebo barem byl jen reakcí na větu V psychologie je však takový „blink“ nežádoucím jevem, psychologové doporučují vědomou kontrolu zautomatizovaných myšlenkových pochodů a to sebekritickým rozborem celého procesu myšlení

Co se týká soudních odůvodnění, souhlasím s Vámi, viz výše.

Promiňte, ta věta "nevdaná se závazky" nevyjadřuje starost o Vaše věci. Je jen součástí příkladu: snad názorného (rád se o takové pokouším), ale dost možná i nablblého.

Anonymní řekl(a)...

Došlo k nedorozumění. Váš názorný příklad si již neberu osobně. Zdravím, T.T.