neděle 27. února 2011

Platy soudců II: „Nestranný třetí“

V komentáři na post Pavla Uhla o „dvousložkovém krycím nátěru No. 425-10“ Martin Bílý napsal následující glosu: „… Ve věci zvýšení nebo snížení platů soudců jsou materiálně zainteresováni všichni soudci. Jak jednotlivě (každému soudci jde o jeho vlastní peníze) tak povšechně (všichni to o sobě přesně vědí, jedná se tedy o dopad na příbuzné, manžele, kolegy atd.) Neznamená v tomto případě, že soudce rozhoduje o své vlastní věci? Na druhou stranu, kdo jiný?“. Původně jsem na toto téma chtěl napsat krátký komentář přímo pod dotyčný post, nicméně mi komentář poněkud nabobtnal a navíc se debata pod postem Pavla Uhla posunula poněkud jinam (máme tu na JP trošku hyperinflaci materiálního jádra ústavy).

I. Zásada nemo iudex in causa sua není jen o podjatosti

Pokud vnímáme zásadu nemo iudex in causa sua z hlediska podjatosti, pak nám nezbývá než přistoupit na binární logiku – buď je soudce podjatý anebo není podjatý. Z tohoto pohledu souhlasím s Pavlem Uhlem, že „[s]oudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku“ a že „možnost dotčení podobným právním problémem totiž nezakládá podjatost“.

Tak jednoduché to ale není. Zásada nemo iudex in causa sua má totiž i svůj institucionální aspekt, který nepodléhá výše uvedené binární logice. Takto vnímá zásadu nemo iudex in causa sua i samotný Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová, který se týká mého oblíbeného tématu – kritiky soudců. Konkrétně Ústavní soud konstatoval: „Pokud by soudy mocensky vnucovaly veřejnosti své vlastní hodnocení minulosti, zvláště když významná část veřejnosti s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí, oslabovaly by svou legitimitu, neboť nelze přehlížet, že rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), ….“ (důraz doplněn).

Tuto argumentaci lze podle mě analogicky aplikovat i na posuzování změn v platech soudců. I v tomto případě totiž, slovy Ústavního soudu, „nelze přehlížet, že [soudy] rozhodují ve vlastní věci (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua), a proto by měly postupovat velmi obezřetně“. Slovo „obezřetně“ je zde klíčové – dá se však vykládat přinejmenším 3 způsoby: (1) soudci by měli být zdrženliví a nenapadat jakékoliv snížení platu; (2) systém by měl být nastaven tak, aby se tyto otázky řešily pokud možno co nejméně často a za jasně stanovených podmínek; a/nebo (3) systém by měl být nastaven tak, aby tyto otázky řešil někdo třetí. První způsob se ukazuje jako nereálný, ve stanovení jednoznačných podmínek (druhý způsob) ústavodárce i Ústavní soud zcela selhaly a třetí institucionální cestu zatím v České republice nikdo nehledal (viz kanadská cesta naznačená v závěru tohoto postu).


II. Jsou obecné soudy v platových otázkách soudců nestranné?

Podle Pavla Uhla je odpověď následující: „Soudce obecného soudu, který dostane na stůl žalobu svého kolegy, nerozhoduje o svém nároku. Jeho rozhodovací činnost se navíc omezí pouze na to, že dospěje k závěru, že je zde norma, která by mohla být v rozporu s ústavním pořádkem a věc předloží Ústavnímu soudu“. To je ale jen část reality.

Soudci obecných soudů totiž (v návaznosti na nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. S 12/10 Platy soudců XI) mj. rozhodovali o tom, zda mají nárok na platy v původní výši (resp. doplacení snížené částky) zpětně i za první tři čtvrtletí (tj. i za období před vyhlášením zrušujícího nálezu Ústavním soudem). Výsledek sporu již známe – Městský soud v Brně „přiklepl“ žalujícímu soudci plat i za první tři čtvrtletí (viz zde). Soudci jásají, zásada nemo iudex in causa sua pláče. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že rozhodnutí Městského soudu v Brně má oporu v judikatuře Ústavního soudu k temporálním účinkům jeho nálezů.

Teď už se s tím asi nedá nic dělat. Do budoucna z toho ale plyne pro Ústavní soud poučení, aby o temporálních účincích nálezů ve sporech o platy soudců rozhodoval sám. Ušetří nás tak následné parodie na nestrannou justici před obecnými soudy, která narušuje integritu soudního procesu. Zde pro jistotu zdůrazňuji, že nezastávám stanovisko, že by nález Pl. S 12/10 Platy soudců XI retroaktivní účinky mít neměl. Pouze tvrdím, že vzhledem ke skutečnosti, že se tento nález týká soudců obecných soudů a že následná soudcovská litigace před obecnými soudy narušuje integritu soudního procesu, měl by o tomto retroaktivním účinku rozhodnout sám Ústavní soud.

III. Je Ústavní soud v platových otázkách soudců nestranný?

Pavel Uhl tvrdí, že ano, neboť „[p]latové poměry soudců Ústavního soudu jsou upraveny jinou normou a jejich rozhodování se tedy netýká jich samotných“. To je ale opět jen část reality. Zde je třeba zdravé dávky právního realismu. Přinejmenším* u čtyř soudců Ústavního soudu (Wagnerová, Kůrka, Formánková a Duchoň) existuje potenciální střet zájmů. Tito čtyři soudci jsou totiž kariérními soudci obecných soudů, a tudíž při posuzování ústavnosti změn v platech soudců rozhodují o svých vlastních platech (byť v budoucnu), neboť se jich snížení koeficientu osobně dotkne. Při posuzování změn nedávno přijatého zákona č. 425/2010 Sb. je situace u dvou z výše uvedených soudců (Wagnerová, Duchoň) o to pikantnější, neboť jim končí mandát soudce Ústavního soudu již v roce 2012, a tudíž se jích přímo dotýkají (resp. dotknou) i přechodná redukční pravidla pro roky 2012-2014.

Tím nechci naznačit, že by se tito čtyři soudci měli prohlásit za podjaté. Toliko konstatuji, že tito čtyři soudci mají na výsledku dané věci osobní zájem, a tudíž nejsou zcela nestranní. Nesmíme ale zapomínat, že tu máme 11 dalších soudců Ústavního soudu, jež se nerekrutují z řad kariérních soudců a jež propůjčují rozhodnutím Ústavního soudu potřebnou legitimitu a neutralitu. Lze tedy konstatovat, že Ústavní soud jako celek je v platových otázkách soudců nestranný (pokud by se většina soudců Ústavního soudu rekrutovala z řad kariérních soudců, tak by to byl velký problém).

Nicméně i přesto si myslím, že by se měl Ústavní soud snažit najít nějakou cestu, jak v platových otázkách soudců minimalizovat eskalaci konfliktu mezi zákonodárným sborem a soudci obecných soudů a hledat dlouhodobě udržitelná řešení, která by byla alespoň rámcově akceptovatelná pro obě strany (tvrdý protiúder z Brna tímto řešením podle mě rozhodně není). Takových řešení je více. Jedním z nich je kanadský model, který počítá s dalším článkem – nezávislou komisí, jež hraje úlohu „nestranného třetího“ a jež musí být konzultována před jakýmkoliv snížením platů provinčních soudců (k tomu viz debata pod prvním dílem o platech soudců). Možná by toto řešení stálo za zvážení.

Na závěr jedna pozitivní zpráva. Situace v České republice naštěstí ještě zdaleka nedospěla do stejného stádia jako na Slovensku, kde polovina soudcovského stavu s odkazem na pochybný výklad nález Ústavného súdu SR podalo tzv. diskriminační žaloby a doslova přes chodbu si přiznávají doplatky v řádu deseti tisíců eur (viz například zde či zde). O tom ale někdy příště.

* Je možné, že v obecné justici skončí i někteří další soudci Ústavního soudu, ale to je pouze spekulace.

16 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

"... jsou materiálně zainteresováni všichni soudci."

Všichni soudci jsou v nějaké věci zainteresováni i tehdy, když je v této věci zainteresována určitá množina občanů, jejíž podmnožinou jsou všichni soudci. Tedy i tehdy, když je v zájmu všech občanů.

David Kosař řekl(a)...

Souhlas.

Podle mě je ale rozdíl mezi

(1) situaci, kdy je množina "všichni soudci" podmnožinou "zainteresovaných občanů",

a

(2) situaci, kdy se množina "všichni soudci" zcela kryje s množinou "zainteresovaných občanů".

Anonymní řekl(a)...

Ad dr. Kosař

Mnohokrát děkuji, že jste otevřel zajímavé a důležité téma.

Otázka nestrannosti v podobných rozhodováních je důležitá. Vedle soucovských platů je tato otázka palčivá i třeba u daňových rozhodnutí, kde zástupci státu procesně i neprocesně sdělují, že rozhodnutí v jejich neprospěch bude mít dopad na rozpočtové možnosti obecně, a na rozpočet justice zvláštně. Soudce, který vůči podobným věcem vysloví pochopení je podezření ohledně své nepodjatosti. Nebo ne?


K sentenci "Nicméně i přesto si myslím, že by se měl Ústavní soud snažit najít nějakou cestu, jak v platových otázkách soudců minimalizovat eskalaci konfliktu mezi zákonodárným sborem a soudci obecných soudů a hledat dlouhodobě udržitelná řešení."

Toto tvrzení předpokládá, že i druhá strana má alespoň minimum dobré vůle ke kompromisu.

Reálně však podobné pobídky vypadají stejně jako opakovaná rčení členů správní rady pivovaru v Postřižunách, zkrátka "musíte se víc snažit.
Sliboval jste odhalování mýtů. Nezdá se mi, že by neodahleným mýtem byla otázka nestannosti soudců obecných soudů při žalobách na svůj plat je nejslabším místem celého procesu boje proti erozivnímu snižování platů.

Jan Kovařík

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad David

Všichni občané (včetně soudců, ale kromě lékařů) jsou zainteresováni na tom, aby platy lékařů nebyly příliš vysoké (čím více pro lékaře, tím méně zbyde pro soudce). Znamenalo by to, že soudci rozhodují ve vlastní věci?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Můj příklad s lékaři je špatný, ti jsou placeni z vzp, takže si se soudci nekonkurují, alespoň ne přímo, doplňme si tedy jinou profesi.

Anonymní řekl(a)...

Je vidět, že autorovým oblíbeným tématem je skutečně kritika soudců. Ale proč ne, je to potřeba. Na druhou stranu je tu několik vyslovených závěrů, s nimiž je možno polemizovat.

Předně, jak jinak by měl Ústavní soud postupovat? I když se mi nápad líbí, měl by snad ÚS uvedenou komisi zřídit sám? Zdá se mi – a nechci ÚS nějak přehnaně chválit – že ve věcech platových restrikcí u soudců je velmi konzistentní a nejedná se z jeho strany o přehnaně tvrdý postup (vše je založeno na tezi, že platy soudců by se neměly snižovat až na zcela výjimečné okolnosti, které musí být výjimečně dobře analyzované a vše musí být výjimečně dobře odůvodněno).

S nemo iudex in causa sua lze v této souvislosti argumentovat, na druhou stranu je třeba si uvědomit, že tím, že jednotlivému soudci byl doplatek zpětně přiznán, nebyl přiznán automaticky všem (i když je zřejmé, že v takovém případě asi Msp skloní hlavu a vyplatí zbylý plat všem ostatním, ale to je jiná otázka). Navíc, v dané věci je po rozhodnutí ÚS vše jasné (je tzv. vymalováno) a trvat na striktním dodržení uvedené zásady by byl formalismus (aspoň mě tedy nenapadá, jaký vliv by tato okolnost mohla mít na výsledné rozhodnutí ve věci samé). A k té pikantnosti, ono není přece tak zcela na jisto postavené, že se uvedení soudci ÚS vrátí zpět k obecným soudům. Zcela bych je neodepisoval ani pro další funkční období u ÚS. S podjatostí soudců Ústavního soudu se navíc (zejména v plenárních věcech) musí zacházet velmi opatrně (i kdyby byly všichni kariérními soudci, přednost musí mít zájem na tom, aby ÚS rozhodl).

Jan Kolba

David Kosař řekl(a)...

Ad Tomáš:

Přiznám se, že pořád nějak nerozumím, kam svými příklady směruješ. Postu se týkají (alespoň podle mě) jen vzdáleně.

Pokud jde o Tvůj příklad s lékaři (či jinou profesí), pořád jde o jiný případ - pokud se nepřidá hasičům, neznamená to automaticky, že se přidá soudcům. Situace, kdy se rozhoduje o platech soudců, je odlišná.

David Kosař řekl(a)...

Ad Jan Kovařík:

V tomto postu jsem žádné boření mýtů nesliboval:)

Ad Jan Kolba:

ÚS je ve věcech platových restrikcí u soudců konzistentní jen na první pohled. Ve skutečnosti se soudci ÚS neshodnou v podstatě na ničem (co je relevantním komparátorem, jaká jsou přesná kritéria, jaký je rozdíl mezi platovou restrikcí a restrikcí materiálního zabezpečení soudců v širším slova smyslu atd.). Brzy to ukážu na nálezu Pl.ÚS 13/08.

Pokud jde o podjatost, v postu zdůrazňuji, že nepovažuji kariérní soudce na ÚS za podjaté. Pro co však pléduji je, aby se chovali (vzhledem ke své zainteresovanosti) zdženlivě. Na nálezu Pl.ÚS 13/08 opět ukážu, že se děje pravý opak.

Pokud jde o komisi, netvrdím, že ji má ÚS zřídit sám - může ale konstatovat, že dokud ji zákonodárce neustaví, tak nesmí do soudcovských platů zasahovat (v tom ostatně spočívá i to kanadské řešení).

Občasný blogger řekl(a)...

Ad David

Moje námitka je, že když vymezíš, co kolektivně znamená rozhodovat o vlastní věci, resp. co kolektivně znamená podjatost, na základě identity (množina soudců = množina materiálně zainteresovaných), pak budeš uderinclusive.

Např. soudci mají nadprůměrný příjem, takže když rozhodnou tak, že důchody mají být výhodnější pro osoby s nadprůměrných příjmem (více zásluhovosti, méně solidarity), tak rozhodovali i o sobě, i když nejen o sobě. Kritérium identity zde selhává.

Jenomže když kritérium identity nahradíš kritériem inkluze (množina soudců je podmnožinou všech materiálně zainteresovaných), pak budeš naopak overinclusive, protože cokoli je v zájmu všech občanů, je i v zájmu všech soudců.

Tom

FORTUNA řekl(a)...

Věc platů soudců není přece otázka právní, ale politická.

David Kosař řekl(a)...

Ad Tom:

Nevnímám to tak ostře. Pro mě je individuální podjatost-kolektivní podjatost na základě identity-kolektivní podjatost na základě inkluze kontinuum.

V prvém případě následuje vyloučení soudce z projednávání věci, v druhém případě by měli být rozhodující soudci velmi zdrženliví (a třeba hledat i nějaké institucionální řešení, jak se držet od těchto sporů co nejdále), ve třetím případě se rozhodování blíží "judging as usual".

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad DK: pokud není soudce podjatý, nelze utvářet kategorii mezi podjatostí a nepodjatostí, jakousi "zainteresovanost", z níž má vyplývat nějaká "zdrženlivost". Osobně nejsem příznivcem binárního uvažování v právu, ale o některých pojmech jinak než binárně uvažovat nelze. Soudce je buď podjatý nebo není, třetí možnost není. Pokud soudce podjatý není, je nepodjatý, není ho proto možné omezovat v argumentaci.

Anonymní řekl(a)...

ad ZK : když jste dovozoval povinnost podepsat Lisabon, tak jste tak binární nebyl :-). Účel evidentně světí prostředky.

Obecně : soudce, který rozhoduje ve věci o své mzdě, je podjatý jako koleno.

Jan Vrchař

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tady někdo zase nerozlišuje pojmy…

Podjatost není binární, ale spojitá, od naprosté nestrannosti po odhodlání vyhovět bez ohledu na obsah sporu. "Binární" je ovšem institut vyloučení, a hranice pro vyloučení je vždy stanovena arbitrárně.

Neshledávám apriori nic divného na tom, jestliže jsou soudci, kteří nejsou zcela nepodjatí, ale tato míra podjatosti ještě nedosahuje stupně, při němž by byli vyloučeni, nabádáni ke zvýšené míře zdrženlivosti.

Až příliš často jsme svědky toho, že soudce (v civilu) sice vyhoví, ale nepřizná náklady, nebo (v trestu) uloží, aby se neřeklo, měsíční podmínku.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: máte pravdu, napsal jsem to špatně. Podjatost / nepodjatost je kontinuum, vyloučení / nevyloučení je binární.

Co se týče předmětu sporu, nemyslím si, že by nevyloučený soudce měl psát podle míry své "zainteresovanosti". V praxi si dovedu dost obtížně představit, že soudce je zainteresován, nikoliv však vyloučen. A už vůbec si neumím představit, jak by měl psát "zdrženlivě". Když je "zainteresován", má být vyloučen. Pro pořádek uvádím, že to podle mne není případ Davidem jmenovaných soudců ÚS.

Lubomir Majercik řekl(a)...

Nastolené otázce se v obecné rovině věnuje do hloubky novinka v Cambridge UP:
The Lawyer-Judge Bias in the American Legal System
http://www.cambridge.org/gb/knowledge/isbn/item5759382/?site_locale=en_GB