neděle 13. února 2011

Pavel Molek: Ke komu soudy mluví aneb Melčák a Schrödingerova kočka

„Mějte na paměti, že prvostupňoví soudci se zásadně liší od odvolacích soudců. Zaměřují se na dosahování správného výsledku v daném konkrétním případě, ne na vytvoření pravidla, které bude působit spravedlivě v celé množině případů. A tohoto cíle dosahují především tím, jak nakládají s fakty.... V mnoha státech jsou prvostupňoví soudci lépe než odvolací soudci disponováni k tomu, aby následovali předchozí rozhodnutí, snad proto, že jejich rozhodnutí jsou podrobována dalšímu přezkumu. Proto je i pro advokáta vhodnější, aby se před prvostupňovým soudem zaměřil na fakta a předchozí judikaturu relevantních soudů a méně na obecnější argumentaci „veřejným blahem“.“Antonin Scalia a Bryan A. Garner: Making Your Case, Thomson/West, St. Paul 2008, str. 7)

Jak z řad odborné, tak z řad té ostatní veřejnosti se neustále objevuje oprávněná kritika, že soudní rozhodnutí jsou nesrozumitelná. Myslím si, že tato kritika je oprávněná pouze zčásti, ovšem než k tomuto výroku připojím i patřičné odůvodnění, dovolím si krátkou odbočku pro kočku.

Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je padesátiprocentní šance, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu „rozloženého nuklidu“ a stavu „nerozloženého nuklidu“ (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, a tedy mrtvá kočka; a nerozpadlý nuklid, a tedy živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být „zároveň živá i mrtvá“ (alespoň pokud nemáme na mysli onen vtip, kde se paní Schrödingerová ptá manžela, zda neví, kde je jejich kočka, a on odpoví, že neví, že je nějaká „polomrtvá....“).

Nerozumíte? A tak je to z pohledu laiků mnohdy i se soudními rozhodnutími: Vtip je v tom, že něco, čemu laik nerozumí, ovlivňuje jeho život (a někdy životy nás všech), laici jsou v pozici Schrödingerovy kočky: laik mnohdy otevře rozsudek a dozví se, jestli jev, kterému vůbec nerozumí (a tady by mohla být řada příkladů, stačí místo rozpadu nuklidů dosadit prekluzi lhůt k vyměření daně či materiální ohnisko ústavy.....) a po přečtení rozsudku mu rozumí ještě méně, ho výrokem buď otrávil nebo ne.

Není tomu tak ale nutně u všech rozsudků. Jinak řečeno, soud by si měl uvědomit, ke komu mluví v tom kterém rozsudku. V zásadě nastávají podle mne tři možnosti:

1. Tam, kde mluví soud jen ke stranám (typicky u rozsudků nižších stupňů), by měl být rozsudek stručný, jasný, srozumitelný pro každého, koho se týká. Trochu by měl připomínat pohádku Boženy Němcové a strany by se z něj měly dozvědět, kdo zvítězil a proč, a vrátit se do svých životů, jen o nějakou tu korunu, manželku či rok svobody chudší nebo bohatší.
2. Tam, kde soud mluví primárně k právnické veřejnosti na specializovaná témata (hospodářská soutěž a další pikantérie pro labužníky), si lze dovolit rozsudek pro labužníky, vážící každé slovo, každý obrat, symbol, rozsudek, který nemá být čten jen cestou ze soudní síně, ale doma (rozuměj, v kanceláři), v rozjímavém klidu. Zde si můžeme klidně dovolit, aby rozsudek připomínal Dantovu Božskou komedii a aby se právníci poznali od laiků podle toho, že rozsudku převážně rozumí, a odborníci od právních praktiků podle toho, jak moc mu rozumí.
3. Největší problém samozřejmě nastává tam, kde má rozsudek hovořit jak k celé společnosti, tak k akademikům (příkladem jsou nálezy ÚS ve věcech lustrace, nález ve věci Rudolfa Dreithalera a Benešových dekretů či rozhodnutí NSS ve věci rozpouštění Dělnické strany). Takový rozsudek by měl trochu připomínat Shakespearova Hamleta nebo Máchův Máj: společnost si ho přečte (měli to pěkně secvičeno, to bylo dojemné, jak se ta Ofélie a Jarmila utopily), akademik se raduje, že tam našel i různé nuance a skryté významy (reminiscence na situaci v tudorovské Anglii a zvlášť zdařilý obrat v blankversu, scéna divadla v divadle, či pěkný oxymorón), ale ten i onen se dobře pobaví.

Pokud se netrefíme, může u první a třetí varianty dojít k paradoxu Schrödingerovy kočky a ti, jimž je rozhodnutí primárně určeno, tedy obecný lid, či ti obecní lidé, kteří se právě sešli u Okresního soudu v Pelhřimově, mají po přečtení rozsudku (či jeho části, kterou zvládli před rezignací či usnutím) asi tento dojem: z důvodů těch a těch (nesnažme se jim rozumět) – se kočka otrávila. Příkladem takového rozhodnutí je pro mne třeba nález ve věci poslance Melčáka: „Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.“ Přečtu-li si tuto pasáž z části IV. nálezu Pl. ÚS 27/09, mám pocit, že jsem studoval jen proto, abych jí porozuměl, a na běžného čtenáře pak ÚS musí působit trochu jako kabalistické shromáždění radující se z používání nesrozumitelných konceptů ovlivňujících celou společnost. Kočka vybuchla, volby nebudou. Proč? Protože „artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce....“
U druhé varianty podle mi tato komplikovanost nevadí, tam je naopak riziko, že pro individuální strom daného případu zapomene soud na les ležící kolem, tedy související situace. Jinak řečeno, že v přílišné snaze přiblížit případ straně (což měl být spíš úkol jejího právního zástupce), vyvolá soud nějakým svým dovysvětlením („Abych vám to vysvětlil, to máte tak....“) nechtěné precedenční důsledky. Lze jistě namítnout, že i zde jde přeci o jednotlivce, nicméně u vyšších soudů je jednotlivec spíš v roli podvozku (a máme-li možnost ho z toho podvozku zcela sundat nástroji selekce, netvařme se, že zrovna poskytnutí rozhodnutí, jemuž plně nerozumí, je nějaká pohroma).

Co z toho plyne? Píšeme-li, měli bychom si nejdřív uvědomit, jakou povahu vytvářené rozhodnutí má mít, přičemž se stupněm soudu to koreluje, ale ne úplně: i na nejvyšších soudech je řada rozhodnutí první varianty, kde jde v první řadě o poselství pro jednotlivce, nikoli o třeskutě nové nápady nebo zásadní sjednocování judikatury; naopak i na nižších soudech je řada rozhodnutí třetí varianty, na něž čeká celá společnost, a protože je to právě ona, komu justice slouží, má právo se dozvědět poselství toho rozsudku ve srozumitelné podobě (pozitivní příklad je třeba rozhodování Krajského soudu v Praze ve věci justiční mafie, jakkoli si to vrchní - myslím vrchní soud - nemyslí).

Neříkám tedy, že by soudy vždy měly mluvit srozumitelněji, ani že by nižší soudy měly vždy mluvit jednoduše a prostince, zatímco vyšší soudy by měly hovořit co nejsložitěji; pro některé soudy je typičtější některá varianta, ale všechny by si u každého rozsudku, resp. nálezu (u usnesení to není takový problém, aspoň pokud nemluvíme o těch usneseních ÚS, která jsou fakticky nálezy), měly ujasnit, ke komu má právě ten jejich rozsudek mluvit, a podle toho mu přizpůsobit styl:

V první variantě používat krátké jednoduché věty, pokusit se omezit právnickou hantýrku (více faktů, méně práva), a předat své poselství těm stranám, které jsou v soudní síni; nebát se napsat text, který si advokát přečte jen z povinnosti a akademik nikdy, zato mu porozumí strany. Cílem je srozumitelnost.
V druhé variantě psát s vědomím, že každá opomenutá souvislost vyvolá potíže ve spoustě dalších rozhodnutí, každé jednotlivé slovo nebo obrat v tomto rozsudku bude podroben bedlivému zkoumání Ministerstva financí, Komory daňových poradců, ÚOHS apod., a tak je třeba každé slovo vážit na vahách (subjektivní právo versus subjektivní nárok) a v pochybnostech mezi srozumitelností a pregnantností se nebát dát přednost pregnantnosti. Cílem je přesnost.
Ve třetí variantě psát s vědomím, že rozhodnutí musí uspokojit jak společnost, tak právnickou veřejnost, neboť ti i oni budou rozsudek číst a kritizovat. Pozitivními příklady jsou třeba nález ve věci Dreithaler nebo Dělnická strana s obrázkovým doprovodem a shrnutím. Jinak řečeno, cílem je napsat rozsudek, který veřejnost pochopí a právníka povznese. Cílem je náročná kombinace srozumitelnosti i preciznosti, ale kolikrát nám taková věc přistane na stole, že?

Omlouvám svou drzost, že takové soudní embryo jako já píše takovýhle post, omluvou mi budiž, že jsem si myšlenky postu nechával dozrát v konfrontaci s mnohem povolanějšími vystupujícími na lednovém semináři NSS o odůvodňování soudních rozhodnutí.

Teď už zbývá jen pochopit, jak je to tedy s tou kočkou....

17 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Ubu ústavním soudcem:

Dle čl. 9 odst. 2 Ústavy ani ústavodárce nesmí přijmout (ústavní) zákon, který by porušil tzv. materiální jádro Ústavy. Je nezbytné zajistit, aby ústavodárce tento zákaz dodržel -- jak plyne z dřívějších rozhodnutí ÚS, z blíže nespecifikovaných hodnot a principů a z toho, že dle Hamiltona mají soudy dbát o to, aby zákonodárce při přijímání obyčejného zákona nepřekročil meze vytyčené mu ústavou. To, aby ústavodárce neporušil materiální jádro, zajistíme tak, že naši pravomoc dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, totiž rušit zákony, budeme chápat jako pravomoc rušit zákony nejen obyčejné, ale i ústavní. Kdybychom ji chápali jinak, ústavodárce by si mohl dělat, co by chtěl.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ahoj Pavle.

ÚS mohl napsat třeba: "Přijde mi méně špatné, když poruším čl. 2/3 tím, že si přisvojím pravomoc rušit ústavní zákony, než když budu nečinně koukat, jak Parlament porušuje čl. 9/2."

To celé by mohl opřít o metaprincip: "Když se kácí les, tak létají třísky." A tomu by už každý rozumněl.

Anonymní řekl(a)...

Moc hezky a vtipně napsané. Líbí se mi i zařazení do rubriky "týrání zvířat". Chudák kočka!

Jan Kolba

Olga řekl(a)...

Ahoj Pavle:-)
Inu, každé povolání je spiknutí proti laické veřejnosti (G. B. Shaw).
Přála bych si, aby naše "řemeslo" pevně kotvilo spíš na úhelném kamení, kterým se jen hemží nálezy ÚS, než na tom hnědém úhlí, jímž zatápějí normotvorní poslanci...
Srdečně zdraví
Olga Svobodová.

Jan Potměšil řekl(a)...

Třeba by kompromisní variantou bylo nejdříve se vznést k akademickým výšinám a sofistikovaně vyargumentovat, proč jsem dospěl k tomu či onomu závěru, a pak to ještě jednou shrnout laickým jazykem - laik ze shrnutí pochopí, co se stalo, a odborník si pak ověří v odborné části, zda je to tak správně. Jak se říká - skutečného odborníka poznáte tak, že sebesložitější věc je schopen vysvětlit jednoduše i laikovi. Slovník je pak pochopitelně jiný. Je to myslím třeba tam, kde nejen čekám odvolání či soudní přezkum, ale musím myslet i na čtenáře, který není schopen napsat odvolání bez čtyř hrubek v každé větě a gramaticky správně a především nechápe, jaktože neuspěl, když má přeci pravdu. Zároveň ale platí Goethovo "Kdybych byl měl více času, byl bych napsal dopis kratší" - jsem-li rád, že jsem právě dopsal rozhodnutí a čekají mě další, proč pilovat a pilovat, hlavně že odvolačka či soud víc, o co jde (pomíjím případy, kdy se "v tom už nechci hrabat" a složitými slovy budím dojem "přezkumu" a opory v právu, ovšem právním ptydepe bráním adresátovi, aby se mnou mohl polemizovat - "zkrátka je ta tak, a basta...").

Guy Peters řekl(a)...

Ačkoliv je tento výrok často připisován Goethovi („Entschuldigen Sie, dass ich Ihnen einen langen Brief schreibe, für einen kurzen habe ich keine Zeit.“), ve skutečnosti je jeho autorem Blaise Pascal: „Je n'ai fait celle-ci plus longue que parce que je n'ai pas eu le loisir de la faire plus courte.“ (4. prosince 1656)

Martin Bílý řekl(a)...

Je třeba vzít v potaz, že rozsudek čte nejen účastník, ale také třeba jeho advokát. Pokud bude rozsudek odborný, ale nečitelný, advokát mu to může vysvětlit. Pokud bude laicky srozumitelný, ale odborně nedostatečný, těžko se s ním dál pracuje. Takže hlasuju nejdříve pro odbornost a teprve pak o snahy to převykládat do srozumitelné řeči. Je to jako lékařská zpráva - je fajn, když jí pacient rozumí, ale hlavně musí být precizní, odborná a úplná pro další lékaře. Protože dobře informovaný a špatně léčený pacient je horší, než naopak. Převykládat to nebo doplnit, to je pak dobré navýšení...

Michal Ryška řekl(a)...

1) Omlouvám se Pavlovi za trochu cynický pohled praktika na variantu č. 1 (rozsudky soudů nižších stupňů a pohádka Boženy Němcové):

Snad každý praktikující prvostupňový soudce ví, že rozsudek se (v zájmu sebezáchovy, resp. záchovy rozsudku) nepíše pro účastníky, ale pro odvolačku. Účastník nám rozsudek nezruší (nezmění), odvolačka ano. Jistě lze z pozice teoretika protiargumentovat tím, že pokud se účastník s obsahem rozsudku ztotožní, opravný prostředek vůbec nepodá. Z pohledu praxe je však pro účastníka podstatný výrok rozsudku, myšlenkové pochody soudu v rámci odůvodnění jsou pro něj pouze doprovodné (čte-li je vůbec).

Pro srozumitelnost rozsudku účastníkům tu máme především ústní odůvodnění (přičemž však dle § 157 odst. 2 in fine o.s.ř. musí být - obsahově, nikoli formálně - písemné vyhotovení v souladu s vyhlášeným odůvodněním), jednak Martinem Bílým zmíněného advokáta. Tomu by mělo písemné odůvodnění rozsudku posloužit k tomu, aby byl tlumočníkem odborného textu do jazyka laického, nemělo by jej však uvádět do pozice tlumočníka ptydepe do češtiny či dokonce toho, kdo ani při svém právním vzdělání vůbec nechápe, co chtěl soudící básník říci.

2) Některé postřehy z konference o odůvodňování soudních rozhodnutí vyšly v Soudci 1/2011.

Anonymní řekl(a)...

ad J.Kolba - Líbí se mi i zařazení do rubriky "týrání zvířat"...inu rubrika Kočkoviny už je obsazená :)

P.Kolman

Jakub Jošt řekl(a)...

Uplne suhlasim s Martinem Bilym (dufam, ze takto sa to sklonuje cesky:).

Ak Pavel Molek tvrdi, ze v prvom variante je cielom zrozumitelnost, zatial co v druhom presnost, tak tieto dva ciele stavia do rozporu. Viac zrozumitelnosti v takomto ponati znamena menej presnosti a naopak.

Lenze v prvej instancii konaju tiez advokati (a len tak "z brucha" si trufnem povedat, ze strany su advokatmi zastupene vo vacsine pripadov). A ak budu mat pred sebou rozhodnutie, ktore je zrozumitelne, ale nepresne, vyuziju nepresnost na odvolanie.

Uplatnovanim rozdielneho stylu teda davame stranam vacsi priestor na odvolanie, ktore nemusi byt prilis uzitocne.

Ak vieme, ze pripad casto postupuje az na najvyssiu moznu instanciu, nebolo by rozumne preferovat styl tejto rozhodujucej (!) instancie vo vsetkych instancne nizsich konaniach? Ak by sa prvostupnove sudy riadne vysporiadali tak so skutkovymi ako i pravnymi otazkami, zjednocujuca judikatura by mohla odradzat strany od opravnych prostriedkov, ktorych motivaciou nie je posudenie nejasnej pravnej ci skutkovej otazky, ale len snaha dozvediet sa, ake uvahy vlastne sud k rozhodnutiu viedli.

Ad absurdum by predsa v zaujme "zrozumitelnosti" mohlo rozhodnutia zniet "pravo je na strane odporcu".

Samozrejme, v tomto komente vychadzam z rovnice "doslednejsia argumentacia"="vyssia presnost a istota". Ale z tej myslim vychadza aj Pavel.

Ja by som sa teda priklonil skor k "presnosti" v kazdom rozhodnuti a nasledne uvazoval nad mechanizmami, ako rozhodnutie pretlmocit tam, kde su zjednodusenia mozne...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dobře napsaný rozsudek, zvlášť na I. stupni, může být srozumitelný i účastníkovi "bez tlumočníka". Existují relativně složité rozsudky, které účastník přečte jedním dechem, a taky takové, kde účastník sice vyhrál, ale přijde se zeptat, jestli si z něj soud skutečně dělá blázny, jak se mu to jeví.

Anonymní řekl(a)...

OPRÁVĚNÁ ktitika nesrozumitelnosti soudních rozhodnutí je důkazem, že konkrétní soudci, jenž takové rozhodnutí produkují, pracují špatně. Špatně pracující soudci nemají v justici co pohledávat.
Pro kočku ovšem jsou články, které se vyhýbají takové soudce jmenovat.

F.Švarc

Dan Dvoracek řekl(a)...

Omlouvám se, ten poslední příspěvek je můj, byl jsem špatně přihlášený.

Šimon Klein řekl(a)...

Lze patrně souhlasit, že mnohá odůvodnění by mohla být psána podstatně srozumitelněji, aniž by to mělo vliv na jejich odbornou preciznost. Není mi však zcela jasné, zda je možné tento problém natolik zobecnit.
Jistě ne všechny právní problémy jsou stejně složité, avšak rozhodnutí, která by měla být psána oním třetím typem odůvodnění, budou patrně pohříchu často zavánět kvantovou fyzikou práva již ze své podstaty.
Precizní vědecké práce o kvantové fyzice jistě nikdy nebudou patřit mezi populárně-vědeckou literaturu a stejně tak populárně-vědecká díla o kvantové fyzice nebudou nikdy vědecky zcela precizní.
Jestli tedy spíše nechybí dostatečně kvalitní tisk, který by mohl jako "advokát lidu" obsah společensky významných a s napětím očekávaných rozhodnutí do srozumitelného jazyka přetlumočit (tedy správně přetlumočit).

Anonymní řekl(a)...

Dobrý podvečer.

Naprosto souhlasím s P. Molkem. Občas mám pocit, že právníci mají nepřekonatelnou tendenci "znejasňovat" text, pokud se jim zdá být příliš laický. Uvedené požadavky v postu by ale mohly být stejně dobře vztaženy také na rozhodování správních orgánů, jejichž rozhodnutím účastníci také pramálo rozumí, a to nejsou (srov. J. Jošt) ve většině případů zastoupeni vůbec nikým. (Za nejabsurdnější považuji rozhodování správních orgánů ve věcech sociálního zabezpečení a spol., kdy přece musí být SO jasné, že když "narve" do výroku(!) co nejvíce ustanovení zákona, tak účastník - z povahy věci někdy nepříliš inteligentní - nepochopí nejen to, proč nedostal dávku, ale ani, že ji nedostal!)

Avšak povídání o správních orgánech a soudech by byla spíše než o kočce pohádka O pejskovi a kočičce.

L. Madleňáková

Anonymní řekl(a)...

Článok je zaujímavý, avšak autor nerozumie kvantovej mechanike, čo správne predvídal už R.P.Feynman vo svojom slávnom výroku. Superpozícia totiž obsahuje množinu všetkých možných stavov, vrátane napr. stavu, keď sa nuklid rozpadne, ale prístroj neuvoľní jedovatý plyn. Pokiaľ je 50% šanca, že mačka bude po otvorení krabice mŕtva, musí byť táto výsledná pravdepodobnosť súčtom všetkých možných pravdepodobností, nielen autorom naznačených priamočiarych 2 variant deja.

Analógia s rozhodnutím súdu ... ako pomocou nej vysvetlíte rozhodnutie o zastavení konania z dôvodu "objavenia" neodstrániteľnej vady konania počas konania a následne uznesenie o zastavení konania? Podľa mňa sa účastník nedozvie, či "mačka je mŕtva, hoci môže byť živá, pretože sa mu nepodarilo otvoriť krabicu". Vždy je potrebné uvažovať všetky pravdepodobnosti a s tými počítať, pretože aj skutočný život s nimi počíta a ďalej ... poprosím niekoho, kto vie laicky objasniť slovné spojenia typu "pohyb na rozhraní chaosu" a "rezonančná odchýlka", pretože by som musel byť príliš presný na úkor zrozumiteľnosti, hoci aj tak kvantovej teórii nerozumiem (inak by som obdržal Nobelovu cenu už dávno - parodujúc výrok S. Hawkinga).

K obsahu:

Laik musí v prvom rade rozumieť systému toho, ako sa má správať. Pokiaľ je systém správania priveľmi zložitý nato, aby mu laik rozumel, nebude mu rozumieť a bude robiť chyby, na ktoré bude doplácať sankciami. Povedané rečou právnych noriem, potrebné je začať už pri tvorbe práva a nie "hasiť 20-ročné legislatívne provizórium" (pojmológia z dôvodovej správy k "veľkej novele" OZ - tuším 509/1991 Zb.) aplikáciou práva súdmi, poťažmo orgánmi správy. Parlament je síce reprezentantom ľudu (otázne, či nie skôr ekonomickej oligarchie, ale to je iná téma), avšak jeho regulačný výstup - predpisy všeobecných pravidiel správania sa, by mali byť jazykovo jednotné, vnútorne nerozporné, usporiadané, dôvodné, logicky nezávadné ... atď. Ak Ústavný súd každý rok nejaké ustanovenia ruší nálezmi, potom čosi na spôsobe tvorby práva nie je niečo v poriadku (opäť kvant mech - alebo niečo nie je v poriadku s Ústavným súdom, resp. pýtajúci sa všeobecný súd zle položil otázku, resp. ... - fungovanie sveta nie je čiernobiele).

Tam, kde súd aplikuje precízne pravidlá správania sa (má k dispozícii otesaný a vycizelovaný právny poriadok), kde má ujasnené postupy výkladu a podraďovania (kvalifikácie a subsumpcie pre akademikov) konkrétnych móresov účastníka pod pravidlo, môže účastníka sprostiť od kreacioprávnych barličiek a plátania škár, ako aj od balansu na rozhraní chaosu (zase girlanda pre akademikov) a zrozumiteľne mu vysvetliť, že "áno, tvoj záujem nie je podľa pravidiel, pretože pravidlá hovoria, že konflikt týchto dvoch veľmi silných predpisov sa vykladá takto a na základe toho pravidlo hovorí, že ja - súd môžem stanoviť, že záujem má mať podľa práva ten druhý a nie ty" (toto možno pri konflikte 2 ústavných práv, inak jednoduchšie).

Hľadať v rozhodnutiach umelecký či obdobný "dojem" (ako referencia na Oféliu a Jarmilu z článku), "pôsobivosť" či iné iracionálne elementy by bolo významné v prípade, pokiaľ by iracionálna presvedčivosť rozhodnutia mala meniť niečo na výsledku rozhodnutia. Inak: pokiaľ má pôsobivé odôvodnenie podporovať síce zrozumiteľný, ale nespravodlivý výrok rozhodnutia, ktorému sa ale víťazný účastník vždy poteší (a ten druhý sa vždy nepoteší, pretože ak by sa mal, by nemusel ísť až na súd), tak dobré úmysly dráždia (sic!) cestu do pekla.

Ondrej Pivarči

Anonymní řekl(a)...

ad Ondrej Pivarči

Pavel Molek ve svém postu nastínil paradox správně. Výsledný stav by byl superpozicí dvou skupin stavů, které lze rozdělit na skupinu "mrtvá kočka" a skupinu "živá kočka". Naopak Vámi popsaná situace (rozpad nuklidu a neuvolnění jedu) by neodpovídala žádnému vlastnímu stavu systému. Myšlenkou paradoxu je nicméně právě nemožnost takového stavu. A k pochopení toho, co je sdělením paradoxu je třeba znát alespoň výchozí skutečné experimenty kvantové teorie.

Také nejsem na toto téma odborník, ale zkoušku z kvantové mechaniky mám a trvám na tom, že Pavel Molek paradox popsal lépe.

Tento komentář je zaměřen čistě za účelem potěšení autora postu, nikoli za účelem rozpoutání diskuze o kvantové fyzice.

Vojta Patočka