sobota 26. února 2011

Kdo má větší razítko? O vázanosti právním názorem a sporech českých knížat

Do aktuální čísla nového časopisu Právo & Byznys (vyd. Mladá Fronta, č. 2/2011, s. 45-48) jsem přispěl následující popularizační esejí, kterou si dovoluji zde pověsit:

„Tak nám to zase zrušili a vrátili," povzdechl si nahlas nejmenovaný soudce u kávy s předsedkyní senátu. „A opět nás svázali tím svým právním názorem,“ dodal, přehnaně artikuluje každou slabiku ve větě. Mírný úškleb se mihl jeho tváří teprve tehdy, když si uvědomil, že se jedná o jeho věc, která bude v souladu s rozvrhem práce vykázána jako nový případ. Konec měsíce za dveřmi a čárek málo …

Vázanost právním názorem vyššího soudu je klíčovým organizačním principem justičních soustav moderních států. Větší bere. Vyjádřeno jedním zkušeným soudcem v jeho průpovídkách pro justiční potěr, ti nahoře mají prostě větší razítko.

Není však razítko jako razítko. Není vázanost jako vázanost. I velikost razítka je otázkou perspektivy. Může jít o razítko v případě, ve kterém nadřízený soud zrušil a vrátil konkrétní rozhodnutí. Razítko v takovém spise je velké a těžké. Jedná se o kasační vázanost právním názorem nadřízeného soudu. Razítko v jiném případě, který je sice skutkově nebo právně podobný, avšak nadřízený soud v něm konkrétně nerozhodoval, se zmenšuje. V takovém případě jde o širší normativní působení judikatury, tedy respektování právního názoru nadřízeného soudu v obecné rovině v dalších obdobných kauzách. Velikost razítka v podobných typech případů je otázkou perspektivy individuálního soudce; jeden se skloní před majestátností slona, druhý se culí na malého sviště.

PRINCIP VĚTŠÍHO RAZÍTKA

Princip „většího razítka“, tedy vázanosti právním názorem nadřízeného soudu, vzniká v okamžiku, kdy se rodí odvolání. V rámci světské justice tedy před nějakými dvě stě či tři sta lety. Princip se neprosazoval bez problémů. Přesněji řečeno, v rámci středoevropského právního prostoru obecně a v českých zemích zvláště zažil v průběhu posledního století několik skoků.

Rakouské kořeny české justice vycházely z byrokratické a hierarchické vize soudního systému, kde na velikosti razítka skutečně záleželo. Justiční vrchnosti naslouchati se sluší. Ke kvantitativně naprosto odlišné míře „naslouchání“ vrchnosti nicméně dochází v období stalinismu a následného reálného socialismu. Zde se pod „větší razítko“ schová ledasjaká vrchnost. Nejenom ta justiční, ale také ta politická.

Revoluci roku 1989 přezdíváme „sametová“. Přezdívka navozuje dojem, že se vlastně „až tak moc nestalo“. Princip „většího razítka“ a naslouchání vrchnosti nicméně postupně dostaly povážlivé trhliny, které vedly místy až k jejich naprosté negaci. Je to asi úděl revolucí; pokud předchozí režim tvrdil „budiž A“, tak jakýpak bychom to byli revolucionáři, kdybychom nyní nepožadovali „budiž non A“. Pokud tedy byla znakem normalizačního systému poslušnost, znakem nového systému budiž neposlušnost. Pokud před rokem 1989 nebyla nezávislost soudce příliš zdůrazňována, o praxi ani nemluvě, pak období porevoluční postavilo nezávislost soudce na piedestal. Podobný postup by byl sám o sobě naprosto korektní. Dostředivá sílá symbolů v politické debatě však způsobila, že se pod nálepkou „nezávislost soudce“ prodávalo také zboží, které k ní nepatří.

Devadesátá léta minulého století jsou tak ve znamení justice coby studijního prostředí pro Brownův pohyb. Náhodně se pohybující částice s hypertrofovanou rétorikou soudcovské „nezávislosti“, které zaměňují soudcovskou nezávislost s kontrolovatelností neřízené střely. Vázanost právním názorem nadřízeného soudu, neřkuli Ústavního soudu? To je v rozporu s mojí soudcovskou nezávislostí, panáčku! Nálezy Ústavního soudu? Vážou mě pouze „vykonatelná rozhodnutí“, tedy jenom výrok, který jediný je „vykonatelný“. Zbytek je mi buřt. Štrasburská judikatura? Ta směřuje přeci jenom vůči státu a je to jeho mezinárodněprávní závazek, který nemá žádný dopad na mě, českého soudce.

Tyto a podobné názory nebyly ojedinělé. Byť by bylo dobré, kdybychom je dnes mohli vnímat již jenom jako dobové kuriozity, tu i onde občas doznívají, či se znovu vynořují v jiných podobách. Ilustrativní je v tomto ohledu kupříkladu nedávný návrh jednoho soudce Okresního soudu v Prešově k Ústavnímu soudu Slovenské republiky. V něm tento soudce seriózně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení slovenského občanského soudního řádu, které stanoví vázanost nalézacího soudu právním názorem soudu odvolacího, pokud odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil. Předkládací soudce vnímá napadené ustanovení jako rozporné s Ústavou SR, která zaručuje, že soudcové jsou při výkonu své funkce nezávislí.

Jako důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu prešovský soudce uvedl, že jemu nadřízený krajský soud ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil právní názor, se kterým se on neztotožňuje a který on nepovažuje za správnou aplikaci práva na daný případ. Z rétoriky předkládajícího usnesení je dobře patrná výše zmiňovaná hypertrofie pojmu soudcovské „nezávislosti“. Usnesení totiž koncepčně vychází z toho, že soudce má jakýsi absolutní „nárok“ na svůj právní názor, který si smí spolu s Jiráskem hájit Proti všem. Souzení tak není služba veřejnosti, která spočívá v rozumném, rychlém a autoritativním řešení sporů, při kterém spolu jednotlivé justiční složky spolupracují, aby poskytly smysluplnou službu. Je to přehlídka právních názorů OSOBNOSTÍ, jejichž význam a EGO stoupá v přímé úměře k míře nesouhlasu se všemi a ve všem.

PRÁVO POSTAVIT SI HLAVU (SE NA HLAVU)?

Přeháním a karikuji. Karikatura má však reálný základ: a to odmítnutí podřídit se právnímu názoru toho, kdo má větší razítko, s poněkud pomýlenou argumentací, že nezávislost soudce znamená neomezené dupání botičkou do písku s tím, že JÁ přeci mám pravdu a JÁ tomu přeci rozumím nejlépe. Nu, v tom je právě ten problém: i kdybych ji nakrásně měl, ti druzí mají větší razítko.

Vše asi souvisí s tím, co vnímám jako centrální prvek existence a fungování justice: je to služba veřejnosti, která bude smysluplně fungovat pouze tehdy, pokud jednotlivé složky v rámci systému rozumně uznávají své místo a respektují druhé. Poslouchají ty nahoře a projevují kolegiální respekt k těm dole. Je zajímavé, že problém s uznáváním většího razítka roste úměrně s instančním postupem: čím výše se daný soud a daný soudce nalézá, tím větší problémy mívá s cizím větším razítkem. Oba české nejvyšší soudy, tedy Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, jsou v tomto ohledu ve zvlášť zajímavém postavení: byť jsou nominálně oba „nejvyšší“, v reálném životě práva se jedná o soudy odvolací. Jsou ve vztahu podřízenosti k Ústavnímu soudu. Uvědomění si této reality může být provázeno jistými obtížemi.

Poslouchat „větší razítko“ pochopitelně neznamená tupou poslušnost a neměnnost. Pohyb v rámci justičního systému směrem nahoru umožňuje rozumnou míru kvalifikovaně zdůvodněného nesouhlasu. Nadřízený soud vydal rozhodnutí, které podle mého názoru nedomyslel či odflákl? Pak mohu zajisté vyjádřit v příští podobné kauze kvalifikovaný nesouhlas, který podložím věcnými argumenty a pozvu nadřízený soud k novému zamyšlení nad stejným problémem. Pokud ale tento soud i po této nové „nahrávce“ potvrdí předchozí právní názor, a to i takový, který je skutečně blbě, pak debata končí. I špatný právní názor je pak „správně“. Nikoliv proto, co říká, ale proto, kdo a jak to říká. Jinými slovy, věcná přesvědčivost řešení je nahrazena institucionální autoritou: o tom je princip většího razítka.

Vrátíme-li se k výše načrtnuté logice skoro až dialektického vývoje v pólech mezi plnou vázaností a, chce se říci, značnou nevázaností, pak lze s potěšením konstatovat, že poslední léta první dekády nového tisíciletí jsou ve znamení postupné syntézy. Oproti letům devadesátým snad již dnes nikdo seriózně netvrdí, že judikatura vrcholných soudů nad rámec konkrétní kauzy nikoho neváže. Pochopitelně stále existují třenice a problémy, celý systém se však snad již pohybuje k rozumnějšímu uspořádání a uznání vnitřní dělby práce. Problémy se možná trochu přeskupily: až na několik skalních výjimek již nedochází k paušálnímu odmítání závaznosti judikatury nadřízených soudů. Jsme spíše svědky několika táhlých a hořkých sporů v konkrétních právních otázkách. V nich jsou ale zase naopak dvě či více stran natolik zakousnutých, že už to přestává být švanda; ti dole nerespektují ty nahoře, ti nahoře se naštvou a začnou kopat směrem dolů, což opět vyvolá zpětnou reakci dole. Eskalací nicméně bohužel ještě nikdo nikdy nic nevyřešil. Tedy pokud se znenadání nespustí na jeviště rumpálem Bůh z mašiny …

PŘÍCHOD EURO-RAZÍTKA

Přistoupení České republiky k Evropské unii znovu zamíchalo kartami na jevišti, přesněji řečeno razítky. Soudci a právníci znalí práva Evropské unie totiž postupně zjišťují, že do vnitrostátního systému přistoupil nový hráč, který má razítku úplně největší. Tím je Soudní dvůr Evropské unie. S tím se také znovu mění pravidla hry, která se snad již začínala usazovat. V zásadě každý český soud je totiž v souladu s unijním právem oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu práva EU. Takto nezáživně znějící typ řízení na první pohled mnoho lidí nenaláká: proč bych se měl ptát na výklad práva EU a jak to souvisí s principem „většího razítka“?

Při pohledu pod povrh je však řízení o předběžné otázce pro justiční nesouhlasiče o poznání zajímavější. Za prvé, předběžná otázka týkající se výkladu práva EU v praxi znamená, že se český soud bude především ptát na soulad české právní úpravy s právem Unie, tedy oklikou vlastně také na výklad práva vnitrostátního. Za druhé, rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce váže nejenom předkládající vnitrostátní soud, ale také všechny další soudy v rámci Evropské unie. Tedy i vnitrostátní soudy nadřízené soudu, který předběžnou otázku předložil.

V České republice, ale i v jiných nových členských státech, se tak řízení o předběžné otázce stává záhy po přistoupení k Evropské unii nástrojem pro vyjádření justičního nesouhlasu. Předběžná otázka je pokračování justiční politiky jinými prostředky. Nejvyšší správní soud stále odmítá přijmout právní názor Ústavního soudu v otázkách tzv. „československých důchodců“? Zeptejme se Soudního dvora! S největší pravděpodobností je totiž právní názor Ústavního soudu s právem EU skutečně neslučitelný. Krajský soud v Brně nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který mu zrušil a vrátil k dalšímu řízení jednu významnou kauzu týkající se hospodářské soutěže? Pošleme to do Lucemburku!

Podobné kauzy přicházejí i z jiných nových členských států s komunistickou historií a patrně podobnými transformačními problémy s justiční autoritou. Hned první předběžná otázka ze Slovenska, kterou předložil Krajský soud v Prešově, byla pokusem obejít dvě předchozí rozhodnutí slovenského Ústavního soudu k problematice omezování vlastnického práva na základě starého elektrifikačního zákona. Podobně v případě první předběžné otázky z Maďarska se Městský soud v Budapešti pokusil narychlo vyrobit z vnitrostátního sporu týkajícího se svobody projevu, který předtím řešil maďarský Ústavní soud, otázku práva EU a dostat ji do Lucemburku, aby zpochybnil předchozí judikaturu Ústavního soudu. Konečně správní soud v bulharské Sofii se nedávno dokonce přímo otázal na to, jestli je povinen respektovat právní názor svého nadřízeného soudu, který mu jeho rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení a svázal ho svým právním názorem, pokud se domnívá, že daný právní názor je v rozporu s unijním právem. Odpověď Soudního dvora byla očekávatelná: ne, nižší soud vázán není, pokud se nás otázal v rámci řízení o předběžné otázce a naše odpověď je s právním názorem nadřízeného vnitrostátního soudu v rozporu. Jednoduše řečeno: my máme v otázkách práva Unie to největší razítko.

Unijní právo tak zásadním způsobem nabourává justiční hierarchii a vázanost právním názorem nadřízeného soudu v jejím rámci. Pokud je možné ve sporu identifikovat prvek unijního práva, což je stále častěji, pak se mění pravidla hry. Největší razítko již není v Čechách, a to ani u Jošta, ale v Lucemburku.

Právní romantik a čtenář Tří mušketýrů si patrně povzdechne: to si ti čeští soudci nemohou své hádky vyříkat doma? Když už to tedy nebude jeden za všechny a všichni za jeden provaz, tak se alespoň nemusí nosit prát špinavé vnitrostátní prádlo do Lucemburku. Právní realista a znalec české historie spíše odvětí, že tahání za jeden provaz není zrovna českým národním zvykem. Jak trefně glosoval jeden nejmenovaný zúčastněný pozorovatel předložení předběžné otázky týkající se „československých důchodců“ Nejvyšším správním soudem do Lucemburku: vždy, když se česká knížata prala o trůn, tak dříve či později napadlo některou ze stran obrátit se do Říše (té Svaté … národa německého) a pozvat si na pomoc císaře.

8 komentářů:

Dan Dvoracek řekl(a)...

S velkým razítkem velkého soudu souvisí je jistý nešvar převládající na ÚS.
ÚS pravidelně odmítá jako předčasné ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu s tím, že to jde přeci zpět na druhý (první) stupeň, takže bůhví, jak to celé ještě dopadne a přijďte si, až budete mít hotovo.

Domnívám se, že tento princip nelze aplikovat plošně jako univerální pravidlo.

Tam, kde je podstatou kasace pouze hodnocení právní otázky (což by mělo být docela časté), často nastává situace, kdy řízení po kasaci je jen formalistickou maškarádou, na jejímž provedení by právě ÚS s ohledem na vázanost nižších soudů právním názorem NS neměl trvat a měl by proto tyto případy posuzovat ad hoc.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Hezky napsáno.

Instanční závaznost je často ale pouhým law in books, zelený strom života roste jinudy:

1. Odvolací/dovolací soud zaváže nižší soud svým právním názorem, ale NMZ (náš moudrý zákonodárce) dřív, než nižší stačí rozhodnout, zpřísní pravidla pro připuštění opravného prostředku, typicky limit hodnoty předmětu sporu. Takže nižší jen opíše svůj předchozí rozsudek a nebýt důstojnosti taláru, na neúspěšnou stranu by ještě vyplázl jazyk.

2. Právo na zákonného soudce se vykládá restriktivně tak, že o opravném prostředku ve stejné věci nemusí rozhodovat tentýž senát. Nižší soud s tímto vědomím právní názor vyššího ignoruje a zkouší to tak dlouho, dokud to přes některý senát vyššího soudu neprojde.

Obojí prakticky vyzkoušeno, bohužel, funguje.

Anonymní řekl(a)...

Čtivé a přitom poučené, pěkné. Při čtení popisu situace NSS mě napadlo biblické: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Tob 4,15).

T. Doležil

Daniel Spratek řekl(a)...

Z perspektivy okresního soudu mohu podotknout, že na nejnižším stupni soudní soustavy je dostatek soudců, kteří by bez protestů následovali právní názor vyšších soudů ... bohužel se nezřídka setkávají s tím, že jim chodí naprosto opačná rozhodnutí s razítkem stejné velikosti, a vyšší soudy se nejsou schopny v rozumné lhůtě na právním názoru sjednotit.

Zdenek Tesner řekl(a)...

Velmi zajímavé téma a neméně zajímavě podáno.

Co má nebohý soud prvého stupně dělat, když je (s)vázán vnitřně rozporným názorem odvolacího soudu, který vyslovil jak obecný princip (určení pasivní legitimace), tak konkrétní volbu?

Anonymní řekl(a)...

Len pre info, momentálne prebieha na ECJ jeden zaujímyvý case, na ktorý sa už teraz teším...

C 622/10

Anonymní řekl(a)...

Princíp "razítka" alebo presnejších váh?

Komunitárne právo ako prívalová vlna zaplavila justičný priestor pristupujúcich krajín,krajín východného bloku. Predovšetkým súdy v prvej línii, tie čo sú najnižšie. A vyššie súdy sa len zhora udivujúco prizerali. Museli začať plávať a učiť sa správny štýl, taký INÝ. Tie nižšie súdy.Prirodzene.A začali vážiť a vážili. Aj vyššie súdy, občas. A prívalová vlna bola späť ( iné váhy? ). Ešteže v epicentre môžu práva znovu prevážiť...

Anonymní řekl(a)...

Ad T. Doležil 27.2.11 13:24
:-) Pěkné, trefné.
H. Baňouch