úterý 15. února 2011

Jiné právo misijní 2: Naprostá svoboda pohybu

Sedím v kanceláři mise a pročítám se hromadou papírů, který mi přistály na stole. Postupně zjišťuju, že pro Kosovo se v posledních letech vytyčilo tolik zásad, standardů, aktuálních úkolů, krátkodobých cílů, střednědobých plánů a dlouhodobých strategií, že i Evropská unie by patrně zbledla závistí, kdyby o tom věděla. Jsou toho kvanta. Šest základních bodů. Stačí je dodržovat! Nebo Patnáct klíčových otázek a odpovědí. No bezva! Dvaatřicet cílů pro rok 2004. (Škoda, že to nedopadlo.) Dvanáct doporučení Trojky. Krizový balíček pana A. Devět závěrů skupiny B. A tak dál. Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách. Jenže ne každej grafoman je zároveň spisovatel, ačkoli mnoha grafomanům se nedá upřít, že tu a tam v tom ukrutným množství nutně kápnou na docela dobrou myšlenku. 

Tak třeba, že Kosovo má být „…místo, kde všichni, bez ohledu na etnický původ, rasu nebo náboženství mohou žít a pracovat beze strachu a nebezpečí, mají naprostou svobodu pohybu a kde vládne tolerance a spravedlnost pro všechny.“ To stojí v preambuli dokumentu, kterým OSN stanovila takzvaný standardy pro Kosovo. Následuje asi tisícdvěstě položek a upřesnění, co měl zákonodárce na mysli: bude tu zdravo a bezpečno, děti budou chodit do školy, půjde proud, poteče voda, nebude se obchodovat s drogama a s lidma, soudy budou včas a spravedlivě rozhodovat, policie bude neúplatně a účinně zasahovat, zatímco my, mezinárodní společenství, to budeme všechno prozatímně řídit, a jen co tu zavládne právo a vznikne fungující multietnická společnost, vrátíme jí zpátky Srbsku, který může bejt v mezičase úplně bez starostí. Nechte to na nás!
Hezký. Ale nemuseli to psát tak obšírně. Mohli rovnou říct až naprší a uschne. A člověka, co vymyslel slovní spojení fungující multietnická společnost měli rovnou zbavit svéprávnosti, zrovna tak jako toho, co vynalez kolektivizaci. Škoda, že mu to prošlo.

Uvítací a hlavně rozlučkový večírky jsou v Kosovu na denním pořádku. Neustále někdo přijíždí a odjíždí. Obzvlášť ty rozlučky jsou tak srdceryvný a velkolepý, až si člověk říká, že má možná cenu do Kosova přijet už jen kvůli tomu, aby mu jednou uspořádali nezapomenutelnej večírek na rozloučenou.
Dneska večer se v baru na severu města zapíjí odjezd jakýhosi úředníka OSN, kterej všechny objímá a štká, že se do Kosova stejně jednou vrátí. Jsou tady všichni lidi ze zahraničních misí, internationals. Na baru sedí pár vojáků KFOR s kvérama za pasem. Z místních jsou tady jenom Srbové. Albánec ani jeden. Vzpomenu si na albánskýho kolegu Frenka, kterej nevypadá na to, že by kdy prošvih jedinou oslavu v okruhu pětadvaceti mil.
„Proč tady není?“ zeptám se Antonia. Rozesměje ho to.
„Éej, maj deear,“ zamečí, „tady jsme na severu, capito? V severní Mitrovici. A severní Mitrovice, to je Srbsko. Takže žádný Albánci. Béne?“
Nechápu to. Frenk totiž bydlí asi dvě ulice odsud. Po válce se sice město téměř dokonale rozdělilo na Srby na severu a Albánce na jihu, ale v srbský Mitrovici zůstalo hned u mostu pár ulic, kde bydlí hrstka Albánců, rodin, co odmítly odejít na jih. Čtvrť se jmenuje Malá Bosna. Občas se tam střílí. KFOR tam má nepřetržitý hlídky, ale moc toho nezmůže. Srbové už skoupili všechny okolní pozemky a domy, a Albáncům, co zůstali, nabízejí za jejich nemovitosti tučný sumy. Ale málokdy se odtamud někdo hne. Prostě nepudou. Zemřou tady a basta, protože se tu narodili a chodili támhle do školy spolu se Srbama a na hřišti u řeky hrávali svoje první fotbalový prestižáky. A vůbec. Po tom všem? Kolik by jim museli zaplatit, aby odešli po tom, co tady za poslední léta vydrželi?

Když na severu bydlí, proč nemůže Frenk na pivo do hospody ob dvě ulice od jeho baráku? Všichni ho tady znají a on zná taky úplně všechny.
„To je právě ten problém,“ pokračuje Antonio. „Každej ho pozná. Udělá dva kroky do zakázanýho území, který začíná tam, kde končí jeho zahrada, a koleduje si. O vejprask v tom lepším případě. Ale spíš by to do něho někdo našil.“
„Co kdyby ho někdo eskortoval?“ ptám se. „Kdyby šel ve skupině, nikdo si toho nevšimne, a tady už bude v bezpečí, ne?“
Antonio si zaťuká na čelo a otočí se k baru, ke Stamatisovi, kterej mu vzrušeně ukazuje svůj novej mobil. Vezme Antonia bratrsky okolo ramen, upaží ruku s mobilem a – cvak! Jsme tam! Čtyři megapixely! Věřil bys tomu, člověče?
Přitočí se ke mně Vladan a – hop! – odněkud se vezmou dva panáky rakije a už připíjím na svůj příjezd. A do druhý nohy! No šup! Kdo nepije s náma, pije proti nám. Při třetí rakiji vyjde najevo, že Frenk bejval Vladanův nejlepší kamarád. Seděli spolu celou základku. Vlastně to pořád je jeho nejlepší kamarád a je škoda, že se vídají jen v práci. Ani si nevzpomíná, kdy si naposled dali pivo. Deset let? Dvanáct?
„Ej, Blankica, ljubavi,“ řekne. „Tomu ty nemůžeš rozumět.“
Jsem tu pár dní. Nemám o ničem ponětí. Teoreticky nemůžu vědět, co je a není nebezpečný, takže se na mě nikdo nemůže zlobit, když mě napadne vyzkoušet, jestli fungující multietnická společnost přežije test procházkou po ulici.
Stačí dvě další rundy rakije a pár minut přemlouvání, a octneme se venku. Míříme k Frenkovu baráku a Vladan se tváří jako bychom se chystali přepadnout banku.
„Uklidni se,“ řeknu. „Tobě se přeci nic stát nemůže, když jsi Srb.“
Vladan pokyne k oknům okolních domů. „Vidíš ty tváře?“ Zaostřím. Je fakt, že tu a tam se po nás někdo dívá. „To jsou všechno lidi, který vědí kdo jsem a vědí taky kdo jsi ty a vidí, kam jdeme.“
Znejistím. Nebude lepší, když se vrátíme? Myslela jsem, že Srb si může na severu dělat, co se mu zachce a nikomu to nevadí.
„Ale nedělej si starosti,“ pokračuje Vladan. „Na Srba v srbský části města nikdo nemíří. Kromě toho, já jsem zrádce už jenom proto, že dělám v mezinárodní organizaci. Podporuju okupanty srbský provincie Kosovo a Metohija. Takže to nejhorší, co se mi mohlo stát, je všeobecný opovržení. A to se mi už stalo.“
Zahneme do ulice, kde na dvě proluky a ruiny připadá jeden obydlenej dům. Zvoníme u Frenka doma. Všude je tma. Začínám se bát. K čemu mi bude vysílačka, když na nás někdo skočí a dá mi ránu do hlavy? Zdálky je slyšet muezín, ke kterýmu se přidaly pářící se kočky, takže vzniká mocná polyfonní siréna. Varování.
„Myslím, že s náma stejně nepůjde,“ řekne Vladan. „Není blázen.“
Frenkovi zasvítěj oči, když se dozví, že dvě minuty odsud je večírek, zatímco on trčí doma u telky a čeká, až půjde proud. „No,“ zamyslí se, „já bych jako šel. Kde máte auto?“
Když se plížíme srbskou čtvrtí, mám pocit, že nás ze tmy sleduje nejmíň sto tisíc párů očí. Všech sto tisíc severních Srbů, který neomylně vědí, kdo je kdo. Armáda lidí, co si naprosto nepřejou, aby Frenk chodil po jejich chodníku. Můžou po nás něco hodit. Nebo vystřelit. Nikdo nikdy nevypátrá, ze kterýho z těch oken to bylo.
Jdeme ani ne minutu. Srdce mi buší v krku. Frenk silácky odmítnul, abychom ho s Vladanem vedli mezi sebou, ale klepe se po celým těle. Tady má zbraně kdekdo. A umí s nima. Trefil by se. Zrychlujeme, protože k baru je to už jen pár desítek metrů, když vtom někdo v oknech nad náma hvízdne.
Škubnu sebou ke zdi, Vladan zpanikaří a popoběhne, Frenk uskočí do tmy.
Byl to signál?
Lepím se na rozdrolenou omítku a s každým nádechem zavětřím směs Vladanova zpocenýho trička, Frenkova nikotinovýho dechu a mýho zvětralýho parfému značky Givenchy. Vyšňořila jsem se na to zastřelení u zdi jen co je pravda.
Hlavně tiše. Ani nedutat! Naslepo po nás přeci nikdo střílet nebude.
Vtom hlasitě zapraská moje vysílačka. Bravo Charlie nula dva, tady je základna - bezpečnostní kontrola. Udejte svojí polohu a potvrďte příjem, přepínám.  Něčí ruka mě popadne a strhne k úprku. Frenk a já vlajeme za Vladanem jako práporky. Táhne nás k baru.
Za pár vteřin se z protisměru vynoří hlídka KFOR: dvě opancířovaný příšery v helmách, kapsy plný vysílaček, pod paží kvéry. George Lucas by podle nich moh rovnou točit další Hvězdný války.
Bravo Charlie...Díky!
Teď už si nikdo hvízdat netroufne. Vojáci jsou sice jen stafáž a sever je z duše nenávidí, ale přeci jen - dělat kravál zrovna ve chvíli, kdy se pod okny prochází hlídka, se nevyplatí, i když se ví, že většinou stejně nesmí střílet ostrýma.
Když vstoupíme do baru, nastane pozdvižení. Frenk jde z náruče do náruče jako ztracenej syn, ačkoli s většinou kolegů-Srbů se viděl dneska odpoledne v práci. Vladan mu okamžitě vmáčkne do ruky skleničku s rakijí a vyhlašuje další důvod k oslavě – Frenk s náma poprvé od války pije v baru na severu!
„Tak na co?“
„Na mír!“ vyhrkne Kate. (Je namol nebo to myslí vážně?!)
„Mír je pro důchodce,“ ucedí Vladan.
„Počkat, mám lepší!“ zařve Frenk a vyskočí na židli. Bar zpozorní. „Na Kosovo, kde všichni, bez ohledu na etnickej původ, rasu nebo náboženství můžou žít a pracovat beze strachu a nebezpečí, mají naprostou svobodu pohybu a kde vládne tolerance a spravedlnost pro všecky!“
Bar odmění Frenka hurónským řevem a smíchem.
Vladan ho obejme a dá mu teatrální pusu na čelo.
„Frenku, pocem, brácho,“ houkne, „dyť tys mě úplně dojal!“
Řvou pak smíchy ještě několik minut, dokud uslzený a vyčerpaný neklesnou na barovej pult.
Jo. Najdou se lidi, co znají preambuli nazpaměť a dají jí k lepšímu, když se naskytne příležitost. Tolerance. Jasnačka. Bez ohledu na náboženství a rasu. Cha! Napadlo vás někdy stáhnout ty tmavý neprůstřelný vokýnka vašich aut a podívat se, jak ta svoboda pohybu ve skutečnosti vypadá?

„Preambule je sice starej fór, ale dobrej,“ otírá si slzy Frenk. „A mám i pár novejch!“
„No tak sem s nima!“ zařve Vladan.
Frenk se zazubí. „Miloševič klepe na nebeskou bránu. Svatej Petr mu otevře a ptá se – co tu chceš? – Rád bych do nebe, řekne Slobo. Svatej Petr se upřímně zasměje a řekne – Spad jsi z višně? Ty můžeš leda do pekla! Druhej den buší na bránu deset čertů. Co tu chcete? – čílí se Svatej Petr. – My jsme první vlna uprchlíků!
„Jo, ten je super,“ řekne Vladan a podává Frenkovi další skleničku. „Já mám taky jeden: Starej Albánec s Albánkou sedí ve svým bytě v Prištině. Nejde proud, takže je tma, telka nehraje, neteče teplá voda a jídlo v ledničce se kazí. Najednou se rozsvítěj světla, telka naskočí a lednička hrkne. Albánec se podívá na Albánku a řekne – Mámo, podej pušku! Srbové se vrátili!“
„Dobrý,“ zakření se Frenk. „Vidím, že bych měl chodit častějc. Je s váma sranda, i když jste Srbi.“
„Hele, hoď sem ještě nějaký fóry,“ houkne někdo na Frenka.
Frenk se zamyslí a najednou mu zasvítěj oči.
„Muharrem s Agimem jdou po poli a najednou Muharrem zakopne. Sehne se a vidí, že zakop o něčí useknutou hlavu. Za vlasy jí zvedne do vejšky a povídá – hele, Agim, není tohle tvůj soused? Agim vezme useklou kebuli a chvíli se jí dívá do očí. A pak řekne – kdepak, ten můj soused byl vyšší.“

Nejdřív vteřina tichýho otřesu. Pak teprve smích. Salvy strašlivýho, zoufalýho anti-smíchu, co se dere z plic, aniž opravdu chceme, a když se zaposloucháme, uslyšíme jen ozvěny pocitu viny, stud z vlastního pokrytectví a falešnýho soucitu, kterým jsme tehdy u telky rychle udusili jiskru soucitu skutečnýho, maličkej plamínek okamžitýho odhodlání něco udělat, takže naše upřímný dojetí přežilo zpravodajskej spot jen o pár vteřin. A kromě toho: i kdyby člověka tehdy strhlo okamžitý odhodlání, co by byl udělal? Co může dělat teď?
 „Sory,“ usměje se Frenk, když vidí, že mě jeho vtip krapet sebral.
„Na, dej si.“ Vladan mi přistrčí pod nos další rakiji. „Neber si to tak. Prostě si řekni - Balkán.“
„Tak teda na Balkán,“ hlesnu a obrátím do sebe panáka. Fuj! Vyhrknou mi slzy.
„Bravo, Blankica!“ chválí mě všichni. Frenk mně dá herdu do zad. „Pašák!“ Nalejvají mi další.
Nechci. Nechci, ale musím. Protentokrát si musím dát, jinak mě přítomnost zavalí jako balvan a já už se nikdy nezvednu. Vzpružím se žíravinou zevnitř dřív, než mě rozleptá zvenčí. Ej, Blankica, ljubavi! Protože kdokoli střízlivej místní realitě nestačí - tahle mrcha má toxickej náskok notorika, co se zpíjel do němoty posledních dvacet let a náhodou přežil.

1 komentář:

Martin Bílý řekl(a)...

Taky mám jeden, starší:

Jde Ježíš po Sarajevu a nese si kříž. Potká ho místní a ptá se: "Člověče, kde jsi sehnal tolik dřeva?"

Ale jinak pěkný post. Mí kamarádi tam byli (s kvérama a vysílačkama:-)), já bohužel nikdy, ale musí to být nezapomenutelný zážitek. Když tam nebydlíte...