pátek 28. ledna 2011

Jiné právo misijní - Červenec: Evakuační zavazadlo

Těžko říct, čím jsem tak oslnila komisi při telefonním pohovoru. Jaképak platí v Kosovu zákony na ochranu menšin? Nebyla jsem nervózní. Za prvé mi bylo jasný, že to nevyjde, protože v Kosovu s vyhlášením nezávislosti stěží čekají zrovna na mě, a navíc – než se mi stačili ozvat, rozhodla jsem se dát všem mezinárodním spolkům vale, sednout si doma v kuchyni ke stolu a odsednout, jen co napíšu deset až patnáct románů, filmových scénářů a divadelních her. Výborně! A nyní pohovořte o vztahu demokracie a vlády práva. Protože umělec má přeci daleko větší šanci pohnout světem než expert v oboru mezinárodněprávní ochrany lidských práv.

Jak byste řešila neshody ve svém týmu? – Naskočí mi dvaadvacet naprosto nepřijatelných odpovědí (asi tak půlka z nich zahrnuje nějakou formu násilí) Ukázním se a chvíli blábolím o metodě diskuse a o efektivních způsobech motivace členů týmu. Dokonce uvedu pár příkladů z vlastní praxe, takže několik minut souvisle lžu jako když tiskne. Závěr. Jaký je váš názor na funkčnost místní správy v severním Kosovu?

Naskočí mi pravda: Severní Kosovo je průser. Bohužel mi nenaskočí nic jinýho. Průser je průser. Rozuměla jste otázce? – zeptá se jeden z examinátorů. Bože, tak něco řekni, ať si nemyslí, že všichni Češi jsou primitivové bez názoru na místní správu v severním Kosovu!
Vzpomenu si na zprávy, kdy (kterýkoli) politik odpovídá na (jakoukoli) náročnější otázku.

„Ta situace je znepokojivá a nesmírně komplikovaná,“ pronesu. „Věc je třeba vidět v celém jejím velice složitém kontextu, a já v tuhle chvíli bohužel nemám prostor, abych se podrobně věnovala podrobnostem, ale řeknu jen tolik - z hlediska toho nesmírně diverzifikovaného pozadí vývoje etnického konfliktu v Kosovu a s přihlédnutím ke všem ekonomickým, sociálním a politickým zřetelům, lze konstatovat, že míra funkčnosti místní správy v severním Kosovu je věrnou reflexí současného stavu tamní společnosti.“

Chce se mi spolknout telefon a po zbytek života se vyjadřovat jen k otázkám souvisejícím výhradně s počasím.



Nalistuju inzerát a dumám, čím mně tak zaujal:

Oddělení Mírových operací a demokratizace přijme právníka se zaměřením na ochranu lidských práv a práv menšin.

Požadujeme:

- vysokoškolské právnické vzdělání,

- zkušenost s prací v mezinárodní organizaci,

- orientaci v předpisech na ochranu lidských práv,

- znalost anglického jazyka na vynikající profesionální úrovni,

- interkulturní senzitivitu pro práci v postkonfliktní multietnické oblasti,

- vysoké nasazení, iniciativu, samostatnost, flexibilitu, komunikační schopnosti

- objektivitu, nestrannost a politickou korektnost,

- ztotožnění se s hodnotami přední mezinárodní organizace.

- platný řidičský průkaz a tříletou praxi v řízení motorových vozidel.

- znalost albánského nebo srbského jazyka výhodou.

(Je možný se s hodnotama přední mezinárodní organizace neztotožnit??)

Popis práce. Vítězný kandidát:

- proaktivně monitoruje a buduje kapacitu místních institucí v přiděleném okrese;


- provádí analýzu a průběžnou evaluaci pokroku v oblasti lidských práv, práv menšin a demokratizace;

- vypracovává zprávy o úrovni dodržování standardů lidských práv,

- setkává se s představiteli místních etnik,

- identifikuje klíčové oblasti v potřebě ochrany LP v příslušné oblasti, analyzuje stav a formuluje doporučení,

- zpracovává denní, periodické a aktuální zprávy,

- implementuje projekty.


To nemůžu v životě zvládnout!

Sbaleno mám během hodiny.

Evakuační zavazadlo, se kterým bleskově opouštím bezstarostnej klid svýho pohodlnýho života, neobsahuje ani špetku odvahy. Obsahuje především strach z toho, jak by mi bylo, kdybych to nezkusila a zároveň sebevědomý přesvědčení o tom, že do čtrnácti dní budu zpátky u svýho psacího stolu.



Na tabuli je napsáno Vítáme vás na Úvodním školení Organizace pro nové členy mírových misí.

Vedoucí programu je sebejistá šedesátnice s umělohmotnou tváří a s angličtinou plynulou asi jako doprava na Champs Elysées. (Nechápu, proč jim to konečně nedojde: Francouzi by byli ve světe daleko oblíbenější, kdyby mluvili anglicky jen v případech ohrožení života, a po zbytek času mlčky psali básně, vařili a udržovali Azurový pobřeží v čistotě.)

Na plátně se dá do pohybu prezentace s titulem Historické milníky Organizace: Úspěchy, solidarita a vize.

Tak za prvý: Pracovník polní mise vykonává řadu činností, pro který se název práce naprosto nehodí, takže se obecně vžily obraty jako monitoring, liaising, coordinating, observing. Neplést s windsurfingem. Reportingu bude věnovaná celá zvláštní přednáška.

Těžko říct, co každý to počínání ve skutečnosti obnáší. Vzpomenu si na Karla Čapka a jeho knihu Jak se co dělá. (Ten by se tu vyřádil!) Jak se dělá demokratizace? – Vezme se pár lidí, co mluví anglicky a řekne se, že jsou to zahraniční experti. Oni pak vyplní řadu měsíců zevrubnou implementací, intenzivní asistencí, supervizí a evaluací, přičemž mají dost času zabývat se rekreací, motorismem, socializací, alkoholismem a gaučingem. Pokud je těch lidí dost a dobře se jim zaplatí, vytvoří se v postkonfliktní zóně poptávka, ekonomika se dostane z kómatu a je to. Nejelegantnější na tom všem je, že původní otázka, tedy jak se demokratizace dělá, zůstane naprosto nedotčená, asi jako když Honza málem králem vařil polívku ze sekerky. Hlavně nepodceňovat marketing. Demokratizace je prostě (z)boží!

Za další: Pro přežití v misi je klíčové naučit se zpaměti seznam často používaných zkratek. Je jich dvěstědevadesáttři. Vzpomenu si na Mládkovu píseň Z PLR do NDR a dovídám se, co to znamená, když má někdo na vizitce napsáno, že je ASHDO (Acting Senior Human Dimension Officer) a patří do RCMI PSMS (Regional Centre Mitrovica Police System Monitoring Section). Slovní spojení lidská dimenze mi způsobí tik na pravým oku. Obzvlášť když se dozvím, že já sama se budu od teďka jmenovat Human Dimension Officer, ačkoli jsem prachobyčejnej právník z Čech.

„A teď bi vhás ja prrossilaá, aby vy utrhli paphír i psáli,“ zazpívá školitelka.

S jakými cíli odjíždíte na misi? – napíše na tabuli. Z útrob jednoho z vedlejších sálů se ozve potlesk.

Zakousnu se do tužky. Proč tam vlastně jedu?

Je to pár měsíců co jsem opustila slibnou kariéru v jiný (a dokonce známější, váženější a ergo lepší - to nikomu nevymluvíte!) mezinárodní organizaci. V kruzích příbuzenstva a přátel z toho byly palcový titulky: B., nadějná právnička z D., po dvou letech dobrovolně odchází z výšin mezinárodní justice, aby se usadila doma v kuchyni a psala. Důvody rezignace drží v tajnosti.

Jo. Sekla jsem s tím hned po tom, co můj ideál a víra v lidský práva zaznamenali dost zásadní újmu. (Nejdřív mu usekli nohy, a když běžel po rukou, svázali mu je za zádama. Pusu zalepili izolepou. A teď si žij, mrzáku, cha! – štěkli a bodli ho pro úplnost rovnou do břicha.)

Ale přežil, pacholek. Zotavil se a převtělil z podoby zapálený svíce do skupenství roztavenýho vosku, aby nebyl tak strašně na ráně, křehkej a zranitelnej.

Teď má příležitost naplnit novou formu.

Projdu v duchu pod vlajkoslávou mezinárodní solidarity a v hlavě si sumíruju alibi:

Všechny mezinárodní organizace jsou jedno a totéž, ale právník v kanceláři velevysokýho soudu a pracovník polní mise na Balkáně je přeci jinej kalibr. Kdo se vyharcuje až do Kosova není pohodlnej obtloustlej úředník, co žije od pauzy na kafe do pauzy na obídek. Není to žádnej úlisnej aparátčík. Je to někdo, kdo má odvahu a srdce na správným místě. Hrdina a humanista, co nedokáže jen tak mávnout rukou, když ve zprávách běží, jak na Balkáně bouchají bomby a umírají nevinný lidi.

Potlesk odvedle doznívá.

Kolegové, noví členové mírových misí, žhaví tužky. Moje sousedka má už skoro půl stránky a pořád se nemá ke konci. Znervózním.

„Poslední minuta,“ oznámí od tabule školitelka. Připomene mi to zoufalství těsně před koncem písemky na základní škole, kdy jsem neměla ponětí, jestli zatrhnout odpověď a), b) nebo c).

Jenže tehdy jsem věděla, že alespoň jedna z odpovědí je správná.

Na poslední chvíli napíšu jedinou větu, kterou neodevzdám.

Odevzdám papír s vytištěným Rozvrhem úvodního školení. Nikdo si toho nevšimne.

Cíl, se kterým odjíždím na misi, pečlivě poskládám a strčím do kapsy.



Výklad o bezpečnosti vede Ukrajinec jak hora, místní karatista a drsoň jménem Sergej. Prej se už stalo, že to někdo po jeho přednášce vzdal a odjel zpátky k mamince, zahřmí pyšně. „A není se čemu divit,“ pokračuje, „protože život v misi není pro sraby.“ Rozvine na tabuli mapu a udeří do ní pěstí jako Igor Hnízdo. „Obzvlášť, pokud jedete do Kosova.“ Ukáže se, že kromě nás mírotvorců žijí v Kosovu výhradně 1) váleční zločinci na útěku a špičky světového terorismu, 2) šéfové mafie obchodující se zbraněmi, prostitutkami a lidskými orgány, 3) drogoví dealeři, nájemní vrazi, zloději, feťáci, bezdomovci, chuligáni, násilníci a plesoví rváči. To se týká i žen a dětí. Nenechte se oklamat nevinnou tváří! To voni uměj. My (Ukrajinci?!) s tím máme zkušenosti. Pracovníci mezinárodních organizací jsou obzvlášť na ráně, protože mají hezký mobily a laptopy, peníze, diplomatický pasy, klíčky od auta a jinej užitečnej majetek. Takže bacha. V žádným případě nechodit domů ve stejnou hodinu a nebo stejnou cestou. Nenechat se vyprovokovat k rozhovoru na ulici. „To šel takhle jeden náš kolega po Prištině,“ povídá Sergej, „když k němu přistoupí Albánec a zeptá se ho, kolik je hodin. V srbštině. Kolega odpoví, že je půl šestý, taky v srbštině, načež Albánec řekne, že to je špatná odpověď a na místě ho zastřelí.“ Třídou to zašumí. Zamyslím se, jestli ten moment, kdy bych se přeci jen měla zvednout a odejít, nenastal právě teď. Ale v duchu se obelstím řečnickou otázkou – co se můžu dovědět horšího? – a zůstanu sedět.

„Teď několik slov k bombám,“ zahřmí od tabule. „Tu a tam někdo strčí nálož za kolo od auta a nebo do zapalování, ale to vy jako laici nemáte šanci včas poznat, takže se tím vůbec nestresujte,“ zavtipkuje Sergej. „Jediný, co vás může varovat je, když vám auto hned napoprvý nenaskočí. To znamená, že asi tak za pět vteřin vyletíte do povětří i s volantem v ruce.“ Rozchechtá se sarkastickým smíchem, přesně takovým, jakým se řehtal Kostěj Nesmrtelný nad tisícem sražených hlav nepřátel (tehdy jsem se v kině nahlas rozbrečela, maminka mě musela odvést a týden přesvědčovat, že Kostěj ve skutečnosti neexistuje, a já se teď, po pětadvaceti letech dovím, že pracuje v mezinárodní organizaci). Jo, a ještě k těm bombám – nemáme si prej sedat blízko k oknu, protože v případě výbuchu se kusy skla promění v letící gilotinu.

Hm. Tak nevím. Mohla jsem zůstat sedět doma (u okna) a psát. Teď to vypadá, že domů už se možná nevrátím, a když, tak po částech, v rámci obchodu s orgánama.

Pro rozptýlení se na závěr kurzu zařazuje pár poznámek z rubriky Samá pozitiva a sociální jistoty: jako pracovníci polní mise máme nárok na velkorysou dovolenou, zotavenou, pravidelné cesty do místa trvalého pobytu, regenerační volno a rekreaci, k čemuž se přičítají státní svátky, dny klidu, mezinárodní den žen, mezinárodní den menšin, mezinárodní den mezinárodních organizací a navíc jeden den volna dle vlastního výběru. „Já si ho například vybírám v den svých narozenin,“ zakření se školitelka.

Pokouším se z hlavy vypočíst, jestli je to opravdu tak, jak si myslím, to jest, že počet pracovních dnů a počet dnů volna je skoro stejnej.

Je. Skoro.

Tak já to tu, teda, ještě chvíli vydržím.



Při východu z paláce mezinárodní vzájemnosti zabloudím. Kolotám po chodbách, až dospěju k Sekretariátu odboru pro demokracii a vládu práva. Chci zaklepat na dveře a zeptat se, kudy ven. Měla bych nejdřív vyplivnout žvejkačku, - napadne mě. Takže se vrátím ke koši, do kterýho někdo nacpal tlustej štos papírů. Jsou mi povědomý. Zaostřím.

„Cíl, se kterým odjíždím na misi, je tento:“ - stojí na prvním listu. „Jako příslušník vyspělé západní kultury pociťuji odpovědnost za svět v jeho méně privilegovaných částech a rád bych svými nejlepšími schopnostmi…“
Žvejkačku jsem polkla.

Sehnu se ke koši a vylovím sbírku kompozic o ušlechtilosti ducha, síle nezištnosti a smyslu demokratizace. U jednoho z papírů se zarazím.

„Mým cílem je zjistit, jaký jsou vaše zatracený cíle a vydělat dost peněz na to, abych si na vás až do konce života nemusel ani vzpomenout.“

„Hledáte něco?“ ozve se za mnou. Přede mnou stojí úředník s průkazkou kolem krku. V panice mi nenaskočí správný slovo pro „východ“.

„Únik,“ odpovím naléhavě a se štosem Cílů v ruce vyrazím pryč.


Blanka Čechová

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Hezky napsané. Mám podobné zkušenosti i pocity. Je vidět, že to je (skoro) všude stejný. Verbální balast a velkohubost zpravidla pokrývá naleštěnej prd (sic!). Po studiích jsem byl spíše cyničtějšího ražení ale shodou náhod jsem se dostal na assesment k poradenských firmám, k právníků i agenturám EU.

Tehdy jsem si říkal, že jsem možná ještě mladej, abych tuhle orální sebenamydlenost pochopil mezinárodních organizací a nyní mi je přes 40 let a stále to nechápu. kamarád dělá v Bruselu úředníka na tom nejnižším leveli, skoro 6 let na tu totálně zbytečnou práci jenom nadává, ale stejně neodejde. Nyní se přistihl, že se mu na duši uleví, když si pomyslí, že ho povýší :-)

Ale stejně to nechápu, znám lidi, kteří takové jednání baví, korporátní a úřednická šablonovitost, užvaněnost, prezentaci frází atp. Kde se v jejich vývoji stala chyba ? Anebo je u mě ?

Petr Brázda

Anonymní řekl(a)...

ad Brázda : Chyba není u vás. Musíte si představit, že když reálně není co v práci dělat, musí nastoupit "inscenace", něco jako kolektivní obyčeje. Úředník začně 100x přepisovat svůj report, jeho nadřízený mu to 100x vrátí a hned je práce. Vymyslí se zbytečný projekt, obtěžuje se tím okolí - aby se vědělo, že něco děláme.

Nutné dělat příjemné pracovní prostředí, tj. všichni se musejí mít rádi, kdyby ne, řešilo by se to (je přeci prokázáno nějakou x-tou studií, že tam kde se mají všichni rádi, se také lépe pracuje), tak všichni dělají, že se mají rádi, slezou spolu skálu a přejí si vše nejlepší v novém roce.

Má naše práce nulové výsledky anebo je dokonce škodlivá pro okolí? O to víc musíme na mítincích hulákat firemní/neziskové/úřední/armádní hesla a přesvědčovat se (a hlavně směrem dolů v hierarchii), že to děláme dobře a my máme ty správný vlastnosti pro naši věc.

Po zkušenosti v zaměstnání na jednom našem ministerstvu, kde jsem ale opravdu za rok nemusel dělat vůbec nic, se člověk ani nediví, že tato práce přitahuje poněkud nenormální lidi a z těch normálních se po čase stanou herci. Známý z NGO mě ještě přetahoval k nim, s tím, že u nich je to stejný, jen se nemusí nosit kvádro. Na to sem jen odpověděl, že i někteří naší ved. politického na ambasádách chodí do práce v kraťasech.

Jan Kovář

P.S. : jen jako perličku uvádím případ z min. kultury, kde náhodou zjistili, že 7 let vyplácí plat člověku, kterého v práci nikdo nikdy neviděl. Co myslíte, že se nakonec stalo ?

simcha řekl(a)...

vyborne napsany. pis i u stolu!

Karolína řekl(a)...

Skvělý příspěvek! Těším se na pokračování!

Anonymní řekl(a)...

Post je napsán výborně, ovšem ve mně vzbudil spíše zděšení.

Na prostředí mezinárodních organizací, demokratizačních projektů, vysoké politiky a vůbec na sféru, kde se rozdávají "velké peníze" mám totiž podobný, cynicko-skeptický názor, vždy jsem se ale domnívala, že lidé, kteří se tam pohybují, si ono tlučhubácké prostředí vytváří sami a dobrovolně.

Když ale vidím, že "velcí lidé" pohrdají jinými "velkými lidmi", přivádí mě to k otázce - neměli byste raději pohrdat sami sebou, že prostředí, ve kterém pracujete, nedokážete změnit?

Možná ze mě ale mluví jen naivita mládí, možná také jednou budu ráda za teplé místečko, ze kterého budu moci kritizovat nabubřelost a zbytečnost, na které se budu sama podílet...

T. Doležalová (studentka PrF MU)

Blanka Čechová řekl(a)...

ad T. Doležalová: chápu vaše pochybnosti. Ale myslím, že pohrdat sám sebou by nic užitečného nepřineslo. Pokud někdo nemá povahu na to, aby pracoval v prostředí,resp. v pozici, z níž nemůže mnoho změnit, asi by měl dělat něco jiného, než otupí a zatrpkne. V misi v Kosovu jsem strávila něco přes rok. Pracovala jsem s vysokým nasazením, ale nemělo to efekt podle mých představ. Nakonec jsem dala výpověď a od té doby se zabývám vlastním projektem na podporu kosovských škol (který má také svoje mouchy, ale zároveň má i výsledky). Zkoušela jsem své výhrady k některým konkrétním mechanismům v misi ventilovat uvnitř organizace, ale bez odezvy - myslím, že takové podněty musí přijít ze strany členských států, protože ty jediné mohou vyvíjet případný tlak skrze (ne)přispění do rozpočtu na příští rok. A věřím, že taková debata o účinnosti některých demokratizačních misí se brzy rozproudí (...když už si někteří státníci dovolili zapochybovat např. i o tak oblíbeném konceptu jako je multikulturalismus). Snažím se k této debatě přispět (viz např. text ve včerejší příloze LN Právo a spravedlnost). Rozhodně neodsuzuji mezinárodní civilní mise jako takové - pochopitelně jsou tam příležitosti a místa, z nichž můžete dělat vynikající a záslužnou práci, ale je jich o dost míň než se může jevit zvenčí.