17 srpna 2010

Zuzana Candigliota: Nový pohled NSS na tzv. povinné očkování

Proti dosavadnímu systému očkování dětí v ČR je možné mít z hlediska ochrany lidských práv výhrady. Stát u nás v této otázce v porovnání se západními vyspělými státy nepoměrně více zasahuje do možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech. O tom, kdy a proti čemu bude dítě naočkováno namísto rodičů a jimi zvolených lékařů rozhodují ministerští úředníci, k tomu dosti netransparentně a ne vždy v souladu s názory odborné lékařské veřejnosti. Problémem je také to, že stát očkování nařizuje, ale za škodu na zdraví způsobenou nežádoucí účinky vakcín nepřevzal odpovědnost. Rozebrat veškeré právní aspekty očkování ale nebude předmětem tohoto příspěvku. Ten se hlavně zaměří na čerstvé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého v současnosti nelze pokutovat rodiče za to, že nenaočkovali své děti v souladu s očkovacím kalendářem. Nejprve si ale připomeneme starší významné rozhodnutí tohoto soudu v oblasti tzv. „povinného“ očkování.

Je vůbec očkovací povinnost v souladu s ústavou?

Legitimita nařizování očkování právními předpisy dosud nebyla nikým příliš zpochybňována. K tomuto tématu dosud existoval jen jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2006 (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=6463&mark=) (ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 As 17/2005), podle kterého povinné očkování neporušuje právo na informovaný souhlas, neboť se jedná o výjimku v zájmu ochrany veřejného zdraví v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně. Soud v tomto případě zamítl kasační stížnost rodičů, kteří byli pokutováni za nesplnění očkování u svého dítěte. Tomuto rozsudku však lze vytknout to, že se vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti a nezbytnosti takového opatření, což je podle této úmluvy rovněž podmínkou pro to, aby bylo možné omezit právo odmítnout jakýkoli zákrok na sobě nebo svých dětech. Soud se nevypořádal s tím, zda k ochraně veřejného zdraví nepostačí systém dobrovolného očkování bez represe, jako je tomu téměř všude na západ od nás, ani s tím, zda všech deset u nás povinně dětem očkovaných nemocí skutečně ohrožuje veřejné zdraví. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která už 5 let leží na Ústavním soudu pod spisovou značkou III. ÚS 449/2006. Soudci si jsou určitě vědomi toho, že to nebudou mít lehké. Ať rozhodnou jakkoli, stejně bude nález podroben tvrdé kritice. Námitky rodičů o protiústavnosti současného stavu ale nelze jen tak lehce smést ze stolu.

Mohou být očkování nařizována vyhláškou?

V minulosti se k povinnému očkování také několikrát vyjádřil ombudsman. Ten vyjádřil stanovisko, že vyhrožovat neočkujícím rodičům odebráním dítěte je nepřijatelné a jedinou možnou sankcí za neodůvodněné odmítání očkování je přiměřená pokuta. Jenže teď podle čerstvého červencového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=23196&mark=) (ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 3 Ads 42/2010), nebude možné rodičům ukládat ani ty pokuty. Tedy alespoň dokud se nezmění právní úprava.

V tomto rozsudku soud neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Soud se pouze ztotožnil s jednoduchou argumentací Ligy lidských práv v tom, že konkrétní očkování, které je třeba dětem aplikovat, nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví. V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V odůvodnění je uvedeno, že je nutné, aby skutková podstata deliktu byla dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. V současné době je totiž situace taková, že zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti těm nemocem, které stanoví vyhláška. A Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
Je také možné upozornit na obdobný nález Ústavního soudu Slovenské republiky, (http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=13786) (ze dne 6. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 7/1994). Už v devadesátých letech tento soud dovodil, že podmínky, rozsah a způsob poskytování zdravotní péče nelze upravovat nařízením vlády. Jelikož se jedná o ústavně zaručená práva a svobody občanů, je podle soudu třeba upravit jejich meze zákonnou formou. Mohu zmínit i právní úpravu v Itálii, kde jsou rovněž některá očkování povinná, ale jen proti čtyřem nemocem. Každé z těchto čtyř očkování je upraveno speciálním zákonem (např. zákon č. 51 z roku 1966 o povinnosti očkování proti obrně).

A co závaznost nového rozsudku Nejvyššího správního soudu?

Otázka, která teď aktuálně v souvislosti s tímto rozhodnutím vyvstává, je závaznost jeho závěru o tom, že rodiče na základě vyhlášky nelze za neočkování pokutovat. Hygienické stanice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví dosud byly zvyklé jako na běžícím pásu neočkující rodiče předvolávat a pokutovat je a této pozice se budou neochotně vzdávat. Prokazuje to dvojí metr, s kterým přistupují k rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. Zatímco na zmíněný rozsudek z roku 2006, který uznával právo omezit informovaný souhlas rodičů ve prospěch veřejného zdraví, tyto orgány ve svých rozhodnutích o přestupcích pravidelně odkazují jako na obecně platný výklad, u nového červencového rozhodnutí je to najednou jinak. Už mám k dispozici jedno srpnové rozhodnutí hygienické stanice, podle kterého je rozsudek právně závazný jen ve vztahu ke stranám řízení, pro ostatní subjekty rozhodnutí údajně představuje jen nezávazné vodítko. Hygienická stanice se tak rozhodla, že se tímto „vodítkem“ nebude řídit a uznala opět rodiče vinnými z přestupku.

Obecnou závaznost tohoto rozsudku také zpochybnil právník Radek Policar ve svém článku ve Zdravotnických novinách ze dne 9. 8. 2010 (http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/je-povinne-ockovani-jeste-povinne-453586). Podle něj se totiž soudci senátu, kteří vydali červencové rozhodnutí, dopustili vážného pochybení a dokonce porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Podle Poličara totiž šlo skutkově a právně o stejnou kauzu, kterou už dříve jiný senát Nejvyššího správního soudu řešil v roce 2006. I tehdy totiž byli rodiče pokutováni za neočkování svých dětí a bylo rozhodnuto, že je to v pořádku. Podle Poličara tedy došlo ke změně právního názoru, a tudíž senát neměl věc rozhodovat sám, ale správně ji měl předat rozšířenému senátu. Rovněž upozornil, že soud příliš nerozpracoval argumentaci, proč třeba u trestního zákoníku, který rovněž obdobným legislativně technickým přístupem konkretizuje některé trestné činy odkazem na podzákonný předpis, o protiústavnost nejde. Argumentaci soudu tedy neshledává zcela přesvědčivou a v závěru hygienickým stanicím doporučuje, aby se názorem soudu neřídily a dál neočkující rodiče trestaly.

K tomu, že jde o jiné rozhodnutí ve stejné věci, je třeba dodat, že v případě z roku 2006 stěžovatelé vůbec jako důvod své kasační stížnosti neuváděli tu skutečnost, že povinnost stanovuje pouhá vyhláška. Svou argumentaci omezili pouze na tvrzení, že mají právo na informovaný souhlas, a soud na ni nepřistoupil. Teprve až v druhém případě stěžovatelé zastoupeni Ligou lidských práv výslovně jako jeden z důvodů kasační stížnosti namítali s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu, že zákon o ochraně veřejného zdraví dostatečně určitě a jasně nestanovuje meze podzákonné úpravy, neboť zejména výčet samotných povinných očkování je stanoven až v podzákonné právní úpravě. Vzhledem k tomu, že soudy ve správním soudnictví jsou až na výjimky vázány důvody kasační stížnosti, není překvapující, že se v roce 2006 soud sám z vlastní aktivity nezabýval otázkou mezí zákonné úpravy. Stěžovatelé nic v tomto směru nenamítali, proto měl tehdy soud celkem logicky za to, že stěžovatelé shledávají omezení práva vyhláškou legitimním. Měl by Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem? Pokud ano, pak by tak musel činit prakticky neustále. Pokud ne, pak podle mého mínění nedošlo ke změně právního názoru, neboť v prvním případě z roku 2006 tato otázka vůbec nebyla předmětem řízení a poprvé byla řešena až rozhodnutím z minulého měsíce. Červencový rozsudek se přitom s ostatními závěry předchozího rozsudku plně ztotožňuje.

Další otázkou je paralela s trestním zákoníkem, kdy například u trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci rovněž stanoví výčet nemocí až podzákonný předpis. Radku Policarovi je možné dát za pravdu, že soud v tomto ohledu nedostatečně vysvětlil, v čem spatřuje odlišnosti od právní úpravy povinného očkování. Domnívám se, že opravdu mezi konstrukcí v trestním zákoníku a v zákoně o ochraně veřejného zdraví ve spojení s přestupkovým zákonem žádný podstatný rozdíl není. Na druhou stranu ústavnost této konstrukce v trestním zákoníku nikdy nebyla posuzována Ústavním soudem, ani Nejvyšším soudem. Když jsem pro srovnání nahlédla do italského trestního zákoníku, tak jsem tam žádný odkaz na seznam nakažlivých nemocí v podzákonném předpisu nenašla. Je v něm upraven trestný čin šíření syfilidy a kapavky. Šíření ostatních onemocnění, jako je třeba virus HIV, se podle tamní soudní praxe posuzuje jako trestný čin ublížení na zdraví. Česká úprava v trestním zákoníku, která odkazuje na podzákonný předpis, se mi jeví z hlediska ústavních principů přinejmenším jako sporná. Z toho důvodu nepovažuji až tak za podstatné, že se tímto obdobným ustanovením soud podrobně nezabýval, zbytek argumentace soudu je velmi přesvědčivý.

Co bude následovat teď?

Hygienické stanice a Ministerstvo zdravotnictví jako odvolací orgán se buď rozhodnou toto nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu respektovat, nebo jej prostě respektovat nebudou s odkazem na „nezávaznost“ dál budou pokračovat v trestání neočkujících rodičů. Pak se ale jistě tito rodiče, kteří v televizi slyšeli, že dostat pokutu za neočkování podle soudu nemohou, budou cítit dotčení na svých právech a budou se obracet na správní soudy. V každém případě lze očekávat, že ministerstvo bude chtít přijmout novou právní úpravu a dostat do zákona tatáž očkování, která jsou dosud ve vyhlášce. Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.
Autorka pracuje v Lize lidských práv

27 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Rozhodnutí NSS rozhodně vítám, protože očkování zdaleka nemusí být tak neškodné, jak je nám často tvrzeno. Očkování je obrovský byznys a zdraví obyvatel zdaleka není to jediné o co mi při povinném očkování jde.

Níže uvedený text v britských listech byl pro mě podnětem, abych se o očkování začal trochu víc zajímat.

http://www.blisty.cz/art/49782.html

Bohužel, čím víc jsem získal informací, tím víc jsem musel připustit, že kolem očkování zdaleka není všechno zlato, co se třpytí.

Ač jsem to považoval za neuvěřitelné, tak se mi potvrdilo, že klinické testy vakcín jsou často postaveny velmi mazaně. U testu se jako axiom bere, že adjuvans jsou zcela neškodné. Klinické testy jsou obvykle realizovány tak, aby vedlejší účinky adjuvans nemohly vyjít najevo:
a) Kontrolní skupina očkovaná "placebem" je očkovaná adjuvanty, nebo jinou adjuvovanou vakcínou.

b) Testuje se neadjuvovaná vakcína a následně se i ta adjuvovaná prohlází za nezávadnou.

Opravdu málokdy se testuje adjuvovaná vakcína versus skutečné placebo (true placebo). Bohužel adjuvanty zřejmě mohou vyvolat nebo zesílit autoimunitní problémy (např. alergie), ale o tom se radši moc nemluví.

Další náměty k zamyšlení lze hledat v diskusi pod tímto článkem:
http://www.zvedavec.org/komentare_3313.htm

Takže je jen dobře, že NSS otvírá možnost, aby rodiče mohli mluvit do toho, kdy a čím bude dítě očkováno.

Anonymní řekl(a)...

Povinné očkování je pěkně složitá medicínská věc. Vyjmu rádobymeritum věci - vyhlášku, protože podle mě rozhodnutí NSS je aboslutní nepochopení vedoucí k právnímu formalismu a (ne)srovnání s trestem "sedí". Zmocnění zákonem a vydáním vyhlášky lze jistě obsah povinnosti konkretizovat a tedy i sepsat druhy očkování.

Zde jde přeci o to, zda má stát vůbec právo nařizovat svým občanům, proti čemu se mají povinně očkovat. Forma je pak už jen marginální věc. Osobně jsem překvapen, že za to jsou v dnešní době pokuty. Ve světě jsou principy různé, takže si demagog najde co chce.

Špatné očkování vám může zničit zdraví nebo i život, existuje totiž vždy určitá skupina dětí, která po očkování zemře anebo těžce onemocní. Bez očkování by ale čísla byla vyšší. Obávám se však, že práva rodiče mají být vyšší než představa úředníka o "zdraví lidu". Nejde podle mě tak ani o otázku právní (holt to buď bude někdo pokutovat anebo ne, holt se vydá zákon) ale o otázku zdravého rozumu a úvahy o možném riziku. A do to by stát zasahovat neměl a měl by to nechat na rodičích.

Jan Starý

Anonymní řekl(a)...

co to je za výkřiky do tmy v tom posledním odstavci ?

1. "Domnívám se ale, že stejný rozsah deseti pro děti povinných očkování do zákona jen tak lehce neprojde."

Proč ? Navíc o tom budou rohodovat poslanci, tak tam na nátlak lékařské loby hodí i pár očkování navíc.

2. Otázka povinného očkování je stále více celospolečensky diskutována .... to byla hlavně na počátku 90.let, kdy hodně Čechů přestalo chápat existneci státu a kupřlíkladu i spotřební daně. Dnes už jde proti proudu jen pár indies.

3. .. a i podle odborníků očkování některých současně vyhláškou nařízených nemocí přínosem není.

Jakých "odborníků " ? 100% pediatrů je pro očkování.


Michal Vodrážka

Christabel řekl(a)...

Ad M.Vodrážka - bod 3:
Například u očkování čtyřdenních novorozenců proti TBC nepanuje shoda ani mezi odborníky.

Pokud jde o rozsudek, dost mne mrzí, že se soustředí skutečně jen na formální stránku věci (vyhláška x zákon). Podstata věci leží opravdu někde jinde.

Osobně jsem přesvědčená, že očkovací kalendář je v ČR nastavený nevhodně. Například tzv. hexavakcína, kterou jsou 3x očkováni kojenci v prvním půlroce života, obsahuje vakcínu proti žloutence typu B, která se přenáší stejným způsobem jako HIV. TBC ještě v porodnici je rovněž problém, rodiče jsou navíc obvykle málo informováni o možnost očkování posunout, dokonce se stává, že je dítě očkováno bez vědomí rodičů.
A např. očkování živou vakcínou MMR (spalničky, zarděnky, příušnice), které se zde běžně provádí již od 15. měsíce věku (přesně jak stanoví vyhláška) jsem u svých dětí po dohodě s pediatrem posunula o mnoho měsíců později. Jenom škoda, že jsem musela lovit informace po netu; podrobné informace pro rodiče například pediatři neposkytují.

V podpisu odkaz na mou úvahu k věci, zatím nedokončenou, neboť stále čekám na relevantní judikaturu.

Radek Policar řekl(a)...

Dovolím si pár poznámek:
1. Debata o rozsahu povinného očkování je podle mě dobře. Souhlasím se Zuzanou C., že se občas nesprávně směšují otázky o tom, zda je povinné očkování konformní s ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech, a o ústavní konformitě současného legislativního řešení povinného očkování. O tom prvním jsem celkem přesvědčen, o tom druhém o něco méně, a to je i důvod, proč v závěru mého textu citovaného shora doporučuji Ministerstvu zdravotnictví připravit novelu.
2. Zuzana C. pochybuje, jestli rozhodnutí pátého senátu NSS z roku 2006 a pár týdnů staré rozhodnutí třetího senátu NSS jsou skutečné stejnými kauzami, kde se uplatní § 17 s.ř.s. o tom, že při změně právního názoru je třeba věc předložit rozšířenému senátu. Neznám krásnější případ shodnosti kauz, než je tento. V obou rodič nenechá naočkovat děti a dostane pokutu tři tisíce korun od hygienické stanice, Ministerstvo zdravotnictví potvrdí, Městský soud v Praze potvrdí, v prvním případě souhlasí i NSS, v druhém ne. Argument Zuzany C., že jde o jiné kauzy, protože v první rodič neargumentuje protiústavní situací spočívající v tom, že povinnost stanoví vyhláška, zatímco v druhé ano, podle mě nemůže obstát. Zuzana C. mluví o tom, že NSS je vázán důvodem kasační stížnosti. Ten je však v obou kauzách stejný - § 103/1 a) s.ř.s. čili nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky.
3. Tím se dostávám k další poznámce. Zuzana C. se ptá, zda by měl Nejvyšší správní soud pokaždé i bez návrhu stěžovatelů přezkoumávat, zda podzákonný právní předpis nepřekračuje meze dané zákonem. Moje odpověď je: Jednoznačně a bez pochyb ano. Co je jiného „Iura novit curia.“ než to, že soud pozná relevantní právní normy a považuji za samozřejmé, že řeší i otázku typu, že vyhláška v rozporu s čl. 4/1 Listiny stanoví povinnost a tudíž taková povinnost není dána.
4. Dovolím si také upozornit, že jsem nezpochybnil obecnou závaznost aktuálního rozhodnutí NSS, neboť mě ani nenapadlo, že by si někdo myslel, že obecně závazné je;-)) Jak je to se závazností judikatury vysokých soudů toho bylo naštěstí v posledních letech v ČR hodně napsáno a dost z toho napsali i otci-zakladatelé Jiného práva. Poslední zajímavé pojednání, které jsem na toto téma četl, je v skvělé knize Filipa Melzera Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 24 an.
Závěrem se vstřícně se Zuzanou C. shodnu, že tečku v této otázce nepochybně učiní až Ústavní soud.

Radek Policar (nikoli Poličar)

Anonymní řekl(a)...

Vidím, že i mezi právníky je i pár optimistů: "shodnu, že tečku v této otázce nepochybně učiní až Ústavní soud."

Dovedu si představit minimálně tři různá odůvodnění dle priority (veřejné zdraví, právo dítěte na zdraví, rodičovské právo).

A pak se mohou stát tyto věci :

1. zruší se povinné očkování - dojde k menší epedimii ve školce a pár dětí zemře

2. nezruší se - pár dětí zemře po očkování anebo jím bude nějak postihnuto v dospělosti (např. neplodnost)

3. zruší se sankce - viz. umrtí ve školce

A pak na nátlak veřejnosti novej zákon ... a novej soudní X-letej tahanec.
Podle mě žádné správné řešení neexistuje, takže bych ponechal stávající.

Michal Starý

Anonymní řekl(a)...

Ad M.Vodrážka - "100% pediatrů je pro očkování."

Bohužel běžný pediatr není expert. Podstatné jsou názory imunologů a biochemiků.

http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-domova/lekari-zrusme-ockovani-novorozencu-proti-tbc/

Pediatři, obvoďáci a také hlavní hygienik často vytváří dojem, že problém je černobílý a že oni jsou experti (ani jedno obvykle není pravda). A jejich zaklínadlem je "jste laik, tomu nemůžete rozumět". A tohle zaklínadlo bez skrupulí vmetou do očí i lidem, kteří jsou vzděláním i profesí biochemici v lékařském výzkumu ...

U očkování jedince je mj. podstatné, zda je pravděpodobnost poškození zdraví očkováním menší, než pravděpodobnost toho, že se danou nemocí jedinec nakazí a že mu ona nemoc poškodí zdraví. A také do toho vstupuje pravděpodobnost, že očkování skutečně ochrání, protože vakcinace u mnoha nemocí zdaleka neznamená 100 procentní ochranu proti dané nemoci, ale pouze částečnou! Tohle je schopen kvalifikovaně posoudit rozumný imunolog, ale rozhodně ne průměrný pediatr.

P. Fiedler

Anonymní řekl(a)...

Jako chemik sem dostal link na tyto stránky. Upozorňuji, že věta ". Podstatné jsou názory imunologů a biochemiků." je nesmysl.

Medicína a biochemie nejsou (ohledně očkování) jedno a totéž. Medicína je řemeslo a vychází ze zkušenosti a z kazualistiky, biochemie je věda a není schopná vám odpovědět na otázku, zda je očkováná pro lidí nějak škodlivé, protože pojem škodlivosti ji není blízký. Ta vám poví, co se děje za jasně definovaných podmínek.

Škodlivostí se zabývá toxikologie a toxikologie člověka je medicínský obor, který využivá instrumentů biochemie. Raději bych se ale zeptal na očkování pediatra, protože ten zná (narozdíl od biochemika) jednotlivé kauzy.

Ohledně pravděpodobnosti nákazy a škodlivých účinků vám imunolog nic neřekne. Asi jste si to spletl s epidemiologem. Ten vám ale spočítá pravděpodobnost u vysokých čísel (vzorek 10 tisíc). Vám osobní pravděpodobnost nikdo neřekne (i když statisticky řečeno máte ji stejnou jako kdokoli jiný.)

Jinak řečeno : biochemik nebo imunolog vám udělá krevní obraz, epidemiolog vám řekně, kolik z vás se stejným obrazem z populace umře, ale co to pro vás znamená vám může říci jenom doktor.

Michal Koudelka

Anonymní řekl(a)...

Ad Michal Vodrážka a vysvětlení výkřiků do tmy:

1. Při projednávání v Parlamentu je šance, že o problému se bude více diskutovat, bude medializován, vyjádřit se budou moci všichni - nejen zastánci co největšího rozsahu očkování, zazní nejrůznější názory a zkušenosti, snad se vezme v úvahu i komparace s jinými státy a vědecké studie. Ministerstvo zdravotnictví dosud veřejnosti nevysvětlovalo, z jakého důvodu je u které nemoci očkování povinné a proč je to nezbytné.

2. Domnívám se, že naopak teprve v poslední době otázka povinného očkování nabývá na významu, dostává se do médií, rodiče chtějí více informací, před pár lety vzniklo sdružení rodičů Rozalio apod.

3. Není pravda, že 100 % pediatrů je pro očkování všech současně nařizovaných nemocí, třeba u TBC je to naopak:
http://www.ockovanideti.cz/aktuality/BCG_09.htm
Další příklad je hepatitida B, v minulosti si Ministerstvo zdravotnictví nechalo Státním zdravotním ústavem zpracovat odbornou studii za 250 tis. korun. Výsledkem studie "Podklady pro strategii očkování proti virové hepatitidě typu B v ČR" je, že "není tedy vhodné zavádět pravidelné očkování novorozenců v našem státě". Přesto toto očkování bylo zařazeno nejen mezi plošná očkování, ale i povinná očkování. www.aperio.cz/publikace/bonus/Zprava.doc

Ad Radek Policar (omlouvám se za zkomolení :-)

Bod 2:
Ano, skutkově jsou kauzy zcela shodné, ale nejsem si jistá, zda pro postup podle § 17 soudního řádu správního je tato otázka nejpodstatnější. Podmínkou pro to, aby věc měla být předána rozšířenému senátu je “odlišný právní názor”, tedy jinak řečeno – je zapotřebí, aby v předchozím rozhodnutí nějaký názor vyřčen byl . A senát v roce 2006 nevyjádřil vůbec žádný názor na to, zda je vyhláška v mezích zákona, resp. zda zákon dostatečně stanovuje meze pro vyhlášku. Podívala jsem se i do komentáře a v něm se píše např., že právní názor měl být “vysloven” nebo že právním názorem ve smyslu § 17 je pouze názor “vyjadřující právní ratio decidenci” (důvod rozhodnutí). Ale lze to samozřejmě chápat i jinak – tedy, že tím, že se soud nevyjádřil, tak zároveň vyslovil názor, že je úprava v pořádku.

Bod 3:
“...považuji za samozřejmé, že řeší i otázku typu, že vyhláška v rozporu s čl. 4/1 Listiny stanoví povinnost a tudíž taková povinnost není dána.” Já to také považuji za samozřejmé, že by to tak mělo být, ale realita je podle mě taková, že většina soudců potřebuje mít argumentaci naservírovanou stranami sporu.

Kniha od Melzera je opravdu unikátní, dá se z ní čerpat neustále.

Zuzana Candigliota

Anonymní řekl(a)...

A v tom je největší problém. Kdo by tedy měl rozhodovat o očkování? Je mnoho odborníků, ti však mnohdy nevidí souvislosti. Pediatr vidí mé dítě jednou za dva roky na preventivní prohlídce. Já jako rodič prý nejsem dostatečně kvalifikován k rozhodnutí. Takže nakonec rozhodují úředníci, kteří situaci mou, mé rodiny a mého dítěte vůbec neznají a kteří jsou pod velkým tlakem farmaceutické loby. V podstatě o zdraví mého dítěte rozhoduje farmaceutická firma - a s tím nejsem ochoten se smířit.
Jan

Jan Potměšil řekl(a)...

Autorce velký dík za podnětný článek i odkazy na související judikáty. Přínosem je text už jen proto, že většina médií judikát nečetla, jen mluvila (zjednodušeně řečeno) o vítězství odpíračů očkování (jako by jim NSS "dal za pravdu").
Na okraj lze dodat, že přístup někteých lékařů připomíná "Ordnung muss sein" a "Befehl ist Befehl", bez ohledu na to, zda je očkování přínosem, zda je nutné, zda je nutné právě teď a v takové kombinaci. Přitom některá očkování údajně mohou za alergie, z některých očkování lze mít i poškozené zdraví apod. Bude-li kolem očkování diskuze, lékařů, rodičů i zahraničních odborníků, lze to jen přivítat.

Jinak očkováním se též zabýval Respekt (zejména v č. 16/2010):

"S Lukášem Dostalem o očkování": http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=42608210&article[what]=o%E8kov%E1n%ED+&article[sklonuj]=on

"Vzpoura proti očkování": http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=42610780&article[what]=o%E8kov%E1n%ED+&article[sklonuj]=on

"Anketa: Má být očkování povinné, či pouze doporučené, jako je to v jiných evropských zemích?": http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=42595350&article[what]=o%E8kov%E1n%ED+&article[sklonuj]=on

"Dopisy" - ad Vzpoura proti očkování: http://respekt.ihned.cz/index.php?p=R00000_d&article[id]=42935180&article[what]=o%E8kov%E1n%ED+&article[sklonuj]=on

Jakub Moc řekl(a)...

Ad Zuzana Candigliota: Já to také považuji za samozřejmé, že by to tak mělo být, ale realita je podle mě taková, že většina soudců potřebuje mít argumentaci naservírovanou stranami sporu.

Ono místy ani to nepomůže; kde nic není, ani smrt nebere. Co jiného říct na situaci, kdy odvolací (vrchní) soud zcela opomine několikastránkovou argumentaci o tom, že soud prvního stupně sice postupoval v souladu se zněním zákona, ale ono znění aplikoval způsobem, který je v rozporu s účelem právní úpravy, čímž porušil právo účastníka na soudní ochranu a spravedlivý proces (to vše obaleno mnoha citacemi nálezů ÚS a stanoviska NS k danému problému), načež "odůvodní" rozhodnutí téměř doslovnou citací odůvodnění soudu prvního stupně a rozhodnutí naprosto nepřezkoumatelným usnesením potvrdí. Kdyby tam výslovně jednou větou na ty nálezy ÚS a stanovisko NS v rekapitulaci soud neodkazoval, tak to snad působilo dojmem, že to odvolání vůbec nečetli.

K problému očkování: Tak nějak se obávám, abychom tady s vaničkou nevylili i dítě (zde téměř doslova). Ono na mne jako na laika například působí poněkud podivně argumentace v následujícím stylu:

Dalším argumentem je dle pneumologů zvýšený počet imigrantů v ČR,kteří skutečně přicházejí z oblastí, kde se TBC vyskytuje častěji. Naši kolegové v zahraničí k tomuto faktu podotýkají, že u nich je počet takových rizikových skupin podstatně vyšší, přesto v Rakousku bylo očkování zrušeno i u rizikových skupin

To je asi jako bych řekl, že u nás se sice v poslední době více krade, ale v některých státech se krade ještě podstatně více, tudíž se na prevenci krádeží můžeme klidně vykašlat.

Anonymní řekl(a)...

Principem očkování je ve vhodnou dobu do zdravého organismu podat upravené části mikroorganismu, které vyvolají imunitní odpověď organismu. Organismus se tímto způsobem seznámí s původcem onemocnění a v dalším průběhu let při kontaktu s tímto původcem reaguje podstatně rychleji a efektivněji.

Při šíření infekčních onemocnění v populaci hraje zásadní úlohu tzv. kolektivní imunita. Např. k zastavení cirkulace bakteríí přenosných vzduchem v exponovaném kolektivu je potřeba mít minimálně 70% osob nevnímavých, u virů vyvolávajících dětské exantémové nemoci je toto číslo bohužel vyšší, až 95%. V naší léta očkované populaci žijící v sociálněekonomicky velmi luxusních podmínkách, je procento osob, které jsou k onemocnění nevnímavé, protože je už prodělaly, velmi nízké. Znáte někoho, kdo prodělal dětskou mozkovou obrnu (poliomyelitidu)nebo záškrt? Asi ne. (Pokud ano, máte jako bonus představu, o jak devastující a nebezpečné onemocnění se jedná). Kolektivní imunita se proto opírá právě o dosažení co nejvyšší proočkovanosti. A té se nejjednodušeji dosáhne povinným očkováním. V českých zemích je tradičně něco, co je od státu a zadarmo podezřelé. Preventivní přístup a vakcíny na povinné očkování rovněž. Nezastávám se farmaceutických firem, ale zcela jistě nestaví svou dlouhodobou filosofii na produkci nebezpečných šmejdů pro děti. Vývoj v tomto směru se zaměřuje se právě na výběr šetrných, ale efektivních antigenů či jiných složek mikroba odpovědných za vznik onemocnění, mění se i pomocné látky ve vakcínách, adjuvans a další součásti - tak aby nežádoucí účinky byly co nejmenší.

Co se týká výzkumu účinnosti a spolehlivosti vakcín, je dost komplikované a hlavně neetické vyvolat situaci, kdy byste z výzkumných důvodu nechali onemocnět očkované i neočkované a srovnávali je. Musí se čekat, zda se někdy v budoucnu očkovaný člověk do podobné situace dostane a jak jeho imunitní systém zareaguje. laboratorní studie budou vždy jen laboratorními studiemi se všemi omezeními.

Otázka tedy podle mého názoru není zda očkovat, ale kdy nejvhodněji a koho a proti čemu. Abychom s vaničkou nevylili i dítě. Na to je potřeba debata všech možných lékařských odborností a ta probíhá v našich podmínkách v poslední době velmi intenzivně, vzrušeně a přináší první výsledky (změny očkovacím kalendáři). Zejména u dětí pravděpodobnost, průběh onemocnění a prognóza záleží významně na věku. Dále je třeba přesně stanovit kontraindikace pro jednotlivé typy vakcín (tedy vytypovat osoby, kterým by očkování přineslo více zdravotních obtíží než výhod) a těch se v praxi striktně držet.
Hygienická služba by se místo honu na pár alternativně smýšlejících rodin, které si k problému jsou schopny a ochotny sehnat a nastudovat dostatek relevantních informací, měla zaměřit na poměrně velkou skupinu, které děti očkovat nenechá z nezájmu, lenosti či nevědomosti. Takových rodičů je podstatně víc a je potřeba jim informace zprostředkovat, protože kolektivní imunitu snižují mnohem významněji a zbytek dětí řádně naočkovaných tak přichází o výzanmný benefit očkování. V praxi je častá i logika - kolem se všechny děti naočkovaly, náš Pepíček tedy nemusí, ušetříme mu píchanec. Pepíček ale časem vyroste, změní prostředí, bude cestovat či pomáhat v Bangladéši. I pokud bude v rodné vísce, bleskové zavleční infekce při současných cestovních možnostech není ničím nemožným. Dále se medicína stále více potýká s rezistencí mikrobů k antibiotikům.

Osobně jsem vděčná za každou možnost prevence pro děti a jako jejich zákonný zástupce odpovědnost za jejich zdravotní stav přijímám i s výhledem do budoucna, kdy absence očkování by jim mohla způsobit závažný zdravotní problém. Jako epidemiolog beru očkování jako komlikovaný výkon, kdy nejde o aplikaci (tu zvládne cvičená opice), ale právě o pečlivé posouzení zdravotního stavu očkovaného před podáním vakcíny a zvážení indikace u jedné každé vakcíny, kterou podávám.

Jinak děkuji za podnětnou diskusi, zajímavou i pro laika v právních záležitostech.

Anonymní řekl(a)...

Povinné očkování je jistě docela zásadní problém, nejsem však schopna se k němu s ohledem na svoji odbornou erudici (či spíše neerudici) vyjadřovat. Rozebíraný rozsudek NSS mne však zaujal spíše z jiného důvodu, a to ve vztahu k vymezování skutkových podstat (či jejich částí) přestupků podzákonnými předpisy.

NSS dospěl po posouzení věci mj. k závěru, že v daném případě není splněna podmínka ústavně konformní podzákonné normotvorby, spočívající v požadavku, aby podzákonný předpis nevybočoval ze zákonných mezí, resp. aby nezasahoval do věcí vyhrazených zákonu. Poukazováno je mj. na skutečnost, že není splněn ani požadavek čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle nějž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. (Pro úplnost dodávám, že důvodů pro vyhovění kasační stížnosti bylo více.)

Uznávám, že ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. je poměrně dost obecné a vyhláška tak může stanovat co je povinným očkováním a kdy je nutno se mu podrobit značně „elasticky“. Na druhou stranu např. ustanovení § 46 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích, případně § 48 téhož zákona, nejsou o nic méně obecná, spíše naopak. Nařízení krajů a obcí a zejména pak obecně závazné vyhlášky krajů a obcí, ač jde o podzákonné předpisy, stanoví v podstatě veškeré znaky skutkové podstaty přestupku, pouze subjekt je (obecně) specifikován v zákoně o přestupcích, tedy v právním předpise síly zákona. Objektivní stránka přestupku je stanovena natolik obecně, že lze o jejím zákonném vymezení úspěšně pochybovat. Osobně považuji tuto situaci za protiústavní již řadu let, a to mj. z důvodů, jimiž argumentuje NSS právě ve svém rozsudku čj. 3 Ads 42/2010 – 92. Leč tento můj názor je zatím zjevně ojedinělý, když soudy (včetně NSS a ÚS) nepovažují (nebo alespoň dosud nepovažovaly) přestupky podle § 46 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích za problém. Jsem velmi zvědavá, zda se jedná v tomto ohledu o ojedinělé rozhodnutí NSS, nebo zda nastupuje nový trend, který by však problematiku správního trestání zejména ve vztahu k normotvorbě obcí a krajů asi významně změnil.

Jitka Morávková

Jan Potměšil řekl(a)...

A JM:
Myslím, že obecně závazné vyhlášky ("OZV") o nichž hovoří § 46 odst. 2 ZPř, jsou trochu něco jiného - jde o projev originární normotvorby, opřené přímo o Ústavu a neodvozující se od zákona (ten max. stanoví určité limity, viz § 10 obecního zřízení), jakkoliv by vyhláška neměla upravovat tutéž materii a za stejným účelem jako zákon. OZV je projevem práva na samosprávu a konkrétním projevem samosprávy je např. oprávnění upravovat místní záležitosti veřejného pořádku, kdy sankce je v př. porušení OZV určena jednotně zákonem (tudíž sankce je všude stejná, resp. všude ve stejném rozmezí), sama povinnost však logicky musí být upravena právě v OZV, neboť nikdo jiný než samospráva nemůže určit, co a jak má být v rámci samosprávy v územním obvodu obce upraveno (co tu kterou obec nejvíce pálí, co je lokálně přípustné a obvyklé a co ne).

Výtka JM míří předpokládám spíš proti OZV jako takovým, resp. k důsledkům jejich existence, tedy k "parcializaci" právního řádu v ČR. V ČR je cca 6250 obcí, a každá z nich může mít OZV (a ne jednu) a čert aby se v tom vyznal.

ÚS původně skoro všechny vyhlášky rušil, neboť vždy našel nějaký předpis, který upravoval něco podobného (např. OZV upravovala sekání trávy a zákon prevenci šíření plevelů), ne-li stejného (OZV řešila nakládání s odpady a jen replikovala zákon o odpadech, příp. jej "novelizovala").

Reakcí na postup ÚS pak bylo bujení zmocňovacích ustanovení ve zvláštních zákonech, které obcím výslovně umožňovaly to či ono vyhláškou regulovat (což je stav deviantní, neb zmocňovací ustanovení pro konkrétní věci patří spíš nařízením).

Nakonec ÚS provedl koperníkovský obrat, a začal připouštět jednak možnost konkretizovat a specifikovat skutkové podstaty přestupků, v zájmu právní jistoty údajně (např. OZV určí dobu nočního klidu nebo specifikuje znečištění veřejného prostranství seznamem typu a) vajgly, b) lahve, c) drobky...). Dále ÚS připustil i právo obce regulovat obdobnou materii, ovšem za jiným účelem (např. OZV upraví povinnost sekat trávu 2x ročně, ale nikoliv kvůli šíření plevelů, ale kvůli estetickým kritériím).

Tím odpadla do značné míry oprávněná kritika ÚS ze strany obcí, že právo obcí na samosprávu, konkrétně formou vydávání OZV, je jen papírovou fikcí a obce nic nesmí. Teď smí naopak skoro vše a vyhláškami se upravují i nesmysly typu plivání na chodník (což, chceme-li to vůbec postihovat, lze i dle zákona o přestupcích, OZV je tedy opravdu zbytečná).

Souhlasím s nevhodností parcializace práního řádu ČR (velké téma JM), zejména pokud si představím absurdní situaci, že cestou z Aše do Hodonína bych měl studovat všechny místní vyhlášky o lejnech, plivancích, pálení pneumatik a zákazech parkování, bych náhodou něco neporušil.

Ovšem třeba u regulace pohybu psů, což je dost urgentní a stále živé téma (viz výjimečně vtipný judikát NSS ze dne 26.7.2010, čj. 2 As 54/2010 - 51), se parlament dosud nikdy nebyl schopen dohodnout na zákonné úpravě, a vyhlášky jsou proto nezbytné a jediné možné řešení. Navíc většina lidí se shodne, že pes má být - zejména tam, kde je hodně lidí - na vodítku a/nebo s náhubkem, a vždy pak pod kontrolou - to patří takřka ke slušnosti a ohleduplnosti, nejde tedy o překvapivou a nepředvídatelnou lokální normu.

Jinak co se týče odkazů na "jiné právní předpisy, nařízení obcí a krajů..." dle § 46 odst. 1 ZPř, kde jde jednak o porušení speciálních zákonů a jednak o nařízení obcí a krajů (které jsou podzákonným předpisem vydaným v přenesené působnosti coby výkon státní správy na základě zákonného zmocnění), jde o situaci trochu jinou, sankcionuje se porušení typicky podzákonného předpisu, byť ne vyhlášky ministerstva či nařízení vlády (což by nám asi opravdu přišlo divné), ale nařízení (obce, kraje), což asi není právně zcela čisté. Otázkou je, jak to dělat jinak - přeřadit třeba tržní žád mezi OZV (teď se vydává dle ŽZ, nevím proč, jako nařízení), nebo schvalovat nařízení obce (nedejbože vyhlášky) formou zákona?

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad JM:
(dokončení)
Osobně si myslím, že hýbat s OZV a zejména nařízeními, o nichž je řeč, vůbec není třeba – viz k § 46 odst. 1 ZPř např. nález ÚS zde ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 253/04, týkající se tržního řádu hl. m. Prahy, kde ÚS dovozuje, že pokud ustanovení čl. 26 odst. 2 Listiny hovoří o tom, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, neznamená to, že tak musí činit přímo; ÚS nesouhlasí s argumentací, že každé omezení ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny lze provést toliko zákonem, přičemž dospěl k závěru, že požadavek stanovení jakékoliv povinnosti přímo a výhradně zákonem by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy; dále Ústavní soud uvádí, že v posuzovaném případě (tržní řád) je navíc zcela zřejmé, že právní úprava dané materie se musí odvíjet od konkrétních podmínek každé jednotlivé obce, kteréžto úpravy by byl bezprostředně zákonodárce stěží schopen, kdy tedy nelze shledávat protiústavnost v tom, že tržní řád byl vůbec vydán, ale je třeba mimo jiné zkoumat, zda při tom byly splněny podmínky plynoucí z čl. 79 odst. 3 Ústavy – zde pak není sporu v tom ohledu, že tržní řád byl vydán na základě zákona, konkrétně ustanovení § 18 živnostenského zákona, a k tomu oprávněným subjektem, v tomto případě orgánem územní samosprávy – radou hl. m. Prahy.
Jinak viz též stať týkající se nařízení In: Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. Vydání. Praha, C.H.Beck, 2006, s. 66 a násl.).

Předpokládám, že ÚS musel řešit i otázku přípustnosti ukládání povinností formou OZV a není mi známo, že by to jakkoliv (principiálně) zpochybnil, a to má na OZV stovky nálezů.

JP řekl(a)...

(PPS - upřesnění:
U toho pražského tržního řádu se jedná o porušení § 29 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, podstata je však stejná jako u § 46 odst. 1 ZPř).

Anonymní řekl(a)...

Ad JP

Ač téma parcializace právního řádu je, jak sám uvádíš, mým velkým a asi i věčným tématem, tak v daném případě mi o tuto věc v podstatě nešlo. Jakkoli je možné považovat tvorbu OZV za normotvorbu originární (a tento názor momentálně i převládá), tak to nic nemění na skutečnosti, že OZV jsou předpisy podzákonné. Budeme-li vycházet z toho, že se i na přestupky vztahuje čl. 39 Listiny, a takový názor zastává jak NSS, tak ÚS, pak vyvstává otázka, do jaké míry lze hovořit o naplnění tohoto požadavku ve vztahu k tak obecným zmocněním, jakými jsou např. zmiňované § 46 odst. 1 a 2 a § 48 přestupkového zákona. Dlužno dodat, že takto obecná zmocnění nejsou v našem právním řádu ojedinělá. Za příklad jsem si právě tato ustanovení vzala mj. proto, že dopadají na mimořádně široký okruh jednání a podzákonných předpisů.

Na rozebíraném rozsudku NSS k problematice povinného očkování mne pak zaujalo právě to, že jde, alespoň pokud vím, docela o posun v této problematice, a to v neprospěch prováděcích předpisů.

Pokud NSS dospěl k závěru, že způsob vymezení skutkové podstaty přestupku podle § 29 odst. 1 přestupkového zákona (ve vazbě na zákon č. 258/2000 Sb. a prováděcí vyhlášku) spočívající v nepodrobení se povinnému očkování ve stanoveném termínu nedostojí požadavkům čl. 39 Listiny, pak podle mého názoru otázka konformity např. § 46 a § 48 přestupkového zákona s posledně citovaným ustanovením Listiny není od věci, naopak, přímo se nabízí.

Jitka Morávková

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad JM:
Díky za vysvětlení. Mohli bychom se pak dočkat zajímavé situace, že zatímco ÚS už nebude na různých obskurních vyhláškách nadále shledávat nic protiústavního, NSS začne vybízet k rušení všech rozhodnutí o přestupku (či správním deliktu), opírajících se o vyhlášku či nařízení. K ÚS se to nedostane, protože který přestupce by si stěžoval, že.
Možná že ale NSS jen chtěl vyhovět "odpírači", ovšem nechtěl to udělat tak otevřeně, tak se opřel o formální důvody. U zákonů opravdu nejsme zvyklí, aby se povinnosti dále specifikovaly na podzákonné úrovni. Naopak u nařízení a vyhlášek zvyklí jsme, takže nás to nezaráží. Osobně souhlasím s mnou výše citovaným výkladem ÚS, že povinnost má mít základ v zákoně, ovšem není vyloučena pozákonná úprava (z podstaty věci ukládající i povinnosti, jinak nepůjde o právní předpis), kde se povinnost rozvede a kdy by opak vedl k popření smyslu podzákonné normotvorby. U OZV by pak šlo i o popření jednoho z atributů samosprávy, tedy práva normovat vnitřní vztahy na Ústavou vymezeném teritoriu.

Udělám-li krok stranou k mým (oblíbeným) vyhláškám, vyhovoval by mi spíše střed mezi dřívějším a nynějším přístupem ÚS, který jde ode zdi ke zdi. Tedy nadále bych rušil vyhlášky, které řeší plivání, krmení holubů a odhazování žvýkaček proto, že normují totéž a se stejným účelem, co už je vyhrazeno zákonu (47/1/d) ZPř), a z praktických důvodů též proto, že strážníci a KPP to pak sankcionují ne jako znečištění veřejného prostrantsví, ale jako porušení OZV, kde je navíc i vyšší sazba. Dále jsou dle mě na zrušení i vyhlášky, které upravují soukromé vztahy, např. zda smím pěstovat kedlubny či růže, kdy nesmím, a kdy zas musím sekat trávu (aby lufťáci museli posekat trávník, byť mají místní rodáci humna zarostlá lebedou, ale zas aby to lufťáci nesměli o víkendu, kdy chci mít klid - ať se vzteknou, he..). Sporné jsou i různé "estetické" vyhlášky, je-li na zákonné úrovni řešeno narušení vzhledu obce (z. o hl.m.Pze, z.o obcích, ZPř). Naopak za legitimní považuji protialkoholní vyhlášky (jsou-li rozumné), protihazardové vyhlášky, vyhl. o psech (ty především) a další, kde jde skutečně o veřejný pořádek (příp. zeleň), kde to zákon neupravuje, příp. kde úprava zákonem ani není vhodná (zákonodárce nevidí do každé vesnice) a úprava je potřebná a "rozumná" (jeden z kroků testu ústavnosti vyhlášky - nyní trochu opomíjený, byť opřený jen o arbitrární úradek ÚS - plno zákonů je přece nerozumných).

Jinak vyhlášek (OZV) má nyní být cca 25.000, cca (min.) 1/2 z nich je neústavních a MV už ne vždy úplně ví, co má žalovat u ÚS a co ne - ač je zákon (o obcích, zejména) pořád stejný, nelze z něj vyčíst, co vlastně ve vyhlášce smí být a co ne (jak trefně upozornil dr. Kadečka), a hledat je nutno v judikatuře ÚS, což s obtížemi zvládá MV, ale určitě ne starosta ze Suché Mokré nad Doubravou.

To jsem ale odbočil - vyjádří-li se někdo k ústavnosti ukládání povinností nařízeními a vyhláškami ve světle judikátu NSS k očkování a toho, co řekla výše JM, budu velmi vděčný - neotevřeme-li Pandořinu skříňku, může to být aspoň zajímavá diskuze.

Guy Peters řekl(a)...

"Zákonnost musí být chápána jednotně bez ohledu na místní odlišnosti." Lenin, 20. března 1922

Guy Peters řekl(a)...

Tak Jan Lata (PDF) bohužel neumí pořádně ocitovat datum, omlouvám se. Ve skutečnosti se jedná o 20. květen 1922: "Если мы этого
элементарнейшего условия для установления единой законности во всей федерации не
будем проводить во что бы то ни стало, то ни о какой охране и ни о каком создании
культурности не может быть и речи." (anglický překlad)

Anonymní řekl(a)...

ad GP:
obdivuji vaši jemnou ironii s níž citujete pečlivě upravované texty které byly prvně vyrobeny pro účely vnitrostranických bojů (někdy byla podvržena vyslovaná falsa) a posléze byly uchopeny věřícími marxisty jako důkaz zdravého jádra jejich víry. Podobný proces se týkal i marxových spisů, kde retuše velmi pravděpodobně provedli již sověti, jejichž institut (MEGA či jak se jmenoval) je vedle sověty kontrolovaných nakladatelství vrchním dodavatelem textů, které soudobí marxisté věší na net.
Stručně řečeno: zkreslování a úpravám se nevyhla ani díla klasiků marxismu leninismu.
Anebo jste to nemyslel ironicky? :-0
Každopádně mějte pěkné léto.
Zdraví Karel Rác

Guy Peters řekl(a)...

Máte pravdu. Nicméně zrovna u tohoto textu si nemyslím, že jde o podvrh. Vyšel v Pravdě již 23. dubna 1925 a nezdá se mi, že by tam bylo něco, co by mělo sloužit případnému falsifikátorovi. Tak či tak, tento text byl kodifikován jako posvátný a byl vyučován na všech kommunistických právnických fakultách.

Ironie to byla, vůči boji s "parcializací právního řádu". :-)

JP řekl(a)...

Příjemné osvěžení a milé setkání s pamětníky povinné ruštiny. Jak se zdá, i momentálně opomíjený klasik může být aktuální. Nuže, vydáme se leninskou cestou za další rozvoj naší vlasti a odmítneme rázně šíření výmyslů a pomluv o údajném porušování lidských práv zrádci národa, zaprodanci, revanšisty a renegáty, nyní na poli správního trestání?!

Anonymní řekl(a)...

ad GP
Tak přeci jen ironie.
Tím odkazem na "Pravdu" (název v přesně duchu "Mír je válka"), jste mě vysloveně rozchechtal. A kterou verzi vydání Pravdy myslíte? Tu co vyšla ten den, nebo tu co "vyšla" (s tímto datem) později?
Je to legra: zákon platí bez výjimek, s výjimkou případů, kdy by bránil politice třídní diskriminace, v těch situacích, kdy není třídní diskriminace (a ideologie třídní nenávisti) přímo vtělena do zákona.
Už se těším na Vaše další fórky.
KR

Anonymní řekl(a)...

Terry Pratchett: Pravda, Praha 2007 (v sérii Úžasná Zeměplocha).
Vřele doporučuji :-)
P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Opět máte pravdu, že existují různé verse tištěné Pravdy. Nicméně tento kousek měli kommunisté těžší, protože nepochybuji o tom, že v západních knihovnách existuje její první vydání.

Na druhou stranu si nemyslím, že takováto sofistikovaná machinace byla nějak massová. Na Západě poměrně volně vycházely pravdivá svědectví o poměrech v Rusku; problém byl v tom, že jim nikdo nevěřil.

Např. slavná Leninova závěť vyšla tiskem i v Rusku a nemyslím, že je to pozdější manipulace, protože se pak o ní zase mlčelo.