pondělí 30. srpna 2010

Pavel Uhl: Adresné a soukromé financování justice

Českými médii občas proběhne zpráva o tom, jak nová vláda usiluje o platové restrikce soudců a státních zástupců. Otázka financování justice je nepochybně palčivým problémem. Mnohým, a to i těm nejvíce zodpovědným, ovšem uniká, že existují zatím neozkoušené, leč slibné metody, jak financování resortu justice vylepšit. Jednu z nových metod nedávno, zatím poněkud nesměle, vyzkoušel dokonce Nejvyšší soud, známý to inovátor české justice.

Nedávno jsem jako advokát zastupující jednu stranu sporu v civilním řízení došplhal až na vrcholek soustavy obecných soudů a po neúspěchu v dovolacím řízení probral s klienty možnost ústavní stížnosti, kterou jsem poté jejich jménem podal. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu byl, co se týče odůvodnění, spíše skromnější. Stížnost tak musela předvídat všechny možné varianty argumentace proti jádru své myšlenky a byla tedy obsáhlejší. Normální advokátská rutina.

Krátce poté jsem byl nahlížet jménem svých klientů do spisu na Ústavním soudě. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil opět více než stručně na necelé straně textu. V závěru svého vyjádření se ovšem předseda senátu odkázal na svůj odborný článek v časopisu Jurisprudence, ve kterém napadený rozsudek komentuje a rozvádí. Inu, koupil jsem si tedy příslušné číslo Jurisprudence (stálo mě to 350,-Kč) a příslušný poměrně obsáhlý článek pana předsedy senátu jsem si přečetl (číslo 5/2010, str. 39-43).

Na úvod začíná autor svůj text osobní poznámkou, ve které mimo jiné uvádí, že „obvyklá časová tíseň při rozhodování nezřídka neumožní popsat všechny relevantní důvody rozhodnutí“. Zbývá pak jen dodat, že v onom článku těch důvodů napadeného rozhodnutí bylo o poznání více než v onom napadeném rozhodnutí. Ústavní stížnost jsem tedy mohl doplnit, aby byla úplná. Konečně jsem tedy věděl na čem jsem a stálo mě to jen 350,-Kč. Tato zkušennost mě pak otevřela poznání, že kapitálová použitelnost důvodů rozhodnutí je cesta jak dofinancovat justici. Chceme-li mít společnost založenou na vědění, musíme umět vědění prodat.

Existuje sice taková teorie, že by už samotné rozhodnutí mělo být srozumitelné a plně odůvodněné. Tato teorie ovšem vychází z poněkud staromódních představ o přístupu k právu. V dnešní době rozpočtové odpovědnosti si budeme muset zvyknout na to, že za pořádné odůvodnění si budeme muset připlatit. Ústavní soud nedávno rozhodl, že zdravotnické poplatky nejsou v rozporu s požadavkem na bezplatnou zdravotní péči, takže je zde určitá šance, že i nějaký ten příplatek za odůvodnění rozhodnutí projde testem ústavnosti. Celý systém se samozřejmě musí promyslet a pokud možno zliberalizovat. Příspěvky do odborných časopisů jsou honorované, čímž se vyřeší otázka adresnosti takto stranami sporu použitých prostředků, stejně jako vzájemné konkurence mezi soudci, protože o lepší odborné články bude samozřejmě větší zájem.

Výhodou této adresné metody financování justice je i to, že není nezbytné příliš měnit zákonné podmínky omezení výdělečné činnosti soudců, protože publikační činnost je v souladu se současným právem. Otvírá se samozřejmě několik otázek, jestli například nepřenechat volbu odborného časopisu stranám sporu. Honoráře a požadavky na odbornost a kvalitu článků se samozřejmě liší a strany si tak mohou škálovat kvalitu dodatečného odůvodnění. Třeba takové jedno číslo Bulletinu advokacie lze pořídit za pouhých 90,-Kč. S tím souvisí i otázka jestli na pole vzájemně konkurujících si časopisů pouštět veškerý registrovaný periodický tisk nebo jestli by byla zapotřebí nějaká licence (samozřejmě placená) poskytnutá Ministerstvem spravedlnosti. Může se totiž zdát problematické nutit soudce publikovat v časopisech nevalné pověsti, ale na druhou stranu třeba spory, které se týkají třeba staveb, by mohly být klidně dodatečně odůvodňovány v nějakém odborném časopise, který se věnuje stavebnictví.

V dnešní době, která se digitalizuje jak může, je zapotřebí hledat i jiné cesty zpoplatnění odůvodnění rozsudku. Jako možnost se jeví například doplnění internetové aplikace, ve které se zveřejňují rozhodnutí soudů, o nějaké tlačítko, na které si žadatel klikne a pak přes službu Premium SMS zaplatí určitou částku a systém mu zpřístupní další odůvodnění. Přechodnou překážkou této možnosti je současné omezení ceny jedné zpoplatněné SMS na 99,-Kč, což je cena české justice nedůstojná. Naštěstí se uvažuje o významném zvýšení cenového limitu.

Osobně bych se přimlouval i za možnost zpoplatněné žádosti podané přímo soudu, kdy podle množství vylepených kolkových známek, doplní soudce odůvodnění a nechá zaslat stranám. Tento systém by ovšem mohl narazit na to, že nákup kolků je finanční tok, který kontroluje Ministerstvo financí, jež by se mohlo pokusit na tomto toku nějak participovat ve prospěch jiných rozpočtových kapitol a bohužel na úkor adresnosti ve prospěch soudce. Tomuto nebezpečí lze nejspíš čelit pouze tím, že soudy (nejspíše jako celek) budou emitovat vlastní justiční kolky. Vedle ceny by na nich mohl být rovnou rozsah doplněného odůvodnění, jak je tomu nyní i na poštovních známkách, kde se uvádí typ služby.

Problém u všech způsobů přímé úhrady by ovšem nastal v případech, kdy by úhrada požadovala takovou délku odůvodnění, která by přesahovala možnosti dané kauzy. Některé velmi banální kauzy, jejichž podstata se vyčerpá na třech stranách, je obtížné odůvodnit třeba na stranách dvaceti. Byť musím přiznat, že některé soudy se obšírnou citací stokrát citovaných a spíše nesouvisejících textů, popisováním jednoduchých věcí složitě a středoškolským výkladem obecného práva na tento model velmi svědomitě připravují.

Zatím jedinou otázkou, jejíž řešení neznám, je otázka přezkumu rozhodnutí, jež si strany nenechají dostatečně doodůvodnit, popřípadě jak zpřístupnit orgánu přezkumu obsah jinde publikovaného odůvodnění rozhodnutí. Nemůžeme totiž připustit, aby strany používaly například ústavní stížnost, k tomu aby se dozvěděly, kde je rozhodnutí doodůvodněno, pokud si to samy nezaplatí. Za úplné popření základního principu nového financování justice by pak byla kacířská myšlenka, že by se doplněné odůvodnění muselo do spisu dokládat s předkládaným spisem. To by vedlo k tomu, že by institut ústavního soudnictví byl zneužíván k tak mrzkému účelu jako seznámení se s důvody rozhodnutí zdarma.

Zcela klíčový je pak nejspíš zcela neřešitelný problém, co dělat když se třeba takový Ústavní soud bude chtít bez ohledu na požadavek stran seznámit se skutečnými důvody napadeného rozhodnutí. Představa, jak soudci shánějí v okolních knihkupectvích různé časopisy, na které odkážou obecné soudy, je nepochybně v pořádku (ostatně, ne nadarmo se říká, jak je soud aktivistický). Zásadní problém nastane, když by někoho napadlo tyto časopisy pořizovat z rozpočtu Ústavního soudu. V takovém případě by selhal koncept zákaznického konceptu financování české justice, protože rozpočet Ústavního soudu je konec konců také součástí státního rozpočtu.

Doufám, že v diskusi zazní náměty a názory, jak tento problém řešit. Prozatím navrhuji po přechodnou dobu řešit problém tak, že se vyčká, dokud tento koncept neobstojí v testu ústavnosti jako celek. Do té doby se bude, byť nesystematicky, kopie odborných článků (samozřejmě se sebezapřením) prostě ke spisu přikládat. Až tento koncept v testu ústavnosti obstojí, tak se novelou zákona o Ústavním soudě zavede pravidlo, že soudci Ústavního soudu si tyto články obstarávají na vlastní náklady (to je ten zákon, na který Ústavní soud nemůže). Na, o a bude vymalováno. Jako velký fanda tohoto systému jen dodávám, že jsem pro jistotu shora citovaný odborný článek namísto Nejvyššího soudu do příslušného spisu Ústavního soudu pro jistotu v kopii založil, poté co jsem se k němu vyjádřil.

9 komentářů:

Martin řekl(a)...

Hm, dobré.

Nicméně, já osobně bych navrhl jiný systém financování soudnictví. Na první pohled vypadá podobně úsměvně jako ten navrhovaný výše, ale tenhle je myšlený zcela vážně. Vycházím z díla francouzského ekonoma Gustava de Molinariho:
Zaveďte mezi soudy konkurenci. Systém je jednoduchý: Financování soudů ze státního rozpočtu bude značně omezeno, soudy budou žít především ze soudních poplatků, které si stanoví samy a každý soud si je bude stanovovat zvlášť. Dále budou rozvolněna pravidla o příslušnosti soudů a primární bude dohoda stran, u kterého soudu chtějí svou věc řešit (týká se jen civilních věcí, trestní a další veřejnoprávní záležitosti by se musely řešit jinak, ale to poněkud přesahuje rámec tohoto komentáře). Teprve pokud by se nedohodly,nastoupila by např. zákonná místní příslušnost.

Důsledek:
Soudy by se snažily co nejvíce zkvalitnit své rozhodování, dostat k sobě kvalitní soudce a věci řešit rychle a kvalitně. Jedině tak totiž přitáhnou "zákazníky" a tedy i peníze. Mezi soudy bude fungovat zdravá konkurence, která, stejně jako v soukromém sektoru, je zárukou efektivity. Navíc spolu budou soudy soupeřit i cenou, takže "konkurenční boj" srazí soudní poplatky.

Strany sporu na tom také vydělají - z výše popsaných důvodů dostanou nejlepší možnou službu za nejlepší možnou cenu. Navíc, když bude spravedlnost jako jakékoliv jiné zboží, nebudou se soudy nadužívat. Je samozřejmě v zájmu stran se dohodnout alespoň na tom, ke kterému soudu půjdou, protože pokud by spadli do "zákonem dané" příslušnosti, riskovali by, že skončí u soudu, který není ani rychlý, ani levný, ani kvalitní. Ono, sousedský spor je sousedský spor, ale jak jde o prachy, tak to se domluvíme vždycky, ne?

Myslíte,že takový systém nemůže fungovat? Už fungoval ve středověké Anglii. Například Soudní dvůr státní poklady, který řešil daňové věci, byl pověstný rychlostí a kvalitou svých rozhodnutí. Nakonec u něj končily třeba i spory o krádeže, které s daňovou agendou vůbec nesouvisely. (Nějaké odůvodnění se vždy našlo - "Byl jsem okraden - nemůžu králi zaplatit daně - je v zájmu tohoto soudu, aby byl můj spor vyřešen.") A soudy takové odůvodnění akceptovaly - šlo jim přece o soudní poplatek, ne?

J.Potměšil řekl(a)...

Drze jsem se chtěl na Jurisprudenci na netu aspoň podívat, kdo je tím inovátorem na NS - ovšem (byť jen) názvy článků se zdarma dozvím jen za r. 2009. Prozradíte nám jméno onoho reformátora, či aspoň číslo senátu? Dík

Pavel Uhl řekl(a)...

JP: Zkuste tento odkaz: http://pavel.uhl.cz/spory/vyjadreni_dovolaciho_soudu.pdf . Tato informace je samozřejmě placená a nesmíte ji nikomu poskytnout zadarmo; fakturu Vám zašlu.

JP řekl(a)...

Ad PU:
Velmi děkuji. Byť bohatý státní úředník, který nemá co na práci, si však dovoluji požádat o odložení splatnosti faktury do doby, než nastoupím alespoň jako řidič tramvaje nebo než začnu zpoplatňovat svá rozhodnutí a stanoviska, příp. navrhuji splátky v naturáliích (sušené, zmražené, zavařené houby, jimiž podporuji své rodiče, nenasytné vysokoškolské pedagogy). Děkuji za pochopení.

Anonymní řekl(a)...

Problém, kterému jste článek věnoval, by dle mého názoru bylo vhodné řešit (bez jakékoliv legrace) legislativní úpravou tak, že odůvodnění písemné by se nesmělo ani o písmenko (hlásku) lišit od odůvodnění předneseného při vyhlášení rozsudku. Dokonce by bylo vhodné, aby odůvodnění bylo v písemné podobě účastníkům k dispozici ihned při jeho vyhlášení (tedy předseda by jej vlastně jen přečetl). Tuším, že budete považovat tento návrh za šílený, ale uvědomte si, že zasypávání podstaty problému a skutečného důvodu rozhodnutí spoustou slov a vět je hlavní příčinou téměř nefunkčnosti justice, vyloučíme-li její smysl v obstarávání dobrého bydla vyvoleným. Myšlenku Martina rovněž nezavrhuji zcela, neboť bych ji rozvedl tak, aby nikoliv soudy si konkurovaly, ale přímo soudci (soudkyně) věcně a místně příslušného soudu. To i v případě, že se strany na soudci nedohodnou. V mnohých sporech se strany pochopitelně nedohodnou na ničem. O volbě soudce by tedy rozhodl žalobce. Co se soudci, kteří by neměli práci ? To je přece jasné. Propoustit.

Ing.František Švarc

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad Ing. FŠ: Máte pravdu, že rozdíl mezi ústním vyhlášením a písemným vyhotovením mnohdy zaskočí i otrlého advokáta, nicméně tomuto rozdílu se lze bránit především návrhem na opravu písařských chyb, pokud je z jednání pořízen audiozáznam. Ústním vyhlášením je soud formálně vázán. Na druhou stranu v tomto případě, kdy NS rozhodoval bez veřejného jednání (zákonně), je tato otázka bezpředmětná.

Gervais řekl(a)...

Ad ing. Švarc:
Částečně Vám vychází vstříc § 158 odst. 3 o.s.ř.- jestliže se účastníci vzdali odvolání po skočení jednání, které rozsudku předcházelo, doručí se stejnopis vyhotovení rozsudku zpravidla při skončení jednání.
Já se to tak snažím dělat. Problém je ovšem, když máte přidělen jen jeden soudní den týdně (už to bývá časté u mnoha soudů), musíte tam pak do té jednačky "nahulákat" spoustu jednání a pak není čas po vynesení rozsudku ještě diktovat jeho znění zapisovatelce. Připravovat si to dopředu také nejde, za prvé nezřídka nelze odhadnout před jednáním, jak spor dopadne (např. nepřijde žalovaný, který by dle Vašeho názoru spor mohl vyhrát a prohraje kontumačně).
Nebo u rozvodů vezmou při jednání žalobu zpět atd atd. V praxi to jde proto obtížně, ale snažím se.
Dalším problémem je, že účastníci mohou komentovat - hele, on ten soudce už má rozsudek připravený dopředu, co to je potom za spravedlnost? Atd. atd.
Ad Pavel Uhl: současná tendence je psát odůvodnění středoškolsky, aby tomu konečně účastníci začali rozumět. Jak vidno, ani tato snaha, ostatně jako každá, nenašla svého ocenění :-(.

Anonymní řekl(a)...

Ha, ha. Potěšila mne mj. zmínka o té ceně :) Ceny právních časopisů jsou vskutku ostudné, stejně jako sbírek judikatury. Navíc se divím, že Vám vůbec jednotlivé číslo prodali. Nedávno jsem si takhle v nejmenovaném právním knihkupectví chtěla jedno číslo s článkem svého kamaráda koupit, načež mi bylo řečeno, že jednotlivá čísla už vůbec neprodávají (!), ale že u nich můžu vyplnit objednávku na celoroční předplatné za mnoho tisíc. Kde jsou ty zlaté časy Právní praxe (vycházela cca do roku 2002) a jiných časopisů vydávaných Ministerstvem spravedlnosti za normální ceny. Čert vem časopisy, ale opravdu nevím, proč by oficiální soudní sbírky měl vydávat nějaký soukromý nakladatel a ne přímo sám stát. Za I. republiky existovalo Státní nakladatelství se státní tiskárnou, které vydávalo a tisklo pro stát, ministerstva, soudy, veřejné korporace, někdy i sborníky pro univerzity, některé učebnice, atd. bez snahy generovat co nejvyšší zisk.

Pája Neubauerová

Občanské sdružení Společná obrana řekl(a)...

K Martinově návrhu (příspěvek z 30.8.10 23:01) - takovýto model financování je již zaveden u rozhodčího řízení. Ad hoc rozhodci potom rozhodují podle vůle té strany sporu, která jim zajišťuje obživu - tedy dodává jim nejvíce sporů k řešení. Vyšší stupeň (tedy obchodně úspěšnější model) je vložení prostředníka - tedy soukromého rozhodčího centra. To je pak radost číst takové rozhodčí nálezy - třeba: "Žalovaný neprokázal, že Eiffelovka není v Praze...." apod.