30 července 2010

Josef Vedral: Jak se bránit proti certifikátu autorizovaného inspektora?

Zejména díky některým medializovaným (a podle dostupných informací zřejmě opravdu excesivním) případům se v současné době začíná stále intenzivněji diskutovat o tom, zda existují a pokud ano jaké, opravné prostředky, resp. vůbec možnosti právní obrany, proti výsledkům činnosti autorizovaných inspektorů, tzn. proti tzv. certifikátům, které vydávají podle stavebního zákona a které jsou podmínkou (předpokladem) provádění staveb jimi „povolovaných“ v tzv. zkráceném stavebním řízení. Padají už i návrhy na co nejrychlejší změnu zákonné úpravy, aniž by ta v dané věci měla možnost projít významnější zkouškou judikatury a aniž by byly rozebrány a vyzkoušeny všechny možnosti v rámci stávající úpravy. Jednu nabízím, a pokud je mi známo, zatím to nikdo nevyzkoušel a ani o tom neuvažoval.

Pro odpověď na otázku, jak je to s právní obranou proti certifikátům autorizovaných inspektorů, je rozhodující to, jaké je právní postavení autorizovaných inspektorů samotných a od toho se odvíjející právní povaha certifikátů. Na stránkách odborného tisku (v loňském roce např. Stavební právo) se diskutuje o tom, zda jde o soukromé osoby vykonávající ve veřejnoprávním režimu delegovanou (nepřímou) státní správu (tedy správní orgány - § 1 odst. 1 správního řádu, resp. § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního) nebo o soukromé osoby vykonávající (vrchnostenskou) veřejnou správu soukromoprávními prostředky. Podrobnější rozbor fenoménu vrchnostenské (výsostné) veřejné správy, tedy takové veřejné správy, kterou mohou vykonávat jen k tomu autorizované osoby a která má veřejnoprávní důsledky, vykonávané soukromými osobami soukromoprávními prostředky přesahuje možnosti tohoto příspěvku.

Nejde ale o institut (nejen) našemu právnímu řádu neznámý, byť zatím poměrně málo probádaný a jak už to v hraničních případech na pomezí soukromého a veřejného práva bývá, také kontroverzní. Jako příklady tohoto jevu lze zmínit činnost autorizovaných metrologických středisek podle zákona o metrologii, činnost autorizovaných osob podle zákona o technických požadavcích na výrobky, činnost stanic technické kontroly podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích či provádění atestací informačních systémů podle zákona o informačních systémech veřejné správy. Hraničním kritériem mezi delegovanou (nepřímou) státní správou vykonávanou nestátními vykonavateli ve veřejnoprávním režimu a veřejnou správou vykonávanou s veřejnoprávními důsledky v soukromoprávním režimu je v zásadě skutečnost, zda stát odpovídá nebo neodpovídá (podle zákona č. 82/1998 Sb.) za škodu způsobenou činností takových osob.

Má takovou povahu i institut autorizovaného inspektora? Domnívám se, že ano, jakkoliv jsem si vědom názorů, které přisuzují autorizovaným inspektorům postavení správních orgánů a jimi vydávaným certifikátům povahu správních rozhodnutí nebo alespoň osvědčení či jiného úkonu podle čtvrté části správního řádu (pokud přistoupíme na to, že autorizovaní inspektoři vykonávají jim svěřenou veřejnou správu soukromoprávními prostředky, správní řád se na ně vzhledem ke svému § 1 odst. 3 nevztahuje). Podle příslušných ustanovení stavebního zákona činnost autorizovaného inspektora není živností a může být vykonávána jako svobodné povolání, autorizovaný inspektor vykonává svoji činnost za úplatu, která se sjednává v (písemné) smlouvě, ve které může být sjednána i úhrada vynaložených nákladů a konečně autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou výkonem své činnosti a před započetím činnosti a po celou dobu jejího trvání musí mít uzavřeno pojištění z odpovědnosti za škodu.

Z toho po mém soudu plyne, že autorizovaný inspektor vykonává veřejnou správu svěřenou mu zákonem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, nikoliv jménem státu a na odpovědnost státu, jako je tomu v případě (soukromých) osob pověřených výkonem státní moci (§ 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.) a výsledky jeho činnosti (certifikáty) nemají povahu veřejnoprávních úkonů (správních aktů), byť s nimi zákon veřejnoprávní důsledky spojuje (jinak by nešlo o výsostnou veřejnou správu). Samotné vydání certifikátu ovšem ještě žádné právní účinky pro stavebníka nemá - stavební zákon stanoví, že uzavře-li stavebník s autorizovaným inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, kterou hodlá provést, může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže jsou splněny všechny stanovené podmínky.

Certifikát vydaný autorizovaným inspektorem stavebník připojuje spolu s projektovou dokumentací k oznámení adresovanému (povinně) příslušnému stavebnímu úřadu. Z toho po mém soudu plyne (a vychází z toho snad většinově i praxe), že celý proces tzv. zkráceného stavebního řízení (které žádným „řízením“ není, aspoň tedy ne ve smyslu správního řádu) je perfektní (a vyvolává právní účinky) až v okamžiku oznámení stavebnímu úřadu (na tom nic nemění ani nešťastně formulovaná sankční ustanovení stavebního zákona, kde se postihuje provádění staveb, jejich změn atd. „bez certifikátu autorizovaného inspektora“, nikoliv tedy správně bez oznámení stavebnímu úřadu).

Až v tomto okamžiku (oznámením stavebnímu úřadu) vzniká stavebníkovi (veřejné subjektivní) právo provést stavbu podle projektové dokumentace, ovšem jen za podmínky, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky, tzn. opatřena souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, a nejde o stavbu, která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo rozhodnutím orgánu územního plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení (§ 117 odst. 1 stavebního zákona).

Pokud tyto podmínky (nebo jen některá z nich) splněny nejsou, tzn. např. nebyla opatřena vyjádření (všech) dotčených osob, které by jinak (pokud by probíhalo) byly účastníky stavebního řízení (nutno samozřejmě vycházet tak jako ve stavebním řízení, resp. jakémkoliv jiném správním řízení, z materiálního pojetí účastenství, tzn. že účastníkem je ten, kdo splňuje zákonné podmínky účastenství, bez ohledu na to, jestli byl nebo nebyl opomenut), právo provést stavbu ze zákona vzniknut nemůže, neboť nebude naplněna hypotéza z § 117 odst. 1 stavebního zákona.

Co by mohl „opomenutý účastník“ v takovém případě k ochraně svých práv učinit? Podle mého názoru ani usilovat o zrušení certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem, ať již na základě § 156 odst. 2 správního řádu nebo podáním správní žaloby podle § 65soudního řádu správního, jak někteří radí (certifikát není rozhodnutím ve formálním ani materiálním smyslu, neboť nemá účinky předpokládané v § 65 odst. 1 soudního řádu správního, resp. § 67 odst. 1 správního řádu, a není ani jiným úkonem podle správního řádu, byť je opatřen razítkem se státním znakem), ani podávat civilní žalobu podle občanského soudního řádu, jak radí jiní (kromě sporné aktivní i pasivní legitimace není jasné, co by vlastně mělo být výsledkem takového řízení a s jakými důsledky - zrušení certifikátu však asi ne), ale požádat příslušný stavební úřad na základě § 142 správního řádu o vydání deklaratorního rozhodnutí o tom, že stavebníkovi na základě § 117 odst. 1 právo provést stavu ze zákona nevzniklo, neboť nebyly splněny všechny k tomu zákonem stanovené podmínky, v daném případě tedy opatřena vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (pomíjím otázku, má-li je opatřovat stavebník či autorizovaný inspektor, z hlediska dotčených osob to není rozhodující, pro ně je podstatné, aby se mohli vyjádřit). Právo provést stavbu nemůže pak vzniknout ex lege ani tehdy, pokud by sice vyjádření dotčených osob opatřena byla, ale byly by v nich uplatněny námitky proti provádění stavby a nebyl ohledně nich dodržen postup stanovený v § 117 odst. 4 stavebního zákona, tzn. nebyly by řádně vypořádány.

Podle dosud poměrně málo používaného § 142 odst. 1 správního řádu správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti (tzn. v daném případě příslušný stavební úřad) rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv (šlo by o práva „opomenutého účastníka řízení“, který by žádost podával), zda určitý právní vztah (v daném případě tedy právo stavebníka provést stavbu na základě oznámení podle § 117 odst. 1 stavebního zákona) vznikl a kdy se tak stalo (v negativním případě by se deklaratorně rozhodlo o tom, že nevznikl), zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Výhodou ustanovení § 142 (z pohledu opomenutých dotčených osob, méně už z pohledu stavebníka) je to, že ani podání návrhu ani samotné vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci či neexistenci právního vztahu není omezeno žádnou lhůtou, alespoň tedy ne v obecné úpravě správního řádu.

Pokud by stavební úřad dospěl k závěru, že podmínky § 117 odst. 1 splněny nebyly a právo provést stavbu stavebníkovi ze zákona nevzniklo, mohlo by být ovšem sporné, jak by na to měl stavební úřad reagovat, tzn. zda by především mohl nařídit odstranění takové stavby, když podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může nařídit odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním (v případě „zkráceného stavebního řízení“ o žádné opatření stavebního úřadu nejde). Stejné problémy by ale nastaly i v případě, kdy by se našla (či změnou zákona nově upravila) cesta vedoucí ke zrušení certifikátu (případná změna zákona by tedy musela být hlubší). Případnou škodu, která by stavebníkovi v důsledku toho, tzn. pokud by se autoritativně konstatovalo, že nemá (a nikdy neměl) právní titul k provádění stavby, vznikla, by mohl vymáhat na autorizovaném inspektorovi v rámci jejich smluvního vztahu a s odkazem na ustanovení, podle kterého autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou výkonem své činnosti.

Josef Vedral

21 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Zajímavý nápad, v němž vidím jediný zádrhel: Stavebník by vlastně byl po celou dobu stavby v nejistotě, jestli stavět může nebo ne (všichni víme, že postavení účastníka řízení se někdy domůžou u soudu i osoby, do kterých by to nikdo předem neřekl). Princip právní jistoty tak dostává trochu na frak a do problémů se tak mohou zcela nezaviněně dostat i "slušní" stavebníci. /Uznávám ovšem, že výklad opačný, tj. že právo stavět vznikne i bez opatření stanovisek jakýchkoli sousedů, má taky jisté mezery/.
Možná by se to dalo vyřešit úpravou obodobnou § 105 odst. 4 stavebního zákona, že by stavební úřad to oznámení přezkoumal a deklaroval by, jestli byli osloveni všichni, kdo osloveni být měli. /Berte to jen jako námět do diskuse, jsem dalek představy, že by to bylo ideální řešení. Soukromě si myslím, že vůbec nejlepším řešením by bylo autorizovaného inspektora ze stavebního zákona úplně vyškrtnout,ale to asi není průchodné :-) /

Jan Kašpar

Občasný blogger řekl(a)...

Stavebník je možná v nejistotě i v případě standarního stavebního řízení, pokud stavební úřad některého z účastníků z těch či oněch důvodů opomene - v takovém případě zřejmě není stavební povolení za určitých okolností (přinejmenším tehdy, pokud o něm opomenutý účastník neví - viz § 84 odst. 2 SŘ), až do uplynutí jednoho roku v právní moci (§ 84 odst. 1 SŘ), neb není splněna podmínka § 73 odst. 1 SŘ, tzn. rozhodnutí není oznámeno všem účastníkům (při materiálním pojetí účastenství bez ohledu na to, zda s někým správní orgán jednal čili nic).
De lege ferenda je možností, jak z té šlamastyky ven (povaha certifikátu a obrana proti němu, není jediný problém, nedávno jsem se potkal např. s tím, že stavebník zjistil, že se řízení u stavebního úřadu nějak zadrhává, tak si stavbu v jeho průběhu nechal "povolit" inspektorem, což zákon podle všeho nevylučuje,i když by asi měl) jistě více, JUDr. Staša nabízí tyto - 1) udělat ze stavebního inspektora správní orgán a z certifikátu rozhodnutí, 2) učinit ze smlouvy mezi stavebníkem a inspektorem smlouvu veřejnoprávní a její účinnost podmínit souhlasem dotčených osob (§ 168 SŘ) nebo konečně 3) učinit z certifikátu "pouze" podklad pro stavební povolení (možná by mohlo jít i o podklad do jisté míry závazný)
Pokud by se do hry vtáhl stavební úřad tím, že by měl "ověřovat", zda byla opatřena stanoviska všech dotčených osob, což je jistě také možné řešení, mohl by vzniknout složitý problém s odpovědností za škodu (způsobenou v důsledku stavby tomu, kdo by osloven nebyl) - odpovídal by "veřejnoprávně" stavební úřad (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nebo soukromoprávně inspektor podle § 146 odst. 2 SZ? Nebo snad oba?
JV

Anonymní řekl(a)...

S tím, že stavebník si nemůže být jist ani v případě, kdy má v ruce stavební povolení s doložkou právní moci, máte pochopitelně pravdu. Pokud se ovšem následně ukáže, že stavět nemohl, je dána celkem jedonzančně odpovědnost stavebního úřadu dle zákona 82/1998 Sb. Proto si právě taky myslím, že by bylo dobré ho vtáhnout do hry - jednak je otázka, jestli by ten ispektor opravdu odpovídal i za nesplnění podmínek dle § 117 (asi ano, ale kdo ví?) a jednak být na místě stavebníka nebo opomenutého souseda, raději bych vymáhal škodu po státu než po nějaké fyzické osobě (byť do určité výše pojištěné).
Na druhé straně - možná by to bylo kontraproduktivní: Pokud by měl stavební úřad sám máslo na hlavě a bál by se náhrady škody, mohl by k řešení případného problému přistupovat přece jen o něco laxněji. Takhle mu nic nebrání klidně i nařídit odstranění stavby. (nebo tím aspoň vážně vyhrožovat)

Přes víkend mi ještě došlo, že Vámi naznačené řešení nedopadá na situace, kdy udělá inspektor jinou chybu: např. ověří dokumentaci, která je v rozporu s územním rozhodnutím. (Inspektor sice odpovídá za škodu, ale právo stavět vzniklo)

Jan Kašpar

Anonymní řekl(a)...

Chcela by som sa opytat na jednu vec, suvisiacu s temou, ci písomné oznámenie stavebného úradu, že proti uskutočneniu stavby nemá námietky spada pod § 247 a nasl. OSP, t.j. ci moze byt v spravnom sudnictve preskumavany postup bez toho, aby sme mali rozhodnutie ?
D. Slivova

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Jan Kašpar
O odpovědnosti stavebního úřadu v případě opomenutí účastníka řízení, kterému je v důsledku toho způsobena škoda, nepochybuji - smyslem § 84 odst. 1 SŘ není zbavit správní orgán odpovědnosti, ale zajistit po uplynutí určité doby právní jistotu adresáta rozhodnutí, který by neměl doplatit na pochybení správního orgánu, o kterém nemusí mít navíc vůbec tušení.
Pokud by se stavební úřad vtáhl změnou zákona do hry tím, že by do určité míry přezkoumával postup aut. inspektora, jistě by bylo jednodušší hnát k odpovědnosti právě stavební úřad, resp. stát, možná by to nakonec dopadlo tak, že by inspektor neodpovídal vůbec (regres ze strany státu by asi v úvahu nepřipadal, přinejmenším ne v režimu zákona č. 82/1998 Sb.), což by se inspektorům jistě líbilo. Případnou laxnost stavebního úřadu v takovém případě by bylo možné řešit nějakou prekluzivní lhůtou a fikcí jeho souhlasu či vznikem práva ze zákona při jejím marném uplynutí, pokud by stavební úřad nedal najevo, že existuje nějaký problém (to by ho odpovědnosti zbavit nemělo, přinejmenším za nesprávný úřední postup).
Souhlasím, že moje "řešení" vedoucí přes § 142 SŘ neřeší např.situaci, kdy inspektor nesplní svou povinnost ověřit souhlas projektové dokumentace s ÚPD, resp. ÚR či ÚS podle § 111, mou snahou bylo primárně najít řešení chránící nějak práíva opomenutých (ať již "úmyslně či z nedbalosti") dotčených osob.

Ad D.Slivova
Vykládat ustanovení o správním soudnictví v SR (ve vazbě na tamější stavební zákon) si netroufám, neb neznám judikaturu slovenských soudů k páté části OSP - obecně nicméně by mělo asi záležet na tom, jak tamější soudy chápou pojem "rozhodnutí" v § 244 odst. 3 OSP, tzn. zda spíše v materiálním nebo spíše ve formálním smyslu (definice je jiná než v § 65 odst. 1 soudního řádu správního) - v judikatuře NSS i ÚS převládá materiální pojetí. Pro možnou inspiraci tedy alespoň odkaz na jedno rozhodnutí NSS, ve kterém se sdělení stavebního úřadu podle § 57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. (dosud platného v SR, přičemž ustanovení § 57 odst. 2 je zřejmě dost podobné tomu, ke kterému judikoval NSS) pokládá za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního (rozhodnutí NSS č.j. 4 As 64/2007 – 65 z 10. července 2008, viz http://www.nssoud.cz) - ale jak by rozhodly soudy v SR, si opravdu netroufám odhadnout.

JV

Anonymní řekl(a)...

V souvislosti s touto velmi zajímavou diskuzí bych chtěl ctěné publikum upozornit na zcela čerstvý rozsudek NSS čj. 9 As 63/2010-111 z 4. 8. 2010. Tímto rozsudkem NSS zrušil usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby proti certifikátu (žalovaným byl autorizovaný inspektor). MS posoudil certifikát jako podklad vypracovaný autorizovanou osobou pro stavebníka na základě smlouvy, tedy úkon ryze soukromoprávní povahy. NSS však takový názor popřel a posoudil certifikát oznámený stavebnímu úřadu jako veřejnoprávní "postup", který je způsobilý zasáhnout do práv dotčených osob.
Přitom se však NSS šalamounsky vyhnul jasnému řešení klíčové otázky, jak se tedy proti certifikátu bránit a zda je správní žaloba přípustná - to má posoudit městský soud ve druhém kole včetně otázky, zda a jak může případné vady certifikátu korigovat stavební úřad.
Lze tedy shrnout, že po tomto rozhodnutí odpadá cesta přezkumu v rámci civilního soudnictví. Zůstává tedy podle mého názoru otevřená možnost (i) přímé správní žaloby proti certifikátu (což je dle mého názoru možnost nejjednodušší a nejlépe vedoucí k ochraně práv jednotlivců) nebo (ii) i cesta navrhovaná kolegou Vedralem. NSS ve svém rozsudku podle mého názoru mezi řádky naznačil i (iii) alternativu další: pokud oznámený certifikát nahrazuje stavební povolení, bylo by snad možné proti němu podat odvolání (?) (s možností následného podání správní žaloby). Náznaky bych viděl právě v úvahách o tom, zda by certifikát nemohl být přece jen rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu, jednak v odkazu na rozsudek ve věci 1 As 92/2008 (obranou proti územnímu souhlasu je odvolání).
Aleš Roztočil

Anonymní řekl(a)...

Řízení podle 142 nespadá v případě posuzování certifikátu pod věcnou příslušnost stavebního úřadu. Že to v posledních rozhodnutí NSS rád radí stranám, je podle mě nonsenc a znejistění stran. Toto řízení je ve své podstatě, tak jak to naposledy radil NSS stranám, přezkumem.


Adam Češka

Anonymní řekl(a)...

Podle Konf 25/2012-9 není autorizovaný inspektor správním orgánem a certifikát tudíž není správním rozhodnutím. Postup podle §142 SprŘ sice může pan Češka považovat za "nonsenc a znejistění stran", ale jiná možnost evidentně není. Ani co se týče příslušnosti s vámi kompetenční senát nesouhlasí. Viz odst. 74.

Jakub Moc

Anonymní řekl(a)...

Přesně na to reaguji. Pokud právo nevyplývá z činnosti správního orgánu ale z činnosti inspektora,tak těžko může stavební úřad rozhodovat dle 142. NSS v zájmu aktivismu jen udělal další zmetek a místo rozhodnutí vydal radu a protože se toho dovolávají postupně všichni s novými a novými připomínkami a stavební úřad posuzuje něco, co už posoudil někdo jiný, udělal ze zákonů další chaos. Do rozhodnutí NSS byla aspoň nějaká jistota.

Klasický postup je dát nesmyslnou žalobu na stavebníka a pak žádat podle 142 předběžko na zastavení stavby a žádat o přerušení řízení dle 142 zdůvodu quasi předběžné otázky. NSS děkujeme a věříme, že až budou sami něco stavět, bude se jim 10 rozhodnutí a 6 let na soudní spory také líbit. 99% těchto žádostí totiž nedávají opomenutí účastníci, to by si žádný inspektor nedovolil, ale všelijaké spolky pro ochranui cvrčka, přestože ve stavebním řízení neměli ani postavení účastníka.

Adam Češka

Anonymní řekl(a)...

Také si připojuji ke kritice rozhodnutí NSS. Vypuštění džina z láhve jim opravdu povedlo, je vidět, že z nich praxi nezná opravdu nikdo a na jemnou závadou užili buchar.
Daleko inteligentnější pro praxi by bylo použít analogie se správním rozhodnutím, ponechat možnost správní žaloby proti certifikátu a nepatlat se ve formalistice, zda něco je vrchnostenské anebo není, protože to vzniko na základě smlouvy o dílo, ačkoliv to má důsledky totožné jako stavební povolení. Právní jistota asi soudce nezajímá, nakonec to dopadne jako u §196a obchoda, kdy ten masakr neplatností skoro každého převodu nemovitostí musel zastavit NS a judikoval, že to neplatné není, pokud ta cena je normální.

Jiří Vichnar

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím. Navádět k řízení podle §142 SprŘ byl naprostý úlet NSS. Vůbec to neřeší multiplicitu řízení, lhůty, závaznost pro další řízení podle 142 atp. Správně podle 142 může stavební úřad kontrolovat jen oprávnění aut. inspektora ale je sporné i přes návod NSS, zda má pravomoc přezkumu dalších podmínek stavebního řízení. To by zasahoval do pravomoci inspektora a do subjektivního práva stavebníka, což není nic jiného než obcházení zákona a tiché získání kompetencí, i když tehdejší novela stavebního zákona jak samotným zněním tak důvodovou zprávou mluví o něčem jiném. Asi by i taková rozhodnutí řešil ÚS, protože posuzovat např. soulad stavby s ÚP a dalšími podmínkami dělá v daném případě inspektor a žádné zmocnění stavebního úřadu v této věci není, protože si ho stavebník pro stavební řízení nevybral.

Jelikož se podle samotného NSS jedná v případě vydání certifikátu o soukromoprávní akt, bude v této věci rozhodující názor NS a nikoliv NSS. Rozhodující otázkou není, zda má stavební úřad pravomoc "přezkumu", protože o nic jiného se v návodu NSS nejedná, ale zda stavebníkovi vzniklo právo stavět oznámením certifikátu na stavební úřad. A zde zákon mluví jasně.


Novelu ohledně certifikace vítám z poloviny, protože daleko větší nezákonosti páchali celá leta stavební úřady, do jejich činosti zcela nepokrytě zasahují politici a nesouhlas eko-public jen zneužili proto, aby se opět dostali k moci. Měl se udělat správní přezkum certifikátu, ale ingerence úplatných stavebních úřadů je krokem zpět.

Na zmiňovaném rozhodnutí je také krásně vidět nevyváženost rozsahu zdůvodnění a zdůvodnění "návodu". NSS nejdřív teoreticky dovozoval "soukromoprávní"
certifikát a tím znemožnil správní žaloby, aby nakonec kosntatoval možnost veřejnoprávní a správní ingerence do soukromého práva. Hra se slovy, která přinese jen tsunami soudních sporů o náhradu škody.

Jiří Hálek

Anonymní řekl(a)...

Bych se nehádal. V rámci postupu §142 SprŘ může stavební úřad udělat jen ověření pravomoci inspektora, na to aby mohl konstatovat soulad se zákonem v plném rozsahu certifikátu by musel provést stavební řízení a k tomu není ve smyslu §142 SprŘ oprávněn.

Trochu mi myšlenka NSS obsažena v rozhodnutí připomíná radu občanům, aby se nerozváděli u soudů, ale dovolávali se přímo neplatnosti manželství skrze stejné důvody jako v případě rozvodů a to přes správní úřady.

Michal Hrazský

Anonymní řekl(a)...

142/1 lze užít jen, pokud může řešit věc v rámci jiného správního řízení. A tím správním řízením je stavební řízení. Ale o tom je už rozhodnuto, i když jiným subjektem. Proto podle mě SÚ jen formálně má vydat potvrzení, že právo stavby vzniklo, jinak se vystavuje nárokům z odpovědnosti za škodu.

Jan Pospíšil



Anonymní řekl(a)...

142/1 lze užít jen, pokud může řešit věc v rámci jiného správního řízení.

Asi máte nějaký jiný správní řád. Podle toho mého v tomto případě naopak §142/1 užít nelze. :=)

Podle odstavce 1 správní orgán nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení.

Jakub Moc

Anonymní řekl(a)...

ad Moc : špatně jsem zo skopíroval, ale interpretace jo ok. Nemůže úřad rozhodovat podle 142/1 o právu stavby, což je výsledek stavebního řízení. O právu stavby se může vést jenom stavební řízení, příp. analog u inspektora.

142/1 bylo zbytkové řízení např. na určení veřejných komunikací. Stavební řízení na stavby je už upraveno speciálně.

Jan Pospíšil

Anonymní řekl(a)...

Pokud ale navrhovatel žádá rozhodnutí o neexistenci práva stavby a stavební úřad dojde k názoru, že je certifikát v pořádku a navrhovatel není opomenutým účastníkem, má řízení zastavit jako nepřípustné (protože nedovodil splnění podmínky §142 ) anebo má rozhodnout, že právo stavby vzniklo.


V tomto kontextu je zajímavé řízení, které by navrhoval sám stavebník :-), rozhodnutí o právu a pak další návrh jiné strany.

Adam Vácha

Anonymní řekl(a)...

Otázkou je, zda může žádat navrhovatel deklaraci o neexistenci práva, když § 142 se týká jen vzniku, změny a zániku práva. Navrhovatel by měl tedy paradoxne chtít petit, že právo vzniklo a rozhodnutí by mělo znít v případě opomenutého účastníka, že takové potvrzení vydat nemůže.
V opačném případě zastaví řízení pro nepřípustnost.
Potvrdit právo tak vlastně může jen skutečným účastníkům.

V praxi to budou správní úřady asi zamítat pro dobrou víru stavebníka v certifikát, pro nepřípustnost z důvodu absence legitimace (odmítnutí účastenství) atp. a nechají to na soudech a ti moudřejší to veznmou jako žádost o obnovu stavebního řízení a tu pak standardně posoudí.

Na procesu dle §142 mě vzhledem zaráží to, že stavební povolení anebo certifikát nesvědčí jen stavebníku, ale každému dalšímu nabyvateli tohoto práva, zpravidla každému dalšímu majiteli pozemku. Protože zde je řízení vedené "proti" stavebníku, jsem docela zvědav, jak stavební úřad bude zjišťovat, kdo právo stavby má.

Radim Pokorný

Anonymní řekl(a)...

ad Vácha : pokud navrhovatel není opomenutý účastník, tak podle mě v takovém případě to musí zastavit jako nepřípustné, ale to lze zase udělat jen ještě před dokazováním, ale prakticky lze neúčastenství dovodit jen dokazováním (aspoň četbou certifikátu), takže to také nedává smysl :-)
no rada NSS stála za to....

Martin Hájek

Anonymní řekl(a)...

Adam Vácha se treifl do černého !!! Pokud jde o někoho, kde účastníkem zkráceného stavebního řízení (certifikát) být neměl, zpravidla nějaké sdružení, tak se nějaké dokazovaní udělat musí, třeba jen nakouknout do certifikátu na stavebním úřadě. Za současné judikatury se ale má nepřípustnost vidět už jen z návrhu.
Pokud tedy stavební úřad zvolí zamítnutí návrhu a prohlásí, že právo stavby vzniklo, pak implicitně (a nechtěně ) konstatuje, že navrhovatel splinil podmínky řízení dle § 142, což ake není pravda.

Tady je vidět, že p. Vedral a NSS to trochu nedomyslel. Osobně se přikláním k tomu, že stavební úřad se má kouknout do spisu a když zjistí, že si sdružená vymýšlí, má zastavit řízení jako nepřípustné.

Jan Kusý

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím, v případě neoprávěných návrhů, kterých bude početně nejvíce, řízení podle §142 nedává smysl. Lepším řešením se mi jeví v tomto případě provedení části nalézacího řízení (nakouknutí do certifikátu, pří. ústní jednání, kteří budou spolky chtít)a pak vydat rozhodnutí o tom, že SÚ odmítne vydat rozhodnutí o tom, že právo nezvniklo, protože navrhovatel není účastníkem řízení.

Jan Hanousek

Anonymní řekl(a)...

Nemám nic proti přezkumu certifikátů nebo stavebních povolení, ale pokud neberu v potaz výše uvedená nevhodnost řízení dle § 142 , tj. praktická nemožnost zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti v případě "neuúčastníků", tak mi zde chybí vypořádání se závazností certifikátu. Certifikát znamená právo stavby a to působí proti všem : FO, PO i státní správě. Pokud by chtěl stavební úřad dělat přezkum dle 142, tak by musel mít zákonné zmocnění a ne jenom jeden judikátek.

Michal Zemánek