27 června 2010

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS II.

3. Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele – rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62:
Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele a o přestupku či přestupcích více pachatelů upravuje § 57 ZPř. Dle odst. 1 jestliže se pachatel dopustil více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení. Dle odst. 2 se společné řízení koná též proti všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány týmž orgánem, kdy k urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu lze v tomto případě věc některého pachatele přestupku vyloučit ze společného řízení.

V praxi bývá občas problém, pokud tentýž pachatel páchá přestupky opakovaně, resp. periodicky. Ty by měly být projednávány všechny ve společném řízení. Pokud by však správní orgán přibíral další a další skutky do společného řízení, u nejstarších přestupků by s ohledem na § 20 ZPř docházelo k zániku odpovědnosti za přestupek a vytrvalý „přestupkový recidivista“, páchající např. každý měsíc jeden přestupek v územním obvodu téhož správního orgánu, by tak svou vytrvalostí dosáhl „nekonečného“ řízení, v němž by prakticky nebyl postižitelný. Jednu věc (z vícera) u téhož pachatele nelze ani vyloučit ze společného řízení k samostatnému projednání, neboť ZPř je s ohledem na konstrukci svého § 57 speciální vůči § 140 (tedy zejména k § 140 odst. 3) správního řádu.

Tento problém, v praxi se objevující např. u dvou, tří po sobě jdoucích přestupků, se spoluautor ZPř doc. Červený ve svém komentáři k zákonu o přestupcích pokusil vyřešit tím, že za rozhodný okamžik pro vedení společného řízení o přestupcích téhož pachatele (o nichž se správní orgán dozví a k jejichž řešení je příslušný) označil okamžik zahájení řízení o jednom přestupku (příp. více přestupcích), kdy další po zahájení řízení oznámené přestupky by již byly řešeny v řízení dalším. Rozhodovací praxe soudů se však s tímto názorem neztotožňuje a zastává názor, že správní orgán musí vést společné řízení o všech přestupcích téhož pachatele, o nichž se dozví (a k jejichž řešení je příslušný) do vydání rozhodnutí.

NSS řešil konkrétní problém, kdy v jednom řízení byl řešen nejstarší přestupek pachatele a v dalších řízeních další dva přestupky téhož pachatele. Po určitou dobu probíhalo u téhož správního orgánu řízení o všech třech přestupcích. Krajský soud prvního stupně uplatnil výklad, dle nějž je třeba vést společné řízení o všech přestupcích, bez ohledu na riziko prekluze některého z nich. Žalovaný správní orgán naopak odkazoval na komentář doc. Červeného (viz výše) a na riziko prekluze. NSS se pak s problémem vedení společného řízení, s dikcí § 57 odst. 1 i s rizikem prekluze vypořádal tak, že konstatoval, že „samotné porušení § 57 odst. 1 ZPř nelze považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu“ a podstatné je, pokud správní orgán přiměřeně uplatní zásady ovládající souběh trestných činů (velmi stručně interpretováno).

Z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že správní orgán mohl s čistým svědomím vést jedno samostatné řízení o jednom přestupku a další řízení o dvou zbylých přestupcích, bez ohledu na § 57 odst. 1 ZPř, pokud by ovšem v rozhodnutí, které bylo vydáno po prvním rozhodnutí o jednom z přestupků téhož pachatele, toto dříve vydané rozhodnutí výslovně zohlednil ve smyslu přihlížení k zásadám absorpce – konkrétně zřejmě pokud by v později vydaném rozhodnutí zmínil rozhodnutí dříve vydané a co se týče sankce tuto neukládal jako by samostatně, ale s přihlédnutím k sankci dříve uložené, kdy sankce později uložená by byla jen jakýmsi navýšením sankce prvně uložené tak, aby jejich součet, de facto tedy celková výše sankce (která by byla uložena v řízení společném), byla stále uložena v limitech § 12 odst. 2 ZPř (tedy v limitech sazby pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný, ze všech přestupků v řízení se sbíhajících). (Obdobně by se postupovalo v případě každého dalšího rozhodnutí, které by muselo zohledňovat rozhodnutí dříve vydaná, mělo-li být správně vedeno společné řízení.) Jakkoliv správní orgán v limitech § 12 odst. 2 ZPř fakticky rozhodl, uplatnění zásady absorpce (a zohlednění dříve vydaného rozhodnutí) v odůvodnění rozhodnutí nezmínil a dopustil se tak dle NSS nezákonné kumulace, když dle NSS stanovil tresty za sbíhající se přestupky dílčím způsobem, čímž porušil svoji povinnost dovozenou NSS, tedy (výslovně) zohlednit zásadu absorpční.

Rozsudek NSS nepostrádá určitou logiku a přesvědčivost, na druhé straně považuji za poněkud sporný závěr, že § 57 odst. 1 ZPř vlastně není nutno dodržovat a problémy plynoucí z jeho aplikace lze vyřešit šalamounským odkazem na principy trestního práva. Sám NSS mj. uvádí, že „je zřejmé, že pro důsledné použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (…) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat (…)“. Problém vidím v tom, že nedokonalost normy ZPř, resp. údajná nedostatečnost ZPř, je „opravována“ víceméně precedenční normou, kterou lze považovat za opírající se o psané právo jen s velkou tolerancí. Nikdo totiž není schopen určit, do jaké míry mají být principy vyplývající z trestního práva aplikovány v právu přestupkovém (v jakém rozsahu a s jakou konkrétností). Praktický problém souvisí též se vzděláním úředních osob projednávajících přestupky, kdy jen menšina z nich má právnické vzdělání, ostatní mají tzv. zkoušku odborné způsobilosti, jejíž součástí trestní právo jako samostatný obor není. Ale i v případě, že by všichni přestupkáři byli právníky, si nemyslím, že by závěr NSS bylo možno v předstihu předvídat, rozsudek považuji spíše za překvapivý. Konečně společné řízení se vede jen o přestupcích projednávaných týmž správním orgánem – vzhledem k tomu, kolik přestupků někteří občané páchají v různých obvodech, ne-li po celé republice (aniž se to kdo dozví – centrální evidence přestupků neexistuje), postrádá lpění na zásadě absorpční trochu ze své přesvědčivosti a v případě jednoho územního obvodu zas vybízí pachatele k „ekonomickému“ závěru, že za jednu sazbu v jednom řízení je výhodné napáchat přestupků co nejvíce.

NSS se již bohužel nezabýval otázkou nákladů řízení (čímž své rozhodnutí nedomyslel do všech důsledků), proto musím zmínit své přesvědčení, že stejně jako v později vydaném rozhodnutí nelze ukládat sankci kumulativně, ale lze jen „navyšovat“ sankci dříve uloženou, nelze u sbíhajících se přestupků vyjma prvního rozhodnutí následně ani opakovaně ukládat náklady řízení. V případě pozdějších rozhodnutí (kde je nutno opět rozhodovat i o nákladech řízení, viz mj. § 77 ZPř in fine) lze nastíněný problém vyřešit upuštěním od povinnosti nahradit náklady řízení dle § 79 odst. 3 ZPř z důvodů zvláštního zřetele hodných, kdy tímto důvodem bude fakt, že náklady už jednou uloženy byly a s ohledem na skutečnost, že správně mělo být vedeno společné řízení, je nelze ukládat ještě podruhé, potřetí, tedy vícekrát.

S ohledem na zřejmou neřešitelnost problému prekluze u nejstarších, u jednoho správního orgánu se sbíhajících, přestupků, napadají-li přestupky nové, zmíněný judikát NSS nejspíš představuje jedinou, byť stále spornou, cestu, jak tomuto problému čelit. Na judikát by též bylo možno nejspíš odkazovat tam, kde přestupek téhož pachatele řeší rozdílné odbory (s různě vzdělanými úředníky a s různou složitostí projednávané věci, kde je vedení společného řízení problematické), což byl ostatně i případ řešený NSS.

4. Projednání věci v nepřítomnosti obviněného z přestupku a okamžik vydání rozhodnutí – rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46:
Dle § 74 odst. 1 ZPř koná správní orgán o přestupku v prvním stupni ústní jednání, přičemž v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. „Náležitost“ omluvy či „důležitost“ důvodů nedostavení se k jednání lze posuzovat velmi přísně, jak vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 25.1.2010, č.j. 2 As 8/2009 – 95 („omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními…“).

Rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46, nastolil (a částečně rozhodl) otázku, a to otázku nikdy dříve neřešenou, zda v případě projednávání přestupku v nepřítomnosti obviněného z přestupku je nutno zároveň i v den jednání rozhodnout, nebo zda se projednáním přestupku rozumí pouze realizace ústního jednání s tím, že samotný akt vydání rozhodnutí může nastat i později (ať už z důvodu, že správní orgán nemá čas, nebo proto, že třeba ještě po skončení jednání stanovil lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí dle 36 odst. 3 správního řádu nebo správní orgán nechce ukvapeně vydávat rozhodnutí předtím, než si znovu pečlivě prostuduje spis).

Ve věci posuzované NSS správní orgán předvolal obviněného z přestupku na ústní jednání dne 19.10.2005, ten se však nedostavil a nechal se omluvit pro nemoc třetí osobou. Správní orgán následně zaslal výzvu k upřesnění důvodů nepřítomnosti, nakonec však neshledal ani náležitost omluvy ani důležitý důvod nepřítomnosti, a dne 26.10.2005 rozhodl ve věci samé. NSS dovodil, že pokud správní orgán rozhodl až 26.10.2005, nikoliv už dne 19.10.2005, měl na den 26.10.2005 obviněného z přestupku znovu předvolat, a pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s § 74 odst. 1 ZPř i v rozporu s § 33 odst. 2 (starého) správního řádu (tedy neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí).

Nedomnívám se, že je nutno vykládat zákon tak, že projednáním přestupku se rozumí i samo rozhodnutí ve věci. Závěr judikátu fakticky nutí správní orgán k tomu, aby v den ústního jednání ihned rozhodl, kdy mu pak nezbude čas na náležité posuzování důkazů, kdy dále nemůže ověřovat např. důležitost důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu (tzn. i když obviněného cestou na přestupkovou komisi srazí auto, o čemž se správní orgán dozví třeba až za týden, už v den jednání je nutno učinit závěr o náležitosti omluvy nebo důležitosti důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu a rozhodnout) a konečně už v předvolání je zřejmě nutno předem upozornit obviněného z přestupku, že na konci ústního jednání bude mít možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (neboť spoléhat na to, že jej vyzve až u jednání – pokud se pak nedostaví – je rizikové, a zvláštním přípisem mu stanovit lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí po skončení ústního jednání také nelze, má-li být rozhodnuto ihned). Judikát také neřeší situaci, kdy je ústní jednání rozloženo na několik dní (výslech velkého počtu svědků), kdy zákon nezná žádné „odročování“ jednání, takže každý den se jakoby koná další ústní jednání, na jehož konci by mělo být (v nepřítomnosti obviněného z přestupku) ihned rozhodnuto.

NSS (a předtím krajský soud) se možná inspiroval soudní praxí, kde je vyhlašován rozsudek i se sumarizací odůvodnění na místě, ještě v soudní síni na konci jednání (byť se i tak písemné vyhotovení rozsudku doručuje až ex post). Takový postup však v případě obecních úřadů rozhodně není pravidlem (neexistuje pro něj právní základ) a nemá-li být rozhodnutím míněno písemné vyhotovení rozhodnutí (ústní vyhlášení rozhodnutí dle § 67 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 správního řádu není z důvodu nepřítomnosti obviněného z přestupku možné), jehož sepsání však může trvat i řadu hodin, někdy i dní, není zřejmé, co měl NSS „rozhodnutím“ na mysli. U přestupkových komisí by snad bylo možno za „rozhodnutí“ považovat výsledek hlasování zaznamenaný v protokolu o hlasování komise. Rozhoduje-li obecní úřad, resp. úředník, nikdo nehlasuje ani nic nezaznamenává a zápis „rozhodnutí“ (třeba jen výroku, tedy bez patřičných náležitostí a zejména kompletního odůvodnění) do spisu, pro účely vyhovění cit. judikátu, nemá oporu v zákoně.

Závěry rozhodnutí NSS tak považuji za sporné a v některých bodech nedomýšlející důsledky, mj. faktické omezení práv obviněného z přestupku, který by jinak zpravidla měl možnost (až do vydání rozhodnutí) ještě po ústním jednání navrhovat důkazy, seznamovat se s podklady apod., čímž mu ale bude „ihned vydaným“ rozhodnutím zabráněno, stejně jako je závěry cit. judikátu správním orgánům bráněno např. ještě dodatečně poskytnout možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, resp. se spisem.

Pro úplnost upozorňuji na fakticky odlišný judikát, rozsudek NSS ze dne 5.6.2008, č.j. 5 As 34/2007 – 66, který bez jakýchkoliv výhrad popisuje průběh řízení tak, že oba obvinění z přestupku byli předvoláni k ústnímu jednání na den 4.9.2006, na které se však bez omluvy nedostavili (a proto bylo konáno v jejich nepřítomnosti). Zde byli vyslechnuti svědkové. 7. 9. 2006 byla oběma obviněným doručena v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu výzva k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě do 22. 9. 2006, dne 2.10.2006 bylo vydáno rozhodnutí. NSS zde tedy (naštěstí) nijak neřešil hypotézu, že v ústním jednání konaném v nepřítomnosti obviněného (ve smyslu § 74 odst. 1 ZPř) je zároveň v den ústního jednání třeba i rozhodnout, ale bez výtek akceptoval běžnou praxi, která dle mého názoru i lépe, nebo min. dostatečně, zaručuje procesní práva obviněných. Tímto judikátem akceptovaný postup správního orgánu považuji za vhodnější a práva obviněného z přestupku více ctící.

Jan Potměšil

17 komentářů:

Občasný blogger řekl(a)...

"Jednu věc (z vícera) u téhož pachatele nelze ani vyloučit ze společného řízení k samostatnému projednání, neboť ZPř je s ohledem na konstrukci svého § 57 speciální vůči § 140 (tedy zejména k § 140 odst. 3) správního řádu."

Podle mého názoru je postup podle § 140 odst. 3 správního řádu v případě § 57 odst. 1 ZPř možný, tedy řízení o některém z přestupků téhož pachatele je možné vyloučit ze společného řízení. S možností vyloučit něco ze společného řízení sice výslovně počítá jen § 57 odst. 2 ZPř, ale ten upravuje jinou situaci (společné řízení s více pachateli) než odst. 1. Odst. 1 neříká nic, ani přitom postup podle § 140 odst. 3 SŘ nevylučuje, na rozdíl od § 146 odst. 1 SŘ, kde je také upraveno ex lege společné řízení. Na ta se § 140 odst. 3 SŘ hodí víc než na společná řízení fakultativní - o tom, že se § 140 SŘ jako takový použije nejen na společná řízení "vytvořená" podle jeho odst. 1 správním orgánem ale i na společná řízení konaná ex lege, snad pochybnosti nejsou, nebo ano?). Věta druhá v § 57 odst. 2 ZPř ostatně jen zbytečně opakuje to, co je obecně stanoveno v § 140 odst. 3 správního řádu (to je dáno tím, že se zákon o přestupcích v souvislosti s přijetím správního řádu prakticky nenovelizoval, neb se předpokládalo brzké přijetí nového zákona o správním trestání a nechtělo se "v zájmu praxe" na krátkou dobu zákon o přestupcích překopávat). Možnost použít § 140 odst. 3 SŘ opírám o obecnou zásadu subsidiarity SŘ vyjádřenou v § 1 odst. 2 SŘ (de iure zbytečném, ale záměrně návodném). Tak jako je na základě tohoto ustanovení třeba vylučovat věc některého z pachatelů ze společného řízení podle § 57 odst. 2 ZPř usnesením poznamenávaným do spisu (na základě § 140 odst. 3 SŘ), ač o této formě ZPř nemluví, je možné na základě § 140 odst. 3 SŘ i vylučovat věci ze společného řízení konaného ex lege (v tomto případě i v případě ex lege společných řízeních v jiných zákonech či samotném SŘ). Vyloučení věci ze společného řízení konaného ex lege vylučuje např. § 146 odst. 1 SŘ, ustanovení § 57 odst. 1 ZPř však nikoliv. Jde však asi o to, jak (obecně) chápat zásadu subsidiarity obecných předpisů k předpisům zvláštním. Existují asi v zásadě dva v praxi uplatňované přístupy, které jsem si pracovně nazval blokovým a analytickým pojetím. V případě "blokového" přístupu se v zásadě porovnávají pouze názvy ustanovení (institutů) obsažených souběžně v obecném i zvláštním předpisu a už se nesrovnává jejich obsah, což např. ve vztahu SŘ a ZPř znamená, že se konstatuje, že oba upravují např. společné řízení či podávaní vysvětlení a aniž by se zkoumal a porovnával obsah daných ustanovení, tak se jen na základě jejich názvu konstatuje, že ZPř obsahuje speciální úpravu společného řízení o podávání vysvětlení, v jejím důsledku se obecná ustanovení SŘ, § 140 a 137, vůbec nepoužijí. Při "analytickém" přístupu se srovnávají nejen názvy souběžně upravených institutů ale porovnává se i (hlavně) jejich obsah, tzn. ve zmíněném případě se § 57, resp. § 60 Zpř použijí v tom rozsahu, v jakém obsahují zvláštní úpravu, ve zbytku (tam, kde nic neupravují) se použije obecná úprava ze SŘ. V praxi spíše převládá přístup "blokový", který je na první pohled jednodušší, lze si jím ale i zbytečně komplikovat život, jako je tomu zřejmě např. u společného přestupkového řízení.

Josef Vedral

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad JV:
Váš výklad má určitě logiku, porovnání s dalšími ex lege společnými řízeními je zajímavé a pokud by takový výklad správní soudy akceptovaly, máme vyhráno (řada přestupkářů má ostatně stejně za to, že věc lze vyloučit i v případech dle § 57/1 ZPř).
Co se týče subsidiarity a speciality, vycházel jsem z toho, že je zde sice obecná úprava vylučování věci ze společného řízení, pokud ale ZPř speciálně upravuje vylučování tak, že u věcí více pachatelů lze věc některého z nich vyloučit, ale u více věcí téhož pachatele ZPř o vylučování mlčí, dovozoval jsem, ze zákonodárce zřejmě v tomto případě vylučování připustit nechce.
MV vylučování věci v případech dle § 57/1 ZPř také nepřipouští, byť nevím, zda ze stených důvodů, jaké uvádím, nebo z důvodu onoho "blokového" přístupu k řešení otázek subsidiarity a speciality. Osobně tam, kde to jen trochu jde (včetně předvolání k podání vysvětlení nebo příkazu) koukám i do s.ř., u příkazu např. s.ř. výslovně (jakkoliv možná nadbytečně) stanovuje (oproti ZPř, který mlčí), že podaný odpor nelze vzít zpět.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Je to podobné jako u řízení proti mladistvému, kde přestupkový orgán neumí správně vymezit postavení zákonného zástupce: vynalézá se kolo, místo aby se aplikovaly zásady používané staletí v trestním řízení, konkrétně akusační princip, na jehož základě každým sdělením obviněním začíná běžet zvláštní trestní řízení a nové skutky se posuzují nově v novém řízení.

Což přirozeně nebrání aplikaci absorpčního principu, např. formou uložení souhrnného trestu.

Jenže, jak správně poukazuje JP, když někdo neumí ani své vlastní (přestupkové) právo, těžko chtít po něm orientaci v jiném odvětví, a místo právníků rozhodují o přestupcích běžně inženýři a různí podivní maturanti a absolventi nástavbových kursů.

Anonymní řekl(a)...

Rozhodnutí v nepřítomnosti obviněného

Názor NSS co se týče rozhodování v nepřítomnosti obviněného se mi jeví jako do jisté míry nedomyšlený s ohledem na zmíněnou skutečnost, kdy správní orgán potřebuje např. prověřit důvodnost omluvy obviněného a také s ohledem na nezbytnost zaslání výzvy pro účastníka řízení před vydáním rozhodnutí. V praxi to pak bude mít za následek, že správní orgán vždy a každému obviněnému bude zasílat současně s předvoláním výzvu v souladu s § 36 odst. 3 SŘ neboť nelze dopředu určit zda se konkrétní obviněný k ústnímu jednání dostaví či nikoli. Taková výzva pak musí být zaslána rovněž všem ostatním účastníkům řízení, neboť v případě, že by takto učiněno nebylo, nebylo by možné rozhodnutí po ukončení ústního jednání v nepřítomnosti obviněného vydat. V každodenní praxi však zpravidla dochází k omluvám ze strany svědků, popřípadě je nezbytné provádět doplňující dokazování následně po ústním jednání a výzva zaslaná při prvním předvolání tak ztrácí svůj smysl neboť je třeba ji po provedení všech důkazů zaslat účastníkům řízení znovu a opakovaně.

Pavla Žižková

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Nemyslím, že by přestupkáři neuměli vymezit postavení zákonného zástupce - nikdy s tím problém nebyl (pominu-li onen excesivní judikát NSS).
Co se týče společných řízení, věc se nemá tak, že situace nebrání použití absorpčních principů, ale že je nutno je respektovat, v limitech § 12/2 Př. a 57/1 ZPř.
V čem je problém, jsem popsal shora, dr. Vedral pak problém vyřešil - pokud by se na jeho názoru našla obecnější shoda, považoval bych to za přínosné a vysvobozující v případech přestupkových recidivistů.
Co se týče personálního zázemí spr.orgánů projednávajících přestupky, je to problém, zejména s ohledem na zvyšující se nároky na znalosti úředníků a kvalitu řízení, obecně je to ale zhruba stejné i v právu životního prostředí a vůbec všude jinde, kde se dělá (stačí) ZOZka.

Ad PŽ:
Problém je i v tom, že pokud mám hned rozhodnout, neměl bych ani nějaké dokazování po ústním jednání doplňovat (či znovu předvolávat svědky), a pokud ano, měl bych formálně zařizovat nové ústní jednání, abych pak mohl (hned) rozhodnout. Cit. judikát dle mě vyrábí více problémů, než jich řeší (pokud tedy něco řeší).

Jakkoliv asi nelze pouhou reprodukci faktů soudem považovat za jeho souhlas s něčím (co nikdo navíc nerozporoval), upozorňuji dále na další "odlišný" rozsudek NSS ze dne 5.5.2010, č.j. 1 As 29/2010 - 52, kde je bez výhrad uvedena tato rekapitulace:

"...k jednání na den 7. 11. 2007 byl řádně předvolán žalobce i jeho zástupce (...). Žalobce se bez omluvy k jednání nedostavil, jeho zástupce zaslal přípis s omluvou, že se dne 7. 11. 2007 nachází v Karviné, kde zastupuje jiného účastníka (...). Soud k tomu uvedl, že takovou omluvu nelze považovat za náležitou (...). Soud se ztotožnil s postupem správního orgánu, když omluvu žalobcova zástupce nevyhodnotil jako náležitou a svědka U. vyslechl bez přítomnosti zástupce. Nad rámec soud dodal, že zástupce se s obsahem spisu i výpovědí svědka U. seznámil a mohl se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit dne 14. 12. 2007, rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 7. 1. 2008."

Tedy: 7.11.2007 ústní jednání v nepřítomnosti, 14.12.2007 seznámení s podklady, 7.1.2008 vydání rozhodnutí, a nikdo nic nenamítá. Osobně jsem tedy rád, ovšem pokud se bude NSS někdy znovu a cíleně zabývat oním "správným" datem pro vydání rozhodnutí, měl by to asi posoudit rozšířený senát.

Anonymní řekl(a)...

Jenom na okraj: Citace z NSS ze dne 25.1.2010, č.j. 2 As 8/2009 – 95:"omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními…" mi bez dalšího (nemám momentálně čas nahlédnout do toho rozsudku) přijde notně totalitní, trochu ve stylu fašisticko-komunistického, že stát, společnost je více než jedinec. Navíc v tom cítím porušení principu, že státní moc slouží.


Rozhodně nejsem přesvědčen, že pokud budu předvolán k přestupkovému (nebo jinému správnímu) řízení, že to má přednost nade vše soukromé, či služební. Pokud záměrně nevytvářím obstrukce, ale např. pouze čerpám zákonné právo na dovolenou, jsem vyslán zaměstnavatelem na služebku apod. a pokud například navíc vyjdu vstříc navržením jiných termínů, tak by úřad měl omluvu vzít v úvahu, i když zrovna neležím na JIPu. Nakonec s přerušením služební cesty mohou vzniknout náklady nesouměřitelné s významem řízení.

Karel Vážný

Anonymní řekl(a)...

Ad JV a JP

Argumentaci Josefa Vedrala týkající se možnosti vyloučení věci ze společného řízení považuji za velmi zdařilou a, myslím, snad i před soudy obhajitelnou. Rozhodně bych přinejmenším zkusila tímto způsobem postupovat, v nejhorším NSS dospěje k závěru, že touto cestou jít nelze.

Pokud chceme rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62 alespoň rámcově respektovat, tj. jít na nutnost připojovat věci do společného řízení až do vydání rozhodnutí (vč. rozhodnutí o odvolání) a zároveň nehodláme zlikvidovat možnost postihu chronických delikventů, jiná cesta asi není.

Pro úplnost dodávám, že důvody, které MV vedly k závěru o nemožnosti vylučovat věci ze společného řízení podle § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, jsou shodné s argumenty použitými pro podporu tohoto postupu Janem Potměšilem – tj. argumentace odstavcem 2 § 57 zákona o přestupcích (kde zákon možnost vyloučení věci ze společného řízení vysloveně uvádí).

Jitka Morávková

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad postup při rozhodování v nepřítomnostri "v den jednání" - jeden kolega mi e-mailem poslal reakci, přetiskuji níže:

"Domnívám se, že by postačovalo, kdyby správní orgán v případě, že se obviněný nedostaví k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, uzavřel protokol o ústním jednání větou, že vzhledem k tomu, že se obviněný k ústnímu jednání nedostavil, bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, a to tak, že se např. uznává vinným ze spáchání skutku ..., za to se mu ukládá pokuta ve výši ... + náklady řízení. Pak by měl čas na vypracování kvalitního rozhodnutí i několik dní potom. Pokud lze u přestupkové komise za rozhodnutí považovat protokol o hlasování, proč by se za takové rozhodnutí správního orgánu (kde jsou referenti) nedalo považovat zaznamenání rozhodnutí do protokolu o ústním jednání ?

Potom by snad nevadilo, kdyby správní orgán, s ohledem na čas a kvalitu rozhodnutí, rozhodnutí vypracoval třeba i druhý či třetí den, přičemž by ve výroku takového rozhodnutí napsal, že věc byla rozhodnuta v nepřítomnosti obviněného dne x.y. (tedy dne, kdy bylo nařízené ústní jednání na které se obviněný nedostavil) a skutečnost, že tak opravdu rozhodl ten den, nikoli den, kdy ho písemně vyhotovuje, by byla přezkoumatelná z protokolu o ústním jednání - viz výše.

Ostatně si myslím, že je rozdíl mezi tím, kdy je o věci rozhodnuto, kdy je písemně vyhotoveno a kdy můžeme hovořit o tom, že bylo rozhodnutí vydáno. Za prvé je to okamžik, kdy správní orgán skutečně o věci nějak rozhodl, tedy rozhodl o výroku. Je to vnitřní vztah úředníka (komise) k projednávané věci, kdy skutečně rozhodne, že obviněný je (není vinen), uloží se mu pokuta x.y., a náklady řízení. Za druhé je to okamžik, kdy toto rozhodnutí se všemi jeho náležitostmi vyhotoví v písemné formě. Za třetí je podle správního řádu rozhodnutí vydané ve smyslu § 71/2 a) spr.ř. až tehdy, kdy je jeho stejnopis předán k doručení.

Je pak pochopitelně v zájmu správního orgánu, aby takové rozhodnutí vypracoval a předal k vypravení v co nejkratší lhůtě od konání ústního jednání, neboť zde hrozí, že účastník bude navrhovat do vydání rozhodnutí provedení nějakých důkazů, a s takovými návrhy by se musel správní orgán nějak vypořádat. Na druhou stranu ze své praxe vím, že jeden prvostupňový správní orgán nařídil ústní jednání, na tento termín se obviněná nedostavila, den předtím ale napsala na e-mail omluvu s tím, že je v pracovní neschopnosti a že ji po ukončení doloží neschopenkou. Za týden volala správní orgán, že se osobně dostaví, aby neschopenku doložila a domluvila další termín ústního jednání, avšak správní orgán narychlo vydal rozhodnutí s tím, že věc projednal v její nepřítomnosti a omluvu odmítl jako opožděnou.

Skutečnost, že někoho srazí vozidlo cestou na ústní jednání, na které se pak nebude moci dostavit, bude spíše výjimečná a nemyslím si, že by se o této skutečnosti správní orgán stejně v době, kdyby rozhodoval později, dozvěděl, aby posoudil, zda to byl onen důležitý důvod proč se nedostavil. Podle toho by hypoteticky vzato nemohl žádný soud uložit předvolanému pořádkovou pokutu za nedostavení se k jednání bez náležité omluvy. Přesto zcela běžně soudy jak v trestních, tak civilních věcech, ukládají v jejich nepřítomnosti pořádkové pokuty, a to vyhlášením usnesení přímo při jednání, aniž by zkoumaly příčinu nedostavení se."

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad K.Vážný:
V daném případě šlo opravdu o mimořádná obstrukční jednání, ostatně i správní orgány se v zásadě nejprve snaží vyhovět a teprve po x-té (pochybné) omluvě-výmluvě začnou být "zlé" (z praxe: "z důvodu své společenské, obchodní a politické vytíženosti se nemohu dostavit" - šlo 4 omluvu poté, co byla věc navíc postoupena do bydliště obviněného, když psal, že to má mj. daleko);
ocituji aspoň část odůvodnění z cit. judikátu NSS, ať je kontext zřejmý:
"Nejvyšší správní soud považuje za nutné uvést, že rozumí důvodům, pro něž krajský soud přistupoval k omluvám stěžovatele s vysokou mírou obezřetnosti. Nedůvěra v omluvy stěžovatele má svůj zcela legitimní původ již ve správním řízení, neboť od jeho počátku opakovaně uváděl překážky bránící mu dostavit se k ústnímu jednání (pracovní zaneprázdněnost, zahraniční cesty, zdravotní indisposice). Frekvence těchto omluv oprávněně navozují otázku jejich možné účelovosti, ve snaze protahovat řízení. Zde má Nejvyšší správní soud zejména na mysli omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti, které, jak zcela správně uvedl krajský soud, stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními, případně na pracovní neschopnost, která byla osvědčována bez ohledu na rozmanitost diagnóz (figurují mezi nimi jak onemocnění pohybového aparátu, tak trávícího traktu) stanovených stále týmž lékařem – specialistou v oboru chirurgie."

Pokud ovšem budeme brát vážně a do všech důsledků nález ÚS ze dne 18.2.2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (pan T.Pecina ho třeba vážně bere, viz zde: http://paragraphos.pecina.cz/2010/05/judikat-horvath-v-mhmp-poprve-v-akci.html), nemusíme nikdo nikam.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Jen jsem chtěl naznačit, že neaplikace akusačního principu, byť i vedena ušlechtilým úmyslem, že se tím řízení zjednoduší, vede do procesních pekel. Trestaři dobře vědí, co a proč dělají.

JV má samozřejmě pravdu, s tím nepolemisuji.

Ad omluvy:

1. Ani historie předchozích omluv-výmluv nemůže vést k sumárnímu závěru o nedůvodnosti (n+1). omluvy. Co když se ten člověk ženil, to nejsou dostatečně důležité soukromé důvody?

2. Odkdy sděluje lékař správnímu orgánu diagnosu!? Resp. odkdy je správnímu orgánu co po diagnose?

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:

O ženění myslím v dané věci řeč nebyla. Co se týče diagnosy, tak pokud někdo cpe správnímu orgánu zprávu od očaře, že ho bolí záda a žaludek, správní orgán se tím bude zabývat proto, že zkoumá to, co je mu předhozeno, např. z hlediska věrohodnosti - proč by nemohl? Má srazit podpatky před podivnou zprávou jen proto, že to napsal nějaký MUDr., který má razítko? Osobně jsem už viděl i lživou lékařskou zprávu napsanou intimním přítelem údajné poškozené - jde zase jen o zprávu napsanou konkrétním člověkem pro jiného konkrétního člověka.

Anonymní řekl(a)...

ad Tomáš Pecina

Důvody nepřítomnosti.

Například já uznávám důvody typu dovolená, a třeba i svatba, či pracovní cesta apod. pouze za předpokladu, že prokáže, že danou činnost měl plánovánu (zaplacenu, přikázánu apod.) dříve než dostal předvolání a současně požaduji doložení důvodů proč to neráčil sdělit správnímu orgánu neprodleně - to samozřejmě v případech, kdy dostaneme mailem nebo faxem omluvu v den jednání.
Jinak má smůlu a jednáme v nepřítomnosti nebo dostane pořádkovou pokutu. Všem bez rozdílu dávám 5tis. korun a do rozhodnutí se odvolávám na § 2 odst. 4 SŘ, zejména miluji část věty " aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly" - špatně se to krajskému úřadu shazuje, špatně :-) když mám několik desítek shodných rozhodnutí :-)))

Jinak asi nejobvyklejší výmluva zaslaná v den jednání je pracovní cesta, následuje náhlá nemoc (s tím moc nenaděláme), v létě dovolená...

Kuriozní případ z poslední doby je, že obviněný čekal u pokladny na MÚ na sociální dávky (bylo to o patro výše) a proto nemohl se dostavit :-))

Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

ad Jan Potměšil:

Velmi podivná lékařská zpráva.

V takovém případě bych asi neváhal a dotyčného lékaře naprášil policii nebo nejméně lékařské komoře.

Všechny podobné dokumenty si ověřuji, protože na tiskárně doma si mohu naškrábat co chci a "z brmabory" také udělám kvalitní razítko.

Patrik Šebesta

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad p. Šebesta - pořádkové pokuty:
Pokud dáváte všem bez rozdílu 5.000,- Kč, jste tedy dost brutální. Obvykle se dává poprvé max. 1.000,- Kč, a teprve při pokračující nesoučinnosti příp. více. PP má mít neodlučitelně efekt 1) sankční a 2) motivační - 5.000 možná bude motivovat víc než 1.000, ovšem PP má být zároveň proporcionální k závažnosti projednávané věci a dále k max. výši pokuty, kterou lze za přestupek, který má být objasněn, uložit - a to spíš relativně než absolutně (řeším-li facku, za kt. asi uložím max. 1.000,- Kč, je PP ve výši 5.000 exces, jakkoliv je sazba za 49/1/c) ZPř až 20.000,- Kč).
"Nedůvodné rozdíly" bych dále nehledal jen v rámci jednoho správního orgánu, ale v rámci celé správy - soud by také obdobně měl respektovat vlastní judikaturu, ovšem neměl by vybočovat z (převažující) judikatury všech soudů. Vy se obtížně dozvíte, jak rozhodují jinde (trochu má přehled max. kraj a trošku i MV), ale lokální praxe "všem 5.000,- Kč" mi připadá velmi sporná - tím spíš, že každý případ je individuální.
(5.000,- jako PP jsem uložil jen jednou, a to jako třetí PP v řadě, kdy byla nesoučinnost zcela mimořádná, přestupkyně proslulá recidivistka i v oné nesoučinnosti a i přestupek byl závažný - pak jsme druhou a třetí PP stejně zrušili poté, co ji začal zastupovat syn a s věcí šlo konečně pohnout.)

Anonymní řekl(a)...

Jan Potměšil:

Pořádková pokuta je z mého pohledu pokutou zejména motivační, tedy potřebuji donutit osobu, aby se dostavila k řízení - promlčecí doby jsou krátké a na druhou stranu vyslovení viny za přestupek má dnes již vcelku dalekosáhlé důsledky - např. nemožnost získání nějakého zaměstnání nebo získání střelné zbraně či získání bezpečnostní prověrky - to jsou vcelku závažné důsledky.

Pokud osoba následně k řízení chodí (nebo udělá to co chceme), tak jsme dosud vždy pokutu odpustili zcela. Nechci samozřejmě nutit např. obviněného (podezřelého) k sebeobvinění nebo doznání apod., ale pokud se dostaví k ústnímu jednání, pokud je třeba nebo k podání vysvětlení a tam sdělí, že odmítá vypovídat, tak nemáme problém mu na konci vydat rozhodnutí o zrušení takové pokuty.

Nedůvodnost v rámci celé správy je naprosto nerealizovatelné, již s tím, že rozhodnutí a celé řízení je neveřejné, proto neexistují judikáty.
Například jsem chtěl iniciovat jakési výměnné semináře v rámci jednotlivého kraje, kde by mj. právě se řešilo ujednocení sankcí apod. Byl jsem krajským úřadem zase urychleně naveden zpět do vyjetých kolejí (jako vždy).
V literatuře, včetně Dr. Vedrala se odkazuje na konkrétní správní orgán.

Patrik Šebesta

Jan Potměšil řekl(a)...

Ještě k návrhu dr. Vedrala na vylučování věci téhož pachatele ze společného řízení:

Ve skutečnosti nejspíš nejde o řešení problému, neboť i v případě vyloučení jedné z vícera věcí téhož pachatele, která jinak má být dle § 57/1 ZPř projednávána ve společném řízení, nelze obejít absorpční zásady, na něž upozorňuje NSS. Muselo by se tedy postupovat v intencích judikátu NSS, a opět by vedle nutnosti zohledňovat dříve uložené sankce vznikala i otázka, co s náklady řízení, aby nebyly uloženy dvakrát. Mezi "svévolným" samostatným projednáváním jedné z více věcí téhož pachatele a samostatným projednáváním věci formálně usnesením ze společného řízení vyloučené tak vlastně není valný rozdíl a jsme tam, kde jsme byli na začátku, máme pouze navíc 1 usnesení. § 57/1 ZPř s ohledem na právě uvedené nejspíš úmyslně nepřipouští vyloučení jedné z více věcí do samostatného projednání právě proto, aby mohly být uplatněny ony absorpční zásady. Argumentace správním řádem zde proto nemusí být případná, neboť běžné správní řízení jakési absorpční zásady řešit nemusí a s "rozkrájením" jednoho společného řízení na více samostatných věcí tak není problém (skutečnost, že správní řád nezohledňuje problematiku řízení o správních deliktech je už na jinou debatu).

Clara Green řekl(a)...

Dobrý den,
docela by mne zajímalo, jak by se vyřešila situace, kdy se jednoho správního deliktu dopustili dva pachatelé (objednatel a zhotovitel). Je poté také nutné věc řešit společným řízením? Či stačí pouhý odkaz na skutečnost, že bude (či je) vedeno druhé správní řízení? Pokud se skutky budou projednávat samostatně, není možná agumentace i usta. § 48 správního řádu?
Děkuji