02 května 2010

Ústavní soudci, mluvíte spolu?

Tato otázka mne napadla po přečtení nálezu I. ÚS 22/10 ze dne 7. dubna 2010, který se do povědomí širší veřejnosti dostal pod titulkem „Internet je základní lidské právo“ (a kabelová televize taky, dodávám). Zajímavých (a zarážejících) aspektů v tomto nálezu je více, zaměřit se chci především na jeden z nich: zajímalo by mne totiž, do jaké míry spolu členové jednotlivých senátů Ústavního soudu debatují o kauzách, ve kterých rozhodují.

Nejprve stručně, o co v daném případě šlo. Ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně konstatující, že stěžovatelka – odsouzená k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestné činy podvodu, krádeže a zpronevěry se škodou v řádech milionů korun – nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Jejímu ustanovenému obhájci byl přitom soudem přiznán nárok na odměnu a hotové výdaje ve výši 421 396,70 Kč, stěžovatelka však tvrdila, že ze svého invalidního důchodu (8 374 Kč) není schopna pokrýt ani své stávající náklady (mimo jiné 209 Kč za kabelovou televizi a 490 Kč za internet), natož zaplatit obhájci. Krajský a vrchní soud ve svých rozhodnutích kromě jiného uvedly, že stěžovatelka nepředložila potřebné doklady k osvědčení nedostatku finančních prostředků, že některé její výdaje jsou zbytné (kabelová TV, internet) a že podle všeho musí disponovat ještě dalšími finančními zdroji (jakkoli se nepodařilo prokázat, že má stále přístup k penězům získaným trestnou činností).

Soudkyně zpravodajka E. Wagnerová spolu se soudcem F. Duchoněm dospěli k závěru, že napadené usnesení vrchního soudu v Olomouci porušilo základní práva stěžovatelky garantovaná v článku 6 odst. 3 písm. c) a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Opačného názoru byla předsedkyně senátu I. Janů, která k nálezu připojila poměrně ostré odchylné stanovisko.

To, že se členové senátu mezi sebou neshodnou, není samozřejmě jev nijak zvláště vzácný. Očekával bych nicméně, že mezi nimi proběhne určitá výměna názorů, a to výměna oboustranná, která umožní nejen to, že menšina bude ve svém odchylném stanovisku reagovat na argumentaci většiny, ale rovněž že v názoru většiny (tedy v odůvodnění rozhodnutí) budou do určité míry předjímány též argumenty menšiny.

Nezdá se mi, že by tento dialog proběhl v daném případě. A to například z toho důvodu, že soudkyně Janů hned na dvou místech označuje argumentaci většiny za absurdní, a to poměrně bez servítků:

Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných) osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život, na němž staví většinové stanovisko.

Subjektivizující pojetí presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do důsledku, znamenala by - absurdně -, že obviněný, který si obhájce zvolil a "aktivně řešil" s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.

Očekával bych, že se většina pokusí v odůvodnění rozhodnutí tato závažná explicitní (a též několikerá další implicitní) „nařčení z absurdnosti“ již preventivně rozptýlit, nic takového ale v textu nepozoruji. Jakou přesvědčivost může mít judikát tříčlenného senátu, v němž si většina klestí cestu k cíli jako buldozer bez ohledu na to, že menšina považuje její argumenty za absurdní nesmysly?

O tom, jakým způsobem spolu soudci příslušného senátu (ne)komunikují, však myslím nejvýmluvněji svědčí skutečnost, že Ústavní soud si sice příslušný trestní spis vůbec nevyžádal (§ 6: „Ústavní soud si v dané věci nevyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 29/2009, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí ve věci samé jsou postačující vyjádření účastníků a stěžovatelkou předložené listinné důkazy. […]“), vyžádala si ho ale sama předsedkyně senátu („[…] jednak je ze spisu vedeného pod sp. zn. 11 To 29/2000 - který jsem si vyžádala – zřejmé […]“). Nevím proč, ale něco mi říká, že tohle není úplně šťastný model spolupráce (mimochodem, do správné spisové značky onoho spisu – podle všeho 11 T 29/2000 – se zjevně netrefila ani jedna „strana“).

Předmětný nález mi přijde pozoruhodný i v dalších ohledech, které bych chtěl alespoň letmo zmínit:

1. Nález na dvou místech (§ 17 a 27 nálezu) přináší citace v angličtině, bez českého překladu, přičemž v jednom případě je zdrojem rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. To, že název rozsudku je zkomolen a že chybí přesný odkaz na odstavec (o číslu stížnosti nemluvě), je jistě jen trapný detail, domnívám se ale, že rozhodnutí všech soudů by měla být (celá) vyhotovována v českém jazyce a ÚS by v tomto ohledu zajisté neměl mít výjimku (viz § 33 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "V řízení před Ústavním soudem se užívá českého jazyka."). Nic proti uvedení originální citace, ale jen pokud je doplněna českým překladem.

2. Podruhé většina citovala v angličtině stylem: „např. Lord Rodger uvedl, že "[a]rt 8(1) protects those features of a person's life which are integral to his identity. For those for whom it is a core part of their lives, hunting, too, can be said to be integral to their identity." (Countryside Alliance, n26, bod 101, dostupný na www.publications.parliament.uk).“ Lorda Rodgera přece každý zná, tupec se potom jistě hned podle odkazu na webovou stránku dovtípí, o co vlastně šlo (rozsudek Sněmovny lordů Britského parlamentu z 28. listopadu 2007 ve věci zákona z roku 2004 zakazujícího určité způsoby honu), stejně jako to, že dotyčný lord se spolu se svými kolegy shodl v tom, že hon pod článek 8 Úmluvy nespadá, což mezitím potvrdil i ESLP (rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2009 o přijatelnosti stížností č. 16072/06 Friend proti Spojenému království a č. 27809/08 Countryside Alliance a ostatní proti Spojenému království, § 41: „By the same token, it cannot be said that, because an activity allows an individual to establish and develop relationships, it falls within the scope of Article 8 such that any regulation of that activity will automatically amount to an interference with that individual's private life.“ a § 43: „Despite the obvious sense of enjoyment and personal fulfilment the applicants derived from hunting and the interpersonal relations they have developed through it, the Court finds hunting to be too far removed from the personal autonomy of the applicants, and the interpersonal relations they rely on to be too broad and indeterminate in scope, for the hunting bans to amount to an interference with their rights under Article 8.“).

3. Byl to navíc ÚS sám, kdo dospěl k závěru, že dotčeným základním právem v daném případě nemusí být jen stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces, ale též „právo na respekt k rodinnému a soukromému životu dle čl. 8 Úmluvy.“ (§ 13 nálezu). Musím se přiznat, že mi již dlouho vrtá hlavou, proč se Ústavní soud tak rád ohání ustanoveními Úmluvy, nikoli ustanoveními „jeho vlastní“ Listiny základních práv a svobod. Proč se v daném případě neopřel o článek 10 odst. 2 Listiny („Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“)? Podle mého názoru by měl Ústavní soud především aplikovat Listinu jakožto národní katalog základních práv a svobod, a k Úmluvě se odvolávat (pokud na ni neodkazuje přímo stěžovatel) pouze tehdy, jestliže tato poskytuje vyšší standard ochrany než Listina, nebo jako k inspiračnímu zdroji pro interpretaci Listiny (praxe slovenského Ústavního soudu je v tomto ohledu myslím dobrým příkladem).

4. Když už se však Ústavní soud rozhodl pro Úmluvu a konstatoval, že výklad vrchního soudu (považující internet a kabelovou TV za nadstandardní zbytné služby) vedl k zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, potom si měl uvědomit, že takovýto zásah eo ipso neznamená porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy, jak se mylně domnívá (§ 28 nálezu), neboť je tu ještě jakýsi odstavec 2, který za stanovených podmínek zásahy do práva definovaného v odstavci 1 připouští. ÚS tedy přeskočil většinu kroků, se kterými se měl při své argumentaci na poli článku 8 Úmluvy vypořádat (byl takový zásah legální, legitimní a nezbytný?).

21 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Posměšný ton tohoto postu se mi nejeví vůbec případným.

Pojem toho, co je základním právem, může být totiž individuální, závislý na okolnostech případu. Představme si starého člověka, který žije na vesnici a potřebuje dojíždět do města k lékaři, do obchodu apod. Vzhledem k podmínkám dopravy v dané oblasti se pro něj možnost užívat osobní automobil jeví být jeho základním právem a umím si představit rozhodnutí Ústavního soudu, které zakáže vést na tento osobní automobil výkon rozhodnutí/exekuci, aniž by z toho přirozeně vyplývalo, že každý z nás má právo na osobní automobil, který mu stát musí zajistit.

Jednodušší soudci a soudkyně Ústavního soudu to nikdy nepochopí, samozřejmě.

Jan Potměšil řekl(a)...

Zdá se, že v poslední době již druhý majstrštyk soudkyně zpravodajky Elišky Wagnerové (předchozí klenot viz I. ÚS 1849/08, diskutovaný Jitkou Pěnkavovou).
Nelíbí se mi ani argumentace "Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (doposud nepublikováno)..." - argumentovat něčím, co není stranám sporu dostupné, považuji za nefér.
Jako osoba, která nemá doma internet ani kabelovku též kladu řečnickou otázku, na koho se mohu obrátit se stížností na porušování svého základního lidského práva (byť o kabelovku ani internet doma zatím nestojím). A co třeba satelit, domácí kino nebo doplňování soukromé knihovny?
Z údajné ideové následovnice soudce Klokočky jako by se spíše stávala značka "tenhle nález neberte vážně".

Tomáš Sobek řekl(a)...

Je dobře, že zjevně absurdní názor je zároveň kuriózní, ale je podivné, že zjevně kuriózní názor je většinový.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad úvahy o automobilu:
Nevím, jak ježdění autem po vesnici, kde není jiná doprava, souvisí s životní nezbytností kabelovky. Kdo chce být informován, tomu stačí rozhlas, kde mu navíc můžou být i odpuštěny koncesionářské poplatky.
Trochu se zde otevírá otázka, kdo hlídá hlídače, resp. jak se bránit případnému nesmyslnému (nepředvídatelnému a pofidérně zdůvodněnému) nálezu ÚS.
Ze zdejších diskuzí pro mě vyplývá, že pouze pan Pecina, jako odborník na právo s generálním rozhledem a jednoznačným názorem na jakoukoliv otázku, by byl nejvhodnějším kandidátem na soudce ÚS, nejlépe předsedu - dal by vše do pořádku, zkorigoval "jednodušší soudce a soudkyně" a začal budovat stát na nových základech.

Guy Peters řekl(a)...

To naráží na diskriminační čl. 84 odst. 3 ústavy.

Jan Š. řekl(a)...

A bude ten posměšný tón případný, až ÚS začne citovat ve vícero cizích jazycích? Nebo je např. bulharská citace také ospravedlnitelná dělením na jednoduché a osvícené soudce?

Dan Dvoracek řekl(a)...

TP: Domnívám se, že terčem posměchu není primárně úvaha, že internet může být součástí toho či onoho veřejného subjektivního práva, ale technický šlendrián, s nímž jest nález vyhotoven.
Alespoň tak já tomu rozumím.

Anonymní řekl(a)...

Podle mne jde o to co je jakýsi minimální standard přístupu k informacím. Kabelovka za cca 200 Kč? Určitě, protože to je obvykle cena STARTER verze, čili prostého přivedení veřejnoprávních (a veřejnými kanály šířených) signálů do domácnosti. Z podstaty veřejnoprávnosti prostě plyne, že jde o standard, nikoli nadstandard. Soud by se mohl dotázat, zda například nejde toto řešit jinak, ale na druhou stranu kabelovky dodávají servis potřebný k instalaci a provozu, který jinde nemáte. Čili srovnatelná s tím je koupě settopboxu na pozemní digitální vysílání a jeho instalace a údržba (změny kanálů apod.) odborníkem.

Co se týče internetu, je to přesně jako s oním vozidlem - někde je potřeba, jindy je zbytný. Ale opět se doba bude přetáčet k standardu určité přístupu k internetu. Představme si živnostníka po zavedení povinných datových schránek i pro ně - už to bude nutný standard.

Jaksi se nejsem schopen smířit se stavem společnosti, kde by soud měl zkoumat, zda jste si místo chleba s náhražkovým máslem dali kuře s rýží, a proto již nemáte nárok na zproštění soudního poplatku. Tam by již podle mne byla odepřena spravedlnost.

Liberálům připomínám, že na sociální dávky lze částečně hledět i jako na jakousi formu tributu, že panuje sociální smír a nejsou zde stávky, násilí, pochody a radikální hnutí zpochybňující základ společnosti.

Karel Vážný

Tomáš Pecina řekl(a)...

To naráží na diskriminační čl. 84 odst. 3 ústavy.

Poznámka je naštěstí míněna zjevně ironicky, ve smyslu, že takového blbce (jako já) aby pohledal. Nevadí mi to.

Ad DD:

Je však pozoruhodné, že tomuto nálezu se vytýkají – dle mého soudu nevýznamné – formální nedostatky typu absence překladu u citace, zatímco proti mase formálně dokonalých, leč věcně frapantně nesprávných odmítavých usnesení Ústavního soudu nikdo nic nenamítá (přičemž vy patříte v tomto směru mezi čestné výjimky).

David Kosař řekl(a)...

Tohle opravdu není dobrá vizitka Ústavního soudu ani soudkyně zpravodajky.

David Schmidt řekl(a)...

Doporučuji zvážit, zda námitky proti zpravodajce nejsou jen věcí vkusu a individuálního stylu práce.

Použitá angličtina je vhodnější pro zpětné vyhledávání (v rozsudku, databázích, na internetu), rozhodnutí ESLP byla citována jednoznačně, navíc se nejedná o úplně neznámá rozhodnutí a Úmluvě mohla být dána přednost pro způsob, jakým byla v citovaných rozhodnutích právo na soukromí vyjádřeno (pokud by existoval český nález, pravděpodobně by mu byla dána přednost).

K předmětu sporu: podle většiny senátu je neústavní, (1) pokud soud stěžovatelku nevyzval k doplnění dokladů, (2)chtěl dokazovat neexistující a (3) dále paušálně ohodnotil některé výdaje stěžovatelky bez bližšího odůvodnění za zbytné. Viz odst. 27: "Je proto povinností soudů, aby posuzovaly jedinečnost každého případu tak, aby ,vedle dodržení záruk spravedlivého procesu, byla šetřena i další základní práva jednotlivce, v daném případě právo na soukromý život."

K porušení ústavnosti nedošlo tím, že internet a kabelová TV jsou základním právem obecně pro "každého" (jak je nález dezinterpretován v disentu, viz ctrlF "zcela nepřijatelné"), ale že je v rozporu s právem na soukromí, (zahrnujícím nikoli jen fyzický "dům", ale i komunikaci se světem), jej paušálně prohlašovat za zbytný výdaj.

Guy Peters řekl(a)...

Je soudní rozhodování hledáním práva nebo hledáním spravedlnosti? Pokud to druhé, tak požadavek, aby soudce byl právník, neobstojí. Stejně jako jsme opustili myšlenku, že ministr školství musí být původní professí školník, tak i soudce má kolem sebe odborný personál, který mu s právem pomůže. Spravedlnost je však umění, s tou mu nikdo pomoci nemůže, pokud ji nemá sám v sobě. Nejlepší rozsudek všech dob vynesl král Šalamoun (1. Královská 3, 16–28), což byl laik.

Jan Potměšil řekl(a)...

Vágní odkazy na judikaturu ESLP mají pro ÚS nespornou výhodu. ÚS může střílet judikáty "od boku", a přitom vyhlížet vzdělaně a jako judikatury ESLP znalý. Chci-li si ověřit, proč na to či ono vůbec odkazuje, musím mnohastránkový judikát (judikáty), pokud je lze v HUDOCu podle názvu či vágní citace vůbec najít (jinak musím spoléhat na google), celý přečíst a hádat, která myšlenka, odstavec či věta ÚS tak inspirovala. Teprve po příjemném večeru s cca 200 stránkami anglického textu pak můžu zjistit, že judikáty jsou mimo nebo že ÚS nejspíš jen z kontextu vytrhnul jednu, dvě sentence, nebo i že judikát "sedí". Naopak kdyby ÚS citoval pořádně, to i s odkazy na čísla odstavců či formou citace (překladu) příslušné věty, bylo by hned ověřitelné, nakolik je odkaz relevantní, příp. by se možná také hned ukázalo, že "král je nahý", příp. "mimo mísu" (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08). Ze zdání vzdělanosti by nic nebylo a odhalit královu nahotu by bylo snazší. Otázkou je, co ÚS k citační nedbalosti vede, zda neochota odkrývat karty, nebo opravdu jen nedbalost.

Anonymní řekl(a)...

Dispozice s internetem a kabelová TV je skutečně lidské právo? Ani rozhlas nepovažuji za tuto kategorii. Akceptací či propagací podobných kuriozit se stáváme až děsivě pečovatelskou společností. Rozhodování ÚS se stává stále kurioznějším. Jak to vypadá, chce to v jakémkoli řízení pouze výdrž a dojít k ÚS a udiví se, k čemu hlavy pomazané po hluboké meditaci dojdou. Mám ale obavy, že právo se podobnými kuriozními názory čím dál vzdaluje potřebám většinové společnosti, se kterou v komentářích zmiňovaný sociální smír stojí a padá. Vyslovím kacířskou myšlenku - právo slouží především většině, na které stojí společnost. Přemíra nadbíhání menšině (v tomto případě trestně stíhané osobě) může vést k radikalizaci většiny, která (třeba i násilím) odmítne podobné idealistické právní výlety a jejich důsledky platit.
Zoufalý

Roman Skopal řekl(a)...

Děkuji autorovi za upozornění na dva překlepy (2009x2000; Niemitz x Niemietz), na nápravě se pracuje.Jestli tomu dobře rozumím, něměl by Ústavní soud s odkazem na Vámi citované ust. § 33 odst. 1 zákona o Ústavním soudu používat ani latinu?

Jiří Kmec řekl(a)...

Ad RS/ Proč myslíte, že by latina měla být výjimkou? Upřímně řečeno, i bez § 33-1 ZÚS by mělo být jasné, že rozhodnutí ÚS má být v češtině. Neříkám, že nelze používat nějaké ustálené latinské výrazy, které se v právu (a možná nejen v něm) běžně používají (mutatis mutandis, a priori, sui generis, ...) - i když i ty lze nahradit českými výrazy -, ale nedomnívám se, že bychom měli po skladníkovi ve šroubárně chtít, aby byl schopen čísti Vergilia v originále...

Dan Dvoracek řekl(a)...

Pokud jde o latinu, domnívám se, že tam, kde se jedná o zavedený odborný pojem, je asi její užití přípustné (což zase neplatí jen pro latinu, ale jakýkoli cizí jazyk, z nějž česká právní kultura převzala terminologii).
Tedy smí li se říkat mutatis mutandis, smí se jistě také říkat Drittwirkung nebo check and balances, není důvod, aby latina měla výjimku.

Tam, kde existuje český ekvivalent, pokládám nadužívání cizích slov v rozhodnutích soudů za trapný akademický exhibicionismus.

Anonymní řekl(a)...

Guy Peters: Je soudní rozhodování hledáním práva nebo hledáním spravedlnosti?

To je poměrně kardinální otázka (bez ironie). Nejlépe dle mého laického názoru asi obojím, resp. hledáním spravedlivého práva. Nicméně v případě ÚS, který ingeruje úplně do všeho, neboť základní lidská práva přece prozařují vším (a tím se stává skutečným Nejvyšším soudem), je nezodpověditelná.

V. Loutocký

Dan Dvoracek řekl(a)...

Dovoluji si tvrdit, že u našeho ÚS, který je autorem unikátní koncepce ústavně konformní nezákonnosti, neprozařují základní práva dost často vůbec nikam.

David Schmidt řekl(a)...

Pokud by NALUS umožňoval podčlánkové diskuze, dost "argumentů" z této stránky prvním odkazem postu počínaje by v nich našlo uplatnění. Nález Ústavního soudu se mi jeví v pořádku. S názorem, že paušálně prohlašovat internet za zbytný výdaj je v rozporu s právem na soukromí, souhlasím.

Anonymní řekl(a)...

A to zůstává stranou další "divočina" obsažená v tomto nálezu, kde Ústavní soud pravil, že navzdory zákonné úpravě ("Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby") platí i v tomto řízení pro orgány činné v trestním řízení zásada vyhledávací v kombinaci s negativní důkazní teorií - tedy že neexistující se nedokazuje (o té jsem ostatně v souvislosti s trestním řízením dosud neslyšela a Judr. Janů ji ve svém stanovisku také kritizuje..). Musím říct, že si v praxi příliš aplikaci těchto zásad v řízení o návrhu na bezplatnou obhajobu nějak nedovedu představit....:) navíc to, podle mne, je skutečně v rozporu s § 33 odst. 2 tr. řádu. Koneckonců kdo např. žádá dávky v hmotné nouzi, také přeci dokazuje neexistenci majetku....)