sobota 10. dubna 2010

Diskurzivní pojmy: druhá část

Pokud přijmeme, že některé pojmy jsou diskurzivní, pak tím zejména uznáme to, že otevřenost (diskutabilnost) pojmu nemusí být jeho vada, ale že může být jeho vlastní a legitimní funkcí. Některé pojmy totiž musí být otevřené, aby umožnily smysluplný nesouhlas a potažmo smysluplnou diskuzi o hodnotově orientovaných tématech. Utilitarista a retributivista vidí jiný smysl (hodnotu, účel) trestání. Když utilitarista o určitém trestu řekne, že je to dobrý (resp. špatný) trest, říká to proto, že onen trest je v souladu (resp. rozporu) s principem společenského užitku. A když retributivista o určitém trestu řekne, že je to dobrý (resp. špatný) trest, říká to proto, že si potrestaný onen trest morálně zaslouží (resp. nezaslouží). Jedna věc je morální pojem dobrý (resp. špatný), druhá věc je etická koncepce toho, co je morálně dobré (resp. špatné). Pokud bychom utilitaristovo tvrzení, že to je dobrý trest, intepretovali tak, že tento trest je v souladu s principem společenského užitku, a retributivistovo tvrzení, že to je špatný trest, interpretovali tak, že potrestaný si tento trest nezaslouží, pak by jejich tvrzení nebyla v logickém rozporu. Ale to je chybný výklad. Oni spolu přece vedou smysluplný spor. Utilitarista zde něco schvaluje, zatímco retributivista totéž odmítá. Ten první vyjadřuje morální názor, že takový trest má být (doporučuje ho), druhý naopak vyjadřuje morální názor, že takový trest nemá být (odrazuje od něj). Pomocí morálního pojmu dobrý (resp. špatný) vyjadřujeme morální postoj schválení (resp. odmítnutí), ale tento pojem v sobě už nezahrnuje konkrétní důvody schválení (resp. odmítnutí). Kdybychom ho precizovali ve směru retributivismu nebo naopak ve směru utilitarismu, už by nemohl sloužit jako sdílený pojem v diskuzi mezi retributivisty a utilitaristy. Pokud mají spolu diskutovat morální otázky, musí přitom používat pojmy, které jsou k jejich koncepcím neutrální.

Smysluplná diskuze předpokládá elementární sémantickou shodu, jinak každý mluví o něčem jiném: Jeden o voze, druhý o koze. Někdy to znamená požadavek na upřesnění pojmů, ale někdy to naopak znamená požadavek na jejich zobecnění. Připustíme-li, že spory mezi různými koncepcemi etiky jsou smysluplné, pak musíme též připustit, že morální pojmy mají být dost obecné, aby tyto různé koncepce absorbovaly. Jestliže chci s někým rozumně diskutovat o určité morální otázce, pak nemá smysl morální pojmy konkretizovat tak, aby klasifikovaly jako správné právě to, co já (ale ne on) považuji za morálně správné. Taková "diskuze" by zkolabovala už na pojmové úrovni. Utilitarista samozřejmě nepřesvědčí retributivistu, že společenský užitek z trestání má a priori přednost před zásluhou k trestu, welfarista nepřesvědčí formalistu (ve Weinribově smyslu), že společenský blahobyt má a priori přednost před korektivní spravedlností, klasický liberál nepřesvědčí socialistu, že svoboda má a priori přednost před solidaritou. Hodnotové pojmy jsou diskurzivní. Jsou konvenční v tom smyslu, že umožňují shodu o tom, co je vlastně předmětem diskuze (o čem se mluví), ale nejsou konvenční v tom smyslu, že by kodifikovaly konvence o tom, co je správná odpověď na hodnotově orientované otázky. Morální pojem dobrý nevymezuje kritérium toho, co je morálně dobré. Klasifikační pojmy mají větší ambici. Zoologický pojem savec vymezuje kritérium toho, co je savec, matematický pojem prvočíslo vymezuje kritérium toho, co je prvočíslo.

Pokud uznáváme, že morální pojmy jsou diskurzivní, neznamená to, že jsme morální relativisté, ale znamená to, že věříme, že je možné vést smysluplnou diskuzi i s těmi, kteří mají odlišnou (konkurenční) etickou koncepci. Pokud ale morální pojmy chápeme klasifikačně, máme sklon svého oponenta v diskuzi chápat jako někoho, kdo je pojmově zmatený, kdo zřejmě mluví o něčem jiném než o morálce, případně vůbec neví, o čem mluví. Nežádoucím důsledkem tohoto přístupu jsou blahosklonné reakce typu: Ten člověk si myslí, že prostituce není morálně špatná, zřejmě vůbec nechápe pojem morálně špatný. A to v podobném smyslu, jako bychom řekli: Ten člověk si myslí, že trojúhelník má čtyři strany, zřejmě vůbec nechápe pojem trojúhelník. Alisdair MacIntyre si všímá zřejmého faktu, že tradice západní kultury v sobě zahrnuje ne jednu, ale celou řadu rozmanitých a vzájemně konkurenčních etických koncepcí, od aristotelovské etiky ctnosti, rozmanitých křesťanských koncepcí, utilitarismu až ke kantovské etice. Přitom esenciální diskutabilnost morálních pojmů je výrazem toho, že morální konflikty nejsou pouze záležitostí nějakého nedorozumění v terminologii, ale vychází z různosti hodnotové orientace.

Každý diskurzivní pojem je otevřený (v principu nekonečné) diskuzi o své aplikovatelnosti, a v tomto smyslu je neurčitý, ale ne každý neurčitý pojem má diskurzivní funkci. Tak třeba Bertrand Russell tvrdil, že aplikovatelnost pojmů barev je už ve své podstatě pochybná (essentially doubtful) záležitost. Vágnost pojmů barev vysvětloval tak, že barvy spolu vytvářejí kontinuum, takže vždy budeme narážet na odstíny, u kterých budeme mít pochybnosti o tom, jak je máme pojmově klasifikovat. Je tato bunda červená nebo je oranžová? Když lidé spolu vedou takové diskuze ("spory") o hraniční případy, obvykle v tom není nic hlubšího než to, že se neshodnou v použití pojmů pro barvy. Standardní funkce pojmů barev je klasifikační, ne diskurzivní. V komerční praxi, typicky při prodeji nátěrových barev, se používají vzorníky, které jsou konvencemi pro zpřesnění pojmů barev. Např. vzorník RAL rozlišuje 37 odstínů žluté (signální žlutá, žlutá medová, zlatožlutá, žlutá kukuřičná, žlutá dopravní, zářivá žlutá, atd.). Morální pojmy jsou diskutabilní v jiném smyslu než pojmy barev. Utilitarista a retributivista se neshodnou na nějakém "vzorníku" toho, co je dobrý trest. Vlastním důvodem jejich neshody totiž není neurčitost morálních pojmů, ale skutečnost, že mají jiný názor na to, co je legitimním účelem trestání. Neurčitost (přesněji otevřenost) morálních pojmů, které spolu v diskuzi používají, je naopak důsledkem toho, že se spolu neshodnou na základní koncepci (hodnotové orientaci) trestání.

Diskurzivní pojmy jsou otevřené různým interpretacím, a proto jim Dworkin říká interpretační pojmy (interpretive concepts). Např. Gerald MacCallum charakterizuje pojem svoboda (freedom) tak, že ho můžeme reprezentovat velmi obecným schématem: X is (is not) free from Y to do (not do, become, not become) Z. Přitom X se vztahuje na aktéry, Y na omezující podmínky (překážky, zasahování, rušení), Z se vztahuje na druhy jednání, resp. na možnosti realizace. Toto schéma umožňuje rozmanité interpretace proměnných X, Y, Z a tím vytváří široký prostor pro různé koncepce pojmu svoboda. MacCallumovi ale šlo zejména o to, že pojem svoboda může absorbovat jak pozitivní koncepci svobody (svoboda k něčemu), tak i negativní koncepci svobody (svoboda od něčeho). Jestliže každá svoboda je svobodou k něčemu a zároveň od něčeho, pak stoupenci pozitivní a negativní koncepce svobody nemají jiný pojem svoboda, ale soustředí svoji pozornost na různé aspekty tohoto pojmu. Herbert Hart poukazoval na to, že lidé mají sklony se soustředit na jiné aspekty svobody, protože se při používání pojmu svoboda intuitivně odvolávají na jiné hodnoty, prostě že vnímají (chápou) hodnotu svobody primárně v něčem jiném.

12 komentářů:

David Schmidt řekl(a)...

Neurčitost právní normy je v systému dělby moci vždy problémem. Soudci jsou povoláni jako znalci práva, ne morálního diskurzu. Racionálním řešením není institucionalizovat neurčitost abstraktních právních principů a např. učinit z výroku "Jsem retributivista/liberál" atd. platný právní argument. To nezvratně vede k situaci permanentně "rozděleného soudu" jako v US, kdy se soudce NS div nebojí umřít nebo odejít do důchodu, protože by to znamenalo nahrazení soudcem od nepřátelského prezidenta. To přeci není normální stav. Racionálním řešením není institucionalizovat stranickost a partajnictví skrze pojem "diskurzivní pojem", racionálním řešením je odkázat ji kam patří (k zákonodárci) a mezi právníky se dívat vždy podezřele na hlasatele názorů, že argumentace nesloží jednotnému právu, ale že právo je argumentace.

Jan Petrov řekl(a)...

Tomáši, dovolím si vydat se na tenký led právní teorie a polemizovat s Tebou -- i přes Tvůj černý pásek.

Koncepce, že neurčitost pojmu je sama o sobě předností, mi připadá škodlivá.

Utilitarista řekne: Ten trest je dobrý (= dobrý z utilitaristického hlediska).

Retributivista řekne: Ten trest je špatný (= špatný z retributivistického hlediska).

Pokud nekonečné plácání nevnímáme jako přednost, pak nelze za uspokojivou diskuzi považovat, když na sebe dva "diskutující" dokola křičí: "dobrý", "špatný", aniž by si uvědomovali, že tyto pojmy nechápají totožně.

Skutečné poznání začíná tam, kde oba zjistí, že jeden používá pojmy dobrý a špatný ve smyslu A (označme: A-dobrý a A-špatný) a že druhý používá (stejně znějící, avšak odlišný obsah nesoucí) pojmy dobrý a špatný ve smyslu B (označme: B-dobrý a B-špatný).

Teprve po tomto VYJASNĚNÍ neurčitého pojmu může přijít další fáze poznání, tedy diskuze o podstatě věci: proč kdo dává přednost posuzovat tresty z hlediska A-dobrosti a A-špatnosti, anebo z hlediska B-dobrosti a B-špatnosti.

Anebo řečeno jinak: Neurčitý pojem ve smysluplné diskuzi jen "placeholderem" pro relativně určitější definice -- z nichž každý diskutující vyznává poněkud odlišnou. Jinými slovy, neurčitý pojem je trochu jako držák, do kterého každý diskutující vložil jiný nástroj. Smyslupnou diskuzi lze vést teprve tehdy, uvědomí-li si diskutující, že když jeden z nich řekne "držák", myslí tím "kladivo", a když řekne "držák" druhý z nich, myslí tím "hasák".

Tím netvrdím, že držáky nejsou užitečné. Může být uživatelsky příjemnější používat označení svoboda(dle Sobkova chápání), svoboda (dle libertariánského chápání), svoboda (dle polpotovského chápání), než označení karkomikce, betalgeze a eneazma.

Vlastně asi ani nejsme ve sporu: Může být, že k Tvým článkům dodávám pouze následující: neurčité pojmy ke smysluplné diskuzi nestačí; vyžaduje se ještě jistá preciznost a pochopení, že totožně označený pojem má v různých kontextech různý (a relativně přesnější) význam.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS
Legalisté nezpochybňují užitečnost pojmu "diskurzivní pojem". Oni ho používají stejně často jako diskurzivisté. Rozdíl je v tom, že legalisté ho používají ve větách jako: "Chceme méně diskurzivních pojmů v právu."

David Schmidt řekl(a)...

Právní normy jsou podřazeny klasifikačnímu pojmu "právo". Žalobní nárok buď je, nebo není, lidé nediskutují s parlamentem (soudci), aby se rozešli, řkouce: "My vám nevymluvíme váš názor, vy náš, zase někdy...". Překonání starého právního názoru by mělo být bráno jako opravení chyby nebo odlišení, ne jako právu "vlastní a legitimní" událost, neboť použitý pojem je diskurzivní. Překonání starého práva je událost vlastní naopak činnosti parlamentu. Ideálem dělby moci není extenze jedné moci do druhé, ale jejich odlišení. Pojmy mohou být konkrétní nebo abstraktní, ale žalobní nárok přesto buď je, nebo není, stejně jako je např. kočka buď živá, nebo mrtvá. Vždy by měl být udržen subjekt-objektový vztah.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad TS: Jenže pak je pojem "dobrý" dosti určitý: v kontextu diskuze znamená: "to, co bychom nyní měli učinit". Zdánlivá neurčitost pojmu se opět vytrácí; oba diskutující v duchu za "dobrý" subsituují určitější (definovatelný) výraz.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza Když utilitarista řekne, že to je dobré, a retributivista řekne, že to je špatné, tak jsou ve sporu v tom smyslu, že jeden to akceptuje jako něco, co má být (doporučuje to), druhý to odmítá jako něco, co nemá být (nedoporučuje to). Jaké mají důvody k akceptaci nebo odmítnutí je druhá věc. I když lidé mají různé etické koncepce, naráží na sebe v praktické otázce, co se má dělat, a proto musí sdílet základní normativní pojmy (např. dobrý, špatný), aby si tuto neshodu mohli sdělit. Ad absurdum: Kdyby měli svůj souhlas (nesouhlas) vyjadřovat jiným pojmem (např. utilitaristický souhlas, kantovský souhlas), měli by též kývat (otáčet) hlavou jiným způsobem. ;)

Myslím, že je dobré, když dokážeme najít obecný pojem jako společný jmenovatel pro různé koncepce, přičemž se identifikuje ten parametr, který diskutující strany interpretují různě. Pomáhá to k lepšímu porozumění tomu, v čem vlastně spočívá jejich spor. Rawls k tomu píše:

"Those who hold different conceptions of justice can still agree that institutions are just when no arbitrary distinctions are made between persons in the assigning of basic rights and duties and when the rules determine a proper balance between competing claims to the advantages of social life. Men can agree to this description of just institutions since the notions of an arbitrary distinction and of a proper balance, which are included in the concept of justice, are left open for each to interpret according to the principles of justice that he accepts. These principles single out which similarities and differences among persons are relevant in determining rights and duties and they specify which division of advantages is appropriate."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Dworkin nepovažuje pojem právo za klasifikační pojem. Popírá, že právo lze vymezit formálním kritériem platnosti (rule of recognition). On vidí mezi právem a morálkou kontinuitu. To se prakticky projevuje při řešení tzv. hard cases.

Legalista Jeremy Waldron by s Vámi ale souhlasil: „Dokud v právu existují výrazné prvky morálního usuzování, výsledky soudních sporů budou záviset na tom, jestli se případ dostane před toho nebo onoho soudce. Tento prvek tedy zcela eliminujme. Nahraďme jurisprudenci, která se odvolává na morální usuzování, takovou jurisprudencí, která to nedělá.“

Mám o tom ve své knize Nemorální právo celou kapitolu.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza

Samozřejmě. Pojem "morálně dobrý" není diskutabilní v tom smyslu, že by byl vágní, ale v tom smyslu, že sám o sobě neurčuje kritérium toho, co je morálně dobré. Není to klasifikační pojem. Legalistům vadí to, že když zákonodárce řekne "Dělejte to, co je morálně dobré.", tak nám vlastně nedává návod k tomu, co máme dělat.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Dokud budou v právu neurčité pojmy typu dobré mravy, dobrá víra, povinnost "počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví ...", okolnosti zvláštního zřetele hodné, dokud budou v právu aplikovatelná základní práva, kontinuum mezi právem a extralegálními faktory je nevyhnutelné.

Alternativa vůči tomuto reálně neexistuje, Dworkinova interpretativní koncepce práva je podle mne realitě života práva nejblíže. Skutečný spor v praxi se vede mezi tím, zda a nakolik dále problematizovat i takové normy, které s ohledem na svůj text problematizovat není třeba. K tomu třebas nový legalista Tamanaha, který upozorňuje, že pokud příliš zdůrazňujeme neurčitost práva vždy a všude, narušíme totálně právn jistotu, a vylejeme s vaničkou i dítě. Hard cases ke svému životu potřebují easy cases, tedy to, aby většina právních sporů byly "easy".

David Schmidt řekl(a)...

Doporučuji tento web. Zajímavé jsou na něm dvě věci: lze se na něj dostat přímo ze supremecourt.gov, a v nabízených sporech jde vyhrát bez ohledu na skutečné rozhodnutí. :)

Anonymní řekl(a)...

ad Kuhn : otázka ale je, zda uvedené neurčité pojmy je možné soudně "explikovat" a udělat takovou explikaci závaznou. Jejich smysl existence je přeci právě v tom, že jsou široké a vejdou se do nich různé případy i různé rozsudky, protože se každý případ od jiného trochu liší.

Navíc mi nepřijde, že tyto pojmy spadají do sporu o diskurz. Tato slova jsou nejasná pro všechny právníky bez ohledu na preferovanou školu, jeden je nazývá diskresem, druhý neurčitým/širokým pojmem a třetí odpornou okecávací kličkou legislativce :-)

Jan Machonin

Šimon Klein řekl(a)...

Ad DS:
Já si oproti Vám myslím, že neurčitost právních pojmů je naopak základním stavebním kamenem kontinentálního právního systému a je dokonce nezbytná pro uchování dělby moci.
Mají-li normy být obecné (což konec konců podle ústavního soudu musejí být), nemohou logicky být zároveň zcela určité. Pokud by měl zákonodárce neurčitost v zákoně absolutně odstranit, musel by tvořit zákoníky tak monstrózní, že by naopak hranice dělby moci překročil zákonodárce, protože by zákon musel obsahovat natolik kazuistické normy, že by se nutně musely blížit k rozhodování konkrétních případů, čímž by též byla výrazně byla otřesena legitimita legislativního procesu (obsah zákona by nebylo možné projednat ani ve výborech) i jakákoli mimosoudní aplikace práva (lidé by se ještě méně vyznali v tom co mohou a co ne).
Nejedná se totiž jen o diskurzivní pojmy, ze své podstaty jsou totiž neurčité vlastně všechny právní normy. Jasnost těch nediskurzivních nevyplývá z jejich jazykového významu, ale z významu, který mu dává doktrína a aplikační praxe. Každá interpretace psaného textu je totiž ze své podstaty subjetktivní proces závislý na osobě interpreta. Proto se studuje na právnické fakultě, kdyby bylo všechno tak jasné, nebyli by od vynálezu ASPI potřeba právníci.
To není nějaké nutné zlo, náš systém, jakožto systém všeobjímajících komplexních zákoníků a právně nezávazné judikatury, je na tomto dle mého názoru postaven.
Velké zákoníky jako Code civile, BGB a ABGB přece nevydržely v platnosti tak dlouho protože by byly dostatečně určité a každou změnu ve společnosti by reflektoval zákonodárnce novelizací. Právě naopak, jsou dostatečně obecné, aby bylo nutno je měnit jen v těch nejnutnějších případech (kterých za ta desetiletí překotného vývoje bylo samozřejmě mnoho). Ve všech ostatních případech však nechávájí právo měnit se postupně, plynule s postupnými změnami názorové orientace veřejnosti a převažujícího právního diskurzu. To právní jistotu neoohrožuje, to ji naopak posiluje. Ono společenství lidí, kteří čtou stejné knihy, má v daný časový okamžik pozoruhodnou tendenci vykládat normy relativně stabilně a jakákoli změna je velmi pomalá. Oproti tomu každá nová právní úprava je nutně spojena se skokovou změnou uspořádání daných vztahů, zatímco společnost intuitivně tyto vztahy chápe dosti setrvačně (jak dlouho už neexistuje soukromé vlastnictví a podívejte se na inzeráty jakékoli realitky).