pondělí 4. ledna 2010

JINÉ PRÁVO RWANDSKÉHO TRIBUNÁLU

K mému prvnímu příspěvku mě tak trochu inspiroval název blogu, který mě oslovil s nabídkou hostování. Celou svou profesní kariéru soudce jsem se řídil naším trestním řádem, typickým reprezentantem kontinentálního (civil law) procesu. Jedna z věcí, na kterou jsem se po svém zvolení soudcem ad litem Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR) těšil, byla unikátní šance vyzkoušet si jako soudce na vlastní kůži proces v duchu common law. Procesní pravidla - Rules of Procedure and Evidence 1), podle nichž se řízení před ICTR vede, jsou totiž zjevně inspirována především anglosaskými procesními principy s velmi jemnou příměsí prvků kontinentálního procesu. Nabízím proto čtenářům blogu svůj subjektivně laděný pohled na řízení před ICTR.

Zaujal mě již samotný zrod Rules. Zatímco hmotně právní základ činnosti ICTR tzv. Statute byl přijat rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 2), Rules si stvořili a schválili v souladu s čl. 14 Statutu sami soudci. A jsou to opět soudci, kteří je pravidelně u příležitosti plenárního zasedání ICTR podrobují revizi a novelizují. To jen dokumentuje důvěru, jaké se soudcům na této úrovni dostává. Za čtrnáct let existence Tribunálu byla Rules novelizována sedmnáctkrát. Vesměs šlo o změny, které měly pomoci akcelerovat činnost Tribunálu, neboť zejména v úvodních letech své existence musel čelit mnohdy oprávněné kritice pro průtahy.

Jsa limitován rozsahem postu, soustředím svůj exkurz o řízení před ICTR především na hlavní líčení (trial).

Oproti typickému common law systému postrádalo řízení před ICTR dva důležité atributy.

Prvním byla absence poroty, která je u hrdelních zločinů ve státech common law v podstatě pravidlem. Ta mi, upřímně řečeno, příliš nescházela, neboť mé zkušenosti s laickým prvkem při hledání spravedlnosti jsou přinejmenším smíšené. ICTR zasedal v senátech složených ze tří profesionálních soudců. Přes absenci laického prvku někteří obhájci i prokurátoři, patrně zatíženi svou předchozí praxí, jakoby na tento podstatný rozdíl zapomínali a prezentovali se před soudem často prostředky, které by snad měly efekt u laické poroty, u soudců však vzbuzovaly spíše shovívavý usměv. Jejich oblíbeným taktickým prvkem byla například snaha znemožnit svědka protistrany za každou cenu, nejlépe kladením sugestivních či kapciózních otázek. Ty předseda senátu zamítal zpravidla jen tehdy, když proti nim byla vznesena protistranou námitka.

Druhým chybějícím atributem byl minimální výskyt tzv. přiznání viny - plea of guilty. Tento (velmi zjednodušeně řečeno) jakýsi kompromis stran v otázce viny, který vyústí v dohodu schvalovanou soudem, umožňující omezit hlavní líčení jen na uložení trestu, je v common law systémech praktikován ve značné míře. Například justice USA takto vyřídí v trestní agendě více než 90% případů a bez existence tohoto institutu by kolabovala. Rules ICTR tento institut znají (viz Rule 100), nicméně zejména v úvodních deseti letech jeho existence se plea of guilty prakticky nevyskytlo. Proč? Jako první přiznal vinu rwandský premiér z doby genocidy Jean Kambanda. Senát ICTR však dospěl k závěru, že s ohledem na míru jeho viny nejsou ani přes plea of giulty a jeho spolupráci při vyšetřování splněny podmínky pro zmírnění trestu a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na doživotí. To zjevně demotivovalo jeho potenciální následovníky. Další plea of guilty se začala objevovat až v posledních letech a vedla k ukládání na poměry ICTR mírných trestů v rozmezí 7 až 15 roků odnětí svobody.

Oproti našemu trestnímu řízení se výrazně lišila již fáze řízení, které předcházelo podání obžaloby. Pravidla shromažďování důkazů v této fázi byla velmi stručná a obecná (viz Rule 39). Vyšetřovatelé obžaloby i obhajoby zpravidla vyslechli svědky, kteří byli dominantním zdrojem dokazování, jen zcela neformálně a o výslechu učinili stručný záznam (written statement). Nešlo tedy o doslovnou protokolaci výpovědi svědka, jak ji známe u nás, svědek většinou tento zápis ani nestvrzoval svým podpisem. Tyto informativní zápisy pak musela obžaloba poskytnout nejpozději 60 dní před plánovaným datem výslechu svědka obhajobě (Rule 66) a naopak. Poněkud kuriózní z pohledu české úpravy bylo i to, že každá ze stran své svědky na přelíčení připravovala. Vybavilo se mi doporučení Johna Mortimera 3), vloni zemřelého britského advokáta a spisovatele: „The first rule of advocacy. Never ask your witness a question unless you are quite sure of the answer.“ V optimálním případě měla příprava svědka spočívat v ujasnění, jaké dotazy mu budou v hlavním líčení kladeny a které skutečnosti jsou podstatné. Tato příprava však měla často opačný efekt. Svědek se u vědomí své role (tj. že je „svědkem obžaloby“ nebo „svědkem obhajoby“) snažil vypovídat zcela jednostranně, z jeho odpovědí byla patrná vehementní snaha držet se připravené verze a „pomoci“ jedné ze stran za každou cenu. Soudci pak ale takovou výpověď hodnotili často velmi rezervovaně.

Hlavní líčení před ICTR probíhá ve dvou fázích. V jeho prvé části prezentuje své důkazy obžaloba (Prosecution case). Poté, po určité přestávce v trvání 2 – 6 měsíců, v závislosti na rozsahu dokazování, tak činí obhajoba (Defence case).

Každé z těchto fází předchází tzv. status conference, kde strana předloží soudu seznam svědků a dalších důkazů, které hodlá v hlavním líčení provést, včetně časového plánu. Soud může tento požadavek redukovat. To se zpravidla děje, nicméně nijak radikálně. Zajímavým prvkem sloužícím k urychlení řízení je možnost každé ze stran prohlásit některé skutečnosti za nesporné s tím, že je nebude třeba v hlavním líčení prokazovat. V praxi se však taková prohlášení týkala zpravidla jen zjevných notoriet. Další novinkou pro mne byl motion for acquital (Rule 98bis), který umožňuje obhajobě navrhnout soudu zproštění obžalovaného (buď úplně nebo alespoň v některých bodech obžaloby) již po prvním stádiu řízení, tedy po prezentaci důkazů prokurátorem, neboť důkazy jím prezentované k uznání viny nestačí. I když tyto návrhy podávali obhájci prakticky vždy, vyhověno jim bylo jen výjimečně a zpravidla jen ohledně několika málo skutků. Naproti tomu zproštění obžalovaného po provedení celého hlavního líčení nebyla zas tak výjimečná. Aktuálně připadá na třicet Tribunálem pravomocně odsouzených osm pravomocně zproštěných obžalovaných. 4)

Vedle těchto dvou zásadních fází řízení dávalo Rule 85 možnost na důkazy protistrany reagovat (prosecution evidence in rebuttal, resp. defence evidence in rejoinder) ještě dalšími důkazy. V praxi se tak ale stávalo minimálně, a pokud, tak ve velmi omezeném rozsahu.

Prakticky mrtvé zůstávalo Rule 98, podle něhož mohl soud z vlastní iniciativy nařídit některé ze stran opatřit důkaz nebo sám povolat svědky. Procesu totiž dominovala zásada, že iniciativa v opatřování a provádění důkazů náleží stranám a stěžejní úlohou soudu je, aby dohlížel na regulérnost tohoto procesu. Já, odchován (a sebekriticky přiznávám, že patrně i trochu deformován) inkvizičním procesem, jsem někdy těžce nesl fakt, že strany opominuly důkazy, které by mohly jejich tvrzení prokázat lépe. Toto pojetí bylo značně vzdálené našemu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, kde se hlavní iniciativa předpokládá na straně soudu, kterému se za v podstatě nevynutitelné součinnosti stran ukládá povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Nejčastěji používaným důkazem před ICTR byl výslech svědků. Ten probíhal ve třech fázích (Rule 85B). V první, tzv. „examination in chief“, si svědka vyslechla strana, která ho před soud přivedla. V dalším stádiu, tzv. „cross-examination“, dostala tutéž možnost protistrana. Podle Rule 90G se ovšem křížový výslech musel omezovat na témata, jichž se týkala fáze examination in chief. Snaha toto pravidlo porušit byla zdrojem četných a většinou úspěšných námitek. Bylo tedy prakticky nemožné, aby svědek, kterého přivedla jedna strana, vypověděl něco, co by výrazně pomohlo protistraně. Třetí fáze, tzv. „re-examination“, byla fakultativní, a záleželo jen na straně, která výslech započala, zda jej hodlá vzhledem k průběhu druhé fáze ještě doplnit.

Právě výslechy svědků jsou pro mě dodnes noční můrou jinak pozitivních vzpomínek na více než dvouleté působení v rudočerném taláru soudce ICTR. Výslech neprobíhal jako u nás v podobě úvodní spontánní a souvislé výpovědi svědka, po níž následují odpovědi na dotazy soudu a stran, nýbrž od počátku pouze formou odpovědí na otázky. Ty byly zástupci obou stran často kladeny velice „zeširoka“ a tak trvalo drahnou dobu, než přišly první dotazy skutečně k věci. To spolu s nutností překládat každou odpověď do tří jazyků (angličtiny, francouzštiny a jazyku kinyarwanda) vedla k enormnímu trvání výslechů, přičemž právě nepřesný překlad byl dalším zdrojem vznášených námitek, o nichž musel senát často rozhodovat. Nijak nepřeháním, když řeknu, že výslech, který před ICTR trval dva jednací dny, by před českým soudem trval dvě hodiny. Rule 90F sice soudu ukládalo „udržovat kontrolu nad prováděním výslechů, aby byly efektivní a směřovaly ke zjištění pravdy, a vyloučit plýtvání časem“, ale v praxi se využívalo minimálně. Záviselo totiž na přístupu předsedy senátu. V této roli jsem jako soudce ad litem vystupoval jen zcela výjimečně v době, kdy předseda senátu například z důvodu nemoci absentoval a senát zasedal v souladu s Rule 11bis pouze ve dvou. Podle mé zkušenosti právě předsedové senátů pocházející ze zemí common law byli v tomto ohledu ke stranám velmi benevolentní. Razili zásadu, že vyslýchajícího prokurátora nebo obhájce lze žádat, aby se tázal k věci, jen k námitce protistrany. Protistraně však neefektivní kladení otázek zpravidla nevadilo. Zásah soudce do výslechu ve snaze zvýšit jeho efektivitu by podle názoru některých mých kolegů mohl vést strany k námitce, že soud je podjatý a nadržuje protistraně. Snažil jsem se nicméně na své kolegy působit ve směru maximálního využívání Rule 90F a snad jsem v tomto směru i dosáhl dílčích úspěchů.

Obdobně jsem tyto tendence vlastní inkvizičnímu procesu aplikoval i při kladení otázek svědkům. Ty soudci ICTR kladli nikoli na úvod výslechu, jak je tomu pravidlem u nás, ale až v jeho závěru, poté co s výslechem skončily obě strany. I zde platilo nepsané pravidlo, že soudem položená otázka měla sloužit pouze k upřesnění toho, co již zjišťovaly svým výslechem strany. Představa, že by snad na podkladě otázky položené soudem došlo k objasnění něčeho zásadního a tím i k výrazné pomoci jedné ze stran, nepřipadala v úvahu. Někteří soudci proto raději otázky nekladli vůbec. Já jsem se snažil najít jakýsi kompromis mezi zažitou tendencí objasnit vše, co je pro případ relevantní, a nepochybně úctyhodným pravidlem, že je na stranách, ne na soudu, aby prokazovaly vinu či nevinu obžalovaného.

Problémem dokazování byl minimální výskyt neutrálních svědků. Prakticky každý ze svědků měl mezi členy své rodiny buď oběti genocidy anebo její pachatele. Rozhodně lépe na tom byla při hledání svědků obžaloba. V její prospěch totiž svědčili nejen samy přeživší oběti, resp. jejich pozůstalí, ale i někteří pachatelé. Těm podle rwandské legislativy kynula za spolupráci s Tribunálem (rozuměj spolupráci s obžalobou) šance na uložení mírnějšího trestu za jejich vlastní provinění či podmíněné propuštění z trestu, který si odpykávali. To obhajoba rekrutovala své svědky povětšinou z osob, které po skončení genocidy z obavy před svým postihem uprchly a zdržovaly se v zahraničí. Ve stále větší míře se proto k jejich výslechu využívala videokonference.

Zajímavá byla v tomto ohledu procesní pozice obžalovaného. V našem systému jeho výslechem dokazování v hlavním líčení začíná, neboť jeho výpověď bývá zpravidla stěžejním důkazem, a to přesto, že na rozdíl od svědka není povinen vypovídat pravdu. Podle Rules ICTR záleželo na procesní taktice týmu obhajoby, zda vůbec nechá obviněného vyslechnout. Pokud se ovšem k takovému kroku obhajoba odhodlala, docházelo k tomu až na úplný závěr hlavního líčení. V tomto směru je naše hlavní líčení nepochybně efektivnější, neboť obsah úvodní výpovědi obžalovaného může nejlépe vymezit rozsah dokazování a jeho zaměření. Další odlišnost spočívala v tom, že obžalovaný, pokud se rozhodl vypovídat, měl pak stejně jako svědci povinnost vypovídat pravdu a v případě křivé výpovědi mohl být za ni postižen (Rule 85C). V praxi jsem ale postih žádného z obžalovaných pro křivou výpověď nezaregistroval, naproti tomu u svědků k tomu v několika případech došlo.

Závěrem mohu říci, že i když jsem k ICTR odjížděl s velice kritickým pohledem na náš trestní proces, po návratu jsem své mínění poněkud poopravil. Proslulý britský soudce J.K.Diplock 5) řekl: „ After all, that is the beauty of the common law; it is a maze and not a motorway“. Osobně nepovažuji za optimální ani bludiště ani dálnici. Oba systémy – civil law i common law – mají v případě trestního procesu své silnější i slabší stránky. Podle mého názoru je určitě dobře, budou-li se i nadále vzájemně inspirovat. Ostatně poslední novely našeho trestního řádu se tímto směrem ubírají a lze očekávat, že tento trend ještě neskončil.

1)blíže viz www.ictr.org - Basic legal texts
2)rezoluce Rady Bezpečnosti č. 955 z 8.11.1994
3)John Clifford Mortimer (1923-2009)
4)aktuální stav viz www.ictr.org - Status of cases
5)J.K. Diplock (1907 - 1985)

16 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

ad Zásah soudce do výslechu ve snaze zvýšit jeho efektivitu by podle názoru některých mých kolegů mohl vést strany k námitce, že soud je podjatý a nadržuje protistraně.

Toto český trestní soudce bohužel nikdy nepochopí, což je pro nás škoda. Inkviziční proces je totiž jen optimistická vize aktivistů v taláru s vidinou "nalezení aboslutní pravdy".

Milan Koníček

Jiří Skalský řekl(a)...

Dobrý den pane doktore,
je mi ctí Vám zde veřejně složit hold za pozitivní propagaci naší justice v zahraničí a způsob s jakou přirozeností a noblesou stavíte zejména laické veřejnosti laťku výkladu pojmu "soudce". A to především v naší zemi kde přibývá více či méně oprávněných důvodů otřít se v negativním slova smyslu o "justici" a následně si bez servítků zanadávat na "soudce" (mn. č.)neuvědomujíce si neúmyslné uplatňování principu kolektivní viny bez známky úvahy a snahy o vymezení míry kolektivní odpovědnosti ve vztahu k poctivým soudcům. Nerad bych tímto exkurzem vybočil z hlavního tématu diskuze, berte jej spíše jako přihrávku někomu pro téma budoucí příspěvku.
Jednu dílčí motivaci ale po pravdě na závěr přiznám. Moje osobní zkušenost s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v části trestního kolegia je jen ta nejlepší. A moc bych si přál, aby na tomto místě a na tomto celém blogu zůstalo "viset" moje poděkování a výraz uznání Vaší kolegyni, která zdobí naší justici, poctivě a spravedlivě nalézá i odůvodňuje a pro kterou jak se domnívám je její práce i posláním a která si podle mého názoru může pod svá rozhodnutí, ke svému jménu s hrdostí psát: soudce, předsedkyně senátu. Tímto mám na mysli členku trestního kolegia a soudkyni Nejvyššího soudu České republiky Judr. Miladu Šámalovou.

Robert Fremr řekl(a)...

Krátká reakce na dosavadní komentáře : Souhlasím s prvním v tom, že hledání "absolutní pravdy" v současném pojetí našeho trestního procesu nalézání spravedlnosti spíše komplikuje a oddaluje. Pokud nedodržení povinnosti státního zástupce uvedené v § 2 odst. 5 tr.ř. "dokazovat vinu obžalovaného" zůstane jako dosud v proklamativní rovině a nebude mít za následek zproštění obžalovaného, moc se toho nezlepší. Pokud jde o druhý - pochvalná slova na adresu trestního kolegia Nejvyššího soudu určitě těší. Nevím, zda JUDr. Šámalová je pravidelnou čtenářkou blogu, ale určitě ji na Váš komentář upozorním.

Anonymní řekl(a)...

Pokud budou státní zástupci liní, neschopní, úplatní atp. pak jim nepomůže ani inkviziční proces. To, co se dělo od roku 1948 a děje i dnes u nás je proces, kde soudci na sebe berou (a mnozí celkem klidně ve své víře ve vlastní neomylnost) odpovědnost za justišní omyly. Proto považuje za nutné zavést urychleně poroty ohledně viny.


Milan Koníček

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je téměř nevykořenitelný zlozvyk českých trestních soudců: obžalovaný přichází/je přiváděn do jednačky jako viník a je na obhajobě, aby soud přesvědčila o jeho nevině, místo aby tomu bylo naopak. SZ tak může klidně usnout (i to jsem viděl), je tam stejně víceméně jen jako ozdobný prvek soudní síně.

Anonymní řekl(a)...

Jsem laik a trestní právo jsem viděl "naplno" pouze jako náhodný svědek v jedné poměrně bagatelní věci (což jsem si však jako čtenář JP svým způsobem vychutnal).

Ale naopak za svých dospělých cca 20 let jsem byl cílem řady trestných činů (většinou majetkových - jako skoro každý z nás), kde se pochopitelně viník nenašel.

Zajímal by mne názor na možnost posílení soukromé žaloby (poškozeného) v tretním řízení. Dnešní stav a výhled.

Děkuji.

Karel Vážný

Robert Fremr řekl(a)...

K Vašemu dotazu : Podle mých informací se v rámci připravovaných změn trestního řádu nepředpokládá zavedení institutu, který by umožňoval zahájit trestní stíhání soukromé osobě (poškozenému).
Možnost poškozeného ovlivnit běh trestního řízení se tak omezuje na podání trestního oznámení včetně žádosti o vyrozumění o přijatých opatřeních (§158/2 ťr. řádu) a možnost podílet se na dokazování činu (§ 43/1). Širší možnosti má dnes poškozený spíše v opačném směru - může v některých případech neudělit souhlas s trestním stíháním pachatele (§ 163), resp. přispět k podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného (§ 307)nebo ke schválení narovnání s obviněným (§ 309).

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den pane doktore,
jsem moc ráda, že jsem měla příležitost se jako studentka účastnit Vašich přednášek na PF UK, byly jedny z nejlepších... Dosud jste mým velkým profesním vzorem.
Dana Peterková

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina:

A pokud je obhájce ex offo, může usnout i on, protože jinak stejně nic nedělá (nebo mi to tak připadalo na těch dvou řízeních, co jsem v životě viděl).

Dvořák

Jan Vučka řekl(a)...

ad Tomáš Pecina a státní zástupce jako ozdobný prvek soudní síně:

Teď jste narazil na velmi bolavé místo! K soudu nechodím podle toho, které případy jsou moje a které jsem zpracovával od začátku, nýbrž podle toho, která jednačka na mě ten den vyjde. Jaký dopad to má, snad není třeba vysvětlovat. Pokud se někdo domnívá, že z obžaloby nebo dozorového spisu se dozvíte to samé množství informací, co z původního trestního spisu, tak to je samozřejmě hezká teorie, která ne vždy platí.
A pokud si dotyčný státní zástupce dojde na soud a nahlédne do spisu, tak to činí na úkor svých vlastních spisů (kvalita jde dolů) a dělá podruhé práci, kterou dělal už jiný státní zástupce (efektivita jde dolů). Samozřejmě, může dojít na soud, může případ komplexně pochopit i jen z obžaloby, může si to nechat podrobně vysvětlit od původního zpracovatele, ale nikdy to nebude stejně kvalitní a efektivní, jako kdyby šel na vlastní případ.
Kromě kvality práce to má závažné etické dopady. Co když jdete na cizí případ a obžaloba se vám absolutně nezdá a důkazy hodnotíte úplně jinak? Máte nad tím mávnout rukou a o spravedlnost se nezajímat - nebo máte slepě věřit kolegovi, že když o věci ví víc, tak má asi pravdu? Nebo máte jednat jinak? Co když víte stoprocentně, že je ta obžaloba nesprávná a nespravedlivá? Jak se s tím slučuje slib, který jste složili při nástupu do funkce?
Jaké dopady to bude mít, pokud se naučíte v soudní síni ignorovat domnělou nespravedlivost? Co když si někdo řekne, že když byl pravděpodobně nespravedlivý desetkrát v cizím případu, může tendenčně zpracovat vlastní případ a že vlastně o nic nejde? Já vím, že takhle by žádný státní zástupce jednal neměl, ale když systém svádí lidi k něčemu, tak tomu zákonitě nějaká část lidí podlehne.
To, že se podobné etické problémy ignorují, pokládám dokonce za ještě větší chybu, než že někdy trochu utrpí efektivita či kvalita práce. Justice nebude nikdy neomylná, ale měla by být etická.
Já za sebe bych pokládal za velký krok k modernizaci české trestní justice, kdyby státní zástupci chodili na své případy s nutnými výjimkami nemocí, dovolených atd. a kdyby byla posílena jejich nezávislost, aby se co nejvíce blížila nezávislosti soudců.

Štěpán Šťastník řekl(a)...

ad Jan Vučka

Je Vám známo, že obhájci využívají (resp. někdy jsou nuceni využívat) substitucí, anebo že jsou v průběhu řízení nahrazováni? Pokud je Vám to známo, je Vám známo, že by s tím tito "druzí" obhájci obecně měli etický problém? Pokud ano, tak se rád (a předpokládám nejen já) poučím. Pokud ne, tak by to mohlo být poučné pro Vás (a předpokládám, že nejen pro Vás). Jinak ovšem obecně vzato nepochybují že jsou profesně zdatní advokáti i ti profesně zdatní méně, stejně jako jsou profesně zdatní státní zástupci i ti profesně zdatní méně.

Anonymní řekl(a)...

Ad štastník : ono je ale morálně pro jedince akceptovatelnější, když "pomáhá" za kolegu, než když za někoho žaluje.

Jan Camboch

Guy Peters řekl(a)...

O tom, že státní zastupitelství je konstruováno systémově špatně, jsme se tady bavili již dávno.

Co se týká advokátní substituce, je to něco úplně jiného. Jednak je výjimečná a jednak má substitut na věc stejný právní názor, jinak by si měl hledat místo v jiné advokátní kanceláři.

Christabel řekl(a)...

Zajímavý článek, děkuji.

Jen poznámka k té adv. substituci: substitut může být samozřejmě advokát z jiné kanceláře, nemusí být z téže, jako zastupovaný advokát.

Při předání věci k substituci je (alespoň u nás) substitut vždy seznámen s věcí skutkově, s předpokládaným procesním vývojem, stanoviskem klienta, mezemi, v nichž může uzavřít smír, a podobně. Jde k soudu jako alter ego svého kolegy.

S problematickou rolí a výstupy státních zastupitelství v ČR souhlasím, zásadní změny by byly žádoucí, ale obávám se, že to vězí především v lidech, nikoliv jen v trestním řádu. A pro mnoho státních zástupců nebudou změny žádoucí.

Jan Vučka řekl(a)...

Ad zastupování státních zástupců:
mezi advokáty a státní zástupci existuje několik zásadních rozdílů

1) státní zástupce má jiné poslání než advokát
Státní zástupce zastupuje zájem společnosti a současně musí chránit i zájmy obžalovaného. Takže pokud advokát jde na případ, kde klient postavil svou obhajobu tak, že "spadl mi na nůž a pak ještě devětkrát", a nenechá si to vymluvit, může mu to být vcelku jedno. Klient chce, klient dostane. A pokud si advokát myslí, že je v zájmu klienta říci naprostou hloupost, může tak učinit bez výčitek svědomí (příklad ze života: odvolávám se proti uložení nepodméněného trestu, neboť ten nemůže plnit preventivní a výchovnou funkci; můj klient vykonával trest odnětí svobody již desetkrát a nemělo to efektu).
Státní zástupce má vlastně hájit zájmy své strany i protistrany (nedomnívám se, že úkolem SZ je hrát si na španělskou inkvizici). Neměly by se mu tedy přidělávat ještě další etické problémy.

Jan Vučka řekl(a)...

2) zastupování mezi advokáty a zastupování mezi státní zástupci se řídí jinými mechanizmy
Advokát se nechává zastupovat dobrovolně. Pokud si myslí, že by bylo lepší, aby byl u soudu osobně, nemusí za sebe posílat náhradu.
Dokokonce to může být výhodnější, když se nechá zastoupit. Než aby šel na jednoduché líčení partner kanceláře, pošle tam koncipienta za desetinu nákladů.
A pokud tam pošle drahého advokáta z jiné kanceláře, tak to klient zaplatí (nebo nezaplatí, ale to už je problém advokáta jako soukromníka).
Obecně platí, že pro advokátní kancelář více práce znamená plus - budou moci více chargeovat a pokud se jim to vyplatí, budou moci najmout dalšího právníka (nebo další případ nevezmou, když se nevyplatí).
U státních zastupitelství je situace jiná. Prohozením dvou státních zástupců se náklady neušetří. A práce navíc znamená pro úřad akorát více práce za stejný příjem z rozpočtu. Proto je špatné, když stejnou práci dělají dvaktát po sobě dva státní úředníci.
Když dozorujete přes dvěstě spisů, tak chodit k soudu nahlížet ještě navíc do cizího spisu je dost obtížné. A není tady klient, kterému by úřad poslal fakturu za další úkon navíc, a není tu nikdo, kdo by se najal jako pomocná síla navíc. To je zásadní rozdíl mezi úřadem a soukromou firmou.