středa 16. prosince 2009

Jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat?

Rád bych svým dílem přispěl k diskusi o odškodňování újmy na zdraví, která na JP proběhla mj. díky příspěvkům Michala Ryšky a Vojtěcha Cepla. Tentokrát však nikoli z pohledu ochrany osobnosti, ale z pohledu náhrady škody za ztížení společenského uplatnění, a to konkrétně hledáním odpovědi na otázku, jaké nejvyšší odškodnění ztížení společenského uplatnění může soud přiznat.

Judikatura v oblasti odškodňování ztížení společenského uplatnění je stran jeho výše značně rozkolísaná. Na jedné straně stojí soudy, které důsledně aplikují odškodňovací vyhl. č. 440/2001 Sb. a jen zřídka shledají podmínky pro zvýšení odškodnění ZSÚ ve smyslu jejího § 7 odst. 3 a když už je shledají, nepřiznají odškodnění přesahující několik miliónů Kč. Na druhé straně stojí soudy, které zpravidla se opíraje o princip proporcionality odškodnění ZSÚ ve vztahu ke způsobené újmě, jak jej definoval ÚS ve svém nálezu III. ÚS 350/03, dokáží přiznat odškodnění i ve výši přesahující 15 či 20 miliónů Kč. Při svém rozhodování mohou přitom vyjít z toho, že je soudce oprávněn ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikovat podzákonný předpis (zde hypotézu právní normy obsažené v § 7 odst. 3 zmíněné vyhlášky) nejen tehdy, je-li sám o sobě neústavní, ale také tehdy, jde-li sice o předpis ústavně souladný, avšak důsledky jeho aplikace jsou s ústavními principy, tj. i principem proporcionality, neslučitelné.

Za sebe přiznávám, že odškodnění pohybující se v řádech miliónů či desítek miliónů korun, přesahuje moje rozlišovací schopnosti. S realitou svého života jsem ještě tak schopen spojovat částky v řádech desítek tisíc korun, možná i stovek tisíc korun, ale nastavit kritéria pro to, zda někomu přiznat odškodnění ZSÚ ve výši 8 nebo 10 mil. Kč, pocitově schopen nejsem.

Když jsme tedy rozhodovali o výši odškodnění ZSÚ v jedné pracovně-právní věci, ve které se kvalita života padesátiletého muže propadla v podstatně na nulu, potřeboval jsem si pro sebe stanovit horní hranici odškodnění ZSÚ, tj. objektivní hranici principu proporcionality, abych věděl, v jakých mantinelech by se mělo odškodnění pohybovat. Má nedostatečná představivost mě vedla k tomu, abych si odpověděl na otázku, jaká by měla být výše odškodění za jeden měsíc, neboť tam jsem předpokládal dostat se k částkám, které jsem schopen pocitově spojit s realitou svého života.

Protože jedním z objektivně zjistitelných způsobů ohodnocení společenského uplatnění je mzda, vyšel jsem z průměrné mzdy, která v dané době činila cca 20.000,- Kč měsíčně. Výše průměrné mzdy v době vzniku škody uveřejněná ČSÚ by podle mě mohla představovat odškodnění ZSÚ za jeden měsíc v případě, kdy se kvalita života poškozeného propadne na nulu. Chápu, že samotná újma na zdraví nemá s průměrnou mzdou mnoho společného a už předem se bráním podezření, že bych nerozlišoval mezi odškodněním ZSÚ a škodou na výdělku, ale jiný objektivně zjistitelný faktor mě prostě nenapadl.

Dalším faktorem ke zvážení byla předpokládaná délka života poškozeného, která v posuzované věci činila 77 roků (opět dle údajů zveřejněných ČSÚ). Vynásobením částky 20.000,- Kč počtem roků a měsíců vyšla částka 18.480.000,- Kč. Tuto částku jsem v dané věci považoval za horní hranici přiznatelného odškodění ZSÚ v případě, kdy by poškozený utrpěl škodu v okamžiku svého narození. Protože ji ale utrpěl po odžití zhruba dvou třetin své předpokládané délky života, bylo mu v konkrétní věci možno přiznat nejvýše jednu třetinu uvedené částky, tj. 6.160.000,- Kč. V dané věci to bylo snadné, protože se kvalita jeho života propadla na nulu a do stanovení výše odškodnění ZSÚ tedy nevstupoval faktor míry snížení kvality života.

Uvedený výpočet se bude přirozeně lišit v jednotlivých věcech, protože s narůstajícím věkem narůstá pravděpodobná délka dožití, která se pak různí i podle pohlaví, neboť pravděpodobná délka dožití je u žen vyšší než u mužů. Navrženým postupem však lze dospět k vyčíslení nejvyšší míry odškodnění ZSÚ, která je vázána na realitu každodenního života a do jejíhož vyčíslení nevstupují mimoprávní úvahy, s odškodňováním rozsáhlé újmy na zdraví zpravidla související.

72 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

S touto methodou výpočtu se rozhodně nemohu ztotožnit, protože předmětem odškodnění nejsou jen ty požitky, jichž si lze dopřát takříkajíc úplatně, ale rovněž – a zejména – hodnoty penězi nevyčíslitelné, např. to, že ráno z postele sám vstanu a nejsem z ní přenesen na kolečkové křeslo, že mohu samostatně a bez doprovodu cestovat, že si mohu jít zaběhat nebo zaplavat, že si mohu dopřát intelektuální potěšení např. formou četby Jiného práva a nemusím si z něj nechat člověkem nebo počítačem předčítat, že dokážu svým šarmem vyvolat zájem opačného pohlaví o bližší seznámení se mnou atd. atd. atd.

V tomto smyslu jsou daleko spravedlivější náhrady v pro nás enormní výši, přiznávané v zemích common law, než kalkulace podle komunistickým pohledem na cenu člověka poznamenané vyhlášky nebo přepočet na průměrnou mzdu.

Michal Ryška řekl(a)...

Všechny Vaše posty se mi zatím velmi líbí. Jen několik postřehů:

1) Nejde pouze o princip proporcionality jako obecný ústavní princip, ale (v případech ze zdravotnictví) také o čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně - právo na SPRAVEDLIVÉ odškodnění.

2) Přehled mnohamilionových v ČR přiznaných náhrad:

http://reflex.cz/Clanek38282.html

3) V jednom ze sporů uváděných v článku byla náhrada stanovena téměř 90-ti násobkem náhrady dle vyhlášky. Takové právní konstrukce jsou IMHO zvrácené - než právně argumentovat takovými násobky, je lépe použít argumentaci přímo principem proporcionality (tj. na násobky podle vyhlášky se vykašlat) a volnou úvahou stanovit podle soudce spravedlivou náhradu - z podstaty věci bez nároku na PŘESNOST. Požadavky právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí každopádně při neexistenci důstojných vyhláškových náhrad pláčou. Proto si třeba myslím, že de lege ferenda nejlepším řešením by nebylo zrušení tabulek, ale několikanásobné zvýšení hodnoty bodu při současném respektování možnosti individuálního posouzení okolností soudem.

3) V každém případě u nás soudcům chybí něco, co mají třeba v Německu - totiž komparační tabulky (vycházející navíc z důstojně již nastavených relací). Pro informaci: ty německé tabulky (mám jen 18. vydání z roku 1997, ještě v markách) mají přes 350 stran formátu A4 a zahrnují přes 2.100 rozsudků německých soudů ve věcech odškodnění. Pak je lépe garantován i požadavek rovnosti podle PETL, aby obdobné věci byly odškodněny srovnatelně.

4) Zohlednění stáří poškozeného zcela určitě ano, ale ta "ekonomická" konstrukce se mi ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy příliš nepozdává (vím, že na to sám upozorňujete). Otázka nezní, kolik by byl ještě poškozený schopen za život vydělat (ušlý výdělek), ale jaká je "hodnota zmařeného kvalitního bytí" (právě i vzhledem ke stáří poškozeného). Zde nám výdělek vůbec nepomůže, jde pouze o práci s principy a hodnotami - jak již uváděno, z podstaty věci bez nároku na PŘESNOST. Čímž se vracím zpět k bodům 2 a 3.

Jan Vučka řekl(a)...

Neřešilo se to nedávno na Blogu o právu a ekonomii? Každopádně děkuji za článek, je velmi zajímavý!
Samozřejmě jde o otázku velice spekulativní – vzniklou újmu nikdy nezměříme. Třeba dodat, že jde o výsledek značných zjednodušení a musíme odhlédnout od milionu vlivů. Například: je měsíční újma vzniklá ztrátou kvality života shodná u sedmdesátileté osoby a u sedmnáctileté osoby? Můj názor je ten, že sedmnáctiletý člověk si užívá života více. Je újma shodná u člověka bohatého, který přijde o golf a ježdění na závodních člunech (vysoká hodnota), a u sociálně vyloučeného člověka, který přijde jen o návštěvy herna-baru (hodnota malá, ne-li záporná, alespoň pro mne)? Toť VELICE ošemetná otázka. Část podobných vlivů můžeme nějak ošetřit, většinu asi ne (a radši se o to ani nesnažme, nechceme-li dostat nějakou nelichotivou nálepku), takže nemá cenu nad tím truchlit a musíme vyjít s tím, co dokážeme.
Pokud bychom v rámci debaty nad článkem abstrahovali od všech ostatních vlivů a řídili se jen průměrnou hodnotou práce, asi bych souhlasil. Můj selský rozum říká (na první zamyšlení, třeba ještě změním názor) toto: život se skládá z práce, volného času a společenského vyžití a ze spánku, a to v průměru populace zhruba rovným dílem (8h práce, 8h osobní volno, 8h spaní). Pokud jsem ochoten být v práci 8 hodin za danou hodinovou mzdu, pak si zřejmě vážím hodiny svého volného času stejně, jinak bych byl v práci jinou dobu (vynechme debatu o případném odlišném průběhu klesajícího mezního užitku na obou křivkách).
Má můj selský rozum pravdu?

David Kosař řekl(a)...

Díky za zajímavý post. Jako naprostý laik v této problematice bych se rád zeptal na pár věcí?

Ad maximální částka:

Neměl by se brát v potaz i průměrný výdělek poškozeného (alespoň nějakým koeficientem + s určitým stropem)? Chápu, že je to do jisté míry kacířská myšlenka, neboť naznačuje, že hodnota života všech lidí není stejná. Na druhou stranu, pokud někdo vydělává ve 30 letech 100.000 měsíčně, má dvě malé děti, hypotéku a další půjčky, tak ho obecný propočet dost poškozuje.

Ad minimální částka:

Tuto otázku Váš post neřeší, ale jak by se podle Vás určovala výše náhrady škody za ztížení společenského uplatnění např. u osoby starší 77 let? Na nulu bychom asi jít nemohli. A liší se tato minimální částka podle věku?

Ad další faktory:

V postu zmiňujete jako faktor pro určení konkrétní výše náhrady míru snížení kvality života. Akceptoval byste i jiné faktory?

Martin Bílý řekl(a)...

A závisí vůbec společenské uplatnění na mzdě? A tím nemyslím na její výši, ale jestli s ní má vůbec souvislost.

Třeba takový kněz může vést sbor, učit, pořádat charitativní akce, režírovat divadlo...a vydělává si zcela minimální mzdu. Jeho společenské uplatnění - uplatnění ve společnosti je vysoké.

Programátor - sedí doma či v kanceláři, nikoho nemá, jen programuje a hraje Counterstrike. Singleplayer :-) Vydělává hodně, jeho uplatnění je minimální.

Je jejich společenské uplatnění samo o sobě kritériem nebo se opravdu musí poměřit nějakou mzdou, ať už skutečnou nebo i průměrnou?

Guy Peters řekl(a)...

Jak správně připomíná Jan Vučka, autorova úvaha je fundamentálně chybná. Mzda je odškodnění za 8 hodin dobrovolné částečné ztráty svobody, nicméně den má 24 hodin. Už na začátku je třeba odškodnění 3x zvýšit.

Kromě toho není mzda úplné odškodnění za 8 hodin ztráty svobody, protože práce není vězení. Součástí odměny za pracovní poměr jsou i immateriální požitky: přísun informací, kontakt s jinými lidmi, naplnění životního poslání etc. O to vše je mzda nižší, nicméně odškodnění ztížení společenského uplatnění je nutno o to zvýšit.

Dále, jak připomíná Tomáš Pecina, člověk jen nepracuje. Je nutno vyčíslit i všechny další činnosti, které člověk dělá nebo může dělat, a nyní dělat nemůže.

Na závěr je nutno rozhodnout, zda toto vše se má činit in abstracto (pro průměrného člověka) nebo in concreto (pro žalobce). Vzhledem k tomu, že soudce není zákonodárce, si myslím, že vyčíslovat má pro in concreto, tj. pro chudého jinak než pro bohatého. Má-li zde být solidarita, má to zákonodárce vtělit do zákona.

A jako poznámku pod čarou bych poznamenal, že toto vše není úkolem soudce, ale žalobce. Soudce má rozhodovat spor, nikoliv psát alternativní žalobu, která nebyla podána.

Anonymní řekl(a)...

Každý ti bude kalkulovat podle toho, jak já sám v situaci postiženého budu vidět svoji újmu. Nárok na objektivitu je zcela pomýlený. Toto je o neuchopitelné empatii, i když to nahradíme 5 stránkovým odůvodněním a znaleckým posudkem.

Petr Tachal

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Vnesu do věci pohled částečně de lege ferenda.

1) Konstrukce ZSU je historický kompromis; na jedné straně skrytá a nikdy nahlas neformulovaná socialistická zásada, že "nic nemajetkového nelze nahrazovat penězi, neb je to buržoasní", nejlépe popsáno v kapitole pana Procházky "Všetkým telám rovnako".

Na druhé straně vědomí, že v tomto drastickém případě, kdy to "poctivému pracovníkovi utrhlo nohu" nějaká náhrada být vyplacena musí.

2) Kompromis tedy spočívá v čarodějném triku prohlášení zjevně nemajetkového nároku za majetkový; pokusu o "objektivní" výpočet něčeho, co zjevně objektivně vypočítat nejde.

3) Všechny "objektivní" pokusy, spočívající v bodovacích vyhláškách, přepočtech platů nebo cenových hladinách jsou předem určeny k neúspěchu; konkrétní situaci nemohou nikdy vystihnout. Jde o bičování zdechlého koně. Výsledek "devadesátinásobku vyhlášky" je potom nevyhnutelný a zdánlivě "objektivně se tvářící" výpočty jsou ve skutečnosti úplná hausnumera, dosažená pomocí "okenních konstant". Jinak totiž nelze vysvětlit, že ve srovnatelných případech je přisouzen třeba desetinásobek.

4) Cesta, nastoupená přes ochrany osobnosti má sice spoustu překážek, ale ve skutečnosti je daleko přesnější a věc vystihuje lépe. Zdánlivá "svévole" soudu, který vychází z nějakých "typických" výsledků v podobných případech, vede k rozhodnutím, které se od nějakých pomyslných středů odchylují daleko méně.

5) Osobně vidím jedinou cestu do budoucna - zapomenout na problém "maximální částky", stejně to bude za pár let zastaralé, zahodit všechny vyhlášky, zapomenout, že bylo nějaké ZSU, a nechat všechno na judikatorním posouzení nějakého sjednoceného institutu, který bude vycházet ze zásahu do základních lidských práv (což stejně nejde obejít ani zrušit žádnou vyhláškou). Judikatorní síť, která se vytvoří, bude nakonec nejpřesnější ze všeho.
Podrobnosti jsou věcí techniky - mít informaci o tom, jak rozhodují v podobných věcech kolegové.

6) Což zase nahrává těm specializovaným senátům. A zvětšení agendy by zase zabránilo tomu, že o věcech rozhoduje jen několik lidí v zemi, což také není zdravé.

7) Mimochodem, taková reforma by byla proveditelná i mimo přijetí úplného o.z., který, jak už jsme tu několikrát probírali, problém této schizofrenie stejně nevyřešil.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad VJC:

Z mnoha důvodů nesouhlasím s tím, aby bylo vše ponecháno výlučně na judikatuře soudů. Jak jsem již napsal (i v rozhovoru pro Reflex uvedl), de lege ferenda ideálním řešením je důstojná (!) vyhláška obecně respektující princip spravedlivé náhrady při zachování možnosti zohlednění specifik soudem.

Bude-li vše ponecháno na judikatuře (de lege Eliáš), pak zavládne chaos a pojišťovny například odmítnou mimosoudně odškodnění proplácet (resp. možná se budou držet "zvyklostí" - tj. neúčinné a nedůstojné vyhlášky). Budou poškozené odkazovat na soudy a vyčkávat na předem neodhadnutelné rozhodnutí soudu.

Tak to ostatně dnes dělají právě v tom, co nás dva živí - tj. při ochraně osobnosti. V té se totiž soudí věci, na které žádné tabulky pamatovat nemohou - koho by před pár lety napadlo, že zdravotníci mohou třeba zbabrat interrupci nebo zaměnit děti?

To, co se dnes v náhradě škody k soudu ani nedostane, bude žalováno - a takový nával práce v konečném důslednku nijak nepodpoří ani kvalitu a důvěryhodnost rozsudků.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s postem M. Ryšky, který vystihl problém, do kterého by se dostaly komerční pojišťovny, celkem přesně. Někteří poškození by možná ve výsledku dostali víc než dnes, ale otázkou je, v jakém časovém horizontu.

Luboš Tomšíček

Guy Peters řekl(a)...

To, co se dnes v náhradě škody k soudu ani nedostane, bude žalováno
To je ale špatně. Pokud škůdce se vším čeká na soud, měl by nést následky. Normální je totiž odškodnit mimosoudně.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad GP:

Souhlasím, problém je ale v tomto směru (i dnes) spíše na straně pojištoven a nikoli škůdců. Vše by vyřešila právě důstojná vyhláška.

Náhrady nemajetkové újmy by měly být chápány jako "gesto slušnosti a spravedlnosti" (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002). Pak lze zohlednit i to, zda postoje žalovaných k (mnohdy neodčinitelným) následkům z pohledu té slušnosti (lidskosti) obstojí.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tvrdím, že judikatura soudů je odhadnutelnější, než vyhláška.
Všechno naříkání pojišťoven je jen pohodlný alibismus.

Lex Eliáš neřeší vůbec nic - zachovává dualitu, i když to možná neměl původně v úmyslu.

Pokud máte na mysli ten německý seznam případů s částkami, to právě byla judikatura, nikoli vyhláška. Vyhláška vám něco podobného nikdy nedokáže vytvořit. A i kdyby jakž takž vytvořila, nedokáže reagovat na hospodářské změny a vývoj. Nezkoušejme zase vynalézat něco, co už jinde vynalezli. A funguje jim to.

Matěj řekl(a)...

Mimochodem, zmiňovaný článek na LEblogu je zde:
Libor Dušek, Odškodné za smrt po česku, 5. února 2009. Libor Dušek to ale IMHO chybně aplikuje na odškodné, které by za zaviněné usmrcení člověka dostali jeho nejbližší příbuzní.

Jinak v principu tu jde o výpočet tzv. "hodnoty statistického života" ("value of statistical life"); z toho, jak se lidé rozhodují, když na sebe přijímají rozličná rizika, lze totiž v zásadě vyvodit, jakou hodnotu svému životu implicitně přisuzují. Jak Libor Dušek vysvětluje:

"Zatím nemáme lepší prakticky použitelný způsob, jak hodnotu života měřit, než ochotou platit za nižší pravděpodobnost úmrtí. Třeba český muž věku 34 let se následujícího roku nedožije s pravděpodobností 0.12 procent. Je-li ochoten zaplatit 2,000 Kč za to, že tato pravděpodobnost se zlepší o jednu desetitisícinu (tj. o 0.01 procent), vychází nám z toho implicitně hodnota života 2,000 / (1/10,000) = 20 milionů. Takto odvozená hodnota se ekonomické vědě označuje jako „hodnota statistického života".

------

Proti tomu lze mít tisíc námitek, ale IMHO je to pořád lepší postup, než vycházet z nějakého arbitrárního kritéria, jakým je třeba průměrná mzda (a vynásobit ji počtem let života, který by dotyčnému člověku pravděpodobně zbýval, kdyby nedošlo k oné nehodě / zranění).

Matěj Šuster

Michal Ryška řekl(a)...

Ad VJC:

1) Judikatura soudů NENÍ odhadnutelnější než vyhláška. U náhrad škod na zdraví popisuje značně rozkolísanou judikaturu přímo Pavel Simon v postu a má 100% pravdu. U ochrany osobnosti zase třeba v severních Čechách při protiprávní sterilizaci přiznali cca. 10x méně než na severní Moravě. Jak jsem již uváděl, požadavky právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí při neexistenci důstojných vyhláškových náhrad pláčou.

2)Že jsou pojišťovny alibistické, na tom se (nejen my) shodneme. Neplatí to ale úplně obecně - existují i takové, které po doporučení právníků přistoupí na mimosoudní řešení i s navýšením náhrad. Pro dominantní pojišťovnu na trhu to ale příliš neplatí - bohužel.

3) Jasně, že ty německé tabulky vycházejí z judikatury - takhle jsem to i napsal (přes 2.100rozsudků německých soudů ve věcech odškodnění). Vytváření takových komparačních tabulek není ale věcí několika měsíců - je to práce na mnoho a mnoho let, mezitím zavládne chaos a určitě se najdou i tací, kteří pojedou "postaru". Pak se v tabulkách objeví i zde kritizované vyhláškové náhrady, ačkoli vyhláška bude již dávno zrušena.

Anonymní řekl(a)...

Ad VJC:

Nevím, jestli bych to označil za alibismus pojišťoven. Nejsem si totiž jistý, zda vůbec dokážete odhadnout, kolik lidí je denně mimosoudně odškodňováno podle vyhl. 440/2001 Sb. V poměru k tomu je to, co prochází přes soudy, naprosté minimum. Pojišťovna je taková malá továrna na tato odškodnění a pokud nebude vyhláška, bude muset stejně zase existovat nějaká interní metodika, sazebník, podle kterého se to bude vyplácet, aby se to dalo dělat ve velkém. Akorát to bude vnitřní záležitost každého jednotlivého subjektu, bude se to asi dost lišit a zvenku to možná bude vypadat jako ještě méně spravedlivé než dosud, kdy to má alespoň nějaký oficiální rámec a je to tím pádem průhledné a předvídatelné.

Luboš Tomšíček

David Kosař řekl(a)...

Ad Matěj Šuster:

Problém je v tom, že námitky proti výpočtu tzv. "hodnoty statistického života" (jde v podstatě o cost-benefit analýzu) jsou zcela zasadního charakteru:

1) vetšina lidí si neuvědomuje rozdíl mezi pravděpodobností 0,001 a 0,00001.

2) zkreslení ve prospěch bohatých (bias towards wealthy), které se projevuje např. (a) tím, že Bill Gates je schopen za to, že se pravděpodobnost toho, že se dožije následujícího roku, zlepší o jednu desetitisícinu, zaplatit více než "Bill Homeless"; či (2) tím, že při porovnávání mezd přes různě riziková povolání měříme preference pouze těch jedinců, kteří jsou ochotni podstoupit dané riziko (jinak řečeno, riziková povolání jsou vykonávána lidmi z chudších vrstev; bohatí takovém povolání vůbec neuvažují).

3) Roli hraje i tzv. "baseline risk", ale to už je trošku složitější [viz např. Kornhauser, “On Justifying Cost-Benefit Analysis,” 29 Journal of Legal Studies 1037 (2000), pp. 1049-1051].

4) V případě odškodnění v případě smrti hraje roli i skutečnost, že peníze jsou mrtvému k ničemu (takže např. starý mládenec nemá žádný důvod si kupovat nějaké pojištění). To ale neznamená, že hodnota jeho života je nula.

Suma sumáru, z toho, jak se lidé rozhodují, když na sebe přijímají rozličná rizika, NELZE vyvodit, jakou hodnotu svému životu implicitně přisuzují.

David Kosař řekl(a)...

Ad VJC a Michal Ryška:

Prvotním předpokladem, aby se někdo judikaturou soudů vůbec mohl řídit, ale je, aby byla všechna rozhodnutí soudů (v tomto případě hlavně KS a VS) přístupná online. Pokud se "normální člověk" dovídá potřebné informace (často zkreslené) jen z tisku, tak nemá šanci poznat, zda-li mu pojišťovna nabízí adekvátní náhradu.

To pak vede k litigaci v případech, kdy to nemá smysl, a naopak.

Anonymní řekl(a)...

Zásadní otázka je, zda žalující stran chce, aby - pokud nebude existovat "cenník - výši odškodění určit soud(c)em.

Že musí žalovat, když pojišťovna nechce plnit, je nezbytnost. Nezbytnost ale není to, aby si soudce vycucával z prstu částky. Objektivně toho moc tvrdit nelze a nějaký ofiko dokument - pokud možno zákon s ceníkem - by žalující straně pomohl.

České soudy mají problém v daleko jednodušších a zákone upravených věcech a asi by si nikdo nepřál, aby začali i svévolně tvořit právo.

Michal Mrkvička

Matěj řekl(a)...

David Kosař:
Za prvé, obhájit tuto metodu by měli především ti, kteří se na to specializují, popř. alespoň Libor Dušek (který se na ni ale také asi úplně nespecializuje).

Za druhé, proč cost - benefit analýza? Zde posuzujeme jen hodnotu, kterou člověk implicitně přisuzuje svému vlastnímu životu.

Za třetí, tamto byl jen příklad - ve skutečnosti ti specialisté samozřejmě "hodnotu statistického života" vyvozují z mnoha a mnoha různých rozhodnutí lidí, jimiž na sebe berou ta či ona rizika; výsledkem je pak odhad, který určuje relativně smysluplný "range", v němž se tato hodnota pohybuje.

Za čtvrté, já ani omylem netvrdím, že jde o DOKONALOU metodu. Musíme ji ale porovnávat s alternativními metodami a tady jsem přesvědčen, že ve valné většině případů dospěje k smysluplnějšímu výsledku, než dostupné alternativy. Ale opět: tento fakt by měli onhájit ti, kdo se na tyto odhady specializují. Např. metoda soudce Simona je mnohem více arbitrární. :-)

Za páté, ad "zkreslení ve prospěch bohatých": to říkáte IMHO přesně naopak, protože pokud byste měl pravdu, tak by výsledkem bylo naopak podhodnocení hodnoty života bohatých, kteří by byli ochotni zaplatit více za to, aby se dotyčnému riziku vyhnuli.

Jinak já napíšu Liborovi mail, zda sem nechce do diskuse přispět. Já se tomuto tématu orpavdu, ale opravdu nevěnuji. :-)

Matěj řekl(a)...

Ještě upřesňuji, že tady ve skutečnosti nejde o to, zjišťovat na základě minulých rozhodnutích dotyčného člověka implicitního hodnotu, kterou svému vlastnímu životu přisuzuje, nýbrž výsledná "hodnota statistického života", která byla empiricky zjištěna na základě dat o mnoha různých typech skutečného lidského rozhodování ve vztahu k té či oné míře rizika, je víceméně jednotná pro všechny -- s tím, že se to při nějakých mimořádných okolnostech konkrétního případu může posunout nahoru či dolů. Ale více bych opravdu nechal na Liborovi Duškovi.

Christabel řekl(a)...

Velice zajímavá debata.

Musím poznamenat, že mne tam zaujala ta potřeba stanovit maximální výši odškodnění.
Je skutečně nutné tuto maximální výši stanovovat?
Rozumím tomu, že soudce asi potřebuje v konkrétním případě nějaké hledisko, podle něhož poměří tu horní hranici, kterou mu předestřel žalobce... ale to není možné uchopit cestou průměrné mzdy.

Výpočet pomocí průměrné mzdy je opravdu krkolomný a podle mého názoru nesprávně roubuje na náhradu nemajetkové újmy hlediska, která se mají užít při výpočtu újmy na majetku.
Když to přeženu, tak bychom mohli vzít stejně dobře jako vhodné hledisko průměrnou teplotu nebo průměrnou spotřebu piva na osobu:)

Otázka zní, jaká je korelace mezi průměrnou mzdou v ČR a kvalitou života konrétního žalobce?

Libor Dušek řekl(a)...

Ad David Kosař:
1. Kdyby si lidé v dostatečném počtu neuvědomovali rozdíl v pravděpodobnostech, tak bychom ani nepozorovali rozdílné mzdy přes různě riziková povolání.

2a) Bias towards the wealthy - ze všech metod, vycházejících z ochoty platit, nevyhnutelně vychází, že bohatší jsou ochotni platit více za vyšší pravděpodobnost přežití, tudíž mají i vyšší hodnotu statistického života. Ale vždyť to je logické, hlavně když porovnáme v čase nebo mezi zeměmi. Pokud bychom uzákonili, že hodnota života je nějak objektivní a nezávislá na bohatství lidí, tak by dnes naše soudy musely přiznávat stejné odškodné jako za starého Rakouska. Stejně nás nepřekvapí, že soudy v USA přiznávají vyšší odškodné než ty v Sierra Leone (aspoň doufám).

2b) Čí preference měříme: Chválím za dobrý postřeh, že při porovnání mezd se pozorují jen preference lidí, kteří si daná povolání zvolili (self selection problem). K tomu je třeba dodat víc detailů ohledně studií měřících hodnotu statistického života: Za prvé se výzkumníci snaží vhodnými ekonometrickými metodami tento problém odfiltrovat. Za druhé je řada studií, které na to jdou jinak než přes mzdy. Např. přes ochotu platit za dodatečnou bezpečnostní výbavu v autě, či ceny letenek s různě rizikovými aeroliniemi, investice aerolinií do zvýšení bezpečnosti atd. Tato porovnání zachycují dokonce disproporčně právě lidi z bohatších vrstev.

4) Hodnota peněz pro mrtvého je nula. Tuto věc přede mnou dokonale vysvětlil někdo chytřejší: David D. Friedman, Law's Order, chapter 9 (Value of Life)

Matěj řekl(a)...

Jinak já bych ještě přímo k autorovi článku směřoval otázku, co to vlastně znamená, že se "kvalita jeho života propadla na nulu"? Znamená to např., že je zcela ochrnut a upoután na lůžko?

Pavel Simon řekl(a)...

Děkuji za všechny komentáře a upřímně mě těší diskuse, která se zde rozpoutala. Jako červená nit se jí táhne otázka, co že má průměrná mzda společného s odškodněním snížení kvality života v důsledku poškození zdraví. Abych předešel nedorozumění, odpovím na tuto otázku hned v úvodu.

Průměrná mzda nemá s výší odškodnění ZSÚ společného zhola nic. Mým prvotním cílem nebylo vázat výši odškodnění ZSÚ na průměrnou mzdu (natož na výdělek poškozeného), ale nalézt takovou výši odškodnění ZSÚ za jeden měsíc totální ztráty kvality života, kterou bych pocitově považoval za odpovídající. Shodou okolností mi přišlo, že by to mohlo být okolo 20.000,- Kč a shodou okolností této částce zrovna odpovídala výše průměrné mzdy. Úvaha o tom, že mzda je v obecném slova smyslu jedním z nejvýraznějších vyjádření společenského uplatnění, pak vytvořila mezi částkou 20.000,- Kč a průměrnou mzdu logickou spojnici. Bylo by pravděpodobně možné najít i jiný způsob vyjádření odpovídajícího odškodnění totální ztráty kvality života za jeden měsíc, ale mě prostě jiný (lepší) objektivně zjistitelný faktor, který by se vyvíjel spolu s vývojem životní úrovně, nenapadl.

Ke stanovení měsíčního odškodnění a jeho aplikace na předpokládanou délku života mne vedla potřeba stanovení obecného horního limitu odškodnění ZSÚ. Jsem si přitom vědom nedokonalostí takového zobecnění, které nemusí odpovídat konkrétní věci, jak hrdinně poukázali J. Vučka a D. Košař. I já se s nimi považuji v dnešní politicky korektní společnosti za kacíře, neboť mi přijde, že společensky úspěšný člověk si zasloužený vyšší odškodnění ZSÚ než člověk z okraje společnosti. Tato úvaha ale podle mne může následovat až poté, co je stanoveno nějaké obecné měřítko, jehož optikou posoudíme konkrétní věc a rozhodneme se jít nad něj nebo pod něj. Stejné platí i pro nejnižší míru odškodnění u osoby s malou předpokládanou délkou dožití, jak na to poukázal D. Košař. I když taková žena ve věku 77 let se pořád ještě může dožít slušných 9,48 roku (viz odkazy v mém postu), a to jistě není zanedbatelné.

Takovým měřítkem může být v méně závažných případech odškodňovací vyhláška, ale v případech, kdy její aplikace vede k nespravedlivému odškodnění, jí musí být jiné pravidlo. Je pravdou, že bodové ohodnocení podle vyhlášky je nízké, ale nevyléval bych spolu s V. J. Ceplem vyhlášku i s vaničkou. Určitá pravidla odškodňování musejí být nastavena a na judikaturu, která by se u nás mohla za deset, dvacet let možná vytvořit, nelze čekat. Soudy mají bezpochyby svou významnou roli v přiznávání odpovídajícího odškodnění a jejich rozhodovací činnost by měla vést k přehodnocení vyhlášky a její změně ve chvíli, kdy se od podle ní stanovené míry odškodnění budou stále častěji odchylovat.

Nemohu se ztotožnit s názorem T. Peciny v tom, že by bylo lépe přiznávat z našeho pohledu enormní odškodnění. Je pravda, že kvalitu života lze obtížně ocenit penězi, což je ostatně i důvod, proč v jejím odškodňování tápeme. Na druhou stranu by ale odškodnění mělo mít určitou vazbu na životní realitu a právě o nalezení této objektivně zjistitelné vazby mi v postu šlo. ...

Pavel Simon řekl(a)...

Jinak si myslím a dříve to na stránkách JP vyjádřil již Michal Ryška, že dvojkolejnost odškodňování ztráty kvality života, a to jednou jako odškodnění ZSÚ a podruhé jako odškodnění zásahu do osobnostních práv, je cestou do pekel. Za sebe nijak nepochybuji o tom, že by odškodnění ZSÚ mělo pokrýt všechno, o čem se T. Pecina zmiňuje ve svém komentáři a že by mělo být univerzálním odškodněním snížení kvality života v důsledku újmy na zdraví. Navíc nikoli jen faktické snížení kvality života, ale i potenciální, jak se k tomu naštěstí připojil i NS ve věci sp.zn. 25 Cdo 2596/2006.

Lze samozřejmě rezignovat na hledání objektivní vazby mezi životní realitou a výší maximálního odškodnění ZSÚ, ale povede k tomu, že každý soud bude rozhodovat pocitově a v návaznosti na životní zkušeností jednotlivých soudců, což povede ke stejnému chaosu, jaký dnes vládne v přiznávání výživného, jen v řádech o něco vyšších.

Sečteno a podtrženo: nejde o nic jiného, než nalezení mantinelů, ve kterých by se mělo odškodňování ZSÚ pohybovat obdobně, jak to učinil např. anglický High Court v případě odškodnění diskriminace v pracovněprávním sporu ve slavné věci Vento (http://www.hmcourts-service.gov.uk/judgmentsfiles/j1481/vento_v_west_yorkshire_police%20.htm).

Jan Vučka řekl(a)...

ad Guy Peters:
Ale vždyť já bych článek zase úplně nezatracoval – spíš bych jej jen doplnil. Vezmeme-li si pana Průměrného, tak ve všední dny tráví z bdělé doby polovinu (8 h) prací a polovinu (8 h) tvoří jeho volný čas. Z toho lze usuzovat, že mezní užitek poslední hodiny práce a poslední hodiny volného času je shodný a je roven hodinové mzdě. Protože přesný průběh křivek mezních užitků nelze zrekonstruovat, vezmeme denní mzdu jako hrubou aproximaci hodnoty volného času za jeden všední den života.
Jsem si vědom toho, že tato úvaha vlastně není správná, je založená na hodně nepravdivých předpokladech a zjednodušeních, ze kterých by Gary Becker dostal psotník, ale je nutné pamatovat si, že: (1) pro účely soudního řízení musíme říci nějaké číslo a (2) stejně nedává smysl snažit se o „přesný“ výpočet. Proto pokud bychom zkoušeli jako měřítko vzít výdělek člověka (a asi je to stejně dobré či špatné měřítko jako cokoli jiného), tak postup naznačený v článku není nelogický.
Snad lze jen „výpočet“ zpřesnit tím, že půjde o aproximaci MINIMÁLNÍ hodnoty jednoho dne života, neboť mezní užitek volné hodiny samozřejmě klesá, je třeba započíst do celkové sumy volné dny (2 dny týdně činí už 29 procent) atd. Nejsem si jistý, zda započítávat do hodnoty života i spánek (dobré vyspání má taky něco do sebe) nebo zda je brát jen a pouze jako fyziologickou potřebu. Patrně by to chtělo zvýšit nějakým koeficientem užitek – bez problémů mohu spát třeba jen 7 hodin denně. Pokud místo další hodiny bdění raději spím, pak patrně spánek představuje také nějaký užitek kromě holé tělesné nutnosti.
Závažnější pak bude otázka, zdali takto nepočítáme jen polovinu denního užitku. Během pracovní doby se také nějak realizuji, jak správně podotkl Guy Peters. A navíc veškerou vydělanou mzdu neutratím na udržení holé existence. Část výdělku z pracovní doby utratím na zvyšování kvality života.
Jak ale určit správný celkový koeficient? Nijak – musíme říci hausnumero (někteří soudní znalci z oboru ekonomika ostatně postupují shodně) a použít svůj cit. Můj soukromý názor je ten, že pokud by se jako základ použila průměrná mzda podle článku a vynásobila koeficientem 2, tak by to snad mohl být akceptovatelná hodnota.

Jan Vučka řekl(a)...

ad Martin Bílý a Guy Peters:
Konkrétně to ale stejně určit nelze. Minimálně do té doby, než nějaký génius nesestrojí utiloměr, abychom mohli měřit užitek konkrétní osoby. Tak proč se snažit o něco, v čem stejně nejde uspět?
Z výše popsaných důvodů nepokládám průměrnou mzdu za zas tak špatný základ dalších výpočtů. Následné upravování podle skutečného výdělku odmítám. Teď neřešíme ušlou mzdu, to se vyřeší samostatným výpočtem.
Nepochybně je pravdou, že bohatý člověk si může zařídit bohatší náplň volného času (viz můj příklad na začátku debaty). Ale jakmile se začneme bavit o tom, že život bohatého člověka má vyšší hodnotu nebo život chudého, tak od toho už je jen krok k úvahám, zdali je vražda chudého člověka stejně závažná jako vražda bohatého – nebo si doplňte jiné kritérium diskriminace. A to bychom se dostali někam k nacistickým právním teoriím nebo něčemu podobnému. Děkuji, nechci.
Kdybychom chtěli v hodnotě života mezi lidmi rozlišovat, tak bychom se také velmi těžko vyhýbali subjektivním soudům. Jsou lidé, kteří pokládají za umělecký zázrak vystavení záchodové místy nebo chcíplé krávy v galerii. Někdo jiný to pokládá za poslední dekadentní křeč před zánikem západní civilizace a novým obdobím válek (viz konec římského impéria). Kdo rozhodne, zda vystavení záchodové mísy je hodnotné trávení života nebo ne? Vždyť to objektivně rozhodnout nejde!
Kdybychom chtěli tvrdit, že prožitky bezdomovců nejsou tak cenné jako prožitky bloggerů na Jiném právu, tak bychom se opravdu ocitali ve společnosti nacistů a podobných. I ten nezaměstnaný ve frontě na pracáku má beze sporu nějaké city a možná stejně silné. Nepochybuji, že feťák, který si šlehá u Hlavního nádraží, mívá silnější zážitky než já, když se mořím nad suchopárným odborným textem. ;-)
Proto ať už tomu budeme říkat ZSÚ nebo z toho uděláme úplně jiný institut (viz diskuze výše), já bych se velmi, velmi zdráhal rozlišovat mezi lidmi a dávat jim odškodnění podle toho, jak mně přijde jejich život hodnotný. Ostatně den má 24 hodin pro každého.
Byl bych ochoten ustoupit jen v případě takového rozlišování, kde je jeho nutnost do očí bijící a sám zdravý rozum (ano, já vím – zase subjektivní hodnocení) si je vynutí: rok sedmnáctiletého člověka se musí ocenit mnohonásobně výš než život sedmdesátiletého člověka. Mistr světa ve fotbalu utrpí horší újmu na společenském uplatnění po ochrnutí než někdo jiný. Ale snažil bych se podobné případy diskriminace udržet co nejvíce omezené. Nespravedlnost vzniklá nepřizpůsobováním náhrad mi přijde podstatně menší než nespravedlnost hrozící, pokud otevřeme stavidla vzájemnému poměřování hodnoty lidí. Copak si nejsme rovni?

Jan Vučka řekl(a)...

ad Pavel Simon:
Teď došlo k nedorozumění! V této věci jsem velice přísný rovnostář. Když jsem psal, že do porovnávání ceny lidí se raději nepouštějme, abychom si nevykoledovali nějaký nelichotivý přídomek, tak jsme měl na mysli, že i já sám sobě bych nakonec musel lát do nácků a podobně. Omlouvám se za poněkud matoucí básnické vyjádření v původním komentáři.
Své důvody jsem vysvětlil výše. Mohu jen dodat, že jako přesvědčený libertarián prostě z principu odmítám porovnávat hodnotu lidí, ať už podle svých osobních kritérií nebo podle kritérií většinových. Jediným spolehlivým morálním pravidlem je „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Chceš se ufetovat k smrti? O.K. Chceš vystavovat chcíplé krávy v galerii? O.K. Já osobně neplánuji dělat ani jedno, ani druhé, ale moje osobní kritéria nemají větší platnost než osobní kritéria někoho jiného. Z toho důvodu pak ale nejsem schopen říci „ten přišel o více než onen“.

Jan Vučka řekl(a)...

Závěrem bych dodal (omluvte mne za dnešní výřečnost danou citlivostí tématu), že právě protože:
1) jsem v tomto ohledu rovnostář a
2) stejně nelze objektivně stanovit správnou hodnotu ZSÚ,
pokládám průměrnou mzdu dle návrhu autora článku (s výhradou nějakého obecného koeficientu řekněme ve výši 2,0 a VELICE OMEZENÝCH úprav především kvůli věku v době škodní události) za dobrý způsob vyčíslování odškodnění za ZSÚ. Je to kritérium nezávislé na subjektivním hodnocení, lze je jakž takž logicky odůvodnit pro pana Průměrného a lepší a současně přiměřeně jednoduché měřítko stejně nemáme.

Guy Peters řekl(a)...

Pane Vučko, když si čtu Vaše rituální křižování, že nejste nacista, tak si maně vybavím intellektuální svobodu ve středověku, kdy v rámci quodlibet bylo možno předložit libovolnou thesi, včetně neexistence Boží. V praxi ani tehdy nebylo vše ideální, protože Husovy these a antithese mu připočetli v Kostnici k dobru, bez ohledu na to, že to "zastával" pouze pro rozpoutání diskusse (jako questii). Je to jeden z důvodů, proč zde píši pod pseudonymem, i když je odhalován dokonce v odborných časopisech.

Rozlišování hodnoty různých lidí je pochopitelně vysoce sporné. Proto je to primární otázka politiky a neměl by o tom rozhodovat soudce, nýbrž zákonodárce. Přitom se stále domnívám, že defaultní stav je, že lidé mají různou hodnotu, pokud zákonodárce nestanoví jinak, a to i pro vraždu. Wergeld pro svobodobného člověka činil 200 shillingů, šlechtice 1 200 shillingů, krále 30 000 shillingů etc. Teprve etatisací trestního práva je trest za vraždu oproštěn od sociálního postavení oběti.

Úvaha, že mezní užitek poslední hodiny práce a poslední hodiny volného času je shodný a je roven hodinové mzdě, je chybná. Jak známo, nabídková křivka práce se od obecné nabídkové křivky liší, protože od jistého bodu neroste, nýbrž klesá.

Jako legislativec jsem zásadní odpůrce vyhlášky. Podobná kasuistika do právního předpisu nepatří, nýbrž, jak správně píše Cepl, je věcí soudů. Judikatura se mohla tvořit již 20 let, jak dlouho ještě budeme čekat?

P. S. Nechápu, za co Gary Becker dostal Nobelovu cenu. Jeho úvahy mi připadají triviální.

Martin Bílý řekl(a)...

Jan Vučka:

Jenže ono je subjektivní.Jen má měřitelný aspekt, ale to, že právě toto měřítko se Vám líbí nejvíce, z něj nedělá objektivní.

Představte si měřítko - přiznám odměnu tolik milionů, kolikátého je v měsíci při vyhlášení rozhodnutí. Je to podle vašeho kritéria objektivní měřítko - podle mého ne. Sice lze přesně zjistit, kolik to bude, ale všechny hned napadne - jakou souvislost má den v měsíci s výší ztížení společenského uplatnění?

No ale my jsme se před chvílí shodli, že ani výše průměrné mzdy s tím přímo a beze zbytku nesouvisí - to, že je měřitelná, ještě neznamená, že je použitelná.

Jistě je průměrná mzda mnohem lepší měřítko, než den v měsíci (uznávám a ani neznám žádné lepší řešení). Jen poukazuju na to, že to není objektivní, že jen místo střelby od oka se jedná o argumenty podložený subjektivní postoj, o kterém lze diskutovat.

Jinak de lege ferenda bych hlasoval pro zjednodušení náhrady škody, zsu a osobnostních práv do jednoho nároku.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad GP (a zase ta vyhláška):

Můžete jako legislativec a "zásadní odpůrce vyhlášky" přinést alespoň nějaké argumenty ve prospěch jejího úplného zrušení? Problém totiž spočívá zejména v nedostatečné hodnotě bodu (ne ve vyhlášce samotné - viz. právo soudce dle čl. 95 odst. 1 Ústavy).

Hlavně mi jde o toto:

1)Zvýšení hodnoty bodu na několikanásobek by bylo naprosto jednoduchým řešením. Okamžitě by zajistilo obecně vyšší úroveň náhrad a současně i potřebnou předvídatelnost a právní jistotu. Z dlouhodobého hlediska by šlo aktuálnost hodnoty bodu řešit vázáním na inflaci. Samozřejmě by zůstala zachována možnost individuálního posouzení věci soudem.

2) Zrušení vyhlášky "zajistí" pouze mnohaletý chaos, nepředvídatelnost a zahlcení. Je přitom iluzorní domnívat se, že pouhé zrušení vyhlášky obecně přinese poškozeným adekvátní náhrady. Byl-li soudce vychován v duchu Procházkova hesla "všetkým tým núdznym telám rovnako", přizná (s vyhláškou i bez ní) za nemajetkovou újmu pořád málo.

Guy Peters řekl(a)...

Hlavní argumenty přinesl soudce Cepl, tak nechci nosit sovy do Athén.

Ale budiž. Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, je kasustická. Proč se má povrchní poranění nosu vždy a za všech okolností odškodňovat 5 body? Je neúplná. Proč se má odškodňovat pouze úplná ztráta jednoho boltce?

Je velkou otázkou, zda ministerstvo zdravotnictví nastavilo relace správně. Diskutovalo o tom s někým? Je opravdu skalpace ženy 3x závažnější než muže?

Závěr. Vyhláška sice poskytuje větší právní jistotu, ale také nespravedlnost. Pokud plédujete pouze pro "doporučující" význam vyhlášky (soudce by se i nadále pravidelně odchyloval), pak ani právní jistotu.

Máte pravdu v tom, že v české justici bez vyhlášky to může dopadnout všelijak. Ale jednou západní pravidla zavést musíme; nelze to do nekonečna odkládat. Už jsme promarnili 20 let, v normálních poměrech byste už dávno judikaturu měl.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Když čtu všechny ty pseudoekonomické úvahy na thema relativní hodnota člověka, popř. jeho volného času, musím chtě-nechtě dát zapravdu středověkému chápání této otázky, totiž zásadě "kdo úmyslně usmrtí druhého, budiž sám usmrcen".

Jsem stoupencem vysokých náhrad (bez ohledu na to, zda podle vyhlášky, na základě judikatury nebo čistě podle volného uvážení soudce), protože jen vysoké náhrady zabrání kupeckým kalkulacím, které se mému cítění příčí.

Příklad: U již vyrobené desetitisícové série nového výrobku, např. automobilu, se objeví vada, která pravděpodobně způsobí smrt deseti lidí. Je-li "tabulková" cena jednoho života X a náklady na stažení, resp. úpravu jednoho výrobku Y, bude výrobce porovnávat 10*X s 10000*Y. Což je špatně.

Můžete namítnout, že takovéhle kalkulace děláme všichni, když činíme spotřebitelské rozhodnutí "levná a méně bezpečná Fabia" nebo "drahý a bezpečnější Mercedes nebo Volvo", ale tam vidím důležitý rozdíl, totiž že rozhodujeme o "ceně" vlastního, nikoli cizího života, a sami za sebe na takové rozhodnutí máme právo (máme ostatně i právo uznat svůj život za bezcenný a dobrovolně se ho zbavit).

V praxi české justice převažuje zatím přístup "co ten chlap chce, ať je rád, že to přežil, a neotravuje", vysoké náhrady jsou výjimkou; často za nízkými rozsudky cítím i závist a zakomplexovanost soudců. Tomu ovšem nepomůže žádná nová vyhláška, to je obraz stavu celé společnosti. Až ten se změní, bude přiznávání vysokých náhrad po vzoru USA pokládáno za samozřejmost a na náhrady současné se budeme dívat jako na cosi pathologického a cynicky zrůdného.

Anonymní řekl(a)...

Vyhláška je na nic. Jediný způsob je, že každý předem řekne u doktora, na kolik si svou nohu / ruku / ucho cení, a protistrana - doktor / nemocnice - řekne, zda souhlasí. Souhlasí-li, nese riziko, nesouhlasí-li, musí jít pacient o dům dál a s tím, že možná bude muset jít s cenou dolů. Zbytek jsou detaily, ale jakou cenu pro mne má moje ruka, to mohu říct jen a jen já, žádná vyhláška. A jen a jen můj partner může říct, jaké riziko případného odškodnění je ochoten nést.

Až se k tomuto nějak prokoušeme, pak možná začne české zdravotnictví fungovat.

Jistě, někdy to fungovat nebude - těžko se lze dohodnout třeba na odškodnění za to, že mne zítra přejede auto. Ale i pak ho nemůže předem en bloc a rovnostářsky stanovit nějaká vyhláška, ale má to být předmětem konkrétního sporu, subjektivních nároků, dokazování a hodnocení soudem případ od případu.

Mimochodem, na této debatě je krásně vidět, jak hluboko má tahle země socialismus pod kůží, že si to ani sami často neuvědomujeme.

P.H.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad GP a jeho závěr:

Šlo mi o to, že důstojná vyhláška by poskytovala větší právní jistotu i větší SPRAVEDLNOST (soudce by se pak od ní nadále PRAVIDELNĚ neodchyloval prostě proto, že náhrady by již nepůsobily směšně).

Důstojnou vyhlášku vytvoříte rychle, důstojnou judikaturu ne. Uznávám ale, že je zde riziko - možný lobbing pojišťoven při úpravě vyhlášky (viz. směšné paušály za smrt v obč. zák.).

Matěj řekl(a)...

Tomáš Pecina:
Tohle je právě podle mě velmi nesmyslný přístup, kdy pak dochází k paradoxní situaci, kdy firma, jež si je vědoma, že daný výrobek (např. lék) je spojen s určitým (v porovnání s jeho přínosy jednoznačně akceptovatelným) rizikem, a rozhodne se dotyčný výrobek na trh přesto uvést, přičemž je připravena odškodnit případné budoucí oběti (srovnej např. nevyhnutelné vedlejších účinky VŠECH léků!), je laickou porotou pravidelně hodnocena jako "více bezohledná", než firma, jež tato rizika vůbec nezohlední (např. si jich vůbec není vědoma, ač by si jich být vědoma mohla a měla) a žádnou takovou kalkulaci neprovede. Podle mě je tedy posléze uvedená firma daleko více "reckless" atd. Odkazuji v této souvislosti na to, co jsem napsal v jednom komentáři na LEblogu + na tam uvedené zdroje.

Ještě jedna osobní poznámka: hodláte-li i nadále používat sousloví "pseudoekonomické úvahy", předpokládám, že nebudete nic namítat, když Vám na oplátku začnu říkat například "pseudoodborník" nebo "pseudovšeználek" Pecina? :-))

Matěj Šuster

Anonymní řekl(a)...

Výši náhrad za ztížení společenského uplatnění by dle mého názoru neměla stanovit vyhláška ale přímo zákon. Metoda je pak věcí společenského konsensu a je ovšem zcela arbitrární, poněvadž újmu na zdraví objektivně ocenit nelze. Zdraví totiž - do značné míry - nelze koupit na trhu, lidské tělo není porouchané auto, kde lze vyčíslit cenu opravy. Výše náhrady však musí odpovídat ekonomické úrovni společnosti. Co mě v této sovislosti nemile překvapilo je fatální odtrženost od reality, naprostý voluntarismus diskutujících. Je jistě možné stanovit, že náhrady mohou být 10x vyšší - ale proboha kdo by je byl schopen zaplatit? Autoři příspěvků /pan Pecina, Ryška, Cepl/ jaksi automaticky předpokládají, že odpovědná osoba /k náhradě/disponuje neomezeným a vyčerpatelným množstvím kapitálu. Tak tomu ve většině případů není. V případě přiznaných milionových či desetimilionových částek šla náhrada většinou z celospolečenských zdrojů - nemocnice - zdravotní pojištění, autonehody - povinné ručení. Jak vysoké pojistné by řidiči či plátci zdravotního pojištění museli platit, pokud by se vskutku zvrácené a pathologické úvahy pánů Peciny, Cepla, Ryšky a spol. měly uplatnit v praxi? A.Novák

Guy Peters řekl(a)...

Nechci tady debatovat o slovu pravidelně. Jistě by se odchyloval méně než dnes. Ale odchyloval, a to je špatně.

Jinak, co Vám brání si stanovit hodnotu bodu na stonásobek dnešní hodnoty, pokud jinak relace považujete za vyhovující? Proč k tomu potřebujete ministerstvo zdravotnictví? Proč nemůžete používat německý manuál?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Proč vysoké náhrady? Protože jen ty mohou mít regulační účinek na jednání subjektů, které rutinně porušují právo u vědomí, že poškození jsou u českých soudů víceméně bezbranní. Jde o onen subtilní rozdíl mezi západní a východní Evropou, resp. mezi euroamerickou a orientální civilisací, který nevidíme, jsouce uzavřeni skořápkou místních poměrů.

Vezměte spadlý most ve Studénce. Ve finále dostanou pozůstalí pár set tisíc, něco České dráhy, a ti, kteří přežili a budou mít vůli (a odvahu) podstoupit český procesní slalom, každý po pár tisících. Možná padne i nějaká podmínka, uvidíme. Ale výsledkem bude, že volba levného subdodavatele, popř. levných pracovníků, se investorovi vyplatila, a když bude stavět další most, klidně to udělá znovu.

To samé Nažidla (tam díky "rychlosti" českých soudů stačil škůdce zaniknout).

Na americké náhrady se díváme jako na excesivní až excentrické, a přitom si neuvědomujeme, že produktem tohoto stavu (jenž je mimochodem přímým důsledkem toho, že výši náhrady nestaví profesionál-soudce, ale porota, a panickou hrůzou z poroty jsou ovlivněny i výše settlements) jsou nejen nesmyslné nápisy na automatických pračkách ohledně praní koček a jiných domácích zvířat, ale obecně daleko bezpečnější podmínky pro život.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad A. Novák:

1) Čekal jsem, kdy zde zazní názor typického českého Nováka.

2) Nejsem člověk odtržený od reality - naopak znám názory zástupců nemocnic a pojišťoven, takže si troufnu tvrdit, že můj pohled není jednostranný. I oni si uvědomují obecně nedostatečnou úroveň náhrad a trendy k jejich navyšování. Způsobí-li škůdce jinému celoživotní či dlouhodobou intenzivní újmu, je přiměřené, aby i on pocítil intenzitu následků svých činů.

3) Nejde o to, aby se odškodnění dostala na americkou úroveň, ale aby se alespoň přiblížila důstojné Evropě. I v té bájné Americe zvyšují odškodnění cenu pojištění cca. o 10-15 %. Nepřijatelné náklady?

Anonymní řekl(a)...

Ad P.H. Co máte proti socialismu ? Ten je v Evropě už dvě staletí a daří se zde lidem daleko lépe než jinde.


Milan Vrchota

Anonymní řekl(a)...

ad. M. Ryška. Jestli typického či netypického Nováka to ať posoudí jiní pane Ryška. Rozhodně ne českého ale zcela, výlučně a jen moravského. Ale k věci. Jde o to, že důsledky Vašich rozhodnutí nedopadnou na škůdce ale na daňového poplatníka. Možná i pan Ryška či dokonce i pan Cepl ml. váhali pokud by měli stanovit náhradu škody v přiznané výši např. sestřičce, která zavinila záměnu dětí, nebo řidiči, který zavinil újmu na zdraví. Tedy pokud by to platná právní úprava umožňovala. Ale z eráru - tedy anonymního Nováka, který to vše zaplatí - krev neteče co? A myslet si, že veřejné subjekty změní na základě Vašich rozhodnutí své chování vůči potenciálním poškozeným /nap. typicky nemocnice vůči pacientůmú/ to opravdu svědčí o Vaší odtrženosti od reality. Dále: Nevím jak jste přišel na 10 -15 % - v oné ligatious society, pravidelně bývá odhadováno přibližně 35-40 % - s tím, že přesné číslo nemůže být známo, neboť dohody mezi. zdrav. zař. a poškozenými, často kverulanty nejsou veřejně přístupné. Právě enormní náklady na zdravotní pojištění v oné bájné americe jsou hlavním důvodem nedostupnosti zdrav. poj. pro část američanů, jednoduše je moc drahé. Soudcům, jako Vám, panu Ceplovi, a jiným aktivistům by opravdu neškodilo zamyslet se trošku nad širším dopadem Vašich rozhodnutí jinými slovy nad svou společenskou odpovědností. Je to příliš velká troufalost požadovat? A.Novák

Anonymní řekl(a)...

Představuji si, pokud bych přišel třeba o zrak jako programátor, špičkový konzultant se s 60000 čistého včetně benefitů měsíčně.

Pak bych sice mohl něco asi dělat dál, ale je otázka kolik bych za to měl. Předpokládám že minimální mzdu. Sotva. Budu potřebovat plnou péči, spoustu jednání s úřady, i spoustu právního zastoupení. Spoustu technické i další pomoci. Je mi 40, budu pracovat do 65 let.

Z toho vychází:
2000000 na "technologickou pomoc"
cca 52000 tisíc měsíčně ztráty mzdy
tj. 15,6 mil. Kč za ušlý výdělek, pokud nebudu počítat časovou cenu peněz a růst platu, takže spíše více.

No a za komplikace v životě je to rozhodně ještě jednou tolik, čili dohromady bych žaloval tak cca 32 mil. Kč.

No a protože jsem zároveň otec, manžel atd., tak i další částky i moje žena a děti.

A zároveň bych ze stejného důvodu žádal o prominutí soudních poplatků, protože na ty bych v současnosti opravdu neměl... :).

Je na té kalkulaci něco nefér?

Karel Vážný

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Rozdíl mezi "judikatorním" uvažováním a "vyhláškovým" je v tom, že v tom prvním hledáme vhodný výsledek, rovnou, bez větších výpočtů, provnáním s jinými případy.

Vyhláška se soustředí na mechanismus výpočtu; koeficienty, základy, počty měsíců, výdělky a kdovíco ještě.

Tvrdím, že první způsob vede ke srovnatelným výsledkům, z podstaty věci - neb cílem je porovnávat srovnatelné případy a "trefit" se do podobné oblasti.

Druhý, přes zdánlivou racionálnost, vede ve výsledku k naprosto nekontrolovatelným rozdílům. Protože je sice hezké, že je stanoveno Ideální Číslo, když se ukáže, že je ho třeba v závěru násobit Libovolným Koeficientem. A to se ukáže prakticky vždy.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad AN:

1)Vítejte na Moravě. 10-15 % je číslo uváděné Americkou asociací pro reformu soudů (ATRA) - viz. odkaz v mém prvním příspěvku.

2) Součástí společenské odpovědnosti soudce by mělo být i vyjasnění hierarchie hodnot. Je absurdní, aby za poškození luxusního vozu při autonehodě bylo vyplaceno více než za smrt při stejné události. Život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda požívají NEJVYŠSÍ OCHRANY (viz. i čl. 2:102.2. PETL).

3)Je zajímavé, že těch několik milionových rozhodnutí KS Brno ve věcech ochrany osobnosti nebylo (s Vámi uváděnou výjimkou) napadeno odvoláním. Jinými slovy: adekvátní přišla i žalovaným či pojišťovnám.

Anonymní řekl(a)...

Karel Vážný: Ne, je to akorát. A to tam nejsou započítané takové ty těžko vyčíslitelné věci, že když si Vás manželka brala, nepředpokládala, že z Vás bude invalida a coby slepec ani neoceníte její nový účes ...

Kolik stojí radost ze života?

P.H.

Jakub Moc řekl(a)...

Hmmm... tyhle úvahy o mnohamilionových odškodněních mě opravdu fascinují. Jedna známá přišla o otce v důsledku smrtelného pracovního úrazu. Po mnoha letech pravomocně vysoudili "odškodnění" ve výši 250 tisíc na osobu (manželka a dvě děti). No, pak to advokát nechal ještě rok ležet, a mezitím zaměstnavatel zkrachoval. A teď můžou tak maximálně mudrovat o tom, jestli by o ty peníze měli žalovat stát kvůli mnohaletým průtahům, nebo toho advokáta, který to nechal rok ležet bez návrhu na exekuci. V prvním případě to zaplatíme z daní, v druhém to zaplatí pojišťovna. Ale nejspíš nezaplatí nikdo nic a dotyční budou mít v šuplíku bezcenný cár papíru oštemplovaný naší justicí.

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že hlavní problém ekonomizace "ztížení" je předpoklad stálosti podmínek. To, že máte práci dnes, neznamená, že ji budete dělat celý život a to že dnes žijete, neznamená, že zítra zemřete.

Pokud je pro někoho ztráta na zdraví meřitelná penězi ve formě kompenzací, je mi ho líto.

Ivan Tvrz

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tak jsme se kruhem vrátili na začátek.
Podle vyjádření některých názorů je lidský život natolik cenný, že nemá žádnou cenu, vyjádřitelnou v penězích.
Píše se rok 2009, a brzy bude Silvestr.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad VJC:

To skutečně nemá. Anebo: za kolik vy osobně byste se nechal zabít?

Je-li přesto nutno "cenu života" stanovit, měl by být použit dostatečně vysoký ekvivalent, aby významu lidského života korespondoval.

Je zajímavé, že laici v porotách to chápou, profesionální soudci nikoli, domáhajíce se Tarifů, Tabulek a Úplně Pevných Koeficientů.

Anonymní řekl(a)...

Život jistě má cenu ale nikoliv nějakou konkrétní (a vyjádřenou v penězích), pane Ceple.

Ano, liberální protestanté mají k životu poněkud jiný vztah - berou to jako přípravu do nebe a jako odraz, takže ji lze pro ně vyčílslit (proto ji mtako nevadí 100.000 obětí bombardobání v Iráku, protože to nejsou ti praví protsestanté). Pro nás ateisty to ale nedává smysl. My můžeme pouze kalkulovat kolik by nás stálo se dostat na jakous takous úroveň před úrazem. U smrti to ale nedává vůbec smysl.



Ivan Hrubý

Anonymní řekl(a)...

A není to tak, že se soudci u nás tak trochu bojí? Udělat něco, co zaměří pozornost veřejnosti, co se tak dosud nedělalo, nebo co prostě druhou stranu "naštve". Viz nedávno skončený případ Zádamských (KS Plzeň) a jiné výsměchy. Potěšilo mě v té siouvislosti např. rozhodnutí Vojtěcha Cepla v dobře známé kauze nebo rozhodnutí ÚS v kauze voleb.
Petr Švéda

Anonymní řekl(a)...

IH: máte pravdu, těžko oceňovat život - po starém znáímeém vzoru bychom pak mohli zavést soudní znalce v oboru "ekonomové lidských duší", ale přikláním se k pragmatickému stanovisku VC se změnou v pojmu: nikoli cena života, ale satisfakce ve výši x Kč.
Petr Švéda

Pavel Simon řekl(a)...

Omlouvám se Janu Vučkovi za podezření z nerovnostářství. Myslím ale, že si nakonec v náhledu na věc rozumíme, protože ani já ve svém postu a komentářích nehovořím o ceně lidského života jako takového, ale o odškodnění snížení jeho kvality. Zatímco jsem tedy přísným rovnostářem ohledně nároku na přiznání bolestného, považuji za rozumné rozlišovat mezi kvalitou života jednotlivých poškozených, což ostatně i Jan Vučka ve svém komentáři připouští.

Ad Karel Vážný: Vaše úvaha bohužel nefunguje v případě poškození zdraví dítěte, studenta, matky na mateřské dovolené či nezaměstnaného. Pro ně je třeba volit jiný základ, než je jimi dosahovaná průměrná mzda.

A protože jsou zítra Vánoce, dovoluji si navrhnout obrátit pozornost k nim a přeji všem čtenářům JP jejich příjemné prožití, pevné zdraví (tj, aby se sami nemuseli kdy zabývat otázkou výše odškodnění jejich ztížení společenského uplatnění v důsledku poškození zdraví) a hodně štěstí!

Anonymní řekl(a)...

Ivan Hrubý:

Zřejmě všichni se tady shodneme na tom, že cenu života nelze objektivně vyčíslit. Pro některé z toho plyne, že odškodné má být minimální, pro druhé - počítám se k nim - že maximální. Jedni vycházejí z jakési presumpce bezcennosti, druzí z presumpce maximální hodnoty. A v tom právě se nám rýsuje základ sporu.

(Mimochodem, všechno má svou cenu, ale žádnou cenu nelze vyčíslit objektivně ani konkrétně. Proto ji lze "objektivně" určit pouze via nabídka versus poptávka. Problém s odškodněním je v tom, že tento "obchod" nebyl dohodnut předem: Pokud by si někdo nechal uříznout nohu dobrovolně pro peníze, cena by byla určena předem dohodou a spor o ni by nevzniknul - vzniknul by maximálně spor o výklad oné dohody.)

Hezké Vánoce všem.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad P.H. : samozřejmě, že lze cenu života zjistit - o tom to vůbec není. Cena vašeho života je odměna nájemnému vrahovi.

Všechno lze nacenit (a mnoha způsoby) - ale o tom to opravdu není. Stejně tak to není o poptávce a nabídce, protože zde chybí velká čísla, dále možnost indiferentní volby k žití (nelze žít anebo nežít - v té chvíli hra na sestavení teoretické křivky poptávky po životě končí), chybí taktéž jakýkoliv porovnatelný substitut (pro určení ceny dle ceny substituty).

Cena života neexistuje z čistě morálních důvodů. Jakmile by ji nějaký soudce stanovil, pak tím stanoví i katalogovou cenu vraždy, tj. cena nájemné vraždy rovná se součtu vyplaceného takto určeného odškodného za něčí smrt a diskontovaného ušleho zisku díky pobytu v base.

Proto mě děsí uvažování některých právníků o možnosti a nutnosti kalkulace ceny života.

O odškodnění za zranění je to něco jiného, tam lze kalkulovat celkem jednoduše a sporné věci individuálních charakteru holt musí určit rozhodce (soudce) arbitrálně podle svých preferencí (racionálně lze totiž akceptovat jak uznání indiv. subjektivních ztrát tak jejich opak). Tam je funkce reparační jasná.



Milan Koníček

Anonymní řekl(a)...

Milan Koníček: Cena života a cena za vraždu jsou dost rozdílné pojmy. P.H.

Anonymní řekl(a)...

Nikoliv.
Smrt je pouhou událostí, která nutně kompletuje život, a cena života - pokud to má být ekonomická cena musí zahrnovat celý život - tedy i smrt .Současně je cena nezávislá na samotmém subjektu konkrétního člověka (ten se stává objektem).
Není tedy rozhodující vaše představa ceny vašeho života (nehledě na fakt, že to u soudu budete těžko dokládat:-) a představa ceny pro většinu. Většina vás nijak nezná a proto vaše cena je dána maximální cenou proto toho kdo se vás chce zbavit. Ten jí bude určovat dle užitku, který mu vaše smrt přinese
Cena života prezidenta neboboháče je proto vysoká a ceny umírající staré osoby s minimálním majetkem nulová.


Milan Koníček

Anonymní řekl(a)...

Milan Koníček: Víte co? Necháme toho, my dva se zjevně nedomluvíme. P.H.

Anonymní řekl(a)...

Pane Koníčku, zajímalo by mě, jak jste přišel na ten příměr s nájemnou vraždou? Proč by měl cenu života určit jediný člověk - objednatel vraždy?
Petr Švéda

Anonymní řekl(a)...

Pane Švédo,
nikoliv jeden člověk ! Cenou je maximální cena vraždy, tj. výběr z mnoha nabídek.
Milan Koníček

Anonymní řekl(a)...

Je to ovšem divoká metoda - trochu jako z Brutální Nikity. :-)
P.Švéda

Michal Ryška řekl(a)...

1) Ad Vojtěch Cepl, David Kosař a Guy Peters:

V diskuzi bohužel docela zapadl příspěvek Davida Kosaře upozorňující na další riziko - má-li být vše ponecháno na judikatuře, je třeba, aby byla veřejně přístupná. Na nevhodnost argumentace veřejně nepřístupnou judikaturou upozorňuje (samozřejmě v jiných souvislostech) i Zdeněk Kühn v Judikatuře a právní argumentaci, s. 117-119.

Nevím o tom, že by se cokoli obdobného u nás chystalo. Vím jen o prozatím neúspěšné snaze o vytvoření jakéhosi moravsko-slezského registru satisfakcí - na poslední gremiální poradě v Olomouci již došlo k dohodě o vytvoření, po několika měsících ale stále nic.

2) Přeji všem úspěšný rok 2010 plný štěstí, zdraví, rodinné pohody a radosti ze života - v příkrém rozporu se zásadou "všetkým tým núdznym telám rovnako".

Guy Peters řekl(a)...

ad Michal Ryška. Jistě, to máte pravdu. Ale de lege ferenda se tady bavíme ve všech případech.

Anonymní řekl(a)...

Milan Koníček:

Takže chápu-li Vás správně, cena Vašeho auta je rovněž rovna sumě, kterou si nechá zaplatit poslední otrapa od vašeho závidějícího souseda za to, že Vám ho roztříská, aby měl ten večer na pivo.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zmínka o ceně nájemné vraždy byla bezpochyby jen bonmotem, který nemá valného smyslu rozvíjet (už pro zjevnou nemožnost praktické aplikace: anebo snad existují znalci z oboru oceňování, specialisace nájemné vražednictví?). Navíc jsou to dvě sumy, které spolu souvisejí než zcela volně: je to podobné, jako kdybychom cenu nemovitosti stanovovali na základě ceny služby "nenápadného založení požáru", v oboru pojistného podvodnictví pohříchu nikoli neznámé a vyhledávané v míře pro někoho až překvapivé.

Řekneme-li, že ztráta života je penězi nenahraditelná, míníme tím v prvé řadě to, že nebožtíci obvykle nemívají účet v bance a tato i forma reparace je jim jaksi z povahy věci nedostupná.

Odškodnit lze toliko ztrátu pozůstalým, a dobře rozumím námitce, že to se penězi stejně udělat nedá, neboť v opačném případě, kdybychom přiznali např. dvojnásobek fairové hodnoty, museli bychom dospět k závěru, že jejich žal změníme v radost, což je ve většině společností, včetně té naší, morálně nepřijatelné a zavrženíhodné: pozůstalý má truchlit bez ohledu na to, byl-li či nebyl-li odškodněn.

Ergo zůstává jediný legitimní raison d'être relutární satisfakce, a to sociálně prevenční. Někomu to může být málo, ale podle mne to stačí: tak jako je při přiznávání punitivní náhrady škody lhostejné, že poškozený je – o hrůzo! – "bezdůvodně obohacován", a to přímo verdiktem soudu, jestliže se tím dosáhne žádoucího cíle demotivovat od protiprávního jednání další potenciální škůdce, stejně tak je bez významu, obohatí-li se způsobem principiálně mravně sporným pozůstalí, je-li to žádoucí v zájmu potřebné společenské regulace. Snad jsem to řekl kostrbatě, inteligentní čtenář nechť si proto mé úvahy laskavě přebere.

Anonymní řekl(a)...

Analogie s auty je nesmyslná, ty lze narozdíl od života vyrobit, díky velkým číslům sestavit křivku nabídky i poptávky a strany kupující i prodávající jsou odlišné od předmětu prodeje.

Milan Koníček

Ing. Dušan Hnilica řekl(a)...

TUESDAY, JANUARY 5, 2010
Morálka a rozhodnutie
S použitím myšlienok sudcu Ryšku, napr. z článku uverejneného v Právních rozhledech, 9/2009, ktorý otvára odbornú polemiku vzťahu morálky a rozhodovania súdov, sudcov. Moderne a odvážne sa veciam dáva priestor na názorovú diskusiu a postupne uvádzané judikáty.
V konaniach, ktoré vediem, a ktoré budem zverejňovať postupne tak, ako idú, sa opieram aj takéto názory a justičnú modernu.
V tomto príspevku chcem v krátkosti dať na vedomie takúto skúsenosť.
Ak berieme za základ úvah v súdnej praxi proporcionalitu a istú "normálnosť" výrokov pri uplatňovaní bazálneho práva, tak je tu príklad, ako sa dá aplikovať súdne rozhodnutie /podľa mňa úplne nezmyselné a nezákonné, neproporcionálne/ s matematickou suchou konštatáciou, ktorá nemá s logikou a morálkou a bežným úsudkom aj sudcu, nič spoločné, ale je tu.
Teda, existuje doklad, list, kde na základe rozhodnutia súdu, konal exekútor, ktorý podal návrh na zrážky z dôchodku istej osoby. Po prečítaní toho oznámenia z poiťovne som zistil matematickú pravdu, ktorá sa podľa základov právnej matematiky, dá sucho uplatniť.
V oznámení poisťovne je povedané, že exekúcia dôchodku je vo výške asi 20,-EUR. Keďže oprávnený si žiada plnú výšku exekučnej sumy, tak v liste z poisťovne je uvedený ten suchý výpočet, že, a teraz pozor!!!, "predpokladaná lehota na ukončenie inkasa exekúcie je Január roku 2154!!!??? //tu je uplatnený ten povestný americký princíp práva, teda extrém, či tri doživotné tresty, či odsúdenie na 130 rokov straty slobody a teda aj biliónové odškodné/, tu máme na svetle Božom, sme v niečom iní??/
Tento zjavný logický i vecný nezmysel však je uvedený v právne relevantnom doklade, čiže je ako taký, braný vážne.
Tu je teda možno naproti úvahe o morálke a logike práva poukázať, že ak sa niekde používajú sucho prepočty, matematicky presné, ale akosi nelogické, tak je namieste nepolemizovať mimoriadne o tom, koľko a ako má sudca uvažovať o výške odškodnenia, keď sa formálna stránka súčasného práva dokáže stotožniť i s takým nezmyslom, že povinný je povinný žiť do roku 2154, hoci už má polovicu štatisticky priemerného života za sebou. Je v silách poiťovne, či súdov zabezpečiť, aby povinný sa dožil roku 2154? Odpovedať na toto je špekulácia.
Teda ako reakcia na sumárne názory a polemiku v oblasti rozhodovania súdov, ako odškodňovať poškodených či z ujmy na zdavotnom stave, spoločneského postavenia, či náhrady škody z občianskych či obchodných vzťahov, či z porušenia zákona verejnou mocou, je úplne normálne, ak sa ustáli názor, že každé pojednávanie, každý prípad je natoľko jedinečný, že primárne neexistuje žiadna matematická formulácia, či algoritmus, ktorý by zovšeobecnil aspoň časť skutočností.
Zastávam názor, že rozhodovanie sudcov je rozhodovaním autonómnym, podloženým erudíciou, rozhľadom a nezávislosťou od akejkoľvek normy/technickej, či ekonomickej, a podobnej/. Obrazne povedané, aj keby to mal vyčítať z hviezd, zostáva len jediná povinnosť, a to zdôvodnenie. Tu je však priestor aj pre navrhovateľa, aby predložil tak koncipovanú žalobu, že vo svojej podstate bude "neprestrielna" váhou argumentácie právnej, ekonomickej a teda aj logickej. O.s.p. hovorí o hornej hranici domáhanej sumy, ktorú súd nemá prekročiť. Veď je to len a len v rukách navrhovateľa, aj keby teda povedal, že chce, aby odporca platil aj do roku 2999 a sumu aj bilión. Jedine sudca môže z tohto návrhu okresať primeranú a proporcionálnu rozvahu o rozhodnutí. Rozhodnutie sudcu má jediné kritérium. Nie je to logika, nie je to presnosť výpočtu, nič také. To kritérium je - spravodlivosť.
... a tu teda platí pána Ryškovo záverečné slovo z uvedeného jeho článku.
http://dusan65.blogspot.com/

Milan řekl(a)...

Nečetl jsem vše , ale zapomělo se tu na další poškozené.Muž ve vězení má např. manželku a dítě.Tudíž je poškozená i manželka i dítě odloučením.
Jak odškodnéte ji, že se nemohla milovat se svým manželem (a on pochopitelně s ní) A co když chtěli další dítě a již jsou starší a to jim ve vyšším věku pak nebude dělat dobrotu , jak odškodnit to dítě , že si nemohlo hrát s otcem a otec s ním .

Takže 20 000 je hloupost na desátou .
Když je práce ,tak to vydělám také za 20 dní , ale nejleší je , že dělám vlastně především něco úplně jiného , než na výdělek a tak ty peníze vydělám jaksi mimochodem . Pro mne je hlavní se neustále učit a navazovat přátelství .
Jak chcete odškodnit a zohlednit , že pobytem v cele , což je vlastně obdoba pobytu na WC , nemůže třeba darovat krev . To není kvůli tomu , že tam jsou náhradní homosexuální praktiky , ale kvůli žumpovnímu prostředí cely .
A organismus vězně je prostoupen chroboplodnými zárodky .
Zkuste se zeptat , kdy můžete darovat krev , jsa v cele , po jejím vyjití , budete překvapeni .
Jak tedy nahradíte takto zničené zdraví .
Jak nahradíte, že ten člověk nevidí zahradu a stromy , ale betonový hnus ,nemůže jít plavat , do sauny , na masáž ?
Jak nahradíte , že má zničený zrak , v celách je jistě skvělé osvětlení.
Jak nahradíte ,že nemohl psát po dobu "pobytu v cele " své webové stránky a účastnit se diskusních fór a odpovídat na otázky zájemcům .
Takže 20 000 je neuvěřitelný nesmysl .Jelikož v případě tříčlenné rodiny by to bylo asi 7000 .
Takže ubohost.
Dle mne minimálně 250 000,-
A zavést princip zvaný přijmout totéž riziko , tj. hmotnou odpovědnost , jakou má i nádeník v balíkárně PPL , upadne-li mu balík a poškodí obsdah , tak platí vše .
Tudíž exekuce na policii státní zástupce + soudce v nějakém poměru .
A když na to nebudou mít, tak s nimi do lochu , aspoň uvidí , jaké to je , třeba si užijí i trochu sexu .

Havránek Daniel řekl(a)...

Ztížení společenského uplatnění by mělo zohlednit nejenom poškození zdraví trvalého charakteru, ale i mělo by zohlednit celou řadu dalších změn parametrů v životě poškozeného.
Existují různé formy agrese vůči poškozenému. Může se jednat o poškození zdraví způsobené lékařem. V takovém případě nastává celá řada problémů již na úplném počátku snahy poškozeného získat určitou formu odškodnění. Lékaři se schovávají za pojem lege artis a za to, že laik-poškozený má dokázat příčinnou souvislost mezi činností lékaře a způsobeným poškozením. Neadekvátnost výrazu lege artis zapřičiňuje to, že celá řada případů, kdy by odškodnění bylo oprávněné, pak končí již na úplném počátku. Zásadním problémem je to, že v ČR neexistuje jasně stanovený a popsaný odborný postup léčby toho, či onoho onemocnění. Měly by existovat standarty prováděné terapie. Zcela absurdní je fakt, že lékaři se tyto přesně stanovené postupy léčby skutečně učí, ovšem v okamžiku, kdy lékař způsobí škodu, žádný takový léčebný stadart neexistuje. Dále následuje problém se soudními znalci, kteří jsou schopni dokázat naprosto cokoli, co si usmyslí, a za tato "skutečná zvěrstva" nenesou žádnou odpovědnost. Jidinou obrannou proti znalcům je získat na stranu poškozeného lékaře, odborníka, který by byl schopen vysvětlit jaký je obvyklý postup při léčbě toho, či onoho onemocnění a který by poukázal na "chyby", kterých se znalec dopustil.
Pak se dostáváme do další fáze neřešitelnosti dané problematiky. Poškozený trpěl strachem, trpěl bolestmi, trpěl beznadějí. Nic z toho není možné jasně ohodnotit a tím pádem ani zpenežnit. Například v Rakousku existují jasně stanovené tabulky odškodnění za bolest, které určují bolest mírnou a chronickou, bolest středně silnou a bolest akutní, kdy odškodění je dáno částkou 80-130 Euro za každý den bolesti. V ČR nic takového neexistuje, přestože každý člověk, který zažil skutečnou bolest ví, jak strašné je bolesti vzdorovat. Samozřejmě že následuje nutnost posouzení toho, jakým způsobem byla snížena, či zcela omezena schopnost dále plnohodnotně žít. Představte si, že žena ztratí možnost mít děti v důsledku způsobené škody. Jak zohlednit to, že žena již nebude nikdy matkou?
Jak zohlednit dlouhodobé vystavení stressu, kdy poškozený musel žít třeba i roky ve strachu, ve stressu, když každý lékař Vám řekne, že stress je základní vyvolávací moment vzniku celé řady onemocnění, která se ovšem vůbec nemusí v daném okamžiku projevit, ale můžou se objevit až za několik let.