02 listopadu 2009

Tomáš Kotrlý: Tělo bez duše, rakve a rubáše

Dvě nedávno ukončené výstavy – mrtvých lidských těl v Brně a umělých figurín v Londýně - jsou jak samy o sobě, tak i spolu s širokým a velmi rozrůzněným děním kolem nich jedinečně bohatým zdrojem informací o mentalitě lidí kolem nás. Zároveň jsou i cenným zdrojem podnětů k zamyšlení nad našimi vlastními spontánními postoji k běžným životním projevům našich současníků. Nejvíce je nutné zamyslet se nad způsobem takové prezentace, která narušuje jakýsi přirozený řád věcí. Lidské tělo není stejná výstavní položka jako vycpaný ptakopysk, případně chobotnice v lihu. Nejde o věc movitou nebo o soubor těchto věcí, není to odpad, přírodnina nebo dokonce lidský výtvor – exponát (srov. § 422 vládního návrhu nového občanského zákoníku). Římané kadaver kdysi definovali jako res extra commercium, res extra nostrum patrimonia nebo res, quarum commercium non est. Naskýtá se otázka, proč se stala výstava lidských exponátů v ČR natolik společensky žádanou, že ustoupila práva jednotlivce a dotčené části veřejnosti.

1. Statistika návštěvnosti
Na výstavu Bodies… The exhibition v roce 2007 podle informací vystavovatele, tj. firmy Premier Exhibitions, Inc. ve spolupráci s Jam Productions a Live Nation Czech Republic, s. r. o., zastoupené Robertem Porkertem, přišlo do Prahy 260 tis. návštěvníků během půl roku (od 3. května 2007 – 28. října 2007), tj. v průměru 3 návštěvníci za minutu. Odhady organizátorů zveřejněné v České televizi před zahájením výstav byly mnohem vyšší. V Brně o dva roky později Bodies Revealed navštívilo podle stejného zdroje za období 4 měsíců (od 2. června do 4. října 2009) 60 tis. diváků, tj. 1 člověk za minutu. Návštěvnost Bodies klesla, jak znázorňuje tento vlastní graf.

Nedalo mně to a setrval jsem v aule výstavy v Brněnské Olympii v sobotu 1. srpna 2009 několik čtvrthodin. Lístky za 350 Kč si za tu dobu nikdo nezakoupil. Možná také proto, že v tom nesnesitelně horkém létu uměle osvícená hala bez klimatizace odradila i ty nejotrlejší. Zájem jsem nezaregistroval ani o stejně drahý 65 stránkový katalog (obsahově totožný s katalogem z roku 2007, šesté vydání).

2. Co tvrdí vystavovatelé
Dle zmíněného katalogu výstavy Bodies Revealed byly „všechny anatomické vzorky pro výstavu získány legálně a velmi pečlivě zpracovány lékařskými odborníky pro studijní a vzdělávací účely. Konečným výsledkem jsou exponáty lidského těla, které lze vystavovat bez ztráty kvality způsobené přirozeným rozkladem tkání.“ Kurátoři pražské i brněnské výstavy Bodies tvrdí, že „vystavované exponáty nejsou dnes již fakticky lidskými pozůstatky, ale vlastně dokonalými umělými vzorky. Tyto exponáty byly jedinečnou metodou plastinace zbaveny všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (např. DNA) a jsou dnes vlastně pouze jakousi umělou hmotou. Trvanlivost těchto exponátů je vlastně časově neomezena, jako by byly vyrobeny z těch nejodolnějších materiálů.“ (Viz on-line odpověď pana Porkerta na otázku Lukáše ze 4. 6. 2009).

Abych zjistil, zda je plastinace něco více než jen důkladná balzamace, zda dokáže odstranit z těla DNA, či-li zda je produkt této soudobé thanatopraxe - lidský exponát - shodný s anorganickým lidským popelem, který svědčí o kremaci, zašel jsem si v okurkové sezóně osobně do Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze. Jeho přednosta Miloš Grim mi po bezplatném předvedení vzorku ústavních exponátů - plastinovaného lidského srdce a sleziny - odpověděl: „Plastinovaný exponát mrtvého lidského těla, že není identifikovatelné mrtvé lidské tělo? To je něco, jako že lední medvěd není medvěd. Medik by mi za tvrzení, že plastinace odstraňuje z tkáně DNA musel zopakovat zkoušku.“ Zemřelá osoba byla v uplynulém životě tímto tělem a zároveň měla toto tělo.

Zájem návštěvníků výstavy nejrozdílnějšího věku a vzdělanosti byl navzdory mé vlastní zkušenosti podle organizátorů a médií mimořádně velký a neutuchající. Společenský vliv praktické anatomie se díky výstavě Bodies rozšířil z výhradně odborné sféry do výchovy a vzdělávání, volnočasových aktivit, turistiky a propagace kulturní identity. Kvůli zářijové návštěvě papeže v Brně byla dokonce za podpory veřejné správy výstava Bodies prodloužena. Těžko nás to může překvapit. Vždy se tu nabízelo něco, co bylo sice skutečně mrtvé a rozpitvané, ale právě tím to trvale uniklo procesu rychlého zastarávání živého a celistvého. Mrtvé a rozpitvané má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen živá a integrální těla mohou zestarat. Rychlost, s níž se rozpitvaná mrtvola stává starou, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku thanatopraxe. A když se jednou rozřezané tělo zemřelého stáhnuté z kůže stane naleštěným „exponátem“, získá auru nadčasově platnou.

3. Jiné právo
V Jiném právu vyprovokovaly dvě české výstavy mrtvých lidských těl debatu, v níž už zaznělo mnoho cenných názorů. Ať už jde o první příspěvek soudce Nejvyššího správního soudu Jana M. Passera z 20. července 2007 „Prach jsi a v prach se obrátíš“, který v zásadě končí prostou, ale dobře míněnou radou rozhodnout se včas pro pohřbení. Ano, výstava má vliv především na ty, kteří ji nikdy z principu nenavštíví: stačí nepřehlédnout poutače a billboardy lákající k návštěvě výstavy. Reklamní kampaň spojená s výstavou vážně ohrožuje již tak nedostatečný zájem občanů o darování svého těla na účely řádného výzkumu a pro potřeby skutečné výuky budoucích anatomů. Podle již zmíněného Miloše Grima a Igora Čižmáře, přednosty traumatologického oddělení fakultní nemocnice v Olomouci a koordinátora projektu Edukačního centra praktické anatomie v Brně, výrazně klesá počet zesnulých, které k lékařským a výukovým účelům mohou využít. V oznámení o podezření ze spáchání přestupku se mimo jiné argumentovalo právě tím, že propaganda s výstavou spojená je činem, který v sobě nese riziko určité nebezpečnosti pro lékařský výzkum a tím pro celou společnost.

Passer se ve svých reakcích na komentáře stal inspiračním zdrojem pro právníka z Masarykova onkologického ústavu Radka Policara k napsání článku „Bodies ve světle českého práva“, který vyšel v zářijových Zdravotnických novinách v témže roce. Policarovi se v tomto příspěvku podařilo precizně vyložit ustanovení § 5 odst. 1 zákona o pohřebnictví (v té části, kde se hovoří o projevení zájmu o tělo ze strany zdravotnických zařízení) a uvést jej v soulad s ustanovením § 26 odst. 5 zákona o péči o zdraví lidu. Naprosto klíčový význam pro změnu současné praxe, vycházející z citovaného zákona o pohřebnictví, kdy obce po čtyřech dnech nezájmu blízkých nabízejí mrtvé lidské tělo - bez prokazatelného písemného souhlasu - zdravotnickým zařízením pro lékařské potřeby, byl Policarův závěr, že je to po novele účinné od 1. 9. 2002 výlučně text zákona o péči o zdraví lidu, který je dnes relevantní pro posouzení otázky, za jakých podmínek je možné použít lidské tělo po smrti pro účely vědy, výzkumu a výuky. Zákon o péči o zdraví lidu je v této části vůči zákonu o pohřebnictví nejen lex posterior, ale v tomto směru i lex specialis, takže má přednost.

Přesto pro veřejnou správu stále platí opačné stanovisko Lenky Dobešové, odborné asistentky katedry občanského práva Právnické fakulty MU Brno ze dne 13. února 2008, vypracované pro magistrát města Brna, podle kterého je analogie s transplantací, tj. s presumpcí souhlasu, v případě využití orgánů pro vědecké nebo výukové účely přípustná. Stanovisko Dobešové převzalo Sdružení pohřebnictví, které školí v tomto směru úředníky obcí a Václav Graf v článku, který byl pro starosty určen.

Z občansko právního hlediska, z podmnožiny osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla „protažena“ do posmrtné ochrany, obdobnou výstavu zakázala Francie, jak informoval v Jiném právu Michal Bobek v článku „Mrtvé Čínany nevystavovat!“ dne 24. dubna 2009. Rozhodnutí pařížského Tribunal de Grande Instance se Bobkovi na jaře sice ještě nepodařilo nalézt, zmínka o něm však pomohla úředníkům na Ministerstvu pro místní rozvoj si ono rozhodnutí od francouzské strany vyžádat (text zde) a během léta přeložit (překlad zde) a publikovat (Zdravotnictví a právo 7-8 (2009) s. 24-28).

Právo na integritu u nás bude upravovat pododdíl 3 návrhu nového občanského zákoníku. Podle navrženého § 78 souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu. Pododdíl 6 návrhu nového občanského zákoníku je přímo nazván „Ochrana lidského těla po smrti člověka“ a v § 97 jasně stanoví: „Každý je oprávněn rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho tělem a o tom, může-li být jeho tělo podrobeno pitvě. Jen zákon může stanovit, kdy přání nemusí být respektováno.“

4. Hanobení lidských ostatků, nikoli pozůstatků
V platném právu nutno upozornit na neurčitost v normách, jimiž se řídí statut bytosti a těla na počátku a na konci života, na stupňující se etické a politické předsudky týkajících se mrtvoly, převedených zejména do oblasti výstavnictví. Vágní je stanovisko české právní teorie, která vychází z ustanovení § 15 občanského zákoníku, tedy tzv. zásady pietní ochrany, podle které je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti, a to po celou dobu, pokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné.

Mnohem zásadnější je fakt, že u nás lidské tělo není pod trestněprávní ochranou bezprostředně po smrti člověka (než se uloží do hrobu nebo zpopelní v krematoriu). Ústavní soud ČR přitom nedávno potvrdil, že na mrtvá lidská těla a na místo jejich posledního odpočinutí se vztahuje pietní ochrana, která je součástí práva na rodinný život (viz sp. zn. I. ÚS 2477/08). Konečně je nutné zmínit i podezření, že vystavovatel mohl mrtvá lidská těla přepravovat přes hranice na území ČR v rozporu s mezinárodním Ujednáním o přepravě mrtvol (Berlín 1938) a v rozporu s ustanovením § 9 odst. 3, případně odst. 4 zákona o pohřebnictví, tj. bez transportní rakve a tzv. úmrlčího pasu.

Lidským pozůstatkem je (dle § 2 písm. a) zákona o pohřebnictví): "mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům a zpopelněno ve spalovně zdravotnického zařízení podle zvláštního právního předpisu." Pohřbením zákon rozumí uložení těla do hrobu nebo jeho zpopelnění v krematoriu. Samotný skelet není lidský pozůstatek, ale ostatek. Lidské ostatky - i exhumované nebo zpopelněné - je možné vystavovat po neomezeně dlouhou dobu (zpravidla v kostnicích, kolumbáriích, relikviářích apod.).

Neoprávněné otevírání hrobů, uren, vykopávání rakví a vybírání kostí či svlékání pohřbených dosud nezetlelých mrtvol, přičemž tyto činnosti jsou nejčastěji motivovány snahou obohatit se, znalo velmi dobře už archaické římské právo. Jde o trestný čin hanobení lidských ostatků (srov. § 202a trestního zákona a § 359 trestního zákoníku). Hanobit lze nejen lidské ostatky, ale i národ, rasu, etnické nebo jiné skupiny osob (srov. § 356 trestního zákoníku). Spáchat hanobení „mrtvých“ však na rozdíl od těch „živých“ nelze prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize, veřejně přístupné počítačové sítě nebo jiným obdobně účinným způsobem, ale pouze neoprávněným otevřením hrobu nebo hrobky nebo urny s lidskými ostatky.

Hanobení lidských pozůstatků před jejich pohřbením nikdy nebylo a dosud není trestným činem. Ten, kdo zachází s lidskými pozůstatky (i s lidskými ostatky) způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti se dopouští pouhého přestupku (srov. § 26 odst. j) zákona o pohřebnictví). Kdyby zákon o pohřebnictví byl více zákonem než učebnicí a výše citované definice by neobsahoval (srov. § 2 písm a) a b) zákona o pohřebnictví), mohl by teoreticky soudce použít § 202a i na případ výstavy Bodies, ve které se nezákonně zachází s lidskými pozůstatky, tj. s dosud nepohřbeným tělem.

5. Přestupkové řízení
Na adresu obcí, ve které se výstavy konaly, napsali oznámení o podezření ze spáchání přestupku dva muži: Radek Mikula a David Stejskal.

Východiskem podání jejich oznámení byla teze, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem výstavnictví ani muzejnictví. Muzeum nesmí přímo ani nepřímo získávat do svých sbírek biologický materiál, který byl nasbírán, prodán nebo byl předmětem jiného převodu v rozporu s místními, regionálními, státními a mezinárodními zákony a konvencemi platnými v zemi, kde se muzeum nachází (srov. kapitolu 3.2 profesního etického kodexu muzeí ICOM). Jsou-li lidské pozůstatky prezentovány na výkladových výstavách, musí se tak dít s velkou mírou taktu a s úctou k lidské důstojnosti ve všech jejích podobách (srov. kapitolu 6.6 „Lidské pozůstatky a předměty sakrálního charakteru“).

Platná česká právní doktrína také vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob. Použití těla zemřelého jako exponátu nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení (srov. § 26 odst. 9 zákona o péči o zdraví lidu). Pro lékařské potřeby nelze tělo zemřelého použít, pokud se jedná o zemřelého ve výkonu zabezpečovací detence, vazby nebo trestu odnětí svobody. Zdravotnická dokumentace, obsahující údaje o zdravotním stavu zemřelého, musí být dohledatelná (srov. § 26 odst. 5 písm. c) a odst. 6 zákona o péči o zdraví lidu). Při nakládání s plodem po potratu a dále s plodovým vejcem bez obalu, plodovým lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí, které byly vyňaty nebo vypuzeny z těla ženy, se pro lékařské potřeby požijí citovaná ustanovení obdobně.

Vystavovatel - obchodní firma - není akreditovanou vzdělávací společností nebo muzeem, a nemá k této činnosti živnostenské oprávnění. Každé muzeum musí mít psaný statut nebo jiný dokument vymezující jasně jeho právní postavení, úkoly a charakter stálé neziskové instituce v souladu s příslušnými státními zákony. Není tedy vážně zpochybnitelné, že vystavovatel sleduje pouze obchodní záměr.

Dle § 26 odst. 13 písm. b) citovaného zákona Ministerstvo zdravotnictví může stanovit vyhláškou podrobnosti o použití částí těla zemřelého pro lékařské potřeby. Tou je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Dle § 3 odst. 5 citované vyhlášky na těle mrtvého je možno provádět pouze pitvu, žádné jiné výkony, než pitva nebo odnětí tkání a orgánů, se na těle mrtvého nesmějí provádět; pouze ve zvlášť odůvodněných případech, jsou-li pro to vytvořeny vhodné podmínky, může vedoucí zdravotnického zařízení umožnit balzamování mrtvého těla (srov. § 7 odst. 1). Vystavovatel není zdravotnickým zařízením, měl by proto takový souhlas doložit. Odnímání tkání a orgánů z těl mrtvých je možný pouze za účelem speciálních diagnostických vyšetřeních a pro léčebné a vědeckovýzkumné účely (tzn. ne pro výstavu pro širokou veřejnost; srov. § 8 výše zmíněné vyhlášky). Velmi důležité je ustanovení § 12 odst. 1 citované vyhlášky, které jasně říká, že před pohřbem nebo před určením těla mrtvého k vědeckým nebo výukovým účelům musí být prokázáno, že byla provedena prohlídka, případně též pitva mrtvého. Splnění této podmínky by vystavovatel měl také doložit.

5.1. Zákon o pohřebnictví
Důležitým pramenem českého práva k vystavování mrtvých lidských těl je také zákon o pohřebnictví. Vystavovat lidské pozůstatky lze i po jednom týdnu od úmrtí, ale musí být oblečené, uložené horizontálně v otevřené a konečné rakvi a konečně konzervované (srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o pohřebnictví). Účelem takového vystavení je akt posledního rozloučení se zemřelým během pohřbu, zpravidla v komorním prostředí. Prostor zákonem vyhrazený pro konzervovaný lidský pozůstatek je poté prostor hřbitova nebo krematoria. Obchodování s dosud nepohřbeným lidským pozůstatkem jeho permanentním vystavováním, navíc bez rakve a rubáše, je zjevné nedodržení piety, která mu náleží.

Dovolím si připomenout jednu známou epizodu, která se stala v josefínské době, v době, kdy se v rámci osvícenských představ usilovalo o racionalizaci života. Vláda Josefa II. přišla na to, že pohřbívání lidí v dřevěných rakvích představuje neslýchané plýtvání drahocenným dřevem. Pohřbívání v rakvích navíc navazuje na předkřesťanské představy, ve kterých rakev symbolizovala domov. Dům, ve kterém ten mrtvý v klidu může bydlet i se svými věcmi a nebude se vracet, aby strašil a zasahoval do života živých. Je tedy, jak se zdálo, zcela neodůvodněné, aby se pokračovalo v tomto plýtvání, domníval se Josef II. a vydal dne 30. 1. 1785 Dvorský dekret v němž přikázal, aby se od té chvíle tělo zabalené v látce ukládalo do erární tzv. vysejpací rakve s otevíracím dnem. Tělo bez rakve bylo do hrobu neviditelně vysypáno. V tehdejší křesťanské říši to byl jeden ze vzácných příkladů síly právního obyčeje a z toho plynoucí občanské neposlušnosti, kdy se prostě téměř žádný pohřeb podle tohoto dvorského rozhodnutí nekonal. V některých oblastech vyvolal dokonce lidové nepokoje, jak víme například z Pamětí milčického rychtáře Jana Vaváka.

Zásada pietní ochrany neslouží mrtvým - těm je skutečně jedno, jak s jejich těly po smrti zacházíme - ale živým, kteří jsou subjektem tohoto práva. Živí mají přednost před mrtvými. Proto také existuje v českém právním řádu presumpce souhlasu u odběru orgánů a tkání pro transplantace ex mortuo. Ve všech ostatních případech, než jsou odběry orgánů a tkání pro transplantace, však platí právě z důvodu piety požadavek prokazatelného písemného souhlasu.

Všechny úkony, které vystavovatel udělal nebo jimiž prochází z důvodu konání výstavy, by měly být z těchto důvodů neplatné. Hrobníkovi z Říčan, Davidu Stejskalovi, se díky této argumentaci podařilo zahájit přestupkové řízení, které je v této chvíli stále otevřené.

5.2. Stanovisko veřejné správy
Městské úřady Prahy 1 a Modřic nezajistily pohřbení lidských pozůstatků, které byly v jejich katastru dne 3. května 2007 a 2. června 2009 vyloženy z dopravního prostředku. Městské rady a starostové tím porušily ustanovení zákona o pohřebnictví, když zanedbaly povinnost v samostatné působnosti obce stanovenou v § 5 odstavce 1 tohoto zákona. Podle citovaného ustanovení je obec povinna zajistit pohřbení lidských pozůstatků, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Lidské pozůstatky osob, u nichž nebyla zjištěna totožnost, mohou být pohřbeny pouze uložením do hrobu nebo hrobky. Jiné způsoby nakládání s lidskými pozůstatky, u nichž nebyla zjištěna totožnost, i když důkladně nabalzamovanými, nejsou dle platného právního řádu ČR možné.

Zmínění starostové byli na tuto skutečnost písemně upozorněni, jak sami uvádějí, vícekrát, modřický starosta naposledy dne 20. 7. 2009. Posledně zmíněný starosta reagoval písemným sdělením, že celou věc předal Krajské hygienické stanici ke stanovisku a že pořadatel výstavy byl městem vyzván k předložení jistých, podle mého názoru zbytečných, důkazů (listinným důkazem, že jde o lidské pozůstatky, je přece samotný název a katalog výstavy).

Vzhledem k tomu, že předmětná mrtvá lidská těla, vyložená z dopravního prostředku v katastru města Modřice, nebyla za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použita pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům, a poté zpopelněna ve spalovně zdravotnického zařízení, je proto zjevné, že nepohřbení lidských pozůstatků, u nichž navíc nebyla zjištěna totožnost, je porušením ustanovení § 5 odstavce 1 citovaného zákona. Pokud je známa totožnost vystavených lidských pozůstatků a jde o cizí státní příslušníky, pak obec může splnit svoji pohřbívací povinnost bez souhlasu státu, jemuž lidské pozůstatky přísluší, už po lhůtě jednoho měsíce (srov. § 5 odst. 2 zákona o pohřebnictví).

6. Stanovisko římskokatolické církve
Papež Bonifác VIII v dekretále Detestandae feritatis abusum ze dne 21. února 1300 zakazuje zvyk, který se ujal za křížových výprav a označuje jej za projev zatraceníhodné krutosti: „Detestande feritatis abusum quem ex quodam more horribili nonnulli fideles improuide prosequuntur…“ (Těla zemřelých vařit, skeletizovat a rozdělovat na různé části a pak posílat na různá místa, viz Bonifacio VIII, cap. 1, I - III, tit. 6, De sepulturis, in: Exvag. comm. 3.6.1). Šlo už podle tehdejších církevních právníků o takové zacházení s mrtvými lidskými těly, které bylo namířeno nejen ke zneužití posvátných věcí, ale které mířilo přímo k porušení integrity mrtvých lidských těl, která tak nedojdou svého ocenění (navzdory jejich znamenitosti): „et merito: cum enim consuetudo qua tenditur ad rerum abusum […] multo magis illa est reprobanda qua tendit ad abusum corporum humanorum, que non recipiunt: (propter eorum excellentiam) aestimationem“ (viz Glossa ord. Exvag. comm. 3. 6. 1. ad v. Improbandae).

Římskokatolická církev o 700 let později v roce 2007 vydala pro analogický případ nikoli papežský dekret, ale partikulární prohlášení, ve kterém vyzývá české pořadatele výstavy, aby exponáty „zpřístupnila jen s podrobným vysvětlením“. Středověký papež Bonifác VIII ukázal na podstatu problému, když řekl: „praetextu enim pietatis impietas non est committenda, non est putanda.“ (pod zástěrkou zbožnosti nelze páchat bezbožnost, ani o ní uvažovat, viz Glossa ord. Exvag. comm. 13. 6. 2 ad v. Impiae pietatis). Službou piety je utišit srdce truchlících, a ne je ještě více zasmušit tím, když vidí, jak je srdce jejich blízkého zemřelého rozdělováno na kousky.

Pieta je v důvodové zprávě k zákonu o pohřebnictví definována jako takový způsob zacházení s lidskými pozůstatky nebo ostatky, který by nebyl újmou ani pro živou osobu s výjimkou nezbytných zdravotně hygienických opatření. Pieta vůči mrtvému tělu je nikoli normou, nýbrž postojem, který zaujímají pozůstalí vůči památce zemřelého. Z tohoto postoje tedy nelze odvodit pevné normy. Jakožto postoj nemůže být pieta nikdy popsána tak přesně, jako nějaká norma. Lze však říci, jaká jednání pietě odporují. Jde o ustanovení přirozeného zákona, jehož věčnou hrdinkou je Antigona, která věděla, že když překračuje lidský zákon, a vydává se tak v jeho trestající moc, poslouchá lepší příkaz, nepsané a nezměnitelné zákony. Neboť - jak říká - tyto nepsané zákony se nezrodily z libovůle dnešního a zítřejšího dne, „jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří.“

Je dost těžké zůstat lhostejný i k rasistickému a politickému aspektu výstavy. Blasfemie pohřebního rituálu a zohavení mrtvol patřilo v různých dějinných okamžicích a při nejrůznějších příležitostech k vyjádření posledního možného zneuctění zesnulé osoby, jeho žijící rodiny i vzdálených pozůstalých. Takové zacházení s mrtvými prozrazuje nejen špatný politický styl, nýbrž většinou i více nebo méně skrytý sklon k totalitarismu, před nímž lze stěží varovat dostatečně včas. V soudobé společnosti byl pietní pohřeb klíčových hráčů minulého režimu silným signálem vůle nové vlády postupovat podle zákonů.

7. Čím lze Bodies úspěšně nahradit
Zapomenutou historii výstav anatomických modelů pro výuku, precizně vyrobených z nejrůznějších materiálů (z vosku, skla, slonoviny, dřeva apod.), připomněla nedávno bezplatná expozice Exquisite Bodies v rámci londýnského akreditovaného vzdělávacího projektu Wellcome Collection. Přehlídky umělých studijních figurín pro budoucí anatomy se během 19. století staly pro běžné Evropany populární podobně jako soudobé putovní a komerční exhibice reálných mrtvých lidských těl. Úspěch obou výstav spojuje lidská obliba v morbidním exhibicionismu a nekrofilním narcismu. Dále už existují jen podstatné rozdíly.

Kurátorům výstavy Exquisite Bodies, která proběhla od 30. července do 18. října 2009 v Londýně, se podařilo upozornit na řadu alternativních, po staletí vyzkoušených a často i úsměvných možností, jak seznámit veřejnost s bezesporu zajímavou stavbou lidského těla. Odpadly finanční a etické problémy a návštěvníci se mohli aktivně zapojit, exponáty si osahat a objevovat vnitřní fyzický „svět“ člověka podle svého gusta.

Zmíněný pan Robert Porkert zdůrazňuje, že pietní ochranu osobnosti svých exponátů zachovávají tím, že je za jejich života oslovily a oni s výstavou svých těl kvalifikovaně před svědky souhlasily. V západní tradiční společnosti je prohlášení takových výroků snadné. Je to zákonná povinnost, zcela černobílá záležitost. V jádru lidské důstojnosti stojí svoboda volby a autonomie vůle, nikoli rubáš a otevřená rakev, uzavřené oči a složené ruce. To je pieta odpovídající středověku. Pokrok a metodika v konzervaci kadaverů jde dál, není o čem přemýšlet.

Organizátoři výstavy Exquisite Bodies se však zařadili mezi ty, kteří mají mnohem obtížnější úkol: sjednotit lidi, aby studiem umělých lidských figurín podporovali něco pro veřejnost tak neurčitého, jako je ochrana práv na důstojné zacházení s každým mrtvým lidským tělem, včetně těch, které byly do západních zemí importovány ze vzdálených končin, mrtvých těl cizinců, bezdomovců či teroristů. K praktickému nácviku lékařských zákroků, včetně nitrokloubních a dutinových zákroků či diagnostických vyšetření (základní operační přístupy, osteosyntézy, artroskopie, laparoskopie, rehabilitační techniky apod.), samozřejmě bude vždy nutné využít mrtvá lidská těla upravená konzervační metodikou např. podle prof. Thileleho. Zavádí se také imitace operačních postupů na takto upravených kadaverech před vlastní operací živého lidského těla. Stále však platí, že hlavním cílem konzervace mrtvých lidských těl je edukace odborné medicínské veřejnosti ve formě specializačních kurzů zaměřených na teoreticko-praktickou výuku v jednotlivých lékařských oborech.

Výstava Exquisite Bodies navíc nebyla určena, jako v případě české výstavy Bodies, pro mladé návštěvníky. Základním a středním školám, dětem a mládeži do 18 let bez doprovodu rodičů byla výstava nepřístupná. Co je určeno vědcům nemusí za každou cenu vidět dítě. Většina obyvatel České republiky je toho názoru, že nechat ležet mrtvé lidské tělo na ulici je známkou naprostého barbarství, protože mrtvé tělo zapáchá, hnije a je ošklivé. O to však vůbec nejde. Jakmile totiž nezapáchá, nehnije a je dokonce mladé a krásné může na veřejných prostranstvích bez rakve a oděvu ve vertikální poloze lákat nevyléčitelně zvědavé děti na výstavu do supermarketu.

Závěr
Muzeografie a výstavnictví obecně mezi lékařské obory, potřeby, edukace, výzkum nebo vědu nepatří. Lze o tom uvažovat pouze u úzce specializovaných muzeí, ve kterých je okruh návštěvníků omezen, nikoli u specializovaných agentur poskytujících služby muzeím nebo dokonce u ad hoc založených obchodních společností. Počet prodaných vstupenek, či počet dobrovolníků čekající na plastinaci, není přímo úměrný kvalitě výstavy, stejně tak to ještě nevypovídá o jejím smyslu. Thanatopraxe je metoda, nikoliv tvůrčí akt, plastinace mrtvých lidských těl je výrobní proces, nikoli umění. Kdyby měla být exhibice těla zemřelého bez rakve a rubáše vědecky legitimní, nemohlo by být tělo svévolně obarvené a zbavené posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem.

Díky opakovaným komerčním výstavám lidských pozůstatků v ČR se ukazuje lacuna iuris trestního řádu, totiž absence právního předpisu, upravujícího trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Plastinovaní mrtví byli také kdysi živí lidé, kteří měli rodinu a přátele, a teď jsou najednou napuštění silikonem na podstavci pro pohled očí široké veřejnosti. To je právně i eticky dost pochybné, dokonce i kdyby dotyční před smrtí souhlasili s takovým použitím své tělesné schránky. Komerční zájem a reklamní propaganda je však příliš citlivá na to, aby se vzdala touhy líbit se lidem a získávat si je.

Kulturně antropologickou otázkou zůstává, co návštěvníky výstavy motivovalo k tomu, aby studovaly anatomické modely sebe sama – stáhnuté z kůže a rozřezané na kousky? O jaký druh výjimečného a nezapomenutelného zážitku jde? Měli se na výstavě rozpitvaných mrtvých lidských těl školní výpravy vzdělávat a učit nebo obdivovat a žasnout, jak mistrovskou práci odvedli čínští a němečtí balzamovači? Nebo českým odborníkům na showbyznys po zkušenostech z podobné akce v Praze v roce 2007 stačilo, aby ten, kdo za vstup zaplatí, cítil, jak se mu při pohledu do otevřených očí bez známek života zvedá žaludek?

Za dva roky Bodies opět přijedou. Je v zájmu České republiky kodifikovat, že právo na lidskou důstojnost je ústavní kategorií pramenící ze samotné lidské podstaty a že jde o hodnotu nadřazenou ostatním lidským právům?

Tomáš Kotrlý

82 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Celé je to šaškárna, jak výstava, tak i reakce. V Praze existuje už skoro 100 let veřejně přístupné Hrdličkovo muzeum člověka, kde uvidíte v lihu znetvořené plody, děti, dospělé pod vtipným názvem exponáty zachycující ontogenetický a fylogenetický vývoj člověka atp. Pro studenty za mého studia byly přístupné i karty exponátů, kde byla celá jména "vzorků" s datem umrtí nebo získání do sbírky.


Petr Mácha

Kotrlý řekl(a)...

Ano, komentář pana Máchy má zčásti pravdu. Je to šaškárna. Hrdličkovo muzeum člověka je ale nezisková organizace, nikoli s.r.o. Zde vystavené starobylé lidské pozůstatky necestují po obchodních a zábavních centrech, jsou v lihu, ve své kůži, nerozřezané, uměle neobarvené, se zavřenýma očima. Nikde nás na výstavu nelákají obří billboardy a web má na svých stránkách ukázány pouze skelety a lebky, tedy lidské ostatky. Pro veřejnost je otevřeno pouze ve středu od 10:00 -17:00 za jednorázové vstupné
Dospělí 20,-Kč
Studenti UK, děti do 10 let a handicapovaní ZDARMA.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Fascinace ochranou mrtvých těl mne nepřestává udivovat. Osobně je mi zcela buřt, co se s mým tělem stane, až umřu. Myslím, že stát selhává v mnohem podstatnějších sférách ochrany lidských práv než je ochrana mrtvol.

Anonymní řekl(a)...

Jsem si naprosto jist, že se zvyšujícím se věkem pane Dvořáčku změníte názor na to, co budete chtít poste mortem nejen co se těla týče.
O naše přání zde nejde - už jen ochrana těch, co věří ve vzkříšení dle biblického Janova Zjevení, případně některé židovské sekty a muslimové, hindu, stojí za to, aby tato věc byla opětovně po době komustického právního marasmus upravena.

Mně jen vadí ten humbuk, který je spojený především s kritikou návštěvníků toužící po "hnusu", která se zakrývá zájmem o mrtvé. Kdyby kritici této výstavy udělali něco pro jednoho konkrétního seniora nebo opravili aspoň jeden cizí zanedbaný hrob, udělali by pro ty mrtvé daleko více.

Petr Mácha

Dan Dvoracek řekl(a)...

Vaši "naprostou jistotu" ohledně toho, co se se mnou stane se zvyšujícím věkem, vám závidím. Jeden by řekl, že třeba budete tvrdit, že je to obvyklé nebo že lidé zpravidla to či ono. Ale ne, máte naprostou jistotu. Smekám.

Jinak už od dětství mi různí lidé říkají, že ten či onen postoj změním "až vyrostu" - a buď jsem ještě nevyrost nebo se většinou spletli. Takže ač nemám naprostou jistotu, dovoluji si tvrdit, že je spíše pravděpodobnější že se pletete i vy.

Pokud jde o meritum věci - zcela souhlasím, že by měl mít človek právo a možnost vyloučit určité nakládání se svým tělem po smrti. Zda ho k tomu vedou ty či ony archaické pověry, či zda nemá žádného důvodu, jest po mém soudu nerozhodno. Nechci. Stačí.

Problémem je samozřejmě lékařský výzkum a příbuzné vědy, kde se bez mrtvol neobejdou. Připadá mi být nechutně parazitické nechat se léčit moderní medicínonu, která by bez pitvání mrtvol a pokusů s nimi nebyla ničím, a pak prohlásit, že z náboženských důvodů se já rozpitvat nenechám. To je prosím vyčůranost. Takže co s tím? Řekneme, že kdo odmítá pitvu, nemá nárok na lékařskou péči? Asi těžko. Řekneme, že jelikož péči dostanou vždy všichni, nelze pitvu odmítnout? To bude řevu. To je podle mého názoru 100x důležitější eticko-právní otázka, akorátže to se neřeší, protože by se hráblo do náboženského hnízda a to nikdo nechce.

Kotrlý řekl(a)...

Vážený pane Mácho, že pietní ochrana nemá nic společného s náboženstvím dokládá přiložený rozsudek z Francie, ve které existuje dlouhodobá a přísná odluka všech církví a náboženských společností od státu. Žalobci jsou občanská sdružení, u nás dokonce hrobník, který 13 let nedělá téměř nic jiného, než že kope hroby pro bezdomovce a opravuje opuštěné náhrobky.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Praxe okolo ochran osobnosti se o problém začne zajímat, až přijde žaloba. Zatím se tak nestalo. Odtud oprávněný dojem autora, že § 15 o.z. je poněkud teoretický a temný. A do té doby může teorie tvrdit, co chce.

Anonymní řekl(a)...

Mrtvoly pro pitvy jsou české specifikum. V USA a západní Evropě se pitvá přibližně desetina až pouhá dvacetina českého stavu (počítaného na hlavu). Je to jednak dáno již zmiňovanou vírou jednak tím, že pitvy nejsou placeny z pojištění (vyjimky existují) ale především proto, že pitva znamená riziko pro lékaře ohledně možné žaloby na špatně vedenou léčbu.
U nás je trend podobný a počet pitev klesá. Prozatím je to ale pro české lékaře výhodné, protože je tělo zadarmo a mohou jej poskytovat jako službu pro výzkum západních kolegů, příp. si na nich dělat lacino doktoráty. Po pár žalobách toho také rychle nechají.

Rozhodně by měla být ochrana mrtvoly soukromoprávní povahy, tj. připadat dědicům nebo závěti, rozhodně to nepatří nějaké státní komisi nebo partě pohřebníků a MUDrů.

Tereza Matušková

Anonymní řekl(a)...

to Cepl : teorie bud říkat, co chce, i po případném rozhodnutí :-) Mimochodem toto přeci nemůže kvaitně rozhodnout soudce nějakým svým subjektivním výkladem (i když čistě technicky rozhodnout jde a musí to udělat), tento případ je rozhodně určený pro řešení zákonem.

Ladislav Točník

Michal Ryška řekl(a)...

Pěkný post a navíc na pořádně kontroverzní téma. Česká judikatura ohledně § 15 obč. zák. je v tuto chvíli v plenkách, nejzásadnějším judikátem v této oblasti je prozatím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007:

"Přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně."

Tomáš Pecina řekl(a)...

Žaloba by byla snadno představitelná, o nic bizarnější než žaloba na baseballovou pálku s nápisem "NA CIKÁNY". Můj názor ovšem je, že pouhé pohoršení nepředstavuje zpravidla dostatečně intensivní zásah do osobnostního práva, aby to odůvodňovalo reparační prostředky ve smyslu § 13 ObčZ.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Ladislav Točník:

Ochrana těla je soukromá záležitost, tak soukromá a tak osobní, jako máloco; a proto ji pociťují různí lidé velmi odlišně (viz vstup pana Dvořáčka a reakce na něj). Zkoušet to nějakým způsobem normovat je beznadějné, a zkoušet odhadovat "nasucho" konkrétní okolnosti případu, který se ještě nevyskytl, je beznadějné rovněž. Případy se mohou zásadně lišit.

Vyskytlo se několik případů na vzdáleně podobná témata, jak citoval pan kolega, například; nebo případ, kdy si žalobce stěžoval na to, že do hrobu jeho rodiny byla umístěna cizí osoba.
Pokud je mi známo, příbuzní komerčně či nekomerčně vystaveného člověka u nás doposud žalobu nepodali.

Martin Bílý řekl(a)...

VJC: to já vám taky jden přidám, i když jej znám jen z doslechu - rodina chtěla ještě před kremací otevřít rakev, zaměstananec pohřební služby byl proti - rodina si to vynutila a na babbičce ležel cizí chlap. Samozřejmě mrtvý. Policie zjistila, že se jedná o způsob, kterak chtěl organizovaný zločin ukrýt mrtvolu.

Ale zpět k tématu - jaký je rozdíl mezi touto výstavou a výstavou např. egyptské mumie? Podle mého se jedná o ještě markantnější porušení předpisů, protože uvedená mumie, za života faraon, celkem jasně stanovila, jak má být s jejími ostatky naloženo - mají být nabalzamovány a spolu s cennostmi a otroky uloženy v mastabě. Není pochyb o tom, že nechtěl být vystaven okukování kolemjdoucích jako atrakce - my ale jeho přání nerespektujeme!

Jediný rozdíl je, že je to stará mrtvola, takže nás netrápí, že by se to mohlo stát i nám. Nebo našemu dědečkovi. nebo alespoň ne v nejbližší době...

Anonymní řekl(a)...

Zásah zákona jsem tak, že by měl zakázat pitvy bez předchozího souhlasu (samozřejmě za živa:-) a pak následovat uložení do země nebo tzv. na pekáč bez možností nějakého fotografování, návštěv třetích osob atp. v mezidobí. Byl jsem na brigádě před 20 lety v krematoriu, takže jsem viděl i za plentu - od té doby nemám žádné iluze a taky žádné požadavky.
Hádejte například, kde asi pracují nekrofilové :-(, hádejte, kde berou doktoři a úchylové fotky do svých prací (např. znetvořená těla po nehodě).
Všechno ostaní by bylo porušením zákona a sankce by samozřejmě závisela na celkem volné úvaze soudu,tj. na aktivitě pozůstalých. Pomohlo by i povinné zveřejňování jmen podobných úchylů - to zabere na tyto "tatíky od rodin" nejvíc.

Ladislav Točník

Dan Dvoracek řekl(a)...

TM: Je třeba důrazně rozlišovat mezi pitvou forensní (ať již kriminalistickou či medicínskou) - tzn. zjišťujeme proč dotyčný umřel - a pitvou edukativní, kde se medici učí na mrtvolách svému řemeslu (+ obdobná vědecko pedagogická užití).

Pokud jde o ty první pitvy, tam máte pravdu, těch je hodně. Pokud jde o ty druhé, tam pokud mohu soudit je jich žalostně málo. A nezbývá než se znovu ptát, zda jedinci odmítající dát své mrtvé tělo lékařům na výuku a výzkum budou stejně horlivě též odmítat přijímat za života plody takové výuky a výzkumu.

Anonymní řekl(a)...

Psala jsem o pitvách, které označujete jako medicínské. Naši doktoři to dělají ne kvli nějakému poznání, ale pro své soukromé aktivity. Na západě, pokud není podezření z tresného činu, se pitva nedělá a bez souhlasu pozůstalých ani v některých zemích nesmí.
Edukativní pitvy jsou asi ve srovnatelném měřítku, ono zase na to tolik těl nepotřebujete (viz. výuka mediků) a na západě je pravidlem, že zaměstnanci univerzit a nemocnic dávají souhlas s pitvou, což pro danné účely plně postačuje.

K otázce potřebnosti pitev bych jen uvedla, že se žádné farmakologické výzkumy na mrtvých tkáních nedělají - neb nemají žádný smysl. Pro samotnou léčbu dnes patologům stačí vzorek živé tkáně a není potřeba se hrabat ex post v mrtvole, abych si své doagnozy ještě pěkně ověřil.

Tereza Matušková

Michal Ryška řekl(a)...

MB:

Pokud to provedou s dědečkem, jako vnuk nemáte de lege lata přes § 15 obč. zák. šanci. Musíte si počkat na postmortální ochranu de lege Eliáš.

Viz. i zde:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=637413

Jinou věcí je, že (podle citovaného judikátu NS) by byla možnost využít přímo § 11 obč. zák.

Peter Brezina řekl(a)...

Ja osobne bych tam verejnopravni dimenzi rozhodne videl - uz jenom kvuli lidem bez pribuznych nebo cizincum. Ale i obecne si myslim, ze ciste soukromavni pohled na tuto vec je neprilehavy: jednak bychom tim ukladali (truchlici) rodine plnou miru soukromopravni "bdelosti" a nutnost na vlastni naklady postupovat jiste neprijemnou litigacni epizodu, jednak by nam to soukromopravni nakladani mohlo pervertovat do podoby umelecky ztvarnene treba slovenskym punkem (to na odlehceni teto chmurne uvahy :)

"Myslím, že stát selhává v mnohem podstatnějších sférách ochrany lidských práv než je ochrana mrtvol." - to ma byt argument??

"Kdyby kritici této výstavy udělali něco pro jednoho konkrétního seniora nebo opravili aspoň jeden cizí zanedbaný hrob, udělali by pro ty mrtvé daleko více." - jednak nevim, jak peci o seniora neco udelate pro mrtve, jednak uplne netusim, jak se mrtvemu pomuze tim, ze se mu opravi zanedbany hrob. Osobne se zanedbanymi hroby uplne problem nemam, naopak je povazuji za romantiku sveho druhu (kdo nikdy v lese nenarazil na zarostly stary (obvykle zidovsky nebo nemecky) hrbitov, asi nepochopi). Predpokladam, ze velka cast kritiku v cele s T. Halikem se za ty zesnule modli, cimz jim (dle sve nejhlubsi viry) pomahaji urcite nic, nez opravenim hrobu (a ted to zase schytam za to nabozenstvi, ze?). Jinak k te vytce plati to same, co k te predesle - a to je jako argument??

"jaký je rozdíl mezi touto výstavou a výstavou např. egyptské mumie?" - to je konecne zajimava otazka, ja osobne odpovedet zatim neumim. Urcite je rozdil v tom, jestli se mrtve lidske telo vystavuje ("pietne") v muzeu nebo jestli se s nim objizdi svet jako s poutovou atrakci (viz diskuse o Hrdlickove nebo Naprstkove muzeu). Ale tam ta otazka asi presne nemiri...

obecne: myslim, ze ten post velmi precizne ukazuje na pomerne hustou pravni "mlhu" v oblasti, do niz se pravnik obvykle vubec nediva. Souhlasim s VJC, ze velka cast tohoto prostoru je prozkoumatelna soudy, a bylo by asi nejlepsi jim tuto pravomoc v plne mire ponechat (uvedomme si treba jenom to, ze "pozustatky" cloveka jsou oznacenim lidskeho tela v nekolika zcela odlisnych situacich, coz by takrka nutne vedlo k tomu, ze standardni soudobe legislativni podchyceni teto veci by nekterou z nich pominulo...), nicmene se domnivam, ze v casti teto materie je legislativni ukotveni zcela nezbytne a zasadne zde chybi (viz treba ta mezera v trestnepravni oblasti).

A uz jenom na okraj: moc bych se bavil, kdyby poradatelum za dva roky "exponaty" "zabavili" a pohrbili hned po prijezdu - a i nevyhnutelne nasledujici pravni bitva by myslim byla velmi poucna...

Anonymní řekl(a)...

Pane Brezino, není ta mlha blízko vás ? Co jste chtěl tím postem říci ?

Evžen Jung

Dan Dvoracek řekl(a)...

PB: Argument je to podle mého názoru potud, že není nutno se té oblasti příliš věnovat pro její značnou okrajovost. Souhlasím, že je to právně zajímavé, to jistě, ale dle mého soukromého názoru je to no-issue.

Anonymní řekl(a)...

1/ Pokud by ty nebožáky český stát pohřbil, právní bitva by nenastala, nebo podle tvrzení organizátorů tato těla nemají DNA, takže by nebyl pozůstalý identifikovatelný. Nehledě nato, že by stát mohl přistoupit k žehu :-), tam by ani náhodné "rozpomenutí" se na DNA k ničemu.

2/ Pieta se nedělá jen pro pozůstalé ale i pro mrtvého. Například zádušní mše zde není pro příbuzné (narozdíl od poněkud onbskurního rozloučení v květinové síni krematoria). Proto i taková úprava hrobu svědčí i mrtvému. Dialektický materialista to asi ale nepochopí.

Ludvík Pasoun

Michal Ryška řekl(a)...

PB:

Veřejné právo - a zejména trestní právo jako ultima ratio - není všemocnou spásou. Může samozřejmě vystavit celé věci autoritativní stopku a uložit případně i nějaké sankce, ale rozhodně plně nevyřeší případné satisfakční nároky osob blízkých.

Právní aktivity v oblasti soukromého práva jsou pak na nich - stejně jako na jiných, kteří jsou obdobné nepříjemnosti nuceni podstupovat při nesrovnatelně závěžnějších zásazích a traumatech.

Kotrlý řekl(a)...

Ad egyptské mumie: Rozdíl s Bodies je nabíledni. Mumie není lidským pozůstatkem, ale (důkladně!) pohřbeným lidským ostatkem. Toto rozlišení zákona o pohřebnictví nás nutí odpoutat se od obvyklého nazírání na mrtvé.

Anonymní řekl(a)...

ad Dvoracek : i tak okrajova vec jako sabotaz je predmetem zajmu trestního prava.

Martin Salava

Dan Dvoracek řekl(a)...

LP: Nevím, zda jsem dialektický materialista, ale asi bych byl obvykle zařazen do skupiny těch, co to "nechápou". Takže bych rád předeslal, že chápu, co říkáte, ale pokládám to za nesmysl. Pokud je mi známo, neexistuje žádný věrohodný důkaz, že náboženské obřady po smrti mají jakýkoli vliv na nebožtíka. O jejich významu symbolickém nepochybuji, nicméně to je přesně ten význam pro pozůstalé.

Peter Brezina řekl(a)...

ad MR:

ja taky nerikam, ze by to bylo ZCELA verejnopravni veci. Nicmene mam vyhrady k tomu povazovat tuto oblast za ZCELA soukromopravni (narazim zejmena na slova VJC "Ochrana těla je soukromá záležitost, tak soukromá a tak osobní, jako máloco", ktera jsem mozna dezinterpretoval, nicmene k te dezinterpretaci obecne svadeji, tak jsem to chtel trochu vyvazit :)

ad DD: To, ze to Vas osobne nezajima, jsem tak nejak pochopil :) Rozhodne Vam to neberu, spis se jenom divim, ze pri te nezajimavosti jsou 4 komentare z 22 z Vaseho pera...

ad LP: No to by prave bylo zajimave, zda a jak by organizatori proti tomu zasahu brojili.

ad EJ: Taky se vzdycky zlobim, kdyz necemu nerozumim... Obvykle spis na sebe, ale nekdy je ten pocit obecnejsi. Takze Vas chapu a omlouvam se, ze jsem Vam zpusobil hermeneuticka muka.

Kotrlý řekl(a)...

DD: Reformátor John Frith také odmítl roku 1531 myšlenku, že modlitby za mrtvé mohou být jakkoli prospěšné. Jediný způsob, jak očistit hřích bylo krví Ježíše Krista, který stál mezi Bohem a lidstvem. Byl to Kristus, a Kristus sám, který mohl spasit: kněží, modlitby, almužny, odpustky nebo jiné tradiční metody neměly na spásu duše žádný dopad.

Anonymní řekl(a)...

Zde není rozhodující váš názor nebo můj názor ale jednotlivý názor živých pozůstalých. Pokud oni mají za to, že jim uklizení hrobu, mše, modlitba za zemřelé atp. pomůže, pak mají být jejich práva chráněna. Pokud chcete, abych byl empatický k vaší lásce k zanedbaným hrobům, pak budte empatický k těm, co v nich leží a představte, zda by si přáli, aby jejich hrob byl zanedbaný. Pokud vám je ale pod 50 let, tak se raději zeptejte při nedělním obědě rodičů.

Stát by měl tedy kontrolovat skrze trestní právo nějaký minimální standard (nemožnost obchodování s těly, pitvy, vystavování atp.) , zbytek je na soukromoprávní oblasti.

Ludvík Pasoun

Dan Dvoracek řekl(a)...

MS: Rozdíl, který podle mého názoru zapříčiňuje, že vaše přirovnání není přiléhávé, je v tom, že sabotáž se sice nestává, ale stane-li se, je to dosti společensky nebezpečné (a od 1.1. škodlivé). Naopak rpůzné nehezké zacházení s mrtvolami je asi spíš dosti časté, nicméně nebezpečnost/škodlivost takového jevu pokládám (já, osobně, názor nemusí býti sdílen) za banální.

Anonymní řekl(a)...

Pane Kotrlý, reformátor si mohl myslet, co chtěl, přesto protestanté se ve valné většině za mrtvé modlí.

Stále se sem pletou teologické názory a ateisticko-materialistické názory. O to ale přeci nejde. Důležité je, co si myslí většina živých a pokud je pro ně pieta spojená s mrtvými podstatná, pak se má jejich názor a vůle chránit bez ohledu na názor vulgárního materialisty nebo puristického teologa!!

Roman Blatný

Anonymní řekl(a)...

Dvořáčku, rozdíl je jistě patrný všem. takto byste mohl schodit jakékoliv přirovnání. Šlo ale o okrajovost, kterou jste před tím argumentoval.

Martin Salava

Anonymní řekl(a)...

Doufám, že jste tento reformátorský názor necitoval Opatrnému a nebohému Hrdinovi při obhajobě :-) I když o katolicitě p. Opatrného lze poprávu pochybovat.

Jiří J. Stodola
MU Brno

Dan Dvoracek řekl(a)...

RB: Zajisté je však legitimní s názorem většiny polemizovat ve snaze přesvědčit dostatek lidí tak, aby se většinový názor změnil. Není-liž pravda.

Jinak s vámi souhlasím - pokud to pro většinu lidí důležité je (asi ano), je celkem jedno proč (asi hromada různých důvodů), není vcelku důvod to neošetřit, pokud to nepřináší nějaké významné negativní jevy.

Sám pokládám za významný negativní jev přehnané úcty k tělesným schránkám mrtvých osob omezení vědeckovýzkumné a pedagogické činnosti o tato těla se opírající, nicméně to už by bylo na debatu nad konkrétním zákonem, nikoli v této míře obecnosti.

Anonymní řekl(a)...

Trestný čin zohavení mrtvoly je podle mého názoru nesmysl, protože například zohavení nebožtíci po nehodě by už nemohly být chráněným objektem trestního zákona, čímž by docházelo k diskriminaci podle zohavenosti :-)

Waldemar Hnát

Anonymní řekl(a)...

Hezký post. Aspoň se člověk dozvěděl něco praktického o osvícenství (vysypávací rakve:-) což byla mimochodem pěkně zmatená doba a s iluminací to mělo opravdu málo společného.

Presumpce souhlasu u odběru orgánů a tkání pro transplantace ex mortuo je správná, i když bych k tomu nikdy nedal souhlas. Libí se mi ale, že mám možnost beztrestně tuto možnost vyloučit (stejně jako žena v případě interupce).

Petr Mácha

Kotrlý řekl(a)...

Vážený pane Stodola, to víte, že jsem citoval, netuše, že v očistec nevěří ani pravoslavní křesťané, a přesto se za duše také modlí... (to byla připomínka přítomného doc. Václava Ventury).

Michal Ryška řekl(a)...

PB:

Pak už si rozumíme a souhlasím. Pokud Vás kolega Cepl svedl na scestí ("Ochrana těla je soukromá záležitost, tak soukromá a tak osobní, jako máloco"), pak ani já s ním nesouhlasím.

Např. pro oblast aplikací biologie a medicíny existuje jednoznačný a kogentně stanovený zákaz, aby lidské tělo a jeho části byly zdrojem finančního prospěchu (viz. i čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně).

Anonymní řekl(a)...

MR:

Debata se nám poněkud rozkošatěla a znepřehledněla. Prapůvodní téma bylo "tělo jako výstavní předmět". V tomto směru jsem reagoval, že je to soukromá záležitost (o čemž mne jen utrvzruje pestrá směsice nejrůznějších reakcí).

To, že existují jisté pevně dané hranice v trestním a správním právu, to nepopírám; mám ale zato, že primárně míří trochu jinam (např. snaze zabránit skrytému vraždění pacientů a používání na orgány, nebo otázkám hygieny).
Problém vystavovaných mrtvých lidí je daleko subtilnější, a v této konkrétní oblůasti jde o zájem povýtce soukromý.
A myslím, že tento soukromý rozměr je ve skutečnosti jádrem úcty k mrtvým i v širším smyslu a jiných případech; zákon, který nařídí určitou formu piety není dobré řešení.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Omluva - uteklo jméno.

Dan Dvoracek řekl(a)...

PM: Kdybyste byl, nedejbože, vážně nemocný a mohla vám pomoci transplantace - orgán byste si vzal nebo ne?

Pokud ano, nepřipadá vám to nemístné?

Pokud ano, souhlasil byste, za jinak identických podmínek, že orgán v případě více možných příjemců dostane přednostně ten, kdož souhlas s odběrem svých vlastních orgánů sám dříve nevyloučil?

Pokud ne, nepřípadá vám to nemístné?

Zcela upřímně říkám, že se nesnažím na vás útočit, snažím se pochopit to rozpoložení člověka, který i po smrti má dojem, že jeho játra mu k něčemu jsou - že jsou mu dokonce víc k něčemu než by byly někomu jinému, dosud živému, na smrt nemocnému.

Kotrlý řekl(a)...

V zájmu ochrany piety a důstojnosti pohřebišť zavedl zákon o pohřebnictví dokonce institut ochranných pásem, jenž má být veřejnoprávním nástrojem ochrany hřbitovů před negativními zásahy v místě, kde spočívají lidské ostatky. Něco analogického přece jen chybí pro dosud nepohřebné tělo ležící obnažené týden na chodbě prosektury nebo rok pod září reflektorů. Co udělat legislativně pro to, aby se Bodies, jejichž čínští příbuzní na soukromou žalobu nemají nárok, příště mohla dostat k českému soudu a ne k přestupkové komisi?

Michal Ryška řekl(a)...

VJC:

Určitě se (zvlášť při našem naturelu a profesním zaměření) shodujeme, že každý si může hranice své soukromé sféry stanovit zásadně sám - a třeba i pootevřít dvířka bulváru (=veřejnosti) k rodinnému fotu za 200 tisíc.

Viz. zde:

http://www.lidovky.cz/paroubkovi-dostali-za-fotku-dcery-200-tisic-penize-pujdou-na-charitu-1fn-/lide.asp?c=A091103_115748_lide_glu

Problém však je, že tahle svoboda právě v nakládání s lidským tělem do značné míry absentuje. Takové součástky zkrátka neprodáte za žádnou cenu - ani za těch 200 tisíc. Nemůžete. Nikdo z nás proto není pánem svého těla a o ochraně těla jako o ryze soukromé záležitosti prostě hovořit nejde.

Anonymní řekl(a)...

ad Dvořáček:
Proti transplantaci orgánů nemám námitek. Zrovna tak nemám námitek proti tomu, kdo transplantaci odmítne (na jakékoli straně jako dárce nebo obdarovaný).
Obávám se, že to nepochopíte, ale stavět proti sobě zdraví a víru nelze tak, jak to děláte vy, nelze, resp. lze ale pak to nemá řešení. Hodnotově je každ nesrovnatelné, pokud bych nepřijmul Marxův materialismus a oceněné aktivum (zdraví) jako větší hodnotu než "nadstavbu" (rozuměj víru).

Pokud by mi někdo nabídnul transplantaci mě jako dárci, neodmítnu, pokud by chtěl orgány po mně (po smrti), tak to odmítnu. Z vašeho poněkud hegeliánského pohledu sobectví, ok, to na věci nic nemění, z mého hlediska naprosto jasná věc. Vašemu pohledu rozumím a je mi dopředu jasné, že s vašimi názory na život mě nepochopíte ( a já po tom ani nijak netoužím ). Pokud ale chcete porozumět měmu názoru, ptejte se (v tichosti, ne zde na webu, sem to nepatří), kde se tady vzalo tělo, co je duše, co je smrt atp.

Petr Mácha

Kotrlý řekl(a)...

Budu si muset na svoji otázku, jak Bodies příště dostat před soud, odpovědět sám. Inspiraci jsem hledal ve 40 komentářích k mému postu, což je více než dost.

1. Je to nemožné, a proto nechci. (Vojtěch J. Cepl: „Soukromý rozměr je ve skutečnosti jádrem úcty k mrtvým.“
2. Je to nemožné, a proto zatím nechci. (Michal Ryška: „Musíte si počkat na postmortální ochranu de lege Eliáš.“)
3. Je to nemožné, ale přece chci. (Petr Březina: „Pořadatelům za dva roky "exponáty" zabavit a pohřbít hned po příjezdu.“)

Závěr? Je občanské právo, ale není lidské právo. Je zdravotní právo, ale nejsou sankce. Je pohřební právo, ale není východisko z epikurejského utěšlivého sebeklamu: „Jsem-li já, není smrt; je-li smrt, nejsem já.“

Anonymní řekl(a)...

Stačí to dostat k soudci, kterýmu zemřelo například vlastní dítě. Ten už pietu chápe docela jinak.

Ladislav Tichý

Dan Dvoracek řekl(a)...

PM: Jak prosím vidíte mou otázku ohledně preference při transplantacích ve prospěch těch, kdož na systému sami aktivně participují, na úkor těch, kdož se rozhodli na systému neparticipovat?

Tzn. příjemce, jenž sám odmítá být dárcem dostane vhodný orgán jen tehdy, pokud na něj nečeká jiný vhodný příjemce, který sám neodmítá být dárcem.

Pokládáte to za jinak srovnatelných podmínek za legitimní?

Michal Ryška řekl(a)...

TK:

"2. Je to nemožné, a proto zatím nechci. (Michal Ryška: „Musíte si počkat na postmortální ochranu de lege Eliáš.“)"

Obávám se, že došlo k tomu, co kolega Cepl trefně označuje jako deformaci informací.

Ohledně potenciální žaloby na ochranu osobnosti jsem neuvedl, že je to nemožné. Stejně tak ani to, že zatím nechci.

Psal jsem o nemožnosti domáhat se postmortální ochrany vystaveného dědečka dle současného § 15 obč. zák. pouze z hlediska aktivní legitimace vnuka. Současně jsem uvedl, že i vnuk může využít přímo § 11 obč. zák. - právě s poukazem na 30 Cdo 3361/2007.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

"Je to nemožné, a proto nechci."

Jak už upozornil kolega, toto jsem netvrdil a jedná se o zjevný omyl. Moje první poznámka byla, že taková žaloba dosud nepřišla; a pokud by přišla, pak by šlo teprve řešit, co s ní. Jen v této debatě se vyskytla celá řada natolik odlišných situací, že paušální závěr nemá vůbec žádnou cenu.

Názor "nechci" z mé strany se vztahovalo k úvaze de lege ferenda to vyřešit natvrdo nějakým předpisem ("mrtvá těla vystavovati je zakázáno", například).
Existují komunity, které vystavování mrtvých těl považují za součást povinné úcty. Jiní to vnímají přesně naopak.

Pokud otázka zní "jak bodies dostat před soud", pak je odpověď nasnadě - najít příbuzného těch vystavovaných a přemluvit ho, aby žalobu podal.

Anonymní řekl(a)...

Není nic jednoduššího než tvrdit, že jste příbuzným vystavovaného, např. že to je váš pradědeček. Pokud tam není DNA (což je poněkud podivné), nelze doložit, jaká je její "totžnost" a soud by se tím musel zabývat.

Tomáš Verner

Štěpán Šťastník řekl(a)...

Ad Dan Dvořáček a s ním souznějící diskutéři

Omlouvám se za pozdější vstup do diskuse, ale z čeho usuzujete, že se jedná o okrajovou záležitost, kteréžto východisko se line jako červená nit všemi Vašimi příspěvky k blogu?

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tomáš Verner:

Viděl bych to právě obráceně. To, že jste příbuzný, je součást žalobního tvrzení, které byste měl dokázat. A žalovaná strana by to zpochybnila velice snadno.

Jinak mám dojem, že někdo v článku či v odkazech odmítal to, že by v exponátech chyběla DNA (v souvislosti s divokou teorií, že "pokud tam není DNA, nejsou to lidské ostatky").

Kotrlý řekl(a)...

Ad MR a VJC: Děkuji vám za stanovisko k mému zjednodušení, které vaše komentáře skutečně zdeformovalo. Dopustil jsem se rychlého dešifrování vašich názorů, které neznám jinak než z četby, a podle jediné věty, aniž jsem si dopřál čas k identifikování ostatních, jsem nahradil vaši vůli vůlí zcela jinou, která dodala moje paměť. Váš postoj je pro mě radostnou novinou, že spravedlnost ani držení práva nejsou nedostupné a že se zbytečně namáhali ti, kteří podali podnět městským úřadům. Najít příbuzného těch vystavovaných a přemluvit ho, aby žalobu podal je jak se zdá nesnadný úkol proniknutý neznámem, žaloba by byla neocenitelně vzácná a kladný výrok soudu by navzdory všemu zůstal pravděpodobně nerealizovatelný. Ale nejsem advokát ani soudce. Jsem legislativec, který chce novelizovat zákon o pohřebnictví, který s Bodies v roce 2001 ještě nepočítal a konání takové výstavy, která po světě běží od roku 1995, u nás ani nepředvídal. I ve Francii, kde se výstava konala již dříve, nejdříve novelizovali zákon o pohřebnictví s účinností od 19. prosince 2008 (!). Tento předpis za pět minut dvanáct novelizoval odst. 1, 2 a 5 článku 16 Code Civil, kterými se na mrtvolu vztahuje stejná ochrana jako na tělo živé osoby a podle kterých mrtvoly a jejich části mají být především pohřbeny nebo zpopelněny či umístěny do vědeckých sbírek veřejnoprávních právnických osob; soukromé držení mrtvol je nezákonné.

Anonymní řekl(a)...

Když soudu dám úmrtní list po pradědečkovi, jak mě někdo zpochybní link dědeček - vystavená mrtvola bez DNA ? Pradědečkovu DNA už nikde jinde nenajdete a já nemusím být pokrevní příbuzný:-)

Jak prokáže organizáto vlastnické (právo držby) k mrtvole ? Naopak já mu ty čínské falsifikáty zpochybním velice jednuduše. Skutečné příbuzné on totiž nezná.

Podle mého názoru by se soud k meritu nakonec musel dostat.

Tomáš Verner

Michal Ryška řekl(a)...

TV:

Břemeno tvrzení i břemeno důkazu ohledně aktivní legitimace je na žalobci. Pokud soudu prokážete, že Vám umřel pradědeček, možná Vám vysloví upřímnou soustrast, ale rozhodně bez dalšího nepřistoupí na závěr, že právě pradědeček je vystavenou mrtvolou.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

T. Kotrlý:

Víte, já připouštím i možnost toho, že se někomu jeví být posmrtné vystavení jako neutrální (tvrdí to tu třeba pan Dvořáček, a já nemám žádný důvod mu nevěřit), a jiným dokonce jako přístup správný a chvályhodný, o čemž mne přesvědčuje třeba snaha uchovat na věky soudruhy Lenina nebo Gottwalda.

Rozhodně si nemyslím, že by měl v této věci legislativec být nadán mocí rozhodnout to za někoho jiného a vědět, co je pro něj nejlepší.

Pod "okrajovou" otázkou vašeho postu se skrývá problém obecnější a hlubší; některé věci opravdu fungují lépe při "subjektivním" výkladu soudce, neb ten může právě k podobným konkrétním a osobním okolnostem přihlédnout; což je přesně to, co by legislativec dělat neměl.

Narozdíl od jiných se mi totiž jeví být legislativa stejně subjektivní výtvor, jako rozsudek.

Kotrlý řekl(a)...

TV:

Pozor, na výstavě se vystavují pouze mladá a krásná těla! Nikoli stará a zdeformovaná. A dále: v exhumovaném pradědečkovi, tj. i v zetlelých lidských ostatcích je přítomna DNA! A dále: jak dokážete, že nebyl Váš pradědeček pohřben, ale odevzdán pro lékařské potřeby balzamačům a anatomům?

Anonymní řekl(a)...

Můžete mi konečně vysvětlit, proč by na to soud nepřistoupil ? Buď si myslíte, že existuje ještě nějaký jiný dokument, který je schopen spojit dávno zemřelou osobu s jejím mrtvolou anebo doufáte v odpověď ze znaleckého posudek ? To je ale bláhovost,protože to nemá znalec s čím porovnat !!!

Jak bych vám měl jinak prokazovat, že ta skulptura ve vitrině je můj předek než umrtní listem a svědectvím někoho z rodiny ? Nejsme přeci u tresta ale u civila (chápu, že v postkom zemích se ten rozdíl někdy stírá)

Tomáš Verner

Martin Bílý řekl(a)...

Vystavovaná mumie - jasně, je to dokonale pohřbený ostatek, který ale z hrobu vytáhhli a předvádějí ho jako exponát. Takže znovu opakuji - kde je ve výsledku rozdíl mezi mumií a bodies?

DD: perfektní úvaha - kdo svolí být dárcem v případě vlastní smrti, má přednost - to je velice fér.

Anonymní řekl(a)...

Pokud jsou vystavovaná těla mladá, tak to není na překážku věci, pradědečkové umírali zpravidla mladí ?
Potvrzení o balzamování z roku 1883 a převozu do Číny ? Klidně, kolik jit chcete napsat od firmy Rakve, kříže a syn včetně účtu ? Víte, tehdy stát neřídil všehomíra :-)

Ivan Doležal

Kotrlý řekl(a)...

MB: Takové zacházení s lidskými ostatky je přece trestný čin! Tři roky natvrdo a možná i více. Viz můj článek, na který reagujete.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Tomáš Verner:

V neexistujícím hypotetickém sporu není asi důvod k rozčilení.
Kolega vám naznačil; ono je třeba možné začít dokazovat, co se dělo s tělem vašeho pradědečka; najít smlouvu, podle které bylo prodáno vystavovateli, zřízence, který tělo nakládal do letadla, atd. Taková plastinace a následná výstava zřejmě nejsou procesem, který by se obešel zcela beze stop.
Doporučuji si povšimnout, co všechno může být důkazem; v žádném případě se to neomezuje na úmrtní list či jiné "úřední lejstro".

Názor, že se rozdíl mezi trestním a civilním procesem stírá, by si asi zasluhoval zvláštní post a debatu; nikdy jsem nic podobného neslyšel.

Martin Bílý řekl(a)...

Trestný čin - no jenže to je bez dovolení a svévolně. Ale archeolog to nedělá bez dovolení nebo svévolně...trestný čin to jistě není.

Anonymní řekl(a)...

U faraonské mumie převážía archeologická hodnota hodnotu perverzity, na ktesé počívají bodies. Jinak se jedná o totéž včetně profitability.

Petr Sádlo

Peter Brezina řekl(a)...

ja myslim, ze se nam zde v te diskusi ztraci ta zakladni vec, ze lidske telo neni vec :)
naznacil to uz autor postu, a i tam jsem miril tim, ze ta vec ma vyraznou verejnopravnou dimenzi. Z toho duvodu se spis priklanim k pomerne mirne dukazni povinnosti pripadnych "pozustalych": skutecne si nemyslite, ze by jim stacilo unest bremeno tvrzeni ("je to muj dedecek/prastryc/prababiccin milenec z valky/dedeckuv spolubojovnik, ktery mu v zakopech zachranil zivot atp.," tvrdit to pro vetsi duveryhodnost muze nejaky emigrant z US, "ktery nedal k vystavovani souhlas/byl radne pohrben a jeho hrob byl plastinatory vykraden/...") s tim, ze naopak bremeno dukazni by stihalo "majitele" "exponatu"? Jeste lip, kdyby tu zalobu podali mistni clenove nabozenskeho spolecenstvi Falun Gong s tim, ze jde o jejich souverce, k nimz je poji pouto blizke vztahu pribuzenskemu. Nebo jeste lepsi uvaha (za hranici prava, neco ve smyslu Fullerova pateho namestka): "ukradnout" "exponaty" svemoci a nechat "majitele", at zaluji o vydani (a prokazuji vlastnictvi).

Dalsi uvaha (otazka): je-li rozhodnym momentem pro odliseni pozustatku a ostatku pohreb (nebo zpopelneni), co se tim pohrebem rozumi? Nebyly ty pozustatky pohrbeny jiz tim, ze se octli v Lucerne pod zemi?

Kotrlý řekl(a)...

Ad PB: „Nebyly ty pozustatky pohrbeny jiz tim, ze se octli v Lucerne pod zemi?“

Zjednodušeně řečeno: Pohřbení zákon definuje jako uložení lidských pozůstatků v rakvi do hrobu nebo hrobky. Obecní hrobka Lucerna by byla oprávněna převzít Bodies jen tehdy, bylo-li úmrtí doloženo úmrtním listem, průvodním listem k přepravě lidských pozůstatků (umrlčí pas), zprávou oprávněného orgánu cizího státu nebo listem o prohlídce mrtvého (§ 22 odst. 2 zákona o pohřebnictví). Byla-li by Lucerna obecní hrobkou, pak převoz Bodies zpět do zahraničí po půl roce by mohl být klasifikován jako neoprávněná exhumace – v ještě tlecí době. Tu může povolit jedině nájemce hrobu (pan Porkert?) a krajská hygienická stanice. Nebo pokud by se nařídíla exhumace v trestním řízení pak předseda senátu nebo státní zástupce.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Peter Brezina:
Váš příspěvek je dalším důkazem, kterak je obtížné vést vyfabulované soudní spory; jen v tom vašem příspěvku lze dospět k mnoha odlišným závěrům. Takže, čistě z lásky k vám, neužitečně spekuluji:

1) "lidske telo neni vec" a "ta vec ma vyraznou verejnopravnou dimenzi"

IMHO nevidím mezi těmito myšlenkami nijakou příčinnou souvislost; leží zcela izolovaně vedle sebe.
A ještě s dodatkem, že ta veřejnoprávní dimenze tu možná je, ale nezdá se mi "výrazná", a zejména míří jiným směrem, než k otázce piety; tudíž v problému "bodies" poněkud odbočuje.

2) Kromě piety lze útočit proti "bodies" z titulu "veřejného pohoršení", tedy že "vystavená těla působí újmu veřejnosti", ale nepostřehl jsem, zda máte toto na mysli, a tento důvod se mi dnes, v Čechách l.p. 2009, nezdá být hájitelný.

3) "skutecne si nemyslite, ze by jim stacilo unest bremeno tvrzeni ("je to muj dedecek/prastryc/prababiccin milenec z valky/dedeckuv spolubojovnik, ktery mu v zakopech zachranil zivot atp.," tvrdit to pro vetsi duveryhodnost muze nejaky emigrant z US, "ktery nedal k vystavovani souhlas/byl radne pohrben a jeho hrob byl plastinatory vykraden/...") s tim, ze naopak bremeno dukazni by stihalo "majitele" "exponatu"?"

- to je právě to; lze vyfabulovat situaci, kdy by takové tvrzení zcela stačilo, zvláště, pokud by se žalovaná strana moc nebránila (nikdy jsem takovou obranu ostatně v situacích "wergeldu" neviděl).

Ale lze si naopak představit, že by právě tato část problému byla jádrem sporu. V každém případě žalobní tvrzení dokazuje žalobce; žalovanému pak nic nebrání navrhovat "protidůkazy" které to celé zpochybní - například v tom, směru, že vystavený je někdo jiný.

Budovat hypotetický skutkový děj je nekonečná zábava, a proto se varuji silných tvrzení.

4) kdyby tu zalobu podali mistni clenove nabozenskeho spolecenstvi Falun Gong...

- tady by měli v Čechách svázané ruce; ochrana osobnosti chrání u nás především fyzické osoby, a Falun Gong by museli problém vtělit do velmi úzkého koridoru § 19b o.z., což se mi jeví být nesnadné.
Osobně zrovna tohle pokládám za chybu legislativy, ale zároveň i téma daleko širší a složitější, než celý post.

Zbytek nechávám dalším.

Michal Ryška řekl(a)...

Mírná důkazní povinnost "pozůstalých", TV a PB:

Aktivní legitimace nějak prokázána být musí. VJC zmínil, že taková akce neproběhně zcela beze stop. TV nadhodil (a okamžitě relativizoval) možnost znaleckého posudku.

Pak je ve vztahu k identifikaci těla otázkou, zda platí:
a) argument vystavovatele o "umělé hmotě" zbavené "všech původních fyziologických, biologických a chemických vlastnosti živého těla (např. DNA)"
nebo
b) argument přednosty, dle kterého by "medik za tvrzení, že plastinace odstraňuje z tkáně DNA, musel zopakovat zkoušku".

Jako laik si to netroufnu posoudit. Rozhodně si ale umím představit případnou obranu vystavovatele založenou na tom, že (při akceptaci pouhého úmrtního listu jako důkazu identity) by se k jednomu a témuž tělu vyskytlo hned několik "pozůstalých" se zcela protichůdnými názory, jak naložit s "pradědečkem".

Anonymní řekl(a)...

Nesdíli u nás ale podle MPS věc movitá právo Číny (pokud je tedy prokazatelné, že jde o konkrétního čínana, jehož tělo se po smrti stává vlastnictví "všečínského lidu") ?
Teprve pokud bychom dovodili, že movitá věc podléhá českému právu, pak bychom je mohli nechat "zetlíti".

Fridrich Lomský

Michal Ryška řekl(a)...

I když se necítím dostatečně silný v kramflecích pro nějaké větší komparace, shodou okolností jsem se dostal k výtisku Civil Code of Québec. Tam je respektování těla po smrti výslovně upraveno zákonem (čl. 42-49), mimo jiné takto:

- zletilá osoba je oprávněna rozhodnout o způsobu svého pohřbu a o naložení se svým tělem (nezletilý s písemným souhlasem zástupce),
- pokud zesnulý nerozhodl, platí přání dědiců,
- zletilá osoba (nebo nezletilá osoba starší 14 let) je oprávněna darovat své tělo nebo povolit odstranění orgánů nebo tkání z něj pro lékařské či vědecké účely, nezletilý mladší 14 let se souhlasem zástupce,
- přání lze učinit před 2 svědky nebo písemně, stejně je lze odvolat,
- přání musí být splněno, pokud není závažný důvod pro nesplnění.

Je tedy možné, aby tělo na základě vysloveného přání nebylo pohřbeno. Ani tato úprava však nepočítá s tím, že by nepohřbené tělo mohlo být po smrti užíváno k jiným než lékařským či vědeckým účelům.

Peter Brezina řekl(a)...

ad VJC:

jiste, ta moje etuda byla prachsprostou fabulaci a nijak jsem to nezastiral, nicmene ucelem bylo ilustrovat, ze u lidskeho tela jakozto ne-veci se asi nemohou beze zbytku uplatnit procesni zasady civilu. Uznavam, ze to z te fabulace zrovna nekricelo :)

k te "veci" a "veci" jenom na upresneni: v prvnim pripade jde o vec jako hmotny predmet ("thing"), ve druhem o vec jako zalezitost ("issue"). To se tam taky lehce ztratilo.

K Falun Gongu: ja prave myslel individualni cleny Falun Gongu jako soukrome osoby

Porad mi z toho ale vychazi, ze takrka neprekonatelnou prekazkou soudniho reseni jakehokoli "vystavovani lidskych pozustatku" je prave problem aktivni legitimace zalobce a s ni spojene dukazni povinnosti v soukromopravnim ramci. A to zvlast proto, ze ackoli ta "procedura" po sobe nepochybne zanecha dukazni stopy, v pripade tohoto typu jsou takrka vsechny (rozhodne vsechny rozhodujici, pokud mi v Cine zplastinuji bratrance, tak se dostanu prinejlepsim k umrtnimu listu...) v rukou protistrany, a zjisteni jejich exitence by vlastne melo byt ucelem toho rizeni, ne jeho predpokladem. Nebo pouzit "antidiskriminacni model" (jakkoli se zde moc nenosi a ani ja k nemu zvlast velkou lasku nechovam): zalobce ma povinnost jakehosi "podlozeneho tvrzeni podezreni" a zalovany ma pak negativni ("vyvinujici") povinnost dukazni. Vyhodou proti antidiskriminacnimu rizeni samotnemu je, ze si hur umim predstavit sikanozni zneuziti teto zaloby, nevyhodou samozrejme (dalsi) prolomeni procesnich zasad, ktere bude svadet k analogickemu (ovsem ne nutne explicitne) postupu v jinych, neprilehavych pripadech.

Stejne si ale myslim, ze nejjednodussi (z hlediska "jak je dostat do hrobu, kam patri") by bylo "exponaty" zabavit, uredne pohrbit a cekat na zalobu na nahradu skody od organizatoru (te bych moc sanci nedaval, nicmene by byla urcite zajimava) a zaloby na vydani ostatku od pribuznych pohrbenych (tam bych ze zase nebal velkeho napadu). Jak tomu z toho postu rozumim, mel by to dokonce byt spravny zakonny postup. Problemem samozrejme je, ze tim prvnim krokem zde je administrativni zasah, ktery na jedne straneneni vynutitelny, na strane druhe je jen stezi kontrolovatelny.

Peter Brezina řekl(a)...

ad MR:

nejsem si jist, jestli to ustanoveni umoznuje vyslovne prani "nepohrbit"

pridavam obe jazykove verze v citaci:

"Le majeur peut régler ses funérailles et le mode de disposition de son corps"
"A person of full age may determine the nature of his funeral and the disposal of his body"

Vzhledem k tomu, ze to je obcan, tak asi spis ano, ale otazkou je, jestli tam nekde nejsou verejnopravni mantinely - nejake urcite jsou, otazkou je, jestli pohreb (at uz v jakekoli forme) narizuji...

Kotrlý řekl(a)...

Ad PB: Vaši nejistotu, zda je mozne "nepohrbit", se pokusim zesilit judikaturou opět z Francie (rozsudek, který počátkem roku 2006 vydala Státní rada Francouzské republiky ve věci Rémy X. a další, 6. 1. 2006, č. 260307, Recueil Lebon).

Bodies nejsou v této souvislosti ostatně nepodobné bojům za možnost pohřbívat zmrazením. Jde o problém kryogenního ošetření lidských pozůstatků, které v tomto případě spočívá v uložení mrtvého těla do speciálního mrazícího boxu v kryptě soukromého zámečku v Preuil v departementu Maine-et-Loire. Podle zprávy otištěné v regionálním francouzském tisku šlo o zvláštní soukromé boxy, v nichž byly pozůstatky uchovávány při teplotě – 65 oC, a které byly celodenně počítačově monitorovány. Soudní pře začala 13. března 2002, kdy soud v Saumuru na západě Francie nařídil pohřbít zmrazená těla manželů Martinotových. Podle soudního verdiktu musí opustit rodinné sídlo a být pohřbeni. Tribunál současně povolil úřadům, aby v případě potřeby při naplňování verdiktu použily sílu. Francouzský zákon předpokládá, že tělo mrtvého by mělo být pohřbeno, zpopelněno nebo věnováno na vědecké účely do šesti dnů po úmrtí. Žádný výslovný zákaz zmrazení se v něm však nevyskytuje. Zástupce prefektury však tvrdí, že pokud by se takový postup povolil, měl by brzy doma mrazničky s ostatky svých blízkých kdekdo. Martinotův obhájce mu opáčil, že zmrazení mrtvol není ani porušením veřejného pořádku, hygieny či respektu k zesnulým.

Michal Ryška řekl(a)...

PB:

Avizoval jsem, že v tomto nejsem silný v kramflecích. Přít se proto nebudu, ale Vámi citovaná věta z čl. 42 ve spojení s čl. 43 (viz. níže) jiné nakládání s tělem než pohřeb IMHO umožňuje.

"A person of full age or a minor 14 years of age or over may, for medical or scientific purposes, give his body or authorize the removal of organs or tissues therefrom. A minor under 14 years of age may also do so with the consent of the person having parental authority or of his tutor.

These wishes are expressed verbally before two witnesses, or in writing, and may be revoked in the same manner. The expressed wishes shall be followed, except for a compelling reason."

Anonymní řekl(a)...

Pokud je předmětem soudního sporu právo konkrétní "mrtvoly" nebo pozůstalého, pak by měl být z logiky věci v civilním sporu aktivně legitimovám pozůstalý s tím, že dokazovat totožnost kostí je problém, ale pokud soud nevidí zjevný rozpor v tvrzení žalobce měl by meritorně rozhodnout. Otázkou ale je, že pokud nezná veřejnost totožnost mrtvoly, pak těžko může pozůstalému nějaká stupidní výstava způsobit nemajetkovou újmu.

U správních prohřešků (proti zákonu o pohřebnictví a živnostenský zákon - dobré mravy), kam bych zařadil vystavování nespefikovaných kreatur jako v případě Bodies, by měl mít být k následné správné žalobě aktivně legitimizován rovněž návštěvník výstavy jako účastník správního řízení (osoba dotčená). V přestupkovém právu se moc nevyznám, počítám, že tam mohu dávat jednom podněty podobně jako u tresta.

Mně osobně je těch mrtvých nebožáků líto a výstavu bych nenavštívil. Ani bych však nezasahoval, je lepší když se perverzní choutky široké veřejnosti ukájejí v provozovně než ve volbách.

Petr Benák

Anonymní řekl(a)...

Taková malá analogie k pomsrtné piete. Jakou ochranu jako absolvent PF mám proti pozdější ztrátě kreditu školy ?

Ivan Hlas

Kotrlý řekl(a)...

Dáte-li se do řeči s nějakým neznámým o dojmu, zdá se společném, jakým na Vás působí odvolaní představitelé plzeňské právnické fakulty, a v příjemném hovoru se s ním shodnete, že vám připadají vulgární, tu však neznámý náhle ukáže patologickou propast, která vás od něho dělí, když si sáhne na kapsu a nedbale prohodí: „Škoda že tu nemám svůj revolver, nezůstal by z nich ani jeden,“ podobně i Vaše otázka, týkající se ochrany práv absolventů této školy, pro které by taková pietní zásada znamenala velkou výhodu, a tudíž patrně i velkou nesnáz, může být myšlena tak, že za vaším napohled obyčejným přáním se asi skrývá nějaká jiná myšlenka, nějaký podezřelý záměr, nějaký dřívější poklesek, pro který dosud každý odmítá přiznat, že na plzeňské fakultě kdy studoval. Pietní ochrana bude proto náležet právnické fakultě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti, nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (srov. návrh § 119 nového ObčZ).

Anonymní řekl(a)...

Zrovna v případě ZCU by byl k žalobě oprávněn děkan :-) takže moje žaloba, aby těch svinstev nechali, by skončila na tom, že správci "jména" v jejich konání pošpinění jména nevidí :-(. U mrtvých máme alespoň jistotu, že se proti nám nemohou už postavit.

Ludvík Holan

Kotrlý řekl(a)...

Oprava závěru postu

Tvrdil jsem, že v ČR absentuje právní předpis, upravující trestně právní ochranu dosud nepohřbených lidských pozůstatků uložených mimo pohřebiště, tj. ve zdravotnických zařízeních, prosekturách, provozovnách pohřebních služeb a veřejných či soukromých objektech. Trvalo mně téměř měsíc, než jsem dospěl k závěru, že takový předpis tu přece jen máme: jde o transplantační zákon, který zakotvil do trestního zákona zájem na řádném nakládání s odebranými tkáněmi a lidskými orgány, ať již z těla živé či mrtvé osoby (srov. § 209a odst. 2). Objektivní stránka spočívá v případě Bodies v tom, že pachatel v úmyslu obohatit sebe nebo jiného nakládal s odebranou lidskou tkání nebo odebraným lidským orgánem v rozporu s transplantačním zákonem (výstava nesměřovala k zachování odebrané tkáně nebo orgánu ve stálé kvalitě pro implantaci, včetně všech postupů přípravy, preparování a uchovávání tkání a orgánů). Pachatelem může být kdokoli. Subjektivní stránka tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, který musí být orientován k obohacení sebe nebo jiného.

Kotrlý řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Kotrlý řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Kotrlý řekl(a)...

Ještě lépe: Pachatel v úmyslu obohatit sebe nebo jiného nakládal s odebranou lidskou tkání nebo odebraným lidským orgánem v rozporu se zákonem o péči o zdraví lidu a se zákonem o pohřebnictví. Poznámka pod čarou, odkazující na transplantační zákon, nemá normativní charakter.

Kotrlý řekl(a)...

Dnes přišlo nové posouzení kauzy Bodies z pera státního zástupce pana M. Pávka, který se domnívá, že vystavovatel spáchal trestný čin podněcování (§ 164 trestního zákona). Firma Nation Czech Republic výstavou mrtvol veřejně podněcovala ke zmíněným trestným činům (§ 202a; § 209a odst. 2) nebo k hromadnému neplnění důležité povinnosti uložené podle zákona o zdraví o péči lidu a zákona o pohřebnictví. Pachatel může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta.