neděle 25. října 2009

Nejnovější rozhodnutí v případu "Justiční mafie"

ÚS zrušil odnětí kauzy „Justiční mafie“ soudci Ceplovi. Toto rozhodnutí asi nemohlo překvapit nikoho, kdo bere vážně základní práva včetně práva na zákonného soudce.

Senát ÚS nejprve odmítl návrh Marie Benešové na zrušení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). Jde o možnost odejmout věc soudci hned při prvém zrušení, což bylo použito právě v tomto případě. Tento návrh byl totiž zjevně neopodstatněný. Legitimním cílem tohoto ustanovení je podle ÚS ochrana práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě: „Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu řeší situace, kdy soudce soudu prvního stupně, jemuž byla věc přidělena, není schopen zakončit řízení zákonným způsobem. Předmětné ustanovení tedy chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně a umožňuje jim domoci se ochrany svých práv.“ Názor, že takováto věc by měla být řešena cestou kárné žaloby, ÚS odmítl, a to zejména s ohledem na to, že kárné řízení „neřeší dostatečně pružně problém účastníků řízení“ (blíže bod 26).

Dále senát ÚS projednal meritorně samotnou ústavní stížnost Marie Benešové. Samotné rozhodnutí ÚS podle mne patří do kategorie easy case (jak jsem tu psal již před půl rokem), protože Vrchní soud odnětí věci „dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje.“ Již samotná „[a]bsence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady“ (bod 33).

Nález ÚS navíc jasně ukazuje, že možnost odejmout kauzu zákonnému soudci hned při prvém rozhodnutí musí být naprosto výjimečná: „důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení“ (bod 34). S ohledem na další text (např. bod 35), stejně jako s ohledem na úvahy ÚS, kterými odmítl návrh na zrušení části zákona (viz shora), je evidentní, že to bude v podstatě jen případ zcela nepřiměřených průtahů před soudcem prvého stupně. Naopak tímto důvodem nemůže být negativní názor odvolacího soudu na rozhodujícího soudce, když k této argumentaci ze strany žalovaných ÚS podotkl, že „takové odůvodnění aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by bylo z ústavněprávního hlediska zcela neakceptovatelné pro zjevnou předpojatost odvolacího senátu“ (bod 36).

ÚS pak zakončil své rozhodnutí úvahou, která spadá do oblasti „common sense“, česky „selského rozumu“: „Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.“ (bod 37).

Kauza se vrací zpět na Krajský soud v Praze, a to zákonnému soudci Ceplovi. Podle prvých vyjádření žalobců (zaujalo mne nejvíce vyjádření místopředsedy NS P. Kučery: „Oceňuji hlubokou lidskost ÚS, s jakou dává nýmandovi i géniovi ještě druhou příležitost napravit předchozí chyby. U nýmandů je to sice zbytečné, ale u doktora Cepla očekávám, že se mu podaří na druhý pokus zařadit mezi génie“ Právo 23. 10. 09 - to je velmi podivné, a od soudce bych jej opravdu nečekal) se pokusí zpochybnit nepodjatost rozhodujícího soudce, a to na základě toho, že soudce Cepl své rozhodnutí komentoval, což prý není obvyklé (dr. Lžičař). K tomu podotýkám, že to možná není obvyklé v Česku, nicméně je zcela namístě, aby soudce své vlastní rozhodnutí vysvětlil médiím, pokud nepřekročí limity toho, co jako soudce říci může. Ničeho excesivního jsem si přitom v následném mediálním vystupování dr. Cepla nevšiml.
ÚS náleží úcta za to, že neprodleně zveřejnil plný text svého rozhodnutí bez jakékoliv anonymizace (která by s ohledem na mediálnost celé kauzy beztak nedávala smysl).

5 komentářů:

Michal Ryška řekl(a)...

Jak jsem to ze sdělovacích prostředků pochopil, námitka podjatosti pro mediální vystupování kolegy Cepla bude vznesena téměř s jistotou.

Zpoždění s meritorním rozhodnutím ale může být vyváženo nalezením hranic transparentnosti justice, a to zejména ve světle čato kritizovaných rozhodnutí ÚS (I. ÚS 722/05 ve věci "omluvy za listopad" - studenti brněnské architektury) a ESLP (Olujic proti Chorvatsku z 5.2.2009).

Velmi doufám, že ta hranice bude stanovena extenzivně.

Anonymní řekl(a)...

Zajímalo by mě, zda si Vrchni soud vezme nějaké poučení - dle médií nejde o první případ, kdy ÚS danému senátu rušil jeho rozhodnutí. Daný senát je dle názoru, který jsem zachytil, údajně nakloněn "silnější" straně, formalistický a nad rámec "jednoduchého" práva se prakticky nepovznáší, Ústava je pro něj věcí cizí až nepřátelskou. Teď nevypadá jako hlupák dr. Cepl ml., ale Vrchní soud. ÚS myslím též hezky zdůvodnil posuzování protiústavnosti toho kterého ustanovení zákona - je-li možný ústavně konformní výklad, nezakládá možnost výkladu protiústavního protiústavnost samotného příslušného ustanovení jako takového. Zajímavé čtení.
Jan Potměšil

Tomáš Pecina řekl(a)...

Námitka podjatosti podána být může, ale rozumná není. Předpokládejme, že ji Dr. Cepl neakceptuje, takže věc poputuje znovu k vrchnímu soudu, a od něj patrně opět k Ústavnímu soudu, což znamená další rok a půl bez jakéhokoli postupu v meritu věci. To rozhodně není ve prospěch žalobců, už proto, že mediální reflexe těchto jednotlivých kroků by jim byla stěží přízniva: spíše se dá říct, že ve své posici (do níž se ovšem dostali vlastní vinou) by se měli snažit stát mediálně menšími, až budou nejmenšími na celém světě, tak aby se na jejich kause co nejrychleji zapomnělo.

Michal Ryška řekl(a)...

Opět (byť s jinými specifiky) na téma veřejné vystupování soudce, podjatost a VS Pha:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=655129

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tragické. Měli by soudcům rovnou posílat erární lepicí pásku na pusu.

Je zajímavé, že podle VS-P je soudce podjatý, pokud je pozván někam na besedu, ale když má soudit svého kolegu z toho samého soudu, tak podjatý není.