15 srpna 2009

Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.

27 komentářů:

Hynek Baňouch řekl(a)...

Ahoj Michale.
Dovolím si pár poznámek, které snad zachovají rámec postu (nebo jen mírně vybočí. Ale zpět k tématu:

Studium "živého práva" v letech 1945-1989 je na začátku. Je třeba shánět pamětníky a ptát se jich (a zapisovat).

Důležitá je jak makro historie a historie systémová, tak historie každodennosti, historie konkrétních příběhů.
Příspěvek Z. Krystufka patří k tomu nejlepšímu, co v Komunistickém právu vyšlo, mj. proto, že naplňuje pokyny, které jste jako editoři osloveným autorům dali. (O zklamáních a smutných potřepáních hlavou psát nebudu, ale mě osobně velmi potěšila např. i kapitola Blanky Čechové)
Z. Krystufek svou kapitolou vyplňuje bílá místa. (Já si např. na jeho textu ověřil a doplnil mnohé tušené, či dosud jen útržkovitě doložené, a proto dosud nepoužitelné.
Makro a mikro se musí doplňovat (já vím, zní to banálně, ale co nadělám), a platí to nejen v ekonomii (zajímavé příklady zde - logika mikro a makro není ve všech ohledech stejná a zde - mikrodetail může mít zásadní vliv na makrofunkci; pro právníky může jít i o zajímavé pozadí pro úvahy např. na téma odpojení práva od původního základu).

Krystufkova kapitola např. otevírá téma, na nejž narazil i P. Placák ve své knize - právnická fakulta se v určitých periodách otevřela potřebám moci a nechala graduovat "nestandardní"studenty. Takové doplnění potřebám moci stačilo, protože klíčových právnických postů tolik nebylo. Optimistický postřeh z Connelyho "makro" knihy (právnická opozice), tak mikropohled vhodně dolňuje (o způsobu, jak bylo možno dojít k titulu JUDr., se něco dozvíme zde
a zde; i tyto fenomény je třeba nezaujatě a neosobně studovat a nebýt odkázáni na účelové vypouštění kompromatů).

Dovolím si dále doplnit, že fakulty se exulantům příliš neotevřely, resp. šlo často o vstřícnost neúčinnou; prakticky tito vzdělaní a vzácní lidé naráželi na skleněné bariéry a uchytili-li se drápkem, byli po čase vypuzeni. Píši to proto, aby někdo tvá slova o nemožnosti trvalého návratu nepochopil jako doklad nechuti pustit dobré bydlo: fakulty mohly a měly vyjít maximálně vstříc a nabídnout pestrou paletu možností spolupráce, maximálně oproštěné od formalit. Pak by se kontakt s vnějším vývojem nemusel zprostředkovávat jednou "besedou" za semestr, ale více méně pravidelnou výukou - co na tom, že by byla každý rok trochu jiná . Ale to už jsme u forem právnického studia, které jsou velmi rigidní a nedisponovaly flexibiitou, která by pro přilákání exulantů byla potřebná (a přínosná).

Anonymní řekl(a)...

O německé univerzitě se nepíše především kvůli tradiční české (a moravské) provinciálnosti spojené s tuhým nacionalismem 1. republiky, který přešel do poválečných let. Od poválečných komunistů a dnešních přestárlých normalizátorů (anebo disidentů) nemůžeme očekávat zájem o sudetskou otázku nebo německou univerzitu. Nakonec i s německým divadlem v Praze je to u Čechů podobné - neznají nic a i proto raději tendují k primitivnímu nekulturnímu US stylu.

Uvedené dílko vítám a jistě zakoupím, i když mě narozdíl od předkomentátora osobní dojmologie (v 60.letech se tomu říkalo styl všedního dne) moc nezajímá a dám přednost faktografii.

Mojmír Tlačenka

Anonymní řekl(a)...

Pane Bobku, dyť to vyšlo před 7 lety :-) Tomu zánovní moc neříkám.

Možná by stálo zato něco napsat o PřF UK na Viničné a v jednom nejmenovaném ústavu AV, kde byl za války úřad pro rasy (centrální řišský eugenický výzkum). Nemusím ani zdůrazňovat, že tam bylo poměrně hodně Čechů-přírodovědců a nikdo z nich za to nebyl po válce potrestán. Nicméně po roce 1948 začali vědci mít strach, silně kolaborovali a velkou měrou příspěli k totálnímu lysenkismu v 50.letech a 60. letech u nás (ještě v roce 1965 to byla v ČR jedinná oficiální nauka, která se učila na VŠ).

Mojmír T.

Anonymní řekl(a)...

Dobrá poznámka o těch neexistujících úspešných emigrantech právnících. Ohledně právníků z malých zemí nutno podotknout několik hypotéz :
a) kdo z českých právníků zná nějakého maďarského, polského, rakouského nebo nakonec i slovenského kromě obchodních kontaktů ?
b) právní kultura za 1. republiky byla sice relativně na vyšší úrovni, ale to především díky R-U dědictví. Po roce 1918 a nástupu nové do velé míry nacionalistické (vlastenecké) generace právní kultura silně upadla (hezkou ukázkou je pojetí práva G.Husákem). Tato generace a ani generace 1968 neměla šanci na Západě nečím zaujmout, teoreticky i prakticky nic neuměla a sama se musela učit od základů, od kterých se tehdy paradoxně západní Evropa progresivně odchylovala.

c) dokonce i právo 2.republiky nebo Protektorátu mělo vyšší úroveň než právo za E.Beneše po konci války, kdy docházelo k navyšování síly kdejakého "principu" nad právní rutinou vyzkoušenou staletími.

d) podobná situace je i dnes v EU (situace se opakuje každých cca 25 let, naposledy na konci 60.let). Právní princip převáží principiální rovnost účastníků a převídatelnost rozhodnutí, zdúvodnění nicméně paradoxně tvrdí, že jde o nastolení větší rovnosti :-). Možná to tak mladá právnická generace nevidí, protože nemá potřebný odstup a zkušenosti, ale delší dobu pozoruji, že s Obamou tento trend vyvrcholil a nemá už dál kam směřovat, sám se vyčerpal a unaví a dojde k postupnému návratu k "normálu". Americké kyvadlo je neúprostné (kolikrát už :-). Bylo by chybou opakovat jejich chyby a především se pustit za jejich kyvadlem. Evropa je v tomto cyničtější a méně dětinsko evangelicky nadšená. Zaplaťpanbů.

Vladimír Hrubý

Jan Komárek řekl(a)...

Já myslím, že z Michalova postu nejde vyčíst, že by čeští (nebo jiní středoevropští) právníci z (post)komunistického prostoru nebyli v zahraničí úspěšní- on se s nimi jen nemůže zkontaktovat;-) Nevím, zda je měřítkem úspěšnosti to, zda ta jména bude znát český právník, ale (namátkou) Eric Stein (Čech), Ota Weiberger (Čech), Aleksander Peczenik (Polák), Jerzy Wroblewski (Polák), Andras Sajó (Maďar), ... (těch jmen je samozřejmě mnohem více), se mi zdají Vaši hypotézu vyvracet.

Také si nejsem jistý, že "úroveň" práva (resp. právního systému nebo "kultury") lze srovnávat na základě toho, jak se staví k právním principům a jejich aplikaci (např. ve vztahu k hodnotám právní jistoty nebo rovnosti) a velmi pochybuji o tom, že má smysl srovnávat úroveň práva jako takovou. Mám obavu, že neexistuje shoda na tom, jaká kritéria by měla pro takové srovnání být použita. (Svého času vydala Světová banka zprávu - Doing Business in 2004: Understanding Regulation, ve které tvrdí že z ekonomického hlediska je lepší právní systém založeny na Common law; francouzskou reakci je možné nalézt zde: Les droits de
tradition civiliste en question: a propos des Rapports Doing Business de la Banque Mondiale (Paris, Société de législation comparée, 2006)- nemám pocit, že by tahle debata mohla být někdy uspokojivě vyřešena a úsudky o přednostech jednotlivých právních kultur podle mě spíš svědčí o neznalosti anebo šovinismu těch, kdo je pronášejí).

Ale určitě byste pro svůj názor našel sympatizanta - nečekaně(?) např. ve Spojených státech:-)(I když ten profesor má německé jméno...).

[Tak, a teď jsem zvědavý, kam strhnu debatu od zajímavých knížek, které zde Michal představil...]

Anonymní řekl(a)...

Pokud pro vás nemá smysl srovnávat právní kulturu jako takovou, pak si nemáme co říct. Pro mě je otázka nanejvýš potřebná a praktická.

Až budete mít 40 let praxe a zažijete na vlastní kůži vývoj zaostalého amerického civilního práva v módních vlnách, které má Evropa za sebou již 50 let a porovnáte to s právem německým nebo francouzským, pak začnete možná uvažovat jinak.

Ohledně znalosti právníků z malých zemí, mluvil jsem o obecné znalosti. Vaše argumentační zkraty mě celkem dost děsí.

Vladimír Hrubý

Michal Bobek řekl(a)...

Po právu jsem byl upozorněn, že jsem zapomněl na Leopolda Pospíšila z Yale, který by mohl jistě jít spolu s Ericem Steinem do "Českých vědců v exilu" obratem.

Takže já myslím, že by se to nakonec dokupy dalo ...

Anonymní řekl(a)...

Dochází k častému nedorozumění. Když odchází chemik z Čech na západ, bude jinde dělat tu samou chemii, fyzik tu samou fyziku, lékař tu samou medicínu, matematik tu samou matematiku, teolog tu samou teologii a ekonom tu samou ekonomii.
Když odchází biolog (evo-bio) nastává už menší problém, to samé u psychologie.
Když ale odchází český policista nebo český právník, tak po odchodu pokud dělá ve stejném oboru, tak dělá z 90% úplně jiný obor a srovnání je jen nesmyslné. Dobré by bylo se zeptat přímo jich, co jim z ČR zůstalo.

Inspirace americkým právem je v evropě prakticky nulová, i když proti samotnému přebírání prvků z cizích zemí nic nemám - tak to bylo vždycky. Daleko progresivnější právní systémy jsou ale především v severských státech Evropy, v Nizozemí, Španělsku a v oblasti obchodního práva navíc v Japonsku nebo Číně. Vzhledem k jejich ateismu a také východní bezmorální roviny myšlení a konání budeme přebírat díky podobnosti spíše od nich než od nábožensky natvrdlých Spojených států.

Jan Kašpar

Jan Komárek řekl(a)...

Pro Jana Kašpara:
Měl bych tři otázky:

1) Jak definujete "progresivnější" právní systém?

2) Na základě čeho se domníváte, že jsou právní systémy "v severských státech Evropy, v Nizozemí, Španělsku a v oblasti obchodního práva navíc v Japonsku nebo Číně" "progresivnější," než jinde (kde?)

3) Jak se projevuje "náboženská natvrdlost" Spojených států např. v oblasti obchodního práva nebo v regulaci trhu obecně?

Díky.

Anonymní řekl(a)...

Pana Pospíšila bych raději nezmiňoval jako příklad úspěšné emigrace. Leopold Pospíšil nedělal v USA právo ale především antropologii a to ještě pěkně mizernou. V US akademické obci se před cca 25 lety proslavil a ztrapnil zárovwň tím, že tvrdil, že kromě přírodních národů neznal nikdo léčivé účinky bahna a že misionáři tak zabránili objevu antibiotik.
Tehdější prof. Krewin mu připoměl Janovo evangelium, které tam zná snad každý. : Jan 9:6 Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči ...

Podobně to odnesl tvrzením, že AIDS není v muslimských zemích v subtropické Africe, protože nepotírají mnohoženství. Statistiky ho usvědčili z blábolů : podle nich je míra stejná, jen u animistů a křesťanů se o tom může mluvit.

I proto raději USA opustil a šel do Evropy do Německa a nakonec k nám. Jako učitel byl ale zábavný a uměl zaujmout.

Martin Jedlička

Anonymní řekl(a)...

ad Komárek :
1. Progresivnější je takový právní systém, který umí danou věc pojmenovat jasně a přesně a stejně tak upraví i možná právní vztahy (např. volební právo žen, homosexuální sňatky, euthanasie) a nedvozuje se řešení právních vztahů odkazem nebo analogiemi s právními prameny, které danou skutečnost neměly v době jejich vzniku na mysli. To samozřejmě neznamená, že co do účinků bude právní úprava automaticky lepší, ale zpravidla bývá, protože je schopná samostatného vývoje formou specifických korekcí a neodvíjí se od osudu původních právních pramenů. Dnes v USA je nakonec drtivý přechod od precedentů k psanému právu a systému evropské byrokracie ve veřejném právu jednotlivých států jasný .

2. Náboženská natvrdlost je samozřejmě především vidět v občanských právech, kde rozdíl mezi sekulárním (nikoliv ateizovaném) Nizozemí ,Švédsku, ČR nebo Francii na jedné straně a USA/UK na straně druhé je propastný. Navštivte třeba libovolnou High school (první dvě minuty stačí). Co se týče obchodního práva rozhodující je jeho aplikace (kdo obchoduje, ten rozhoduje) a proto se čím dál více používá neutrální obch. právo Holandské, Japonské nebo právo Čínské. Regulace trhů v americké podobě není v Asii vůbec aplikováno (s vyjimkou antimonopolniho prava jako systemu celni bariery).
Co se týče dopadů židovsko-protestantské myšlenky do antimonopolního práva, tak ji nadete v pojetí "spravedlivé" ceny, spravedlivého/odůvodněného zisku atp., což je kategorie čistě teologická (a nesdílejí její pojetí napřiklad anglikánští ekonomové v UK, natož Francouzi). Doporučuji si také přečíst The Economist z července, kde na titulní straně najdete odkaz na článek o osudu amerických ateistů a jejich dětí v dnešních Spojených státech, celkem smutný čtení.


Jan Kašpar

Anonymní řekl(a)...

link ohledně tolerance k ateistům v US. Citaci jedné zábavné pasáže si neodpustím :
"Atheists are broadly disliked in America. Only 5% of Americans admit that they would not vote for an otherwise qualified black presidential candidate, but 53% say they would shun an atheist. That makes the godless less popular than Muslims, Mormons or gays... "

odkaz

Honza Kašpar

Anonymní řekl(a)...

To mě taky kolikrát napadlo, jak by mohl dělat někde (v muslimských zemích může být prezidentem jenom muslim) ateista prezidentem, když většina přísah z ní "k tomu mi dopomáhej/žehnej Bůh", o těch halekačkách při každé hodině na High School, které musí každý žák oddákat, ani nemluvě. V UK se opět vracejí k personalismu, takže dnes židé i muslimové mají své vlastní soudy (v rodinných , dědických věcech, u židů dokonce i v obchodních sporech).

Jiří Trnec

Jan Komárek řekl(a)...

V tom případě se mi zdá, že jako „progresivnější“ právní systém je diskvalifikována Francie – kde je (v jistém smyslu) ekvivalentem Ústavy USA Občanský zákoník (CC- Code civil; historik Van Caenegem případně oba dokumenty nazývá „svatými knihami“ jmenovaných právních řádů). Vývoj odpovědnosti za emocionální újmu, odvozený od lakonického ustanovení 1382 CC Kasačním soudem, je celkem známý [používá ho např. Mitchel Lasser (Judicial Deliberations) – jistě se jich najde i více, i pokud se týká otázek odpovědnosti za narození nechtěného dítěte – opět otázka „řešená“ na půdorysu více než dvě stě let starého CC. Koneckonců, tvůrčí činnost soudců při přizpůsobování CC potřebám společnosti předpokládal už jeho tvůrce Portalis.

Podobně by se myslím dalo postupovat ve vícero evropských státech (co takhle dobrá víra v Německu ve 20. letech a „úlet na všeobecných ustanoveních“, jak to nazval Justus Hedemann ve svém traktátu „Die Flucht in die Generalklauseln: Eine Gefahr fur Recht und Staat“ – o tom, co se v Evropě – nejen v Německu - dělo s právem ve dvacátých a třicátých letech asi vůbec raději pomlčíme, že;-)

Úplně ponechávám stranou nástup ochrany základních práv prostřednictvím soudů (mimochodem, ve Francii na základě ustanovení Preambule Ústavy – tomu říkám „progresivita“…) a vliv Evropy – jak Úmluvy, tak práva EU (a samozřejmě judikatury obou soudů).

Ale o to mi snad ani nejde: nemyslím, že by kdokoliv byl schopen posoudit, který právní systém je „progresivnější“ (přičemž se mi zdá, že vy „progresivnější“ chápete jako takový právní řád, kde k vývoji právních pravidel dochází činností ústavodárce (nebo zákonodárce), nikoliv interpretační činností soudů. Koneckonců, i ta zpráva Světové banky, na kterou jsem odkazoval v předchozím komentáři, je dosti zpochybnitelná – a to má mnohem konkrétnější kritérium (a je samozřejmě mnohem kvalifikovanější než jakékoliv soudy pronesené na blogu): ekonomickou efektivitu (i když to samozřejmě také není objektivní, jak ví ekonomové – v tomhle směru můžu odkázat na kritiku ekonomického přístupu k právu od Iana Shapira).

Jinak, sice správně rozlišujete sekularismus a ateismus, ovšem státní sekularismus (a republikánství) je svého druhu „státním“ náboženstvím ve Francii. (Opět v tomhle směru můžu odkázat na Lassera, který je sice svého druhu „komparativní popík“, ale důvěrně jeho knížku – i její kritické přijetí – znám (a mohu tedy hodnotit její spolehlivost). Nejsem si jistý, zda se ČR může řadit do stejné skupiny jako právě Francie nebo třeba Nizozemsko, ale to je na jinou debatu – řekl bych, že právě Česko je „ateizované“, nikoliv sekulární).
[Pokračování v dalším komentáři]

Jan Komárek řekl(a)...

K té náboženské natvrdlosti v občanských právech – nejsem sice věřící, ale hluboce respektuji lidi (a také společnost), která je. Pokud se tedy religiózní myšlenky promítají do jejího právního řádu, není to pro mě automaticky důvod k tomu, považovat ten právní řád za zavrženíhodný (nebo „natvrdlý"). Navíc, celkem se ústavním právem USA zabývám (nebyl jsem sice na High School, ale strávil jsem nějaký čas na NYU), a neměl jsem pocit, že by tam náboženství hrálo při výkladu Ústavy významnou roli. Naopak, nedávno jsem narazil na tuhle pasáž v článku od Josepha Vininga (Legal Affinities):
Not long ago, any question of the kind "How may theology serve as a resource in understanding law?" would have been hardly conceivable among lawyers. When Lon Fuller brought out his first book in 1940, The Law in Quest of Itself, he could think of no better way of tagging his adversary the legal positivist than to note a "parallel between theoretical theology and analytical jurisprudence." Two decades later, in the name of realism, Thurman Arnold dismissed Henry Hart's non-positivist jurisprudence in harsh terms. A master of the cutting phrase, he confidently entitled his attack "Professor Hart's Theology." Two decades after that, in the late 1970's, Grant Gilmore ended his summa The Ages of American Law with the strong claim, "In Heaven there will be no law . . . . In Hell there will be nothing but law." The disassociation of theology and law, or law truly understood, seemed complete, and the only question was what direction legal thinking should take now that it was free of its theological roots.

Ne že by teologie nebyla v diskusích o americké ústavnosti relevantní, ale rozhodně to není mainstream.

PS: Mohl byste odkázat na nějaký spolehlivý zdroj, podle kterého se stále více používá „neutrální obch. právo holandské, japonské nebo právo čínské“? (Nepolemizuji, to je pro mě velice zajímavá informace, kterou bych si rád potvrdil).

Anonymní řekl(a)...

To je bez diskusí, že sekularismus je de facto státní (svým způsobem svatou) doktrínou (viz. státní kult Rozumu za a po fr. revoluci) a že u nás je společnost nejen ateizovaná (dokonce protináboženská), ale podle mě je český stát i hodně sekulární.

Autor u High School měl na mysli patrně tu jejich přísahu/modlitbu na začátku každé hodiny a starozákonní (židovskou z knihy Genesis) biologii.

Jinak teologie se dostala do planého práva mnohými způsoby prakticky ve všech státech. I v té francii to je odraz tomismu, který založil víru na rozumu. Pak se z naturalismu stal pozitivismus a v právu tyto věci bereme za danné.

Jiří Trnec

Anonymní řekl(a)...

Z Komárkovy úvahy plyne, že samotný autor nemá vůbec žádné kriteriální měřítko progese právního systému, pouze zpochybňuje tvrzení ostatních, takže to skouzne k vybraným perličkám. Tady je tey také jedna : pokud jde o meziválečné právo, doporučuji autorovi sledovat osud 60.000 dětí, které byly z eugenických důvodů zabity v USA na základě rozhodnutí soudu, címž se Německo inspirovalo k dobře známým řešením.

Náboženské představy (jednotlivých denominací) se do amerického práva v jednotlivých státech dostávají poměrně silně (min. věk pro soulož, homostyk, interupce, dědictví). Stejně tomu bylo i v Evropě (napříkald nařízení o zákazu zatahování rolet v kalvinských zemích nebo zákazu oplocení, které se dobrovolně praktikuje dodnes). Pokud jako měřítko použiji velikost svobody, pak je na tom Evropa nepoměrně lépe, neboť odstranila většinu náboženských tabu a použila k tomu nutno přiznat také ideologii, ale nenáboženskou. V tom bych viděl (narozdíl od průměrného amíka) progresi stejně jako pan Kašpar.

Republikanství (a zmíňený kult Rozumu jakbysmet) je také jistě ideologie, ale narozdíl od UK (a nakonec i denominačního Německa) komunitního práva dělá z lidí rovnocenné kusy (bez duše) a ne členy s právy, které má jako nositel jisté komunity (města, církve, společ. postavení atp.). V tom bych také viděl oproti anglosaskému právu výhodu a progresi. Jako agnostik se obávám stavu, kdy se v USA dohodnou protestanti, katolíci, židé a muslimové, všem totiž evropský sekularismus leží v žaludku hodně hluboko a jak známo USA se dohodnou raději se Saudskou Arábií nebo Egyptem na válce proti sekulárnímu Iráku než s Francií na čemkoliv. Povšimněte si také, že nedávno Obama mluvil k "muslimům" a nikoliv k egypťanům, Iráčanům nebo Saudům. Jak asi bylo přitom těm 6 mil egyptských křesťanů, Iránským bahrů, které nechají muslimové povraždit, nebo těm pár arabským agnostikům ? Mimochodem rasové segregace v JARU po 2. sv. válce byla založena na naturalistické anglikánské teologii (např. Darwinům otec - každý květ má svou božskou krásu a měl by žít odděleně) a Indické kastovnictví bylo v UK považováno za obdobu rozčlenění britské aristokracie a proto bylo podporováno (Gandí by přeci jinak Britům vadit nemohl).

Ivan Skácel

Jan Komárek řekl(a)...

Z Komárkovy úvahy plyne, že samotný autor nemá vůbec žádné kriteriální měřítko progese právního systému,...

To máte úplnou pravdu, a nevidím to jako nějaký deficit (Vy ano?)

Právě zpochybňováním jednotlivých "srovnání" a "měření" se snažím (s omezeními, která diskuse na blogu má) ukázat, jak marné je jakékoliv měření. Nevím jak by to šlo jinak, než právě tím "vršením perliček" - které já spíš vidím jako snášení (alespoň relativně podložených) příkladů, namísto povšechných soudů (které ty mé příklady myslím zpochybňují).

Můžete mi prosím odkázat na nějakou akademickou literaturu, která by se pokoušela srovnávat "míru svobody" v jednotlivých státech? (A nemyslím teď zprávy AI a pod.;-)(Fakt se ptám, poněvadž ve srovnávacím ústavním právu jsem se s něčím takovým nesetkal, ale třeba se o to pokoušel nějaký sociolog empiricky, nebo politolog na základě nějaké normativní teorie?)

Anonymní řekl(a)...

Chyba vaší úvahy je v tom, že nebrete v potaz, že právo není přírodní věda, kterou lze nezávisle na vás a na ní (to ale neplatí namonec ani mikrosvětě) měřit a vy stále takové měřítko hledáte.

Přesto je každý právní systém v okamžiku vzniku nějaké právní normy postaven před rozhodnutí, která cesta je lepší. A autor tvrdil, že lepší je taková cesta, který pojmenuje (zadefinuje) problém přímo a ne na základě odkazu (na Boha , na analogii atp.). V kontextu práva starého kontinentu vs. UK/US toto měřítko plně chápu a mám na hodnocení podobný názor.

Z hlediska účinků je možná nejlepší středověké trestní právo nebo právo šarija, přesto vzhledem k hodnotám, které jsou za naši úvahou sdílíme názor, že to není to pravé ořechové. Autor tvrdí, že zmíněný hodnoty, z kterých naše právníkultura vychází jsou odlišné. V USA jde o projektci Starého zákona (a trocha toho Nového) do normotvorby, v Evropě je naopak silný vliv tomimu (očištěného od víry), trocha Kanta a velká dávka Nietszeho a to všechno zabalené do racionalusm. A souhlasím s tím, že to je lepší a progresivnější než americký model, protože je plně založen na zpochybnitelných výrocích a tudíř je opravitelný.
Pokud ale právo zazdíte tím, že něco pochází od Boha (v USA/UK se používá neutrální pojem tradice - starší precedent, který se od protestantské n. židovské morálky odvozuje), diskuse nemá valný výnam. V takovém systému je míra svobody rovna nule, neboť dělá z člověka božího otroka (i když mladý US chlapec vidí šíření evangelických myšlenek jako projev svobody).


Ivan Skácel

Štěpán Šťastník řekl(a)...

ad Ivan Skácel

obdivuji Vaši fasinaci kultem rebulikánství, rozumu a rovnosti a jeho vyvyšování nad náboženské systémy a normy. Obecně a akademicky mě napadá, že jakýkoliv kult může být patrně dokonalý, pokud zůstane v teoretické rovině, a současně může být i zcela zrůdný, při jeho výkonu konkrétními protagonisty. Anebo to snad pro ten Vámi protěžovaný kult neplatí a nemůže platit?

Konkrétně se pak domnívám, že i náboženské systémy zpravidla operují se svobodou a rovností, ale v poněkud jiném významu než sekulární kult. Ten má podle mne navíc aktuální a praktickou tendenci vnímat tyto hodnoty oproštěně od jakýchkoliv závazků a povinností, nebo chete-li vztahů uvnitř komunity, třebas i té sekulární - tedy státu a obci. Vůbec se přitom ale nedivím fasicnaci sekulárním kultem, když nám a našim předkům již dlouhou dobu vládne a všichni jsem tak do něj nějak zapojeni a těžíme z něj. Příjde mi ale povrchní, pokud se někdo v tomto prostoru a čase vyvyšuje nad ty co byli v jiném čase nebo jsou v jiném prostoru zapojeni po generace do jiného vládnoucího kultu a těžili nebo těží z něj.

Jan Komárek řekl(a)...

Obávám se, že chybně dovozujete, že jelikož nevěřím v objektivní kritéria srovnání "kvality" nebo "progresivity" právních řádů, tak se domnívám, že je právo jako přírodní věda (nebo že bych dokonce chtěl, aby takové bylo). Nic takového samozřejmě netvrdím, naopak.

Co se snažím zdůraznit je subjektivita kritérií. Vůbec bych nic nenamítal, pokud někdo např. řekne: předvídatelnost soudních rozhodnutí je pro mě parametr, podle kterého budu srovnávat (federální) právo USA a právo Francie (i když tady také narazíte na problém, že právem - ve vnitřní logice práva- je nakonec to, co řekne Nejvyšší soud - ale to ponechme stranou).

Ovšem předstírat, že existuje nějaké objektivní meřítko progrese (jinými slovy, že se všichni shodneme na to, co to znamená být "progresivní"), je hluboce problematické. Pokud říkáte, že
A autor tvrdil, že lepší je taková cesta, který pojmenuje (zadefinuje) problém přímo a ne na základě odkazu (na Boha , na analogii atp.). V kontextu práva starého kontinentu vs. UK/US toto měřítko plně chápu a mám na hodnocení podobný názor.
tak velkoryse přehlížíte právě ty jevy v právu Francie (nebo Německa), na které jsem odkazoval výše.

Podobně, myslet si, že
Pokud ale právo zazdíte tím, že něco pochází od Boha (v USA/UK se používá neutrální pojem tradice - starší precedent, který se od protestantské n. židovské morálky odvozuje).
vychází z jednostranného pohledu na ústavní právo USA (anebo také z pokřiveného chápání toho, jak funguje precedent). K tomu prvnímu: Bruce Ackerman (living constitutionalism), Balkinova verze originalismu, ... - ty všechny samozřejmě pracují s tím, že dokument dvě stě let starý nemůže obsahovat stejné normy jako dnes (o precedentu jako nástroji flexibility a evoluce ani nemluvím).

Velmi často tahle povšechná srovnání vycházejí z karikatur právních řádů (to nepodsouvám Vám - vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě, když Posner mluví o civilistických právních systémech a odkazuje na Ehrlichovu práci z roku 1913). Naopak velký francouzský civilista André Tunc - mj. advokát větší otevřenosti Cour de cassation - byl velký znalec práva USA. Když jsem nedávno pročítal jeho knihu Le droit des États-Unis d'Amérique: sources et techniques, nikde tam nenarazíte na povýšené hodnocení jednoho z právních řádů. A to je to, čemu se zde bráním i já.

Anonymní řekl(a)...

ad Štastník : nikdy jsem netvrdil, že naši předci byli hloupí, když měli normy odvozené z jejich chápání Bible nebo římana! Tvrdím ale, že pojetí práva odvozené do "Boha" je evolučně překonané (nebojte, zatím netenduji k marxismu:-) a západní Evropa se nemá za co v právu stydět. Naopak.

To, že se praxe odchyluje od teorie je věc prastará. Církev také nikoho sama neupalovala, to dělala světská moc a dovedu pochopit tehdejší argument, že z hlediska věrouky a spásy šlo o dobro heretika i okolí . O krutostech fr. revoluce, kterou odneslo 40 tisíc francouzských kněží se toho ví celkem hodně. Nezavrhuji šariu kvůli chování muslimů, CIC kvůli chování církve nebo CC kvůli Napoleonovi, ale proto, že až na ten posledně jmenovaný jsou ty ostatní dva mimo možnou diskusi.

Není totiž možné vyargumentovat někomu Boha z práva. Pokud ho tam někde má, tak diskuse končí a přelije se do otázek existence Boží. V tom je Evropa 100 let napřed před USA. Nietzsche napsal, že morálka v právu bude dobrem, pokud bude dobrem sama o sobě bez vztahu ke zlu, tak jak ho chápe náboženský systém.

K hodnocení právních řádu : jistě, že jde o subjektivní soud (viz. zmínka o hodnotách, které sdílíme a ty jsou dány apriori). Kriteriem bylo ale přeci předvídatelnost práva, tj. schopnost pojmenovat a upravit právní vztahy a falsifikovatelnost argumentace.


Ivan Skácel

Anonymní řekl(a)...

Jak zjistil autor knihy, že na českých VŠ bylo příliš málo dělnických kádrů, tj. že se na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované ... ?

Předpokládám, že takové údaje, i kdyby je vůbec měla, by škola nikomu neposkytla, navíc by musel projít všechna tehdejší doporučení a ta byla po roce 89 vrácena těm, kterých se to týkalo.
Za další v ČR byla silná komunistická základna jak mezi dělnictvem tak ve střední třídě, např. mezi právníky nebo úřednictvem již za první republiky.

Hana Kubátová

Michal Bobek řekl(a)...

Ad H. Kubátová - jako prameny pro tato tvrzení autora jsou uváděny dobové statistické ročenky a dále pak archivní materiály (hlavně z Archivu UV KSČ). Viz Connelly, str. 392 - 404 a hlavně tabulka na str. 397, které ukazují sociální postavení studentů.

Anonymní řekl(a)...

Statistické ročenky zveřejňuje ČSU od roku 1982.
Ve věci výkazů na vysokých školách jsem se zeptal pár starších lidí z matfyzu a podobné statistiky se nevedly. Už kvůli tomu, že u rozvedených (a znovuprovdaných - v 60.letech 15%, v 80.letech 43%) žen by někdo musel rozhodnout, jaký rodič se má vzít. Přijde mi, že tady někdo fabuluje. Dnes známé osoby, jejichž rodiče byly tehdy střední třída prakticky vždy patřili mezi komunisty.

Aleš Slabý

Michal Bobek řekl(a)...

Ad A. Slabý - nechcete si raději nejdříve přečíst ty odpovídající pasáže z Connellyho a pak teprve posoudit věrohodnost jeho pramenů, než ho budete "sestřelovat" jako fabulátora?

Pochybuji, že by si někdo "vymyslel" statistické ročenky (které vůbec nemusel vydávat ČSÚ). Navíc Connelly cituje archivní materiály, jejichž zpochybnění by asi vyžadovalo se s nimi skutečně vypořádat. Nevím jak Vy, ale já jsem se v archivech ÚV KSČ nehrabal, takže netuším, jaké typy informací se tam nalézají a proto mohu těžko potvrdit nebo vyvrátit, že některý typ informace byl nebo nebyl k dispozici.

Anonymní řekl(a)...

Máte pravdu, ale ptal jsem se jen kvůli zájmu, ne proto aby mu dokazoval opak. Protože aspoň v matematice a statistice je úroveň amerických "průnikových" prací v posledních 20 letech bohužel známa velmi dobře, tak si to raději ověřuji.

Stačilo by říci, jak se přesně ten materiál jmenoval a pak lze zjistit, zda se vůec sestavoval a zda je dochován. Bohužel v poslední době v přírodních vědách fabulují převážně američani (viz. poslední tři aféry Science, kdy šlo o dvě vymyšlené studie a jedna byla dokonce ukradena, akorát ti druzí to předpokládali, tak do poslední revize uváděli schválně jednu látku jinak:-) a vyšlo jim to. Vyšly obě studie i ta falešná (a chybná). Podobné případy zde
http://en.wikipedia.org/wiki/Science_(journal)#Controversies

P.S. :
Kažému, kdo nadává na užvaněnost prací na českých fakultách, doporučiji přečíst si ten neuvěřitelný blábol plný chyb, co napsala o našem regionu jako závěrečnou práci mladá Condolíza :-)

P.S. 2 : nejlepší práce v novotvarech a plkážích všeho druhu se objevují v oboru antropologie. Vřele doporučuji si to přečíst. Pro matematika božské přečtení ...

Aleš Slabý