středa 5. srpna 2009

Fuzzy seriál V. – a co chudák uprchlík?

Ve snaze populisticky se zalíbit některým čtenářům jsem "snížil dávkování", na druhou stranu, aby po mně na blogu nezůstávala torza, nemohu svůj fuzzy seriál, který se létem vine jak ta Michalova hadovka, nechat bez posledního dílu. Takže nebojte, nezapomněli jsme ani na uprchlíka z prvého dílu – pokud vám ovšem z uprchlického práva naskakuje kopřivka, vězte, že tento díl už je jen doplňkem pro azylové labužníky, obecný happy-end proběhl už v minulých dílech. Pokud bylo v prvém dílu popsáno, v čem tkví problematičnost tradičního přístupu k posuzování přítomnosti pronásledování v konkrétním případě (tedy rozdělení tohoto pojmu na jednotlivé skladebné součásti, jejich víceméně oddělené posuzování a shledání pronásledování tehdy, když jsou při něm všechny kumulativně shledány) a v dalších třech rozebráno, v čem spočívá „fuzzy“ uvažování schopné zareagovat na plastickou realitu souběžným zvažováním několika kritérií, a to na bohatší škále, než pouze ve dvojici poloh pravda a nepravda (či splnění podmínky a nesplnění podmínky), nezbývá než nyní zvážit, jak lze tento styl uvažování aplikovat na posuzování přítomnosti pronásledování a odůvodněných obav z něj v individuálním případě.

Patrně nejpropracovaněji uvažuje na poli částí pojmu pronásledování a odůvodněných obav z něj v tomto stylu J. Y. Carlier, když při posuzování toho, co lze označit za závažné porušení lidských práv dosahující intenzity újmy dostatečné pro shledání pronásledování, doporučuje souběžné zvažování četnosti útoků a jejich intenzity (viz Carlier, J. Y.: The Theory of the three Scales, in: Nicholson, F., Twomey, P. (eds.): Refugee Rights and Realities, Cambridge 1999, str. 45, cit. dle Kosař, D.: Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník, 2005, č. 5, str. 467-493). Obdobně uvažoval i soudce Schiemann v rozhodnutí Imigračního a azylového tribunálu ve věci Blansua v. Secretary of State for the Home Department, IATRF 98/1495/4 ze dne 18. 5. 1998, když uvedl: „Ukazuje se, že určení jednání označitelného za pronásledování je pružný koncept závisící na závažnosti útoku na lidská práva jedince, vážnosti újmy plynoucí z tohoto útoku a délky jeho trvání.“

Nevidím proto důvodu, proč by totožný přístup nemohl být použit i na zvažování pronásledování jako celku. To by v praxi znamenalo, že by byla souběžně posuzována závažnost újmy, vážnost hodnot (respektive lidských práv), vůči nimž tato újma směřuje, podřaditelnost pod některý z důvodů zahrnutých v Ženevské úmluvě, kauzální nexus k pronásledování a konečně přičitatelnost takového jednání státu, popřípadě i důvěryhodnost pociťovaných obav z pronásledování. Přitom nedostatečné shledání jedné z nich by neznamenalo automaticky neshledání odůvodněných obav z pronásledování v daném případě, ale mohlo by být vyváženo a překonáno intenzitou naplnění kritérií ostatních.

Lze si tak jistě představit situace, kdy pronásledování není dostatečně podřaditelné pod žádný z taxativně vyjmenovaných akceptovaných důvodů pronásledování, ale přibližuje se několika z nich zároveň (například pronásledování členů sekty Falung Gong není zdůvodněno ani náboženstvím ani politickým přesvědčením, neboť z pohledu samotných jejích příznivců není ani jedním z nich a je krajně sporné, zda je tak vnímá alespoň čínská vláda sama - což je rozhodující), nebo situace vůbec nepodřaditelné pod některý z těchto důvodů, nicméně kombinace závažnosti újmy (například na životě) a státního souhlasu s takovým jednáním nutně vyvolávají – přinejmenším u Evropana - pocit „právně relevantního pobouření“ (tak je tomu i například u státem respektovaných trestů smrti či zohavení ukládaných místními komunitami za nevěru či mimomanželský sex v některých islámských zemích, jak byla tato situace řešena - a opět striktně odmítavě, a to výslovně i do budoucna - v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 2 Azs 81/2006: „Obava stěžovatele, že bude usmrcen příslušníky beduínského kmene za to, že se intimně „mimomanželsky“ stýkal s dívkou z tohoto kmene, není důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to ani tehdy, odmítly-li by mu státní orgány v zemi původu poskytnout ochranu proto, že se do jednání beduínských kmenů vměšovat nechtějí; nejedná se totiž o obavu z pronásledování ze žádného zákonem o azylu předvídaného důvodu.“)

Dosavadní aplikační praxe v těchto situacích, kdy jeden z prvků zcela nebo převážně absentuje, dospívá k závěru, že podmínky pro shledání odůvodněných obav z pronásledování nebyly naplněny. Shledat se lze i s postupným posuzováním těchto jednotlivých podmínek, kdy při shledání první nesplněné podmínky již není pokládáno za nutné posuzovat podmínky další. Tento přístup je možná inspirován obecně zažitou – do aplikace neurčitých právních pojmů ovšem ve skutečnosti nepřenositelnou - logikou soudního přezkumu ve správním soudnictví, když v něm je oprávněně považováno za dostatečné ke shledání odůvodněnosti žaloby (a ke kasaci napadeného rozhodnutí) konstatování odůvodněnosti jednoho žalobního bodu a po něm již mnohdy není v posuzování dalších žalobních bodů pokračováno.

Takový kritizovaný postup jistě odpovídá vnímání pojmu pronásledování jako skupiny prvků, u nichž je požadováno jejich kumulativní splnění. Nyní navrhovaný postup je oproti tomu celostní a vyžaduje nejprve posouzení všech těchto prvků a teprve poté jejich celkové zvážení ve vzájemných souvislostech, posouzení toho, do jaké míry (!) jsou naplněny jednotlivě a zda společně jsou naplněny v míře dostatečné k tomu, aby byly azylově relevantní odůvodněné obavy z pronásledování shledány. Jsem si ovšem vědom toho, že takovýto alternativní přístup je jednak obtížně uchopitelný pro současnou českou aplikační praxi (ostřeji řečeno, hlavní ambicí české aplikační praxe dnes patrně není přijímání metodologických inovací či nějakých podivných kopernikovských obratů, nýbrž spíše odstranění palčivějších nedostatků v odborné přípravě osob azylové právo aplikujících, jež se projevují stále ještě rozhodnutími odtrženými buď od logiky uprchlického práva na úrovni rozebrané výše, nebo od skutkových okolností případu) a jednak by se patrně příliš odtrhl od aplikační praxe jiných smluvních stran Ženevské úmluvy (v rozporu se společnou autonomií jejího výkladu). Naopak například rozpracování definice uprchlíka třeba v komunitárním právu představuje jistě aplikačně uchopitelnější (tedy pro aplikující orgány srozumitelnější a vstřebatelnější) alternativu. Snad tak ten pomyslný uprchlík – jemuž nekyne naděje, že by na jeho případ Ministerstvo vnitra pohlíželo v geologicky blízké budoucnosti nějakým fuzzy pohledem – posloužil aspoň jako inspirativní odrazový můstek pro tento pětidílný výlet do světa nepříliš formální logiky. Pokud jej se mnou někdo poctivě absolvoval, nebojte se mi napsat svůj věcný názor, pokud Vám v něm něco chybělo, konečně se nemohu vymlouvat, že to přijde v dalším díle. A předem se omlouvám za pomalé reakce na komentáře, to víte, jsem taky v justici...;)

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Přiznám se, že jsem po prohlédnutí fotek na idnesu s Paroubkovými a po zkušenostech s vašimi předchozími díly schopnost to číst, tak jsem jen upadl ke komentářům a v záchvatu vzteku, že máte nezdolnou odvahu sem ještě něco psát, jsem si všimul začátku věty posledního odstavce :

"
Takový kritizovaný postup jistě odpovídá vnímání pojmu pronásledování jako skupiny prvků, u nichž je požadováno jejich kumulativní splnění. Nyní navrhovaný postup je oproti tomu celostní a vyžaduje nejprve posouzení všech těchto prvků a teprve poté jejich celkové zvážení ve vzájemných souvislostech..."

Copak tohle se dá číst ? Zamyslete se vážení někdy nad abstrakcí vašeho jazyka zde na blogu. Pro samou vědeckost - a vy víte stejně jako já, že ta v míře použíté terminologii nevězí - zapomínáte na to nejdůležitější - na čtenáře.

Ivan Drtil

Pavel Molek řekl(a)...

Máte vlastně pravdu. Občasná nečitelnost je můj problém, někdy se mi souvětí nekontrolavatelně rozvinou, někdy jsem moc abstraktní, rozhodně. Obzvlášť intenzivně bylo totéž vyčítáno jednomu z našich hostů, s nímž mi nepřísluší se srovnávat. Na jednu stranu to asi neodpovídá tradiční bloggerské kultuře, která je rychlá, úderná, přehledná, jednoduchá, i z hlediska stavby myšlenek a vět, na druhou stranu takových blogů máte plnou síť, pod každými druhými novinami, u každého čtvrtého politika a každé desáté matky na mateřské... Tož snad jedna webová adresa unese to, že je zaměřena poněkud úzkoprofilově, že jsme někdy blogem náročného čtenáře a pro náročné čtenáře. Tím nevylučuji, že by bylo bezvadné, kdyby tu existoval právnický blog, který by řešil spíš praktické otázky a řešil je přehledněji. Ode mě to nečekejte, od ostatních jinoprávníků snad, ale kdo ví, třeba je to výzva právě pro Vás.

A protože na každém komentáři se dá najít něco pozitivního, díky za uznání nezdolné odvahy;)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Zrovna jsem pár dní strávil nad texty pandektistů (... ano německých pandektistů) a musím konstatovat, že Pavel Molek (ale i Jiří Přibáň) píše s doslova fanatickou touhou být stručný, jasný a přehledný, prostě jako pro děti v mateřské škole.

btw. Logika je přehledná, protože je abstraktní.

K.Csach řekl(a)...

Ad Tomáš: Uff, to je teda tvrdenie.:) Presnejšie by sa nedalo? Schválne, koho si čítal, a bolo to vôbec v nemčine? Mne sa naopak pandektisti čítajú ľahko (ale beriem, že bez predporozumenia historických reálií, doktríny súkromného práva a nemeckého spôsobu písania sa to môže laikom zdať ako španielska dedina...). Dokonca omnoho ľahšie ako dnešné teoretické texty. Proste pandektistom neporozumieš za pár dní... nemyslím však, že je to ich chyba.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Kristián: Byl to Windscheid a Puchta. Tady to je:

http://dlib-pr.mpier.mpg.de/frame/search.html

Samozřejmě máš pravdu v tom, že člověk má pocit, že něco je nesrozumitelné, když čte mimo svůj obor.