01 července 2009

O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio.

6 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Náhubkový zákon jsem označil jako excesivní pretensi veřejného práva tam, kde by mělo v prvé řadě fungovat právo soukromé (konkrétně prostředky ochrany osobnosti), a tento názor pokládám i po půl roce za správný. Největší excesy (např. zcela smyšlený odposlech) lze postihovat i podle předchozí úpravy.

Unknown řekl(a)...

Chci se zeptat o jakém základním právu mluvíte? Na informace? Uniká my smysl toho, co chcete říci.
Chápu, že nezávisle na Vaší vůli a názoru mám jen jedno právo a to na své tělo. Na nic jiného nemám právo. Tvrdím, že "právní ochrana" A proti B, kdy B nikterak neutočí (hrozbami či fyzickým donucením) na právo A vlastnit své tělo, je důvodem k útoku na práva B.

V rámci tohoto by se to mohlo formulovat takto:
1. Každý jednotlivec má tato základní přirozená práva, které jsou odhalitelná lidským rozumem:
a. Každý člověk vlastní své fyzické tělo a vůli a všechny přírodou dané či opuštěné statky, které začne užívat za pomocí svého těla dříve, než tak učiní jiný.
b. Z tohoto vlastnictví vyplývá jeho právo využívat tyto zdroje dle svého uvážení, pokud tím bez souhlasu nezmění fyzickou integritu vlastnictví jiného člověka nebo bez souhlasu neomezí kontrolu jiného člověka nad jeho vlastnictvím.
c. Jakmile je jednou nějaký statek poprvé přivlastněn, pak je možné získat k němu vlastnictví pouze prostřednictvím dobrovolného (smluvního) převodu vlastnického titulu z původního vlastníka na vlastníka nového.
2. Základní přirozená práva jsou absolutní. Jakékoliv jejich narušení je po bezprostředním odvrácení útoku či donucení žalovatelné ze strany oběti nebo jejího zástupce a bude se řešit v souladu s principem plné odpovědnosti a proporcionality trestu.

Z toho plyne, že i informace, které mám jsou moje a mám je pod kontrolou, mohu s nimi nějak nakládat.
Pokud chci nějakou informaci, pak bych měl několik možností. Zjistit si jí sám na na své vlastní náklady a nebo se dohodnout s někým, kdo mi je obstará. Opět na své náklady a na základě dohody. Nikdy ale nemám právo násilím někoho nutit, abych získal informace.
Závěr: Lidský jednotlivec má právo psát na své náklady všechno (i lži a vše co odsuzuje místní morálka) mimo informaci typu: "Udělej to a to a jinak tě zmlátím, oberu tě o majetek nebo zabiji", což je obyčejným útočným násilím na mé právo na vlastní tělo.
František Vilím

Anonymní řekl(a)...

ad Každý jednotlivec má tato základní přirozená práva, které jsou odhalitelná lidským rozumem..

V diskuzích zejména o sexuální morálce se setkáváme s argumentací přirozeností. V této argumentaci je třeba chápat význam tohoto slova ve smyslu tradiční realistické filosofie, jinak dochází k četným nedorozuměním, kdy přirozenost se chápe jako

1. něco, co má člověk od narození, synonymum pro vrozené;
2. něco, co není poznamenáno lidskou činností, synonymum pro přírodní.

V těchto významech se s pojem přirozenost v etickém diskursu neužívá. Aby nedocházelo k nedorozuměním pokusím se popsat, co realistická filosofie pod přirozeností míní. K tomu bude třeba objasnit i několik dalších pojmů.

Přirozenost je princip činnosti.

Princip je něco základního, z čeho něco pochází, nebo čím se něco poznává.

Věcně je přirozenost totožná s esencí a jejími propriovými vlastnostmi.

Esence je to, skrze co něco je tím, čím je.

Propriové vlastnosti jsou vlastnosti, které vyplývají z esence jsoucna, a proto je má jsoucno nutně.

Činnost je pohyb, kterým se něco mění. Mění-li se něco vně subjektu, jde o činnost tranzitivní.

Mezi tranzitivní činnosti patří jednání a tvoření.

Jednání je činnost směřující ke zdokonalení jednajícího subjektu, tvoření je činnost směřující ke vzniku nějakého nového předmětu.

Shrnuto:

Člověk je člověkem skrze lidskou esenci, jeho esence je to, co z něj dělá člověka. S esencí se nutně pojí určité vlastnosti, člověk tedy, protože má lidskou esenci má nutně některé specificky lidské vlastnosti. Celek esence s propriovými vlastnostmi se nazývá přirozenost. Lidská přirozenost je základ (princip) pro specificky lidskou činnost, tedy pro lidské myšlení, jednání či tvorbu. Činnost, která nějak odporuje základnímu principu lidské činnosti (přirozenosti) je možné označit za nepřirozenou a mravně nepřípustnou.

Příklad:

Z lidské přirozenosti vyplývá, že se člověk rozmnožuje sexuálně, a tedy rozmnožování probíhá prostřednictvím pohlavního styku. Princip pohlavního styku je určován jeho konečným cílem - rozmnožováním. Proto je pohlavní styk, který proběhne způsobem, při kterém je konečný cíl vyloučen, označeno za nepřirozené.

Jiří J. Stodola

Michal Ryška řekl(a)...

TP:

Pěkně o tom s odkazem na ESLP píšou Pavel Molek a Petr Jager v "knize zahalené do mraků" (Svoboda projevu). Omezení svobody projevu musí být přiměřené, což mimo jiné znamená, že stát by neměl přijmout omezení tam, kde už jiné omezení ÚSPĚŠNĚ funguje.

Je-li tímto primárním omezením ochrana osobnosti, pak se asi shodneme, že příliš účinné není, a to s poukazem na obecně nedostatečnou výši přiznávaných satisfakcí. V právním řádu je přitom máme už skoro 20 let. Uvidíme, zda nedostatečné relace nastavené pražskými soudy Viewegh u ÚS zvrátí (viz. příští post).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nedostatečná výše je jeden aspekt, neméně důležité jsou další dva:

1. Extrémně dlouhá doba, která uplyne mezi zásahem a satisfakcí (psal jsem o panu Ž., kterého zbili strážníci v listopadu 2002 a omluvu plus padesátitisícovou satisfakci dostane v létě 2009; samozřejmě, že nebýt mého sedmiletého přesvědčování, ať vytrvá, nedostal by nic). Po celou tu dobu si poškozený nese sám náklady řízení, platí svému advokátovi, skládá zálohy na svědky a znalce atd.

2. Nesmyslné požadavky soudů. Nedávno jsem odpovídal na dotaz OS-P2, jak chci prokázat příčinnou souvislost mezi průtahy v řízení a tvrzenou nemajetkovou újmou (odpověděl jsem ostře, avšak nikoli vulgárně, byť i taková varianta by nebyla zcela neomluvitelná). U OS-BO zase soudkyně vyžaduje, aby poškozený prokázal, že neoprávněná daňová exekuce, o které se jeho okolí dozvědělo přímo od úřadu, který ji nařídil, skutečně nějak zasáhla do jeho práv, a jak, jinak mu žádnou náhradu nemůže přiznat. To by člověk občas střílel.

Unknown řekl(a)...

Ad Stodola:
Nevím ale jak se vztahuje Váš příklad k právu? Otázka zní, jak mám jednat tady a nyní.

Některé Vaše definice mohou znít jinak a podle toho vyjde závěr Vašeho tvrzení. Přesto zkusím se jich držet.
Pohlavní činnost není vlastnost určující lidskou esenci. Lidská přirozenost není rozmnožování. Rozmnožování nečiní tvora člověkem (třídy člověk).
Vědomé a cílené jednání, které je snahou směnit svůj stav za lepší už může být považováno za vlastnost tvořící lidskou esenci. Tato směna má své předpoklady a pravidla (zákony), která jsou universální a reálná, rozumem pochopitelná a nezávisí ani na právnících a soudcích či poslancích a podobných kolektivů.
Tvor, který vědomě umí potlačit své přirozené pudy, aby směnil svůj méně uspokojivý stav za více uspokojivý stav, je člověkem. Pro něj se stává i rozmnožovací pud prostředkem k dosažení jiných cílů (třeba zábava, potěšení, utužení partnerství). Umí ho potlačit kvůli jiným cílům. Nevím, jestli to znamená, že pohlavní styk bez cíle rozmnožení je u zvířat nepřirozený a pro člověka přirozený. Podle mě to není tak důležitě.
Mě zajímá jakým právem někoho může trestat za zveřejnění informace. Podle práva vycházející z vlastnictví svého těla takové právo nemám pokud to není přímý útok na mé tělo a majetek ať se mi to líbí nebo ne. Mám ale také právo o něm šířit jakékoliv informace tedy lži a nechutnosti. Tento fakt, by měl krotit naše vášně.
František Vilím