09 července 2009

Jak si Michal myslel, že se Petr (s)pletl, ale Petr autoritativním výkladem prokazoval, že se nespletl

Tak abychom si to vyjasnili hned na začátku: s Alitalií stále zásadně nelétám. Podařilo se mi dodržet předsevzetí, které jsem si dal poté, co jsem byl ze strany této společnosti vystaven „nelidskému zacházení“ (jistě naplňujícímu čl. 3 Evropské úmluvy) na letišti v Miláně (nutnost strávit večer s Heinekenem). Blíže viz zde.

Na mé neštěstí reagoval můj ctěný a vážený spolublogger Petr. Poté, co vyjádřil znudění nad tím, že mi jenom dvakrát zrušili let a ztratili zavazadlo a že mě přitom ani neobtěžoval opilec na palubě, ani mi nikdo neosahával intimní partie, konstatoval, že s reálným vymáháním svých práv jsem na tom bledě. Reagoval tak na mé spekulace, zda bych mohl Alitalii, která samozřejmě ostentativně ignorovala mé žádosti o odškodnění, které jsem spořádaně odevzdal na předepsaných formulářích, žalovat. Otázka vznikla kde bych tak mohl učinit. Představa nějakého obvodního soudu v Římě (předpokládám, že Alitalia bude mít sídlo někde na Fuimicinu) mě vážně nelákala. Mé naděje po tom, že bych to mohl prubnout u některého z českých soudů spláchl Petr slovy:

„Bohužel, mýlí se všechny hlasy doufající, že by bylo v daném případě možno Alitalii za uvedené zlořády žalovat v místě trvalého bydliště poškozeného, tedy v ČR (předpokládám, že ho Michal stále má v jedné malebné východočeské “vesnici”:) ). Tak by tomu bylo pouze v případě, že by v ČR měl dopravce “hlavní sídlo svého podnikání“ (tak překládá český překlad „principal place of business“) nebo zde bylo „place of business“, kde byla přepravní smlouva sjednána, nebo by ČR bylo místem určení, jímž je však u zpáteční letenky Florencie-Praha vždy Florencie, a to i v případě, kdy by ke škodě došlo během letu z Florencie do Prahy. Na žalobu v ČR by měl Michal nárok jen tehdy, nechal-li by se zabít či zmrzačit, takže to třeba až někdy jindy.“

Nevím, zda to Soudní dvůr dělá Petrovi natruc (je to přeci ten mladý, nezkušený teoretik), ale jeho názor je v případě zrušeného letu z Mnichova do Vilniusu u letecké společnosti, která má sídlo vRize, jiný:

„Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě letecké dopravy osob z jednoho členského státu do jiného členského státu uskutečňované na základě smlouvy uzavřené s jedinou leteckou společností, která je skutečným dopravcem, je soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody – který se zakládá na této smlouvě o přepravě a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 – na základě volby žalobce soud, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v uvedené smlouvě.“

Blíže ke skutkovému pozadí zde – je to dnešní rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑204/08, Peter Rehder proti Air Baltic Corporation.

7 komentářů:

Petr Bříza řekl(a)...

Michale, dělám to nerad, ale budeš muset změnit nadpis na "Jak se Petr ne(s)pletl..."

Ne snad, že by byl Petr neomylný (bohužel:-( ) a už vůbec to neplatí, pokud měřítkem pravdy má být názor ESD (v takovém případě ho (Petra) ten "omyl" ovšem většinou nemrzí...), ale tentokráte neřekl ESD nic, co by se s Petrovým názorem bilo (ale bohužel jen v této konkrétní otázce sudiště, kterous citoval - viz. P.S. tohoto komentáře).

Přečteš-li si můj post pozorně, uvidíš, že jsem se v Tebou citované pasáži zabýval sudištěm v rozsahu nároku podle Montrealské (případně Varšavské) úmluvy, nikoliv v rozsahu nároku podle uvedeného komunitární nařízení (který jsem řešil až v další části postu).

No a ESD v rozsudku, o kterém tady píšeš hned v úvodu řekl toto:

"26 Ještě před přikročením k samotnému přezkumu otázek položených předkládajícím soudem je třeba v úvodu podotknout, že v některých z vyjádření předložených Soudnímu dvoru byla nastolena otázka, zda lze v situaci, jakou je situace v původním řízení, použít pro účely určení příslušného soudu článek 33 Montrealské úmluvy.

27 V tomto ohledu je třeba uvést, že nárok, jehož se žalobce v původním řízení v projednávané věci domáhá, který vychází z článku 7 nařízení č. 261/2004, představuje nárok na paušální a jednotnou náhradu pro cestujícího v důsleku zrušení letu, tedy nárok, který je nezávislý na náhradě škody v rámci článku 19 Montrealské úmluvy (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‑344/04, Sb. rozh. s. I‑403, body 43 až 46). Nároky založené na dotčených ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na Montrealské úmluvě se tak řídí dvěma odlišnými právními rámci.

28 Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že byl návrh ve věci v původním řízení podán pouze na základě nařízení č. 261/2004, bude tedy přezkoumán na základě nařízení č. 44/2001."

Tento případ tedy nebyl otázkou příslušného soudu podle Montrealské úmluvy a tím pádem má slova Tebou zde citovaná zůstávají v platnosti i ve světle tohoto nového judikátu.

Tak šup, šup, už ať je ten nadpis změněnej:-)

P.S.: Jinak ten judikát je samozřejmě špatnej, protože mi odpověděl na otázku, že i podle nařízení se lze domáhat soukromoprávního nároku, což znamená, že ESD porušuje čl. 29 Montrealské úmluvy (a že tedy platí varianta 2) odpovědi na otázku, kterou jsem v souvislosti s nařízením vznesl v předmětném postu). Ach jo, ale už si začínám zvykat, že mezinárodní právo (soukromé) soudcům ESD zhola nic neříká...

Michal Bobek řekl(a)...

Hmm, tak po provedení autentického výkladu Tvého postu bych to asi změnit mohl. Vnímal jsem návětí „uvedené zlořády“ jako vztahující se na skutkové otázky (zrušení letu a ztrátu zavazadla) jako, nikoliv ve vztahu pouze k Montrealu a Varšavě. Navíc jsem se vždy domáhal pouze odškodnění dle nařízení č. 261/2004; do kategorie mezinárodních smluv jsem se nikdy neprobojoval ;-). Navíc je ten odstavec o sudišti jediný procesní (o Montrealu a příslušnému soudu jsi nic neříkal) a je v reakci na předchozí debaty s Jirkou Kindlem pod mým postem, které se týkaly právě nařízení č. 261/2004.

Dobrá ale, měním kreativně název.

Jen pro doplnění – mohl bys mi prosím ujasnit několik drobností:

1/ Vycházím dobře z toho, že Ty si myslíš, že ve vztahu nařízení č. 261/2004 a Montreal má mít jakýsi preemptivní primát Montreal, zatímco ESD si myslím (dle body 46 a 47 Tebou v předchozím postu citovaného judikátu velkého senátu), že nařízení je standardizovaným provedením Montrealu v rámci EU a že Montreal by byl (hmotněprávně, co se nároků týče) aplikovatelný pouze ve vztahu k tomu, co nekryje nařízení?

2/ Co by jednotlivé tyto konstrukce znamenaly tedy pro proces a určení příslušnosti? Souhru 261/2004 a 44/2001 ESD teď vyjasnil v tom ohledu, že (omezenou) volbu má žalobce. Co ale Montreal? Tam by se šlo čistě podle vnitrostátních mps (tedy dle ustanovení Montrealu + vnitrostátní mps)? Anebo zbytkově také podle 44/2001?

3/ Třešnička na dortu prodloužením dvojky – mohl by žalovaný popírat příslušnost soudů ze stejného nároku na základě toho, když by mu do žaloby někdo napsal nařízení + Montreal? Protože po rozhodnutí ESD se příslušnost soudů k žalobám ze stejných nároků bude v praxi štěpit – dle Montrealu „place of business“, dle 44/2001 přílet/odlet, což, jak je patrné v právě rozhodnuté kauze, mohou být úplně jiné soudy. Ale fakt je, že když se v tomto ohledu propojí hmota předchozího náhledu ESD na Montreal a nařízení, tak vlastně se bude napříště z nároků krytých nařízením vlastně příslušnost dle Montrealu vytěsňovat.

Zdenek Novy řekl(a)...

Michale,

Podle mě je potřeba si nejprve ujasnit, který právní předpis se bude aplikovat, tj. zda Montrealská úmluva, anebo Brusel I.
Na tuto otázku reaguje čl. 71 Bruselu I, který říká, že "tímto nařízením nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvlášť vymezených věcech (particular matters)."

Onou "zvláštní věcí" je nepochybně také úprava letecké dopravy.

Za předpokladu, že je Itálie a ČR smluvní stranou Montrealské úmluvy,
pak podle 71 odst. 2 Bruselu I můžeš založit příslušnost soudu na základě Montrealské úmluvy, pokud se Ti to hodí.

Na druhou stranu, nedomnívám se, že by čl. 71 odst. 1 a 2 měl být interpretován tak, že pokud zde je dána příslušnost určitého soudu dle Montrealské úmluvy, není možno žalovat na základě Bruselu I.

Ačkoliv jsem nečetl rozhodnutí Peter Rehder, ESD zde zřejmě dovodil, že smlouva o poskytnutí letecké přepravy je smlouvou o poskytování služeb. V tomto případě je příslušný soud státu, kde podle smlouvy, služba (přeprava) byla provedena nebo měla být provedena. Čistě dle gramatického výkladu čl. 5 odst. 1 písm. b) by měl být příslušný soud italský ("provedena").

Nicméně ESD zřejmě dovodil, že napříště se bude možno domáhat náhrady škody jak místě odletu, tak v místě příletu.

Takže skutečně díky rozhodnutí ESD v řečené věci bys mohl žalovat v ČR. Nicméně chceš se následně skutečně domáhat uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v Itálii?.)

Petr Bříza řekl(a)...

No vidíš, tohle už je lepší nadpis:-)

K Tvým otázkám:
1) Ano, přesně, Montreal by měl mít preemptivní primát, a to díky jeho čl. 29, který jasně říká:
“Při přepravě cestujících, zavazadel a nákladu je jakákoli žaloba na náhradu škody, která vznikla ať již podle této úmluvy nebo ze smlouvy nebo z porušení právní povinnosti anebo jinak, přípustná pouze v souladu s podmínkami a s limity odpovědnosti stanovenými touto úmluvou, aniž by došlo k újmě určených osob, které mají právo vznést žalobu a při určení jejich příslušných práv. Ve všech takových žalobách jsou represivní, exemplární a jiné nenahraditelné škody nevymahatelné.”

Jak jsem k tomu uvedl v mém postu: "...srov. případ Tseng v. El Al Israel Airlines z r. 1999, kde Nejvyšší soud USA stanovil, že v rozsahu působnosti Varšavské úmluvy není žádná náhrada podle vnitrostátního práva možná. Nejvyšší soud při svém rozhodnutí vycházel především z unifikačního cíle Úmluvy a z toho, že tato úplně upravuje odpovědnost dopravce. Soud uvedl, že připuštění dopravcovy odpovědnosti podle různých nesjednocených vnitrostátních úprav smluvních států by bylo nesmyslným výkladem.[16] Stejně rozhodovaly soudy v Británii, Kanadě, Novém Zélandu či Singapuru. Takové rozhodnutí je plně v souladu s cíli mezinárodní unifikace a na jeho podporu lze uvést i stanovisko Z. Kučery, že „pokud je určitá složka upravovaného právního institutu pojata do unifikované úpravy, je třeba dát přednost výkladu, že je tím v daném souboru přímých norem plně upravena a jiné normy nemají být na ni aplikovány.“"

Zatímco SCOTUS jednoznačně (8:1) pochopil smysl mezinárodní unifikační úmluvy i bez toho, že by tam ustanovení odpovídající čl. 29 měl (Varšavská úmluva ho neobsahovala), tak ESD to nepochopí (nebo spíše nechce pochopit), ani když ho tím článkem budeš mlátit po hlavě...

ESD zkrátka tvrdí, že "nárok na paušální a jednotnou náhradu pro cestujícího v důsledku zrušení letu" je něčím jiným, než náhrada škody podle Montrealu a že tento typ nároku čl. 29 nepokrývá. Já si to nemyslím, soudy jiných zemí si to nemyslí, odborníci na mps si to nemyslí a nelíbí se nám to, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat...:-)

Když se nad tím nárokem, který má podle ESD, jak nyní sám potvrdil, soukromoprávní povahu, zamyslíš, je myslím nepochybné, že je to ve své podstatě škodní nárok (na paušalizovanou náhradu) a že zakládá dopravcovu odpovědnost ve vztahu k jednáním, která měla být exkluzivně upravena Montrealem.

2)+3) Ano, nárok podle nařízení je v této logice odlišný od nároku podle Montrealu, takže pro každý ten nárok se bude příslušnost řídit jiným předpisem. U nařízení to bude Brusel I, u Montrealu to bude Montreal sám. Montreal je unifikace hmotněprávních norem, vnitrostátní mps by se použilo pouze subsidiárně, nešlo-li by odpověď na danou otázku vydolovat přímo z Úmluvy.

Správný přístup, který měl ESD zaujmout, měl být ten, že by zrušil příslušné nařízení v rozsahu, v jakém porušuje Montreal. Vím, že z hlediska cestujících to není příliš populární pohled, ale to si měli v EU rozmyslet předtím, než Montreal ratifikovali (nebo aspoň při přijímání samotného nařízení). Ale to už je teď jedno, ESD to rozhodl, jak to rozhodl, a je to prostě good law, na kterém mé akademické plky nic nezmění...

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Zdeněk Nový:

Váš koment tam byl "vpuštěn" v mezidobí, takže má předchozí reakce jej nezohledňovala.

Článek 71 Bruselu I je tady v tom případě irelevantní.

ES je totiž stranou Montrealské úmluvy a tato úmluva má tedy před veškerým sekundárním právem přednost bez dalšího.

Jak ostatně ESD sám řekl v tom rozsudku IATA (C-344/04):

"35. Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 300 odst. 7 ES „[d]ohody uzavřené za podmínek stanovených tímto článkem jsou závazné pro orgány Společenství i pro členské státy“. Podle judikatury Soudního dvora mají tyto dohody přednost před předpisy sekundárního práva Společenství (rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, Recueil, s. I‑3989, bod 52, a ze dne 1. dubna 2004, Bellio F.lli, C‑286/02, Recueil, s. I‑3465, bod 33).

36. Montrealská úmluva podepsaná Společenstvím dne 9. prosince 1999 na základě čl. 300 odst. 2 ES byla schválena rozhodnutím Rady ze dne 5. dubna 2001 a, pokud jde o Společenství, vstoupila v platnost dne 28. června 2004. Z toho plyne, že od tohoto posledně uvedeného data jsou ustanovení této úmluvy podle ustálené judikatury nedílnou součástí právního řádu Společenství (rozsudky ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, Recueil, s. 449, bod 5, a ze dne 30. září 1987, Demirel, 12/86, Recueil, s. 3719, bod 7)..."

Pokud by šlo o nárok podle Montrealu (ve smyslu, jak jej definuje ESD, tj. ohledně jiných věcí než těch, které upravuje nařízení), nemohlo by se žalovat i podle Bruselu I na základě logiky, že jde zároveň o smlouvu o poskytování služeb. Sudiště stanovená v čl. 33 Montrealu jsou taxativní a není možné je na základě vnitrostátního práva rozšiřovat, to by popíralo celý smysl toho ustanovení. Vzhledem k tomu, že Montreal má před Bruselem I přednost, není použití Bruselu I pro nárok opřený o Montreal možné (v rozsahu, v jakém je s ním neslučitelné).

Michal Bobek řekl(a)...

Petře,

Byť chápu Tvé spravedlivé unifikační rozhořčení, které z pozice mladší právní teorie nesnese odporu, tak z mého spíše empatického vnímání problému vychází (z čistě egoistických důvodů) vítězně Soudní dvůr. Když totiž z pozice cestujícího srovnám možnost jít si žalovat na „place of business“ anebo na „odlet/přílet“, tak je vcelku jasné, co vyhraje.

On Rehder vnitřní logiku má, když akceptujeme tu výchozí premisu (se kterou Ty z dobrých důvodů nesouhlasíš), totiž že nařízení 261/2004 a Montreal jsou něco jiného. Ten Rehder to pak jenom dotahuje do také odlišné procesní roviny.

Chápu ale, že nyní nesoutěžíš o „judikát s lidskou tváří“, ale o „sekernickou čistotu“ ;-)))

Přístup ESD k Montrealu ale myslím není, s ohledem na to, jak se chová k mnoho jiným mezinárodním právním předpisům, až tak šokující. Přístup ve stylu „členské státy musí být vůči právu EU (tedy vůči mě) plně otevřené a já zavírám vlastní krám vůči mezinárodně-právním závazků“ je dost běžný (nejkřiklavější příklad WTO).

Petr Bříza řekl(a)...

Michale, máš recht.

Ona spravedlnost z pozice cestujícího a z pozice dopravce může vypadat dost odlišně, ale soudci ESD by neměli zapomínat na to, že oni mají být nestranní a řídit se právem, nikoliv subjektivními pocity a sympatiemi (ano, vím, jsem naivní...)

A ano, Rehder je jenom logická dohra (potvrzení) judikátu IATA.

A konečně dvakrát ano, ESD se (zvláště v poslední době) k mezinárodnímu právu chová přesně opačně, než chce, aby se státy chovaly k právu komunitárnímu. To není jenom IATA nebo WTO, to je svým způsobem i Kadi (proto se mi tak líbilo, jak mu zrovna tenhle case BVerfGe vtipně připomněl).

A nám mladým nezkušeným teoretikům nezbývá než to spravedlivé rozhořčení:-)