23 června 2009

Barbara Havelková: Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; ČÁST II. – MÝTY O ZNÁSILNĚNÍ

Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Tyto představy o okolnostech znásilnění, průběhu činu, pachatelích a obětech jsou ve velké většině genderované a vyznívají v neprospěch obětí znásilnění – v převážné většině žen. Část těchto mýtů není vůbec pravdivá. Část z nich je pravdivá jen ve zlomku situací, v představách lidí je nicméně zobecněna natolik, že diskvalifikuje znásilnění, které neproběhlo podle našich představ – nevěříme „jinému“ znásilnění.

Mýty najdeme nejen na stránkách tisku a mezi laickou veřejností, ale i v odborných publikacích, které se problematikou sexuálního násilí zabývají. Je důležité upozornit, že tyto mýty jsou právně irelevantní (zejm. tzv. „podíl oběti na znásilnění“). Přesto se ale prakticky projevují v přístupu orgánů činných v trestním řízení, a najdeme je i v rozsudcích soudů.

V následujícím textu vybírám desatero obzvláště závažných mýtů. Existenci mýtů se snažím ilustrovat na příkladech z tisku a odborných publikací, jejich nepravdivost pak na statistikách a výzkumech. Při vyvracení mýtů používám české statistiky či poznatky. Pouze tam, kde nejsou dostupné pracuji se zahraničními daty. Zkušenosti ze zahraničí považuji za velmi důležité. Zaprvé sledují různé jevy výrazně komplexněji a podrobněji a tak nás informují o faktech v ČR nezkoumaných. Ale i tam, kde data z ČR dostupná jsou, ale jejich výsledky se výrazně odlišují, neukazují tyto rozdíly na naši výjimečnost, jako spíše naznačují, že některé věci u nás nejsou stejně chápány, identifikovány, hlášeny, atd. Například nižší míra hlášených trestných činů (šestkrát méně než ve srovnatelně velkém Švédsku) tak dle mého neukazuje na menší množství spáchaných znásilnění, jako na menší důvěru obětí v trestní proces. Obdobně může v Čechách zdůrazňovaná častost „falešných obvinění“ (v ČR se uvádí šestkrát více procent případů než např. v USA) ukazovat spíše na chybnou identifikaci falešných obvinění než na jejich častější výskyt.

Mýtus č. 1 Znásilnění je sex; znásilnění je zločin z vášně
Představa, že znásilnění je pouze „drsnější“ pohlavní styk naprosto neodpovídá ani pocitům obětí ani motivacím pachatelů. Oběti vnímají znásilnění jako život ohrožující násilí. Čírtková uvádí, že strach ze smrti je nejčastější emocionální stav oběti v průběhu znásilnění. Pociťuje jej až 90 % obětí (Čírtková, str. 64). Ani na straně pachatele se nejedná o sex či o vášeň – moc, touha kontrolovat druhou osobu, či zloba jsou motivací.

Toto ilustruje zaprvé fakt, že většina násilníků je v době znásilnění ženatých či mají partnery (statistiky z USA uvádí 60 % případů). Průzkumy též ukazují, že u znásilnění muže mužem je v naprosté většině pachatel (ale i oběť) heterosexuální orientace a nejedná se tedy o výraz „homosexuální vášně“. Znásilnění není nechtěný či „drsný“ sex – je to násilí, které zcela zásadně zasahuje do fyzické, psychosexuální, emocionální a sociální integrity druhé osoby (Čírtková, str. 58).

Mýtus č. 2 Pachatelé jsou většinou deviantní jedinci
Tento mýtus je jedním z variant, jak vysvětlit, jak „si přebrat“, že dochází ke znásilněním. Tato představa je častá i mezi příslušníky Policie – například Luboš Valerián píše: „Pokud se u mravnostní trestné činnosti vyskytuje fyzické násilí, je tato páchaná pachateli-psychopaty“ (L Valerián, 'Mravnostní kriminalita z pohladu Policie ČR' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 155).

Je nicméně důležité si uvědomit, že pachatelé jsou jen zčásti deviantní. V mnohých případech se jedná o normální jedince, u kterých lze maximálně hovořit o poruchách osobnosti či o sociálních poruchách. Mezi teoriemi příčin sexuálního násilí je v českém diskursu obzvláště podhodnoceno sociokulturní vysvětlení – tedy že násilí je produkt nerovností ve společnosti, souvisí s patriarchátem a genderovým řádem.

Snaha svést sexuální násilí na deviaci je pro nás psychologicky přijatelnější než připustit si, že lidé se násilně chovají často jen proto, že mohou. Zdokumentovaná zvýšená míra sexuálního násilí v období otroctví v USA, v ozbrojených konfliktech – například v rámci etnických čistek v Bosně a Hercegovině, ve věznici Abu Ghraib či nedávno na slovenské policejní stanici, jsou příkladem toho, co páchají „normální“ v okolnostech beztrestnosti („culture of impunity“).

Mýtus č. 3 Násilí je přirozenou součástí sexu
Pro mnoho členů české veřejnosti, a to bohužel i odborné, je znásilnění na jedné straně vysvětleno deviací pachatele (zmíněni u mýtu 2), na druhé pak ospravedlněno jako neškodné a přirozené hrátky, které jsou součástí sexu. Radim Uzel tak například v souvislosti s pornografií konstatuje, že „prvky donucení či lehkého násilí ... nepředstavují nějakou zlomyslnost či odsouzeníhodnou patologickou úchylku, ale adekvátní součást lidských sexuálních představ a fantazií“ (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 26). Jako by neexistovalo nic mezi! Co není nutně diagnostikovatelně perverzní, může být přesto ponižující, objektifikující, či dehumanizující a tudíž způsobující újmu.

Co se týče normality „hrátek“, jsou časté zejména biologizující argumenty. Jiří X. Doležal konstatuje, že „samčí sexualita je od přírody agresívní, ať se nám to líbí, nebo ne.“ (J. X. Doležal, Kdo může za znásilnění? Žena, nebo muž?(5. 3. 2009) Reflex, http://www.reflex.cz/Clanek35208.html (stránka navštívena 11. dubna 2009)). Obdobně se Radim Uzel snaží ospravedlnit případné sexuální násilí nepodloženými historickými argumenty, že „sexuální projevy člověka se od nepaměti občas vyznačují určitými formami násilí,“ který podkládá nevědeckými odkazy na živočišnou říši (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 21). Skutečně se chceme při definici přijatelnosti lidského chování v moderním světě na počátku třetího tisíciletí řídit hmyzem a ptáky?!?

Lidé jsou bráni k odpovědnosti za násilí, které páchají v jiných oblastech, protože jsou inteligentní bytosti ovládající své jednání. Neexistuje sebemenší důvod, proč by oblast sexuality měla být výjimkou.

Mýtus č. 4 Ženy o znásilnění sní
Toto mezi veřejností relativně rozšířené „ospravedlnění“ znásilnění podporuje produkce části české sexuologické obce. Radim Uzel konstatuje, že „podle průzkumů snových fantazií žen se … představy často týkají právě vlastního znásilnění, a i když to většina respondentek přiznává jen velice váhavě, nebývá toto fantazijní znásilnění zážitkem zrovna nepříjemným“ (Uzel, str. 26).
V tom, že ženy i muži mají nejrůznější sexuální fantazie, se nejspíš shodneme (přestože podíl „snového znásilnění“ se vysoce nadhodnocuje – viz M Torrey, 'When will we be believed? Rape myths and the idea of a fair trial in rape prosecutions' (1991) 24 UC Davis Law Review 1013). Sny, fantazie a představy jsou ale světelné roky daleko od zkušenosti znásilnění v realitě. Případné sny o agresivnějším sexu jsou zcela „v moci“ žen – samy rozhodují o scénáři, průběhu, a mohou děj kdykoli zastavit. Při znásilnění žádnou takovou kontrolu nemají. Jak bylo výše uvedeno oběti znásilnění nejsou vzrušené, ale bojí se smrti.

Přestože se zde nejedná striktně vzato o mýtus (je pravda, že ženy mají nejrůznější sexuální sny), zcela nevhodné je jeho spojení s debatami a znásilnění. Mýtem je, že fakt fantazií může být vnímán jako dávající komukoli právo je pak realizovat bez výzvy, proti vůli a navzdory odporu druhé osoby.

Mýtus č. 5 Ženy si o znásilnění „koledují“, provokují muže
Tento mýtus reflektuje mj. pozice Jiřího X. Doležala v Reflexu, který se ve svém článku z 5. března 2009 táže: „Kdo může za znásilnění“? Ptá se: „v momentě, kdy se dáma, opilá a ve spodním prádle, navíc po večeru stráveném intimní koketérií, rozhodne o půlnoci a v bytě pána, jehož pozvání s úsměvem přijala, že k ničemu nedojde, a pokud si muž sex vymůže, půjde o znásilnění. Není ale evidentní, že podobné „znásilnění“ spoluzavinila i ona poloobnažená náhle k rozumu přišedší dáma?”

Podobné názory ale najdeme též mezi kriminalisty. Luboš Valerián poznamenává: „Je-li obětí mravnostního trestného činu žena, zjišťujeme mnohdy určitý její podíl na příčině spáchání sexuálního deliktu (např. výstřední a vyzývavé oblečení, flirtování, provokativnost v chování apod.)“ (Valerián, str. 156).

Zde je třeba začít poukazem na fakt, že tato argumentace je založena implicitním předpokladu, že k pohlavnímu styku má dojít vždy, když se dvě osoby opačného pohlaví ocitnou v blízkosti, a že na základě „krátké sukně“ jedné osoby vzniká právo druhé osoby penetrovat tuto orálně, vaginálně či análně bez ohledu na její souhlas. Doufám, že absurdnost této konstrukce je zřejmá. Tak jako nebudeme tvrdit, že rodiče mají právo bít děti, protože jsou menší a v jejich moci, tak doufám nikdo nechce vážně tvrdit, že je přirozené znásilnit ženu, protože já jsem muž a mám pudy a penis a ona má vagínu a přitahuje mě!

Z hlediska kriminologických výzkumů je dále třeba poznamenat, že většina znásilnění je pachateli plánováno (Torrey uvádí 82 %) – nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci. Oděv, make-up či chování potenciální oběť hrají zcela minimální roli. Důležité je rozhodnutí pachatele znásilnit a pak jeho konkrétní rozhodnutí, kdo bude vhodnou obětí.

Mýtus č. 6 Kdo je znásilněn, musí být „děvka“
Tento mýtus má dva aspekty. Zaprvé se jedná o představu, že „hodná holka nebude znásilněna“. Případně, že pouze znásilnění panny je skutečným znásilněním, a že tedy ženu se sexuální minulostí není možné znásilnit. V běžném vnímání je oběť nějak „zkažená“ a nemorální. Tento mýtus – o „podstatě“ znásilněné – se navzájem doplňuje s výše uvedeným mýtem o jejím chování. Oba mýty nám umožňují věřit, že nám – normálním, slušným, lidem - se něco takového jako znásilnění nemůže stát. Že mu můžeme předejít „správným“ chováním, oblékáním, atd. Jak jsme právě viděli, opak je pravdou. Tento mýtus navíc odrazuje oběti od hlášení znásilnění, neboť sám fakt spojení s vyšetřováním může mít negativní dopady na jejich pověst.

Co se týče typologie oběti, je pravdou, že obětmi znásilnění jsou častěji určité skupiny obyvatelstva. Obětí se ale stávají nikoli proto, že by k tomu měly charakterovou dispozici, ale proto, že pachatelé si vybírají zranitelné oběti – mladé či staré osoby, osoby trpící různými závislostmi, či osoby z fyzickým či mentálním postižením. Pachatelé si také často vybírají již dříve viktimizované osoby, které se tak stávají tzv. „mnohonásobnými obětmi“. Čírtková v této souvislosti poukazuje, že „psychologických základem „kariéry“ oběti je naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti, kdy je víra ve vlastní schopnosti silně narušena a mizí pocit životní síly.“ Smutné je, že v rámci soudních řízení je věrohodnost těch nejzranitelnějších obětí předmětem útoků obhájců, a dochází tak k další viktimizaci.

Druhým aspektem je paradoxně rozšířená představa, že „děvku“ – tedy osobu živící se prostitucí – nelze znásilnit. Prostitutky a prostituti patří k obzvláště zranitelným skupinám. O to víc je nutno zdůrazňovat, že jejich znásilnění je znásilněním. Nikdo si nemůže koupit právo znásilnit druhou osobu – ani fakt platby, ani fakt prodeje sexu, neopravňuje kupce k násilí.

Mýtus č. 7 Mnoho oznámení je falešných
Luboš Valerián píše: „v praxi se setkáváme s mnoha případy, kdy jsou oznámení o mravnostním trestném činu nepravdivá a smyšlená“ (Valerián, str. 157). Brněnský deník citoval v srpnu roku 2008 statistiky brněnské Policie, podle kterých je polovina ohlášení falešných. Za motivaci žen bývá v těchto případech označena snaha o odplatu, žárlivost, pocit studu či viny po dobrovolném pohlavním styku, či vydírání označeného muže. (Brněnský deník, Policie: Skutečných znásilnění je polovina z nahlášených (20.8.2008), http://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/skutecnych-znasilneni-je-polovina-20080819.html (stránka navštívena 11. dubna 2009).

Údaje z cizích zemí nicméně ukazují až šestkrát nižší míru falešných obvinění. Statistiky americké FBI z 90. let uvádějí 8 %. Čírtková (str. 61) odkazující na zahraniční zkušenosti hovoří o 6 – 10 %. To je sice více než u jiných trestných činů (kde je míra cca 2 %), nicméně pořád výrazně méně, než kolik si představuje veřejnost, odborná veřejnost i orgány činné v trestním řízení v ČR. Je možné se domnívat, že mnoho obvinění považovaných za falešná tak pouze neodpovídá některým představám české policie, státních zástupců a soudců ovlivněných mýty o znásilnění.

Mýtus č. 8 Mýtus o „pravém znásilnění“
Stereotypní představou je útočné znásilnění, které spáchá neznámý pachatel, přepadením, v noci, v parku, atd. Je pravdou, že více ohlášených znásilnění je tohoto typu (Čírtková uvádí latenci 92 % u běžných znásilnění a 97 % u intrafamiliárního sexuálního násilí). To ovšem není důvod zpochybňovat znásilnění s jiným průběhem, zejména znásilnění vztahová. Případy, kdy je pachatelem partner, příbuzný, známý či osoba, se kterou si oběť „vyšla“, jsou ve skutečnosti výrazně častější. Průzkumy z USA ukazují až 70 % obětí zná pachatele znásilnění. Mnoho z nich se stane v domě nebo v bytě oběti, na kolejích, apod. Problémy s dokazováním (situace „tvrzení proti tvrzení“ a případný nedostatek biologických stop) by neměly odradit orgány v trestním řízení od objasňování těchto případů.

Mýtus č. 9 Ženy říkají „ne“ a myslí „ano“
Tento mýtus se zakládá na znepokojujícím východisku, že ženy nejsou schopny říct, co skutečně chtějí, a že je na muži, aby toto interpretoval. Důsledek toho mýtu pak je, že pokud se žena průkazně proti znásilnění nebránila, má se často za to, že se sexem souhlasila. Známý je italský případ, kdy soudci kasačního soudu prohlásili, že ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit proti její vůli a zvrátili tak rozsudky nižších soudů. (Corte di cassazione, 6. listopad 1998 – 10. únor 2009, č. 1936, citováno v Guida al diritto z 27 února 1999, č. 8, str. 85-86).

Důležité je mít na paměti, že ženy jsou v naprosté většině případů v průběhu znásilnění zcela paralyzovány a bojí se o svůj život. Fakt, že nebojují, neznamená, že souhlasí.

Mýtus č. 10 Žena, která byla skutečně znásilněna, bude hysterická
Okolí i orgány činné v trestním řízení často očekávají od obětí určité „typické reakce“ a pokud jim oběť nedostojí, může to mít vliv na její věrohodnost jako svědkyně či na klasifikaci obvinění jako falešného.

Je důležité si uvědomit, že oběti vykazují nejrůznější druhy reakcí: od klidu, před smích a hysterii, po šok a apatii. Obdobně není časový odstup od činu (pozdní ohlášení) automaticky důkazem smyšleného oznámení.

34 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Část těchto mýtů není vůbec pravdivá."

A proto jsou to mýty, že?

Ad přirozenost znásilnění.

Toto je pseudoproblém. Vynucený sex je v přírodě běžná, možná dokonce většinová záležitost. Ale z tohoto biologického faktu nevyplývá žádná morální norma. Viz Humova teze

Tomáš Sobek řekl(a)...

"ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit proti její vůli"

To nevím. Ale vím zcela jistě, že ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit v souladu s její vůlí.

Anonymní řekl(a)...

Například nižší míra hlášených trestných činů (šestkrát méně než ve srovnatelně velkém Švédsku) ..

Rád bych upozornil, že ve Švědsku 2/3 znásilnění páchají cizinci převážně z muslimských zemí, takže srovnatelný počet obyvatel v tom nehraje žádnou roli. Mimochodem 2/3 vězňů v Dánsku jsou cizinci.

Petr Malý

Šimon Klein řekl(a)...

Nevím, jestli lze jednoduše vyvozovat z toho, že statistiky USA uvádějí menší počet falešných obvinění než statistiky naše, že je u nás odpovídající (nebo přibližně odpovídající) procento obvinění nesprávně označeno za falešná.
Může to mít mnoho důvodů a klidně to také může být naopak.
Vzpomínám si, že jsem už před notným časem četl o případu, vzpomínám-li si dobře z Afghanistánu, kdy byl zatčen český voják za to, že měl znásilnit americkou vojandu. Snad by ho i odsoudili, kdyby si česká strana nevymohla nový výslech té vojandy, ze kterého vyplynulo, že dotyčná nejen dala k souloži podnět, ale též se jí aktivně zůčastnila, jenom ji pak ráno ex post přišlo, že takové promiskuitní chování vlastně poškozuje jeji lidskou důstojnost. A to skutečně neodpovídá některým představám české policie, státních zástupců a soudců o tom, co je a není znásilnění.
Uvědomuji si, že "kdysi jsem někde něco četl" není zrovna věrohodná citace, snažím se pouze naznačit, že přímočaře přenášet výsledky statistik různých zemí a nota bene usuzovat, že ty naše jsou v případě rozporu určitě ty špatné, není úplně možné.
Poslední dobou mě velmi znepokojuje trend, podle kterého se u obtížně prokazatelných trestných činů nemá plně uplatňovat zásada in dubio pro reo, ale je třeba oslabit postavení obviněného. Snad aby mohla společnost dobře spát, že za tu levárnu šel přece někdo sedět. I tento článek je tímto trendem zřejmě ovlivněn. Názor autorky, že není třeba, aby oběť projevila nesouhlas či odpor (či nebyla schopena odpor projevit), na mě dělá dojem, že by měli být "násilníci odsuzováni jen na základě neprojevené mentální rezervace, nebo rovnou jen prohlášení "oběti". Teď samozřejmě velmi zjednodušuji, ale jen při náznacích takových trendů mě mrazí v zádech.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím. taková hra se slovíčky totiž nakonec vede do pekel.

Především je mylná představa, že formálním nebo výkladovým rozšířením skutkové podstaty se dosáhne lepšího výsledku, tj. snížení počtu znásilnění. Autorka nakonec navrhne generální oznamovací povinnost vcetne rodiny.

Od USA se naše kultura liší hodně podstatně, u nich za to hrozí doživotí (nakonec i v UK), což je důsledek vlivu anglikánské v UK a některých protestantských církví v USA.

Milan Skládal

Christabel řekl(a)...

Článek je zajímavý, ale přiznám se, že s nelibostí nesu, že si autorka musela "kopnout" do advokátů v roli obhájců obviněného.
S oběťmi soucítím, ale na druhou stranu je přirozené, že pokud je výpověť oběti stěžejním důkazem v řízení, je její věrohodnost zkoumána (chcete-li zpochybňována). Jak vidno i z článku, procento falešných obvinění není zas tak malé, aby bylo možné tuto stránku obhajoby jen tak pominout.
Netvrdím, že je třeba v každém takovém řízení věrohodnost oběti zpochybnit, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že v některých případech obhajobě nic jiného nezbývá.

Anonymní řekl(a)...

Vzhledem k tomu, ze autorku znam, ji nepodeziram z pokusu v pripad znasilneni zrusit presumpci neviny, byt nektere casti clanku tak vyznivaji. Vadi mi ale zejmena dve veci.

V prve rade jsou nazory lidi z praxe podlozene nepochybne empirickou zkusenosti prebijeny akademickymi nazory, resp. osobnimi stanovisky, jako "pouhe myty". Policie CR ma jiste k dokonalosti daleko, ale nedostatek pokory k praci lidi, co se timhle marasmem zabyvaji denne (a nejen teoreticky pro ucely sepsani clanku) musi nutne vest k urcite odtrzenosti od reality.

Dale, pristup "souloz vyzaduje ospravedlneni" zminovany zejm. v predchozi casti zdaleka neni nekriticky preferovan ani v zemich, kde je praktikovan. Nedavno tu v Anglii prosel tiskem pripad, kdy 30leta opila solicitorka zatahla k sobe domu cca 20leteho mladika, rano ho vyhodila a nahlasila znasilneni. Soud byl pomerne kratky, zprosteni obvineni nebot oznameni bylo zjevne ucelove. V Timesech o tom vysel pekny sloupek "Let's face it girls, drunken romp isn't rape" (od autorky zenskeho pohlavi, ktera pristup "poskozene" ostre kritizovala pro snizovani legitimity oznameni skutecnych zlocinu).

A uz vubec nemluvim o tom, ze na zaklade "ospravedlnovaciho" pristupu je nejjednodusim zpusobem zniceni kariery temer kohokoliv nepodlozena, lec obtizne vyvratitelna pomluva (viz nedavna afera s jmenovanim oxfordskeho profesora poezie).

Celkove mi zvysena kriminalizace mezilidskych vztahu, ke ktere "ospravedlnovaci" pristup neodbytne vede, prijde nejen nevhodna, ale ve svych dusledcich i protiustavni. To je ale tema na podstatne delsi debatu.

Martin Raz

Barbara Havelkova řekl(a)...

Z mnoha podnětů ve vašich komentářích (za které děkuji) si vyberu věc, které mě obzvláště „pálí“ a na které narážím i v jiných kontextech:

1) „Naše kultura“

Fascinuje mě s jakou vervou všichni obhajují to, jak fungují vztahy mezi pohlavími v ČR, a věří nadřazenosti naší genderové kultury. Jsme hrdí na kulturu veřejné diskuze v ČR? Jsme hrdí na politickou kulturu? Jsme hrdí na úroveň služeb? Myslím, že moc ne! Respektive si uvědomujeme, že je co vylepšovat. Proč jsme si tak jistí naší genderovou kulturou?

S tím souvisí argument, že jak jsme „zvláštní“, „u nás je to jinak“, „my to nepotřebujeme“, „to jsou výmysly z Ameriky“ apod. To nás vede k popírání, že problémy (o kterých na západě už dlouho vědí a diskutují) existují i u nás, a že je třeba je řešit. Touto fází popírání prošla debata o domácím násilí (ve které mnozí politici mužského pohlaví v 90. letech žertovali, jak je ve skutečnosti týrají manželky a popírali existenci fenoménu), nebo debata o sexuálním obtěžování. V obou případech následné sociologické výzkumy ukázaly rozsáhlost a závažnost problému.
Něco podobného se stalo s rasismem a xenofobií. Najednou jsme překvapeni výbuchem ultrapravicového extremismu. Ne, že by na něj nebylo upozorňování, ale my jsme si prostě vybrali věřit, že naše společnost se s tím vypořádává.

A to, že naši policisté (jejichž práce si vážím a jejichž názorům naslouchám) určitý fenomén neregistrují je pak důsledek toho, že naše společnost má o (znásilnění, Romech,...) určité nereflektované stereotypy, které ovlivňují to, co „vidíme“, když se díváme na místo činu, na svědky, na oběti, na pachatele, atd...

Anonymní řekl(a)...

Můžete mi připomenout závažnost problému sexuálního obtěžování v ČR ? Nafouklá bublina, na které se svezlo v jisté době spousta projektů, to je tak vše. Pokud chccete tvrdit, že to je u nás stejné, obstarejte si nejprve statistická data a neargumentujte jedním výzkumem tamhle a druhým jinde.

Petr Nový

Matěj řekl(a)...

Nejlépe by asi bylo, aby lidé měli povoleno souložit jen v přítomnosti notáře či jiného státního ouředníka, jenž by osvědčil, že souhlas k penetraci byl vskutku dán. :-)

Barbara Havelková:
Ono také záleží na tom, jakou metodou jsou ony "sociologické studie" dělány. Já už jsem viděl značná kvanta víceméně nehorázných studií. Nestačí jen tak šermovat výsledky té či oné studie, nýbrž je bohužel zapotřebí se i podrobněji zabývat tím, zda dotyčná studie používá ospravedlnitelné / smysluplné metody a zda je skutečně "bona fidae" pokusem odhalit pravdu, anebo zda jde fakticky jen o "advocacy research".

Tak např. při dostatečně široké definici "sexuálního obtěžování" patrně neexistuje žádná žena (ale ani žádný muž), jenž by se osobně nestal obětí aspoň nějakého sexuálního obtěžování.

Pokud těmi "sociologickými studiemi" máte na mysli některé produkty lidí spřízněných s Gender studies, o.p.s., tak to je právě příklad studií spíše pochybného rázu. [Soudím tak na základě vzorku jejich analýz, s nimiž jsem se setkal před tuším třemi čtyřmi lety.] Práce tohoto typu mají vesměs jen málo společného s "genuine research" a naopak mají poměrně dost společného s přístupem "chci dospět k takovému výsledku, jímž mohu podpořit svou pozici v politické diskusi").

Tím ovšem nechci nijak zpochybňovat fakt, že jevy typu DN atd. jsou ve skutečnosti patrně podstatně rozšířenější, než si většina lidí myslí.

Matěj Šuster

Christabel řekl(a)...

Omlouvám se, že se do toho vměšuji, ale ať čtu komentáře k oběma článkům jakkoliv, z žádného nemůžu vyčíst přístup kritizovaný pod bodem 1) "Naše kultura".

Nechci provokovat, ale můžete mi prosím napsat, na který komentář kterého přispěvatele tím reagujete?

Děkuji, Chris

Tomáš Sobek řekl(a)...

Nejslabší místo článku vidím v tom, když se autorka snaží argumentovat, že na straně pachatele není hlavním motivem sex, ale něco jiného, např. touha po moci.

1) Autorka uvádí, že většina násilníků je v době znásilnění ženatých nebo mají partnery. Copak tento fakt vylučuje sexuální touhu po jiné osobě? Proč je tedy tak rozšířená sexuální nevěra?

2) Dále uvádí, že u znásilnění muže mužem jsou v naprosté většině pachatel i oběť heterosexuálové, a proto se prý nejedná o sexuální motiv. Jenomže tato znásilnění bývají téměř výlučně ve vězení, tedy v podmínkách, kde nemají možnost realizovat svoji preferovanou sexuální orientaci, a proto přechází na second best.

Jako zajímavou otázku bych ale viděl to, jestli znásilnění mezi muži je také genderový problém. Totiž, jestli si muži dělají z jiných mužů ženu jako podřízenou roli.

Matěj Šuster řekl(a)...

Tomáš Sobek:
No tak já bych celkem i věřil tomu, že pro některé lidi by to nebyl ten správnej rajc, kdyby znásilňovaná nekladla odpor a se stykem souhlasila. To je snad i v manuálech pro oběti, že na některý typy pachatelů platí takovýto: "Hele, přece se nebudeme válet tady v hlíně. Pojď ke mně domů, tam si zasouložíme civilizovaně." :-)

Jan Petrov řekl(a)...

Martine: zdravím, ale nějak nerozumím tomu, proč by s "ospravedlňovacím" přístupem mělo souviset to, že někdo někoho pomluví nebo že opilá právnička zatáhla k sobě domů mladíka a nikdo neví, co se tam dělo.

Tomáš: Souhlas.

Obecně: Je myslím potřeba zabývat se kontrétními příklady. Proto:
a/ jsou podle stávajícího práva
b/ jsou podle práva Rwandského tribunálu ("circumstances that are coercive")
c/ mají být
znásilněním následující události?

1. Vyučující studentce (a) nabídne, že jí dá za tři (ačkoli by si zasloužila 4), pokud přistoupí na pohlavní styk ("PS"), nebo (b) vyhrožuje, že pokud na PS nepřistoupí, dá jí za 4 (ačkoli by si zasloužila 3). Studentka přistoupí na PS.

2. (a) Prostitutka je držena v ČR svými kuplíři. Nemá doklady... (b) Žena je v aktuální podstatné hmotné nouzi a prostituce je pro ní jediná aktuální možnost obživy. (c) Žena je drogově závislá. Prostituce je pro ní jediná rozumná možnost, jak si vydělat na další drahou dávku. Zákazník skutečnost (a), (b) nebo (c) zná (resp. je s ní srozuměn), přesto zaplatí a uskuteční PS.

3. Manželství (alt.: s několika dětmi) je v krizi. Manželka, obávajíc se rozchodu, chce manžela udobřit PS, kterému by se jinak raději vyhnula. Manžel tuto motivaci zná nebo s ní je srozuměn.

4. Vězeň a vězeňská dozorkyně se do sebe zakoukají. Dojde k PS. Vězeň se přitom neobával represálií, pokud by PS odmítl, resp. k PS dal sám podnět.

5. Poté, kdy se žena a muž se přiopili v baru, dojde k PS. Ráno (a) žena nebo (b) muž dospěje k závěru, že PS nepřistoupil/a dobrovolně (resp. že opilost byla "coercive circumstance").

6. V prostoru válečných operací (a) vojenská posádka právě obsadila vesnici a vojáci se pokusili o PS, kterému se ženy nebránily, (b) osamělá žena vojáka ubytovávala týden a následně se voják pokusil o PS, kterému se žena nebránila.


Ještě dvě poznámky:

a/ jeden vyučující trestního práva říkal, že sazba 2 roky podmíněně se za znásilnění dává s oblibou proto, že tam, kde chybí důkazy, soudy ("věrny" zásadě in dubiou pro reo) volí taktiku: vlk (společnost) se nažere, koza (domnělý pachatel) zůstane celý, byť s cejchem;

b/ co je horší: být znásilněný, anebo odsouzen/uvězněn přes svou nevinu?

Anonymní řekl(a)...

Ad Šimon Klein

Bylo-li oznámeno nějaké znásilnění příslušnice americké armády českým vojákem v Afgánistánu, to nevím. Je ale možné, že myslíte případ z1996, kdy měli v obci Donja Ljubica znásilnit dva čeští vojáci v noci z 1. na 2. března znásilnit americkou příslušnici na tamní vojenské ubytovně. Američanka oznámila znásilnění až druhý den večer. Z ČR byl ihned vyslán letadlem vyšetřovatel, který ustál tlak amerického vedení a prosadil si opětovný výslech poškozené, jímž následně prokázal, že si "poškozená" vše vymyslela, prakticky z důvodů, které uvádíte vy ve svém příspěvku. Věc byla následně odložena dle § 159a/1 tr. ř.

Vladislav Hřebíček

Anonymní řekl(a)...

Baro: Take se mi nezda, ze by zakladnim stavebnim kamenem nejake zdejsi reakce bylo tvrzeni, ze "jsme jinaci" nez v USA? Ackoliv chapu, ze to muze byt casta reakce obecne.

Honzo: Taktez zdravim. Souvisi to zhruba tak, ze v dotycnych pripadech nebylo vlivem pokrivene legislativy ci "pravniho" vedomi na obvinujicim, aby prokazal, ze obvineni je podlozene, ale naopak na obvinenem, aby prokazal, ze je nepodlozene. Coz, jak uz jsem naznacil, povazuji za zhoubne a protiustavni.

Je tu i prakticky argument: kdybychom tohle prosadili a zprisnili sazby tak, ze by podminene odsouzeni nebylo mozne, urcite naplnime veznice... Fajn... A co dal? Plna vezeni jsou dukazem selhani trestnepravni politiky, nikoliv jejiho uspechu. Ucelem TZ prece nema byt uvezneni co nejvyssiho procenta obyvatel, ale aby k trestnym cinum nedochazelo.

Coz je mozna dalsi vec, ktera mi v clanku trochu chybu: co prevence? Prisnejsi trestni postih muze byt nefunkcni (neb, jak rikaval prof. Novotny, kazdy pachatel veri, ze zrovna jeho nechyti) nebo i kontraproduktivni (proc nechavat zbytecne svedky(ne) nazivu, kdyz mrtvi nekousou... a nechodi na Policii).

Co by podle zde diskutujicich mohlo fungovat (lepe)?

Martin Raz

Jan Petrov řekl(a)...

Martine, možná narážíš na tuhle část článku:

".... měl být trestán ... pohlavní styk, který jsme nechtěly (nedaly k němu souhlas, případně byly v situaci, kdy jsme svobodně souhlas dát nemohly). (Viz též výborný článek M Madden Dempsey and J Herring, 'Why Sexual Penetration Requires Justification' 27 (3) Oxford J Legal Studies 467)"

Chápal jsem to tak, že prokázat absenci souhlasu by stále bylo na obžalobě. Vyjma některých extrémních případů by se takový přístup nelišil od stávajícího českého. Mírně vulgárně, ale snad výstižně: Zpravidla platí: "roztáhnout nohy" = konkludentně souhlasit. (I když se zdá, že BH s tím asi úplně nesouhlasí, a možná by napsala, že podléhám kognitivnímu stereotypu.)

Navíc, ten článek hovoří o justifikaci z filozofického hlediska. Nijak se nezabývá důkazním břemenem. Netvrdí ani z něj neplyne, že justifikovat by měl obžalovaný. (Ale tyhle jemnosti se v "politické" "debatě" ztratí. Zůstane jen slogan "sexual penetration requires justification" použitý v souvislosti, jaká se zrovna hodí.)

Že v Anglii musí souhlas prokázat obžalovaný, to jsou novoty, o kterých jsem nevěděl.

Co u torts?

Jan Petrov řekl(a)...

Torts v UK: preponderance of evidence, ne?

Stejně mi to s tou Anglií připadá divné -- nemáš nějaký link, dokonce na právní zdroj?

Barbara Havelkova řekl(a)...

Ad Chris a otázka, kde vidím tu kulturu:
Je to možná ne zcela explicitní, ale přesto přítomný odkaz na to, že „u nás“ se věci mají jinak (viz. výše poznámka Petra Malého o muslimech ve Švédsku, či konstatování Petra Kleina, že „přímočaře přenášet výsledky statistik různých zemí a nota bene usuzovat, že ty naše jsou v případě rozporu určitě ty špatné, není úplně možné“, nebo Milan Skládal: „Od USA se naše kultura liší hodně podstatně“).
Já jsem na to asi citlivější protože se s tím setkávám velice často při debatách o antidiskriminačním právu, zejména obtěžování z důvodu pohlaví a sexuálním obtěžování, domácím násilí, atd.

Ad Chris a „kopání do advokátů“:
Jde mi hlavně o to, že náš systém oběť sekundárně viktimizuje (například jí nutí opakovaně vypovídat o událostech, které z pochopitelných důvodů velmi rozrušují) i v situacích, kdy to není vždy nutné.
Další věc je, že při posuzování věrohodnosti oběti u znásilnění (nebo pohlavního zneužívání) je potřeba brát v potaz, že fakt změny výpovědi je často dán tím, že si oběť vytváří naraci o události, kterou je schopná vstřebat. Tohle byl jeden z hlavních problémů prvního rozhodnutí v kauze Kulínský (docela dobře popsána na wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Obvin%C4%9Bn%C3%AD_Bohumila_Kul%C3%ADnsk%C3%A9ho_z_pohlavn%C3%ADho_zneu%C5%BE%C3%ADv%C3%A1n%C3%AD), kdy oběť změnila výpověď a soud ji posoudil jako nevěrohodnou, přesto mnozí dětští psychoterapeuti a psychiatři poznamenávali, že to je zcela typická reakce na prožité trauma a věrohodnost výpovědi to spíše potvrzuje než vyvrací.

Ad Petr Nový a závažnost problému sexuálního obtěžování:
Výzkum Akademie věd ČR (Vyšlo jako kniha pod názvem „Sexualizovaná realita pracovních vztahů. Analýza sexuálního obtěžování v České republice.”, zčásti je k přístupné zde: http://www.mpsv.cz/files/clanky/1699/obtezovani.pdf) z roku 2005 poukázal na to, že „Celá čtvrtina české populace, z těch, kteří pracují nebo někdy pracovali, se v práci setkala se sexuálním obtěžováním podle svého vlastního vyjádření. Jde častěji o ženy...“

Jiný problém je, že těžko může používat statistiky o věcech, o kterých se zatím tak málo mluví, že nejsou data vůbec sbírána. Přístup, který volím, tedy použití paralel k zahraničí mi pak přijde odůvodněný...

Barbara Havelkova řekl(a)...

Přestože mě možná opět upozorníte, že slyším trávu růst, dovolím si udělat dvě poznámky k vedení této diskuze (a opět i debat o genderu obecně). Jedná se o zpochybňování kvality a neutrality práce lidí (rozuměj většinou žen), které tato problematika zajímá.

1) Například Martin Ráž říká, co mu vadí: „V prve rade jsou nazory lidi z praxe podlozene nepochybne empirickou zkusenosti prebijeny akademickymi nazory, resp. osobnimi stanovisky, jako "pouhe myty". Policie CR ma jiste k dokonalosti daleko, ale nedostatek pokory k praci lidi, co se timhle marasmem zabyvaji denne (a nejen teoreticky pro ucely sepsani clanku) musi nutne vest k urcite odtrzenosti od reality.“

Není tohle vždycky ten případ, když člověk vede akademickou debatu? Že sám nesoudí a přesto diskutuje o tom, jak soudit, že sám není v politice a přesto ji analyzuje, atd.?
Proč jsem já odtržená od reality více, než kdokoli jiný, kdo na jiném právu píše o právních oblastech, které nedělá v každodenní práci? Kolik z nás je policistů, úředníků obecního úřadu, soudců, prezidentů, poslanců, atd?!
Tohle je mimochodem samozřejmě také součást širší debaty o tom, do jaké míry mají být právní akademici praktiky. Já se domnívám, že ne nutně všichni, a že velmi záleží na tom, o co se ve své práci (vědecké i pedagogické) snaží. Ale to je na jinou diskuzi.

Co jsem chtěla říct k Martinově poznámce je, že tenhle druh komentářů mi osobně vadí, protože nejsou o věci samé, ale jsou v zásadě ad hominem a snaží se a priori zpochybnit legitimitu autorky i diskuze.

2) Zpochybňování výzkumů (Matěj Šuster o „nehorázných studiích“).
Proč nejste ve své kritice konkrétnější? Co vám přesně vadilo? A u kterého přesně výzkumu?
Nepřijde mi fér takto paušálně napadat výzkumy organizace (Gender Studies), která se provinila podle mého pouze tím, že má jinou perspektivu než vy. Vaše pozice implikuje představu, že zatímco veškerá věda je objektivní, ženské nevládky jsou buď nutně zaujaté nebo neumí metodu.
A) „Zaujatosti“ se dnes říká „pozicionalita výzkumníka“. Tu máme všichni – jeden můj kamarád matematik mě tuhle upozornil, jak je z Einsteinovy teorie relativity cítit víra v Boha. Ve společenských vědách je to tuplem tak! Na tom se snad – doufám – shodneme. Tzn, že každý výzkum je ovlivněn tím, kdo jej dělá – od položení výzkumné otázky, po vyhodnocení dat. V tomto nejsou Gender Studies žádnou výjimkou.
B) Ad metoda a namítaná špatná kvalita výzkumu. Zde by byla třeba konkrétní kritika, protože jinak se nelze bránit! Ani tady ale nevidím důvod, proč by problémy metody měly trpět zrovna všechny výzkumy zabývající se tématy, na které nevěříte (od obtěžování po domácí násilí).
Není to spíš tak, že prostě odmítáte některé věci připustit a usnadňujete si to tím, že popřete objektivitu a kvalitu výzkumu?!

Anonymní řekl(a)...

Rozdíl mezi náboženskými USA nebo feninistickým Švédskem na jedné straně a naší Českou republikou na straně druhé, je ten, že čím určitě netrpíme, je falešná morálka týkající se sexuality.

Jan Vraný

Chris řekl(a)...

Děkuji za odpověď.
Musím podotknout, že konkrétně např. zmínka P. Malého o odlišné struktuře pachatelů tohoto tr. činu ve srovnatelně velkém Švédsku mi přišla velmi případná a pro kontext věci významná.

Osobně bych řekla, že je škoda možnou zajímavou diskusi o určitém trestném činu zrušit tím, že ji povedeme z genderového hlediska a budeme tedy diskutovat o něčem jiném, ale proti gustu...

Zajímá mne ovšem, zda někdo napíše něco o té prevenci.
(Nevím, napadá mne jen čistě praktická a mimoprávní věc, že prevencí extrafam. znásilnění je opatrnost, tedy nezdržovat se na opuštěných místech v nočních hodinách, čímž se ovšem dostávám do mýtu č. 5, neboť podsouvám nám ženám, že už tím, že se někde vyskytujeme, zavdáváme příčinu býti obětí, a upírám nám navíc právo běhat si po parku kdy chceme, takže se bojím to sem napsat a nevím, jak z toho ven:))

Jan Petrov řekl(a)...

Tak takhle se to dělá?

„Zaujatosti“ se dnes říká „pozicionalita výzkumníka“ (negativní termín, převedeme do newspeaku aby zněl prima). Tu máme všichni. (A tedy mezi menší a větší zaujatostí není žádný rozdíl.)

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Martin Bílý řekl(a)...

S čím jsem se u debat o znásilnění setkal já je, že něteří diskutující (zvláště ženy) nedokáží pochopit mezi zavinění trestněprávním a zaviněním (řekněme) strategickým.

Obvykle nikdo nezpochybňuje, že viník má být potrestán, ale v okamžiku, kdy někdo řekne, že žena pochybila, tak si koleduje o vyškrábání očí. Přitom může mít pravdu. Samozřejmě nikdo nemá právo ženu znásilnit a když to udělá, musejí následovat trestněprávní sankce. Nicméně to nemá žádnou souvislost s tím, že se žena v konkrétním případě zachovala lehkomyslně, a tomu je třeba také předcházet.

Slýchám argumenty "a to mám chodit zahalená od hlavy až k patě" a tak. To je samozřejmě dohnání ad absurdum, nicméně to stejně nevystihuje pointu. Uvedeno na příkladu - jestliže nechám na nehlídaném parkovišti odemčené auto a tašku na předním sedadle a někdo ji ukradne, je tresně zodpovědný? Jistě ano. Jsem já lehkomyslný? Jsem, z liského hlediska můžu říct, že si za to můžu sám.

V okamžiku, kdy se podobný příměr použije u znásilnění, tak se lidi vztekají. Ale tak to prostě chodí, zločinnost zkrátka existuje, i když proti ní společnost bojuje. Je hloupé zaplétat se s mafiánama, je hloupé nezamykat dům nebo auto, je hloupé půjčovat peníze neznámým lidem, je hloupé chodit v parku sama a v minisukni.

Když si vzpomenu na tři příklady z judikatury:
1) manžel se vrátil domů z hospody, obvinil ženu z nevěry, zbil ji a přinutil ji k souloži.
2) těsně před koncem zavírací doby vešel do prodejny násilník, přepadl prodavačku a pokusil se ji znásilnit.
3) žena v lehce podroušeném stavu šla s cizím mužem do bytu, tam se postupně svlékli do spodního prádla, ona si to ale rozmyslela, jenže on ne a znásilnil ji.

Příklady 1 a 2 jsou jasné, tam žena zkrátka nemohla nic dělat. Ovšem v příkladu číslo 3 je vidět lehkomyslnost té ženy. Což pachatele nijak neomlouvá, jen na tom ilustruju ten problém diskuze o různém zavinění.

Anonymní řekl(a)...

Každý se základy sociologické metodologie jistě ví, že nejen vyhodnocování, ale i stavba studie, dokáží díky nejdrobnějším nuancím vydat výsledky, které zadavatel požaduje. Jakoukoliv studii, se kterou není možno se seznámit až na úroveň zadání - vzoru dotazníku - je tedy třeba brát za zaujaté až nevypovídající. Ve chvíli, kdy by klub motorkářů prováděl sociologickou studii o názoru účastníků silničního provozu na povolení rychlostních limitů pro jednostopá vozidla, jistě také dojdou k tomu, že 87% řidičů podporuje zvýšení těchto limitů na 220km/h.

K otázce "spoluúčasti postižené" - čistě technicky není jasné, kdy a jak by dotyčná osoba měla projevit svůj nesouhlas. Tedy pár příkladů:

"Oběť" si zpětně po souloži věc rozmyslela a na základě toho, že se předtím nijak nevyjádřila (ovšem ani se nebránila), plně v duchu zněplatnění zásady Qui tacet, consentire videtur situaci zhodnotila jako znásilnění a věc nahlásila.

"Oběť" se souloží konkludentně souhlasila (aktivně se zapojovala) až do chvíle, kdy účastnící se muž, naznačil blížící se vyvrcholení. V tu chvíli "oběť" (ať již ze strachu z možného otěhotnění či pohlavní choroby) začala protestovat a nesouhlasila s dalším pokračováním, což však již "pachatel" nestihl technicky provést.

"Oběť" se v průběhu již započaté soulože (po několika minutách styku) rozmyslela a vyjádřila nesouhlas s pokračováním. "Pachatel" pokračoval (věda, že ji k souloži nedonutil a TZ nehovoří o "donucení k dokonání soulože").

"Oběť" "pachatele" hrátkami přivedla na hranici soulože, kdy se již nazí a připravení dotýkali oba pohlavními orgány, následně si vše rozmyslela a vyjádřila nesouhlas se souloží. K započetí soulože "pachatel" nemusel překonat, krom nesouhlasu, žádný odpor.

"Oběť" "pachatele" vzrušila sexuálním sváděním, do určité míry svlékla a věnovali se nekoitálním praktikám, avšak styk si následně rozmyslela. "Pachatel" však pokračoval s tím, že tato předehra již byla součástí soulože, ke které přece "oběť" nebyla donucena.

Šlo v těchto případech o znásilnění? Kdy začíná soulož a kdy a jak musí "oběť" "být donucena" - nehledě na fakt, že tyto detaily budou stát většinou pouze ve formě tvrzení vs. tvrzení a poté by snad mělo nastoupit in dubio pro reo podezřelému.

Mimoto k první části článku - opravdu si myslíte, že v ČR proběhne 50 znásilnění denně?

Vít Dubový

Anonymní řekl(a)...

Především u započaté soulože vznešeně romatičkami nazývané předehra (konotace s operetní fraškou se přímo nabízí) je na místě vůbec otázka, zda ještě existuje schopnost volního rozhodování. Z vlastní zkušenosti o tom pochybuji. Sexuální pud je přeci tady od toho, aby k souloži a oplození došlo.

Ivan Talich

Anonymní řekl(a)...

Bara Havelkova: Ma poznamka byla osobni v jedine rovine. V clanku je -dle meho nazoru- kladen prilis velky duraz na teoreticke argumenty, zato nazory praktiku dostavaji maly prostor. Jsi autorka clanku, takze je to Tvoje ("osobni") chyba. Nic vic. Reakce typu "fuuj, necestny a nesportovni osobni utok" pro zmenu nepovazuji za korektni ja. Ucelem te poznamky nebylo "zamrzet", ale upozornit na problem.

Soude dle diskuse nejsem sam, kdo povazuje interpretaci dat a materialu za tema nejen legitimni, ale i dosti sporne. Jediny pripad za vsechny: chci-li dovozovat ze zahranicni miry falesnych oznameni, ze ceska justice to dela blbe, musim vzit v uvahu odlisny pravni system a predevsim potencialne velmi odlisnou definici znasilneni v cizich pravnich radech. V Anglii napr. existuje "statutory rape", neboli styk s osobou mladsi (tusim) 15 let, kde problem falesneho oznameni temer odpada, protoze souhlas obeti neni treba posuzovat (zatimco v CR jde zpravidla o jiny trestny cin, tudiz i o jinou statistiku). Nebo ta definice Mez. trestniho tribunalu pro Rwandu: jo, to si pak dovedu predstavit, ze znasilneni bude leccos, co v Cechach bude jiny trestny cin, napr. vydirani nebo poskozovani cizich prav.

Kdyz uz mluvime o te definici: uvedomujes si, ze by automaticky kriminalizovala zakazniky prostitutek? Protoze "coercive circumstances" vypadaji, ze do toho spadne i financni tisen... Je-li to Tvuj cil, prosim, ale je treba to rict jasne. Muj nazor by pak byl nesouhlasny, protoze jak urcit hranici mezi financni tisni a financni rozmarilosti "obeti"? Nehlede na stary znamy problem- naplnime veznice, ale to prece neni reseni.

Honza Petrov: Vzpominam si, ze se jednalo o zakon (nikoliv judikat) a ze ke zmene doslo relativne nedavno, jen nekolik let. To je sice odkaz na pytel, ja vim, ale pozejtri mi zacinaji zkousky a bohuzel nemam prostor na reserse v jinych oborech.

Zijte blaze,

Martin Raz

Jan Petrov řekl(a)...

Díky Martine za info a držím palce.

Zdenek Novy řekl(a)...

Ad "Naše kultura":

Co má společného úroveň služeb se znásilněním?

Jinak, IMHO, nemyslím si, že by na tom byly Státy nebo některé západoevropské země lépe z hlediska znásilnění. Ostatně statistiky jsou různé.

BTW, co je to "genderová kultura"? (Prosím o vysvětlení)

Z hlediska trestního práva ČR mi připadne jako problém, že pokud je znásilnění jednoznačné, pak soudci ne vždy udělují tresty v takové sazbě, jejíž použití jim umožňuje TZ.

Druhá strana mince je to, že v ČR není vyloučeno, že vás odsoudí za znásilnění na základě výpovědi ženy, s níž jste sice měli PS, avšak s jejím souhlasem. Trestní soud si nad tím umyje ruce a dá pachateli nižší sazbu, neboť si není jist, že pachatel je skutečně vinen.Zásada in dubio pro reo tedy v případech znásilnění ne vždy funguje.

Je taky třeba pamatovat na to, že je dosti těžké prokázat, že člověk někoho neznásilnil (výjma jasných případů, kdy může člověk dokázat, že v době znásilnění byl na společenské akci na druhém konci republiky a má na to 50 svědků).

Obvinění ze znásilnění se tak může stát určitým druhem pomsty.

Proto si myslím, že není namístě zavádět presumpci viny nebo nějak zvýhodňovat potenciální oběti více znásilnění. Myslím, že trestní právo zde funguje v rámci svých možností.

Jinak bych si ale v každém případě dával pozor při kladení sexuálního obtěžování a znásilnění vedle sebe.

Zdenek Novy řekl(a)...

Oprava mého přechozího postu:

slovo "více" má být před slovem "zvýhodňovat".

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, Barbaro, udělám teď věc, ze které jsem trochu v rozpacích. Totiž Vám poněkud podrazím nohy. Mrzí mě to, ale raději se toho ujmu sama než abych to nechala na jiných :-)

Před pár lety jsem na MU psala disertační práci o domácím násilí. Psala jsem ji dlouho a začínala jsem v té Vámi popsané době, kdy tenhle problém ještě kdekdo zlehčoval. Hodně mi tehdy pomohla děvčata z Gender Centra a Gender Studies a já od té doby nemám problém se označovat za feministku.

Přesto bohužel musím potvrdit slova Matěje Šustra. Když jsem si načetla cizozemskou literaturu o DN, nešlo nevidět, že produkty českých ženských organizací mají velmi špatnou úroveň. Přičemž upřímně věřím, že za tím nebyl úmysl, ale spíš to "neovládání metody".

S čestnou výjimkou dr. Čírtkové snad všechny české texty o DN opakovaly dokola stejná klišé. A chyby. Autoři nedělali rozdíl mezi anketou a výzkumem, mezi agitační brožurkou a odborným článkem. Drobná ukázka práce s daty: když nám vyjde údaj, že 38% českých žen alespoň jednou v životě zažilo násilí ze strany partnera (včetně např. osahávání a verbálního napadení), proč to neinterpretovat tak, že 38% žen je aktuálně obětí DN. Fakt, že podíl týraných mužů není nula, ale průzkum vůbec nebyl na mužích prováděn, raději nezmíníme. Studii, kterou si nechalo zpracovat MVČR a podle níž DN přiznalo 4% mužů a 3% žen si raději ani nevyhledáme.

Až z těch nečeských textů se člověk dozvěděl, že u měření DN existují metodologické rozdíly (jde především o otázku "kriminálního kontextu"), v jejichž důsledku se výzkumy naměřený podíl týraných osob v populaci liší řádově a poměr mužských a ženských pachatelů kolísá od 90:10 na 50:50. A že tam existují experti na DN včětně těch feministických, kteří nemají problém říci, že jednoduše NEDOKÁŽOU určit, který výsledek je ten správný.

Abych to uzavřela, moc se mi líbí Vaše odvaha a snaha. Ale přijdete mi malounko, trošičku zaslepená. Asi máte pravdu, že nikdo z nás se nedokáže stoprocentně zbavit své "pozicionality" (rovná se bias, rovná se neobjektivita). Ovšem měli bychom se o to co nejvíc snažit. Ne s její pomocí omlouvat kde co.

S přáním mnoha úspěchů

Olga Kubová

Anonymní řekl(a)...

Neni to sice presne ono, ale na nejakou judikaturu a spoustu uvah z angloameriockeho prostredi, co chtel Honza Petrov, jsem narazil zde: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1425443

Martin Raz

Anonymní řekl(a)...

Trol: "Násilí je přirozenou součástí sexu"
Jo, je. U BSDM hrátek třeba.

Že násilí je přirozené neříká nic o tom, jestli je správné, aby to někdo neměl pod kontrolou(třeba předchozí domluvou nebo smluvením stop signálu.)