11 března 2009

Šestero poznámek k usnesení VS Praha v kauze "justiční mafie"

Včera jsem slíbil okomentovat rozhodnutí VS Praha, kterým zrušil rozsudek KS Praha ve věci žaloby v kauze tzv. „justiční mafie“. Své poznámky předkládám níže.

Jakkoliv jsem slíbil usnesení VS Praha důkladně rozebrat, poctivě přiznávám, že k některým věcem se nemohu bez znalosti spisu kvalifikovaně vyjádřit. Pokud tomu tak bude, vždy to níže konkrétně uvedu.

VS Praha ve svém jedenáctistránkovém odůvodnění zrušil rozhodnutí KS Praha z důvodů, které rozčleňuji celkem do šesti skupin. Důvody rozhodnutí čtenář najde na stranách 7- 10, zabírají tedy necelých 40 procent rozsahu odůvodnění, které je z velké většiny narativní (tedy na prvých šesti stranách shrnuje dosavadní řízení a podané opravné prostředky; z opravných prostředků žalobců také usnesení VS Praha do značné míry ve vlastní normativní části čerpá).

(1) VS Praha především tvrdí, že jakkoliv žalobci učinili výslovně předmětem žaloby pouze tvrzení pronesená o nich žalovanou dne 20. 12. 2007 ve vysílání Českého rozhlasu 1 – Radiožurnál v relaci „Ozvěny dne“, konkrétně, že jsou členy skupiny, kterou nazvala „zákulisní justiční mafie“, „která se snaží prostě tu justici plně ovládnout, aby sloužila zájmům prostě vládnoucí garnitury, a že se snaží ovlivňovat kauzy v zákulisí, což se jim zatím daří, KS Praha toto žalobní tvrzení prý rozšířil i na další tvrzení žalované, čímž prý porušil dispoziční zásadu.

Z publikovaného rozhodnutí KS Praha lze vskutku dospět k závěru, že tento soud chápal žalobu extenzivně (viz str. 3 – 4 rozsudku). KS Praha nicméně výslovně cituje žalobu (kterou nemám k dispozici), není mi tedy jasné, jak se mohou oba soudy tak fundamentálně lišit v tom, co žalobci tvrdí. Je pravdou, že předmět řízení vymezuje žalobce, žalovaný se nicméně může bránit a dávat svá tvrzení do kontextu s jinými tvrzení atd. Bez znalosti žaloby a eventuálních dalších podání žalobců však nelze posoudit, který ze soudů se v tomto důležitém bodu mýlí.

(2) Nejzásadnější pochybení KS Praha mělo spočívat v porušení zásady koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Toto ustanovení stanoví, že mj. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Druhá věta tedy otevírá poměrně významně prostor pro výjimky z této koncentrační zásady. Koncentrace tak není něco rigidního, ale je jí nutno vnímat kontextuálně s ohledem na vyvíjející se průběh řízení. Beckův komentář k OSŘ (7. vydání, str. 555 násl.) k tomu uvádí, že koncentrace se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů (neboť to nelze předvídat), a z povahy věci také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání […] nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést.

Vedle těchto výjimek nutno aplikovat systematicky též další ustanovení občanského soudního řádu. Jak nedávno upozornil NS (a v komentáři k předchozímu postu M. Ryška), i v režimu koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (rozsudek NS sp. zn. 29 Odo 1538/2006 ze dne 27.3.2008). Vrchní soud, pro který je zjevně judikatura NS irelevantní, tyto interpretační pravidla nebere v potaz. Jaký by však měly dopad na právě analyzovanou věc se proto nedozvíme.

VS Praha prezentuje celý rozsudek tak, že celou práci za žalovanou odvedl soudce Cepl. To je ovšem v rozporu s tím, co se můžeme dočíst v Ceplově rozsudku. Žalovaná M. Benešová totiž na svou obranu snesla celou řadu námitek, včetně řady novinových článků a schůzek žalobců Kučery a Němce se státní zástupkyní Andělovou. Navíc valná část pasáží, jejichž aplikovatelnost VS Praha zpochybňuje, pochází z tvrzení žalobců (rozsudek KS Praha pozůstává z jejich dlouhých tvrzení a výpovědí, což je i graficky lehce zjistitelné s ohledem na použití kurzívy), event. tvrzení žalované.

Zda byla zásada koncentrace vskutku porušena, nejsem s to posoudit s ohledem na mou neznalost soudního spisu. Z rozsudku KS Praha se mi to tak ale vůbec nejeví, nadto zásada koncentrace v podání VS Praha je trivializována tak, že je v rozporu se zákonem i jej vykládající judikaturou.

V neposlední řadě je zajímavé, že VS Praha současně vytýká soudu prvého stupně nejen to, že porušil § 118b extenzivně, tedy provedením důkazů, které být provedeny neměly, ale dokonce též restriktivně, tedy že v rozporu s § 118b neprovedl důkazy navržené žalobci, které přitom provedeny být s ohledem na výjimky § 118b provedeny být měly (str. 8 dole rozhodnutí VS Praha).

(3) Údajné porušení § 135 odst. 2 o. s. ř. Podle VS Praha prvostupňový soud toto ustanovení porušil, protože hodnotil rozhodnutí státních zástupců, ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu, a to právě v rozporu s tímto ustanovením, když měl správně z rozhodnutí příslušného orgánu vycházet. VS Praha zde vychází z dovolání žalobců, které je ale podle mne v tomto bodě zcela neudržitelné a bizarní. V cit. § 135 odst. 2 o. s. ř. se praví, že soud je vázán pravomocným výrokem o vině v trestním řízení; není tam ani slovo o hodnocení těchto rozhodnutí pro účely jiné než trestněprávní (což je arci podstata sporu; nejde o přezkum řízení ve věci pana Čunka a katarského prince, ale o to, zda tato rozhodnutí mohou mít relevanci na údajně difamační výroky žalované).

Ostatně jasně to říká i shora citovaný komentář k OSŘ: institut předběžné otázky přece neznamená, že by civilní soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat i otázky zasahující do oboru trestního nebo správního práva. Jestliže rozhodnutí o občanskoprávním, obchodněprávním nebo jiném civilním nároku závisí na posouzení otázky, která zasahuje např. do oboru trestního práva, a je tedy jinak věcí trestní pravomoci soudů, je oprávněn tuto otázku posoudit i civilní soud; v rámci zjišťování skutkového stavu věci je civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, a to i když tento základ z hlediska právního posouzení skutkových okolností zasahuje do oboru trestního nebo správního práva. Oprávnění civilního soudu vyvodit občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní či jiné podle hmotného práva významné důsledky určité skutečnosti (skutkového děje) není tedy nikterak omezeno, byť by skutkový děj např. naplňoval skutkovou podstatu trestného činu nebo správního deliktu. Civilní soud však nikdy není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí; posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v § 7.

Na české poměry mimořádně podrobné odůvodnění prvostupňového soudu prý nedostatečně vyhodnotilo důkazy. Soud cituje nedostatečné se vypořádání s výpovědí svědkyně Andělové. Dle mého názoru se naopak KS Praha vypořádává s její výpovědí opakovaně a velmi podrobně.

(4) Notoriety. VS Praha podle mne chápe notorietu neuvěřitelně úzce (str. 9 rozhodnutí). Nadto z bodu 19 rozsudku KS Praha vyplývá, že kauzu „katarského prince“ pojal soud nejen jako notorietu, ale vyšel též z výslovného vyjádření žalobce Kučery před soudem dne 2. 6. 2008 (kromě toho možno vzít v potaz též to, že mohlo jít o skutečnost mezi stranami nespornou). To, že si onu notorietu KS Praha „pojistil“ též odkazem na vyjádření jednoho ze žalobců před soudem, ovšem VS Praha nepochopitelně pominul.

(5) VS Praha se pustil též do otázek, ve kterých sám opakovaně neuspěl před Ústavním soudem, protože je sám ve své minulé judikatuře zcela ignoroval (nesnadné rozlišení skutkových a hodnotových otázek – srov. opakované rušení rozsudků VS Praha ve věcech, jako Vondráčková vs. Rejžek, Respekt vs. Šlouf, Brezina vs. Zeman). Velmi stručné expozé VS Praha do této ústavněprávní krajiny (str. 9 uprostřed, samozřejmě bez jakékoliv citace judikatury ÚS, VS Praha by totiž musel citovat judikáty, které jeho rozhodnutí opakovaně rušily) je však pro mne zcela nesrozumitelné. Nutno podotknout, že vztah hodnocení a faktických tvrzení je v případě záplavy výroků, o které v této věci jde, nutně hybridní. Jinými slovy, kategorie hodnotových soudů a skutkových tvrzení není oddělena žádnou velkou čínskou zdí, je spíše kontinuem (ostatně jako mnoho jiných právních fenoménů), což jasně plyne z novější judikatury ÚS a ESLP. KS Praha proto v tomto bodě podle mne nepochybil, a o jeho pochybení mne zmatečné tvrzení VS Praha vůbec nepřesvědčuje.

(6) VS se dožaduje přesného popsání koordinace kroků mezi jednotlivými žalobci. Nestačí ale k závěru o nedůvodnosti žaloby již to, co prokázáno bylo? Nechápu, co přesně VS Praha po prvostupňovém soudu vlastně chce. Má snad žalovaná přesně prokázat strukturu a fungování oné údajné „justiční mafie“ (tedy něco, co chtěl Vrchní soud již po žalovaném Rejžkovi v jeho sporu s H. Vondráčkovou)? Proč se něco takového má činit, pokud soud shledal žalobu nedůvodnou? Je snad třeba, aby žalovaná přesně popsala koordinaci uvnitř této údajné struktury? Pokud to snad VS chápe takto, je evidentní, že by se na žalovanou kladlo tak neúnosné důkazní břemeno, že by žalobci museli ve sporu uspět. Takovýto výklad by však byl v rozporu s ústavně chráněnou svobodou slova.

Závěr
VS Praha nerozumí podle svých slov zásadě, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci (str. 10 nahoře). Prokazuje to hned na téže stránce dole, když kauzu zákonnému soudci neprodleně a bez jakéhokoliv konkrétního důvodu odebírá (viz můj předchozí post). Odůvodňuje to v pětiřádkovém odstavci s odkazem na „závažnost procesních pochybení samosoudce“. Jak jsem uvedl výše, s ohledem na neznalost spisu se těžko mohu k některým údajným pochybením vyjadřovat, ale pokud jde o ono údajně nejzávažnější, totiž porušení zásady koncentrace, nemohu než zopakovat, že otázky koncentrace patří k těm nejdiskutovanějším a i doktrinárně nejkontroverznějším problémům právní praxe. Pokud má být takovéto pochybení prvostupňového soudu tím nejzávažnějším, i kdyby k němu skutečně došlo, je použití § 221 odst. 2 o. s. ř. (VS Praha vychází z nějakého odlišného znění zákona, když cituje § 221 odst. 3) zcela svévolným a protiústavním.

Styl rozhodnutí Vrchního soudu ostře kontrastuje s čtivým a srozumitelným stylem rozhodnutím soudu krajského, představuje tak českou soudcovskou klasiku odůvodnění složeného z dlouhých (některé odstavce zabírají téměř dvě stránky textu) a často nesrozumitelných odstavců, které činí rozhodnutí maximálně nepřístupné svému čtenáři. Rozhodnutí VS Praha by se dobře hodilo do kurzů právního psaní, které se teď konečně začínají na našich právnických fakultách vyučovat, a to do rubriky jak nepsat soudní odůvodnění. Vrchní soud charakteristicky pro styl primitivního zákonného pozitivismu, který ve své knížce Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace (Analýza příčin postkomunistické právní krize) obsažně rozebírám, necituje v celém odůvodnění ani jeden judikát.
Mám-li výše uvedené shrnout, pokud Vrchní soud v odůvodnění vytýká rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, je to s ohledem na podobu rozhodnutí odvolacího soudu poněkud pikantní.

37 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Smysluplnost rozlišování deskriptivní a hodnotící složky hybridních pojmů (tzv. thick concepts) je jedna z nejtěžších otázek současné metaetiky.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Měl jsem víceméně podobné pocity. Proto jen pár poznámek:

Ad 1: Redukováno na minimum, žaloba se projednává v rozsahu (důvodnosti) svého petitu, procesní tvrzení jsou pouze instrumenty, jimiž žalobce důvodnost petitu dovozuje (když chci náhradu za ukradené auto, musím tvrdit, že bylo moje a že mi ho žalovaný ukradl). Námitka VS-P mi proto přijde, i bez ohledu na to, že nemáme k disposici žalobu, značně účelová: rozhodně bych nevytýkal soudci, že se chce dobrat pravdy a zkoumá skutkový materiál sua sponte. Disposiční zásada se týká opět jen petitu, nikoli skutkových tvrzení, skutečně nechápu, jak může VS-P roli soudu takto omezovat!

Ad 2: Nikdy jsem se nesetkal s tím, aby odvolací soud vytýkal soudu I. stupně nadměrně pečlivé dokazování. O rozsahu dokazování rozhoduje soudce, a za splnění podmínek ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ není vázán návrhy stran, resp. legitimitou takových návrhů z hlediska dodržení koncentrace. Z takového formalismu, jaký předvedly dámy soudkyně VS-P, až mrazí.

Ad 3: K tomu přece existuje i prvorepubliková judikatura: civilní soud smí přezkoumávat cokoli vyjma odsuzujícího trestního rozsudku, pouze je povinen vysvětlit, proč se ve svých závěrech od závěrů OČTŘ odchýlil.

Ad 4: Notoriety, které Cepl v § 19 uvádí a vyjmenovává jako "základní okolnosti" případu Katarského prince, jsou skutečně notoricky známé, nenapadá mě jediný důvod dokazovat, co všichni víme z medií. Ze strany VS-P jasná šikana.

Ad 5: Ano. V Ceplově rozsudku je těmto aspektům, včetně judikatury, věnováno přes deset stran (části E-G). Opět zjevně šikanosní výtka.

Ad 6: Já naopak chápu velmi dobře, co VS-P po KS-P chce: vyhovující rozsudek. Požadavky na to, co by Benešová měla dokázat, jsou směšné a zároveň k pláči.

Odnětí věci a jeho "odůvodnění" je třešničkou na dortu, vysvětlením pro ty, kteří by si snad ještě v tomto místě mohli myslet, že VS-P hraje podle pravidel.

Po prvním přečtení usnesení jsem měl dojem, že jsem jen pod vlivem emocí a při dalším čtení objevím v odůvodnění "druhý plán", ale nestalo se. Stav terminálního znechucení českými soudci a hnusnými poměry v této parodii na právní stát trvá.

Anonymní řekl(a)...

Kauza Katar je notoricky známa? Tohle všechno je notoricky známo?:

http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/clanky/2005/09/45574_11_0_0.html

Fakt??

A to jsem vypustil roli, kterou v celé kauze tehdy tiše sehrálo MZV a pár dalších věcí, které velmi dobře ví pár lidí, včetně mne a Cepla, ale určitě je nelze označit za notoricky známé.

To, co je notoricky známé, je notoricky známé vesměs z doslechu, z první ruky to v téhle zemi zná zhruba 10 lidí na obou stranách. A těch pár lidí také ví, že Cepl z katarské kauzy ve skutečnosti vycouval, protože z ní pro něj koukala jen samá rizika - na to, aby to začal rozkrývat step by step, byl Vojtěch Cepl poněkud málo odvážný.

Tolik ke Kataru.

Obecný problém Vojtěcha Cepla je, že se ne a ne rozhodnout, chce-li být politikem nebo soudcem a nechce pochopit, že nemůže být obojím současně. Nechce pochopit, že nespravedlnost zákonů nelze napravovat rozsudky, protože zákony dělá Parlament a je na něm, aby rozhodl, zda a jak moc budou zákony spravedlivé, ne na soudcích. (A to nemluvím o tom, že spravedlnost je velmi subjektivní pojem a právo je tu právě od toho, aby ze spousty subjektivních názorů na to, co je spravedlivé, vybralo jeden jediný a ten sankcionovalo jako objektivní právo.) To, co se stalo, dřív či později přijít muselo, že se tak stalo zrovna v souvislosti s touhle kauzou, je vedlejší: Soudce nemůže být free jako nějaký lidskoprávní aktivista a tenhle soudce free je.

Z Cepla mám občas pocit, jako by soudil podle prvního dojmu, jaký na něj strany udělají - logicky pak nepotřebuje "ztrácet čas" dokazováním.

P.H.

Unknown řekl(a)...

František Vílím.
Parlament rozhoduje co je spravedlivé? Nechápu. Podle mě se pořád pletou dva druhy pravidel. Pravidla správného chování na základě právních principů které jsou inherentní mezilidskému jednání ve společnosti nebo organizační pravidla vytvořená lidmi k dosažení konkrétního cíle (nakrmit ožebračené, vyhladit národ, konfiskovat majetek druhých daně na platy soudců atd.). Jednat podle organizačních pravidel ale neznamená, že jednám spravedlivě. A dnes se snažíme o to, co chtěl např. Lenin. Chtěl aby celá společnost nyla nahrazena organizací a fungovala jako např. poštovní úřad.
Parlament může odhlasovat, že vražda je spravedlivé, ale na věci spravedlnosti vraždy to nic nezmění. Legalizované vraždy znemožní spolupráci lidí a společnost zanikne. Podobně jako parlament nemůže zrušit gravitace jen deklarací. Nespolečenské jednání i legalizované rozruší společnost stejně neúprosně jako že gravitace Země k sobě hezky přitáhne každého poslance, který zakopne na Zemi.
Zákony vydávané parlamentem skoro nikdy nejsou obecnými pravidly správného chování hlavně závazná pro členy parlamentu. Poslanec, která mě poškozuje třeba i ve veřejném zájmu (což je ve skutečnosti vždy zájem pár vychytralých jednotlivců schovávajících se např. za personifikovanou bytost zvanou "stát" nebo "město") není můj zástupce a ani to, co schválí, není pro mě legitimní.
V zájmu drtivé většiny navzdory politický sympatiím je, aby byla prosazována obecná pravidla správného chování. To by měl být veřejný zájem. Pokud toto není veřejný zájem, budou pořád ekonomické a politické krize, bída a hlad, vzpoury, revoluce, genocidy, války.

Anonymní řekl(a)...

"zákony dělá Parlament a je na něm, aby rozhodl, zda a jak moc budou zákony spravedlivé, ne na soudcích."

Nevím, školy nemám, ale přijde mi to jako logický nesmysl. Spravedlivost je přeci relativní kategorií, která se vždy vztahuje k nějaké konkrétní situaci. Nebo ne?

Viktor Lokomotiv

PS: Pokud k nějakému rozhodnutí budeme přistupovat především podle toho, kdo jej vydal, asi nebudeme úplně objektivní.

Anonymní řekl(a)...

PH: "Nechce pochopit, že nespravedlnost zákonů nelze napravovat rozsudky, protože zákony dělá Parlament a je na něm, aby rozhodl, zda a jak moc budou zákony spravedlivé, ne na soudcích."

Vaše zaujetí zlovolnými zásahy všech do svaté vůle parlamentu se zdá být nevyléčitelnou obsesí, která už jaksi patří ke koloritu zdejších diskusí.

V tomto případě ale nechápu, jak podle Vás soudce Cepl konkrétně zasáhl do svaté vůle parlamentu projevenou slovy "fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti...". V čem jde o "nespravedlnost zákonů"? Nebo myslíte "nespravedlnost" §118b o.s.ř.?

O. Neumann

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na jednu důležitou věc jsem zapomněl: vytýká-li VS-P KS-P, že nebyl proveden výslech účastníků, ač byl navržen včas, je to reflexe stavu před velkou novelou OSŘ – podmínky účastnického výslechu nebyly naplněny i z dalších důvodů, což Cepl vysvětlil v § 17 rozsudku.

n/a řekl(a)...

Souhlasím s analýzou pana Kühna. Narozdíl od něho to ale podobné blábolivé a nevyvážené texty odůvodnění považuji za zcela běžné( - no, to jsem trochu přehnal :-), proto by bylo paranoidní v tom vidět nějaký záměr VS jak se to pokouší interpretovat novinářští Ceplovci a podobní justiční mučedníci. Pokud podobné odůvodnění musí snést běžní lidé, nechť si to užije i pan soudce. Pokud bych si měl tipnout důvody takového konání soudkyň na VS, viděl bych v tom spíše klasickou českou malost a závist pro jeho mediální PR než projev Cosy Nostry. Nemusím snad podotýkat, že odnětím soudce inspirovaném pravděpodobně vylučováním z SSM PF UK dosáhly přesného opaku.

Na druhou stranu žalující i žalovaný v tomto obskurním sporu jsou ale dlouhodobě tak paranoidní, sebestřední a ješitní, že by z jakéhokoliv rozhodnutí udělaly cirkus a odvolávaly se na spiknutí v Mosadu, Havlovy kliky,CIA a dědečka hříbečka. Už proto předchozí mediální extempore soudce Cepla nechápu.

David Kosař řekl(a)...

Trochu off topic - na "primitivní zákonné pozitivisty" našel bič už i ESLP: viz Reklos and Davourlis v. Greece, 15.1. 2009, application no. 1234/05, § 28 (bohužel zatím jen francouzsky).

Anonymní řekl(a)...

VL: Ale Vy chápete moc dobře, co jsem chtěl říct a myslím i řekl: Pravidla - závazná pravidla - stanoví zákonodárce. Ne soudce. Soudce nemůže, když se mu ta pravidla nelíbí, je obrátit naruby či dokonce zcela ignorovat. Cepla znám dost dobře - jeho letitý nick zde uvádět nebudu - a jeho mentalita není přizpůsobovat se pravidlům, jeho mentalita je vytvářet ta pravidla. Proto jako soudce má ty problémy, které má. Minul se povoláním.

K pojmu notorieta: Notorieta, nemá-li se proces stát šaškárnou, musí být především kdykoli každým ověřitelná - to, že je tráva zelená, nejen každý ví, ale předevím se o tom může sám přesvědčit. Tohle "notoriety" z kauzy Katar nesplňují, tam se akorát všeobecně žije názor - v praxi neověřitelný - že Němce podmazali, aby princátko předal. Tohle má být základ pro rozhodnutí? Kdyby Cepl byl opravdu takový hrdina, jak se tváří, byl by tu kauzu začal rozkrývat - jak pár lidí, včetně mne, doufalo. Zalekl se a zahrál to do autu. Už jen proto necítím potřebu se ho zastávat, exhibuje vždy jen tehdy, když mu nic nehrozí, a právě že jen exhibuje, aby na sebe upozornil. P.H.

Anonymní řekl(a)...

"... našel bič ..." - poněkud totalitní slovní spojení. P.H.

Anonymní řekl(a)...

Na začátku si neodpustím malé, snad humorné srovnání, protože bez podpory humoru se výše analyzovaný rozsudek rozdýchat nedá: Pokud by se oba dva protistojné rozsudky přirovnali k automobilům, pak rozsudek KS-P je napůl kombík (praktické vozítko pro všední den) a napůl sporťák (silný motor). A lze souhlasit i s tím, že obecně by rozsudky měly být vznešené limuzíny (nejen silný motor /symbolizující racionalitu a jasnou logiku rozhodnutí/ a velký kufr /symbolizující přístupnost hlavních myšlenek veřejnosti/, ale i jistá noblesa /symbolizující formální atributy autority/). Tedy rozsudek KS-P není zcela takový, jaký by býti měl v ideálních podmínkách. (Ovšem není vinnou soudce Cepla ml., že současná legislativa takové rozsudky ne vždy umožňuje.) Ale ten trabant, jenž každý z cestujcícíh tlačí někam jinam má k oné ideální limuzíně ještě podstatně dále.

ad Karel Výborný - Já naopak mediální aktivitu V.C. ml. chápu - tento řpípad by pozornosti médií rozhodně neunikl a cokoliv bylo lepšího, nebo alespoň, méně špatného, než nechat novináře fabulovat po libosti.

David Kosař - bylo by příliš troufalé požádat o přiblížení dvěmi větami alespoň hlavní myšlenky onoho judikátu?

Sám mám totiž v současné době zásadní problém opačného charakteru - MS Praha začal v řadě obdobných případů rozhodovat podle nálezu ÚS a nikoliv podle textu zákona.

Anonymní řekl(a)...

PH:

"jeho mentalita není přizpůsobovat se pravidlům, jeho mentalita je vytvářet ta pravidla"

Není právě toto zcela ideální vlastnost soudce na ochranách osobnosti? Pár obecných paragrafů v zákoně, pár obecných ustanovení v předpisech nadzákonných a tím právo ve formálním slova smyslu končí. Těšilo nás, sbohem a šáteček. Zbytek je pak logicky vždy na judikatuře a konkrétním soudci dotvářejícím (i vytvářejícím) ta pravidla. Ne náhodou je právo na ochranu osobnosti právem soudcovským.

Anonymní řekl(a)...

ad PH: Pokdu si dobře pamatuji, V.Cml. se považuje za iusnaturalistu, tedy bych se rozhodně neodvážil tvrdit, že pravidla vytváří, ale hledá je. A jak správně podotkl MR, tak v oblasti ochrany osobností se to bez toho neobejde. Jediná výtka v této souvislosti by pak mohla být v tom, že V.C.ml. hledá tato pravidla, či spravedlnost, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nikoliv pdole vědomí osob, co si jen myslí,že tomu rozumí lépe...

A v obecné rovině bych si dovolil podotknout,že rozdíl mezi soducem a Parlamentem je i v tom, že soudce musí být vysokoškolsky vzdělaný právník s určitou aprobovanou zkušeností, kdežto v Parlamentu může sedět kdokoliv. . .

n/a řekl(a)...

OT: Iusnaturalismus, to ještě existuje ? Myslel, jsem že tahle osvícenská šamanská slátanina, která nepochopila sofismus ani TQ, je 100 let za zenitem. Patrně nejznámějším iusnaturalistnou byl Adolf Hitler. Ale je tedy pravda, že po válce udělali Adolfa pozitivistou (v negativním slova smyslu) a z pozitivistů se přes Den osvobození stali iusnaturalisté.

Soudce Cepla bych v této věci z iusnaturalismu nepodezříval. Leda, že by "justičné mafie" jako pojem dlel ve "spravedlnosti" jako pojmu.

Anonymní řekl(a)...

"Němec se rozhoduje, že podnikne ještě právní kroky proti soudci Vojtěchu Ceplovi, který původní rozsudek vydal. Konkrétně mluví o podání kárné žaloby."

http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=631749

n/a řekl(a)...

To byl vždycky charakter :-) Se divím, že rovnou sám Cepla neobviní a nepošle ke Katarskýmu kárnýmu senátu. Ten je prý daleko spravedlivější.

Anonymní řekl(a)...

Ad P.H.: Katarskou kauzu neměl rozkrývat KS Praha a soudce Vojtěch Cepl, ale OSZ Praha 2 a státní zástupce Tomáš Bláha. To on dostal strach a zařadil včas zpátečku.

Olga Merkunová

Anonymní řekl(a)...

Olga:

Jak jsem nakoupil, tak prodávám. Jen další doklad toho, jak je vše kolem katarské kauzy notoricky známo. Je to zamotané, je to už pár let, o to víc se to plete ... chtělo by to, aby někdo sednul a přehledně napsal, jak to tehdy všechno bylo. Nechceš se toho ujmout? - nevím o nikom, kdo by k tomu byl povolanější než Ty.

Pavel Hasenkopf

Anonymní řekl(a)...

Ad P.H.: A k čemu by to bylo dobré? Akorát se zbytečně naštvu. Souhlasím s Ceplem, že podstata případu je dnes průhledná i pro babu Dymákovou: ministr spravedlnosti bezdůvodně a proti vůli procesního soudu předal trestní řízení do ciziny - a NS mu to posvětil. Smutné detaily znát netřeba.

Sebekriticky uznávám, že kvalitu Argonantova rozsudku nejsem moc schopná objektivně hodnotit: jsem totiž podjatá až do morku kostí. Kdyby tam byl napsal "je notoricky známo, že žalobce je -censored-, žaloba se zamítá", stejně by mi to přišlo dostatečně vyfutrované.

O.M.

Anonymní řekl(a)...

ad O.M.

Nesouhlasím s tím,že to bylo bezdůvodné. I když hlavním důvodem mohly být nějaké nekalosti, tak to mělo hluboký důvod na poli ochrany našich občanů. Vztahy s těmtio zeměmi jsou komplikované a kdyby, nedej Eru, se nějaký nšá občan dostal do potíží, tak máme páku, jak mu pomoci, mne sobně to stojí minimálně za zvážení...

Anonymní řekl(a)...

Ad Zdeněk Tesner: A o jaké "páce" to hovoříte?

Jakmile letadlo se Sáním přistálo v Kataru, začal Katar Českou republiku ignorovat. Smlouvu, kvůli které to pan exministr údajně všechno dělal, s námi odmítl sjednat (což není problém, protože ČR ji ve skutečnosti nepotřebovala). Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání doručil s ročním zpožděním a za důvod zastavení procesu označil porušení lidských práv pana Sáního českou justicí.

Nemluvě o tom, že kdyby se nějaký český občan dostal v Kataru do potíží, ČR o předání řízení ani nemůže požádat, žádný její orgán k tomu nemá pravomoc. Smyslem institutu předání trestního řízení totiž není pomoc obviněnému, ale pomoc soudu, který jej soudí. Ten žádá o předání kauzy (standardně proto, že obviněný uprchl do vlasti, která nemůže vyhovět žádosti o extradici vlastního občana).

Víte, ona agenda "mezinárodní právní pomoci", kterou Ministerstvo spravedlnosti vykonává, se nevztahuje k pomoci českým občanům. Je to pomoc českým (a zahraničním) justičním orgánům. Anglickým synonymem je "international judicial cooperation". Obranu zájmů českých občanů v cizině má v popisu práce jiný úřad - a ten se jmenuje Ministerstvo zahraničních věcí.

O.M.

Anonymní řekl(a)...

ad O.M.

Principy justiční spolupráce jsou mi samozřejmě na běžné úrovni známy. Šlo mi o případné "argumenty" pro MZV, kdyby k ěnčemu došlo... Ostatně většina odpovědných z MZV byla, pokud vím, pro vydání...

Anonymní řekl(a)...

Ad ZT: V tom případě víte něco jiného než já. Katařané hledali pomoc na různých místech: u Sváčka na MS Praha, u Benešové na NSZ, u Klause na Hradě (milost nedal, kašle na zájmy českých občanů v cizině). Pochopitelně se obrátili i na MZV. To se dotázalo MSp, jaké jsou možnosti dostat Sáního do Kataru, a spokojilo se s odpovědí, že k předání procesu není důvod (pachatel je tady a důkazy rovněž).

Ovšem pak vstoupil do věci pan lobbista M.B., zprostředkoval pár večerních schůzek mezi katarskou delegací a vedením MSp v hotelu Marriot... a bylo všechno jinak.

PS: Nešlo o vydání, ale předání :-) Jak konstatuje doc. Fenyk "Laická a někdy i odborná veřejnost nesprávně tyto instituty zaměňuje".

O.M.

Anonymní řekl(a)...

Nemýlím-li se, jednalo se o předání věci, ale vydání Sáního. Předat osobu lze pouze v případě, že předávám vlastního občana nadnárodní organizace jejíž je vláda státu členem.

Ale trestněprávní terminologii jsem neměl delší dobu šanci praktikovat...

Anonymní řekl(a)...

O.M.: Oba se shodneme, že Pavel Němec je grázl non plus ultra - a ještě se teď chystá zneužít Ceplovy chyby - jiný na jeho místě by byl aspoň zticha .. druhá věc je, že bába Dymáková či jaká žije v domnění, že ho podplatili - což může a nemusí být pravda, ani Ty, ani já si v tomhle nemůžeme být jisti. Dymákové nevysvětlíš ty jemné právní nuance - a mnohokrát jsem se přesvědčil, že to je klíčový problém nejen Dymákové ...

Pojem "justiční mafie" já vnímám jako ty, co spolu mluví, a zvysoka kálejí na ostatní.

P.

Anonymní řekl(a)...

Šlo o předání věci (§ 448 tr.ř.). Zatímco vydání nebo předání osoby, to je extradice (§ 391 a násl. tr.ř.). Akorát že v daném případě bylo třeba vyřešit tu nezvyklou situaci, že se společně s procesem do ciziny posílal i obviněný.

Od 1.1.2009 má ustanovení § 448 nový text a nyní výslovně stanoví: "Předání trestního řízení do cizího státu je možné pouze na základě žádosti státního zástupce a po podání obžaloby na základě žádosti soudu."

Důvodová zpráva k této změně říká: "Obecná úprava toho, kdo trestní řízení do ciziny předává, je obsažena v odstavcích
2 a 3 návrhu. V porovnání se současnou úpravou přináší jistá zpřesnění, která odrážejí zájem na předcházení snahám o politické zasahování do předávání trestního řízení – tj. navrhuje se výslovně vázat předání trestního řízení na žádost orgánu činného v trestním řízení."

Lex Sání. Nebo spíš Lex Němec + Kučera? Píšu Vám červený puntík, že jsem se díky Vám o té změně dozvěděla. Jak už nemám šanci mezinárodní právní pomoc praktikovat, novelizace hlavy XXV. mě úplně minula.

O.K.

Anonymní řekl(a)...

Zdeněk Tešner: Vše začalo na MZV, kde jakási referentka či referent usoudil, že to přece není možné, abychom odsoudili katarského PRINCE ... co na tom, že je tu soukromě a de iure tedy nemá imunitu. Nevím, jestli znáte rotační princip MZV - 99% lidí práci v ústředí přežívá mezi dvěma výjezdy ... a podle toho výstupy MZV vypadají. Byl to jeden z důvodů, proč jsem z téhle instituce raději utekl.

Dál. Referentka si "tipla" stanovisko a začaly se dít věci - všude jinde než na MZV totiž MZV - z nějakého mně záhadného důvodu - berou vážně a nechtějí akceptovat, že jejich výstupy jsou sázka do loterie - nejvíc v celé státní správě. Takže nevím, jestli Němce fakt podplatili - ale měl "úkol".

Pokud jde o mne, sám jsem měl ani ne 5 minut na vyjádření, jestli je předání katarského bobečka v souladu s TŘ či nikoli. A já debil, který se na trest nikdy nespecializoval, na to kývnul, nic zlého netuše. Dodnes netuším, jak velký vliv to mělo, tiše doufám, že mizivý, neb jsem tehdy byl totální "ucho".

Zpět k věci: Notoriety to prostě nejsou.

A koukám, že odkaz ráno se nepovedl, tady je to celé:

http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/clanky/2005/09/45574_11_0_0.html

P.H.

n/a řekl(a)...

Že bylo předání spíš diplomacií (a ještě špatnou, možná podplacenou) než postup vedoucí k spravedlivému soudnímu rozsudku o tom žádná, ale že už samotný skutek měl ninimální společenskou nebezpečnost, protože šlo prostě o nezletilé prostitutky, u kterých se nepředpokládá ověření totožnosti před poskytnutím dohodnuté služby, by nás mohl vést k názoru, že šlo spíše o atraktivní novinářskou a tedy i politickou kauzu.

Katar si užil ostudy, princ bude bratry obdivován a sestrami nenáviděn, holky už dorostly a na bohatého kunšofta vzpomínají s nostalgií a nezučastnění píšou moralizující eseje do novin, v horším případě se urážejí před soudem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ono je to s terminologií ještě složitější: existuje vydání osoby (extradice), předání osoby (na základě eurozatykače, surrender) a předání věci.

David Kosař řekl(a)...

Ad ZT:

Jednalo se o zajímavý osobnostní spor. Manželům se na soukromé klinice narodilo dítě, které bylo ihned po porodu přesunuto do sterilní místnosti, kam měl přístup pouze lékařský personál. Jako součást svých „nadstandardních“ služeb nechala klinika v této místnosti (bez souhlasu rodičů) profesionálního fotografa pořídit dvě fotky narozeného dítěte, jež posléze nabídla rodičům. To se rodičům nelíbilo, a proto požadovali negativy od těchto fotek. Klinika odmítla. Vše se dostalo k soudu, který zamítl žalobu jako neopodstatněnou. Rodiče se nevzdali a u odvolacího soudů namítali porušení lidské důstojnosti a práva na soukromý život. Neuspěli, a proto se obrátili na Kasační soud. Kasační soud shledal jejich podání jako „příliš vágní“, neboť manželé detailně nespecifikovali, o jaká skutková zjištění se odvolací soud ve svém rozhodnutí opíral.

ESLP shledal porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6-1 Úmluvy, neboť zamítnutí odvolání pouze z důvodu, že bylo „příliš vágní“ ve výše uvedeném smyslu, považoval za přepjatý formalismus (approche par trop formaliste). ESLP shledal posléze rovněž porušení čl. 8 Úmluvy.

Anonymní řekl(a)...

DK - děkuji.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Karel Výborný

Naturalismus (jakožto antipozitivismus) je sice v anglo-americké jurisprudenci menšinový názor, nikoli však bezvýznamný. Mezi špičkové současné naturalisty patří Ronald Dworkin, John Finnis, Michael Moore, Nigel Simmonds a Mark Murphy.

Ad David Kosař

ESLP zde kritizuje formalismus jako byrokratickou aplikaci práva. "Zákonný pozitivismus" je nesmyslný pojem.

Anonymní řekl(a)...

Ad Karel Výborný: Je znakem samotné skutkové podstaty § 217a tr. zákona, že poškozeného lze charakterizovat jako "nezletilého prostituta". Prodává se pachateli kosenzuálně a za úplatu/prospěch. Že má takové jednání dostatečnou společenskou nebezpečnost tedy rozhodl samotný zákonodárce. (Plus tam bylo několik poškozených pod 15 let, tam už není vůbec co řešit.)

Vy jste možná chtěl naznačit, že dotyčné poškozené se prodávaly "z profese". To je celkem rozšířený omyl. Tenhle pan pachatel si naopak potrpěl na dosud nezkažené zboží, Pámbu mi odpusť tento výraz.

Nicméně souhlasím, že mnohem větší společenskou nebezpečnost (lato sensu) než jednání samotného pachatele mělo tehdejší jednání ministra spravedlnosti. Já mu celkem rozumím, on si prostě návyky z MMR přenesl na MSp, ale pro nás ostatní bylo tohle zavedení tržních vztahů do resortu justice poněkud šokující.

A teď už mě, prosím, omluvte. Stejně už mi hrozí vymazání za off topic.

O.M.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Pokud jsem někoho zmátl svojí poznámkou o zákonném pozitivismu, pak viz TADY

Anonymní řekl(a)...

Olgo, sice to ví i bába Dymáková, jenže to je málo i na zahájení úkonů trestního řízení, natož na obvinění z naplnění konkrétních znaků skutkové podstaty konkrétního konkrétního trestného činu nebo dokonce na obžalobu. Soud potřebuje konkrétní důkazy. Nejde o neochotu někoho stíhat, ale o nedostatek důkazů. To "že se ví" je málo. Sám se ptám, jestli aktéři téhle kauzy nejsou za tlakem snížit hranici zneužívání na čtrnáct let. Nevzpomínám si přesně na věk děvčat, ale je možné, že pak by Al Sání vyklouzl a aktuální snaha Městkého soudu vyšla naprázno. Tak jako snaha nás všech kvůli politickým kšeftařom se spravedlností. Souhlasím s Tebou tak jako souhlasím s P.H. Právo stejně jako politika je uměním možného. S dodatečným přáním štěstí, radosti a všeho dobrého na co pomyslíš. Degrez

Ivana řekl(a)...

Dobrý den, sháním kontakt na paní, která diskutuje pod jménem Olga Merkunová. Nevím, kam směřovaly její kroky po odchodu z ministerstva, a moc ráda bych s ní hovořila. Přicházím s dobrými úmysly. Díky za pomoc. Ivana Svobodová, 724 339 829, e-mail: ivana.svobodova@tyden.cz