pátek 27. března 2009

Citace (nejen) v soudních rozhodnutích podruhé

V nedávném postup se Zdeněk věnoval otázce, jak soudci citují svá rozhodnutí, a snažil se ukázat, že rozdíly v citování reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje. Tento post na Zdeňka volně navazuje. Zatímco Zdeněk se zabýval primárně formátem citace, cílem tohoto postu je nakousnout otázku jak citovat zdroje v soudních rozhodnutích, a to s důrazem na české anomálie.

Co myslím těmi anomáliemi? Z řady českých soudních rozhodnutí totiž nelze poznat, co je doslovná citace, co v ní bylo změněno či z ní bylo vyjmuto, co je parafráze, co právní věta a co vlastní názor soudu, který z dané citace vyvodil. Připomeňme si, že (1) doslovná citace by měla být v uvozovkách plus doplněna o zdroj, (2) pokud něco v doslovné citaci změním (i kdyby se jednalo jen o pád či o „zmenšení“ počátečního písmena ve větě) či vypustím, čtenář to musí poznat, (3) právní argumentace by se neměla vyskytovat v části popisující skutkový stav (za to se strhávají body v každém studentském mootcourtu…).

Vše začíná už výčtem právních předpisů. Většina českých rozhodnutí totiž nepoužívá uvozovky a přímou citaci. Namísto toho "vybalí" změť aplikovaných ustanovení, aniž by se z nich dalo mnohdy vyčíst, zda-li jde o doslovnou citaci či parafrázi či jen výtah relevantní části citovaného ustanovení.

Stejný nešvar se objevuje i u citace prejudikatury. Jen málokdy se setkáme s precizními citacemi typu (obě citace pochází z tohoto rozsudku):

[7] Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 ‑ 57) „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ (zdůraznění doplněno autorem postu)

[8] K rozsahu dokazování v případě možného pronásledování absolventů základní vojenské služby ze strany teroristických skupin uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 ‑ 45: „Jestliže žalobce byl dříve příslušníkem bezpečnostní složky, vykonával vojenskou službu v zemi a v průběhu azylového řízení uváděl nebezpečí pronásledování ze strany teroristů právě těchto skupin obyvatelstva (absolventů vojenské služby), bylo na žalovaném, aby obstaral dostatek podkladů pro zjištění postavení právě takových osob v zemi. Nepostačuje, jestliže žalovaný obstaral pouze obecné zprávy o stavu v Alžírsku, aniž by se zabýval informacemi vztahujícími se právě k možnému pronásledování absolventů vojenské služby.“ (zvýraznění doplněno autorem rozsudku).


Jak už bylo uvedeno v komentářích ke Zdeňkovu postu, při citaci judikatury je nepřípustné používat interní značky typu „Ej 27/2006“. Pro NSS to je sice signál, že krajský soud pracuje s jeho judikaturou, nicméně účastník řízení a jeho právní zástupce z tohoto odkazu nezjistí zhola nic.

Nešťastný trend představuje i hypertrofování významu právních vět, na což už upozornil i NSS v rozsudku ze dne 11.9. 2008, čj. 2 As 57/2008-84 (zde či pod č. 1722/2008 Sb. NSS). Preferuji spíše citaci relevantní části rozsudku, ze kterého právní věta vzešla, než právní věty samotné. Právní věta je přeci jen prvotní přiblížení k právní otázce řešené v daném rozhodnutí.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak citovat obsah rozhodnutí mezinárodních a nadnárodních soudů (u nichž neexistuje oficiální český překlad) či zahraničních soudů. Zde totiž hraje roli jazyková bariéra. V českých rozhodnutích obecně panuje nevole citovat delší úryvek v původním jazyce (tj. nejčastěji v angličtině či francouzštině) a k vlastnímu překladu se odhodlá jen ten, kdo si je jistý v kramflecích. To se dá částečně zmírnit tím, že se odkáže alespoň na konkrétní bod citovaného rozhodnutí, aby si čtenář mohl relevantní pasáž najít. Přesto si myslím, že by se klíčové úryvky překládat měly, a to i za cenu toho, že se v překladu tu a tam objeví nějaká chybka. Z toho ale mj. plyne, že zejména na nejvyšších soudech (kde se očekává častější práce s judikaturou ESLP, MSD a jiných mezinárodních soudů i větší prostor pro právní komparatistiku) by jazyková vybavenost měla být jedním z kritérií pro výběr soudců (jinak hrozí závislost na jazykově vybavených asistentech).

A co citace doktrinálních zdrojů? Zde se ztotožňuji s Richardem Posnerem, že soudce má velkou diskreci, zda citovat právnickou literaturu, z níž vychází, a v jaké míře. Jinými slovy, „soudní plagiátorství“ je ku prospěchu věci. Hlavním úkolem soudů je rozhodovat spory a ne být za každou cenu originální či polemizovat s akademiky (Posnerovu knihu The Little Book of Plagiarism vřele doporučuji – vtipné, krátké, břitké, prostě Posner „at his best“). To samozřejmě platí s jistými omezeními. Pokud účastník řízení v podání k soudu argumentuje nějakou doktrinální prací, soud se s touto argumentaci musí vypořádat (opět to ale neznamená, že musí citovat zdroj, o který se argumentace opírá, byť je to v tomto případě mnohdy vhodné).

Co z výše uvedeného plyne? Pokud se budou v soudních rozhodnutích řádně citovat právní předpisy, velmi rychle se dozvíme, jaká je „přidaná hodnota“ daného rozhodnutí. Po „odečtení“ popisu skutkového stavu a citace právních předpisů toho totiž někdy moc nezůstane. A pokud se bude řádně citovat i judikatura, již letmým pohledem rychle každý pozná, zda-li se jedná o otázku prejudikovanou či nikoliv.

Na závěr si neodpustím ještě jednu výtku, která se ale týká spíše časopisecké literatury. Někteří autoři totiž používají v poznámce pod čarou výhradně citace typu „srov. XY“, aniž by bylo jasné, zda-li se jedná o citaci souladnou, opačnou či neutrální. Jsou i tací, kteří dokonce doslovně přebírají cizí myšlenky, aniž by používali přímou citaci, což je plagiátorství (což už ale na JP bylo probráno několikrát). Proto by nebylo špatné sjednotit i tuto praxi, a to např. následovně (v závorce jsou anglické ekvivalenty):

„souladně“ či „srov.“ (see) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu
„srov. blíže“ (see also) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu, ale poskytuje detailnější rozbor
„spíše souladně“ či „obdobně“ (cf.) = pokud citovaný zdroj dospívá k podobnému závěru jako tvrzení v textu
„viz“ (cf.) = pokud je citovaný zdroj z jiného důvodu hodný zmínky (aniž by byl v souladu či v rozporu s tvrzením v textu)
„spíše opačně“ či „srov. ale“ (but see) = pokud je citovaný zdroj spíše v rozporu s tvrzením v textu
„opačně“ (contra) = pokud je citovaný zdroj zjevně v rozporu s tvrzením v textu

32 komentářů:

Guy Peters řekl(a)...

Snad se na mne autor nebude zlobit, ale dovolil bych si upřesnit citační signály podle Kaštanové knihy:
"Rule 3.1 Signals
(a) No introductory words
Do not use an introductory word only when the cited authority directly supports the citing text, identifies
the source of a quotation, or identifies a source discussed in the text.
The second prong of the qualified immunity test is whether the violated law was clearly
established at the time of the offense; in other words, would a reasonable official, standing in the
shoes of the defendant, have known that his actions were illegal?1
1 Saucier v Katz, 533 US 194 (2001).
The defense “failed to offer ‘connecting evidentiary handbook support,’” crippling its
case.1
1Malec v Dry Storage Corp, 1998 WL 89309, *2 (ND Ill).
In Estelle v Gamble,1 the Supreme Court created the modern test for whether prison doctors are
deliberately indifferent to medical needs.
1 429 US 97 (1972).
(b) Introductory words
Introduce all other sources with an ordinary English phrase explaining their force or purpose. These
introductory words, such as “see” or “but see,” should never be italicized.
(1) See. Use “see” if the cited authority is described or paraphrased by the citing text, or if the
cited authority provides indirect but obvious support for the citing text.
(2) See also. Use “see also” if the cited authority provides additional support for the citing text
beyond that provided by previous cited authorities.
(3) See, for example. Use “see, for example,” if the cited authority provides an example of the
proposition stated by the citing text. Do not use “e.g.”
See, for example, Office of Disciplinary Counsel v Petroff, 85 Ohio St 3d 396, 709
NE2d 111 (1999).
(4) See generally. Use “see generally” when the idea or concept being discussed is too broad to
allow for citation to a specific page in the cited authority. Previous versions of the Maroonbook
suggested using “For a general discussion, see” in similar circumstances, and this is still
acceptable.
(5) For _____, see. It is acceptable to introduce a source by describing more specifically the type
Style Sheet Rule 5 Subsequent Reference to Authorities
10
of information it provides.
For the evolution and present state of legal doctrine, see Douglas Laycock, A Survey of
Religious Liberty in the United States, 47 Ohio St L J 409, 425–28 (1986).
(5) But see. Use “but see” if the cited authority directly or indirectly contradicts the citing text.
(6) Compare / contrast. Use “compare . . ., with . . .” or “contrast . . ., with . . .” if the cited
authorities provide support for the citing text as a result of their relationship to one another. Use a
comma to separate the sources that are being compared and contrasted, but if there is more than
one citation on either side of the “with” they should be separated with semicolons. The “with”
clause may be omitted if the support provided by the authority introduced by “compare” or
“contrast” is obvious from context. Do not use “cf.”
Compare In the Matter of Southmark Corp, 163 F3d 925, 929 (5th Cir 1999); Christo
v Padgett, 223 F3d 1324, 1331 (11th Cir 2000), with Security Farms v International
Brotherhood of Teamsters, 134 F3d 999, 1009 (9th Cir 1997).
Contrast Olde Discount Corp v Hubbard, 4 F Supp 2d 1268 (D Kan 1998), with
Perez v Siskel, 107 AD2d 742, 484 NYS2d 103 (1985).
Compare US Const Amend 1. (In this case, where a “with” clause is omitted, the text
must provide the other source for the comparison, for example, the analogous
provision of a foreign country’s constitution.)
(7) Consider. Use “consider” instead of “see generally” if the cited authority provides qualified
or ambiguous support for the citing text.
(c) Introducing a case in the text
When introducing a case in text, cite at the case name and then pincite at the end of the sentence.
In Fronk v Fine,1 a unanimous Court held that citing of cases should occur both at the
case name and “at the end of the sentence.”2
1 531 US 98 (2000).
2 Id at 110."

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím si (a souhlasím s Davidem), že bychom v originále cizí rozhodnutí citovat neměli. Je ale možné to přeložit, a cizí jazyk dát do závorky. Ale naše rozsudky jsou česky, takže vše musí být v češtině. Viz např. můj 1 Afs 20/2008, kde určité stěžejní termíny cituji anglicky a francouzsky, ale jen v závorce, pro srovnání s mým českým překladem.

Jinak je opravdu problém, pokud někdo cituje právní věty, které ale vůbec nejsou v odůvodnění rozhodnutí. Pokud daný judikát nebyl publikován, vychází to jen z interní databáze, a pak to není pro třetí osobu vůbec sdělné. Snažím se tomu maximálně vyhnout. Volky nevolky, judikatury je právo sui generis, a měla by tedy splňovat základní premisy Fullerových desiderat dobrého práva. V praktické rovině to už rozvinul ESLP (viz jeho koncepce materiálních pramenů práva).

Guy Peters řekl(a)...

Když by se někomu nechtělo ÚOHS v. Lumius hledat, tak poskytuji odkaz.

Anonymní řekl(a)...

"Pokud se budou v soudních rozhodnutích řádně citovat právní předpisy, velmi rychle se dozvíme, jaká je „přidaná hodnota“ daného rozhodnutí. Po „odečtení“ popisu skutkového stavu a citace právních předpisů toho totiž někdy moc nezůstane. A pokud se bude řádně citovat i judikatura, již letmým pohledem rychle každý pozná, zda-li se jedná o otázku prejudikovanou či nikoliv."

Přiznám se, že jsem to asi nepochopil. Soud má rozhodovat spory, resp. rozhodovat o vině a trestu ze trestné činy, a to spravedlivě, tedy především předvídatelně. Jakákoliv přidaná hodnota nemá význam pro konzumenty tj. pro ty kteří na soudu požadují jeho službu. Nicméně připouštím, že pro akademiky a znalé žurnalisty (pokud existují), tj. v každém případě třetí osoby, může být nějaká další přidaná hodnota soudního rozhodnutí nějak zajímavá či podnětná, ale nic víc. Jinak je to ale práce jen pro "nejvyšší soudy".


Štěpán Šťastník

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

"Jakákoliv přidaná hodnota nemá význam pro konzumenty tj. pro ty kteří na soudu požadují jeho službu."

1) Především - už vícekrát jsem se důrazně ohrazoval proti označení soudu za "službu" a strany za "konzumenty". U žádné služby totiž není možné, abyste dostal něco jiného, než jste si objednal. U soudu je to skoro jisté - jedna strana spor prohraje a obžalovaný dopadne zřejmě ještě hůře. Kdyby to skutečně byla služba, mohl byste si zaplatit výsledek.

2) Podruhé, drtivá většina sporů je standardní a děje se prostě na půdě zákona, který nepotřebuje žádný zvláštní výklad. Nárok je promlčen, žaloba se zamítá. Můžete to ozdobit citací §§ 99 a 100, případně nějakého dalšího, ale nějakých citací rozsudků je na to škoda.
Vzácnější kategorie se ubírá po trase výkladu, kde už zákon tak jednoznačný není, nicméně je naprosto jasná judikatura. Takže ocitujete nějaké rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně nález Ústavního soudu, a je také hotovo.

V těchto případech máte pravdu, že tu žádná "přidaná hodnota" není a být nemůže.

3) Jenže potom jsou případy, které jsou nové; žaloba položila na stůl problém, který se ještě nevyskytl. Zákon ani judikatura nedává jasnou odpověď. Je výměna dětí v porodnici zásahem do práv na ochranu osobnosti? A jak vážným? A co je v takové situaci důležitou okolností podle § 13 odst. 3) o.z.?

To je to, o čem se tu mluví jako o "hard case", tedy případ, který posunuje hranice a "razí judikatorní štoly". Soud to nedělá pro vlastní badatelské potěšení, ale protože prostě hrubé knihy právní nedávají odpověď. Takže musí vykládat. A rozsudek má potom onu "přidanou hodnotu", ať soudce chce, či nikoli.

A konečně, nemáte pravdu ani v tom, že v takovém případě je to práce pro Nejvyšší soud. Naopak - první razič "judikatorních štol" je soudce prvého stupně. Vyšší instance se pak k jeho názoru přikloní, a nebo odvrátí; má dost malou možnost vytvořit něco vlastního. Nejvyšší instance jsou určeny u nás spíše k boření štol nepovedených, než k nějaké odvážné konstrukci.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Myšlenka ražby judikatorních štol mne pobavila: v praxi je to většinou tak, že – až na vzácné výjimky, jimž budiž čest – v takovém případě soud prvního stupně nepochopí, co od něj strana chce, soud druhého stupně to pochopí, ale nevyhoví, a skutečně "razí" až Nejvyšší nebo Ústavní soud.

michaela bejčková řekl(a)...

Navážu na Štěpána Šťastníka.

Příspěvku asi rozumím, ale trochu tam čtu mezi řádky a spatřuji nesoulad mezi myšlenkami vyjevenými a skrytými. Autor zdůrazňuje, že "soudní plagiátorství" je ku prospěchu věci a že hlavním cílem soudního rozhodnutí je vyřešit spor, nikoli vystavovat na odiv lesklé peří vlastní originality.

Zároveň se tu ale objevují výrazy, které na mě osobně působí jako usvědčující (a mravního a intelektuálního zadostiučinění plné) zvolání nad dopadeným pisálkem bez originality a bez tvůrčiho rozmachu ("velmi rychle se dozvíme", "po „odečtení“ [...] toho totiž někdy moc nezůstane", "letmým pohledem každý rychle pozná").

Aby bylo jasno: souhlasím s tím, že citovat se má, ovšem nedostatky při citacích v úředním díle nepovažuji za tak závažné jako při citacích v díle autorském. Proč je pro adresáta díla - účastníka soudního řízení tak důležité, aby "velmi rychle" "letmým pohledem" poznal, jestli zde soudce formuluje vlastní myšlenky, nebo jestli jen přejímá myšlenky již vyslovené? Určitě je slušné a vhodné, aby to soudce dělal; pokud se však jeho autorská poctivost omezí jen na to, že již vyslovené myšlenky zformuluje věrně a nezkreslí je, ovšem opomene odkázat na zdroj myšlenek, adresátu rozhodnutí to nijak zásadně ublížit nemůže.

Jistě nelze souhlasit s citacemi typu "Ej 1/1007"; adorovat však v soudních rozhodnutích vzorné citace typu Bluebook, v nichž se dbá i na to, zda první písmenko citovaného úseku bylo malé či velké, mi připadá trochu legrační - jako opačný extrém.

Pokud se ještě vrátím k autorově myšlence o odečítání reprodukční části a citací právních předpisů, po němž už toho moc nezbude: na rozdíl od něj se domnívám, že to, co zbude, by mělo být v nejvyšší možné míře oproštěno od důkladných a rozsáhlých citací prejudikatury (jakkoli formálně bezvadných) . Hlavní ctností soudního rozhodnutí podle mého není citační dokonalost, ale stručnost a jasnost. Soudce by se měl před sepsáním rozhodnutí obeznámit s potřebnou prejudikaturou; myšlenky zde obsažené by ovšem měl zpracovat vlastním rozumem, a pro účely ŘEŠENÍ KONKRÉTNÍHO SPORU uvést do rozhodnutí jen to podstatné pro KONKRÉTNÍ SPOR. To, co v akademickém článku působí jako citační vzornost a poctivost autora, totiž v soudním rozhodnutí může vypadat jako nezvládnutý intelektuální přetlak a potřeba pochlubit se stranám sporu, co všechno jsem přečetl a že umím anglicky a francouzsky.

Prosím, nezaměňujme soudní rozhodnutí s akademickými články: každé z těchto děl má jiný význam, a tomu by měla odpovídat i jiná podoba. Článek by měl seznámit čtenáře s teoretickými východisky, prozkoumat všechny možné způsoby řešení daného problému, a vyústění buď nabídnout, nebo třeba ponechat i otevřené. Naproti tomu soudce by se měl seznámit pokud možno MIMO TEXT svého rozhodnutí s těmito východisky a možnostmi řešení a adresátu rozhodnutí je pak jen stručně shrnout v míře potřebné pro vlastní rozhodnutí. Směšování funkcí článku a soudního rozhodnutí je vůči adresátům neslušné; potřebu intelektuálního vybití by si soudce měl plnit jinde.

Ještě k přímým citacím právních předpisů: jelikož právní předpis v sobě nemá ani tu míru autorského vkladu jako soudní rozhodnutí, nepovažuji za potřebné citovat jej v uvozovkách. Tradiční odstavec či odstavce začínající slovy "Podle §..." myslím zcela postačí. Platí snad předpoklad, že soud reprodukuje dané ustanovení věcně správně; neupírala bych mu právo přeformulovat ustanovení po svém (některá ustanovení mají například hrozný slovosled) nebo z něj pro účely ŘEŠENÍ KONKRÉTNÍHO PŘÍPADU vypustit nepodstatná slova či pasáže.

Guy Peters řekl(a)...

Justice je službou, stejně jako je službou loterie, ačkoliv ani tam nedostanu to, co chci; v loterii navíc v převážné většině případů.

ad pí Bejčková. Myslím, že k sdělením stranám bez citací slouží výrok. Na jeho odůvodnění již musí být stejné nároky jako na článek.

Stručnost a jasnost v případě, že není jasné, jak soudce ke svým myšlenkám přišel, je na škodu.

Martin Bílý řekl(a)...

VJC ad 1) nesouhlasím. Občan platí justici z daní a má za to dostat projednání a rozhodnutí v přiměřené době.

Nejde o konkrétní výsledek (já vyhraju), ale o obecný výsledek (rychlé a správné rozhodnutí). Z tohoto pohledu poskytuje soudce službu veřejnosti.

Je to jako lékař, lidé platí, aby léčil, ale ne vždy vyléčí.

Michal Ryška řekl(a)...

1) Pro T. Pecinu a jeho pojetí "judikatorních štol":

Od kritiky soudů 1. a 2. stupně velkoryse odhlédnu:o) Zaměřím se pouze na "top soudy":

- V případě ÚS s Vámi souhlasím bez výhrad. Abych dlouho nepřemýšlel: evergreeny Brezina vs. Zeman či Vondráčková vs. Rejžek, to jsou rozhodnutí ÚS, která u nás skutečně zásadně ovlivnila judikaturu při ochraně osobnosti.

- Budete ale schopen uvést alespoň jeden příklad takové "štoly" proražené u ochrany osobnosti NS? Tím nemyslím prokopávání slepých uliček typu nepromlčitelnosti náhrad či samostatnosti náhrad při poškození zdraví, ale něco skutečně konstruktivního (co lze citovat bez skřípění zubů) a přitom originálního (co nevymyslel jiný soud). Mě osobně nic nenapadá, ať přemýšlím, jak přemýšlím. Že by měl pravdu V.J. Cepl?

2) Obecně souhlasím s potřebou stručnosti v rozsudku (včetně citací) zdůrazněnou M. Bejčkovou. Jedna kolegyně v těchto souvislostech natvrdo říkavala, že soudce není akademik (což ovšem již ne vždy platí) a rozsudek nad 10 stran je "nepřezkoumatelný".

Na druhou stranu: v podmínkách, kdy sice soud zná právo, ale občas bohužel čím výše, tím hůře, je zaštítění prvostupňových myšlenek citací vysoké judikatury (ESLP a ÚS) velmi prospěšné pro životnost takového rozhodnutí.

A to (možná i především) za situace, kdy nejmenovaný procesualista z NS se před časem veřejně vyjádřil, že soud 1. stupně je především skutkovou instancí, která má hlavně zjistit skutek a právní hodnocení je v 1. stupni již mnohem méně významné.

Potom taky existuje V.J. Ceplem zmiňovaná nestandardní zlomková agenda typu hard cases, kdy se soudce zčásti "akademikem" ad hoc stává. U takových právních oříšků je práce s alespoň trochu související judikaturou (ESLP, ÚS, zahraniční praxe) ku prospěchu věci. To ipso facto přílišnou stručnost vylučuje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Ano, Nejvyšší soud je v ražbě zdrženlivý. Přesto si myslím, že můj obecný popis platí.

Mohu ho aplikovat na jeden případ, kterým se zabývám, tj. satisfakcí za roční přerušení dodávky vody, navzdory předběžnému opatření soudu:

Krajský soud jako soud I. stupně žalobu zamítne a napíše, že na vodu nemá žádný paragraf. Vrchní soud rozhodnutí potvrdí s odůvodněním, že sice zvláštní paragraf nepotřebujeme, ale žalobci neprokázali, jakou skutečnou újmu jim nedodávka vody způsobila. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není to pro něj dostatečně zajímavá otázka, a až Ústavní soud při troše štěstí rozhodne ve prospěch žalobců.

Zdá se vám to být nerealistická prognosa?

Guy Peters řekl(a)...

rozsudek nad 10 stran je "nepřezkoumatelný".
Když se rekapitulace a citace právních předpisů smrskne do 2 odstavců, tak se do 10 stran vejdete prakticky vždycky.

Michal Ryška řekl(a)...

TP:

Žaloby na ochranu osobnosti kvůli tvrzenému narušení pohody bydlení se docela rozmnožily, takže rozhodnutí z této oblasti bude v dohledné době asi hned několik. Jakých, to předjímat nemohu ani nechci, řeším to taky.

David Kosař řekl(a)...

Ad Štěpán Šťastník:

Nerozumíme si v tom, co považuji za "přidanou hodnotu". Není to něco nad rámec toho, co je potřeba k rozhodnutí daného sporu [pomineme-li spornou otázku, co je opravdu nad rámec].

Souhlasím s VJC, že na řadu sporů stačí aplikovat pouze relevantní ustanovení a existující judikaturu (a někdy není třeba ani ta prejudikatura) a nepotřebujete vymýšlet nic nového (tj. přidaná hodnota=0).

U tzv. hard cases pak opravdu nezbývá než vytvořit "přidanou hodnotu", protože jinak tu kauzu prostě nemůžete rozhodnout.

Nesouhlasím s Vámi, že "přidanou hodnotu" by měly tvořit pouze nejvyšší soudy. Souhlasím naopak s VJC, že zásadní (ne-li hlavní) úlohu hrají soudy I.stupně a odvolací soudy. Jejich rolí je právě nalézat pokud možno nejlepší řešení; v některých případech je dokonce důvodné, aby různé soudy téhož stupně rozhodly opačně. Nejvyšší soud si pak totiž může vybrat tu výkladovou alternativu, kterou považuje za nejvhodnější. Tomu by měla odpovídat i argumentace nejvyšších soudů, které by neměly okamžítě dělat z nejnižších soudů "pitomce", protože něco netrefily "správně". To totiž může vést k tomu, že nižší soudy na svou roli rezignují a nechají vše na nejvyšších soudech - jež budou muset trefit vše napoprvé (což jak známo produkuje více chyb). Není žádná ostuda, když vyšší soud dospěje k odlišnému závěru, pokud argumentace nižšího soudu byla kvalitní a předvědčivá.

Ad Tomáš Pecina:

Je vcelku pochopitelné, že některé (to platí zejména o judikatorních odklonech) judikatorní štoly razí téměř výhradně nejvyšší soudy (NS, NSS, ÚS), neboť jsou k tomu nadány větší legitimitou.

Obecně:

Pokud soudy korektně citují zdroje, "přidaná hodnota" je lépe vidět, čímž nižší soud tomu vyššímu komunikuje sdělení, že se jedná o neprejudikovanou (resp. nedostatečně prejudikovanou) otázku a že by této kauze měl věnovat zvýšenou pozornost.

David Kosař řekl(a)...

Ad Michaela Bejčková:

Díky za detailní reakci. Nejsme ale tak ve sporu, jak by se na první pohled mohlo zdát.


Ad „Dopadený pisálek bez originality“:

Jak jsem uvedl výše, v „jednoduchých“ kauzách (jakkoliv je toto označení pouze nálepkou, kterou někteří nemají rádi) originalita není třeba a a ani v nich nemá co dělat. Problém je v tom, že některé kauzy originalitu (záměrně jsem použil termín „přidaná hodnota“) vyžadují, a proto by mělo být poznat, v čem ta „přidaná hodnota“ spočívá. Leckdy to poznat nelze.


Ad citace ve stylu „Bluebook“:

Možná se ti to může zdát legrační, nicméně od nepřiznané změny malého písmenka na velké (a naopak) je jen krůček k nepřiznané změně pádu, od níž je jen krůček k nepřiznané změně slova či vynechání části textu atd. atd. prostě „slippery slope“ par excellence.


Ad „souhlasím s tím, že citovat se má, ovšem nedostatky při citacích v úředním díle nepovažuji za tak závažné jako při citacích v díle autorském“ a „pokud se však [soudcova] autorská poctivost omezí jen na to, že již vyslovené myšlenky zformuluje věrně a nezkreslí je, ovšem opomene odkázat na zdroj myšlenek, adresátu rozhodnutí to nijak zásadně ublížit nemůže“:

S obojím naprostý souhlas; ostatně přesně to se snaží můj post říct (možná ne tak zručně, jak by jsi si přála). Post se rovněž snaží říci, že je rozdíl mezi citací judikatury a citací doktrinálních prací; relevantní judikaturu soud musí citovat (citací nemyslím toliko „přímou citaci“), doktrinální práce nikoliv.


Ad „Hlavní ctností soudního rozhodnutí podle mého není citační dokonalost, ale stručnost a jasnost.“:

Rovněž naprostý souhlas. Post nikde nehoruje pro rozsáhlé citace prejudikatury a doktrinálních názorů, které nejsou potřeba pro KONKRÉTNÍ SPOR. Soudní rozhodnutí by opravdu neměla být zaměňována s akademickými články; nicméně tato hranice není tak ostrá ani jednoznačná, jak naznačuješ. Mnohé záleží na soudcovském stylu konkrétního soudce. Někdo preferuje „diskurzivní“ akademický styl beroucí v potaz (téměř) všechny dostupné výkladové varianty, někdo preferuje styl strohý (ostatně věčnému sporu, který interně označuji jako „minimalismus vs. detailní krajinomalba“, bych rád věnoval jeden z příštích postů).


Ad citace právních předpisů:

Neupírám soudu přeformulovat ustanovení po svém či vypustit „pro účely ŘEŠENÍ KONKRÉTNÍHO PŘÍPADU … nepodstatná slova či pasáže“. Jenom chci, aby to bylo poznat. V různých zněních téhož předpisu ostatně mohlo dojít (a často se tak stává) ke změně byť jediného slova, přičemž tato změna může být klíčová.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DK:

Bojím se, že popisujete akademikem vysněnou realitu, nikoli skutečnost soudních síní. Řekl bych, že na jednu "štolu" vyraženou soudem I. stupně připadá nejméně 50 rozhodnutí typu "na to nemám paragraf".

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím si, že výše uvedená diskuse naznačuje nezbytnost častější publikace rozhodnutí soudů nižšího stupně. Je škoda, že zásadní rozhodnutí v novátorských kauzách (třebas výměna novorozeňat) nejsou nikde dostupná.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk

Někdy si říkám, jestli Tvůj zájem o témata, jako jsou např. citační formáty, je ryze praktický, anebo to chápeš jako malé (ale významné) krůčky ve směru tzv. ideálního diskurzu, tedy v konečném důsledku jako něco, co má filozofický étos.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ad TS: Mrzí mne, že zcela základní postuláty diskursivní teorie v praxi klopýtají na jednu nohu, takže mi jde opravdu o maximální otevření diskursu a přiblížení se nedosažitelnému ideálu.

Michal Ryška řekl(a)...

ZK:

Jak by měla taková častější publikace rozsudků z nižších vrstev vypadat? Před právní mocí nelze rozhodnutí publikovat ani zpřístupnit podle zákona o svobodném přístupu. Po potvrzení, změně či zrušení se publikují maximálně rozhodnutí soudů vyššího stupně. Měl jste tedy na mysli publikaci odvoláním nenapadených rozsudků (v hard cases asi spíše unikát) nebo změnu systému publikace?

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Obojí. Hard cases nenapadená u vyššího soudu existují, i když je pravda, že jich moc není.

Navíc někdy rozhodnutí vyššího soudu je méně zajímavé než rozhodnutí soudu nižšího, docela často se třebas stává, že nejvyšší (správní) soud odkáže v detailech na rozhodnutí soudu nižšího, což je pro normálního uživatele opravdu "užitečná" informace, protože nemá rozhodnutí nižšího stupně k dispozici.

Je docela škoda, že větší iniciativy se nechopili soukromí vydavatelé.

Michal Ryška řekl(a)...

U ochrany osobnosti asi žádný "průlomový rozsudek" nenapadený odvoláním neexistuje. Průlomová odškodnění za smrt osoby blízké před 1.5.2004, stanovení zásadních mantinelů při kolizích cti a projevu, nižší ochrana osob veřejně činných, wrongul birth či wrongul conception žaloby ... to vše prošlo či právě prochází minimálně odvolačkou. Snad jedině některé milionové náhrady za smrt "se chytly" hned v 1. stupni, ale tam je to po nálezu Pl. ÚS 16/04 spíše věcí citu pro spravedlnost a odvahy než nějakých převratných právních úvah.

S tím občasným odkazem na výstižné závěry soudu nižšího stupně, se kterými se vyšší soud zcela ztotožňuje a odkazuje na ně, máte pravdu. Což mimochodem otevírá otázku, jak publikovat v takových případech. Publikací vyššího rozhodnutí spolu s vyzobáváním hrozinek (best of) rozsudku prvostupňového?

Michal Ryška řekl(a)...

"wrongful.."

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Na fakultách se judikatura používá při výuce čím dále tím více. Ale jsou to jen rozhodnutí vrcholných soudů, protože jen ta jsou přístupná. Ale jak napsal americký realista Jerome Frank, učit právo jen přes rozhodnutí nejvyšších soudů je jako učit botaniku na řezaných kytkách. Tady vidím další prostor pro využití judikatury nižších soudů (ale ta musí být také někde přístupná, aby se k ní učitel vůbec dostal).

I když buďme rádi, že aspoň judikatura vrcholných soudů už na fakulty dorazila.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Řešením je zpřístupňovat po slovenském vzoru v elektronické databasi všechna soudní rozhodnutí.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Vypadá to, že si hřeju vlastní polívku, ale musím se také - spolu se Zdeňkem a panem kolegou - prvostupňových rozsudků zastat ještě v jednom.
Pouze v první rozsudku totiž vidíte celek; právní i skutkové hodnocení celé věci, s váhami rozloženými podle důležitosti ve věci.
Druhý stupeň už je nevyhnutelně posunutý odvoláním; to, co je jasné, se jen krátce odkáže, nebo úplně vynechá; význam důkazů se setře; je to prostě rozdíl mezi prvovýrobou a opravou. To, co napadeno odvoláním není, se nezkoumá.
U Nejvyššího soudu je to ještě zřetelnější; tam je část rozhodnutí obvykle věnována formální otázce přípustnosti dovolání, a teprve pak se lze dostat na nějaké "judikatorní štoly".

Dokonce i ty hodně zajímavé rozsudky prvého stupně bez odvolání se občas podaří; odvolání se neřídí jen složitostí věci, ale i spoustou zcela subjektivních důvodů. Třeba, že strana nehodlá riskovat další náklady.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Psal jsem, že existují výjimky (některá prvoinstanční rozhodnutí bývají ostatně nominována v různých soutěžích, a to i posmrtně :-) ), ale typický průběh je jiný: soud I. stupně ocení, že v žalobě jsou odkazy na Listinu a judikaturu ESLP, ovšem asi stejným tónem, jako kdyby žaloba byla sepsána na ručním papíře s lotosovými květy po okrajích. Když dojde na rozhodnutí, soudce/soudkyně se zeptá "A kde to máte v občanském zákoníku? Nikde! Žaloba se zamítá."

Anonymní řekl(a)...

"v některých případech je dokonce důvodné, aby různé soudy téhož stupně rozhodly opačně. Nejvyšší soud si pak totiž může vybrat tu výkladovou alternativu, kterou považuje za nejvhodnější. Tomu by měla odpovídat i argumentace nejvyšších soudů, které by neměly okamžítě dělat z nejnižších soudů "pitomce", protože něco netrefily "správně"."

Jestli tomu správně rozumím, tak je sice špatně, když je soudce soudu prvého stupně za pitomce, protože neodhadl náhled nejvyššího soudu na dosud nejudikovanou věc. Ale současně není nic špatného na tom, když za to třeba účastníci dvou různých sporů zaplatí.
Já si ale nemyslím, že každý soud je vrchnost, která se nemýlí.
Ohledně trefování do neprejudikovaných věcí si pak nemyslím, že by nejvyšší soudy "nacházely Ameriku", ale zpravidla pouze z toho, co tu bylo a je vyvodí něco dalšího. To, že to vyvodí, resp. svůj postup popíší, pak podle mě "snad" lze považovat za přidanou hodnotu. Pořád ale nevidím důvod, proč účastníkům řízení na prvním stupni ukazovat, jak je jejich soudce skvělý, že ho napadají mnohastránkové rozklady. To je podle mě nahony vzdáleno tomu, za co jsou soudci na prvním stupni placeni, a co se od nich očekává od účastníků řízení.


Štěpán Šťastník

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

"proč účastníkům řízení na prvním stupni ukazovat, jak je jejich soudce skvělý, že ho napadají mnohastránkové rozklady"

- obava, aby nebyl rozsudek moc dlouhý, mi připadá - po zkušenosti z několikrát zmíněné "továrny na rozsudky" vpravdě akademická.
Vězte, že drtivá většina soudců prvého stupně nenapíše ani slovo nazmar; fakt na to nemá čas.

Dlouhý rozsudek vzniká obvykle proti vůli soudce; většinou nese buď jasné znaky hard case, nebo je velmi složitý skutkově (SJM s mnoha položkami; smlouva o dílo o stavbě domu; náhrada škody na zdraví...). Tam se pak jistému delšímu rozboru vyhnout nelze; ale i zde bych řekl, že se většina vejde do čísi zmíněné hranice deseti stran.
Nejdelší rozsudek na okrese, co jsem kdy napsal, měl čtrnáct stran, a byla to škoda na zdraví jako hrom.

Spíš bych se připojil k jednotnému chóru Jiného práva, protestujícímu proti zjevně neúměrným rekapitulacím žaloby, žalované strany a výpovědí svědků, často "tahaných myší" z protokolu. Tohle by v žádném případě nemělo přelézt tak třetinu textu, a i to je až dost.

Anonymní řekl(a)...

Publikace soudních rozhodnutí nižších soudů by jistě byla vhodná a potřebná pro celou naší právní kulturu. Domnívám se, že by to neměla být práce právě pro nakladatelství. Ty nemají za prvé faktický přístup k jednotlivým rozhodnutím a nedovedu si představit metodu, jak je získávat všechna a v úplné formě od soudů a to dobrovolně nebo za úplatu. Za druhé, nakladatelství jako podnikatelský subjekt by muselo mít jasný signál z trhu, že tady zájem právnické veřejnosti je, a to tak silný, aby se vyplatilo do toho investovat. V situaci, kdy ani tištěné zákonné sbírky rozhodnutí nejsou asi velkým prodejním hitem, těžko představitelné. Kolik právníků by bylo ochotno pracovat s rozhodnutími nižších soudů? Proto je eventuelní vydávání takových sbírek jasný úkol pro moc veřejnou, pro státní aparát a především by bylo nutno takovou povinnost jako poskytovaní všech rozhodnutí, nebo jejich publikaci, opravdu přikázat dostatečnou formou, aby to plnilo účel. Např. ministerstvo spravedlnosti by mohlo využít infoDesku, nebo vytvořit nějakou analogickou databázi.
Co se týká problému přeceňování významu právních vět a jejich citace, či tvorby právních vět k poměru k textu odůvodnění, to je určitě zásadní téma na jiný post.

Lukáš Králík

Michal Ryška řekl(a)...

TP:

Stručné mediální dodatky k naší přerušené debatě o satisfakcích za přerušení dodávek (informační šumy si odmyslete, o neplatiče se nejednalo):

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-domaci/114791/sikanujes-najemniky-zaplatis-jim-200-tisic.html

http://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/v-bytech-odpojil-elektrinu-a-vodu-zaplati-odskodne.html

http://www.regiony24.cz/aktualne/vypis.aspx?ID_clanku=53488

Tomáš Pecina řekl(a)...

Díky! Bude se hodit, příští týden máme v Plzni předběžné projednání ve věci nájemců Kolečkových (Karlovy Vary, známá to exekuční kausa), kterým pronajímatel ve snaze vystěhovat je zboural koupelnu, odstranil z bytu střechu a zatloukl okna, takže jim veškeré zařízení v bytě zplesnivělo. Tam požadujeme 500 tisíc. Za odpojení vody v jiné věci chceme 250 korun na osobu a den – i to rámcově odpovídá.