pondělí 16. února 2009

Nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě - (opožděné) poznámky kritického čtenáře IV: postřehy různé, souhrnné a závěrečné

Jak jsem uvedl již v úvodu této čtyřdílné ságy, je mnoho okruhů lisabonského nálezu, které zde blíže nepokryji. Těm zásadnějším jsem se věnoval ve svém již zmiňovaném komentáři. Z ostatních pak v tomto posledním příspěvku aspoň telegraficky zmíním některé zajímavosti či sporná tvrzení, která se v nálezu objevila a přidám samozřejmě závěrečné postřehy.

Letem světem

Ačkoliv ÚS odmítá možnost poskytnout konkrétní výčet podstatných náležitostí demokratického právního státu, bod 93 podle mého přece jen určitý základní seznam obsahuje.

Nález by se dal překřtít na závorkový rozsudek – závorek je v něm hodně a mnohdy obsahují zásadní tvrzení. Není mi přesně jasné, co je jejich účelem, neboť sdělení v nich obsažená jsou hodně různorodá a společný motiv lze najít jen stěží – zdá se však, že závorky mají sloužit jako zdůraznění toho, že uvedená tvrzení je nutno chápat pouze jako obiter (aniž by to samozřejmě implikovalo, že některé neozávorkované části jím též nemohou být).

V odst. 133 ÚS tvrdí, že ustanovení LS týkající se kategorizace kompetencí jsou krokem k větší jasnosti a přehlednosti. Zatímco ÚS neříká, proč si to myslí, tak v článku ‘Lisbon and the federal order of competences: a prospective analysis,’ (2008) 33 European Law Review 709 se dozvíte na několika stranách, proč si R. Schutze myslí pravý opak.

Čistě technické upozornění mám pro autora bodu 181 nálezu – není pravdivé tvrzení, že „[mezinárodní smlouvy se] součástí komunitárního práva stávají díky evropskému právnímu předpisu, v jehož příloze jsou uvedeny; co se týče práva Společenství, pravidlem bude, že budou takové mezinárodní smlouvy v příloze „nařízení“.“ Mezinárodní smlouvy se stávají právem Společenství na základě mezinárodněprávního aktu příslušných orgánů Společenství, zejména Rady, a to přímo, nepotřebují být v příloze a už vůbec ne nařízení – srov. čl. 300 SES, zejm. jeho odst. 7 a navazující judikaturu ESD.

Nález obsahuje několik přirozenoprávních odkazů, a to často na místech, kde to podle mne pro danou otázku není relevantní (srov. např. bod 203), aby v tomto duchu ÚS zakončil i celý nález, když v posledním substantivním bodu (217) říká:

"217. Nejdůležitějším zjištěním pro přezkum Ústavního soudu však bylo, že Unie je i nadále založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, materiálně chápaného právního státu a dodržování lidských práv, a že tedy klade důraz na to, co historicky, duchovně i ideově spojuje národy Evropy při nalézání spravedlnosti v jednotlivých případech, i ve prospěch celku. Cíle a integrační úloha EU jsou v tomto směru formulovány jednoznačným způsobem a Ústavní soud jako lidu České republiky odpovědný garant ústavnosti demokratického právního státu, pověřený zejména ochranou nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech, neshledal v tomto směru nic, co by ho vedlo k nutnosti zasáhnout."

Jakkoliv zásadní a bohulibé jsou uvedené hodnoty (a to myslím bez jakékoliv ironie), nevím, zda je šťastné, aby byly označeny za nejdůležitější zjištění pro přezkum ústavnosti v rámci nálezu, který se z převážné části jimi vůbec nezabývá, ale naopak se týká především otázky suverenity a jejího ústavně konformního přenesení. Málokdo asi pochybuje o tom, že EU stojí na respektu k lidským právům, ale to přece není vůbec podstatné pro zodpovězení otázky, zda ČR i po Lisabonu zůstává svrchovaným státem a zda přenos dalších kompetencí na EU proběhne ústavně souladným způsobem. Chápu nicméně, že na ÚS zřejmě chtěli dát do úplného závěru něco vznosného, vzletného až vznešeného (jak by možná řekl král synonym Pavel Čapek, fotbalový komentátor ČT)...

Shrnutí hlavních dojmů

Jeden ze základních pocitů, který z judikátu mám, je očividná snaha ÚS shledat LS kompatibilní s českou Ústavou. To byl výsledek, který chtěl a ke kterému od začátku směřoval. Každé nové podání v této věci má sice teoretickou šanci na úspěch, ale podle mého názoru nikoliv faktickou – napovídají tomu ostatně i slova předsedy Soudu, ať už v interview pro Radiožurnál (odkazované ve Zdeňkově postu) či v Otázkách Václava Moravce (tuším, že to byly ty ze 30. listopadu 2008). Právní důsledky tohoto přístupu ve prospěch Lisabonské smlouvy by mohly nakonec být, že opravdu neplatí prezidentem vzývaný argument „v pochybnostech ve prospěch ústavního pořádku“ ale naopak „v pochybnostech ve prospěch (integrační) smlouvy.“

Další významný motiv celého nálezu je existence několika (často zásadních) kontradiktorností. Tady na vině může být snaha uspokojit některé soudce, kteří by se jinak k výroku (či aspoň odůvodnění) nepřipojili; pro to ty úlitby (někdy uváděné v závorkách). Chápu snahu, aby Soud v zásadní otázce promluvil jednotným hlasem, ale Lisabonská smlouva přece jen snad není společensky tak zásadní téma jako rasová segregace v USA 50. let, aby bylo nutné opakovat model z Brown v. Board of Education. Osobně se domnívám, že lepší než argumentačně rozporné či rozvláčné jednomyslné stanovisko je jednoznačné a konzistentní rozhodnutí, doplněné několika disenty (zvláště to platí tehdy, kdy většina je stále ještě výrazná, tj. rozhodnutí 13:2, 12:3 apod.)

Konečně, zastávám názor, že soudy by měly směřovat k zodpovězení otázek, které mají rozhodnout, způsobem, kterým ohař stíhá zajíce. Stále sledovat cíl, nespouštět jej ze zřetele, neodbíhat, nezabývat se věcma, které pro ulovení (tedy rozhodnutí otázky) nejsou relevantní. Samozřejmě, zvláště v případě vrcholných soudních instancí má někdy smysl využít dané příležitosti k vyřešení souvisejících věcí, dát širší vodítka nižším soudům, ale i to má své meze; každopádně by to nemělo sklouznout k různým politickým či akademickým proklamacím bez valného významu pro případ samotný. V tomto ohledu však ÚS na některých místech lisabonského nálezu trochu připomíná ohaře, který za zajícem sice svižně vyrazí, ale tu se zastaví očuchat mrtvou vránu, tamhle odběhne označit pařez, onde zase štěká na veverku, aby se až pak vracel zpět za kořistí...

A úplný závěr...

Naznačil jsem to již v úvodu a zde bych to chtěl zopakovat. Tento několikadílný příspěvek se týkal zejména těch částí nálezu, které považuji za nepřesvědčivé, a jako takové je kritizuji a celý tento "seriál" tak může převážně působit dojmem, že Ústavní soud odvedl v lisabonském nálezu špatnou práci. Tak tomu samozřejmě není. Úkol, který před ÚS stál byl obrovský a nezáviděníhodný. V tomto světle je třeba na nález i mou analýzu pohlížet. Soud se zjevně snažil přistoupit k celé věci zodpovědně, měl k dispozici odborné analýzy, mnohé otázky jsou v judikátu přesvědčivě vyargumentovány. To však neznamená, že zde rozebrané „nedostatky“ bychom měli přehlížet. Neznamená to samozřejmě ani, že se v mnoha svých úsudcích nemohu mýlit a budu za to oprávněně kritizován. To už je riziko, které jsem se napsáním těchto postů rozhodl nést. Zároveň plánuji, že se k tématům otevřeným zde na blogu ještě vrátím na stránkách odborného tisku.

11 komentářů:

Tomáš Břicháček řekl(a)...

Díky za všechny tyto cenné komentáře a za obnovení diskuse o „lisabonském“ nálezu na Jiném Právu.
Také jsem se dostal k důkladnějšímu přečtení nálezu trochu se zpožděním, proto připojuji pár řádek na toto téma až u tohoto postu.
Odnáším-li si z přečtení nálezu nějaký hlavní dojem, pak je to ten, že Ústavní soud 1) na jedné straně nastavuje v teoretické rovině relativně vysoko laťku pro to, aby mohlo být konstatováno, že přenos pravomocí na mezinárodní organizaci podle čl. 10a je v souladu s ústavním pořádkem, 2) na druhé straně nechce vidět, že už stávající právní rámec a faktické fungování Společenství tato kritéria nesplňují.
Co jiného říct o tvrzení: „Pokud by na základě přenosu pravomocí mohla mezinárodní organizace nadále své pravomoci měnit libovolně a nezávisle na svých členech, tzn. byla by na ni přenášena ústavní kompetenční kompetence, šlo by o přenos v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 10a Ústavy.“
Jak se Ústavní soud vypořádá s tunelováním třetího a teď už i druhého pilíře ze strany ESD (na popud Komise a s podporou EP), s rozsudky jako je Pupino, Mangold, Bidar, posudek k Luganu a mnoho dalších?
Opravdu je možné důvěřovat kontrole ze strany ESD v kompetenčních sporech natolik, aby bylo možné uznat „funkčnost institucionálního rámce EU pro zajištění kontroly rozsahu výkonu přenesených pravomocí …“? O tom mám opravdu silné pochybnosti.
Musím se přiznat, že jeden odstavec, a to 137, mě i rozesmál, a to když se Ústavní soud snaží dokázat, že v rámci sdílených pravomocí vytváří ustanovení smluv spolu se zásadami subsidiarity a proporcionality „dostatečně určitý normativní rámec pro určení rozsahu, ve kterém Česká republika své pravomoci na Evropskou unii přenesla“ .
Nechávám stranou, že většina pravomocí je vymezena velmi vágně skrze cíle, kterých se má dosáhnout. Úsměv hlavně kvůli subsidiaritě. Nevím, jestli se Ústavní soud zabýval reálným fungováním subsidiarity v praxi (viz např. můj článek o přístupu ESD k tomuto principu v Právníku 2/2008 nebo Princip subsidiarity 15 let po Maastrichtu, Revue Politika 8/2007). Pokud jde o proporcionalitu ve smyslu čl. 5 odst. 3, také nevím o tom, že by jí bral ESD příliš vážně. Proporcionalitu u opatření členských států (např. v rámci základních svobod), o které se ve smlouvách nepíše nic, naopak zkoumá s oblibou.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Z postu: "V tomto ohledu však ÚS na některých místech lisabonského nálezu trochu připomíná ohaře, který za zajícem sice svižně vyrazí, ale tu se zastaví očuchat mrtvou vránu, tamhle odběhne označit pařez, onde zase štěká na veverku, aby se až pak vracel zpět za kořistí..."

S ohledem na neuvěřitelně slabý návrh na započetí řízení před ÚS mi ÚS spíše připomíná ohaře, kterému se řekne, že má něco honit, ale neví se vlastně přesně co, proč a jak. ÚS pak logicky bezradně pobíhá, a napíše pak nález, který se na některých místech podobá spíše akademické práci než rozsudku.

Všimněme si drastického rozdílu našeho a německého ÚS: před německým soudem defilují profesoři a jiní znalci evropského práva, Soud má k dispozici desítky vynikajících analýz. Náš Soud má k dispozici projev předsedy PS a prezidenta republiky, kteří se právníky zastoupit nenechají, ale namísto toho celou věc pojmou čistě politicky (nejlépe z toho nakonec vyšel prezident republiky, který měl připravenou i z právního hlediska překvapivě slušnou řeč).

Anonymní řekl(a)...

Z.K.: Já bych k senátnímu podání nebyl až tak nevstřícný. Za a) ho psal člověk, který, pokud správně tuším, je sám pro LS, tudíž měl vnitřní dilema, jednak byl první a nemohl vědět předem spoustu věcí, včetně těch zásadních, zda to ÚS vezme jako celek nebo jen napadená ustanovení, že z toho ÚS udělá smírné-nesmírné řízení, také nemohl tušit. A vyhovět jistě protichůdným požadavkům jednotlivých senátorů asi taky nebyl žádný med. On někdy není žádný med vyhovět požadavkům jediné osoby, natož když je jich několik desítek. (Což je mimochodem důvod, proč vyjádření Sněmovny pro ÚS pravidelně vypadají tak, jak vypadají.)

Co mne dostalo, bylo vyjádření vlády, taková ideologická slátanina shrnutelná do věty "EU je dobrá a LS musíme schválit stůj co stůj" se hned tak nevidí. Ono MZV v posledních dvou letech na právním poli vůbec dělá botu za botou a působí dost bezradně. Zřejmě se jim tam teď nedostává dobrých právníků, nebo se ti dobří raději drží zpátky.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Btw, zúčastnil jsem se v pátek konference na PF UK k LS. Jako informace, proč rozhodli, jak rozhodli, dobré. Jen mne zamrazilo, jak bezelstně, v jednu chvíli s prominutím na plnou hubu, přiznali, že hledali taková odůvodnění, která by umožnila na LS kývnout.

Odpoledne následovala přednáška soudce Höllandera na téma sdílená suverenita, která mne zajímala nejvíc a předem jsem si slíbil, že si pro tentokrát odpustím srovnání se sovětskou koncepcí suverenity. Přednáška mne velmi zklamala a opustil jsem ji proto předčasně. První, co bylo zcela zřejmé, že soudce Höllander nevěří na samostatnost států mezi Ruskem a Německem. V této úvodní části to byla spíš přednáška z politologie o mezinárodních vztazích, tedy z toho, od čeho by se měl právník totálně oprostit. Následoval historický výklad, ale špatný. Říct, že pojem suverenita začal v Evropě hrát jakous takous roli až koncem 16. století a úplně vynechat boj o investituru, boj Filipa IV. s templáři a Nogareta a začít až - budiž mu věčná sláva - kardinálem Richelieu, to mne neuspokojilo ani z právně-historického hlediska.
P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Jak souvisí spory o postavení Církve se státní souverainitou, jest mi záhadou.

Anonymní řekl(a)...

GP: Zjevně tak, že tehdy neměl suverenitu stát, ale suverén, pojila se k fyzické osobě, ne k právnické, a ty osoby se tak nějak mezi sebou hádaly, jestli je víc král nebo papež, podobně, jako se dnes hádáme, zda má být víc EU nebo členské státy. To patří k základním znalostem nejen právnického, ale obecného dějepisu, a krásně to dokresluje jednu debatu zde, zda vůbec právníci potřebují znalost toho, jak se k dnes platnému právu a jeho základním pojmům došlo.

Zrovna u vás mne to překvapuje, aorist BYSTE znal a tohle nevíte ... zvláštní.

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

To jste mohl říci rovnou, že Vám nejde o souverainitu, ale o lenní vztahy. V tom případě bych Vám doporučil se soustředit místo vztahu státu a Církve na vztah Francie a římské říše (od 9. století: "le roi est empereur en son royaume", kteréžto dictum vytvořili les légistes) a české státní právo (od 10. století).

Pojem svrchovanost znamená, že daná entita je členem mezinárodního společenství. Ačkoliv Švýcarsko bylo po bitvě u Sempachu (1386) de facto nezávislé, jeho souverainita byla uznána až v roce 1648, stejně jako Nizozemí pod vlivem theorií Hugona Grotia.

Jinak ale díky za vysvětlení, co vnímá Hrad pod pojmem "svrchovanost". Nyní je zřejmé, že ji zaměňuje s pojmem "neutralita", zřejmě pod vlivem mythologie roku 1968. Nicméně neutrální, tj. nevázaný příkazy jiného, je málokdo. Všeobecná poštovní unie existuje od roku 1874, Svatá alliance od roku 1815 apod.

Anonymní řekl(a)...

Prosím vás, hoďte na něj někdo síť.

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Slušnost evidentně není na Hradě nezbytným kvalifikačním předpokladem. Nechtěl byste zamyslet nad tím doplnit si ji alespoň samostudiem? Takhle svému zaměstnavateli děláte jen ostudu.

Anonymní řekl(a)...

Víte co, GP? Uděláme spolu dohodu: Vy se přestanete lepit na mne a já Vás taky budu obcházet obloukem, OK?
P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Vyprošuji si Váš slovník. Místo toho, abyste zpytoval svědomí, když jste mne tady zcela nesmyslně označoval za krycí jméno Tomáše Peciny, tak se mi nyní nově pokoušíte diktovat, o čem mám nebo nemám diskutovat.

"Hoďte se, prosím, do klidu", budu věcně diskutovat o tom, co uznám sám za vhodné. A Vy se rovněž pokuste diskutovat věcně, jste-li toho vůbec schopen.