čtvrtek 1. ledna 2009

Martin Smolek: Tlumočení před Soudním dvorem: postřehy tlumočeného

Patrně každý, kdo pravidelněji vystupuje před Soudním dvorem a komu záleží na tom, aby mu bylo rozuměno a aby byl pochopen, si klade otázku, jak co nejlépe koncipovat obsah, strukturu a způsob samotné prezentace vyjádření v ústní části řízení v rámci dvou základních omezujících faktorů, které se obvykle ve vnitrostátním soudním řízení nevyskytují: jedná se o přísný časový limit a o skutečnost, že zdaleka ne všichni zúčastnění na ústním jednání jsou schopni vnímat projev bezprostředně v jazyce mluvčího. Využiji hostování vynikající tlumočnice paní Angely Rogner na Jiném právu i toho, že jsem byl v jednom z komentářů k jejímu postu Jeden den v životě tlumočnice tak trochu k vlastnímu komentáři vyzván, a nabídnu několik postřehů týkajících se otázky (simultánního) tlumočení před Soudním dvorem z pohledu tlumočeného.

Při nedávném neformálním rozhovoru s jedním z členů Soudu jsme se dostali k myšlence, že striktní dodržování pravidla o rovnosti jazyků při vystupování před Soudem, tj. že je tlumočeno do a ze všech oficiálních jazyků osob participujících na ústním jednání (zahrnujíc v to jak účastníky řízení, tak soudní funkcionáře), paradoxně v praxi vede ke zvýhodňování některých z nich, potažmo těch mluvčí, kteří je používají. Je prostě realitou, že „velké“ jazyky jako je angličtina, francouzština či němčina, ovládá více lidí a že více osob zúčastněných na řízení poslouchá projevy v těchto jazycích přímo, tj. bez využití tlumočení. Zvyšuje se tak šance správného pochopení myšlenky/argumentu, a to nejen ze strany těch, kteří se podílí na formulování konečného rozhodnutí ve věci (tj. generální advokáti, referendáři a soudci), ale i ze strany ostatních účastníků řízení přítomných v jednacím sále, kteří v rámci repliky mohou na projev reagovat. Zároveň se snižuje riziko ztráty pozornosti posluchačů – osobně mám čas od času problém plně se soustředit na tlumočený projev, zejména následuje-li jich víc po sobě, a z rozhovorů s kolegy z různých fór (tedy nejen u Soudu) vím, že nejsem zdaleka sám. S tím úzce souvisí další nevýhoda tlumočeného projevu – v přímé komunikaci lze např. pro zdůraznění použít mimoslovních projevů, což v případě tlumočeného projevu není dost dobře možné. Osobně např. rád hovořím prostřednictvím „rukou“, chci-li něco zdůraznit, i když jsem si vědom toho, že v mém případě se efekt takového počínání, na rozdíl od vystoupení např. britských kolegů, mírně vytrácí.

Opomíjet nelze podle mého názoru ani efekt kombinace tlumočení s přísným časovým limitem jednotlivých vystoupení (např. v případě řízení o předběžné otázce se v zásadě jedná o 30 minut, dodržení limitu je velmi přísně vyžadováno). Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy zejména zástupci stran v původním řízení, zřejmě ve snaze přednést v časovém limitu co nejvíce, mluvili tak rychle, že byli předsedou senátu (opakovaně) zastaveni s tím, že pokud nezpomalí, nebude možné jejich projev řádně tlumočit. Ačkoli je tedy zdržení v rámci tlumočení minimální, omezuje přece jenom do určité míry rychlost přednesu a v závislosti na tom může mít při pevně stanoveném časovém limitu projevu vliv na „objem“ řečeného.

Uvedené nevýhody tlumočení před Soudem přitom nemají nic společného s kvalitou tlumočení, Soud vesměs disponuje velmi kvalitními tlumočníky (osobně před každým z nich hluboce smekám). Doprovodné efekty sebelepšího tlumočení, včetně obtížnější koncentrace na tlumočený projev, nicméně budou podle mého názoru (a vlastní zkušenosti) vždy do určité míry znevýhodňovat tlumočené vyjádření, resp. mluvčího, jehož projev je vnímán prostřednictvím tlumočníka.

Další nevýhodou takto širokého tlumočení před Soudem jsou vysoké náklady, byť se možná z pohledu celkových nákladů mohou jevit jako marginální. Ne všechny jazyky, včetně češtiny, např. disponují dostatečným počtem stálých tlumočníků (tj. tlumočníků fyzicky permanentně přítomných v Lucemburku), takže v případě vystoupení mluvčího v takovém jazyce jej musí na každé ústní jednání do Lucemburku následovat příslušný počet tlumočníků (nemýlím-li se, měli by být pro každý tlumočený jazyk přítomni 3 tlumočníci, aby se mohli ve stanovených intervalech střídat). Náklady na cestu si každý spočítá sám.

Racionalizace celého systému má zřejmě pouze jedno východisko: redukci tlumočených jazyků. Jak zní takové řešení prostě, jeho provedení není v současné době možné, a to nejen s ohledem na politické konotace.

Budeme-li se pohybovat v rovině hypotézy, pak se teoretických variant na redukci tlumočených jazyků bude nabízet celá řada. Žádná z nich ovšem zřejmě nebude bezproblémová. Patrně nejjednodušší variantou, nevyžadující ani velkou změnu stávajících procesních pravidel, bude zamíření do vlastních řad: zmocněnci členských států, za kterými jde největší penzum tlumočení, by si teoreticky mohli vybrat, v jakém jazyce budou hovořit (a zvolit si tak např. některý z oněch „velkých“ jazyků). Na rozdíl od ostatních účastníků řízení, kteří musí respektovat pravidla o jazykovém režimu, jak jsou stanovena v procesních pravidlech ESD (viz zejména ust. čl. 29 Jednacího řádu Soudního dvora), platí pro zmocněnce členských států část tohoto ustanovení, podle které „[O]dchylně od předchozích ustanovení je členský stát oprávněn používat vlastní úřední jazyk, vstoupí-li jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem nebo účastní-li se některého z řízení o předběžné otázce uvedených v článku 103. Toto ustanovení se vztahuje jak na písemnosti, tak na ústní projevy.“ V kombinaci s ustálenou praxí toto ustanovení fakticky znamená, že je (nejen politicky) nepřípustné, aby zástupce členského státu komunikoval se Soudem v jiném jazyce, než je oficiální jazyk jeho státu. Nevím, zda některý ze zmocněnců v minulosti tuto praxi prolomil, osobně jsem se za dobu svého působí v rámci agendy vládního zmocněnce, tj. od roku 2004, nesetkal s tím, že by se zmocněnec státu v písemné či ústní části vyjádřil v jiném než oficiálním jazyce tohoto státu. Naopak jsem byl několikrát svědkem situace, kdy předseda senátu v rámci ústního jednání nepovolil zmocněnci členského státu odpovědět na otázku soudce v jiném jazyce, než v oficiálním jazyce členského státu, který zastupoval (tedy v jazyce, v němž měl tento zmocněnec „základní“ projev). Dokonce jsem byl svědkem situace, kdy předseda senátu (a shodou okolností celého Soudu) zamítl žádost účastníka řízení citovat z dokumentu v originálním jazyce, ve které byl předmětný dokument vytvořen (tento účastník tak musel na místě předmětnou pasáž přeložit do svého jazyka). Navíc se takovým postupem nevyřeší otázka „rovnosti“ jazyků - nebilingvní mluvčí bude logicky vždy znevýhodněn proti rodilému mluvčímu, je též otázkou, jak se bude dívat na takového mluvčího Soud, např. zda nebude rušivá odlišná (nedokonalá) výslovnost nerodilého mluvčího (zde skutečně platí, co psala paní Angela Rogner, tedy že dobrý právník nemusí být nutně vynikající lingvista).

Jako schůdnější si dokáži představit variantu praktikovanou dnes např. při schůzkách zástupců EU v různých mezinárodních organizacích, kdy je povoleno mluvit anglicky a francouzsky s tím, že rodilý mluvčí nesmí použít svůj rodný jazyk (tj. Francouz, příp. Belgičan a Lucemburčan musí hovořit anglicky, Brit a Ir francouzsky). Takové řešení sice vnáší do systému kýženou rovnost co do jazyků, ale ani ono není bez problémů. Tím nejzásadnějším je zřejmě skutečnost, že nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni jeden z těchto dvou jazyků. A je otázkou, zda by sami soudci byli na takovou redukci připraveni.

Možná to bude znít z mé strany po výše uvedeném jako alibismus, ale zatím jsem si pro sebe nedokázal zodpovědět otázku, zda bych souhlasil s redukcí tlumočení (či obecně překladů do všech jazyků) v rámci řízení před Soudem, pokud by čistě teoreticky byl takový návrh Soudem předložen Radě k odsouhlasení. Nejde přitom o racionalitu takového návrhu. Více než kdykoli jinde si při poslechu vystoupení svých kolegů v různých jazycích uvědomuji, že jazyk není pouze komunikačním prostředkem, ale též faktorem výrazně determinujícím myšlení svých uživatelů. A taková myšlenková různorodost je před Soudem, nejen v rámci řízení o předběžní otázce, podle mého názoru více než potřebná…

15 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

"nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni [angličtinu nebo francouzštinu]."

Aniž bych chtěl působit "militantně", zeptám se: proč, prosím?

Dan Dvoracek řekl(a)...

Velmi mne překvapuje, že se omezuje možnost účastníků a jejich zástupců hovořit v jiném než jejich vlastním jazyce. Z mnoha důvodů jsem nikdy ani teoreticky neuvažoval o tom, že bych u ESD (pokud bych se tam řízením osudu někdy dostal), mluvil jinak než anglicky. Důvody pro to jsou zřetelné, primárním pak samozřejmě to, že by mi 95% lidí rozumělo dostatečně dobře bez tlumočení. Nadto pokládám za poměrně obtížné se "hádat" dvojjazyčně. Na argumenty přednesené anglicky se mi lépe reaguje zase anglicky.
Není mi tedy příliš jasné, k čemu je nutit někoho, kdo je ochoten sám mluvit anglciky nebo francouzsky, aby mluvil česky či jiným exotickým jazykem.

Vlkýš řekl(a)...

Ano, je to logické, ale zase si uvědomme tu symboliku: Soud založený na principu rovnosti všech a ve všem nastolí princip »mluvíme jen některými (rovnějšími) jazyky«

Anonymní řekl(a)...

Když to tak čtu, neodbytně se mi vnucuje povzdech: škoda přeškoda, že se kdysi useklo používání latiny jako celoevropského úředního, právnického a vědeckého jazyka! Všichni by se vyjadřovali v jazyce nerodném. Nikdo by tedy neměl speciální výhodu. Všechno by se klidně i tlumočilo, ale vždy jen z latiny, takže velká redukce nákladů. A přitom by národní jazyky zůstaly.

Fantasmagorie, ale představme si takového Erasma, ten by se nám vysmál a... možná by se klidně do "latinského eurointernacionálního obrození" pustil :-)

Ivo Kaipr

Anonymní řekl(a)...

Ivo Kaipr: Naprostý souhlas. P.H.

Angela Rogner řekl(a)...

Martine, díky za článek. Vážím si toho, že jste podal své stanovisko. Sama jsem občas v pozici posluchače tlumočených projevů, a vím, že může být obtížné plně se soustředit na takovýto projev. Někdy způsobí souhra různých faktorů komunikační situace, že výsledný produkt není optimální (nejasný nebo rétoricky špatný originál, tlumočník nestíhá nebo dělá chyby, nejsme stroje, atd.)

K omezení rychlosti projevu: myslím, že velmi rychlé projevy, kdy se řečník snaží cpát co nejvíc informací do vymezeného času a mluvit co nejrychleji, jsou samy o sobě katastrofou. Ani v originálu nejsou přínosem, naopak. Posluchač potřebuje v každém jazyce stravitelné tempo. Což neznamená, že tlumočený řečník má mluvit jako zpomalený gramofon. Zkratka: má přednést a komunikovat, a ne do sebe zahledněně číst. Mmch: Vy velmi dobře komunikujete. Jste výborný řečník (na rozdíl od jiných).

Standardní situace jsou 2 tlumočníci v kabině. Při větších jednáních, kde se vyskytuje celá řada jazyků, se v kabině střídá 3 tlumočníků. Skoro ve všech kabinách je k dispozici dostačující počet stálých tlumočníků. Ale je pravda, že se soud obrací i na externisty, a někdy to i musí.

Lidé často a s velkou lehkostí prohlásí: no, tak budeme jednoduše všichni mluvit anglicky. Když si ale představujeme, že se máme s konečnou platností vzdát možnosti používat svou mateřštinu, tak si najednou uvědomujeme, co to může znamenat. V posledním odstavci jste v tomto ohledu upřímný, díky za to. I já si myslím, že neexistuje ideální řešení. Jazyk a mnohojazyčnost v mezinárodních fórech nejsou statické veličiny, které lze nějakým způsobem a s konečnou platností "optimalizovat". Každá komunikační situace má svá specifika, a každá si vyžaduje maximální spolupráci všech zúčastněných.

A. Rogner

Angela Rogner řekl(a)...

To Ivo Kaipr: chápu, co chceš říct, ale latina by nemohla fungovat. Měla by podobný problém jako esperanto: není to jazyk, který žije každodenním životěm člověka.

Kdyby se stejně všechno tlumočilo, tak nevím, kde vidíš tu velkou redukci nákladů.

Angela Rogner řekl(a)...

To Dan Dvoracek: lingua franca ESD není angličtina, ale francouzština. I interní porady soudců se odehrávají (bez tlumočení) ve FR.

Hádat se dovjjazyčně lze velice dobře. Konzekutivní tlumočení vám nabídne dokonce velkou výhodu: máte možnost si promýšlet další reakci. Ale to se týká spíš obchodních jednání.

Nikdo nenutí nikoho mluvit exotickým jazykem. Kdo bude mluvit česky, pro toho není čeština exotickým jazykem. O "nucení", když to znamená možnost promluvit v jazyce, který je vám nejblíže, se opravdu hovořit nedá. To je překroucení pojmů. V této logice by bylo nucení spíš povinnost hovořit v cizím jazyce, ale nechme stranou slovo nucení, které v tomto kontextu podle mne nemá co dělat.

Přemýšlejte dobře. Několikrát jsem popsala situaci, kdy se dostanete v cizím jazyce do smyku. Přečíst dopředu připravený text v cizím jazyce umí každý (ne každý ovšem se srozumitelným přízvukem). Úplně jiná věc je inteligentní reakce na argumenty protistran a odpovědi na otázky soudu. I v mateřštině to není vůbec lehké. Nemáte možnost si to vše dlouho v hlavě rozmyslet, hledat ve slovnících a přeformulovat. Možná mi říkáte: já to v angličtině a ve francouzštině bez problémů umím. Je to možné, nemám důvod vám nevěřit. Obecně musím ale říct, že jsem málokdy zažila situace, kdy to nerodilý mluvčí obsahově i retoricky opravdu na jedničku zvládnul.

Nechci polemizovat, ale občas se musím trochu smát, když lidé sebevědomě tvrdí: já umím bezvadně anglicky, a už u druhého slovíčka chybí člen ... :-)

Karel Výborný řekl(a)...

K latině : jakou latinu máte na mysli ? Ona se totiž britská latina (pakticky neodlišitelná od angličtiny:-) podstatně liší od italské. Pak byste ještě kvůli časování a výslovnosti musel zvolit její klasickou, středověkou nebo novověkou humanistickou, nehledě na to, že najít rychle v latinské větě, co je podmět, přísudek a předmět, není zas až tak lehké.

ROMANES EUNT DOMUS

Guy Peters řekl(a)...

Latinu jsem se 3 roky učil na VŠ, takže mám poměrně dobrou její znalost.

Ve světě se již dávno dohodla cicerónská výslovnost. I v UK-US bylo poměrně bolestné na ni přejít, ale učinili tak. V ČR se dosud bohužel učí výslovnost přibližně církevní (~ italská), ale spíše však německá.

Přísudek najdete snadno – koncovky sloves jsou prakticky zcela standardisované. Podmět a předmět už hůře, ale to v každém jazyce.

Jinak latinsky se přestalo mluvit a psát kolem roku 1710. Ještě Newton svá první díla psal latinsky, poslední už anglicky.

Karel Výborný řekl(a)...

Jen z toho, co slyším, bych rozhodně o převaze ciceronske výslovnosti nemluvil (např. Italové, Němci, biologové, lékaři), ale to je věc podružná. Nakonec, to že se tak vyslovovalo za Cicera se jen předpokládá.

Michaela Marečková řekl(a)...

Dobrý den přeji,
jsem studentka právnické fakulty zabývající se překladem právnických textů. Jelikož chci, aby byla zaručena odbornost překládaného, dovolím si vznést otázku- Který anglicko-český slovník je podle vás nejlepší?

Děkuji vám za vaše odpovědi,
Přeji hezký den,
Michaela Marečková

Michaela Marečková řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

K latině: jako soudní tlumočník jazyka anglického a jako praktukující právník vám na rovinu řeknu z mnohaleté zkušenosti z angličtinou a latinou, že angloamerická koncepce latinské fonetiky nemá s ciceronskou latinou vůbec nic společného. Je nesporný a prokazatelný fakt, že Britové, Američané, Kanaďané i Australané používají angloamerickou variantu latinské fonetiky. Když říkám nesporný a prokazatelný, hovořím nejen z mnoha a mnoha přímých zklušeností z kabinky, ale též z poznatků získaných v rámci britského a amerického vysokého školství.
Měl jsem možnost se účastnit VŠ výuky latiny na univerzitách různých států a po těchto zkušenostech je mi jasné, že latisnká fonetika používaná Čechy, Slováky, frankofonními a germanofonními latinisty je správná. Správná ve smyslu buď klasické vrcholně starověké anebo středověké latiny (italská fonetika, jak zazněla třeba ve snímku Umučení Krista).
Ani latinisté angloamerického světa sami, jako př. uvedu Paula T. Comeau a Richarda A. Lafleura, netvrdí, že angloamerická výslovnost má co do činění s klasickou či středověkou latinskou fonetikou. Jen pro názornost: latina nikdy nečetla "i" jako [ai]. Ze soudního tlumočení:
Ratio Decidendi (= odůvodnění rozhodnutí) má angloamerickou fonetiku (česky, text mi nedovolí mezinárodní transkripci) "rejšiou disidendáj" oproti klasické "ráció decidendí" či italské středověké "ratio dečidendi"
-Mgr. Milan Kučera

Guy Peters řekl(a)...

Ratio decidendi (není odůvodnění v našem slova smyslu, nýbrž důvod rozhodnutí, tedy opak obiter dictum) se v klassické (cicerónské) výslovnosti čte [rátyjó dékydendý], v církevní [ráčijó déčidendý], středoevropské (německé) [rácijó décidendý] a anglické [rásijó désidendý].

Nicméně, stejně jako v ČR, tak ani v UK-US se latina už běžně neučí. Právníci proto vyslovují tak, jak jim zobák narost', tj. jako kdyby to byla anglická slova.