sobota 3. ledna 2009

Nejvyšší soud o dobrých mravech a zákazu řetězení plateb

Nedávno se mi do rukou dostalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 32 Cdo 2999/2008, S. s.r.o. ca P.D. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil k možnosti sjednat si tzv. řetězení plateb ve vztazích mezi hlavním dodavatelem a jeho subdodavateli.

V předmětném případě šlo konkrétně o následující. Mezi žalovaným a žalobcem byla uzavřena smlouva o dílo (z kontextu se jeví zřejmé, že v rámci subdodavatelského vztahu). Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce (zhotovitel - subdodavatel) svůj závazek provést dílo splnil. Sporné však bylo, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Zdánlivě jednoduchá věc, nebylo-li by ve smlouvě ujednání o tom, že žalovaný uhradí cenu za dílo svému subdodavateli (žalobci) "po uhrazení celkové částky hlavním investorem ...". V daném případě žalovaný uhradil žalobci jako svému subdodavateli pouze zálohu a doplatek uhradit odmítal s poukazem na to, že hlavní investor cenu díla nezaplatil a s ohledem na jeho konkurs nelze ani úhradu očekávat. Žalobu na úhradu nedoplatku Okresní soud v Kladně zamítl. Odvolací Krajský soud v Praze však napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, jelikož sjednal ujednání podmiňující splatnost ceny za subdodávané dílo absolutně neurčitým, resp. nesrozumitelným s ohledem na nejasně formulovanou smlouvu. Interpretací smlouvy vedoucí k její částečné neplatnosti, ke které dospěl odvolací soud nemohu a ani nechci se zabývat.

Spíše se zaměřím na poznámku v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému se věc po podání dovolání dostala. Ten totiž jednak uvedl, že nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti dle § 37 obč.zák., ale navíc uvedl, že diskutované smluvní ustanovení by nemohlo obstát ani kdyby o jeho výkladu nebylo pochyb. Dané ujednání mělo pravděpodobně směřovat ke sjednání tzv. řetězení plateb, tj. k situaci, kdy určitý dodavatel platí cenu za dílo svým subdodavatelem jen a tehdy, když obdrží platbu od svého objednatele - hlavního investora.

K tomuto typu ujednání Nejvyšší soud konstatoval: "Za rozhodující pro posouzení věci totiž považuje dovolací soud skutečnost, že i v případě určitosti a srozumitelnosti by toto ujednání bylo neplatné podle § 39 obč. zák., podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. Ujednání účastníků právního vztahu, které by tuto zásadu popíralo (například tím, že by připouštělo možnost přijmout úplatné plnění bez poskytnutí úplaty, aniž by pro to byl právem akceptovatelný důvod), by se příčilo dobrým mravům a bylo by proto podle § 39 obč. zák. neplatné. Tak tomu bylo i v této věci. Měla-li být podle článku VI. smlouvy splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 obč. zák. neplatné.
"

Musím se přiznat, že mne toto odůvodnění zaráží. Netroufám si sice odhadovat správnost předmětného rozhodnutí v kontextu konkrétních skutkových okolností případu, o kterých publikované rozhodnutí poskytuje jen malý detail, ale v obecné rovině se mi příslušné odůvodnění nezdá správné. Teď se nechci pouštět do polemiky o tom, co jsou či nejsou dobré mravy a co je či není s nimi v rozporu. Spíše se chci zastavit nad tím, zda se soud náležitě zamyslel nad ekonomickou logikou příslušného typu ujednání. Takové ujednání totiž není nijak ojedinělé a sám jsem je viděl ve vícero kontraktech (řízených zahraničním právem - rakouským a anglickým, pokud si dobře vzpomínám) na dodávku zpravidla komplexních stavebních či technických celků. Smyslem daného ustanovení je přenést kreditní riziko objednatele z hlavního dodavatele na jeho subdodavatele. Hlavní dodavatel si nestaví dílo pro sebe, nemá z něj prospěch, pokud mu hlavní investor nezaplatí, je celkem pochopitelné, že se bude snažit platit svým subdodavatelům (zejm. pokud si nebude jist platební schopností hlavního investora) jen, pokud obdrží odpovídající platbu od investora. Ve vztahu k subdodavatelům se to může zdát nefér, ale při jasné formulaci příslušného ustanovení jsou si takového přenosu rizika vědomi a s tím kontrakt uzavírají a plní. Nejde tedy o jakési sjednání úplatného plnění neúplatně, jak zřejmě naznačuje Nejvyšší soud, ale právě o přenos rizika úplaty.

Je opravdu otázkou, zda v tomto směru české dobré mravy musí narušovat princip smluvní autonomie? Osobně se mi to prostě nezdá, když se jedná o kontrakty mezi profesionály (byť v předmětném případě se jednalo o relativně malou zakázku s cenou díla celkem 250 tis. Kč). S tímto přístupem se české smluvní právo stává poněkud méně atraktivním v dalším ohledu (než jen u klasických problémů s možností omezení odpovědnosti) v porovnání s liberálnějšími úpravami zahraničními. Navíc postup, který Nejvyšší soud užil, tj. právě ne příliš rozvedené odvolání se na dobré mravy, nejistotu smluvních stran o platnosti jejich ujednání jen dále zvyšuje. Závěrem snad jen povzdech, že se asi bude jednat o určitý další "chyták na advokáty" a o věc, kterou bude třeba složitě vysvětlovat klientům a případně "řešit" volbou zahraničního práva.

58 komentářů:

cnemo řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Tato situace je poměrně častá ve vztahu mezi překladatelem a agenturou, která mu zajišťuje zakázku. Některé agentury se snaží do smluv dostat doložku, že pokud zákazník zakázku neuhradí, nedostane zaplaceno ani překladatel. S takovými agenturami sice zásadně nespolupracuji, ale pokud bych na smluvní podmínky přistoupil, asi bych se zdráhal domáhat se jejich částečné neplatnosti, byť samozřejmě rozhodnutí NS je přesvědčivé a s jeho argumentací se plně ztotožňuji.

Christabel řekl(a)...

Omlouvám se, asi mi to smažete, protože jsem z těch heretiků, co na netu vystupují zásadně pod nickem (ale vždycky pod tím samým, jediným:)), ale zaujal mne ten konec... jak řešit volbou zahraničního práva?
Není to tak, že podle Římské úmluvy, když jsou obě strany tuzemské, tak některá ustanovení nemohou obejít ani volbou cizího práva? Resp. tuším, týká se to kogentních ustanovení toho kterého smluvního typu. Týkalo by se to i dobrých mravů? Moc to v praxi nedělám, tak proto se ptám.

Ad věcná stránka, také se v zásadě ztotožňuji, resp. je to nutné vnímat v našem českém kontextu, kdy velké zakázky (teď mám na mysli stavební) vyhrává neustále několik velkých hráčů na trhu, ale ani se nepočítá s tím, že by to stavěli vlastními silami. Pak si mohou diktovat podmínky a malým firmám nezbývá než souhlasit...

Christabel, opět nepodepsaná občanským jménem
PS. Je to k věci, tak snad mi to mazat nemusíte, ne?:)

cnemo řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Není to tak, že podle Římské úmluvy, když jsou obě strany tuzemské, tak některá ustanovení nemohou obejít ani volbou cizího práva?

Nejdřív byste musela najít takové právo, které ustanovení o dobrých mravech nemá. Znáte takové?

Anonymní řekl(a)...

Rozhodnutí NS mě také zaráží.

Chápu sice problém subdodavatelů, ale koncepčně by sjednání podmínky navazující část úplaty na "zaplacení investorem" a podmiňující buď (i) okamžik úhrady nebo (ii) její výši nemělo být neplatné a už vůbec ne nesrozumitelné.

Pokud odhlédnu od stavebnictví jako specifického sektoru, tak zejména ve službách může být taková podmínka častá.

Například při poskytování právních služeb při větší mezinárodní transakci velmi často hlavní AK říká svým partnerům v jednotlivých jurisdikcích - zaplaceno dostanete, až se dokončí celý projekt a až získáme peníze od klienta.

Nakonec, pokud by právní služby ve všech jurisdikcích poskytovala jedna mezinárodní kancelář přes své pobočky, tento koncept by byl všem naprosto zřejmý (přičemž pobočky jsou často samostatné právní osoby).

Při ekonomické analýze takového právního pravidla mi nevychází logika "trestání" hlavního dodavatele.

Pokud ostatní diskutující prominou, s určitou nadsázkou jde o opuštění principu co není (výslovně) zakázáno, je dovoleno ve prospěch marx-leninského pojetí dobrých mravů a ustanovení o srozumitelnosti (máš dlouhé vlasy, to se nám nelíbí, zakázáno to není, ale určitě jsi vlastizrádce, špion, deviant a špindíra - nový sovětský člověk musí být ostříhaný nakrátko).

Takže - pokud NS nepřijde s lepším odůvodněním než §39 a §37, zejména ekonomickou analýzou zákazu přenosu rizika, je to další kousek do sbírky kuriozit.

Jan Hladký

Zdeněk Nový řekl(a)...

Podle mého názoru odůvodnění rozhodnutí svědčí o tom, že mnoho ať už soudců či asistentů NS ČR vnitřní logice obchodních transakcí nerozumí a nemůže tedy ve složitých obchodních sporech správně rozhodnout. Je to pochopitelné, aby člověk mohl rozhodovat obchodní spory, měl by v ideálním případě předtím působit v obchodní praxi či poskytovat právní poradenství v oblasti obchodního práva. Nehledě na to, že by se osobám, které rozhodují, hodilo i nějaké to ekonomické minimum.

Zdeněk Nový řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

Nejdřív byste musela najít takové právo, které ustanovení o dobrých mravech nemá. Znáte takové?

Znám. A nejen jedno. Příklad: anglické právo.

Tomáš Pecina řekl(a)...

V anglickém právu je naopak koncepce nepřípustnosti jednání mala fide podstatně rozvinutější než v kontinentálním.

Téměř bych soudil, že právní řád, který poskytuje ochranu šikanosnímu výkonu práva, by nemohl být vůbec posouzen jako právní řád v materiálním smyslu, takže doložka volby práva by byla neplatná.

Jiné řešení je, že by soud sice rozhodoval podle cizozemského hmotného práva, ale chybějící ochranu podle § 3 odst. 1 ObčZ by na ně superponoval ("supplantoval").

Dan Dvoracek řekl(a)...

Zcela souhlasím s Janem Hladkým a Zdeňkem Novým. Je to klasická ukázka toho, že NS je často úplně mimo ekonomickou realitu. Neschopnost Nejvyššího soudu pochopit ekonomické a společenské dopady jím přijatého výkladu práva je pověstná a toto je jen další kousek do sbírky.
Úvaha NS nemá s dobrými mravy nic společného. Je to obyčejná úvaha o tom, že pokud je smlouva nápadně riskantnější pro jednu stranu než pro druhou, je neplatná. Začínám mít tedy vážné pochybnosti o platnosti všech svých smluv pojistných a bankovních.

Christabel řekl(a)...

Já už sem nechci psát, protože jsem si přečetla v pravidlech, že pod nickem se nesmí, ale nedá mi to:)

Teoreticky: je v pořádku, když je esenciální náležitostí smlouvy úplata a strany smluvně učiní úplatu závislou na nejisté události budoucí? Pokud tedy přidají podmínku, na jejímž splnění závisí, zda splatnost vůbec kdy nastane? Podle mne to v pořádku není. Cena může být splatná v dlouhé lhůtě, ale musí být splatná v konkrétním okamžiku, který nastane. Takto chápu podstatu problému já.

Opravdu se omlouvám a už mizím:)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DD & Ch.:

Takto posuzováno je ovšem otázkou, zda by se neměli hlavní dodavatelé registrovat jako provozovatelé sázkových her. Normální je za práci dostat zaplaceno, a to bez ohledu na okolnosti, které nemůže zhotovitel ovlivnit. I realita může být v rozporu s dobrými mravy, zejména v prostředí, kde neexistuje rovnost stran (typicky: smlouvy mezi výrobci potravinářských výrobků a maloobchodními řetězci).

Zdeněk Nový řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina

"V anglickém právu je naopak koncepce nepřípustnosti jednání mala fide podstatně rozvinutější než v kontinentálním."

1)My se zde ale celou dobu bavíme o dobrých mravech, nikoliv o dobré víře či zákazu zneužití práva. Nadto zneužití práva je třeba odlišovat od šikanózního výkonu práva.
(bene docet, qui bene distinguit)

Nadot se obávám, že dobrá víra naopak dominuje kontinentálnímu právu. srov. R Zimmermann, S Whittaker Good Faith in European Contract Law (CUP, Cambridge 2000)

Anglické právo do implementace směrnice 93/13/EEC o nepřiměřených smluvních ujednáních znalo maximálně dobrou víru v rámci pojišťovacích smluv (tzv. utmost good faith, která spočívá v podstatě v povinnosti sdělit pojistiteli všechny informace, které potřebuje k uzavření smlouvy-např. zdravotní stav.)

Nenalezneme zde srovnatelný právní institut "královskému" §242 BGB, který přinesl "moralizaci" závazkového práva. A nutno dodat, že i v B2C smlouvách mají anglické soudy docela velké problémy z aplikací dobré víry, kterou přinesla implementace směrnice 93/13/EEC o nepřiměřených smluvních ujednáních, protože nemají zkušenosti s aplikací dobré víry v jejím objektivním významu, tj. požadavku na chování osob v soukromoprávním styku (jako to činí zmíněný §242 BGB nebo např. italský Codice Civile v čl. 1175).

Dobrá víra byla nadto nazvána jako "legal irritant" v anglickém právu" (Srov. Gunther Teubner Legal Irritants: Good Faith in British Law or How Unifying Law Ends Up in New Divergencies (1998) The Modern Law Review Vol 61 No 1 11-32.

2)Anglické smluvní právo je liberální v prosazování vlastních zájmů smluvních stran (viz rozhodnutí Walford v Miles[1992] 2 A C 128, kde Lord Ackner konstatoval následující: 'the concept of a duty to carry on negotiations in good faith is inherently repugnant to the adversarial position of the parties when involved in negotiations')

Zásahy na základě mravních standardů do smluvního vztahu jsou tedy zejména ve sporech z obchodních smluv ojedinělé.

3)Tím není řečeno, že anglické právo nemá právní instituty, které reagují na podvodné jednání(fraud, misrepresentation). Z mého pohledu rovněž consideration má určitý morální základ, trochu připomínající Aristotelovu koncepci spravedlnosti.

4)

"Téměř bych soudil, že právní řád, který poskytuje ochranu šikanosnímu výkonu práva, by nemohl být vůbec posouzen jako právní řád v materiálním smyslu, takže doložka volby práva by byla neplatná."

Předně v námi probíraném případě nejde o šikanózní výkon práva, tj. jednání či opominutí mající jediný cíl poškodit zájmy druhé osoby či jejího majetku. Nicméně musím souhlasit, že zřejmě neexistuje právní řád, který by poskytoval ochranu šikanźnímu výkonu práva. Ale v této debatě nikdo netvrdil...

Nerozumím tomu, co je právní řád v materiálním smyslu. Není to spíše materiální nesmysl?:) Nicméně s Vámi musím souhlasit, že např. většina právních řádů EU bude považovat za vadný právní úkon ten, který byl učiněn pod pohrůžkou násilí s pistolí u hlavy. Reakce jednotlivých právních řádů na tuto situaci se ovšem liší.



Mohu Vás ujistit, že platnost volby práva se naštěstí neodvíjí od obsahových kvalit zvoleného práva.

Dále srov. čl. 3(3) Úmluvy o právu rozhodném pro závazky ze smlu(64/2006 Sb.m.s.):

V případě, že všechny ostatní okolnosti v okamžiku volby souvisejí pouze s jednou zemí, nesmí být skutečností, že si strany zvolily cizí právo, ať již je volba práva spojena s volbou zahraničního soudu či nikoli, dotčeno použití právních ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země nelze smlouvou odchýlit ("imperativní ustanovení")

Za předpokladu, že ustanovení českého práva odkazující na dobré mravy jako např. §3 a §39 OZ jsou kogentní (a to skutečně jsou), nemůžete, pokud jsou splněny podmínky uvedené v čl.3(3)Úmluvy, vyloučit aplikaci §3 a §39 volbou cizího práva.

Otázkou ovšem je, jak by tato teoretická konstrukce fungovala v praxi.

Anonymní řekl(a)...

cnemo: Pokud se to subdodavateli nelíbí, nemusí do takového kontraktu jít. Naopak si dokáži představit situaci, kdy dostane subdodavetel od hlavního dodavatele vyšší částku, pokud to riskne.

Jan Novák

Tomáš Pecina řekl(a)...

V anglickém právu se používá pro jednání ve zlé víře koncept malice. Ustanovení smlouvy, kde se povinnost úhrady váže na okolnosti, které zhotovitel nemůže ovlivnit, by jako malicious posouzeno být mohlo.

Právním řádem v materiálním smyslu není např. veřejné právo totalitních diktatur. Právě proto se např. nevydávali do ČSSR pachatelé trestných činů, ačkoli civilní rozhodnutí se uznávala.

Koncepce nemožnosti vyloužit aplikaci § 3 a 39 ObčZ je zajímavá, zda by fungovala v praxi, není snadné predikovat.

Pokud jde o vztah mezi rozporem smluvního ujednání s dobrými mravy a šikansoním výkonem práva, to jsou spojité nádoby: vynucujete-li plnění podle nemravné dohody, jednáte šikanosně. V daném případě je šikanosním výkonem práva odmítnout úhradu subdodavateli.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Christabel a ostatní - já jsem spolu s některými dalšími civilisty přesvědčen, že soukromé právo má soužiti ke zprovoznění rozumných ekonomických vztahů. Tedy, pakliže je vztah ekonomicky důvodný, není na místě mu v rovině soukromého práva bránit. Má zde být právov eřejné, které zakáže vraždy a tak, ale pokud někdo chce smluvně převzít riziko, že nedostane zaplaceno, pokud celý kšeft, jehož je jeho dodávka součástí, nevyjde, je to podle mě zcela v pořádku a nevidím v tom nejen nic nespravedlivého, ale dokonce ani nerozumného nebo pobuřujícího. Je to normální přenos rizika, který je v obchodních vztazích běžný.

Typický příklad, kde to takto funguje, je návrhářská/projektantská činnost v některých oborech. Dodavatel se uchází o zakázku, k tomu potřebuje návrh realizace. Samozřejmě si může objednat od projektanta návrh a zaplatit mu ho. Praxe, se kterou, pdootýkám, projektanti souhlasí, je ovšem taková, že udělají návrh a zaplaceno je, jen pokud se s tím návrhem vyhraje ten kšeft.
Když se na věc budeme dívat izolovaným prizmatem smlouvy o dílo, jedná se o konstrukci divnou. Pokud ale vezmeme v úvahu běžnou praxi, že se podnikatelé ad hoc spojují za účelem dosažení určitého cíle (např. sehnání kšeftu, na kterém budou profitofvat oba), tak zjistíme, že to má jasnou ekonomickou logiku.

A ještě Ad. Christabel - argument úplatností je podle mě formalistický a slabý. Fakt si myslíte, že se dva podnikatelé nemůžou domluvit, že jeden pro druhého zhotoví dílo zdarma? Myslíte, že je taková smlouva neplatná, tzn. "objednatel" se např. nestane vlastníkem zhotovené věci? Nebo pokud to bude třeba oprava, tak se bezdůvodně obohatí? Neuražte se, nemyslím to nijak zle, ale velmi mi to připomíná intelektuální exhibice našich soudů, které jsou sice demonstrací abstraktního myšlení, ovšem jsou prakticky zela nanic.

To make a long story short: V některých případech je ekonomicky důvodné, aby subdodavatel sdílel část ekonomického rizika generálního dodavatele ohledně úspěšnosti kšeftu. Za takových okolností je protismyslné, aby tomu soukromé právo bránilo.

Petr Bříza řekl(a)...

Ač mám momentálně v hlavě i počítači především Lisabonský nález ÚS, nedá mi to, abych se do vzniklé zajímavé debaty nezapojil aspoň stručnými (a tedy bohužel nutně zjednodušujícími) poznámkami:

Ad použití konceptu dobrých mravů v daném případě

Přikláním se k Jirkovi Kindlovi a dalším diskutujícím, že mi to v daném případě přijde neadekvání, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že jde o vztah mezi profesionály. Též souhlas, že to ignoruje ekonomickou realitu a ve finále na tom budou biti všichni, protože hlavní dodavatel teď bude platit méně, případně použije jiných prostředků vůči subdodavateli, aby lépe rozložil riziko..

Ad volba práva, její neplatnost, použití Římské úmluvy

Zcela souhlasím se Zdeňkem Novým ohledně relevantního ustanovení Římské smlouvy, stejně jako s tím, že ustanovení o dobrých mravech zde bude kogentní ve smyslu tohoto čl. 3(3).

Jen bych opravil jeho citaci, kde se mluví o „imperativních“ ustanoveních, protože české znění Římské úmluvy zveřejněné v Úř. věst. C 334, 30.12.2005, s. 1—27 správně mluví o ustanovení „kogentním“:

“3. V případě, že všechny ostatní okolnosti v okamžiku volby souvisejí pouze s jednou zemí, nesmí být skutečností, že si strany zvolily cizí právo, ať již je volba práva spojena s volbou zahraničního soudu či nikoli, dotčeno použití právních ustanovení, od nichž se podle práva dotyčné země nelze smlouvou odchýlit ("kogentní ustanovení").”

Jedná se zde o jednoduché (prosté, klasické) kogentní normy vnitrostátního právního řádu, tedy všechny ty, od nichž se nelze smluvně odchýlit. Nejedná se tedy (vždy) o ustanovení imperativní, nebo-li nutně použitelná, jichž se musí použít vždy, a to bez ohledu na volbu práva či jiné okolnosti (tato jsou upravena např. v čl. 7(2) Římské úmluvy: „2. Touto úmluvou není v žádném případě dotčeno použití právních předpisů země soudu za okolností, kdy je jejich použití závazné bez ohledu na právo, které je jinak pro smlouvu rozhodné.“).

Blíže k těmto ustanovením, jejich rozdílu, a praktické aplikaci soudy v EU, viz můj článek, který vyjde v Právních rozhledech 2/2009. Do značné míry obdobnou úpravu obsahuje i nařízení Řím I, které Úmluvu v budoucnu nahradí, v podrobnostech zde, str. 71an.

Zdá se tedy nesporné, že ustanovení o dobrých mravech je kogentní ve smyslu čl. 3(3), jakkoliv bychom mohli vést dlouhou debatu o tom, zda a kdy je imperativní ve smyslu čl. 7(2) Římské úmluvy; názory soudů se liší.

Volba práva jako taková by se každopádně neměla „rušit“ v žádném případě spadajícím do působnosti Římské úmluvy (jiné to může být podle jiných kolizních úprav, jako je tomu např. v některých státech USA – více v Jurisprudenci č. 7/2008, str. 19 an.). Zvolené právo bude však aplikováno pouze v míře souladné s kogentními normami čl. 3(3), příp. imperativními dle čl. 7(2). Jiná věc je, že z hlediska stran bude výsledek prakticky stejný, protože volbu práva činí většinou právě proto, aby se vyhnuly účinkům zrovna těchto ustanovení (a to nejen prostř. volby práva, ale i volby soudu).

Ad koncept dobrých mravů v jiných právních řádech

V prvé řadě si myslím, že pro náš případ není relevantní, zda koncept dobrých mravů existuje i jinde než u nás, případně dokonce všude. Pro nás je relevantní, zda je vykládán stejně jako jej v daném případě vyložil náš NS. Protože pouze v takovém případě by nás volba práva v této konkrétní věci nezachránila, ani kdyby šlo o případ, který by nespadal pod čl. 3(3) Úmluvy, tedy nezahrnoval pouze tuzemské strany. A v tomto ohledu se zdá nesporné, že tento konkrétní výklad NS nebude sdílen celosvětově.

Jinak souhlasím s tím, že koncept dobrých mravů není ve své klasické podobě všude, nicméně bych ho neztotožňoval s dobrou vírou, přes určitý překryv se nejedná o pojmy zástupné.

Stejně tak, byť „boni mores“ nejsou typickým institutem anglického smluvního práva, nacházejí v něm mravní zásady svůj odraz, a to nejen v případech, které naznačil Z. Nový a T. Pecina, ale třeba i v estoppelu a dalších nástrojích equity. Navíc anglické smluvní právo stále stojí především na judikatuře a pokud jsou zde nějaké zákony, pak většinou vynucené implementací směrnic EU; i z toho pak vyplývá odlišný přístup k institutům, jež našly svůj odraz v kodifikacích kontinentu. Ale to už by bylo na pojednání o systémových rozdílech mezi Common Law systémy a kontinentem... Jen pro úplnost dodávám, že ve vztazích s mezinárodním prvkem se prvky dobrých mravů dají identifikovat v rámci aplikace výhrady veřejného pořádku anglickými soudy, byť ony by to takto přímo nikdy neoznačily. I to je ale na jinou debatu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Přenos risika je v obchodních závazkových vztazích přípustný, ale má svou cenu (angl. se tato cena označuje jako premium). Jaká je v tomto případě prémie subdodavatele? Jen to, že dostane za dodané dílo zaplaceno, a hlavní dodavatel si ještě ponechá svůj zisk? Nedivím se, že takový druh "podnikání" NS reproboval.

Hlavní podnikatel zde přenáší své risiko zcela na subdodavatele, aniž mu za to cokoli poskytuje, a to je nepřípustné (přestože připouštím, že nikoli v reálu neobvyklé).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Teď jsem místo náhledu omylem zmáčkl Publikovat, omlouvám se. Ještě jsem chtěl pokračovat:

Prémie za risiko může vypadat třeba tak, že projektant souhlasí se zpracováním projektu pro tendr bezplatně, avšak v případě, že hlavní dodavatel ve výběrovém řízení uspěje, dostane kupř. dvakrát vyšší odměnu, než jaká by byla obvyklá bez této podmínky. Anebo si projektant s dodavatelem dohodnou formou smlouvy o smlouvě budoucí, že pokud projekt uspěje, získá projektant další zakázky, které z toho vyplynou.

V judikovaném případě nic podobného nenastalo.

Christabel řekl(a)...

Dan Dvořáček:
"A ještě Ad. Christabel - argument úplatností je podle mě formalistický a slabý. Fakt si myslíte, že se dva podnikatelé nemůžou domluvit, že jeden pro druhého zhotoví dílo zdarma? Myslíte, že je taková smlouva neplatná, tzn. "objednatel" se např. nestane vlastníkem zhotovené věci?"

Argument tím, že při uzavření úplatné smlouvy by se měla úplata sjednat, je formalistický? :)) No, vlastně ano... :))
Ale vážně, samozřejmě, že podnikatelé se mohou domluvit, že udělají něco zadarmo. Ovšem v tomto případě se tak nedomluvili, že ano. Vůle stran směřovala k uzavření úplatné smlouvy. Smlouva není neplatná, ale neplatné je ujednání o (ne)splatnosti ceny.

A mmch. s tím "zadarmo" to tedy není tak jednoduché, protože zadarmo sice podnikatel ze své vůle něco udalat může, ale finančnímu úřadu - přesun do veřejného práva - stejně musí vykázat adekvátní částku příjmu pro zdanění. Nemůže použít materiál a jiné své zdroje na činnost, kterou nezdaní, tedy velmi zjednodušeně řečeno.
Když chceme, aby soukromé právo sloužilo podnikání, musíme ho posuzovat v kontextu se zbytkem právního řádu.
Ten žalobce musel výnos přiznat (a zdanit) ke dni dokončení díla a také - na to nezapomeňte - musel odvést DPH. To je ovšem off topic.

Nevím už, jak se omluvit adminům za opětovné porušení pravidel fóra, právnička ve mne opět zvítězila:)
Hezký nedělní večer.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Christ - v tomto případě se tak podle mě domluvili. Jasně stanovili, že za určitých okolností bude dílo zaplaceno a za určitých ne. Tak to chtěli a tak to do smlouvy napsali. A teď přijde moudrý NS a udělá jim v tom brajgl, protože smlouvu překope do podoby, kdy by ji minimálně jedna ze stran určitě neuzavřela, nicméně už je částečně splněno a co s tím teď. To jsou přesně ty věci, které NS totálně unikají. NS naprosto nechápe, že kdyby platil jeho výklad, tak smlouva nebude uzavřena v tom znění, jak by se NS líbila, ale vůbec, a nebude kšeft, a to pro nikoho.

Vždycky mě baví sporné strany, které se dovolávají toho, že ustanovení smlouvy je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. By mě zajímalo, co si jako mysleli, když to uzavírali? Že to je beztak neplatné, takže jen druhou stranu uvedou v omyl svým na-oko-souhlasem a pak se z toho vykroutí? Podle mě ani omylem. Podle mě se všichni domluvili a všichi souhlasili a subka věděl, že dostane zaplaceno možná později a možná vůbec, akorátže teďkonc ex post chytračí.

Zkráceně: Ačkoli je smlouva o dílo pojmově úplatná, nevidím žádný problém ve smlouvě o provedení díla, kdežto je sjednáno, že úhrada proběhne pouze pokud dílo přinese objednateli hospodářský užitek. Sám takové smlouvy uzavírám celkem často.

Ad TP: Prámium je nižší cena a kratší obvyklá splatnost. Kdyby generální riziko nepřenášel, tak sníží cenu a protáhne splatnosti, aby si to u sebe hospodářsky kompenzoval.
Polévka zdarma neexistuje, čím méně rizik na sebe beru, tím vyšší cenu mi napaří ti, kdož ta rizika nesou. (Analogicky mne napadá ochrana spotřebitele. Podnikatelé jsou ochotni chránit spotřebitele jakkoli. Prostě mu to přičtou k ceně.)

Dan Dvoracek řekl(a)...

A ještě krátká poznámka - já si myslím, že NS ve skutečnosti ohýbá jeden právní institut, aby vyřešil právní problém, který ovšem jest řešiti jinak a jinde.
NS, podle mě, štve, že někteří zlí generální dodavatelé šikanují hodné subdodavatele nehoráznými podmínkami a zneužívají tak svého dominantního postavení na příslušném trhu. To mně se nelíbí taky.
Metodicky chybné ale podle mě je řešit to úletem na téma dobré mravy, protože se to pak judikatorně šíří jako plevel.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DD:

Silný argument je, že smluvníci věděli, co dělají, takže by jim do toho teď neměl soud mluvit.

Na druhou stranu je zcela správné vyžadovat, aby se za provedenou práci zásadně platilo, aleatorní ujednání mají místo ve sportce, ne v podnikání. Cíle je tudíž dosaženo a nechápu, proč se rozčilujete, když sám uznáváte, že se vám určitý styl jednání generálních dodavatelů nelíbí.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Protože pak nějaký další soud půjde a použije tento judikát v situaci, kdy to ujednání bude mít ekonomický smysl.
Kdyby zde NS řekl, že důvodem neplatnosti není rozpor s dobrými mravy toho ujednání jako takového, ale to, že jedna ze stran zneužila svého dominantního postavení, pak bych nenamítal nic.
Naopak, pokud žádná ze stran dominantí postavení nezneužila, pak je podle mě ono rozhodnutí error. Pokud se dva zcela svobodně v hospodářsky rovnocenném postavení s vědomím všech důsledků domluvili takto, pak jim do toho nemá NS co mluvit.

S přirovnáním k loteriím nesouhlasím. Loterie je závislá na náhodě. Zde je evidentní, že platba není navázána na náhodu, ale na hospodářský úspěch celkového kšeftu. To není to samé.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zásadní neshoda pramení z toho, že zatímco DD, JK a další jsou liberálové, já jsem konservativec.

Rozhodnutí NS snad mohlo být odůvodněno podrobněji, mělo být přesněji vymezeno, na které případy může mít precedenční dopad (kde by měly místo i úvahy o přenosu risika a odměně za ni).

Hospodářský úspěch transakce nezávisí sice (zcela) na náhodě, ale odvíjí se od okolností, které nemůže subdodavatel na rozdíl od generálního dodavatele ovlivnit. Hlavní dodavatel se naproti tomu může proti risiku adekvátně pojistit např. požadavkem zálohové platby nebo bankovní garance.

Dále je tu otázka, že uvedené dohody podporují nepoctivé až fraudulentní jednání. V případě překladatelů není identita zákazníka subdodavateli obvykle ani známa, natož aby mohl ověřit, zda má agentura pravdu, když tvrdí, že zakázka nebyla uhrazena.

Tomáš Sobek řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Sobek řekl(a)...

NS píše: "V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu."

Ale správně měl napsat: "V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) PODMÍNĚNĚ úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu, POKUD NEBUDE PODMÍNKA SPLNĚNA."

Všimněte si, že ve druhé (přesnější) verzi je slůvko "ačkoli" poněkud nemístné. :)

Jan Komárek řekl(a)...

Upozornění pro "Christabel" a "cnema", případně dalším nickům

Omlouváme se za vstup do této zajímavé debaty, avšak pravidla stanovená zde zůstávají i nadále v platnosti, a to z důvodů tam uvedených. Proto jsme nuceni všechny komentáře podepsané nicky, které nelze odanonymizovat po jejich rozkliknutí ani jinak, smazat.

Protože trváme na tom, abychom znali identitu těch, kdo na JP píší, vidíme jako jediný způsob, jak výše uvedené komentáře zachovat a přitom identitu "nicků" neodhalit všem uživatelům internetu, požádat Vás o zaslání mailu jednomu z nás, kde se odanonymizujete. Samozřejmě se zavazujeme Vaši identitu nikomu dalšímu neodhalit.

Pokud uvedený mail neobdržíme do 24h od publikování tohoto upozornění, budou všechny dosud nesmazané komentáře neodanonymizovaných nicků smazány.

Díky za pochopení.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já si nejsem zcela jist, nakolik se s konzervativními hodnotami slučuje, aby stát nakazoval jedincům, kteří chtějí kontrahovat rozumným způsobem X, aby kontrahovali způsobem Y.
Pokud se jednomu z účastníků nezdála smlouva výhodná, neměl ji uzavírat. Pokud ji uzavřít musel z důvodu dominance protistrany, není argumentem pro neplatnost rozpor ustanovení s dobrými mravy, ale zneužití tržní síly.
Nemohu než zopakovat, že tohle je ideální pole pro rozvoj taktiky "nakecáme jim, že poneseme část rizika, uhádáme na tom vyšší cenu a pak se z toho vykroutíme".

Jsem hlubce přesvědčen, že smlouvy mají platit. Snaha našich soudů vyrobit absolutní neplatnost mne vždy iritovala. Absolutní neplatnost je kontraktační porucha, která naruší nejen právní, ale především ekonomické vztahy mezi subjekty. Není proto správné smlouvu shazovat, ale naopak smlouvu udržet. Hledat za použití intelektuální exhibice absolutní neplatnost tam, kde jí není zcela nezbytně třeba, je podle mě metodicky špatně a toto je jeden z takových případů.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DD:

Je sice pravda, že judikátu může být napříště zneužito i tam, kde subdodavatel obdržel za přenos risika prémii a pak se cuká a nechce risiko akceptovat, jak na to případně upozorňujete, ale závěr NS je nutné chápat v širším kontextu a obecněji: jako zákaz (přesněji reprobaci, zakázat to soud nemůže) kontraktace s podmíněnou úhradou odměny za zhotovení díla.

Tzn. kontrahenti budou napříště nuceni hledat takové způsoby řešení (fakticky) třístranných vztahů typu subdodávka, aby se nemohlo stát, že úhrada subdodavateli bude závislá na průběhu vztahu mezi objednatelem a hlavním dodavatelem. Tento požadavek se mi zdá, z konservativního pohledu, být zcela v souladu s imperativem poctivého obchodního styku, a nic proti němu proto nenamítám, přestože zasahuje do smluvní volnosti víc, než je jinak v obchodním právu běžné.

K.Csach řekl(a)...

Ad DD: "Pokud se jednomu z účastníků nezdála smlouva výhodná, neměl ji uzavírat. Pokud ji uzavřít musel z důvodu dominance protistrany, není argumentem pro neplatnost rozpor ustanovení s dobrými mravy, ale zneužití tržní síly"

Prečo považujete dobré mravy / zneužite trhovej sily za dva rôzne mechanizmy? Celá kontrola štandardných podmienok a iné vykrývanie procedurálnej nerovnosti ("nerovnosť" pri kontrahovaní) sa (minimálne historicky) zakladá na klauzule dobrých mravov a pokiaľ viem, námietky nie sú až také hlasné...

Anonymní řekl(a)...

Podle mě je rozhodnutí správné, ale je nesprávně odůvodněno (metoda "nějak se mi to nezdá, ale nemůžu najít paragraf, tak je to rozpor s dobrými mravy").
Já to smluvní ustanovení chápu jako sjednání termínu placení, nikoliv jako podmínku vzniku nároku na zaplacení. Těžko předpokládat, že dodavatel i subdodavatel už v okamžiku podpisu smlouvy očekávali konkurs investora, ale "prostě to riskli". Pokud ano, jistě by si to ošetřili podrobněji :-)
Subdodavatel uzavírá smlouvu s dodavatelem a nemá možnost si prověřit bonitu investora, někdy dokonce ani investora nezná.
Samozřejmě jiná situace nastane, když je subdodavatel od počátku srozuměn s tím, že k nezaplacení může dojít. Pak bych ho poslal stěžovat si na lampárnu.

František Doleček

Anonymní řekl(a)...

avšak pravidla stanovená zde zůstávají i nadále v platnosti, a to z důvodů tam uvedených. Proto jsme nuceni všechny komentáře podepsané nicky, které nelze odanonymizovat po jejich rozkliknutí ani jinak, smazat.

Už jsem se začínal bát, že se Jan Komárek přestane chovat důležitě a vyloupne se z něj někdo v jádru normální, ale nakonec mě nezklamal :-)

Ještě podpis:

Pavel Hasenkopf

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Vidíte a já jsem doufal, že se nenajde nikdo, kdo bude pociťovat potřebu hloupých útoků kvůli lpění administrátorů na jednoduchých a nijak zvlášť obtížných pravidlech.
Pokud si dotyční tolik cení anonymity svých nicků, nic jim nebrání psát sem bez přihlášení a normálně se podepsat...

Zdeněk Nový řekl(a)...

Naprostý souhlas s K. Csachem.

Navíc když jako subdodovatel(podnikatel,tj. profesionál) chci uzavřít smlouvu, mám možnost se poradit s právníkem, který se zabývá danou oblastí obchodního práva a případně si od něho nechat sepsat návrh smlouvy s ošetřením potenciálních rizik. Samozřejmě, dodavatel může mít svoji adhézní smlouvu, ale pak si musím rozmyslet, zda do takového obchodu půjdu.

Zdeněk Nový řekl(a)...

Ještě jedna obecnější poznámka k rozhdování některých soudů v ČR(včetně NS):

již kolikrát jsem měl pocit, že soudce chce rozhodnout věc určitým způsobem, ale prozatím neví o jako právní argumentaci by toto své rozhodnutí opřel. A chce za každou cen věc rozhodnout tímto způsobem. Nezatěžuje svoji mysl variantou B. Nakonec si najde určité(á) ustanovení( v lepším případě ho i v rozhodnutí uvede), na základě něhož či nichž rozhodnutí odůvodní.

Tady jsou právě dosti nebezpečná ustanovení generálních klauzulí, která jsou "open-ended", tj. např. dobré mravy, kde při troše(z)vůle lze napasovat cokoliv.

Jiří Kindl řekl(a)...

Dekuji vsem za komentare. K recenemu bych mel jen par strucnych poznamek.

1. Chapu, ze v nekterych (mozna i vetsine) pripadu to bude hlavni dodavatel, ktery by mel nest kreditni riziko investora, ponevadz bude zrejme schopen je lepe posoudit. To vsak dle meho nazoru neznamena, ze by pripady odlisneho ujednani mely byt stizeny absolutni neplatnosti. V takovem pripade totiz se soud stavi do role, kdy nahrazuje obchodni usudek stran, coz by podle mne melo byt vyhrazeno jen zcela mimoradnym pripadum, kdy si verejny zajem zada zasah do smluvni autonomie kontrahentu. O ten pripad - prinejmensim obecne (netroufam si posuzovat dany konkretni pripad) v pripade retezeni plateb nejde.

2. Pripadna neplatnost daneho ujednani, pokud by mela byt dovozena, by dle meho nazoru musela byt oduvednena nejakymi specialnimi skutkovymi okolnostmi pripadu a nikoliv podana tak ryze obecnym zpusobem (byt cinenym spise jen obiter), jak to podal NS. Dovedl bych si napr. predstavit, ze by se to dalo hrat na koncept zneuziti ekonomicke zavislosti (tedy pokud by byla nekdy schvalena), popr. na obecnou klauzuli nekale souteze, coz by vsak vzdy vyzadovalo podstatne podrobnejsi zduvodneni, nez ucinil NS. Co se tyce mozne aplikace zneuziti dominantniho postaveni, tak k tomu bych byl hodne skepticky (pochybuji, ze by se u hlavniho dodavatele dalo dovodit dominantni postaveni na rel. trhu). Obecne si navic myslim, ale to by bylo na delsi debatu, ze delikt zneuziti dom. postaveni ma dopadat na pripady nikoliv pripadne neferovosti vuci nejakemu podniku, ale jen na situace, kdy v dusledku aplikace vyrazne trzni moci dochazi ke snizeni spotrebitelskeho blahobytu v ekonomickem smyslu.

3. Co se tyce "reseni" volbou zahranicniho prava, mel jsem primarne na mysli situace, kdy by byl dan nejaky zahranicni prvek, pricemz by tak diskutovane ustanoveni Rimske umluvy nehralo (myslim - necht mne Petr B. pripadne opravi ;o) roli, ale mohla by se uplatnit jen podstatne restriktivneji pojata vyhrada ver. poradku, ktera by dle meho nazoru nebyla uplatnitelna. Pokud by slo o situaci volby zahr. prava bez zahranicniho prvku, nejsem si jist, ze by nutne nase dobre mravy musely byt povazovany za kogentni ustanoveni, ktere ma na mysli Rimska umluva, byt v tomto ohledu je Petr urcite vetsim odbornikem. Situace je totiz podle mne takova, ze (i) je zde pravni norma, ze pravni ukony ucinene v rozporu s dobrymi mravy jsou neplatne, (ii) dale dle NS pravidlo dobrych mravu (jakozto urciteho od prava odlisneho - byt souvisejiciho - normativniho systemu), ktere rika, ze sjednani retezeni plateb je v rozporu s ceskymi dobrymi mravy, (iii) volbou zahranicniho prava nevylucuji nutne pravni pravidlo ad (i), ale jen "dobro-mravove" pravidlo postulovane NS ad (ii), u ktereho si nejsem jist, ze je kogentni normou dle Rimske umluvy, u niz jsem mel zato, ze pracuje s kogentnimi pravnimi normami (byt vsemi, a nejen nutne pouzitelnymi, jak to vysvetlil Petr), (iv) pripadna odlisnost dobrych mravu u nas a v zahranici by opet byla adresovatelna jen az vyhradou verejneho poradku. Ale mozna jsem zas prilis liberalni ;o) ... anebo mi neco unika, coz nemuzu vyloucit ...

Anonymní řekl(a)...

Jakub Kocmánek:

Ale ať si dělají, co chtějí, je to jejich web ... kdyby byl můj, urazil bych hlavu každému, kdo by jen přišel s nápadem vyžadovat od lidí jejich ztotožnění, protože jednak je to typicky úřednická, to jest úplně zbytečná buzerace, (která má jediný cíl - dodat si na důležitosti); jednak bych tím dal najevo, že osoba autora mne zajímá víc než jeho názor.

Taky máme web, mnohem navštěvovanější, a žádnou identifikaci tam nepotřebujeme, dokonce tam ani nikdo moc nechodí opruzovat. Ani Jiné právo není až tak slavné, aby to někomu za nějakou trvalou buzeraci a rozvracečství stálo.

Tenhle blog se jmenuje Jiné právo. Pochopil jsem, že je tomu tak proto, že má nabídnout jiný než tradičně úzkoprsý pohled na právo, ukázat, že právo je víc než jen změť paragrafů a že to občas může být i sranda ... požadavek identifikace a hrozba mazáním však jde ostře proti tomuto cíli, a i proto když už zde na nějakou tu legraci dojde, jeden cítí, že je taková nucená. Jednou větou, je tu dusno a přestrojeno. Já netvrdím, že každý musí mít smysl pro humor, ale když už je jednou úzkoprsej byrokrat, ať si nehraje na Jiné právo.

A taky to pokrytectví mi vadí:

Kdyby ta věta "Proto jsme nuceni všechny komentáře podepsané nicky, které nelze odanonymizovat po jejich rozkliknutí ani jinak, smazat." aspoň po pravdě zněla: "Proto všechny komentáře podepsané nicky, které nelze odanonymizovat po jejich rozkliknutí ani jinak, smažu, ne proto, že tu platí nějaká pravidla, ale proto, že chci a proto jsem taková pravidla stanovil."

Kdyby se prostě řeklo "sprosťárny se budou mazat", dalo by se debatovat o tom, kdo určí, co je už sprosťárna a co ještě ne, také o tom, že sprosťárnu lze napsat i vybraně zdvořile, ale pořád by to bylo logičtější a férovější než říct "nepodepsané mažu bez ohledu na obsah".

Konečně, to mazání má i jednu zcela praktickou vadu: Já sem přijdu po několika dnech a debata promazaná - někdo na něco reaguje, ale nevím na co a tudíž ani nemohu tu reakci vlastně posoudit. Vůči tomu, kdo takto reagoval, je to vyloženě sprosté, že se jeho text vytrhává z kontextu se všemi možnými důsledky, které to mpže víc. Jako blbec pak často nevypadá původní sprosťák, toho nikdo nezná, ale ten, kdo se ho snažil usměrnit. Je to prostě celkem regulérní falšování historie.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

§ 646 obchodního zákoníku zní: "Jestliže podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl nebo splnění závazku třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce. Je-li základem pro určení výše provize rozsah splněného závazku třetí osoby, započítává se do tohoto základu i plnění neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce."

Výše uvedené se sice týká smlouvy o zprostředkování, ale je nějaký rozumný důvod proč by podzhotovitel měl požívat větší právní ochrany než zprostředkovatel? Strany mohou navíc uzavřít i nepojmenovanou smlouvu a pokud taková smlouva bude obsahovat "řetězení plateb", proč by takové ustanovení mělo být neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když v některé z typových smluv se s řetězením plateb evidentně počítá?

Jiří Kvasnička

Christabel řekl(a)...

J. Kvasnička:
Tak já bych rozdíl viděla.
Úprava smlouvy o zprostředkování skutečně připouští, že úplata je vázána až na splnění závazku třetí osobou, ale tuto třetí osobu pro zájemce zajistí právě zprostředkovatel - tedy je zde do určité míry promítnuta odpovědnost zprostředkovatele za to, jakého smluvního partnera pro zájemce zajistil.
Podzhotovitel nemá žádnou odpovědnost za vztah mezi hlavním zhotovitelem a investorem a nemůže ho nijak ovlivnit.
V tom spatřuji rozdíl, ale nevím, zda jsem vás úplně správně pochopila.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Já pořád nechápu, proč by se tak obě strany nemohly domluvit, pokud to tak chtějí. Proč stát cítí urputnou potřebu zakazovat lidem, kteří to takhle chtějí, aby to tak měli.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Christ - připadají vám třeba neplatné moje smlouvy s klienty, podle kterých mi klienti zaplatí za službu jen tehdy, pokud na jejím základě dostanou zaplacenu vymáhanou částku? (tzn. i když vyhraju spor, nedostanu zaplaceno, pokud bude nepřítel např. v konkurzu?)

Christabel řekl(a)...

Tak... netroufám si posoudit smlouvu, když ji nevidím celou před sebou, ale čistě teoreticky, co říkáte tomuhle? Předpokládám tedy, že jde o smlouvu mandátní.

§ 571/2: "Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv."

Tedy, zákon připouští i odlišnou dohodu, můžete se dohodnout, že nárok na úplatu vzniká jen pokud činnost přinese očekávaný výsledek, jinak ne.
Neplatné to nemáte:)

PS. Správná zkratka od mého nicku je Chris. Hezký večer.

Anonymní řekl(a)...

ad. Christabel

Nevím nakolik může zprostředkovatel ovlivnit samotné podmínky smlouvy jako jsou např.dohodnuté termíny plnění, způsob platby, způsob předávání, smluvní pokuty apod. Se smlouvou o zprostředkování jsem se setkal možná třikrát (pracuji ve stavební společnosti a jsem zde cca dva roky). Ve všech případech, kdy jsme uzavírali smlouvu o zprostředkování, zprostředkovatel znal pouze cenu díla (a to pouze tehdy, když provize byla stanovena % z ceny) a termín předpokládané úhrady ceny - vše ostatní jsme si vyjednali bez jeho účasti. Takže si myslím, že na tom byl úplně stejně jako podzhotovitel. Ale připouštím, že ve smlouvách o zprostředkování bude většinou zprostředkovatel ovlivňovat i obsah smlouvy (jen se to dohaduji).


Možná jste měla na mysli skutečnost, že zprostředkovatel zná totožnost i druhého účastníka kontraktu. Proč by však podzhotovitel neměl znát totožnost investora? A pokud ji neznal - proč uzavíral takovou smlouvu? Na rozdíl od smlouvy o zprostředkování, tak smlouvy o dílo uzavírám velmi často. A vázání úhrady ceny na podmínku, o které není jisté zda vůbec nastane, je u větších zakázek obvyklé (ať už se jedná o zaplacení díla investorem nebo např. o kolaudaci stavby). V takových případech chci vždy znát totožnost investora a také se ji vždy dozvím. Investor je zpravidla uveden již v zadávací dokumentaci a pokud ne, pak kontaktuji přímo objednatele, aby mi tuto informaci sdělí. Ještě se mi nestalo, že by objednatel odmítnul odtajnit jméno investora - v nejhorším případě musíme podepsat (pod smluvní pokutou), že se nepokusíme kontaktovat investora napřímo.

Ještě doplním, že se mi s výjimkou jediného případu vždy podařilo řetězení plateb usměrnit do přijatelných mezí. Většinou se s objednatelem dohodneme na znění ve smyslu: "V případě prodlení investora s úhradou ceny za dílo se o stejnou dobu prodlužuje splatnost faktur vystavených podzhotovitelem, maximálně však o 12 měsíců." případně: "V případě prodlení investora s úhradou ceny za dílo, z důvodu na straně podzhotovitele, se o stejnou dobu prodlužuje splatnost faktur vystavených podzhotovitelem."

V tom jediném případě, kdy objednatel beze změn trval na řetězení plateb, jsem o všem informoval jednatele a zároveň jediného společníka společnosti a s veškerými riziki ho seznámil. Ten pak sám rozhodl zda smlouvu uzavřeme.

ad. Christabel v 18:54

Ano, mandátní smlouva je tedy další typovou smlouvou, kde lze platby řetězit.

Jiří Kvasnička

Anonymní řekl(a)...

riziky

Omlouvám se za překlep.

Jiří Kvasnička

Dan Dvoracek řekl(a)...

Chris - a co když to není mandátka? Co když například koncipuju smlouvu, právní analýzu nebo podobný výplod a peníze chci jen pokud to objednateli k něčemu bude, např. pokud na základě té smlouvy skutečně dostane zaplacený kšeft, na základě analýzy skutečně uhádá s berňákem vratku DPH apod?

Anonymní řekl(a)...

Zamýšlím se nad tím, jak věc řešit v případě, kdy by právní situace byla oproti názoru NS ČR právě opačná: podmínka vymezující splatnost pohledávky (zde) subdodavatele k dodavateli by byla platná:

Bylo by pak v případě, kdy by dodavatel nedostal zaplaceno, což by ho domněle opravňovalo neplnit subdodavateli, možné pracovat s argumentem bezdůvodného obohacení?

Uvažuji takto: smlouva je postavena na jediné odchylce od "normálu" typizované smlouvy, a to stanovení podmínky splatnosti vázané na plnění od třetí osoby (nahlíženo subdodavatelem). Jinak jdo o standardní "úplatnou" smlouvu o dílo. Smlouvou tedy není vysloveno, že by subdodavatel daroval či jinak svobodně převáděl práci a materiál na dodavatele bez dalšího a vzdával se tak nároku požadovat jej - v případě nesplnění podmínky - zpět. Pokud by se podařilo oddělit akcpetaci podmínky od "zbytku" smlouvy, a to zejména poukzem na víceméně autonomní vztah dodavatele a třetí osoby, mám zato, že by se snad dalo o možnosti nároku na vydání BO hovořit.

Petr Švéda

Anonymní řekl(a)...

Abych upřesnil předloženou úvahu, nejspíš by se nepodařilo získat částku stanovenou jako cenu prací/díla, ale zohlednitelný se mi jeví nárok na vydání částky rovnající se ceně použitého materiálu. Vše by patrně záviselo na formulaci podmínky, její určitosti.
P.Š.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Podle mě ve smlouvě, u níž není splnění podmínky jisté (a zde odkazuji např. na Beckův velký komentář k OZ, který říká, že splnění žádné podmínky neín jisté, páč pak je to lhůta a ne podmínka), jest implicitně obsažena vůle dodavatele převést bezúplatně za předpokladu, že podmínka splněna nebude.

Řečeno více česky - pokud podepíšu smlouvu, podle níž dostanu zaplacenu jen tehdy, pokud zaplatí i investor, vyslovuji tím iplicitně souhlas s bezúplatností, neboť vím (mám vědět) že investor zaplatit v určitých případech nemusí.

Christabel řekl(a)...

D.Dvořáček:
"Chris - a co když to není mandátka? Co když například koncipuju smlouvu, právní analýzu nebo podobný výplod a peníze chci jen pokud to objednateli k něčemu bude, např. pokud na základě té smlouvy skutečně dostane zaplacený kšeft, na základě analýzy skutečně uhádá s berňákem vratku DPH apod?"

U inominátní smlouvy by to také nemuselo být neplatné. Jak vyplynulo z diskuse, obch. zákoník situaci, kterou tu označujeme jako "řetězení plateb" u některých smluv připouští (smlouva o zprostředkování, mandátní smlouva).
Třeba by také záleželo na okolnostech. Vím, že tento názor se nesetká s pochopením, ale vnímám rozdíl mezi tím, když takouvou smlouvu - že vám klient nemusí zaplatit, pokud vaše činnost nepřinese výsledek - navrhnete sám, a situací, kdy takovou smlouvu předloží fakticky (ne právně) slabšímu kontraktačnímu partnerovi silná společnost.
Já si z toho pro sebe beru, že řetězení plateb nemusí být nutně neplatné, ale pozor na ně:)
Konec konců, viz odůvodnění diskutovaného rozsudku "...aniž by pro to byl právně akceptovatelný důvod".

Tomáš Pecina řekl(a)...

U inominátní smlouvy by to také nemuselo být neplatné. Jak vyplynulo z diskuse, obch. zákoník situaci, kterou tu označujeme jako "řetězení plateb" u některých smluv připouští (smlouva o zprostředkování, mandátní smlouva).

To už je poněkud přešlechtěná úvaha. Srovnáváte-li smlouvu o dílo s nejrůznějšími druhy zprostředkovatelských smluv, uniká vám zásadní rozdíl, že u smlouvy o dílo je předmětem plnění "zakázka jako taková", kdežto u těchto jiných smluv pouze zprostředkování, tzn. činnost s relativně nízkými náklady.

Dan Dvoracek řekl(a)...

TP: Podle mě je úvaha, že zprostředkování a mandát jsou méně nákladné než dílo, zkratkovitá a zavádějící. Nevím, proč by napsat článek (i.e. "dílo") mělo být nákladnější nebo tak nějak "pořádnější" než učiit procesní podání k soudu (i.e. "mandát").

U díla je samozřejmě předmětem plnění výsledek, nicméně u mandátu nebo zprostředkování tomu tak být může. Jediný podstatný rozdíl bych viděl v tom, že zatímco u díla zhotovitel něco vytvoří nebo změní, u smluv druhých něco zařídí.

Chris - zcela souhlasím se závěrem "Já si z toho pro sebe beru, že řetězení plateb nemusí být nutně neplatné, ale pozor na ně:)"
Naopak nesouhlasím s tím, že můj příklad byl inominát, to jsou jasné smlouvy o dílo.

Anonymní řekl(a)...

Ad DD:
Není v tom Beckovi spíše napsáno, že nikdy není jisté, kdy bude podmínka splněna?
Splnění podmínky smrti vidím jako jisté, ale jako lhůtu bych to neoznačil.

V.Štencel

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad DD:

Abyste mohl sepsat podání, obvykle si nekupujete nový počítač, novou tiskárnu a novou knihovnu právnické literatury, kterou byste při sepisu spotřeboval.

Proto je moje úvaha sice, připouštím, příliš paušální, ale nikoli bez racionálního opodstatnění: přijít o odměnu za zprostředkování se vás obvykle dotkne daleko méně, než pokud přijdete o cenu běžného díla (stavebních prací, zpracování projektu, dopravních výkonů, překladu apod.).

Petr Bříza řekl(a)...

Odpověď Jirkovi Kindlovi k jeho 3. bodu

Určitě se nepovažuji za nějakou autoritu a při mých sympatiích k právnímu realismu nikoho nepřekvapí, že ten Tvůj výklad, Jirko, považuji za věrohodný a mající případně naději u leckterého soudu uspět, ale neztotožňuji se s ním. Tedy jako klient, který by se chtěl vyhnout důsledkům judikátu NS, bych musel ocenit, že dokážeš vyložit čl. 3(3) celkem elegantně v můj prospěch, jako soudce bych se ale nenechal přesvědčit.

Podstatou toho článku je, aby nedocházelo v čistě domácích situacích k obcházení domácího práva, konkrétně alespoň těch norem, od nichž se nelze smluvně odchýlit. Jde tedy o to, aby strany svůj právní vztah uměle "nevynášely" mimo normativní působení domácího práva. Navíc jednou ze zásad mezinárodního práva soukromého (alespoň tedy na kontinentě, v USA jsem zažil lecjaké přístupy) je, že se cizí právo aplikuje pokud možno stejně jako ve státě jeho původu. Tj. např. když německý soudce aplikuje francouzskou normu, musí ji vykládat tak, jak by ji vykládaly francouzské soudy.

Aplikováno na náš případ: Kdyby daný případ rozhodoval německý soud (třeba na základě volby soudu; a v době, kdy by již existoval judikát NS), musel by dle příkazu čl. 3(3) Úmluvy aplikovat všechny kogentní normy českého práva použitelné na danou situaci. Českou kogentní normu stanovící, že smlouvy učiněné v rozporu s dobrými mravy jsou neplatné, by musel interpretovat tak, jak by ji interpretoval český soud včetně toho, co se dobrými mravy myslí. To, že jde vlastně o odkaz na mimoprávní systém (jehož výklad je rozhodný pro výklad normy samé) je nerozhodné, protože české normy je třeba aplikovat stejně, jak by se aplikovaly v českém prostředí a nikoliv tak, že cizí soudce si onen mimoprávní systém bude vykládat podle svých domácích zvyklostí. Tj. onen německý soudce musí, zjednodušeně řečeno, aplikovat české a nikoliv německé dobré mravy.

Jinou věcí je, že v praxi tato ideální situace příliš nenastává, protože je dosti obtížné zjišťovat judikaturu cizích soudů a ještě spekulovat, zda a jak moc by měla být v daném případě závazná. Takže je to spíše taková idealistická fikce, a proto myslím, že v praxi bys mohl mít se svým výkladem úspěch, protože by německému soudci umožnil promítnout do cizí normy domácí výklad:-)

Každopádně jediným konečným arbitrem by zde byl samozřejmě ESD, i kdyby to třeba vyložil „špatně“:-))

Dan Dvoracek řekl(a)...

TP: Jako já si myslím, že se asi celkem bez problémů shodneme, že existují případy, kdy řetězení plateb má ekonomický smysl a mělo by býti platné. Dokonce si myslím, že takové případy nebudou raritní.

Vzniká otázka, co s případy, kdy:
1) To je ekonomicky nápadně nevýhodné či jinak pitomé.
2) Strany byly v kontraktaci zcela svobodné, ekonomicky vyrovnané, řádně poučené.

Mé civilistická půlka říká, že kdo se blbě domluvil, ten to draze zaplatí a tak to má být. Má veřejnoprávní půlka říká, že jí do toho nic není.

Vidím ale, že je dost lidí, kteří se domnívají, že to je případ, kdy je žádoucí i profíky chránit před jejich vlastní blbostí (a to ku škodě dalších účastníků onoho vztahu.)

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Jan Komárek řekl(a)...

Předchozí komentář byl smazán, poněvadž jej jeho autor nepodepsal. Více zde.