06 ledna 2009

Nejen o kriminalizaci kartelů

Úvodem svého prvního příspěvku bych chtěl poděkovat otcům Jiného práva za pozvání k hostování. Je mi 31 let a v podstatě celou svou profesní dráhu se věnuji neuvěřitelně úzké výseči práva – antimonopolnímu právu. Necítím se na to být aktivním účastníkem odborné diskuse v jiných oblastech práva, o kterých na JP tak často hovoříte, i když jako pozorovatele mě tato debata zajímá. Proto se ve svých příspěvcích raději nechci pouštět do nejistých vod a hodlám-li psát o nějakých obecnějších tématech, budu tak činit spíše na podkladě své specifické zkušenosti z oblasti aplikace českého a evropského soutěžního práva. Svůj úvodní post bych chtěl věnovat vhodnosti kriminalizace kartelů v Čechách a souvisejícím otázkám.

V českém i evropském prostředí je jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže tradičně správním deliktem. Některé státy však vedle toho umožňují trestněprávní stíhání fyzických osob za jednání, které vede k porušení soutěže. Rozsah trestněprávní represe je pak často užší, a vztahuje se jen na ty nejzávažnější delikty, tedy kartely o cenách, rozdělení trhu apod.

Za myšlenkou trestní represe stojí hlubší, téměř mravní důvody. Poukazuje se totiž na to, že správní odpovědnost a její důsledky, zejména velmi vysoké pokuty, jsou trestem pouze pro majitele podniku zúčastněného na kartelu, kteří mnohdy ani netuší, že se jejich podnik kartelu zúčastnil. Naopak ti, kteří kartel fakticky domluvili, tedy manažeři podniků, jsou v systému bez trestní odpovědnosti efektivně beztrestní.

Domovem trestního stíhání kartelů jsou Spojené státy. Na konferenci o soutěžním právu, která se konala před dvěma lety v Brně, zástupce antitrustového oddělení Ministerstva spravedlnosti USA přesvědčivě uvedl, že hrozba vězení je jediným skutečným odstrašením od uzavírání kartelů. Trestní sankce za kartely však mohou být ukládány i v jiných zemích – např. ve Francii, Irsku, Německu či na Slovensku.

V České republice doposavad možnost trestního postihu za protisoutěžní jednání existovala, a to teoreticky velmi široká. Šlo o § 127 stávajícího trestního zákoníku pojednávající o skutkové podstatě porušení závazných pravidel hospodářského styku. Podle teorie i praxe toto ustanovení zasahovalo mj. situace porušení povinností stanovených soutěžním právem, a to v zásadě všech, nejen kartelů. Ačkoli se všichni shodli na jeho aplikovatelnosti, toto ustanovení nebylo nikdy v soutěžní věci, tedy alespoň podle mých poznatků, použito, a to přesto, že ÚOHS po určitou dobu dával státnímu zastupitelství podněty k zahájení trestního stíhání. Důvody této situace lze pouze domýšlet – mohlo se jednat o cokoli od příliš vágního znění skutkové podstaty až po malou zkušenost orgánů činných v trestním řízení s touto agendou.

V listopadu 2008 schválila Poslanecká sněmovna návrh nového trestního zákoníku, který ve svém § 248 odst. 2 upravuje specifickou skutkovou podstatu trestného činu uzavření kartelové dohody. Podle tohoto ustanovení se trestného činu dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž. V této chvíli je návrh trestního zákoníku projednáván Senátem PČR.

Ponechme stranou trestní sazby a jejich vhodnost. Vlastním důvodem pro sepsání tohoto příspěvku byla zkušenost, kterou jsem učinil v průběhu loňského semináře o vývoji českého soutěžního práva. Problematika trestního stíhání kartelů byla jedním z témat. Mám-li být upřímný, považoval jsem toto téma za nejméně aktuální a kontroverzní, tak nějak „do počtu“. O to víc mě zaskočila intenzita diskuse a zděšení advokátů a podnikových právníků z navrhované úpravy. Zúčastnění diskutéři přednesli pestrou paletu důvodů, proč je navrhovaná úprava špatná: od nesmyslné formulace skutkové podstaty, přes skepsi nad schopností policie, státních zástupců a trestních soudů pochopit podstatu soutěžních deliktů a zároveň strachu ze selektivní a šikanózní aplikace až po obavy z ohrožení jiných nástrojů soutěžní politiky, zejména tzv. leniency programů. Mám-li diskusi shrnout, pak předkladatel takové právní úpravy je naprosto nekompetentní, hazarduje se systémem vymáhání soutěžního práva v ČR, kriminalizuje jednání, jež je třeba řešit jinými prostředky a vystavuje nevinné občany šikaně. Ironií osudu se tato zajímavá diskuse odehrála v den, kdy Poslanecká sněmovna návrh trestního zákoníku schválila, na což byli mnozí účastníci upozorněni zpravodajskou sms v průběhu debaty.

Ani jedno z uvedených nebezpečí nechci podceňovat. Formulace skutkové podstaty by opravdu, pokud by byla vykládána výlučně gramaticky, činila aplikační potíže (uznávám, že fyzická osoba neuzavírá kartelovou dohodu se svým konkurentem, ale spíše s jinou fyzickou osobou v pozici manažera nebo zaměstnance konkurenta). Předchozí zkušenosti ukazují, že orgány činné v trestním řízení opravdu mohou mít nedostatek znalostí a zkušeností vypořádat se s takto složitou problematikou. Selektivnost aplikace a šikana? Asi ani to nelze vyloučit, ale takový nešvar se může týkat jakýchkoli jiných trestných činů, a to nejen hospodářských.

Potíž je, že tyto argumenty se vzájemně popírají nebo k nim existují protiargumenty. Jestliže někdo tvrdí, že skutková podstata je praxi neaplikovatelná, je podivné, když jedním dechem bije na poplach před rozsáhlou kriminalizací. Pokud někdo varuje před neblahými důsledky nedostatku zkušeností policie, státních zástupců a soudů se soutěžním právem, pak, i kdyby to byla pravda, je to důvod na trestněprávní ochranu v těchto věcech jednou pro vždy rezignovat? Také bychom měli mít na paměti, že za dosavadní právní úpravy trestní orgány postupovaly při aplikaci § 127 stávajícího trestního zákoníku v soutěžních věcech důsledně neselektivně, neboť jej nepoužily proti nikomu. V ostrém rozporu s prohlášeními o prohloubení kriminalizace soutěžních deliktů je fakt, že navrhovaná skutková podstata se oproti dosavadnímu obecnému znění vztahuje jen na kartely, a tak je vlastně příkladem dekriminalizační tendence nového trestního zákoníku, jak trefně uvedl v posledním čísle Právního zpravodaje její hlavní tvůrce, prof. Pavel Šámal.

Za opravdu závažný problém, který by si zasloužil hlubší diskusi, považuji obavy z narušení jiného, řekl bych přednějšího cíle současné soutěžní politiky v EU a ČR. Mám na mysli odhalování kartelů. Uznávám, že hrozba trestní sankce by mohla v některých případech odradit účastníky kartelu od spolupráce se soutěžním úřadem v rámci tzv. programů shovívavosti. Jejich principem je předložení všech důkazů o existenci kartelu a jeho rozsahu výměnou za slib neuložení pokuty. Leniency program však poskytuje bez dalšího imunitu pouze ve vztahu k správněprávní odpovědnosti, nikoli vůči trestnímu postihu. Obava, že důkazy dobrovolně předložené ve správním řízení budou v konečném důsledku použity jako důkazy proti konkrétní osobě v rámci trestního řízení, by mohla, za určitých okolností, vést k méně častému používání leniency programu, a tedy snížení celkové efektivity vymáhání soutěžního práva. Na straně druhé, opět připomínám, že podnik podávající žádost o imunitu od pokuty je odlišnou osobou od jednotlivce, který kartel uzavřel. Podnik nemusí mít v mnoha případech zájem na ochraně svého manažera, který, často v utajení a bez vědomí majitelů, kartel uzavřel a udržoval. Naposledy dnes jsem dostal na stůl dokument, ve kterém se společnost snaží liberovat z kartelu, jehož existenci nepopírá, s odkazem na to, že tak kartel sjednal a udržoval bez jejího vědomí její manažer, kterého zdědila po předchozím majiteli.

I když ÚOHS i já osobně na přípravě nové skutkové podstaty spolupracoval, a tedy značná část kritiky dopadala na naše hlavy, ocenil jsem otevřenost a užitečnost debaty. Problém je, že přišla příliš pozdě. To mne vede k souvisejícímu, ještě závažnějšímu poznání. Je podle mne smutné, jak se odborná veřejnost málo zajímá o navrhované právní předpisy a jak rezignuje na svou možnost legálně a legitimně jejich znění ovlivnit. Skutečnost, že trestní zákoník je připravován, byla dlouho všeobecně známa, jeho návrh byl, tuším, zveřejněn na stránkách ministerstva, ÚOHS v půlce roku 2007 vydal několik tiskových prohlášení, ve kterých potvrdil, že podporuje zachování kriminalizace kartelů v ČR a vysvětlil základní principy navrhované úpravy … A přesto se, alespoň podle mého povědomí, nikdo ze zainteresovaných neozval, aby upozornil na rizika, které spatřuje. To říkám i proto, že ÚOHS je v současné době mimořádně otevřen odborné veřejné debatě o jeho činnosti a souvisejících otázkách, a na rozdíl od minulých dob by nikoho, který by přišel s protiargumenty, neodmítl. Naopak, bylo v moci ÚOHS navrhnout případné změny formulace a snad je i prosadit přinejmenším do vládního návrhu. Bohužel, má zkušenost je, že česká praxe nemá o tento typ debaty doposud zájem. Pravidelně publikujeme na svých stránkách návrhy měkkého práva (soft law), v nichž deklarujeme, jak budeme vykládat některé pojmy či jak budeme postupovat ve věcech, které činí aplikační potíže. Spolu s tím vyzýváme podniky a jejich právní zástupce, aby svými připomínkami a náměty konečné znění ovlivnili. Zpravidla nedostaneme jedinou odpověď. V zahraničí, resp. u Komise, je podle mých zkušeností situace odlišná a veřejnost se snaží návrhy soft law aktivně ovlivňovat.

Schválí-li nový trestní zákoník i Senát a podepíše-li jej prezident, považuji za pravděpodobné, že k žádnému dramatickému vývoji nedojde. Bude-li nová skutková podstata trestného činu v praxi vůbec používána, pak jen zřídka. Myslím ale, že my všichni, co se zabýváme soutěžním právem, bychom si z této příhody měli vzít jiné ponaučení, a to že je třeba více a dříve diskutovat návrhy a jejich důsledky před jejich definitivním prosazením či schválením a méně lamentovat nad tím, jaký nesmysl to zase zákonodárce schválil. To, zda to platí i v jiných oblastech práva, mi možná řeknete vy …

35 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Dobrý den, už jednou jsem se pokusil přispět do diskuze, ale právníci jsou tak zahleděni do svých paragrafů, že si ani nevšimli :-)
Jsem v celku přesvědčen, že zákony o hospodářské soutěži nevychází ani z reálného pohledu na ekonomické procesy, ani na zákonitosti lidského jednání. V podstatě dávají do rukou státu moc plánovat hospodářství a suplují socialistické plánovací úřady a komise.
Kdo si dovolí tvrdit, že ví vše nejlépe místo zákazníku a dodavatelů, že zná skutečnou cenu, kterou neznají ani podnikatele atd. dokud skutečně něco neprodají?
Vždycky bych se ptal jakému člověku konkrétně vzala nějaká domluva nějaké právo např. na život, majetek.
hospodářskou soutěž porušuje jen privilegovaný člověk v systému, kde není volný vstup do odvětví. to ale dnes neexistuje. Typicky, problém je někde jinde, než v domluvách vlastníků. Jsou skutečnými vlastníky, když se nemohou o svém majetku s nikým domluvit nebo ne? Není úřad pro hosp. soutěž jen nástroj pro pomoc jedné skupiny lidí proti druhé mimo vlastní společenské jednání?
O ekonomii a základních principech zkouším psát http://ekonsvoboda.blogspot.com/
Jsem skeptický k diskuzím o hospodářské soutěži, které ignorují základní pravidla lidského jednání a počítá s jakýmsi neoprávněným násilím k ovlivňování lidí. Nevěřím v žádný "veřejný zájem". Jakým právem někdo rozhoduje o kartelech a jejich užitečnosti? A proč soudci nehledají pravdu a spravedlnost a radši také řeší konkrétní problém ekonomické soutěže bez základních znalostí ekonomie?

Dan Dvoracek řekl(a)...

Diskutovat o vhodnosti rozsahu a inezity antimonopolní činnosti státu je samozřejmě plně ligitimní. Při svém značně omezeném ekonomickém vzdělání si však nedovedu moc představit fugování ekonomického systému bez této regulace u oborů, u nichž je přímá konkurence vyloučena povahou trhu. Zajisté tu těžko budeme mít pět dálnic vedle sebe nebo pět vedení vysokého napětí.

Unknown řekl(a)...

Pokud nebudeme či budeme mít pět vedení VVN vedle sebe nezávisí na zákonu o hospodářské soutěží či TZ. Závisí vždy na přírodních zákonech, potřebě, nákladech a na domluvě a vynalézavosti všech zúčastněných. Úřad ale většinou zasahuje do banálnějších věcí, např do ceny vejec, limonád, atd.
Navíc výsledkem kartelu (domluvy výrobců) jsou velmi důležité věci. Hlavně standardizace výrobků. A to samozřejmě také ovlivňuje cenu. Tyto domluvy jsou přípustné. Tedy co bude předmětem řízení úřadu či dokonce trestního řízení je velice arbitrální a je pravděpodobné, že nakonec vždy poškodí zákazníky a poškodí něčí práva. Budou nakonec lidé chudší a všichni se znovu dostávají se do spárů jiných úředníku.
Jedině skutečně nebezpečným monopolem je všesvětová vláda socialismu. Ta může vydírat hladem všechny své nepřátele. Ale kdo to může udělat ve společnosti, kde nikdo nemůže bránit nikomu, aby vstoupil na trh?
Také je zarážející, že nikdo není jako za socialismu povinen pracovat a tedy i podnikání je dobrovolná věc. Nikdo není tedy povinován podnikat něco prodávat či sloužit tak jak si přejí jeho zákazníci ve jménu "veřejného blaha". Samozřejmě za to zaplatí neúspěchem. Tak proč najednou někdo arbitrálně rozhoduje za podnikatele. Podnikatel nakonec se na to může vykašlat. není přeci povinen vyrábět. Jemu nebrání povinnost pracovat pro "veřejné blaho", ale již investované jeho či cizí úspory a kvůli tomu trpí i různou šikanu. Tím se zákazníkům pomůže? Není to bránění vstupu na trh a nebo aspoň vyhánění? Není to porušení základní podmínky hospodářské soutěže? Navíc zbytečná zátěž podnikatelů (pokuty atd.) omezuje využívat zisku pro další vývoj a rozvoj služeb. Opět všichni chudnou. Opět hospodářství nefunguje ve prospěch spotřebitelů ale dle přání nějakého diktátora jako za socialismu.
Je mnoho problému při aplikaci práva o hospodářské soutěži dle chybné ekonomické teorie v reálném životě. Kolik lidí se tím živí aniž by přispívali k růstu bohatství?
Libí se mi názor o kartelech od Pascala Salina. Doporučuji si přečíst.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Takže zastáváte názor že antimonopolní aktivity státu jsou hypertrofované, nebo že je to zbytečná/škodlivá činnost a mělo by se to zrušit úplně?

Unknown řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Jan Komárek řekl(a)...

Upozornění pro Františka a Tomáše:

Omlouvám se za administrátorský vstup do debaty, avšak pravidla stanovená zde požadují, abyste se identifikovali alspoň příjmením, a to z důvodů tam uvedených. Proto jsme nuceni všechny komentáře podepsané nicky anebo pouze křestními jmény, které nelze odanonymizovat po jejich rozkliknutí ani jinak, smazat.

Protože trváme na tom, abychom znali identitu těch, kdo na JP píší, vidíme jako jediný způsob, jak výše uvedené komentáře zachovat a přitom identitu "nicků" neodhalit všem uživatelům internetu, požádat Vás o zaslání mailu jednomu z nás, kde se odanonymizujete. Samozřejmě se zavazujeme Vaši identitu nikomu dalšímu neodhalit.

Pokud uvedený mail neobdržíme do 24h od publikování tohoto upozornění, budou všechny dosud nesmazané komentáře neodanonymizovaných nicků smazány.

Díky za pochopení.

Anonymní řekl(a)...

Důvod nezasílání komentářů k připravovaným zákonům nebo výkladu může být rezignace nebo nemožnost.
Jako první si vzpomínám na případ známého, kterému došlo k připomínkování asi 400 stran textu se lhůtou jeden týden. Navíc k jeho pracovní činnosti. To je očividné, že ten, kdo zasílá, ve skutečnosti o žádné připomínky nestojí.
Jako druhý na příklad, kdy se nejmenovaný právník vrátil ze schůze komise, kde proběhla bouřlivá debata, kde se vyjadřovali odborníci a kde bylo přijato spousta návrhů na změnu, načež byl zákon přijat v původní nezměněné podobě.
Když se vám tohle stane, podruhé už takovou zbytečnost neuděláte a necháte to bez připomínek.

Unknown řekl(a)...

Janu Komárkovi: Omlouvám se, nemohu zjistit na Vás žádný kontakt :-( Tak s mazáním, prosím, počkejte. Děkuji
frantavocel@volny.cz

Matěj Šuster řekl(a)...

Kriminalizace kartelů je velmi pradoxní. Kdyby si skutečně stát myslel, že kartelové dohody jsou per se natolik "společensky nebezpečné", že vyžadují trestní postih, pak je nepochopitelné, proč na druhé straně fixování cen podporuje např. v zemědělství. Nemluvě o kolektivních smlouvách, které mj. také fixují ceny (v tomto případě mzdy). Navíc by se stát v takovém případě zajisté zdržel všech kroků, které utváření kartelů nepřímo podporují či umožňují. "Bojuje"-li stát proti kartelům, bojuje do značné míry "sám proti sobě".

Osobně se domnívám, že nejúčinnějším prostředkem prevence kartelů je institucionálně co nejvolnější vstup do daného odvětví. Nehledě na to, že skutečné účinné potírání kartelových dohod by vyžadovalo natolik "tyranické" pravomoce, že preferuji stav, kdy občas nějaký ten kartel dočasně přetrvá. [Připomeňme zde moudrá slova, jež vyslovil Adam Smith (Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, str. 116-117):

„Zřídkakdy se sejdou příslušníci téhož druhu podnikání, i když je to jen k zábavě a k rozptýlení, aby se nakonec jejich rozhovor nestočil na nějaké punktování proti společnosti nebo na vymýšlení nějakého způsobu, jak zvýšit ceny. Pravda, zabránit takovým schůzkám zákonem, který by se dal vynutit a který by se neprotivil svobodě a spravedlnosti,, není možné. Ale i když se tedy zákonem nedá zabránit tomu, aby se příslušníci jednoho druhu podnikání tu a tam sešli, nemělo by se jim takové scházení nijak usnadňovat, tím méně z něj pak učinit nutnost.“]

Ani z morálního hlediska věc není zdaleka jednoznačná. Vezměme si dohody o "rozdělení" trhu. Postihování podobných dohod je v podstatě ekvivalentní tomu, jako kdybychom tvrdili, že spotřebitelé mají nezadatelné právo na to, aby se jakákoli firma, která fakticky může v nějaké oblasti či na nějakém území úspěšně konkurovat etablované firmě, vskutku pustila do soutěžení. Podobá se to de facto jakési "nucené práci".

Konečně by mně zajímalo, zdaližpak mají na "ÚHOSu" (ok, "ÚOHSu") pečlivě nastudovánu tuto publikaci o kartelech:

Peter Z. Grossman (ed.). How Cartels Endure and How They Fail: Studies of Industrial Collusion, Edward Elgar Publishing, 2004

Robert Neruda řekl(a)...

Dobrý den,
děkuji za Vaše dosavadní komentáře. Myslím, že docela dobře demonstrují fakt, že celá řada lidí, včetně ekonomů, pochybuje o samém účelu existence soutěžního práva.
Myslím si, že velmi liberální přístup (trh vyřeší vše sám) vychází z nesprávného předpokladu, že na trhu neexistují žádné nebo podstatné bariery vstupu. Pokud by tomu tak bylo, pak by se opravdu dominantovi nikdy nemohlo vyplatit zneužívat své postavení např. vysokými cenami, protože by taková cena přilákala na trh mnoho nových konkurentů. V reálném světě tomu tak však není - překážky existují, a to nejen ty vytvářené státem, ale i přirozené; barieru vstupu přece představuje i vysoká hegemonie dominanta nad trhem, popř. jeho strategické chování na vytlačování potenciální konkurence. Tyto překážky způsobují, že ani při zneužití dominance nedojde ke vstupům nových soutěžitelů na trh nebo tento vstup se uskuteční za dlouho. A protože soutěžní politika chce chránit prostřednictvím ochrany soutěže spotřebitelský blahobyt (nižší tržní ceny), chce zasahovat i v takových případech.
Zkusme se zamyslet nad hypotetickou situací, kdy by se všichni telefonní operátoři dohodli na zvýšení cen. Jakým způsobem takovou tržní anomálii vyřeší trh? I kdyby vyřešil, ale bude to trvat velmi dlouho, díky překážkám vstupu na trh, a mezitím my všichni budeme platit monopolní cenu. Prospěšnost takového jednání podniků pro společnost, spotřebitele či ekonomiku mi doposud nikdo úspěšně nevysvětlil.
Chtěl bych Vás rovněž ubezpečit, že ne všichni zaměstnanci soutěžních úřadů jsou právníci, ale jsou mezi nimi i ekonomové, statistici, matematici. Někteří z nás tedy základní znalost ekonomie mají :-).
K bonmotu o monopolním postavení soutěžního úřadu jen tolik, že v některých státech mají více soutěžních úřadů a mají dost často takový zmatek v kompetencích, že se snaží vytvořit jediný. Samostatnou kapitolou jsou pak USA, kde existují federální a státní "soutěžní úřady", a jak z udělání mají často na celou řadu dílčích otázek dost rozdíálný názor (např. na problematiku vertikálního určování cen).
Knihu Adama Smithe známe, já osobně knihu, na kterou odkazuje Matěj Šuster nečetl, ale problematikou splittingového efektu kartelů, tedy jejich přirozenou tendencí k rozpadu, se zabýváme.

Matěj Šuster řekl(a)...

Upřímně řečeno, ještě jsem neslyšel o nějakém vrcholném státním úředníkovi, který by prohlásil: "Pánové, dospěl jsem k závěru, že můj úřad je zbytečný a ve skutečnosti páchá více škody než užitku. Tímto skládám svou funkci a navrhuji okamžité zrušení svého úřadu." :o)))

Ostatně, zde jde hlavně o to, že zavání přinejmenším pokrytectvím, pokud na jedné straně stát prohlásí fixování cen za zločin, na druhé straně např. advokátům v podstatě zákonem zaručuje "cenové dno" (price floor). Nemýlím-li se, soustavné sjednávání odměny pod úrovní advokátního tarifu by AK hodnotila jako porušování etických předpisů o soutěži mezi advokáty.

Takže jak -- je cenová koluze "společensky nebezpečná", nebo není? :o)

Anonymní řekl(a)...

Ohledně škodlivosti kartelů platí, že je třeba si projít relevantní právní úpravu. V ní jsou stanoveny výjimky, kdy se kartelové ujednání nezakazuje.

Jinak jsem skeptický k diskusím ohledně blahodárnosti volného ringu. Jak víte, že velkoobchodní ceny komponentů počítače, ze kterého píšete svoje příspěvky, nejsou předem dohodnuty? Anebo si zkuste obejít tři supermarkety v den, kdy zjistíte že váš oblíbený pomerančový džus je v "akci" a stojí o pět korun víc než před týdnem. Konkurenti svoje ceny přece navzájem sledují (viz reklama nejmenovaného řetězce), takže najdete alespoň jeden, kde bude cena o padesátník levnější - ten má totiž "nejnižší cenu ve městě".

Kriminalizace kartelů je stejně ošemetná věc jako zavedení soudních exekutorů. Třeba nás to posune dál, anebo za několik let budeme muset povolit šrouby.

Soudní exekutoři nás posunuli dál, ale dnes se nad nimi musí uplatňovat větší kontrola. Přeji Robertovi, aby kriminalizace kartelů měla ten správný efekt.

Jan Hladký

Unknown řekl(a)...

Je omyl si myslet, že liberální přístup (nevím, co je zde tím myšleno) vychází z toho, že "neexistují žádné nebo podstatné bariery vstupu". Nikdo takového netvrdí. Ve skutečnosti existuji podstatné překážky, ale ty společnosti neškodí. "Jen" brání zbytečnému plýtvání vzácných zdrojů, které se mohou použít na uspokojení právě nejnaléhavějších, dosud neuspokojených, potřeb spotřebitelů. Spotřebitelé jsou Ti, kteří většině lidem zabrání vstoupit na trh prosté tím, že si jejich služby nekoupí. Tržní procesy jsou kvůli spotřebitelům a tedy Ti by měli přímo rozhodovat jak se budou alokovat vzácné prostředky pro miliardy potřeby a v rámci nekonečného množství způsobů řešení ekonomického problému. Tento omyl vychází z naprostého nepochopení tržního procesu, vzácnosti prostředků a toho, že lidé kvůli tomu stále musí něco upřednostňovat a odsouvat. Klíčové je pochopení soutěže.
hypotetické příklady mohou pomoci jako myšlenkové experimenty jen tehdy, pokud upřesníme principy, na základě kterých odvozuje jednotlivé stavy hypotetického principu. Tato situace se klasicky popisuje jako neštěstí. Ale to není neštěstí na rozdíl od všesvětového socialistického státu mající moc i nad telekomunikačními firmami.
Vypadá to že jen někdo a ne zrovna Ti, co v tom mají své nebo půjčené peníze přesně ví jaké je poptávka, zda se objeví jiné vynálezy a pod. Ptám, proč potom ti co to tak dobře ví, toho využijí a nevydělávají miliardy a berou radši ubohé státní platy? Na trhu vydělává nejvíc ten, kdo lépe odhadne potřeby zákazníků.
Kartel, který nepodpoří zákazníci je vratký a nestabilní a rozpadá se. Brzy to některému členu kartelu začne vadit pokud se mu naskytne příležitost k většímu zisku. Navíc každý takový zničí jakákoliv inovace na kterou úředníci zapomínají, protože oni vždy reagují na věci minulé a sami nežijí pod tlakem hospodářské konkurence.
Kartely jsou užitečné pro zákazníky (proto je podporují) tím, že nacházejí optimální (tedy pro zákazníky) kompromis mezi spontánní koordinací a explicitní spoluprací (jako ve firmách a na úřadech). Trvale kartely jsou proto, že lidé požadují určitou míru homogenity služeb. Ale zároveň potřebují i konkurenci standardů, protože jinak by se bránilo dalšímu technologickému vynalézání.
Také je třeba vzít do úvahy ekonomický zákon výnosů. Rozsah produkčních jednotek lze pouze objevit. Nikdo nemůže rozsah výroby určit na dálku od stolu. Nikde není dané, že optimální rozsahy musí ležet na území jednoho státu. Každý stát je přece jinak veliký a přesto mají např. telefonní síť jen v rámci svých hranic. To se prostě nemůže shodovat a je to tedy arbitrální rozhodnutí které nemusí vyhovovat spotřebitelům..
Takových omylů kolem hospodářské soutěže je velké množství, Úřad pro hospodářskou soutěž se musí asi spoléhat na křišťálovou kouli. Žádná teorie mu nenapoví, kde je správná míra. kdyby nějaké teorie existovala, bylo by lepší celý svět řídit od jednoho diktátora. Všichni ohledně budoucnosti musí spekulovat a proto ani cenu nikdo nemůže znát do té chvíle, dokud se neuskuteční směna. Potom se cena stane historickou událostí.
Pokud by právo opravdu dbalo na pravidla správného chování, pak většina zásahů úřadu by musela být zastavena soudy. Zde naše „právo“ háji arbitrální nesprávná rozhodnutí a omezuje základní společenské jednání. Konkrétní záměry vládní moci jsou vždy nespravedlivá a navíc nelze zjistit jejich náklady neboť se neuvažují dlouhodobé nevyhnutelné negativní důsledky které zaplatí neznámí a pro vládu nepopulární lidé. Proto je lepší pro současnost a budoucnost společnosti sledovat a chránit správné způsoby jednání (spravedlnost) i když mohou vést z našeho pohledu k negativním následkům. Např, pokud dodavatelé telekomunikačních služeb nekradou, neloupí a nevraždí a nikomu neberou práva, pak je protispolečenské je trestá, že se na něčem domluví. Ostatně cena je tržní jev a vzniká při rozhodování všech zúčastněných. Navíc tento příklad nahrává na smeč: proč nezrušit různé nechvalně známe poplatky úředníkům za licence při vstupu na telekomunikační trh, pokud máte strach, že je špatná hospodářská soutěž a nutný zásah státu. Ať mají strach oni před možnou konkurencí. A to je umravní lépe než vy. Navíc to bode ve shodě s právem a nekonfliktní řešení. Vše mimo to je obyčejná trestní čin. Jinými slovy, nejsou to právě Vaši kolegové s jiných úřadu, kteří Vám přidělávají práci? Vím, že tam, kde vládne právo nalézané právníky a soudci, by tyto problémy nebyly.
Úřad pro hospodářskou soutěž by měl tedy rušit státní privilegia a hájit soukromý sektor. V tom bych viděl jeho poslání. Státní lesy, sazka, energetika, zdravotnictví, školství, sociální péče, důchodový systém atd.. A tím umožňovat lepší vstup na tato odvětví. A zrovna ta mají typické problémy socialistických ostrůvků. Nedostatek a špatná kvalita služeb neodpovídající potřebám a možnostem zákazníků. Nikdo nemůže zjistit kolik skutečné stojí a ještě budou stát.
To, že konkurenční úřady pro hospodářskou soutěž v některých státech mají protichůdné názory je typické pro situaci, kde není porozumění a vládne anarchie. Prostě nejsou kompetentní pro to, co neví ani nejlepší podnikatelé. To je odhadování o budoucím stavu trhu vyjádřený v tržních cenách nejen spotřebních ale hlavně i výrobních statků. A ceny vyjadřují vzácnost zdrojů a touhy jednotlivců tyto zdroje získat mírovým způsobem. K cenám na trhu nemají úředníci opravdu co říci pokud sami nekupují ze svého a neprodávají svůj majetek. Zkušenost vlastního obětování pro získání něčeho jiného nemohou úředníci ani odvodit, ani nasimulovat či určit, ale musí jí prožít na vlastní kůži každý za sebe.

Guy Peters řekl(a)...

P. Komárkovi jsem již poslal e-mail, takže doufám, že mne nevymaže.

Z Vašeho dlouhého postu si dovolím reagovat na toto: "Úřad pro hospodářskou soutěž by měl tedy rušit státní privilegia a hájit soukromý sektor. V tom bych viděl jeho poslání. Státní lesy, sazka, energetika, zdravotnictví, školství, sociální péče, důchodový systém atd.. A tím umožňovat lepší vstup na tato odvětví. A zrovna ta mají typické problémy socialistických ostrůvků. Nedostatek a špatná kvalita služeb neodpovídající potřebám a možnostem zákazníků. Nikdo nemůže zjistit kolik skutečné stojí a ještě budou stát."

Např. v důchodovém pojištění má ČSSZ marži ~ 2 %, zatímco komerční pojišťovny ~ 25 %, z důvodu marketingu, reklamy, nižších úspor z rozsahu, diversifikace produktů apod. Proč by pojištěnci měli platit 10x větší platbu za správu jen proto, abychom měli za každou cenu trh?

Unknown řekl(a)...

Krátce s omluvou mimo předmět blogu o právu, tyto informace o marži (zisku?) nemám a i kdybych měl, tak nevím co tím chcete říci. Snad abych založil další pojišťovnu, když je to tak ziskový obor. A pomohl bych snížit zisk „zlých“ pojišťoven (stejně podléhající státní kontrole, takže trochu nesvéprávných) a zlevnil či vůbec zpřístupnil bych službu pojištěncům. Pokud mi v tom ale nezabrání řady úřadů chránící státní monopol na důchodový systém a různé organizační „zákony“.
Co je pro mě zisk či ztráta je pouze mé subjektivní hodnocení a nemohu srovnávat mezi osobami či je pro ně štěstí. Je omylem si myslet, že to lze. Proto informace o marží druhých se mi nezdají relevantní pro náš problém.
Navíc i státních podniká nelze vůbec říci nic o zisku. Nemá smysl mluvit o marži u ztrátového státního podniku. Čim později se zruší, tím více lidí bude nešťastných ve svých očekávání
Ostatně, toto téma ale sem na blog o právu nepatří (problému jsem se dotkl v http://ekonsvoboda.blogspot.com/2008/05/dchodov-systm.html) . Právní systém, který umožňuje existenci takových podniků na úkor individuálních svobod selhal. A proto očekávání lidí snažících se chovat dle nějakých pravidel bude mít malou šanci. To by byla zajímavější diskuze, jak právně pomoci lidem nebýt závislí na systému, která už dávno zkrachoval. Proč musí pojištěnci odvádět do systému, který nemůže z principu splnit co slibuje? Není to podvodný podnik? Musí do něj odvádět i mimo pojištění, aby bylo zdání, že to funguje. Jednou se to ale ukáže. Pomůže nám „jiné právo“? :-)

Guy Peters řekl(a)...

Omlouvám se, ale nějak Vaší reakci nerozumím. Možná jsem to způsobil já, protože jsem použil nepřesné pojmy.

Tak tedy znovu: Náklady komerčních pojišťoven jsou na důchodové připojištění o více než 20 procentních bodů vyšší než náklady ČSSZ na důchodové pojištění. Tyto náklady nezaplatí nikdo jiný než pojištěnci. Proč tedy máme zrušit státní monopol na I. pilíř?

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
n/a řekl(a)...

Je někde postup, jakým způsobem se došlo k výsledné marži ČSSZ ? Nejde pouze o poměr nákladové položky typu osobních nákladů úřadu (a to bez nájmu budov, jejich odpisů, věcné náklady atp.) a vybraného pojistného ?

Guy Peters řekl(a)...

Vycházím z § 16 vyhlášky MF č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, která stanoví obdobný sociální systém a z výše "správní režie", která byla takto stanovena nejdéle.

Anonymní řekl(a)...

Guy Peters:

Ale v tom Vámi zmiňovaném §16 přece není (resp. nebyla) marže ČSSZ. Otázka zde ve fóru zní: jak jste došel k těm 2%?

Pokud vycházíte ze státního rozpočtu, je to ekonomicky nonsens, protože tam jsou uvedeny pouze provozní výdaje.

O. Neumann

Guy Peters řekl(a)...

A jaké jiné by měly být? Stát jiné náklady nemá: Neprovozuje reklamu, marketing, ani nevymýšlí lepší produkty. Stejný produkt poskytuje millionům lidí.

n/a řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
n/a řekl(a)...

Podle věty Náklady správní režie činí 13,5 % z celkového objemu přijatého pojistného zaplaceného zaměstnavateli v daném kalendářním roce. bych skromně soudil, že jde opravdu pouze o podíl jisté části nákladů na vybraném pojistném a s penzijní problematikou to navíc souvisí jen okrajově, o zmiňovaných 2% ani nemluvě.

Pokud bychom měli porovnávat rentabilitu jenotlivých důchodových systémů, chtělo by to trochu sofistikovanjší srovnávací metodu, jinak míchame hrušky s jabkama. Jaký je lepší systém ? Ten, který má nižší "správní režii" nebo ten, který v souhrnu přinese pojišťencům větší zisk (výnosy minus náklady) anebo ten, který si uživatelé sami vyberou podle svých kritérií. Pokud platí principielně první varianta, pak by bylo lepší vrátit se o 19 let zpátky a začít vyrábět všechno centrálně za použití "úspor z rozsahu". Jak takové "úspory z rozsahu" po pár letech fungování centrálně řízených systémů vypadaly víme snad všichni.

Jinak souhlasím s úvodním názorem v tom smyslu, že všechny pokusy o úřednické stanovení "spravedlivé/správné/tržní" ceny jsou jen placenou parodií na maturitní slohové cvičení a disclaimery všeho druhu. Taková cena je dobrá, aby se podle ní maximálně tak vyměřila daň nebo určila škoda pro potřeby civilního sporu, ale pro řízení chování ekonomických subjektů se použít nedá a také se nepoužívá (snad s vyjimkou kreativního účetnictví nebo auditu, např. přecenění aktiv pro účely vstupu na českou burzu :-). Nakonec cena je v převažujících ekonomických teoriích založení na teorii mezního užitku, který lze dokázat jen "kruhem" (mezní užitek zjistíme z ceny, která je bodem střetu nabídky a poptávky, a přitom poptávka samotná je posaná velikostí mezního užitku). Proto ani v oceněních není takto cena určovaná a použije se selská srovnávací, socialistická reprodukční nebo kouzelnická výnosová. Podobný je i případ určení tržních podílů a segmentů trhu v samotném soutežním právu, se kterými lze úspěšně odborně kouzlit ve většině případů podle chuti.

Ke kartelům: narozdíl od některých pisatelů mám za to, že "škodlivost" kartelů je nejen věcí společenské dohody ale i ekonomické teorie (lze ji tedy prokázat). To, že "centrální dohližitelský mozek lidstva" je někde zneužitelný nebo případně profesně neznalý na tom nic nemění.

K trestní odpovědnosti : Do jaké míry hrál a hraje v US antimonopolním trestním právu roli rigidní kalvinismus a liberální talmudská škola nejsem schopen posoudit, ale vězení za kartel trochu smrdí myšlenkou "společného velkodobra milionů dobrých duší, které je narušováno sobeckým zlem několika propadlíků ohňům pekelným", jež se aplikovala v daleko zdegenerovanější formě i na východ od Aše. Přitom samotným cílem soutežního práva je ochrana sobeckých zájmů spotřebitelů (vlastně pardon .. zájmu volné souteže). Proto bych se i přikláněl k nezavádění trestní odpovědnosti v českém soutežním právu.

Guy Peters řekl(a)...

Když ony jsou oba systémy skutečně jablka a hrušky. Státní je "pay-as-you-go", soukromý je kapitálový. Mluvit u PAYG o zisku je nesmysl.

Jinak si nemyslím, že je nutné vše vracet do kommunismu. Podívejte se ale na zdravotnictví. Je lepší USA, kde je nižší střední třída nepojištěná, nebo UK, kde mají státní zdravotnictví?

Absolutisaci tržní ceny rovněž odmítám. Je snad správná taková cena výrobku, kterou reklama ochranné známky vyžene nesmyslně vysoko? Jsou náklady na reklamu skutečně smysluplné? Není to jen bezúčelné plýtvání? V konservativních státech mají svobodná povolání (advokáti či lékaři) zakázánu reklamu. Vědí proč.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Ono, pojem "správná cena" je vůbec takový divný. Co je to správná cena? Já mám někdy dojem, že různí hledači správné ceny rádi dospívají ke správným cenám, které mají tu drobnou vadu, že za ně nikdo nechce statky vyrábět, prodávat a nebo naopak kupovat.
Zvlášť hezké je to na trhu práce. Takové ty hlášky typu "kolik si zslouží učitel"... no kolik, kolik.... no tolik, kolik mu za to někdo dá, ani o pětník víc.

Takže správnost ceny je divná kategorie. Jediná definice správné ceny, která není zcela blátivá, je na téma mezní užitek rovná se mezní výnos rovná se mezní náklady. Všecho ostatní, co jsem na toto téma kdy slyšel, byly levičácké filosofické bláboly na hranici metafyziky, astrologie a proutkařství.

Dan Dvoracek řekl(a)...

A ještě - nevidím jediný rozumný důvod, proč by advokát neměl mít reklamu. Ani jeden.

(Za předpokladu, že není stavovsky nepřijatelná, jako např. hulvátská, oprudentní, či blbá.)

n/a řekl(a)...

Z hlediska penzijního pojištěnce je hodnocení/porovnávání návratnosti pojem klíčový, a nikoliv nesmysl. Výhody průběžného financování jsou z dlouhodobého hlediska nejasné - maximálně tak nízké riziko státního krachu, za to pojištěnci platí nulovým výnosem, nulovou kontrolou a závislosti na vládě/parlamentu/většinových voličích.


Ohledně zdravotnictví v UK a USA jde z vaší strany o otázku na osobní preference, o čemž se nemá valnou cenu přít.
Má otázka jako pacienta by měla znít, kolik který úkon kde stojí a jaká je jeho kvalita. Že i v Británii to "někdo" musí zaplatit, je snad jasné a roční čekací doby na banální operaci v UK jsou jen ukázkou, že ani silná ekonomika na to někdy nemusí mít. Nakonec i u nás se vždy zdravotnictví "platilo" přes obálky nebo protislužby a světe div se, funguje to úspěšně dodnes. Za dobrého doktora (medicíny ne práv:-) se dnes platí zlatem.

Odmítnutí "absolutizace" tržní ceny považuji za vaši osobní věc. Nejste nakonec jediný. Do bank chodí spousta lidí se znaleckým posudkem hodnoty domu a svoji představou o výši půjčky, ven zpravidla míří s deziluzemi.

Pokud někdo vyžene cenu čehokoliv nahoru a nikdo nekoupí, pak je cena nesmyslná, pokud někdo ale koupí, pak je cena cenou a je smysluplná ( a jsou i smysluplné veškeré náklady s tím spojené, neboť smyslem jejich vynaložení byl prodej ), totiž jde v takovém případě o směnnou hodnotu statku. Pokud tržní cenu snížíte zákonem na nižší cenu, můžete začít vydávat potravinové lístky nebo pořadníky. Pokud tržní cenu zvýšíte zákonem, musíte navíc zakázat konkurenci vstoupit do odvětví, případně zakázat nebo zdražit substituty. Obojí případy trh deformují, stává se neekonomický (plýtvá se zdroji).

Zákaz reklamy v některých oblastech podnikání je spíše ochranou slabších nebo souvisí s etikou, zvyklostmi na trhu někdy pak také se zábráněním konkurence. Že by bylo skutečným smyslem takové úpravy úspora nákladů dost pochybuji. Zakazuje snad skutečně něco advokátům nebo lékařům/pojišťovnám dát třetí osobě provizi za nového klienta/pacienta/pojištěnce, případně ho za nějakých lepších podmínek přijmout k sobě do kanceláře/ordinace ? A provize není nic jiného než marketingový náklad.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Snad jen na upřesnění - přesně to zakazuje čl. 32 ČAK etických pravidel. Mé mínění o rozumnosti tohoto ustanovení jest nevalné. Jistě by nepůsobilo dobře, kdyby advokát zaměstnával hordy naháněčů kšeftu, na druhou stranu pokud mi klient dohodí svého kamaráda jako dalšího klienta a já z toho mám výdělek značného rozsahu, pokládám naopak za neetické se nerozdělit.

n/a řekl(a)...

Souhlas, jen jsem to myslel obecně (nejen ČR). Čl. 32 to říká jasně, ale ne kvůli úspoře nákladů AK ale z důvodu obecně etických (bez ohledu, co si pod tím slovem kdo představuje).

P.S. : k ceně - opravdu si myslíte, že cena jako rozdíl mezních výnosů a nákladů není proutkařina ? Nejde mi ani tak o teoretické dovození, to by bylo na delší diskusi, ale o možné praktické použití.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Neřešil jsem praktické použití, ale korektní teoretický popis ceny.
Jinak pokud mne má ekonomická paměť neklame, pak cena není rozdíl mezi mezním výnosem a mezním nákladem, neboť tyto se ideálně rovnají.
Bavit se v podmínkách reálné ekonomiky o "správné ceně" mi skutečně přijde zcela neadekvátní.

Guy Peters řekl(a)...

Zatím jen ke správnosti ceny. Je zakázána cenová diskriminace. Četl jsem však přesvědčivý článek o tom, že není žádného důvodu neléčit bohaté pacienty za draho a chudé pacienty za lacino.

n/a řekl(a)...

Něco podobného existovalo i ve formě dvojích cen pro cizince a pro Čechy v hotelích. Podobné je to nakonec i v letenkách (prvních 10 letí za euro, ostatní jim to platí). Jen mi není jasné, jak bude někdo předem zjišťovat bonitu pacienta.

Jinak to, že za vyšší peníze dostanete lepší standard, rychlost, kvalitu, je realitou nejen v českém zdravotnictví již několik desetiletí.

Co je s tím za problém ?

Anonymní řekl(a)...

GP: Četl jsem však přesvědčivý článek o tom, že není žádného důvodu neléčit bohaté pacienty za draho a chudé pacienty za lacino.

Ano, pokud bohatší pacient dostane za více peněz lepší službu.

O.Neumann

n/a řekl(a)...

Zajímavější diskuse by byla o úhrada 30,- poplatku při návštěvě lékaře/lékárny z veřejných zdrojů.

Anonymní řekl(a)...

Velice zajímavá diskuse, zejm. ta část týkající se vůbec smyslu soutěžního práva... K tomu bych jen možná i takovou malou prosbu, jestli by nebylo na samostatné téma návrh zákona o významné tržní síle, resp. jeho obdoba v podobě novely zákona o cenách. Protože něco podobného platí na Slovensku od 1.1., nyní je již v rychleném řízení projednávána jeho poměrně zásadní novela, a to je teprve "maso" - tady už o nějakém trhu vůbec nedá hovořit.