sobota 17. ledna 2009

Může prezident odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy II?

V reakci na post Vojtěcha Šimíčka, který přinesl velmi zajímavé a obecné téma, jsem se pokusil napsat shrnutí, nakonec se mi z toho stal samostatný post. Základním argumentem V. Šimíčka pro pravomoc prezidenta smlouvu neratifikovat je, že „[p]odpis (resp. jeho absence) prezidenta republiky na mezinárodní smlouvě má však zcela jiný význam, než jako je tomu u vnitrostátního zákona.“ S tím lze samozřejmě souhlasit, protože podpis prezidenta republiky reprezentuje vůli státu přijmout závaznost smlouvy. Z této teze ovšem nijak neplyne, zda prezident republiky je povinen smlouvu schválenou parlamentem ratifikovat či nikoliv. Rovněž nesporné je, že prezident nemůže úvahy o protiústavnosti smlouvy činit sám, protože takovéto závěry může závazně činit pouze ÚS. Prezident republiky by tedy neměl proti ratifikaci smlouvy brojit tak, že tato je protiústavní, ale otázku postoupit ÚS, který jí posoudí (tak v diskusi Jan Kysela, se kterým se v tomto ztotožňuji).

Klíčovou otázkou je, zda prezident republiky může dle vlastního úsudku smlouvu neratifikovat. Jednoznačnou oporu pro Vojtěchův závěr, že prezident republiky může smlouvu neratifikovat z jiných (zejm. politických) důvodů, ovšem v jeho postu postrádám. Určité argumenty nicméně přidává diskuse. Zkusím se jimi ze svého pohledu probrat.

Jaký význam má argument, že ratifikaci provádí vždy prezident, přičemž tuto pravomoc nemůže přenést na vládu? Myslím, že tato norma připouští dvojí výklad (a event. další subtilnější varianty) – ratifikace jako automatismus v podmínkách parlamentního modelu státu, když vše podstatné (včetně úvah zda smlouva ano či ne) se děje předtím, v zastoupení prezidenta je smlouva sjednána a poté je parlamentem vysloven k ratifikaci souhlas, přičemž samotná ratifikace je jen slavnostním završením předchozího procesu (což je přístup můj), a naproti tomu závěr, že prezident má co do finálního rozhodnutí o ratifikaci silné postavení, a je tedy v jeho diskreci smlouvu ratifikovat či nikoliv (to je přístup V. Šimíčka).

Jazykový výklad čl. 63 odst. 1 písm. b): "[Prezident republiky dále] sjednává a RATIFIKUJE mezinárodní smlouvy; sjednávání [nikoliv ratifikaci] mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Ústava obsahuje několikero druhů norem týkajících se prezidentových pravomocí. Někdy z ní jasně vyplývá, že prezident něco udělat může, ale nemusí („má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon; právo udělovat amnestii; právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu; právo účastnit se schůzí vlády; právo vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti; Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky za v čl. 35 uvedených podmínek), někdy, že něco udělat nemůže (vracet Parlamentu ústavní zákony), někdy, co prezident udělat musí (čl. 73 odst. 3: Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme, obdobně čl. 75), výjimečně Ústava stanoví prezidentovi relativně přesné povinnosti, na jejichž porušení ovšem pamatuje alternativní normou (čl. 34 odst. 1). Zcela převážnou část pravomocí prezidenta ale tvoří ustanovení o tom, že prezident něco „činí“, tedy např. jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje soudce, soudce ÚS atd. Interpretací naposledy uvedených ustanovení možno dovodit možnost, ale též povinnost (srov. k tomu velmi zajímavé usnesení ÚS SR I. ÚS 39/93). Nemyslím si, že lze en bloc o všech ustanoveních, které hovoří o tom, co prezident „činí“, říci bez dalšího, že prezident v těchto případech má právo naprosté diskrece, nebo naopak že ve všech případech má povinnost takto postupovat. Každé takovéto ustanovení vyžaduje vlastní interpretaci, ovšem se zřetelem na princip, že kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně. Ústavě nutno dávat rozumný smysl, a tak prezident např. musí jmenovat „v rozumné lhůtě“ na uvolněný post soudce ÚS nového kandidáta, jakkoliv ústava nic takového explicite nestanoví. Opačný výklad by vedl k závěru o nutnosti „několikaletého čekání na volbu nového prezidenta“, který teprve soudce ÚS najmenuje (citaci D. Kosaře úmyslně a provokativně vytrhuji z jejího kontextu a dávám jí pro pobavení čtenářů do kontextu nového).

Žádné gramatické argumenty, které by celou věc řešily, proto v ústavě nevidím. Proto neplatí teze, kterou vyslovil D. Kosař, že explicitní znění ústavy dává prezidentovi pravomoc smlouvu neratifikovat (a tedy je nutno snést velmi silné argumenty pro vyvrácení „explicitního“ znění ústavy), protože žádný takový význam v ústavě prima facie obsažen není. Je tedy třeba přistoupit k dalším argumentům, které vykládají prima facie neurčité znění ústavy. Jde o zcela zásadní rozdíl ve výchozí pozici, přičemž V. Šimíček ani D. Kosař nesnesl žádný argument o tom, že ústava nějaký prima facie význam má.

Významným argumentem je to, že „prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády“ (P. Caban). Možno tedy argumentovat, že prezident by neměl projevovat svou politickou vůli teprve ve zcela finální fázi ratifikačního procesu (prezidentova politická vůle totiž byla reprezentovaná vládou již dříve), neboť ve finální fázi již disponuje jen možností event. otázku ústavnosti smlouvy předložit ÚS. Velmi hezky to shrnuje D. Čermák, pokud říká, že „[d]át prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný).“ Je to otázka, kterou zmiňuje již V. Šimíček v postu, ten z toho ale vyvozuje jen „nelogičnost“ postupu prezidenta republiky, který by event. hodlal smlouvu neratifikovat, jakkoliv předtím oprávnění sjednat smlouvu přenesl na vládu. Já z toho vyvozuji právní povinnost smlouvu ratifikovat, a to právě s ohledem na parlamentní pojetí vlády a odpovědnost vlády (na rozdíl od právní a politické neodpovědnosti prezidenta republiky).

Argumenty parlamentním modelem ČR
Mou tezí je, že v parlamentním systému není možné, aby měl prezident právo absolutního veta vůči smlouvě, kterou schválí parlament. Nejde sice o conditio sine qua non, tedy parlamentní systém zůstane parlamentním i v případě opačného řešení, je to ale významná presumpce. Myslím si tedy, že možnost prezidenta odmítnout ratifikaci by měla být zakotvena jasně, jinak se v případě dvojího možného výkladu uplatní presumpce povinnosti smlouvu ratifikovat. V situaci vícera možných prima facie interpretací jde totiž o významný systémový argument. Závěr, který prezentuje Vojtěch Šimíček, by ale v kombinaci s prezidentovou neodpovědností a specifickým postavením uvnitř moci exekutivní velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu. Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli parlamentu. To ale neznamená, že prezident nemůže činit v souvislosti s ratifikací politická rozhodnutí, např. rozhodnout o ratifikaci (event. Parlamentem schválené) LS až poté, co bude ratifikována všemi zbývajícími státy. Myslím si, že tuto možnost prezident má, neboť je uvnitř politické úvahy, kterou disponuje, a současně není úplnou negací vůle parlamentu, ale spíše její modifikací. Jinými slovy, v procesu ratifikace se může uplatnit i prezidentova vůle, která ale nemůže negovat vůli (v případě smluv podle čl. 10a dokonce ústavní většiny) parlamentu. Protože prezident republiky tradičně není toliko ceremoniář (což by se mělo uplatnit i v bodě, kde se z povahy věci ceremoniáři blíží - viz shora), je nutno také připustit jistou modifikaci pojetí ratifikace jako automatismu.

Dosavadní ústavní praxe
Velmi významný postřeh (na který paradoxně téměř nikdo kromě R. Zbírala nereagoval) z ústavní praxe (o kterém se přiznávám nemám vůbec ponětí) přináší K. Machová, podle níž v roce 2004 „odmítl prezident ratifikovat (resp. neratifikoval, s tím, že může kdykoli tak učinit) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal Parlament souhlas.“ Současně cituje výňatek z "vysvětlení" Kanceláře prezidenta republiky: „... Souhlas Parlamentu je však pouze obligatorní podmínkou ratifikace Ústavou vymezených mezinárodních smluv, nikoli ratifikací samotnou. Proto, je-li po hlasování Parlamentu zřejmé, že nějaká mezinárodní smlouva je předmětem odporu sice menšinové, ale nikoli nevýznamné části politické reprezentace státu, je třeba znovu uvážit, zda by taková smlouva i přesto měla být ratifikována. Tato pravomoc přísluší prezidentu republiky. ... Prezident republiky není při rozhodování o ratifikaci mezinárodní smlouvy vázán žádnou lhůtou."“

Bylo by zajímavé zjistit reakce relevantních politických aktérů – akceptovali tento krok jako ústavně možný? Nebo byla reakce jiná?

Další zajímavou otázkou by bylo, zda jde o jediný precedens, nebo se něco obdobného již v minulosti přihodilo? Jaké byly reakce parlamentu a vlády?

Nutnost odlišit právní povinnost, spojenou třebas i s lex imperfecta, a povinnost toliko politickou
V mém pojetí práva existuje i pojem lex imperfecta, tedy sankce není nezbytnou náležitostí právní normy. D. Kosař uvádí, že de constitutione lata jsou na neratifikaci přípustné jen 2 reakce: „dobrovolnou abdikaci takového prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového. Impeachment za realizaci oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě mi přijde jako alternativa hodně přitažená za vlasy.“ Souhlasím s tím, že impeachment je řešení ultima ratio, které v zásadě nepřichází v úvahu. Z toho lze vyvodit souhlas s tím, že zásadně platí Davidova prvá věta, aniž by z toho bylo možno vyvodit, že povinnost ratifikovat není povinností právní. Podotýkám, že Davidem opakovaně zdůrazňovanou „explicitně“ zakotvenou pravomoc ale v Ústavě nikde nevidím (k tomu viz shora). Protože je to on, kdo explicitním zakotvením argumentuje, tíží ho argumentační břemeno toto "zakotvení" prokázat.

Prvorepubliková zkušenost
V naší diskusi chybí též srovnání s prvou republikou. Jak se tehdy obdobná pravomoc prezidenta vykládala? Existoval případ, kdy prezident odmítl smlouvu ratifikovat?

Sám jsem si k tomu četl jen Weyrovo Ústavní právo, v příslušné pasáži je tam však jen přeříkávání ústavy, aniž bychom se dozvěděli, zda je ratifikace plně v diskreci prezidenta, je jeho povinností nebo zda platí jiná subtilnější varianta.

Naší diskusi zatím chybí též poctivé srovnání se systémy srovnatelnými systému našemu (např. Německo, Slovensko, Rakousko, Maďarsko). Když jsem sám nahlédl do komentáře ke slovenské ústavě k čl. 102 odst. 1 písm. a), nic tam k tomu není (Drgonec 2004)

214 komentářů:

1 – 200 z 214   Novější›   Nejnovější»
Tomáš Sobek řekl(a)...

Rozhodně jsme se posunuli o kus dál. Mám jen poznámku k jazykovému výkladu:

Ústava mluví o tom, že parlament dává prezidentovi SOUHLAS K ratifikaci. To naznačuje, že vůle k ratifikaci je primárně na straně prezidenta a parlament mu k tomu pouze dává zelenou.

Pokud mi někdo k něčemu dává souhlas, rozhodně to nebudu chápat tak, že to musím udělat.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlasím. Musíme to tedy brát v kontextu i s dalšími argumenty, zejména se sjednáním smlouvy v zastoupení prezidenta a s chápáním procesu ratifikace v jeho komplexu, jak naznačuji v postu. Podle mne jsou mé argumenty jen prima facie, výsledný význam tomu dává politická praxe, která utvoří prezidenta v tomto bodě spíše ceremoniálního, nebo naopak decizního.

Anonymní řekl(a)...

Významným argumentem je to, že „prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády“ (P. Caban). Možno tedy argumentovat, že prezident by neměl projevovat svou politickou vůli teprve ve zcela finální fázi ratifikačního procesu (prezidentova politická vůle totiž byla reprezentovaná vládou již dříve), neboť ve finální fázi již disponuje jen možností event. otázku ústavnosti smlouvy předložit ÚS. Velmi hezky to shrnuje D. Čermák, pokud říká, že „[d]át prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný).“

Například proto, že VK je demokrat a ne autokrat a chce před definitivním rozhodnutím dát šanci k veřejné diskusi. Kdyby bylo o LS referendum, nepochybuji, že by si k tomu sice řekl své, ale zařídil by se striktně podle jeho výsledků bez ohledu na vlastní názor.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

P.S.: Docela by mne zajímala ta debata, co by nastala, kdyby VK tehdy plnou moc k podpisu Topolánkovi a Schwarzenbergovi prostě nedal ...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad TS:

Tento výklad činí z ratifikace, která jen deklaratorním úkonem, formálním vyjádřením faktu, že byl završen proces vnitrostátního schvalování smlouvy, promítnutým do mezinárodního práva, rozhodnutí. I kdybych na tuto hru přistoupil (což bych, podotýkám, činil jen s velkou neochotou), nemohu ponechat stranou, že ratifikační pravomoc není jmenována v čl. 62 Ústavy a nelze ji tedy pokládat za výsadní pravomoc presidenta, ale za pravomoc vyžadující kontrasignaci. Dovedeno do důsledků, president by mohl odmítnout ratifikaci pouze tehdy, pokud by mu k tomu udělila souhlas vláda, a ta by za jeho rozhodnutí neratifikovat odpovídala. To mi připadá velice přitažené za vlasy a přidržím se proto these, že ratifikace není rozhodnutím.

Anonymní řekl(a)...

A do třetice, P.C. zapomíná na jednu věc: Co je prezidentská a co vládní smlouva neurčuje ústava, ale prezident, konkrétně jeho rozhodnutí č. 143/1993 Sb. Kdyby na to přišlo, prezident by mohl klidně přenést na vládu sjednávání všech mezinárodních smluv. Vláda by mu sice mohla odmítnout kontrasignaci, ale pak by mu zas mohla těžko vyčítat, kdyby jí on sem tam odmítl dát nějakou plnou moc něco sjednat.
P.H.

Anonymní řekl(a)...

Ale jinak děkuji za potvrzení, že odmítnout podpis prezident může a že za sporné považujete jen odmítnutí ratifikace. P.H.

Anonymní řekl(a)...

K Z. Kühnovi:
O případu neratifikované smlouvy jsem věděl. To, že na to vláda nijak nereaguje (roky 2004 a 2005 byla léty velmi slabých premiérů), po mém soudu souvisí se snahou v úřední agendě prezidentovi vyhovět a přít se s ním spíše na poli politické rétoriky. Když MZV předkládalo varianty vnitrostátního postupu při projednávání smluv ve II. a III. pilíři EU, zvítězilo pojetí plného ratifikačního procesu, byť jiné varianty dosti přesvědčivě argumentovaly ve prospěch přenesení pravomocí, což by znamenalo, že se pohybujeme spíše v prostoru čl. 10a a 10b Ústavy než čl. 49 a 63. Plný ratifikační proces měl v připomínkovém řízení menšinovou podporu, ale převážilo kategorické stanovisko KPR.

Souhlasím, že znění čl. 63 nám nevyjeví přípustnou míru prezidentova uvážení. Britská královna vydává stovky a tisíce aktů, ale ve většině případů je její diskrece nulová. Proč? Protože předchozí praxe dokládá ochotu vlády podat demisi na protest proti panovníkovým postupům. Není-li k disposici alternativní vláda, případně nechce-li se eventuální alternativní většina dostat k moci pomocí prostředků, jež se příště mohou snadno obrátit proti ní, neměl by kdo vládnout, což znamená ústavní krizi, kterou si Koruna nemůže dovolit.

Tak si představuji systémovou logiku fungování parlamentního systému. Je ale pravda, že toto pojetí ústavního práva je mnohem více propojeno s politickými reáliemi, než se u nás běžně přijímá. Dotkl se jej P. Hasenkopf připomenutím jmenování ministra Ratha. Nesouhlasím sice s tím, že je zde prezident notářem, protože právě při sestavování vlád může sehrát aktivní úlohu, a to včetně práva nejmenovat navrženého ministra (obecná shoda komentářové literatury), ale přesto je to příklad ilustrativní. Trvá-li totiž premiér na jmenování ministra, a prezident nepřesvědčí politickou a širší veřejnost o správnosti svého "veta", nezbývá mu než jmenovat a nepřipít si...

K T. Sobkovi:
Souhlasím v zásadě s pasivním chápáním role Parlamentu (souhlas není příkaz), jen nevím, zda fakticky ten souhlas není dáván vlastně vládě. Již v roce 1935 psal J. Krejčí o tom, že v demokraciích vůle činitele odpovědného při kontrasignaci fakticky překryje vůli toho neodpovědného. Je to ale úplně jiné pojetí kontrasignace než je původní pojistka proti panovníkovi, čehož se v podstatě drží KPR.

Obecně bych uzavřel, že je na jednu stranu užitečné si tyto otázky ozřejmovat, přesto mám dojem, že by snad bylo lepší, kdybychom si je nemuseli klást. Neotřelý způsob interpretace a realizace prezidentových pravomocí totiž předznamenal mj. prohrané soudní spory. S verdikty souhlasím, ale moc mne netěší, že byly nutné.

Jan Kysela

Anonymní řekl(a)...

Pane Kyselo,

mne NEZAJÍMÁ shoda komentářové literatury. Mne zajímá parlamentní většina vyjádřená v textu ústavy. Nemíním si ústavu překrucovat tak, aby se to Vám, mně nebo komukoli jinému líbilo. Pokud uvažujete tak, jak jste právě předvedl, tak sekněte s právem a dejte se na politiku.

Pavel Hasenkopf

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad PH

Význam textu není nějaká danost, ale je rozvíjen a zpřesňován ve směru jeho aplikace v praxi. (I tomu můžeme říkat normativní síla fakticity.)

PS. Na Vaše rady do života nikdo není zvědavý.

Karel Výborný řekl(a)...

Asi nemá cenu opakovat argumenty ohledně jazykového výkladu a výhrady k hermeneuticky parlamentárnímu vidění "světla ústavy" některých diskutujících, jen bych k článku dodal pár postřehů:

a) kde se vzal princip restriktivního chápání pravomocí ? Žádný takový princip z ůstavy nevyplývá a nějaké politologické doktrinální názory jsou nejen pochybné a utilitární, ale především zaujaté samotnou osobou vykladatele. Analogicky by mohl někdo vymyslet princip funkční hierarchie v oblasti zahraniční politiky a z toho vyvozovat, zda hlava státu něco musí nebo může. Princip "brzd a vzájemných kontrol" může sloužit oběma výkladům stejně dobře.

b) nelogičnost a nesystematičnost celé úvahy se pak projeví v myšlence, že prezident má za povinnost např. LS ratifikovat, ale současně se vyvozuje z textu nějakým obzvlášť rafinovaným způsobem, že může s podpisem takticky vyčkávat na ratifikaci ostatních států v rámci jakési "zbytkové" vůle a politické úvahy. Co když například Irsko bude analogicky s referendem čekat na ČR - musí podepsat ?

c) V úvaze je použito několika úhybných kroků stranu, např. "Ústavě nutno dávat rozumný smysl.." nebo "velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu". Nechám na každém, zda si do těchto výrazů spíše p.Kuhn neprojektuje své představy o parlamentním systému než že by mohly sloužit jako nějaký hodnověrný výkladový argument.

Na závěr jen dodám, že na základě zmiňovaného případu prezidentské neratifikace nic nebrání parlamentu upřesnit ústavu jakýmkoli směrem (právo nebo povinnost). Do této změny bych považoval jazykový výklad v praxi za celkem bezproblémový. Pokud ji ale změní/vyjasní jedním nebo druhým směrem, stále bude náš systém parlamentní.

Pavel Molek řekl(a)...

Věřím, že Jana Kyselu aspoň pro tento případ přesvědčila rozsáhlost a komplexnost zdejší diskuse o tom, že ani papír nemusí být dogma, a srdečně jej spolu s ostatními vítám na půdě blogu.

Jedním z důvodů tohoto nadšení (kromě jeho obvyklé citlivé ironie) je, že mě jeho (a to i historicky) první komentář donutil přehodnotit mou vlastní odpověď na položenou otázku, a to tím, že mě přesvědčil o nutnosti přehodnocení otázky.
Původně jsem si totiž i já položil otázku, zda pravomoc odmítnout ratifikaci prezident MÁ (silné ano) nebo NEMÁ (silné NE) a na základě argumentů odpovídajích těm Vojtovým jsem skončil - a přiznávám po pravdě, že se smutkem v oku, protože neratifikaci Římského statutu považuji za obdobné malicherné boření důstojného obrazu ČR v zahraničí jako hrozící stažení našich jednotek ze zahraničních misí - u silného ANO.

Díky třetímu bodu komentáře J. Kysely se mi však poněkud vrátilo spojité vnímání odpovědi, zapomněl jsem na binární uvažování (zamítá se*vyhovuje se), opustil jsem vizi prezidenta, který má v oblasti ratifikace mezinárodních smluv volné pole úvahy a libovůle, a skončil bych u pozměněné otázky, která by asi měla spíše znít: zda má prezident právo za daných podmínek neratifikovat mezinárodní smlouvu o zřízení Mezinárodního trestního tribunálu?

A na tuto otázku bych sám sobě po proběhnuvší diskusi patrně odpověděl: ne, alespoň pokud nenabídne vysvětlení, které bude možno za racionální označit i pohledem podhradí, jakkoliv si lze představit případy, kdy takové odmítnutí bude moci uskutečnit. Zatím jsem takové vysvětlení nezaregistroval. I takto vyložená norma si jistě do značné míry zachovává svou imperfektnost, nicméně budeme-li pokračovat v onom spojitém způsobu uvažování, lze říct, že ani ta imperfektnost není dokonalá, neboť jakkoli samotná neratifikace Římského statutu jistě nepředstavuje naplnění skutkové podstaty velezrady, tak na druhé straně kdyby někdy byla u nějakého prezidenta velezrada zvažována, může být taková nezdůvodněná neratifikace jednou z kapek, jež budou přihozeny na misky vah v jeho neprospěch...

Anonymní řekl(a)...

Pane Sobku,

mea maxima culpa, hluboce se omlouvám, čelem biji o zem, poníženě prosím o odpuštění, že jsem se dotkl Vaší ikony. Já za to nemohu, prostě říkám, co si myslím. A když máte tak rád rady do života, speciálně vám také jednu dám: Netvařte se pořád jak šíleně protivná princezna. Usmějte se taky občas. Podle 94,31 studie ze sta to lidi mají rádi.

S Vámi, doc. Kyselou a některými dalšími zde mám jeden zcela zásadní problém. Začnu zeširoka. Mám kamaráda, 6 let jsme spolu seděli ne na Pankráci, ale v jedné třídě. Myslím toho, se kterým jsme nehrávali pod lavicí piškvorky. Dodnes se pravidelně vídáme, bydlí jen o ulici dál. On za ta léta dospěl k poznání, že demokracie je k ničemu, vše jen brzdí, že jediné správné uspořádání je vláda aristokracie, taková vláda, kdy obyčejný plebs, jako my, nemá do vlády co kecat. A že rozpad Rakouska byla chyba. Já s ním nesouhlasím. Úžasná výhoda je, že on se se svým názorem nijak netají, já přesně vím, co si myslí on, a on přesně ví, co si myslím já, tudíž z našich debat politiku a právo prostě vynecháváme a bavíme se o ženskejch, historii (on je historik) a tak vůbec.

S vámi mám ten problém, že ve vás tuším taky takového rádobyaristokrata, člověka, co plebsu nevěří a nejradši by vše nechal na elitách a odbornících (za jejichž součást se považujete), ale otevřeně to, na rozdíl od mého kamaráda, nepřiznáte, a tváříte se jako děsný demokrat. To je pak těžká debata ... kdybych si byl jist, že to opravdu vidíte takhle, dál bych s Vámi nedebatoval, byla by to ztráta času.

Takže: Právo je nástroj uspořádání vztahů mezi lidmi a jeho primárním zdrojem (v demokracii) je právě vůle těch lidí. Právo určuje v posledku ten hnusný plebs, ne odborníci z univerzit. Úkolem odborníků z univerzit je toliko právo znát a své znalosti předávat dál, ale ani omylem není úkolem specialistů právo tvořit jinak než prostřednictvím svého volebního práva. Když už dojde na výklad, tak jen v tom nejkrajnějším případě a jazykový výklad musí mít absolutní přednost před všemi ostatními. A ještě: právo není hračka pro akademiky.

Na této tezi se buď shodneme, nebo se nemáme o čem bavit (tedy snad vyjma těch ženskejch). Bez urážky, nic osobního. To je podmínka sine qua non, pokud s tím nesouhlasíte, jste pro mne nepřítel demokracie a tedy i současného státu.

Pokud se neshodneme, nečtěte dál.

Teď k věci:

Každý student 1. semestru právnické fakulty by měl vědět, že oznamovací způsob v právní řeči rovná se rozkazu.

Takže věta "prezident na návrh předsedy vlády jmenuje" rovná se "prezident na návrh premiéra musí jmenovat, nemá diskreci". Kdyby ústava chtěla, aby diskreci měl, stálo by tam "prezident na návrh premiéra může jmenovat", či v tomto případě bych raději zvolil formulaci "po dohodě s premiérem jmenuje", aby bylo jasné, že cílem je vždy nějaké jmenování. Že celá řada dnešních legislativců tyhle jemné nuance neovládá a vymlouvá se raději na to, že v právním textu se nedá udržet jednotný styl od A do Z, to je chyba těch legislativců, ne práva. Jiný můj kamarád, ten, se kterým jsem pod lavicí piškvorky hrál (poslední rok už na lavici), je dnes vedoucím jedné katedry češtiny, a pokud jde o jazyk, dám spíše na něho než na Vás. Dnešní právní jazyk, to je prostě bída a zoufalství. Protože jsem ve Sněmovně 5 let dělal, vím, že při spoustě pozměňováků je nadlidský úkol formu udržet, ale vím také, že je to i chyba legislativců. Jsou i tací, kteří jednotnou formu udrží ...

Btw, právě tohle byl ten argument, který měli zastánci povinné ratifikace uvést, jediný solidní argument: Ústava říká "ratifikuje", ne "může ratifikovat". Abych jim ušetřil práci, hned ten argument vyvrátím opět poukazem na to, že zde prezident není žádným návrhem vázán, protože žádný návrh neexistuje - rozkazování je zde tudíž out, či jinak: rozlišování mezi může a musí ratifikovat nemá smysl.

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Původně jsem s tím nechtěl obtěžovat, ale Pavel Molek mě k tomu přímo donutil. :)

U otázek, zaměřených na konání A vs. zdržení se A, platí princip binárnosti, ať už se to někomu líbí, nebo nelíbí. Buď udělám A, nebo neudělám A, tertium non datur.

Změna, kterou Jan požaduje, ve skutečnosti nespočívá v opuštění principu binárnosti, ale v upřesnění otázek.

Na otázku "Má prezident za všech okolností povinnost ratifikovat?" Jan odpoví, že NE. Je to tvrdé NE.

Na otázku "Má prezident v krajním případě oprávnění neratifikovat?" Jan odpoví, že ANO. Je to měkké ANO. Proč? Protože otázka není precizně formulovaná.

Otázky bychom mohli (a měli) dále upřesňovat, ale na binární struktuře ANO-NE to nic nemění.

Anonymní řekl(a)...

Pavel Molek:

Ještě jednou: Prezident proti ŘS nic zásadního nemá. Neodmítl jeho ratifikaci. Nemůže ale ignorovat fakt, že vláda tvrdí, že ta smlouva je v rozporu s ústavou. Mně to přijde absurdní, aby vláda žádala ratifikaci něčeho, o čem sama tvrdí, že je to protiústavní. Schválně, co byste v takové situaci udělal na prezidentově místě Vy?

P.H.

P.S.: Můj osobní názor: ICC je zbytečný, protože všichni víme, že v MEZInárodních vztazích určuje právo vítěz. Občas i ve vnitrostátních vztazích. Je dvojnásob zbytečný, pokud smluvní stranou nejsou velmoci, které jediné mohou fungovat jako jakási mezinárodní policie a dodávat soudu obviněné. A do třetice, považuji osobně za šílené, že současný hlavní žalobce se ostře vymezuje vůči USA, což dal najevo i během své oficiální přednášky v Praze - rozhodně tím neprospívá tomu, aby USA změnily názor a staly se stranou ŘS.

Nic z toho však není důvod pro odmítnutí ratifikace. A opravdu bych to nepolitizoval a uvalil bych na toto téma embargo až na další. Jménem civilizace :-)

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad P.H.

Vy tvrdíte, že podle jazykové konvence "ratifikuje" znamená "musí ratifikovat", ale protože v tomto případě chybí návrh, tak se ona konvence nepoužije. Ale stejně tak jste mohl říct, že tato konvence obecně neplatí, což dokládáte tímto protipříkladem.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Místo "obecně neplatí" jsem měl napsat "neplatí obecně". ;)

Teken řekl(a)...

Ad PH

Domnívám se, že pozitivistické pojetí demokracie, založené pouze na vládě lidu(které jste nastínil, jako protipól "aristokracii"), je s ohledem na události v totalitních státech v naší zemi naštěstí překonáno. Kromě toho, právo je spoluutvářeno a dotvářeno i mocí soudní, která je reprezentována odboríky. Proto s Vaší premisou nesouhlasím.

M.H.

david kosar řekl(a)...

Omlouvám se všem přítomným a hlavně Zdeňkovi, ale k odpovědi se dřív než v úterý nedostanu. Na net jsem se dostal na moment až teď, dnes mám jiný program a zítra přednáším na JA SK.

Jinak obecně považuji Zdeňkovu reakci za velmi přesvědčivou, a proto mi přijde nekorektní na ní reagovat nějakou kratičkou poznámkou.

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se přítomným za off topic příspěvěk (a předpokládám jeho smazání), ale tohle mi nedá:

http://www.news.delnickelisty.cz/NSS.pdf

Je škoda, že tu k tomu není nyní žádná diskuse, o LS před ÚS tu toho bylo předem spousta.

Mgr. Milan Klíma

Guy Peters řekl(a)...

Několik poznámek. Jazykový výklad: "Ratifikace" je stvrzení (doslova "učinit pevným, jistým, určitým"). Pokud by ratifikace byla ve skutečnosti rozhodnutím, je to proti smyslu tohoto slova.

Co se týká zmocnění ke sjednání. Mandatář přeci může překročit plnou moc. Zde například mohl premiér sjednat něco, co bylo v rozporu s přáním mandanta. Proto ratifikace, aby excess ze zmocnění ratifikován nebyl.

A konečně osobní poznámka. Nechápu, proč jsem nejprve ostouzen jako laik (i když je pravda, že na PF UK učím Jiné právo (sic! :-) než ústavní), když mi posléze autor dá za pravdu: "Myslím si tedy, že možnost prezidenta odmítnout ratifikaci by měla být zakotvena jasně…"

Jinak souhlasím s thesí, že již dnes má český ústavní systém velice výrazné polopresidentské prvky. Pokud by president republiky směl odmítnout ratifikovat mezinárodní smlouvu čistě na základě své diskrece, byla by zřejmě přeměna parlamentního systému na polopresidentský završena.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K panu Petersovi: Pozor, moje citovaná věta má pokračování, takže takto je vybraná z kontextu. Já řikám, co se stane, pokud možnost prezidenta republiky neratifikovat není jasně dána (a opakuji, že se shoduji s V. Šimíčkem, že naše ústava je svými formulacemi naprosto normální, jakkoliv neustále slýcháváme žurnalistickou zkratku, že na naší ústavě je prý něco divného).

Obecně si myslím, že celé téma vzbuzuje tak velké interpretační problémy ne proto, že by text ústavy byl pochybený, ale s ohledem na nedostatek ústavních konvencí.

Musím říci, že hodnocení T.H. o ČR jako parlamentní republice s relativně silným prezidentem sdílím (viz můj společný článek s J. Kyselou tady citovaný), toto hodnocení je však dáno nikoliv jen textem, ale též dosavadní ústavní praxí. Představme si paralelní historii ČR, kde se v roce 1993 stane prezidentem někdo, kdo bude chápat prezidentskou funkci jako čistě ceremoniální (kladeč věnců), veškeré zahraniční projevy si nechá schvalovat od premiéra, členy ČNB jmenuje ze seznamu kandidátů sestaveného premiérem (to by byla samozřejmě praxe contra constitutionem) atd. Naříkám, že něco takového plyne z textu ústavy, pokud by se ale v naší alternativní historii během řekněme deseti let taková praxe utvořila, asi bychom přistupovali jinak i k výchozím bodům celé diskuse. Protože ale současná situace je jiná, ani já nevykládám prezidentské pravomoci jako čistě ceremoniální, a proto jsem spíše přivržencem subtilnějších čtení možností ratifikace (viz třebas i můj příklad s čekáním na výsledek referenda v Irsku). Stále si ale myslím, že prezidentova pravomoc nezahrnuje možnost negovat vůli parlamentu a vlády, z čehož plynou mé závěry (připouštím ale možnost vytvoření odlišné praxe).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk Kühn

Myslel jsem, že jsme se shodli na tom, že neratifikace neznamená negaci souhlasu k ratifikaci.

Osobně bych úplně vynechal používání výrazu "negovat vůli parlamentu". Dovolení totiž nelze porušit.

btw. V USA se diskutují podobné problémy.

"The executive’s power to make treaties is not unlimited of course, because ratification requires Senate approval; but the latter is a much weaker form of legislative control than in the ordinary creation of federal law."

K tomu autoři dodávají, že pokud jsou takto přijímány smlouvy, které regulují, jak se má stát chovat ke svým občanům na svém území, pak to znamená "a reallocation of power away from the legislative branch that is suboptimal from the standpoint of constitutional design and perhaps contrary to the intentions of the framers of the constitution as well."

R. POWELL, A. BUCHANAN, "FIDELITY TO CONSTITUTIONAL DEMOCRACY AND TO THE RULE OF INTERNATIONAL LAW", in: Routledge Handbook of International Law, New York 2009, str. 264.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K TS: Je to řečeno ve zkratce, v podstatě jde o to, co tu naznačil již s odkazem na prvorepublikovou literatura Jan Kysela, tedy komu se vlastně dává souhlas. Pokud je ale ratifikace chápána jako slavnostní a ceremoniální završení, nebo jak bylo řečeno shora, "stvrzení" vůle toho, kdo sjednal, a toho, kdo schválil, lze vskutku hovořit o negaci vůle jak parlamentu, tak vlády (o negaci toliko ve vztahu k souhlasu parlamentu ale hovořit nejde, v tom máš naprostou pravdu).

Guy Peters řekl(a)...

Moje věta byla také vytažena z kontextu. Nenapsal jsem, že česká ústava má špatnou úroveň, protože nemá výslovnou úpravu případu, kdy president republiky odmítne ratifikovat, ale protože je kusá obecně, tj. neřeší otázky, které by řešit měla, a naopak upravuje věci, které by řešit neměla. Příkladem je čl. 18 odst. 1 i. f. a odstavec 2 i. f. ústavy. Nicméně obecně nesdílím Ceplovu a Vaši thesi, že ústava může být stručná. Ne každý stát je Anglií, kde ústavu nepotřebují. Postkommunistický stát potřebuje jasná psaná pravidla a teprve pak může rozvíjet "jiné právo". Je velkou chybou, že nový občanský zákoník vzniká teprve dnes. Vinou toho jsme 20 let do značné míry řešili pseudoproblémy. Rovněž ÚS by odpadlo mnoho práce, kdyby ústava byla napsána lépe.

Problém všech polemik je, že psané slovo může vést k nepochopení. Na druhou stranu to nevidím jako tragédii; zásluhou Vaší i doc. Kysely jsme se v poznání problému posunuli mnohem dále. Teď by to ještě chtělo tu mezinárodní komparaci, čímž však nechci úkolovat právě Vás, je to spíše na nějaký seminář z ústavního práva.

Anonymní řekl(a)...

Pojetí "završení" jsem vám vyvrátil už o 4 patra níž.

Koncepce "já, prezident, žádám o souhlas s něčím, co jsem sjednal", padne v okamžiku, kdy se prezident rozhodne přenést sjednávání mezinárodních smluv na vládu en bloc a začne si ke sjednání smlouvy vyhrazovat jen ad hoc. Nejpozději v ten moment argumentace založená na "když to sjednal, tak proč to odmítá ratifikovat?", padá.


Pokud jde o LS, kdyby ji prezident byl odmítl sjednat, znemožnil by národu se k LS vyjádřit - na podzim 2007 ještě nebylo jasné, zda bude nebo nebude u nás kvůli LS referendum. A věřte mi to nebo ne, VK není autokrat, aby něco zamítl takhle šmahem (i když právo by na to v tomto případě měl). Že se národ rozhodla odstavit vláda a vystačí si v tak zásadní věci s parlamentním souhlasem, to je věc druhá.

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk

Ústava říká, že parlament dává souhlas k ratifikaci, a také říká, že ratifikuje prezident.

Honza Kysela přichází s názorem, že parlament ve skutečnosti nedává souhlas prezidentovi k ratifikaci, ale vládě ke kontrasignaci. Takže neratifikující prezident se vzpírá vůli vlády, posvěcené souhlasem parlamentu.

Ale ruku na srdce, tohle vypadá jako účelová konstrukce, jak nasimulovat power play. ;)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K TS: poctivě přiznávám, že jsem nečetl Jenem Kyselou citovanou prvorepublikovou práci J. Krejčího, ale chápu logiku této úvahy (ta je dána právě principem kde není odpovědnost, nutno vykládat restriktivně ve prospěch pravomocí orgánů politicky odpovědných). Myslím si, že klíčovou otázkou nyní je přesně pochopit, jak vnitrostátní ústava chápe proces ratifikace MS.

V každém případě by určitě mezinárodní i historická komparace stála za úvahu. Třebas jí někdo další podá (to je ostatně i smysl diskuse na blogu).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Váš simplistický výklad nutně vede k závěru, že president musí udělit milost, protože i v tomto případě je v Ústavě prostý indikativ.

Pokud jde o úkony, které nejsou ze strany presidenta rozhodnutím, ale mají deklaratorní roli (podepisování zákonů, ratifikace mezinárodních smluv), je zřejmě nutno za velezradu považovat každý případ, kdy tak president neučiní, ač je k tomu povinen. Výklad některých theoretiků, že nepodepsaný zákon přesto platí, se v tomto světle jeví jako neudržitelný.

Anonymní řekl(a)...

Pane Pecino, neztrapňujte se a čtěte mě pořádně.

V případě milosti jedná prezident BEZ NÁVRHU, z vlastní iniciativy. Proto ho nemá kdo úkolovat a povinnost se tam prostě nevejde.

P.H.

P.S.: Jen mne mrzí, že si pořád pletu Vás a kolegu Sobka - Tomáš jako Tomáš - ale už to pomalu začínám rozlišovat.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad TP

Takže podle Vás parlament dává prezidentovi souhlas k tomu, aby splnil svoji povinnost. :)

Karel Výborný řekl(a)...

K GP "Je velkou chybou, že nový občanský zákoník vzniká teprve dnes. Vinou toho jsme 20 let do značné míry řešili pseudoproblémy. "

Je to tedy OT, ale nemyslíte, že po jeho případném schválení se budou řešit úplně stejné problémy a nakonec se dostaneme k frekvenci 10 novel OZ za rok? Při naší dosavadní frekvenci 1 revoluce za každých 20 let je otázka, zda to má ještě vůbec smysl a chvíli nepočkat :-)

Petr Bříza řekl(a)...

Musím se přiznat, že komentář Jana Kysely mne taky nahlodal, ale přesto se kloním k názorům, které zde prezentoval hlavně David Kosař a Tomáš Sobek (a souhlasím i s některými argumenty Pavla Hasenkopfa).

Myslím, že především komentáře Tomáše Sobka pod tímto postem dokazují, Zdeňku, že výhoda jazykového výkladu opravdu stojí na straně příznivců prezidentovy diskrece ve věci ratifikace. Souhlas zkrátka není pokyn ani příkaz. Konstrukce, že souhlas je dáván vládě ke kontrasignaci mně přijde skutečně trochu přitažená za vlasy. Vždyť co je to vlastně kontrasignace? Není to též forma souhlasu či přijetí odpovědnosti za akt prezidenta?

Pak by to znamenalo, že Parlament dává souhlas vládě k tomu, aby dala prezidentovi souhlas k ratifikaci. Ať na to koukám, jak chci, tu prezidentovu povinnost z toho vyčíst nedokážu.

Jinak samozřejmě, že platí, že prezidentova diskrece nemůže být absolutní a neměl by se tedy chovat svévolně, ale to by se mělo vztahovat k jakémukoliv úkonu ústavního činitele. Pokud má však prezident aspoň trochu racionální důvod, proč neratifikovat, pak tak činit nemusí. Skutečnost, že LS nebyla odmítnuta Irskem v referendu je důvodem, který požadavek racionality dle mého naplňuje měrou vrchovatou, ale dovedu si představit i důvody mnohem subtilnější.

Taky je třeba si uvědomit, že možnost neratifikace je pravomoc, kdy prezident něčemu pouze brání (zachovává tím tedy status quo) než by něco aktivně měnil. A i v tomto směru je třeba číst význam té pravomoci.

Vzhledem k roli prezidenta podle Ústavy první republiky (teď nemám na mysli jen její text, ale i obsah, který mu svým chováním (ostatními aktéry akceptovaným) dával prezident Masaryk) si dovedu představit, že bylo úmyslem otců české Ústavy dát neodpovědnému prezidentovi takovouto pravomoc v rámci systému checks and balances.

Ostatní zde či pod Vojtovým postem řekl již David Kosař, tak to nebudu opakovat, pouze se k tomu plně připojuji.

Petr Bříza řekl(a)...

Omlouvám se a opravuji:

"Skutečnost, že LS BYLA odmítnuta Irskem v referendu..."

Tomáš Pecina řekl(a)...

Takže podle Vás parlament dává prezidentovi souhlas k tomu, aby splnil svoji povinnost. :)

Já tu Ústavu nepsal, nemusíte mě hned chytat za slovíčka… :-)

Parlament dává presidentovi souhlas, aby svým aktem dovršil proces vnitrostátního přijetí mezinárodní smlouvy. Ve skutečnost nejde o souhlas, ale o příkaz, jen to ústavodárce vyjádřil vznešeněji.

Tomáš Pecina řekl(a)...

si dovedu představit, že bylo úmyslem otců české Ústavy dát neodpovědnému prezidentovi takovouto pravomoc v rámci systému checks and balances

Já tedy ne.

Tomáš Pecina řekl(a)...

V případě milosti jedná prezident BEZ NÁVRHU, z vlastní iniciativy. Proto ho nemá kdo úkolovat a povinnost se tam prostě nevejde.

Ovšemže výklad, že by president musel vyhovět každé žádosti o milost, je absurdní, nicméně na vašem místě bych byl opatrnější se závěry, co ví každý student 1. semestru o použití indikativu. Není to tak, jak tvrdíte.

Anonymní řekl(a)...

Jen malé upřesnění. Nemyslel jsem, že Parlament dává souhlas ke kontrasignaci. Zmínka o vládě se vztahovala spíše k tomu, že prezident republiky je svým ratifikačním aktem součástí realizace vládní politiky než nositelem politiky prezidentské.

Jan Kysela

Anonymní řekl(a)...

Jan Kysela:

Začínáme se dostávat k podstatě věci. Prezident není součástí vládní politiky. Ale spolu s vládou vytváří zahraniční politiku. A navzájem se mohou zablokovat: prezident může odmítnout vládě něco sjednat či ratifikovat, vláda zas může odmítnout prezidentovi kontrasignaci. Vychází to z myšlenky, že když se prezident a vláda na zahraniční politice neshodnou, je lépe zachovat již dosažený status quo než dělat krok bez dostatečné politické podpory a jeden druhému něco vnucovat - vnucené věci nikdy nedělají dobrotu. Když budete s manželkou bydlet v Praze a budete se chtít odstěhovat do Plzně a ona do Brna, ona bude ostře odmítat Plzeň a Vy zas Brna, bude nejlépe nehádat se, zachovat status quo a zůstat v Praze.

Takže ani prezident, ani vláda se v zahraniční politice nemohou utrhnout ze řetězu a udělat něco jeden bez druhého. Navíc platí, že jednou přijaté mezinárodní závazky lze mnohem obtížněji odestát, než závazky vnitrostátní.

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

ad Karel Výborný. Nechcete mi poslat svůj e-mail? Je to na obsáhlejší reakci a nechci odvádět debatu jinam.

Karel Výborný řekl(a)...

ad GP : kontakt jsem zaslal

ad PH : Mám jen dvě malé připmínky.
a) Cit. "je lépe zachovat již dosažený status quo ...." to přeci není pravda. Dobro nelze obecně dovodit od zachování nebo změny statusu. Váš příklad se také podstatně změní, pokud budete bydlet v Praze, on chce do Brna a on do Vídně. Zde by status quo byl zlem.

cit "" mezinárodní závazky lze mnohem obtížněji odestát než vnitrostátní"". Zpravidla lze smlouvy jednostraně vypovědět a v dokonalejším případě dělat, že druhá strana lže. Naše historie nakonec spíš ukazuje, že opravdu důležité mezinárodní smlouvy jsou spíše takovou trapnou ozdůbkou, na kterou není potřeba hledět, kdyby mělo dojít k plnění druhé strany.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ale spolu s vládou vytváří zahraniční politiku.

Nic takového jsem z Ústavy nevyčetl. Můžete argumentovat toliko ústavními obyčeji, podle nichž se skutečně může silný president o něco takového pokusit, fakticky ovšem za hranicí ústavnosti (praeter constitutionem).

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina:

Ale to je váš problém, ne můj. V okamžiku, kdy si každý ústavu vykládá, jak se mu to zrovna hodí, musíte počítat s tím, že to udělá i druhá strana. Jakmile se odpoutáte od textu a začnete filozofovat, jakmile začnete text rozmělňovat, splachujete právní jistotu do záchoda a z práva děláte sázku do loterie.

Co se týče mého výkladu, určitě má pevnější základ, než Vaše ústavněprávní fantasmagorie.

Dobrou noc.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Získávám určitou alergii na váš subtilní způsob vyjadřování názoru, nicméně přejdu to a pouze poznamenám, že můj výklad se pokusil uvést do praxe premiér Paroubek, který naznačil, že Ústava mu dává právo schvalovat presidentovi zahraniční cesty (což má pravdu).

Pokud se dostane do úřadu slabý president, vznikne (ústavně žádoucí) situace, kdy vláda bude presidentovi nejen schvalovat cestovní program, ale i každý položený věnec a každý jednotlivý projev. Bylo by dobře, kdyby se tak stalo a bylo to precedentem, protože současný stav, kdy si president osobuje pravomoc nejen presentovat vlastní názory jako názory státu, ale dokonce i rozhodovat o odmítnutí řádně přijatých mezinárodních závazků České republiky formou odmítnutí ratifikace, je IMHO dlouhodobě neudržitelný.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Možná trocha důvodovky k vládnímu návrhu ústavy:
"Podle návrhu ústavy je Česká republika parlamentní demokracií. ... Jestliže jde o parlamentní demokracii, pak svým významem Parlament dominuje nad výkonnou mocí, zejména vládou, která je mu ze své činnosti odpovědna. Tím se navazuje na tradice, jejichž kořeny jsou v období první republiky. ... Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Jen část působnosti výkonné moci náleží pouze prezidentu republiky, aniž by potřeboval k rozhodnutí v jejím rámci kontrasignaci předsedy vlády. Jde však o rozhodnutí tradičně patřící prezidentu republiky nebo rozhodnutí, kdy je prezident republiky vázán samotným návrhem předsedy vlády (jmenování a odvolávání členů vlády), či rozhodnutí v době krize, kdy vláda neplní svou funkci. Tedy s výhradou Čl. 62 veškerá výkonná moc náleží vládě."

Důvodová zpráva pak klade velký důraz též na čl. 63 odst. 4, podle něhož za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Anonymní řekl(a)...

Z vířící diskuse se zdá, že je snad na čase malá psychoanalytická odbočka:

Slovinský filosof Slavoj Žižek podal v knize Mor fantazií zajímavou teorii „obscénního zákona“. Podle této teorie pro to, aby správně fungoval psaný zákon, musí nutně existovat a být „dodržován“ zákon protichůdný, nepsaný: musí tu existovat určitá míra odporu, která pomáhá identifikovat společenství (tak jako určité společenství stmeluje sdílené vědomí spáchaného zločinu např.), a konečně tím podpírá smysl psaného zákona, lacanovského Symbolična. Žižek v té souvislosti podává – pro českého čtenáře zvlášť malebný – příklad Švejka, který, právě přesným a nadmíru horlivým vykonáváním příkazů nadřízených, vyvolával v daném společenství pouze naprostý zmatek. Vcelku jsem rád, že prezident často "nedrží" lidovou tradici a zároveň tak podporuje Symbolický řád národa, tedy zákon sám. :-)
Petr Švéda

Tomáš Sobek řekl(a)...

Vláda odpovídá za ratifikaci, protože ta vyžaduje její spolupodpis. A contrario, za neratifikaci vláda neodpovídá, protože zdržení se ratifikace (jakožto nekonání) žádný podpis (tedy ani její spolupodpis) nevyžaduje.

Karel Výborný řekl(a)...

K důvodovým zprávám obecně : vykládá se zákon podle toho, jak se sebeprezentoval v textu předkladatel nebo jak to myslel zákonodárce při schvalování nebo podle smyslu schváleného textu zákona, jak ho chápeme dnes?
Přikláněl bych se k té poslední variantě, jinak zabředneme v subjektivních dojmech a dohadech o minulých přáních třetích osob.

Anonymní řekl(a)...

Ale no tak, pane Pecina, co to má být, ústavně žádoucí výklad? Vy jste ústava? :-)

Ten můj výklad má jednu přednost: nemá žádný problém s textem ústavy a perfektně do něj zapadá. Nepotřebuji na jeho podporu tvrdit, že černá je bílá, ale trochu do modra s medvídkem uprostřed.

Těší mne, že na mne máte alergii, kdybych Vám byl sympatický, znamenalo by to, že dělám něco špatně.

P.H.

Jakub Malinovský řekl(a)...

K diskusi: Ze zde předložených argumentů mě přesvědčily ty Davida Kosaře, Tomáše Sobka a z velké části i Pavla Hasenkopfa.

Při pohledu na text Ústavy je logičtější jejich výklad souhlasu. Tvrdit opak již vyžaduje značnou práci si přizpůsobit situaci požadovanému výsledku.

Milan Klíma: Taky mi to tu chybí, k tomu bezobsažnému vládnímu slohovému cvičení bych měl hned několik komentářů.

Zdeněk Nový řekl(a)...

Ad P.H.:

Velice obdivuji, jak umíte psát(a jistě i mluvit) o široké škále témat - od správného výkladu práva až po mezinárodní trestní právo (ostatně stejně jako náš pan prezident).)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vláda odpovídá za ratifikaci, protože ta vyžaduje její spolupodpis. A contrario, za neratifikaci vláda neodpovídá, protože zdržení se ratifikace (jakožto nekonání) žádný podpis (tedy ani její spolupodpis) nevyžaduje.

Zde nejde o zdržení se, ale o průtah. Veřejné právo obecně neužmožňuje, aby se orgán veřejné moci zdržel splnění své povinnosti; neratifikaci by tudíž bylo nutno posoudit jako (negativní) rozhodnutí presidenta.

Anonymní řekl(a)...

TP:

To byste nejdřív musel doložit tu povinnost.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Povinnost vyplývá z absence diskreční pravomoci. Přes ne zcela srozumitelnou dikci Ústavy (cf. "souhlas") spolu se Z. Kühnem tvrdím, že povinnost presidenta ratifikovat MS je stejného druhu jako povinnost podepsat přijatý zákon nebo povinnost předsedy senátu podepsat v prvopise rozsudek, byť neodpovídá způsobu jeho hlasování a není v souladu s jeho názorem.

Mám pocit, že stejně jako u jmenování justičních čekatelů si současný president přisvojil rozhodovací pravomoc, která mu nepřísluší, prostě tím, že určitou povinnost nesplní. To pokládám za neslučitelné s principy veřejného práva.

Anonymní řekl(a)...

Protože tu povinnost prostě nemá.

Ale jinak děkuji za vysvětlení, že ten kruh je ve skutečnosti kvádr.

A o kdyby tu povinnost nakrásně měl, když ÚS mohl říct, že svrchovanost státu je vlastně její opak a napříště tak budeme nazývat pouhou autonomii, proč bych já nemohl říct, že to, čemu vy říkáte povinnost, je ve skutečnosti právo.

Nějak se to šolichání práva podle toho, jak se to zrovna hodí, začíná otáčet proti vám.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Jelikož se patrně neshodneme, osměluji se za sebe provést malé shrnutí, protože mnoho nového již nevymyslím. S využitím klasifikace navržené p. Hasenkopfem bych rozlišil tři skupiny interpretů:

1. demokraté - podřizují se vůli demokraticky legitimovaného ústavodárce vtělené do jednoznačného textu ("ratifikuje" jasně znamená neomezenou diskreci);

2. elitáři s mínusovým znaménkem (v zásadě samozvanci a zaprodanci) - nezdá se jim, že z textu plyne, zda je ratifikace právem, či povinností prezidenta, proto pátrají po dalších argumentech ve prospěch nějakého řešení v systému Ústavy. Z důvodů výše uvedených se domnívají, že roli prezidenta (svého druhu notář) svědčí v zásadě ratifikovat (někteří myslí, že vždy, jiní, že v mezních případech ne);

3. elitáři s plusovým znaménkem - od předchozích se liší tím, že prezidentu přisuzují významnou roli v síti checks and balances, takže prezidentská smlouva je pro ně výrazem shody vlády, Parlamentu a prezidenta, a to vždy jako politických aktérů (nikdo není notářem).

S "demokraty" nesouhlasím, protože posuzovaný text za jednoznačný nepovažuji. Proto je třeba jiných argumentů, které "demokraté" odmítnou kvůli zneužitelnosti (každý si v systému Ústavy může najít, co chce), takže nás vrátí k textu, jenž se tím ale jednoznačnějším nestane.

Mezi elitáři rozhodne praxe, v lepším případě bez zásahu ÚS. Např. ve Francii prezident Mitterand v polovině 80.let usoudil, že podepisování některých aktů ministerské rady znamená jejich původcovství. Kvůli politickému souhlasu nařízení nepodepsal a okolí to akceptovalo: nařízení neplatila. Stejnou formulaci obsahuje španělská ústava, aniž by se král považoval za tvůrce nařízení. Podstatný tedy není jen text, ale též kontext.

Na závěr: Za úplné odtržení textu Ústavy od praxe, konvencí apod. považuji teorii jednání na návrh, jíž se zjevně míní jednání na návrh Ústavou zmíněný (jmenování ministrů, 3. premiéra, funkcionářů NKÚ). Po mém soudu nejsou kompetence prezidenta věcí jeho libovůle či kratochvíle; příspívá jejich pomocí k vládnutí a správě státu. Obvykle jedná na návrh (jmenování velvyslanců, soudců, generálů, ratifikace atd.), neboť to ani nejde jinak (sám vybírá soudce?). Důsledkem teze o návrhovém jednání pak je např. nepodepisování nevetovaných zákonů, jež považuji za protiústavní.

Jan Kysela

Zdeněk Kühn řekl(a)...

I já už toho mnoho nevymyslím, proto zkusím rovněž za sebe shrnout, k čemu tato diskuse zatím dospěla. Text ústavy připouští výklad, podle něhož prezidentova úvaha ratifikovat či ne je plně na něm (nic jiného jsem ani ve svém postu netvrdil). Není to ale nutný význam tohoto textu. Alternativní význam je chápání ratifikace jako závazné stvrzení toho, co se stalo předtím (více méně formální podpis, o kterém bylo rozhodnuto sjednáním smlouvy a hlasováním parlamentu). Argumentace slovem "souhlas" je sice relevantní, nicméně T. Sobek se mýlí v tom, pokud říká, že "Ústava mluví o tom, že parlament dává prezidentovi souhlas k ratifikaci". Ústava říká, že parlament dává souhlas k ratifikaci, nikoliv komu ho dává. Není vůbec vyloučeno, že souhlas dává komora navrhovateli, nikoliv prezidentovi (srov. část 15 zák. č. 90/1995 Sb., ani tam se sice neříká, komu se dává souhlas, je ale jasné, že navrhovatelem není prezident, ale vláda). Otázka, komu se dává souhlas k ratifikaci, není otázka, kterou lze vyřešit textuálně, ale jen pochopením procesu ratifikace. S názorem, že souhlas se dává vládě, protože ta je odpovědná za formování zahraniční politiky, nepřišel Jan Kysela (jak tu bylo karikováno), ale odkázal jen na 70 let starý názor čelného prvorepublikového konstitutionalisty J. Krejčího. Pokud by se ukázalo, že již od doby I. republiky je tu určitý názor na povahu ratifikace a roli prezidenta v ní, byl by to výrazný argument ve prospěch našeho výkladu ústavy.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ústava JASNĚ říká, že mezinárodní smlouvy ratifikuje prezident. Tedy, když parlament dává souhlas k ratifikaci, dává ho prezidentovi.

Anonymní řekl(a)...

Jan Kysela:

Obvykle jedná na návrh (jmenování velvyslanců, soudců, generálů, ratifikace atd.)

Ty návrhy jsou pouhými doporučeními a Vy byste to měl vědět. Viz např. zde:

http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/B6BFE8AA708A42B0C12573A600535927/$FILE/1367%20uv071204.1367.doc.pdf


Tím bychom tuto debatu mohli uzavřít, co říkáte? Ústava, neústava, tady máte jasný ústavní úzus. A úplně stejně to platí i pro ty soudce, velvyslance a generály.

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Jan Kysela: "Pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvy je nepřenosná, je to tedy pouze prezident, kdo ratifikuje."

Anonymní řekl(a)...

Pouze technická poznámka pro doplnění: president republiky svým obecným rozhodnutím č. 144/1993 Sb. přenesl na vládu a její členy pouze sjednávání vládních a resortních smluv - nikoliv tedy sjednávání smluv, které vyžadují souhlas Parlamentu (ať už "sjednávání" znamená ve smyslu Ústavy znamená cokoliv).

P. Caban

Anonymní řekl(a)...

Pavle, teď nerozumím, kam tím míříš (bez ironie)? Tady přece padaly argumenty, že když si to sjednal, tak ať to i ratifikuje, jinými slovy že sjednání (zřejmě) odmítnout mohl (souhlas), A PROTO ratifikaci už ne (nesouhlas). Což mne zas vede ke kacířské myšlence 144/1993 Sb. nahradit XX/2009 Sb. a přenést na vládu sjednávání en bloc a sám sjednávat jen ad hoc vybrané smlouvy :-)

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Rozlišovat mezi "návrhem" a "doporučením" je výrazem legalismu nejhrubšího zrna. Podle § 70 odst. 1 druhé ústavy: "Předsedu a členy vlády (ministry) jmenuje a propouští president republiky." Znamenalo to tedy, že Masaryk měl ve vztahu k ministrům neomezenou diskreci? Bylo to pouhé "doporučení"?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Vláda ve svém usnesení doporučuje prezidentovi, aby ratifikoval LS. Bylo by absurdní, aby prezidentovi doporučovala, aby udělal něco, co je jeho ústavní povinnost. Ledaže by vláda toto doporučení myslela ironicky. ;)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad TS:

To jsou textualistické, formalistické a s ústavní realitou neslučitelné argumenty.

Kromě toho tvrdím – a opakuji se – že měl-li by mít president právo ratifikaci odmítnout, musel by tak učinit komisivním aktem. "Zdržení se" není ve veřejném právu přípustným způsobem jednání orgánu veřejné moci.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Pokud dá parlament prezidentovi souhlas k ratifikaci mezinárodní smlouvy, má prezident právo ji ratifikovat. Toto své právo pak prezident využije (ratifikuje) nebo nevyužije (neratifikuje).

Anonymní řekl(a)...

Pane Pecino, vy jste ten Pecina, profesionální revolucionář z Blistů?

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na vaše urážky nejsem zvědav, pane P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Toto své právo pak prezident využije (ratifikuje) nebo nevyužije (neratifikuje).

Netřeba opakovat, velmi dobře rozumím, jak jste k tomuto závěru dospěl, nicméně pokládám jej přesto za poněkud unáhlený a v rovině ústavního práva opřený s odpuštěním o velociped. Dávate tak presidentovi novou, Ústavou nepředpokládanou pravomoc, u které není ani jasné, kdo za výkon tohoto práva odpovídá.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Výkon práva ratifikovat je ratifikace (nikoli neratifikace) a za ratifikaci odpovídá kontrasignující vláda.

Petr Bříza řekl(a)...

Tak mě tak při mailové komunikaci s kamarádem napadla kacířská myšlenka, jak by tato debata vypadala, kdyby se stejný problém řešil v takovémto kontextu:

Prezidentem ČR je Jan Švejnar a neratifikuje Smlouvu o přátelství a spolupráci s Běloruskem, kterou schválil (dal k její ratifikaci souhlas) levicový parlament a již by sjednal jeho předchůdce Klaus...

Jan Komárek řekl(a)...

Poněvadž jsem tím kamarádem já, odpovím, že úplně stejně.

Minulý týden jsem byl na konferenci a celá tahle debata mi utekla. Když jsem si ji pak pročítal, vnitřně se můj postoj vyvíjel od souhlasu s Vojtou Šimíčkem, Davidem Kosařem a Pavlem Hasenkopfem (tedy že prezident tu pravomoc neratifikovat má) až k názoru, který zastávám teď - že tak prezident učinit nemůže (bez ohledu na to, že neexistuje právní cesta, jak ho k tomu donutit).

Názor ve prospěch prezidentské pravomoci jsem přitom držel dost dlouho - a ze sympatií se současným panem prezidentem mě asi může obviňovat málokdo:-)

Rozhodující pro mě nejsou argumenty komparativní ani ty, které se dovolávají toho, že jsme "parlamentní republikou" (jak tu dříve poznamenal jeden účastník debaty, jsou trochu tautologické - nejprve se na základě textu Ústavy dovodí, že jsme "parlamentní systém" a pak se s ohledem na to zase vykládá Ústava). Rozhodující je pro mě následující úvaha:

Je pravda, že souhlas Parlamentu s ratifikací lze chápat pouze jako podmínku pro prezidentský podpis a je plně na prezidentovi, zda se k podpisu nakonec rozhodne či nikoliv. Jinými slovy, souhlas Parlamentu s ratifikací není příkazem, aby tak prezident učinil (to je pro mě nejsilnější argument druhé strany).

Jenže takto chápaná pravomoc by prezidentovi dávala poslední slovo ve významné části zahraniční politiky českého státu – uzavírání mezinárodních smluv. Parlament ani vláda by nemohly rozhodovat jaké smlouvy uzavřít, pouze by posvěcovaly prezidentskou vůli.

Prezident při uzavírání mezinárodních smluv podle mě nefunguje jako na vládě a Parlamentu nezávislá politická moc, jak ji chápu u čl. 62, kde podle mě prezident má značný prostor ke své úvaze (tenhle článek Ústavy dosvědčuje, že prezident není ceremoniální figurkou) nebo konzervativní síla (blokující "neuvážené" kroky parlamentní většiny - jako u prezidentského veta, jež ovšem lze přehlasovat), ale jako součást moci výkonné, která nemůže fungovat bez vazby na vůli Parlamentu.

Jan Komárek řekl(a)...

PS: Předchozím přípodotkem samozřejmě neaspiruji na to, že bych nějak doplňoval vynikající diskusi, která tady mezi všemi ostatními proběhla aniž bych do ní zasáhl - jen jsem chtěl reagovat na Petrův poukaz o tom, že některé závěry může ovlivňovat osoba prezidenta.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Výkon práva ratifikovat je ratifikace (nikoli neratifikace) a za ratifikaci odpovídá kontrasignující vláda.

To jistě, ale kdo odpovídá za rozhodnutí presidenta neratifikovat? To byl můj výchozí argument, na jehož základě jsem možnost presidenta ratifikaci odmítnout vyloučil, s úvahou velmi podobnou tomu, co uvedl JK (jehož vítám do klubu nositelů menšinového názoru).

Prezidentem ČR je Jan Švejnar a neratifikuje Smlouvu o přátelství a spolupráci s Běloruskem, kterou schválil (dal k její ratifikaci souhlas) levicový parlament a již by sjednal jeho předchůdce Klaus...

To by bylo jistě nemilé, ale závěry musí být stejné.

Obecně, nezdá se mi akceptovatelné, aby nositelům veřejné moci vznikalo nové oprávnění určitý úkon, který je jim předepsán objektivním právem, neučinit. Oddávající úředník by nemusel oddat pár, který mu není sympatický, předseda senátu by nepodepsal rozsudek, protože byl přehlasován, notář by neosvědčil průběh valné hromady, protože nedostal dostatečný úplatek (jen žertuji, samozřejmě).

President, který své povinnosti nesplní např. s odkazem na to, že "pro to v Ústavě není žádná lhůta", je kandidátem na impeachment.

Anonymní řekl(a)...

Pane Pecino,

já se vás znovu ptám, za jste ten Pecina z Britských listů. To proto, abych věděl, s kým mám tu čest. Pokud ano, zařadím si vás do škatulky F jako Fiala a přestanete mne dál zajímat. O mně se tu taky přesně ví, kdo jsem, tak se nestyďte a přiznejte barvu i vy.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

"Jenže takto chápaná pravomoc BY prezidentovi dávala poslední slovo ve významné části zahraniční politiky českého státu – uzavírání mezinárodních smluv. Parlament ani vláda BY nemohly rozhodovat jaké smlouvy uzavřít, pouze by posvěcovaly prezidentskou vůli."

Slůvko BY Vaši úvahu zcela diskvalifikuje a dokládá, že uvažujete v politické rovině.
Na Vaše "BY" já odpovím "no a co má být?".

P.H.

Anonymní řekl(a)...

P.S.: A nadto to není pravda. Ústava BY prezidentovi nedávala poslední slovo. Znovu opakuji: Tak, jako může prezident zablokovat vládu, může vláda zablokovat prezidenta. Pakliže se prezident a vláda nemohou dohodnout, znamená to, že politici - potažmo společnost - je rozdělena. A v takové situaci je lépe zůstat stát na místě než mermomocí nutit někoho jít po cestě, kam nechce.

A doufám mi nebudete chtít tvrdit, že současný prezident nikoho nereprezentuje, to bych se musel opravdu pousmát, zejména ve srovnání s podporou vlády ...

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Vážený pane, Vaše chování vůči mně je vyloženě sprosté. Nechcete-li se mnou diskutovat, nemusíte, to je vaše právo, ale neurážejte mě. Ano, do r. 2002 jsem působil v Britských listech.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Jan Komárek a Tomáš Pecina

Právo neratifikovat mezinárodní smlouvu mám já, Ty Honzo, Vy Tomáši, prezident, jeho milenka, prostě my všichni. Prezident se od nás neliší právem neratifikovat, ale právem ratifikovat.

Jan Komárek řekl(a)...

Tomáši, naprosto souhlasím. Proto píši o pravomoci a ne o právu:-) (viz W. Hohfeld, pro fajnšmekry)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Honza K.

Výborně, tedy se shodneme na tom, že prezidentova pravomoc ratifikovat spočívá v právu ratifikovat. Právo neratifikovat má prezident nezávisle na oné pravomoci.

Takže máme dva názory. Jedni tvrdí pouze to, že prezident má právo ratifikovat. Druzí tvrdí, že prezident má nejen právo ratifikovat, ale i povinnost ratifikovat. Ti druzí tvrdí víc než ti první, a proto by primárně oni měli argumentovat.

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina:

Jak Vy k My, tak My k Vy.

Jinak nevím, co je sprostého na tom se zeptat, zda jste Ten Pecina nebo nějaký jiný Pecina. Notabene na webu, který si tak zakládá na ověřitelné identitě nejen přispěvatelů, ale i debatérů.

ad Tomáš Sobek:

Přesně tak. Navíc platí, že stát/státní orgán může jen to, co je mu dovoleno, zatímco soukromník naopak vše to, co mu není zakázáno. V tomhle světle dovozovat pro prezidenta navíc jakousi pravomoc neratifikovat vidím dost bledě.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Sprosté je označení "profesionální revolucionář" i škatulka "Fiala".

Ad TS:

Toto naše společné právo ovšem pramení z toho, že nemáme pravomoc ratifikovat, a moc bych se jím proto nechlubil. Právo neratifikovat za situace, když k ratifikaci máme pravomoc i pokyn ("souhlas") parlamentu, to je jiná káva.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ještě k TS:

Souhlasím, že používat ve vztahu k veřejné moci termínu "(subjektivní) právo" je poněkud zavádějící. Nositel veřejné moci může mít nejvýš pravomoc, a to buď obligatorní nebo diskreční. Pravidlem je, že pravomoc je vždy obligatorní, nestanoví-li právní předpis výslovně, že je diskreční. Proto nemáte pravdu, když požadujete více snahy po těch, kteří tvrdí, že president musí. Je to naopak a dokazovat, že nemusí, musíte vy.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Podle toho, jak je zaměřen souhlas parlamentu, můžeme uvažovat dva modely ratifikace:

backward looking: Vláda sjedná smlouvu, parlament ji schválí a prezidentova ratifikace je už jenom formalita. Tady je těžiště ve sjednání smlouvy.

forward looking: Vláda sjedná smlouvu, parlament dá prezidentovi souhlas k ratifikaci, prezident pak ratifikuje nebo neratifikuje. Tady je těžiště v ratifikaci.

Naše Ústava pracuje s druhým modelem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pro tento model není v Ústavě positivní podklad.

Jedním z dalších problémů je otázka právní nejistoty: pokud president obdrží souhlas a přesto neratifikuje, zůstává jemu i jeho nástupcům v úřadě časově neomezená možnost tuto ratifikaci provést dodatečně, a to třeba i v době, kdy by bylo pro ČR krajně nevýhodné být smlouvou vázána a parlament by ani nenapadlo s ratifikací souhlasit. Pro souhlas není dána žádná omezující časová lhůta, což je další argument pro závěr, že ve skutečnosti je souhlas pouhým pokynem k formálnímu dovršení procesu ratifikací smlouvy.

Anonymní řekl(a)...

Pecina: To není žádný argument, to je zase jen a jen vaše přání. Prezident nemůže ratifikovat, kdy se mu zlíbí, protože ratifikace podléhá kontrasignaci.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Ano, to máte pravdu. Sám by nemohl, potřeboval by k tomu vládu.

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina: Tak dobře, fialovou škatulku si nezasloužíte, to jsem přehnal.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina - technická poznámka: Potřeboval by nikoliv vládu, ale pouze spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády - vláda už se vším, co se týká dotčené smlouvy, včetně tohoto spolupodpisu, vysloví souhlas předem ve svém usnesení, které předchází předložení návrhu na vyslovení souhlasu s ratifikací Parlamentu ČR. Prezident tedy vlastně může ratifikovat, "kdy se mu zlíbí", protože souhlas vlády s ratifikací už má (v příslušném předcházejícím usnesení vlády) a předseda vlády spolupodepisuje příslušnou listinu na základě implicitního pokynu plynoucího z tohoto usnesení vlády.

P. Caban

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PH:

Výborně. Tak ještě odvolejte toho profesionálního revolucionáře a já vás na oplátku nenazvu Klausovým podržtaškou, ok?

Anonymní řekl(a)...

Profesionální revolucionář = člověk vyskytnuvší se na každé druhé demonstraci za zvýšení blaha lidstva. Osobně mám problém s lidmi, kteří neustále chtějí svět někam posouvat, zlepšovat ho, s lidmi, kteří si neumějí představit, že bychom v něčem zůstali prostě na místě, s věčnými nespokojenci, jejichž hlavní motivací přihlásit se na práva je bojovat za spravedlnost a lepší svět. To jsou u mne profesionální revolucionáři. Neznám Vás, tak se s tou definicí porovnejte a rozhodněte sám, zda se do ní vejdete či nikoli.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

P.S.: A Vy zas neznáte mne, tudíž nemůžete vědět, nakolik jsem Klausova podržtaška a nakolik se s ním přetahuji o každou formulaci. Třeba opravdu jsem jen podržtaška, to nemůžete vědět. P.H.

Karel Výborný řekl(a)...

jsem nevěděl, že se tady člověk i docela pobaví :-)

Anonymní řekl(a)...

Debata je skutečně velmi zajímavá, mám ale pocit(mohu se ovšem mýlit), že jsem v ní nenalezl odpověď na některé argumenty v neprospěch širšího pojetí pravomoci prezidenta, které považuji za zásadní.
Proto bych požádal zastánce pravomoci prezidenta nepodepsat mezinárodní smlouvu o vyjádření.

Nastolila se tu otázka, zda prezident může jednat omisně. Domnívám se, že NSS tento problém již řešil v případě (ne)jmenování soudců, kde dospěl k názoru, že prezident musí jednat komisně. Ústava pak říká "prezident ratifikuje mezinárodní smlouvy", použiji-li striktní jazykový výklad(jehož se dovolávali zejména zastánci širší pravomoci prezidenta) dospívám k názoru, že ústava dává prezidentovi pouze pravomoc ratifikovat, nikoli ratifikaci odmítnout(tu jsem v textu Ústavy nenalezl).
Spojím-li tedy právně závazný názor NSS, že prezident musí konat a současně jazykový výklad ústavy "prezident ratifikuje", dostanu: prezident musí ratifikovat.

Jako podpora tohoto pak slouží komparace s ostatními funkcemi ve státní správě a samosprávě(starosta, notář atd.), které tu již bylo zmiňováno.


Michal Holas

Karel Výborný řekl(a)...

Argumenty již byly uvedeny, je jen na vás, které přijmete a co už považujete za něčí přání nebo utilitární komparaci.

K vaší argumentaci : Doufám, že analogickým "komisním" postupem dojdete k názoru, že prezident musí také sjednávat jakoukoli smlouvu, protože celá věta zní "prezident dále sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy".

Dodnes jsem si myslel, že sjednání jakékoliv smlouvy je otázkou vlastní dobrovolné volby smluvní strany.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Michal Holas

1) Prezident má jednak pravomoc ratifikovat, jednak pravomoc neratifikovat (komisivně odmítá ratifikovat).

2) Prezident má pouze pravomoc ratifikovat.

2a) Pravomoc ratifikovat znamená pouze právo ratifikovat. Takže prezident má právo ratifikovat nebo zůstat nečinný.

2b) Pravomoc ratifikovat znamená nejen právo, ale i povinnost ratifikovat. Takže prezident má právo ratifikovat a nemá právo zůstat nečinný.

Není jasné, zda obhajujete 1) nebo 2b).

Anonymní řekl(a)...

AD KV:

Sjednat můžete, "podepsat" to, co si sjednáte, zásadně musíte, jinak culpa in contrahendo na Vás :-).

Martin Prokeš

Karel Výborný řekl(a)...

ad MP : o podepisování nikdo nemluvil.

Guy Peters řekl(a)...

ad 2. Pravomoc ratifikovat znamená povinnost ratifikovat, nikoliv oprávnění ratifikovat.

Anonymní řekl(a)...

Když připustím, že prezident ratifikuje na návrh a ten musí buď akceptovat, nebo výslovně odmítnout, popř. pouze akceptovat, kdo je zde oním navrhovatelem?

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Neplatí obecně, že pravomoc X znamená povinnost X. Např. pravomoc udělovat milost naznamená povinnost udělovat milost.

Jestli pravomoc ratifikovat znamená pouze oprávnění ratifikovat, nebo i povinnost ratifikovat, je předmětem sporu.

Guy Peters řekl(a)...

ad P. H. Stejný orgán jako v případě zákona.

ad. T. S. Mluvil jsem o pravomoci bez diskrece, tj. stejně jako u sňatků, vydání rozsudku, ověření průběhu valné hromady apod. Diskrece vždy musí být zákonem výslovně umožněna.

Pravomoc neratifikovat je však pod bodem 1.

Anonymní řekl(a)...

GP: Tedy Parlament?
P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Ano.

Guy Peters řekl(a)...

Chtěl bych se poopravit: "Diskrece vždy musí být zákonem výslovně umožněna." Tuto thesi nepovažuji za platnou ve všech případech.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Moje osobní shrnutí této diskuse.

Jan Kysela (správně) tvrdí, že pouze prezident ratifikuje. Zároveň ale tvrdí, že není jasné, komu dává parlament souhlas k ratifikaci. To je nelogické.

Čl. 63 odst. 3, 4 označují ratifikaci jako rozhodnutí prezidenta. Tomáš Pecina (17.1.09 13:22) ale tvrdí, že to není rozhodnutí. Prostě se mýlí.

Tomáš Pecina také tvrdí, že souhlas ve skutečnosti znamená příkaz. Kreativita.

Anonymní řekl(a)...

GP: Ale v ústavě se píše o souhlasu obou komor, nemělo by to tedy být bráno jako návrhy dva?

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Prostě se mýlí.

Otázka, zda je ratifikace rozhodnutím nebo jen formální deklarací vůle orgánů státu, je absolutně podružná, protože i kdyby to bylo rozhodnutí, je to rozhodnutí, které president musí učinit.

Je rozhodnutím, když předseda senátu podepisuje rozsudek?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Cituji Tomáše Pecinu: "Tento výklad činí z ratifikace, která jen deklaratorním úkonem, formálním vyjádřením faktu, že byl završen proces vnitrostátního schvalování smlouvy, promítnutým do mezinárodního práva, rozhodnutí. I kdybych na tuto hru přistoupil (což bych, podotýkám, činil jen s velkou neochotou), nemohu ponechat stranou, že ratifikační pravomoc není jmenována v čl. 62 Ústavy a nelze ji tedy pokládat za výsadní pravomoc presidenta, ale za pravomoc vyžadující kontrasignaci. Dovedeno do důsledků, president by mohl odmítnout ratifikaci pouze tehdy, pokud by mu k tomu udělila souhlas vláda, a ta by za jeho rozhodnutí neratifikovat odpovídala. To mi připadá velice přitažené za vlasy a přidržím se proto these, že ratifikace není rozhodnutím."

Děkuji všem za diskusi, byla zajímavá. TS

Anonymní řekl(a)...

"...která jen deklaratorním úkonem, formálním vyjádřením faktu, že byl završen proces vnitrostátního schvalování smlouvy ..."

Úkonem jakým? Mezinárodněprávním?

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Nikoliv, protože bez souhlasu jedné komory se o návrh nejedná. Je to návrh Parlamentu jako celku.

Anonymní řekl(a)...

GP: Tak proč ústava mluví o obou komorách a ne o Parlamentu? P.H.

Anonymní řekl(a)...

No nic, to je v zásadě jedno, jestli se jedná o jeden návrh nebo dva, kdy prezident může konat pouze na základě obou. Pojďme dál: Kdy se návrh považuje za doručený prezidentovi? P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad TS:

Přistoupil jsem na rozhodnutí, avšak jak jsem avisoval, bylo to s velkou neochotou :-)

Dlužíte mi odpověď, zda je podpis předsedy senátu pod rozsudkem deklarací výsledku hlasování nebo předsedovým rozhodnutím.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dodatek k předchozímu:

Možná bychom mohli posunout terminologii ještě dál a místo deklaraci hovořit o "osvědčení" – president slavnostním aktem ratifikace osvědčuje, že smlouva prošla procesem schvalování a jeho země jí bude vázána.

Anonymní řekl(a)...

Jen připomenu:

"...která jen deklaratorním úkonem, formálním vyjádřením faktu, že byl završen proces vnitrostátního schvalování smlouvy ..."

Úkonem jakým? Mezinárodněprávním?

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

O Parlamentu se mluví málokde, protože jen zcela výjimečně vystupuje jako jednotné těleso. Usuzujete příliš mnoho z pouhých náhodně vybraných slov. Už 10 let pracuju jako legislativec. Mohu Vás ubezpečit, že se právní předpisy nepíší tak, aby se vykládaly podle slov.

Myslím, že by bylo lépe, kdybyste právo vykládal tak, jak je zvykem na Západě, tj. přisoudil mnohem větší význam extralegálním prvkům. To je, koneckonců, cíl i Jiného práva, překonat ten šílený český legalism.

Guy Peters řekl(a)...

Pojďme dál: Kdy se návrh považuje za doručený prezidentovi?
Když mu dojde, ne? Nález č. 30/1998 Sb.

Anonymní řekl(a)...

Guy Peters: Vy a legislativec? Dobrý vtip. Ale kroutit a uhýbat umíte pěkně.

No pojďme dál: Kdy dojde návrh Parlamentu prezidentovi? A rozveďte to, nestyďte se.

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Opravdu jsem legislativec, co je na tom špatného? Jsem spoluautorem třeba sněmovního tisku č. IV/377 nebo IV/800.

Nechápu, oč Vám jde. Návrh dojde presidentu republiky v okamžiku, kdy na něj podatelna kanceláře otiskne podací razítko.

Anonymní řekl(a)...

A kdo ho prezidentovi předloží? Předseda Sněmovny, předseda Senátu nebo oba? P.H.

Guy Peters řekl(a)...

Předseda v pořadí druhé komory. V případě radaru to bude předseda Sněmovny.

Anonymní řekl(a)...

Nebude. Bude to ministr zahraničí. P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Úkonem jakým? Mezinárodněprávním?

Úkonem ratifikace, který má účinky dovnitř i vně.

Podobnou situaci si můžeme představit u akciovky, která hodlá uzavřít smlouvu, např. úvěrovou, jež podléhá schválení představenstvem.

Normální postup je, že smlouvu sjedná např. finanční ředitel a předloží se představenstvu, které ji usnesením schválí a zároveň pověří (např.) generálního ředitele jejím podpisem.

Generální ředitel, který si toto pověření vyloží nikoli jako pokyn, ale pouhé oprávnění smlouvu za společnost podepsat, a toto oprávnění se rozhodne nevyužít, bude velmi rychle bez zaměstnání.

V naší Ústavě je ovšem implementována konventokracie s mnohými monarchickými atavismy, takže president republiky je parlamentu formálně nadřazen a ten ho proto nemůže úkolovat. Výsledkem jsou pak tyto dohady, zda president jenom může nebo i musí.

Anonymní řekl(a)...

P. Hasenkopf: „Když už dojde na výklad, tak jen v tom nejkrajnějším případě a jazykový výklad musí mít absolutní přednost před všemi ostatními.“

Tento výrok byl pro mne impulsem, abych vstoupil do diskuze. Nikoli ovšem s názorem, jen s otázkou. Pane Hasenkopfe, dovolím si využít Vaší přítomnosti a chci Vás požádat o pomoc s jedním problémem. Vzhledem k tomu, že Vy jediný zde máte o výkladu práva a jeho hranicích zcela jasnou představu, jen Vy mi můžete pomoci.

Jde o tento případ: Jednoho kolegu vyfotografovali a otiskli jeho fotografii v novinách. Jemu se to moc nelíbí. Bohužel se však novináři odkazují na § 12 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého „Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství.“ Na otisknutí v novinách tedy asi měli právo. Jenže oni jeho fotografii otiskli i v internetové verzi příslušného deníku! Internet přeci není tisk (nic se netiskne), o filmu, rozhlasu a televizi ani nemluvě. Je tedy správný můj výklad, který se opírá o Vaše shora uvedené výkladové pravidlo, že použití podobizny bez souhlasu při internetovém zpravodajství je protiprávní a že dokud zákonodárce nezmění dikci uvedeného ustanovení, mají internetové deníky smůlu?

Omlouvám se ostatním diskutujícím, že moje otázka směřuje jinam, než k ratifikaci LS. Vzhledem k tomu, že uvedené výkladové pravidlo leží v základech Vaší argumentace i o této otázce, věřím tomu, že tohoto příkladu využijete, abyste je na něm osvětlil i ostatním diskutujícím.

Předem děkuji
Filip Melzer

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina (alias Guy Peters):

"...která jen deklaratorním úkonem, formálním vyjádřením faktu, že byl završen proces vnitrostátního schvalování smlouvy ..."

Já se neptal na účinky. Já se ptal, zda ten deklaratorní úkon je deklaratorní podle mezinárodního práva.

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ahoj Filipe. Technicky vzato, současné tiskárny také nic netisknou. ;)

Anonymní řekl(a)...

Filip Melzer:

§ 12 je z doby, kdy internet neexistoval, nemohl s ním tedy počítat. Otázka pro soud tedy zní, zda pojem "tisk" zahrnuje i internet. Je to věc, kterou jazykově rozetnout nelze, tudíž je na místě výklad smyslem zákona.

U ratifikace žádná nová otázka nevzniká, všechny otázky, které jsou kladeny, jsou výsledkem úvah "jak bychom to jenom překroutili, aby to ten Klaus podepsat musel".

Ostatně, někteří se i pěkně podřekli. Viz "to by ale znamenalo, že ...". Ano, znamenalo, a vždy v minulosti to znamenalo. P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tomáš Pecina (alias Guy Peters)

Nejsem Guy Peters!

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad FM:

Příklad, kam vede přílišná kasuističnost zákonných textů. Kdyby napsali pouze "zpravodajství", nemuselo by se nyní řešit výkladem, co ještě zahrnuje tisk. Nadto, zpravodajství může být klidně i třídní nástěnka nebo velkoplošná obrazovka na budově redakce (televise to není, film také ne, a tisk už vůbec ne).

Chápu, že jste svým dotazem mířil zcela jinam, takže to berte jen jako off-topic povzdech.

Anonymní řekl(a)...

Ad P.H.:
To, zda v době vzniku § 12 OZ existoval internet vůbec nesouvisí s tím, zda lze z jazykového hlediska podřadit tento pojem pod pojem tisk. Domnívám se, že jej z čistě jazykového hlediska pod pojem tisk podřadit nelze. Internet není tištěné médium. Tento problém tedy lze bez dalšího jazykově rozetnout.

Překvapujete mne, že zde připouštíte aplikaci proti jazykovému výkladu. Vašim slovům rozumím tak, že připouštíte mezeru v zákoně, a to alespoň tehdy, když jde následnou a tedy i nezamýšlenou mezeru v zákoně. V každém případě však popíráte, že „Když už dojde na výklad, tak jen v tom nejkrajnějším případě a jazykový výklad musí mít absolutní přednost před všemi ostatními.“

Mě by jen zajímalo, zda aplikaci v rozporu s jazykovým výkladem připouštíte jen v této situaci (následná mezera v zákoně), nebo i jindy.

Filip Melzer

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Filip

Některé pojmy se vyvíjí ve směru abstrakce. Tisk původně znamenal to, že se pomocí lisu na víno vytiskla (nebo spíš vytlačila, slovensky "tlač") barva matrice na papír. Moderní (např. laserové) tiskárny nic takového nedělají. Není to tisk v původním, ale v nějakém extenzivním smyslu. Pojem internetový tisk je jenom další extenze (abstrakce) původního pojmu.

Vím přesně, o co Ti jde, ale najdi si lepší příklad.

Anonymní řekl(a)...

Ad TS

jsem zastáncem možnosti 2b. Nikoli však kvůli jazykovému výkladu, ale spíše pro argumenty doc. Kysely. Vy jste zastáncem možnosti 1, nebo 2a?

Ad KV

není mi jasné, zda napadáte mou analogii s případem nejmenování soudců, nebo přímo rozhodnutí NSS?

Komisnost jednání presidenta v případě sjednávání mezinárodních smluv chápu tak, že po dobu výkonu své funkce musí buď aktivně tuto pravomoc vykonávat, nebo delegovat vládu. Je samozřejmě proti zdravému rozumu tvrdit, že musí sjednat každou mezinárodní smlouvu, to jen ukazuje, kam může striktně jazykový výklad vést.

Vy se zřejmě domníváte, že má prezident právo ratifikaci odmítnout, dojdete tedy analogicky také k tomu, že má právo odmítnou jmenovat předsedu vlády?


Michal Holas

Anonymní řekl(a)...

technická ad TS

Laserová tiskárna je druh počítačové tiskárny, pracují na podobném principu jako kopírka. Laserový paprsek vykresluje obrázek na světlocitlivý válec, na jehož povrch se poté nanáší toner. Ten se uchytí jen na osvětlených místech, obtiskne se na papír a na závěr je k papíru tepelně fixován. (zdroj: Wikipedia)

:-)

Ergo příklad FM není úplně nevhodný.

O. Neumann

Karel Výborný řekl(a)...

ad MS ohledně sjednávání : k takovému výkladu vede pouze vaše pojetí komisivného aktu. Prezident nemusí ani sjednávat ani ratifikovat, když nechce. Na důvody jeho jednání můžeme mít jakýkoli názor, ale to je tak všechno.

Pokud uděláme z prezidentských pravomoci povinnost, pak nemusíme mít prezidenta (nabízí se analogie komunistického pojetí "práva" na práci), stačí paní s razíktem a vyparáděnou podatelnou.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad V. Holas

V červnu 2007 rozhodl pražský městský správní soud, že prezident musí buď rozhodnout o jmenování, anebo rozhodnout o nejmenování Petra Langera soudcem. Vy jste argumentoval tímto rozhodnutím, proto jsem myslel, že uvažujete variantu 1.

Ad O. Neumann

Všimněte si toho paradoxu. Filip argumentuje proti formalismu jazykového výkladu. Jeho argumentace ale předpokládá strikně formalistickou úvahu o tom, že písmenka na papíře jsou tištěná, zatímco písmenka na obrazovce nejsou.

Už jsem se jednou rozloučil s touto zajímavou debatou. Takže díky všem a (tentokrát už opravdu) končím. Tom

Josef Novák řekl(a)...

Publikace fotografie na internetu je kvalitativně odlišná od obyčejného tisku (nejsnazší a nejširší způsob šíření mimo chráněný účel, "save as"), proto by mělo záležet na zákonodárci, zda i takovéto omezení základního práva lze připustit jen na základě "ducha zákona".

Guy Peters řekl(a)...

ad Karel Výborný. V parlamentní republice (nebo obecněji ve westministerském modelu) je hlava státu skutečně slavnostní paní v podatelně. Kromě této funkce má však jinou, podle mého důležitější, roli: Je jemným neformálním arbitrem v záležitostech, kde je potřeba autorita člověka, před jehož verdiktem se všichni dobrovolně skloní. V této roli, např. při sestavování Topolánkovy vlády, Václav Klaus hanebně selhal.

Anonymní řekl(a)...

Diskuse je nepochybně velmi zajímavá, není však pouze akademická?

Podle mého názoru je evidentní, že bez ratifikace ze strany prezidenta se mezinárodní smlouva nestane součástí právního řádu ČR a nebude (z pohledu mezinárodního práva) Českou republiku zavazovat.

I pokud by byl prezident povinen ratifikovat a neratifikoval by, nebylo by prakticky možné ho k takovému úkonu efektivně donutit právními (tedy nikoliv politickými) prostředky.

Nerespektování takové povinosti ratifikovat by totiž podle mého názoru nedosahovalo dostatečné intenzity k použití impeachmentu (nešlo by, imho, o "jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu").

Prezidenta by prostě k podpisu nikdo nemohl účinně donutit.

Právní odpovědnost prezidenta vyplývající z nerespektování zákonné povinnosti (navíc sporné), která není efektivně sankcionovatelná, se blíží pouhé odpovědnosti politické.

Ondřej Neumann

Karel Výborný řekl(a)...

ad Guy:
Pokud jde o neformální jednání kohokoli, není třeba zmínky o tom v ústavě. Podobně stačí jeden řádek v ústavě pro zavedení funkce úředníka razítkovače na podatelně (včetně funkce ratifikanta MS). Bohužel si projektujete své politologické představy a preference do napsaného textu.

Btw nezaváděl bych zde debatu, zda někdo (Klaus, Beneš) selhal, když něco přijmul nebo nepřijmul. To bych nechal idnes nebo britským listům.

Anonymní řekl(a)...

GP: To máte těžké, jsou i tací, kteří se před Klausem ne a ne sklonit ... třeba nějaký Guy Peters.

Ondřej Neumann: ... notabene když celý tenhle povyk vznikl u smlouvy, kde by se v případě impeachmentu zřejmě hájil tím, že odmítnutím její ratifikace se "svrchovanost a celistvost republiky, jakož i její demokratický řád" naopak zachovat snažil ...

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

OK, nicméně si myslím, že tato debata je o roli presidenta republiky. Pokud ji redukujeme na to, zda president republiky smí / nesmí odmítnout ratifikaci, aniž přihlédneme k roli presidenta republiky, a svůj výklad opíráme pouze o kusý text právní normy, sklouzáme k legalismu, což je pravý opak toho, oč Jiné právo usiluje.

Ratifikace tady přeci není sama o sobě. Má nějaký účel a ten musíme výkladem naplnit. Nemohu si pomoci, ale je to spor mezi parlamentním a polopresidentským systémem, protože čistě z textu jedné konkrétní normy se lze dobrat obou výsledků.

A dodal bych, že presidenta republiky nemáme proto, aby tupě naplňoval právní normy. Presidenta republiky máme proto, abychom měli hlavu státu, ať již si pod tím představíme cokoliv.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Presidenta republiky máme proto, aby měli ti nejpitomější z našich spoluobčanů koho milovat.

Nesouhlasím s ON, že odmítnutí ratifikace není důvodem pro impeachment. Je tím narušován demokratický právní řád stejně, jako když president otálel se jmenováním soudců ÚS.

Anonymní řekl(a)...

Tomáš Pecina alias Guy Peters:

Kde berete tu namyšlenou sebejistotu, že pitomí jsou ti druzí a ne vy?

P.H.

Guy Peters řekl(a)...

ad Pavel Hasenkopf. Nechal jsem si záměrně reakci na Vás na později, protože budu osobní, ač nerad. Řídím se ale heslem z Ex 21, 24.

Splést si mne s Tomášem Pecinou je podobné, jako kdyby si někdo Vás spletl s Argonautem. Označit člena Konservativní strany za "professionálního revolucionáře" je povážlivou známkou nedostatku analytických schopností. Proto se ani nedivím, že dokážete zaměnit člověka, který vystudoval obor Alberta Einsteina, s člověkem, který právo učí na PF UK.

Bylo-li cílem Vašich postů dokázat, že nevím, jak ratifikace probíhá v praxi, mohl jste zeptat rovnou, přiznal bych to. Dobrého právníka totiž nedělá detailní znalost každého bizzarrního processu, nýbrž znalost systému.

Rovněž tak není pravda, že bych si Václava Klause nevážil. Naopak, hluboce oceňuji to, že prosadil odklon od "nepolitické politiky" Václava Havla k "standardnímu řešení" západoevropskému střihu. Škoda, že toto své heslo začal porušovat již v 90. letech, kdy nehodlal nic činit vůči genocidě Albánců, pokračoval podivným bratříčkováním s Putinovým régimem a končí odporem k Lisabonské smoulově. Z vynikajího ministra, přes průměrného premiéra se tak stal mizerný president republiky.

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

Ad TP:

Nesouhlasím s ON, že odmítnutí ratifikace není důvodem pro impeachment. Je tím narušován demokratický právní řád stejně, jako když president otálel se jmenováním soudců ÚS.

1. "Jednání směřující proti demokratickému řádu" v diskutovaném smyslu není, podle mého názoru, každé porušení právních nebo i ústavněprávních předpisů, ale jen jednání extrémně závažné, tedy takové, jehož cílem je odstranění či oslabení demokratického řádu jako takového. I pokud by si prezident osoboval právo odmítnout ratifikaci, které mu nenáleží (což je zde sporné), a posiloval by tak, v rozporu s Ústavou, svou pozici vůči jiným mocem ve státě, nestane se tak ČR méně demokratickou ani o chlup.

2. Pojem "jednání směřující proti demokratickému řádu" je třeba vykládat v souladu s ústavním pojmem "velezrada", tedy zcela zužujícím způsobem. Já osobně si tedy pod pojmem velezrada představuji úplně něco jiného, a mnohem závažnějšího, než diskutované jednání prezidenta. Zvlášť když i mezi renomovanými právníky se názory na takovou jeho povinnost zásadně liší, což je velmi názorně vidět i na této diskusi.

ON

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Guy Peters řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

Jen na okraj:

Čistě hokejově a podle kusů vychází výsledek utkání zastánců pravomoci prezidenta neratifikovat vůči zastáncům jeho povinnosti ratifikovat 8:6 ve prospěch prvně uvedených.

(góly dávali: Šimíček, Sobek, Kosař, Molek, Bříza, Hasenkopf, Výborný, Malinovský vs. Kuhn, Komárek, Pecina, Peters, Kysela, Holas)

:-)

Čímž chci ilustrovat spornost problému (pro účely podpoření svého názoru o nemožnosti impeachmentu), nikoliv projevit přesvědčení, že většina má vždy pravdu.

ON

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

... i pokud by hráč Hasenkopf za své nesportovní chování k názorovým oponentům dostal 10 minut + do konce zápasu, zůstává stále výsledek 7:6.

:-)

ON

Anonymní řekl(a)...

Ad TP:

Je třeba vzít v úvahu, že za velezradu je stanoven v trestním právu vůbec nejmírnější trest, takže bych to s restrikcí nepřeháněl.

Nejsem si úplně jistý, že tu hrajeme na hřišti trestního práva... Srovnávat trest za velezradu stanovený v ZUS s tresty v TZ - to je jako srovnávat hrušky a jablky a, při vší úctě, hodně účelové a nepřesvědčivé.

ON

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad ON:

Hrozba impeachmentem je účelný nástroj, jak donutit presidenta k respektování Ústavy. Je určitý paradox, že je to zároveň prostředek nejmírnější a zároveň prostředek ultima ratio, ale nedovozoval bych, že lze za velezradu obžalovat jen skutečného ničemu, který místo českých zájmů ze své funkce prosazuje (např. :-) ) ruské apod.

Anonymní řekl(a)...

Ad TP:

Ano, hrozba určitě může být účelná (politicky). Dokážu si představit i ústavní žalobu.

Ale být v kůži rozhodujícího ústavního soudce, hlasoval bych proti - právě z důvodů, které jsem uvedl výše.

Přeji hezký víkend, musím už běžet a budu až do pondělí offline. ON

Guy Peters řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Byť je neratifikace vážný problém, přečin to není.

Myslíte? Orgány státu se rozhodnou, že ČR bude vázána důležitou mezinárodní smlovou, např. Lisabonskou, a president se o své vůli rozhodne to bojkotovat. Na rozdíl od ON bych v tomto případě pro vinu hlasoval, protože trest zbavení úřadu je v takové situaci naprosto adekvátní.

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
David B. řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

David B.:

1. Volby se konaly v roce 2006.

2. Lisabonská smlouva je z konce roku 2007.

3. Parlament se ještě nevyjádřil.

4. Vrtošivý stařík zatím s LS nemohl naložit jinak, protože k němu zatím nedoputovala. A pokud přistoupím na velmi inspirativní doktrínu GP, ani nikdy nedoputuje. Zatím mohl pouze dát své stanovisko Ústavnímu soudu. Mimochodem, teprve tehdy si veřejnost pořádně všimla, že nějaká LS existuje a že se něco děje.

5. Ve volbách do Evropského parlamentu bude Lisabonská smlouva jistě jedním z klíčových témat.

P.H.

David B. řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Anonymní řekl(a)...

David B.: To snad před žádným příznivcem ODS ani neříkejte nahlas ... ano, strany před volbami daly svůj postoj najevo dost jasně. Kdyby Topolánek dodržel své předvolební slovo, tak Lisabonská smlouva nebyla nikdy ani sjednána, natož sjednaná předložena Parlamentu. Ale pokud si nechal do vlády vnutit Pravdu a Lásku, která si jinak ve volbách skoro neškrtla, pokud jí svěřil kompletně zahraniční i evropskou politiku a pokud se zoufale bojí ztráty její podpory a v důsledku toho (a zejména) ztráty podpory mediální, pak se musíme bavit o její ratifikaci, o snaze obejít voliče, atd.

Já se od počátku téhle debaty - která původně byla vyvolána via Respekt kvůli úplně jiné smlouvě - jen usmívám. Pro mne je představa, že by VK odmítl ratifikaci něčeho, co by mělo evidentní podporu veřejnosti (byť on sám by byl proti), prostě směšná. Kdo Klause zná, ví, že něco takového nikdy neudělá. Jenže tady je ten podvod na voličích a odklon ODS od politiky, kterou slibovala ve volbách.

Ostatně, kdyby byl Klaus opravdu takový diktátor a vrtošivý stařík, jak je mu podsouváno, pak by nikdy nedal Topolánkovi plnou moc k podpisu Lisabonské smlouvy.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Pro správce blogu:

Proč byly odebrány dnešní vstupy Davida B. 13.27 a 14.32? Obracel se na mne, reagoval jsem na něj, nic urážlivého neřekl a i kdyby nakrásně řekl, nejsem cimprlich, abych se z toho hned rozbrečel, a především: takhle není vůbec jasné ostatním, na co reaguji.

Tady vidíte, kam ta vaše snaha o pořádek vede.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Odpoví mi někdo nebo si tu prostě s přispěvateli jen vytíráte .....?

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Diskuse sice už utichla, ale dnes president republiky na svých internetových stránkách zveřejnil oficiální vyjádření popisující jeho postoj k (ne)ratifikování Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, takže pro čtenáře zbloudivší k této diskusi připojuji příslušný odkaz:

http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=SIB9whyzFPeM.


P. Caban

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K P. Cabanovi: Moc díky za odkaz. Myslím si, že stanovisko prezidenta je z hlediska ústavy korektní. Římský statut je s ohledem na argumenty tam uváděné věcí, která by si asi odpověď ÚS zasloužila.

Anonymní řekl(a)...

Jo, jo, jeden by se z toho vobkreslil, ale je to tak: Prezident musí zamini napovídat, co má zamini dělat, aby ratifikace ICC byla košer ... asi jako kdybych táhl černými a občas musel napovídat i bílému, abych si aspoň trochu "zahrál". A zamini se zas chová jako někdo, kdo se snaží vracet do hry dávno vyhozené figurky, když se nedívám, a v další fázi tříská vztekle šachovnicí o zem.

Ten trapný článek v Respektu, to by Hrad byl ještě ustál, ale to včerejší zelené prohlášení, to už bylo moc. Zejména ta vylhaná výzva Rady Evropy. Takže blahopřeji Zeleným a MZV, že ze zatím čistě právní záležitosti s šancí na vyřešení v horizontu týdnů udělali politiku par excellence, kterou budeme řešit měsíce. Volám 3x bravo!

http://zpravy.idnes.cz/klaus-poskozuje-ceskou-prestiz-tvrdi-zeleni-hrad-to-odmita-p4y-/domaci.asp?c=A090204_145821_domaci_adb

Tady Zelené prohlášení:
http://www.zeleni.cz/12181/clanek/k-nadchazejici-schuzi-snemovny-a-aktualnim-politickym-otazkam/

Tady rezoluce RE:
http://assembly.coe.int/Main.asp?link=/Documents/AdoptedText/ta09/ERES1644.htm

P.S.: Ale zas teď u Zelených vědí, že jejich tisková prohlášení ještě někdo čte.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Postoj prezidenta ČR, jakkoli s ním můžu nesouhlasit, mi nepřipadá arbitrární, je vysvětlený a podložený. Přestože mi vadí délka celého ratifikačního procesu, na druhou stranu je výhodou, že se o této otázce u nás diskutuje a konečně se dostala do hledáčku i širší veřejnosti. (V některých zemích se ŘS ratifikoval raz dva, "protože se to má", a nikoho to dál nezajímá.)

ad P.H. Co se Vám prosím zdá na výzvě Parlamentního shromáždění Rady Evropy vylhané? Nikde tam prezident obviňovaný z neratifikace není a i dotazník, z něhož se čerpá ve výchozí zprávě (ne samotné rezoluci), vychází z rok staré situace, což je tam indikováno.

(Byť může článek v Respektu, předpokládám, že se mluví o tomto:
http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=215&fIDROCNIKU=2009, připadat někomu trapný, mám dojem, že i díky němu se podařilo celou věc trochu rozvířit s tím, že ve výsledku máme veřejné a jasné vyjádření postoje prezidenta. Díky za to všem zúčastněným bloggerům.)

Lubomír Majerčík

Anonymní řekl(a)...

Lubomír Majerčík:

Na rezoluci RE nic, ta je naprosto standardní a košer.

Ale nemohu nevidět, že Zelení si z této čistě neutrální rezoluce udělali klacek na Klause a snaží se podsunout veřejnosti, že Rada Evropy kritizovala vyloženě Klause vyloženě za to, že tu listinu zatím nepodepsal.

Za a) to není pravda (jak sám uvádíte), za b) o tom, že ratifikační listina je v tuto chvíli na Hradě a zatím není podepsaná věděly jen dvě instituce: Hrad a MZV. Z Hradu ta informace, na základě které začali někteří poslanci exhibovat, neutekla. Zcela záměrně nebyla publikována, protože jsme nechtěli MZV komplikovat situaci víc, než je zcela nezbytně nutné.

Btw, doneslo se mi, že jedna z variant řešení je nechat to celé ležet ), a celé se to hodí na prezidenta, že ten za to může (předsedat podvýboru pro ICC v rámci předsednictví už stejně nebudeme a zájem o ratifikaci ŘS na MZV úměrně tomu opadl a přiznávat na vládě /a možná i vlastnímu ministrovi/ barvu se nikomu nechce). Ta publicita v posledních dnech by takovému scénáři odpovídala. Nicméně já si o MZV myslím jen to nejlepší a tudíž je mi jasné, že je to jen zlomyslná pomluva, a i kdyby nebyla, že různí aktivisté z Respektu a z Parlamentu takový krok MZV udělat nedovolí. Nepochybuji o tom, že na MZV už připravují materiál do vlády, na základě kterého vláda požádá prezidenta, aby se obrátil na Ústavní soud. Změnu ústavy bych viděl nerad, mimo jiné proto, že mezi ŘS a ústavou osobně žádný rozpor nevidím.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Omlouvám se za poněkud opožděný možná i nechtěný vstup do debaty. Osobně souhlasím s doc. Kühnem a doc. Kyselou, neboť i při řešení dané problematiky je skutečně třeba vycházet především z principů parlamentní formy vlády, jež tu byly velmi srozumitelně vyjádřeny. Dovolím si ale dvě malé poznámky. První je spíše takovou zajímavostí, kterážto dosvědčuje, že podobné těžkosti vyvstávají i v jiných evropských ústavních systémech. Tuším, že se jednalo o případ belgického krále, jenž odmítal podepsat (svým podpisem potvrdit) zákon, jenž stručně řečeno legalizoval potraty. Král oznámil, že to by bylo v rozporu s jeho svědomím a že k podpisu nepřikročí. V Belgii je však podpis krále podmínkou sine qua non platnosti zákona. Proto tamější parlament přikročil k tomu, že podle čl. 93 ústavy prohlásil panovníka za neschopného panovat, a to po dobu 72 hodin. Poručník či regent potom daný zákon za panovníka podepsal.
Druhá poznámka je spíše praktická a nějak nesnižuje sofistikované závěry v této debatě dosažené. Tuto poněkud cynickou myšlenku vyslovil prezident Andrew Jacskon, když prohlásil: "John Marshall vytvořil své rozhodnutí, nechť ho tedy vynutí." Tato neblahá myšlenka provází ostatně i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v případě justičního čekatele doktora Langera. Takže, co si počít s prezidentem, jenž spoluvytváří tolik potřebné ústavní zvyklosti?

S pozdravem Jan Kolba

Anonymní řekl(a)...

Však ona už si Evropa s tím reakcionářem nějak poradí:

"Avril Doyle, an Irish MEP, became the ultimate Nancy Hopkins of the room - the best representative of the second group from the previous sentence. With her voice trembling and screeching, she defined debate as a "recipe for chaos". Nice, indeed! Experimental evidence is always helpful to strengthen a theorist's point. :-)

A Spanish socialist deputy who seems proud to have been paid from the taxpayers' money for 15 years, for doing almost nothing, believes that the speech was a shame. Fortunately, Europe is strong enough to deal with the reactionaries like Klaus, he adds. Two proofs are better than one! "

Demokracie jak řemen.

zdroj:
http://www.no-libs.com/index.php?/2009021917295/meps-boo-klauss-call-for-free-speech-in-eu.html

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Jan Kolba

Všimněte si, že Zdeněk Kühn připustil, že z toho, že systém vlády je parlamentní, nevyplývá, že prezident má povinnost ratifikovat. Tady

A také si všimněte, že Jan Kysela připustil, že Ústava vymezuje roli Parlamentu jako pasivní - Parlament pouze dává souhlas k ratifikaci. Tady

Tomáš Sobek řekl(a)...

A ještě jednu poznámku. Pokud interpretační princip, kterým argumentuje Zdeněk, totiž že

A) kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně,

upřesníme tak, že

B) pravomoci k rozhodnutí, za které nikdo nenese odpovědnost, se musí interpretovat restriktivně,

tak Zdeněk v této argumentaci zůstává s prázdnýma rukama.

Anonymní řekl(a)...

Poznámka k poznámce T. Sobka: Není mi jasné, v čem se Vámi přeformulovaná teze významově liší od té původní a proč by měl Zdeněk Kühn zůstávat s prázdnýma rukama. Mohl byste to nějak upřesnit? Tu tezi chápu mj. tak, že pravomoc se v takovém případě použije třeba pouze jako ultima ratio - např. pokud vláda navrhne prezidentu, aby jako soudce jmenoval "lidojeda", nebo prostě někoho, kdo zjevně nesplňuje zákonné podmínky pro jmenování soudcem.

Ad ratifikace: Odmítnutí ratifikovat mezinárodní smlouvu po vyslovení souhlasu Parlamentem bez jakéhokoliv navazujícího kroku, který by situaci vyjasnil, resp. uzavřel, považuji za odporující logice ústavního "systému". Podle mě je prostě třeba věc nějak "rozetnout" - předložit návrh na přezkoumání Ústavnímu soudu, abdikovat apod. Systém, který umožní, aby věc "visela" roky nevyřízená "ve vzduchu", je podle mne nepřijatelný.

P. Caban

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Pavel Caban

1) Interpretační princip (při výkladu B) na prezidentovu ratifikační pravomoc nedopadá. Není to pravomoc k rozhodnutí, za kterou nikdo nenese odpovědnost.

2) Tady není logická potřeba věci rozetnout. Prostě zůstane status quo. Copak jsme dosud byli ve vzduchu?

Tomáš Sobek řekl(a)...

oprava "... k rozhodnutí, za kterÉ nikdo ... "

Anonymní řekl(a)...

Ad 1: Přiznám se, že příliš nerozumím – jedná se přece o pravomoc k „rozhodnutí neratifikovat“ – a za tu nikdo reálně odpovědnost nenese, resp. nese ji prezident, ale reálně (právně) se ta odpovědnost nijak neprojeví.

Ad 2: Asi máte na mysli status quo, pokud jde o úpravu v Ústavě (?). Já jsem mínil situaci ve vztahu k jednotlivým konkrétním smlouvám, a tady podle mne když ne logická, tak určitě praktická potřeba věci vyjasnit, rozetnout, resp. postupovat předvídatelně zjevně existuje.

P.C.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad PC

1) Konkretizace onoho principu (při výkladu B) může vypadat třeba takto: Pravomoci prezidenta republiky, které NEvyžadují kontrasignaci vlády, musíme interpretovat restriktivně.

2) Dokud nebudou všechny signatářské státy ratifikovat LS, tak smlouvy EU zůstanou ve stávajícím znění. To je všechno. Co potřebujeme rozetnout?

Anonymní řekl(a)...

Pavle, pravomoc neratifikovat neexistuje. Prezident je autor toho rozhodnutí. Když ratifikuje, OK. Když neratifikuje, otázka vůbec nevznikla. Když si vezmu hypotéku, je to mé rozhodnutí. Když mi něco takového vůbec nepřijde na mysl, je to snad mé nerozhodnutí, které si mám zdůvodňovat?

Fix, otevři šuplík a podívej se do Směrnice pro sjednávání smluv ... každé vládní usnesení stran mezinárodních smluv je vůči prezidentovi formulováno jako doporučení, nikoli jako návrh ... nevím, co chceš dál řešit.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

A dál: Jsem s ženou v Praze, ona chce do Brna, já do Plzně. Co je kompromis? Zůstat v Praze v aktuálním bodě 0 nebo se nechat přesvědčit, že kompromis je Jihlava? Podle Tebe zjevně Jihlava ...

Prostě se smiř s tím, že jsou tady určitá pravidla a že odpor vůči Lisabonu napříč Evropou je mnohem silnější, než se na první pohled jeví. A taky vem na vědomí, že tlak vyvolává protitlak. Čím víc budete tlačit na integraci, tím víc odpůrců jí získáte.

Btw, nemít Napoleona IV. Sarkozyho, Merkelovou, Cohn-Bendita, tak bych si je snad musel vymyslet. Nikdo neudělal proti evropské integraci víc, než oni. Já jim za jejich snahu vřele děkuji.

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad CP (Pro upřesnění.)

Pokud někdo tvrdí, že prezident musí vykonat svou pravomoc ratifikovat, která se opírá o odpovědnost kontrasignující vlády, tak nerozumím tomu, jak přitom nachází použití pro princip: "Kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně."

Ratifikace znamená, že tu je odpovědnost, tedy předpoklad "Kde není odpovědnost." znamená, že prezident neratifikuje. To znamená, že úvaha vychází z předpokladu, že prezident neratifikuje, aby došla k závěru, že prezident musí ratifikovat. :)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Když si vezmu hypotéku, je to mé rozhodnutí. Když mi něco takového vůbec nepřijde na mysl, je to snad mé nerozhodnutí, které si mám zdůvodňovat?

Jenže to jste v soukromém právu, kde jste nadán autonomní vůlí. President nic takového nemá, je orgánem státu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Systém, který umožní, aby věc "visela" roky nevyřízená "ve vzduchu", je podle mne nepřijatelný.

Už jsme zažili horší věci.

Je několik variant:

1. "Nulová". Ústavní krise bude trvat až do zvolení nového presidenta v řádném termínu. To bych realisticky viděl jako značně pravděpodobnou alternativu.

2. Impeachment. Možné, ale málo pravděpdobné, i kdyby ústavní obžaloba byla podána, řada ústavních soudců stejně vykládá ratifikaci jako pouhé právo bez povinnosti, takže se podle nich president ničeho nedopustil.

3. Kompetenční spor řešený u Ústavního soudu. Čisté řešení, jehož výsledek může být poněkud nepředvídatelný. Jednak ÚS může vyslovit svou nepříslušnost (není to klasický spor o kompetenci, ale o jinou ústavně-právní otázku). Dále může ÚS dojít k závěru, že president podepsat může a nemusí (goto bod 1), nebo že podepsat sice musí, ale on stejně nepodepíše (goto bod 2).

No, máme se na co těšit.

Na adresu posledních presidentských vrtochů se poněkud prostořece vyjadřuji na svém blogu. Totéž, co tam píšu, platí, myslím, i pro otázku odmítnutí ratifikovat jinak k tomu způsobilou mezinárodní smlouvu.

Anonymní řekl(a)...

Pavle, ještě technická:

Když tedy přistoupím na to, že prezident má povinnost vykonat svou pravomoc smlouvu ratifikovat, týká se to i jeho pravomoci smlouvu sjednat? I tu musí vykonat?

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,

předem se omlouvám pokud vznesu dotaz, který již vznesen byl, ale diskusi jsem přibližně v polovině přestal číst z toho důvodu, že se tam objevovaly nemístné poznámky a "čas žeroucí" výlevy diskutujících.

Jako, prozatím, právní laik chci vznést jednu otázku, která mi už delší dobu, avšak jen občasně, vrtá hlavou: Kdyby měl prezident povinnost (podle některých na této diskuzi to tak je) ratifikovat parlamentem schválenou mezinárodní smlouvu, proč by měl možnost postoupit onu mezinárodní smlouvu k přezkumu Ústavnímu soudu?

Vycházím z, možná mylné, představy, že pakliže má člověk (chápejme prezident) povinnost a tato by mu vyplývala (podle některých diskutujících tomu tak je) přímo z Ústavy, tak by nebyl důvod, proč podávat návrh k ÚS kvůli posouzení souladu mez.sm. s ústavním pořádkem.

Přiznává-li zákon prezidentu možnost pochybovat o ústavnosti zmiňované mezinárnodní smlouvy (a své pochybnosti naplnit uplatněním práva postoupit smlouvu k přezkoumání ÚS z hlediska shody s ústavním pořádkem ČR), rozhodně mu podle mého úsudku nepřisuzuje povinnost smlouvu schválit.

Pletu se?
Děkuji za případné reakce,
Vít Pavko

Tomáš Pecina řekl(a)...

Myslím, že to spolu nesouvisí. Pochybnosti o ústavní konformitě může mít kdokoli a je vhodné, aby byl stanoven okruh subjektů legitimovaných k iniciaci přezkumu Ústavní soudem.

Lze to vykládat i zcela opačně, než činíte Vy: kdyby měl president právo nepodepsat, nepotřeboval by právo žádat o přezkum, protože své pochybnosti by mohl prostě vtělit do rozhodnutí nepodepsat.

Anonymní řekl(a)...

2 T.P.

Já Vám rozumím, pane Pecino, avšak obávám se, že ne zcela rozumíte Vy mně. A velmi děkuji za odpověď.

§71a zákona o ÚS, odst. 1, písm. d) stanoví, že "prezident republiky od okamžiku, kdy mu byla mezinárodní smlouva předložena k ratifikaci." může podat návrh...

Jsem si jist, že toto víte, nebo umíte najít, vkládám to sem skutečně jen pro zefektivnění diskuse, ať neztrácíte čas mým, možná nesprávným, uvažováním.

Nechci tu polemizovat nad otázkou stanovení okruhu subjektů kompetentních k podání takového návrhu. Po čem jdu je vyvrácení teze, že povinnost je prezidentu uložena přímo v Ústavě. Kdyby ono ustanovení v Ústavě bylo zamýšleno jako povinnost prezidenta, bylo by naprosto zbytečné v "obyčejném zákoně" o ÚS implementovat výše citované ustanovení.

A nemyslím si, že by to šlo použít i obráceně (druhá část, resp. odstavec, Vašeho příspěvku). Protože prezidentovi rozhodně nepřísluší závazně hodnotit obsah mez. sm. z hlediska shody s ústavním pořádkem v takovém rozsahu, jakým je toho schopen (a s jakými důsledky je toho schopen) ÚS. Není možné slučovat například antievropské tendence prezidenta s protiústavností takové smlouvy. Vy jste si vlastně v druhé části částečně popřel první část příspěvku.

Není tedy podle mě pravda, že, cituji Vás: "kdyby měl president právo nepodepsat, nepotřeboval by právo žádat o přezkum, protože své pochybnosti by mohl prostě vtělit do rozhodnutí nepodepsat."

ale je podle mne pravda, že "kdyby neměl prezident možnost neschválit (měl povinnost schválit, že?), nemusel by být uveden ve výše citovaném ustanovení zákona o ÚS.

Souhlasíte se mnou?
Vít Pavko

Anonymní řekl(a)...

Jen doplním, že dokonce se může vyskytnout i prezident, který by nějakou smlouvu ratifikovat chtěl, ale protože má pochybnosti o jejím souladu s ústavou, nebo protože má obavy, aby její soulad s ústavou někdo nezpochybnil následně, prostě se nejdřív zeptá ÚS, aby měl jistotu. Ne každé obrácení se prezidenta na ÚS musí mít politický kontext.

Tudíž úvaha "kdyby prezident neměl povinnost smlouvu ratifikovat, nepotřeboval by právo obracet se kvůli ní na Ústavní soud", je velmi lichá, jemně řečeno.

P.H.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Celá tato diskuse, minimálně na jedné své straně (s čestnou výjimkou P.H.), je zatížena do krajnosti dovedeným textualismem a vírou, že Ústava, ZÚS, popř. i podzákonné předpisy týkající se procedurálních záležitostí ohledně mezinárodních smluv, jsou produktem Vyšší Inteligence, přičemž úkolem právníků je tento transcendentní záměr na základě jejich nedokonalého výronu do textu právních předpisů zjistit a vyložit.

Nesmysl: Ústavu psala horkou jehlou parta víceméně průměrných až podprůměrných právníků a jejím výkladovým látáním by se uživilo několik lidí na plný úvazek.

To jsem odbočil.

Přijmu-li thesi, že president je poslední, "ultimátní" instancí v procesu uzavírání mezinárodních smluv, a není-li si jist, může si pro své rozhodnutí vyžádat i arbitární aprobaci od Ústavního soudu, stavím tím dělbu moci ve státě na hlavu. President je původně hypertrofovaný a později nedůsledně redukovaný kladeč věnců. Tečka.

Anonymní řekl(a)...

Velmi mne, pane Pecino, mrzí, že diskuse s Vámi zklouzává opět do akademických rozměrů. Snažím se odpovědět na otázku, zdali může prezident neratifikovat mezinárodní smlouvu a Vy odbočujete kamsi, nechci domýšlet - a na webu této váhy ani psát kam.

Já si skutečně myslím, že je třeba vykládat zákony zejména podle toho, jak jsou psány, v koordinaci s teleologickým výkladem samozřejmě. Jsem jen mladý, nezkušený, zdaleka ještě nevystudovaný.

A myslím si i to, že jestli v Ústavě ústavodárce použije toliko citované ustanovení a následně v zákoně o ÚS o půl roku později použije mnou citované ustanovení, o něčem, například záměru, to vypovídá.

Nedovoluji si stavět sebe do pozice tak, jako to činíte Vy, kdy byste snad, nedej Bůh, chtěl určovat a vykládat, jaká má být v republice dělba moci.

Zkrátím to: nelíbí se mi, že Vaše reakce nebyla ani zdaleka věcná a že se snažíte skrýt nedostatek solidních argumentů za malebná slova.

Doufal jsem, že znalec Vašich rozměrů, chápejme znalostí, mne přesvědčí pár věcnými větami. Nestalo se.

Zdraví Vít Pavko

«Nejstarší ‹Starší   1 – 200 z 214   Novější› Nejnovější»