01 prosince 2008

Mnohojazyčnost v evropských institucích: překážka nebo příležitost?

V roce 1957 mělo Evropské společenství 4 úřední jazyky. Dnešní Evropská unie jich má 23. Nařízení přijaté v roce 1958 stanoví, že se jazyky všech členských států stanou úředními a pracovními jazyky evropských institucí.

Na tom se dodnes nic neměnilo. S každou vlnou rozšíření rostl i počet jazyků EU. Jazykové služby evropských institucí v Bruselu a Lucemburku jsou nejrozsáhlejšími na světě. Zásada mnohojazyčnosti se uplatňuje na různých úrovních: v komunikaci občanů s institucemi i ve fungování institucí samotných.

Ve svém příspěvku bych se chtěla zaměřit na ústní komunikaci a s ní spojené tlumočení.


Konferenční tlumočení jsem vystudovala ve své rodné zemi Rakousku. Po studiu jsem tam pracovala v soukromé i státní sféře, dále v České republice a dalších zemích, a od ledna 2004 působím v německé kabině u Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Před velkým rozšířením Evropské unie v roce 2004 předpovídali mnozí její kolaps. S 23 úředními jazyky si lze představit 506 možných kombinací. Kritici ve množství jazyků vidí překážku pro efektivní komunikaci na evropské úrovni. Evropská unie prý nemůže s tolika jazyky fungovat, nastane zmatení jazyků a celá babylonská věž se zboří.

Nestalo se. Mnohojazyčnost se totiž nerovná kakofonii. To, že ne vždy a všude bude každý občan a zaměstnanec institucí trvat na použití své mateřštiny, se rozumí samo sebou. Ne všechny dokumenty se překládají, ne všechny řeči se tlumočí do všech jazyků. Na administrativní úrovni používají instituce tři pracovní jazyky: angličtinu, francouzštinu (tradičně lingua franca Evropského soudního dvora), a v menší míře i němčinu. Dobré znalosti v minimálně dvou úředních jazycích EU (kromě mateřštiny) se vyžadují při výběrových řízeních od budoucích zaměstnanců institucí. Pro tlumočníky a překladatele platí samozřejmě zvláštní požadavky.

Před zasedáními výborů Evropského parlamentu a Komise a před ústním jednáním Evropského soudního dvora se jazykové potřeby účastníků zjišťují, a tlumočení probíhá jen v potřebných jazycích.

Před časem kritizoval jistý poslanec EP, že na jednání bylo víc tlumočníků než účastníků, což podle něho svědčí o přebytečnosti jazykových služeb. Realita vypadala trochu jinak: někteří poslanci si objednali tlumočení do svého jazyka, ale na jednání se už nedostavili. Což je spíš důkaz nezodpovědného chování poslanců než přebytečnosti jazykových služeb.

Pravidelně se setkávám s návrhem snížit počet jazyků na jejich určitý výběr. Kde bude hranice? Pět, deset, dvacet, čtyřicet milionů rodilých mluvčích? Každý výběr má za výsledek, že víceméně početná skupina obyvatel EU je v diskriminující pozici těch, kteří nemají právo použít svou vlastní řeč. Proč nezavést pravidlo, namítají jiní, že každý musí používat jinou řeč než svou rodnou? Takový, poněkud abstrúzní, návrh může mít, s prominutím, jen člověk, který toho o jazycích moc neví. Proč bychom se měli dobrovolně vzdát všech výhod, které skýtá mateřština? Jen v ní říkáme totiž to, co říct chceme, a nejen to, co říct umíme. A v tom je často velký rozdíl: zatímco se v cizím jazyce soustředíme na hledání jazykových prostředků, můžeme se v mateřštině soustředit na obsah sdělení.

Třetím návrhem kritiků mnohojazyčnosti je zrušit všechny jazyky až na jeden. Kdo s tímto návrhem přichází, má obvykle na mysli angličtinu. A proč by tím jazykem neměla být němčina? Počítá s bezkonkurenčně největší skupinou rodilých mluvčích v EU. Anebo francouzština jako důležitý zakládající jazyk Evropského společenství?

Připusťme na chvíli, že by angličtina upevnila svou pozici jazyka mezinárodního dorozumívání i na evropském poli a stala se jediným úředním jazykem EU. Koneckonců dnes už každý umí anglicky, nebo si to aspoň o sobě myslí. A právě v tom je háček: to, co leckdo ze sebe vydává se silným přízvukem a pochybnou volbou slov, je srozumitelné jen pro vlastní krajany. Globální angličtina je ochuzenou, často znetvořenou, vzdálenou příbuznou tohoto krásného, na slovní zásobě velmi bohatého jazyka. Mezi tlumočníky má zkratka BSE ještě druhý význam: Bad and Simple English.

Jistě, ne každý může být druhým Shakespearem, a jistá míra znalosti angličtiny může leckdy stačit. Jenže: co stačí na obchodním jednání nebo technickém školení před přístrojem, nemusí stačit na argumentativně-politické úrovni setkání ministrů nebo na přesvědčivou repliku v soudní síni. Když jde do tuhého, nemají nerodilí mluvčí reálnou šanci se rétoricky proti rodilým mluvčím prosadit. Ne nadarmo se důležitá politická jednání tlumočí. Státníci vědí, že se pohybují na tenkém ledě, kde záleží na každé formulaci. Nedávné studie dokonce nasvědčují tomu, že jednání jsou častěji úspěšná, jestliže každý z účastníků má svobodnou možnost vyjadřovat se ve svém vlastním jazyce.

Neměl by každý, kdo má mezinárodní ambice, umět aspoň jeden světový jazyk? Čech nebo Lotyš nemůže přece počítat s tím, že mu budou všude rozumět, a ne vždy bude mít po ruce tlumočníka. To je pravda. Ale prohodit pár slov s kolegy na obědě nebo přečíst přeformulovaný text je něco jiného než vyjednávat komplikovanou tematiku, spontánně reagovat na argumenty protistrany a přesvědčivě přednést ty vlastní. Proč se dobrovolně vzdát výhody vlastní řeči, když mám možnost ji používat? Neznám rozumný důvod.

Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany. Neměli by být voleni na základě svých jazykových znalostí, nýbrž na základě svých schopností. Vlády členských států by na jednání do Bruselu neměli posílat nutně své nejlepší lingvisty, nýbrž především své nejlepší odborníky.

Ano, mnohojazyčnost něco stojí. Avšak ne tolik, jak si mnozí myslí. Roční výdaje za jazykové služby evropských institucí, tj. překlady a tlumočení, činí 1% unijního rozpočtu. Jiným slovy: každého občana EU stojí mnohojazyčnost v Evropské unii dvě eura ročně - tolik co malé kapučino ve Slávii. Domnívám se, že to není přehnané.

6 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Nějak nedokážu najít ten post, jak je přínosné používat před ESD češtinu: Promluva se přetlumočí nejprve z čj do aj a následně z aj do soudcova mateřského jazyka. Soudcovy nechápavé výrazy nepřekvapí -- přinejmenším toho, kdo někdy hrál na tichou poštu.

Holanďané nefňukají -- a umí.

"A proč by tím jazykem neměla být němčina?" Třeba proto -- ale to je vážně jen prkotina --, že mimo Evropu německy nikdo nemluví.

"Anebo francouzština jako důležitý zakládající jazyk Evropského společenství? Vše plyne. Doby, kdy ruská šlechta hovořila francouzsky (Anna Karenina), se už nevrátí.

"Vlády členských států by na jednání do Bruselu neměli posílat nutně své nejlepší lingvisty, nýbrž především své nejlepší odborníky." Lze odhadovat, že člověk, kterému je, řekněme, pod 35 a přitom neumí dobře anglicky (francouzky či německy ???), má do "nejlepšího odborníka" skutečně daleko.

Jakub Jošt řekl(a)...

No, mozno to nie je kakofonia, ale dodekafonia to rozhodne je, a necham na vase posudenie, koho dodekafonia laka: http://www.youtube.com/watch?v=A-fyWc6Mpd8
.
Rovnako ako v pripade druhej viedenskej skoly, ide aj v pripade EU o silnu filozoficku ideu. Avsak rovnako ako v 2VS ide o pristup, ktory plodi viacere problemy.
.
Z clanku mam pocit, ze sa problem stavia do roviny: laici pracujuci s jednym jazykom, profesionaly pracujuci s viacerymi.
Ovsem, jestli se nepletu, hihihihi, tak prijatie jedneho jazyka dokaze rovnako tak predpokladat pracu profesionalov s nim. Nikto nepochybuje o tom, ze odborne otazky je dobre prenechat odbornym rukam. Avsak aj skuseni prekladatelia robia celkom zasadne chyby (co bolo predmetom viacerych postov na JP). Ak robia chyby v AJ, tak ich zrejme bude menej, ako ked robia chyby v 23 jazykoch EU. A tiez sa predpoklada rychlejsie ustalenie spravnych prekladov z jednotlivych jazykov EU do AJ. Mnohojazycnost sa obist neda, ale zjednodusit by sa to mozno cele dalo...oder?
.
Iny argument je prave ten filozoficky, teda kriteria na vyber, ci diskriminacia inych narodov...a do toho sa pustat nejdem, lebo autorka sa tam tiez nepustila.

Angela Rogner řekl(a)...

Jan Petrov:

Díky za reakci. Prvnímu odstavi Vašeho příspěvku moc dobře nerozumím. Česká řeč před soudem se netlumočí automaticky jen do EN. Tlumočí se přímo i do dalších jazyků, napříkl. ji tlumočím já do DE. Každá vláda před ESD vystupuje ve svém mateřském jazyce. Například máme zítra německé jednání, na kterém budou vystupovat česká a řecká vláda.

Ad tichá pošta: Přímému tlumočení se dá samozřejmě vždy přednost, neboť riziko zkreslení a ztráty informací při tlumočení přes pilotáž neboli relais skutečně existuje. Ale ne vždy je to možné. Dobrý řečník (!!! to vůbec není samozřejmost) v kombinaci s kvalitními tlumočníky i toto riziko minimalizují.

S fňukáním to nemá nic společného.

Poslanec z rakouských Tyrol nemusí umět tak dobře anglicky, aby mohl svou agendu všude zasvěceně obhájit. O úskalích použití cizího jazyka jsem hovořila dost ve svém článku. Dobrý lingvista a dobrý odborník prostě nejsou vždy totéž. Souhlasím s vámi v tom, že každý inteligentní člověk by měl být schopen se naučit dva cizí jazyky na slušné úrovni.

Angela Rogner řekl(a)...

To Jakub Jošt: děkuji za odkaz na Schoenberga. Vynikající skladatel.

Ne, můj článek neříká: laici pracují s jedním jazykem, profesionálové s více jazyky. Vycházím ze svých dlouholetých zkušeností ve vícejazyčné komunikaci. Jak jsem psala: ne vždy a všude se tlumočí či překládá vše do všeho. Vychází se z reálných potřeb. Nevidím v tom nic špatného.

Ano, chyby se stávají a stát budou. Jako u všech lidských činností. Pro mě to není argument. K bezpočtu chyb a nedorozumění by došlo, kdyby všichni museli používat cizí jazyk. Kromě jedné skupiny: rodilí mluvčí daného jazyka by tím pádem získali neocenitelnou výhodu a jakmile jde do tuhého, vyhráli by na celé čáře. Globální angličtina by byla redukovaná na nejmenší společný jmenovatel, tj. minimální slovní zásobu a plno chyb s často nesrozumitelným přízvukem. Je to mimo EU, ale zkuste porozumět Japonci čtoucí anglický text. V EU stačí Španělé mluvící anglicky. Et j'en parle.

O překladech jsem v článku nemluvila, ale evropské zákony, které se nás přímo dotýkají, měly by nám být přístupné v mateřštině.

Jazyk je víc než nástroj ke komunikaci, víc než zaměnitelný systém značek. Jazky je charakteristický způsob vnímání a popisování světa, s celým myšlenkovým a kulturním bohatstvím, které se za tím skrývá.

Tak, a teď mě na chvíli omluvte. Musím připravit zítřejší věc.

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuji za reakci.

Jednalo se o shrnutí postu, ne o mou osobní zkušenost. Věřím, že někdy se projevy z nepodstatných jazyků tlumočí napřímo, zvlášť do těch velkých. Většinou však, předpokládám, není přímý překlad rozumně možný.

Věřím, že bychom na tom byli v EU lépe, pokud bychom dobře hovořili společným jazykem -- anglicky. Ale díky nacionalismu, omezenosti a jazykovému sobectví...

Angličanům jejich angličtinu přeju. Nesouhlasím s argumentem: raději se budeme mít všichni hůř, ale hlavně že angličtí rodilí mluvčí nezískají jakousi neoprávněnou výhodu, hlavně že (na papíře) si všechny jazyky zůstanou rovny. Krom toho mi nepřipadá, že by to Holanďané, seveřané nebo vzdělaní Češi či Rakušané prohráli "na celé čáře".

Milý poslanec z Tyrol (nebo přinejmenším jeho potomek) by měl mít aspoň pocit, že jeho neznalost je nepatřičná a v dlouhém období neudržitelná.

Překlady generují řadu chyb i pocitů odcizení -- dnes i za 50 let. Naproti tomu, přijme-li EU za jednací jazyk angličtinu, tlak na znalost tohoto jazyka způsobí, že za 50 let chyb ubude.

Věřím, že tak jako bylo dříve běžné jezdit na říšský sněm s perfektní němčinou, bude v budoucnu běžné jezdit do Bruselu s perfektní angličtinou.

Petr Veselý řekl(a)...

Podle mě je tento přístup v pořádku - líbí se podobné iniciativy...nedávno jsem četl jeden mnohojazyčný časopis a je to příjemné osvěžení. Posílám odkaz na elektronickou verzi:
http://issuu.com/pelicanmag/docs/2014_04_16_pelican_final_press_web1/1