středa 31. prosince 2008

Jak se stát tlumočnicí na ESD

Když vyprávím, co dělám, a kde to dělám, následuje obvykle malé, bezradné mlčení. V minulém příspěvku jsem líčila, jak může vypadat můj pracovní den. V třetím a posledním příspěvku bych chtěla popsat, jak jsem se k tlumočení, a posléze na Evropský soudní dvůr, vůbec dostala.

Kdyby mi někdo v mých osmnácti letech předpověděl, že budu jednoho dne simultánně tlumočit, nevěřila bych. Tato činnost hraničila v mých očích s genialitou a vyžadovala dokonalou dvojjazyčnost. Jak jinak dosáhnout toho, abychom mysleli a mluvili ve dvou jazycích zároveň? Dnes vím, že tlumočník nemusí být dvojjazyčný génius. Co ale musí umět, je dobře naslouchat, analyzovat sdělení a předat ho co nejvěrněji v jiném jazyce.

Tento výčet tlumočnických dovedností zdaleka není vyčerpávající. Budu ho postupně doplňovat o další, které by dobrý tlumočník postrádat neměl.

Studium na Karl-Franzens-Universität ve Štýrském Hradci jsem zahájila v oborech germanistika a francouzština. Po dvou letech studií a ročním učitelském pobytu v pařížské Collège Condorcet jsem měla pocit, že nemám valný talent na krocení tlupy divokých puberťáků s minimálním zájmem o německou gramatiku, a připadalo mi rozumnější přeorientovat se na překládání a tlumočení. Dnes si myslím, že bych celkem zvládla být učitelkou, ale svého rozhodnutí nelituji. Naopak.

Zapsala jsem se na Dolmetschinstitut ve Štýrském Hradci, s francouzštinou coby prvním cizím jazykem, doplněným o španělštinu (kterou jsem ale nedokončila) a angličtinu. Na prvních překladatelských cvičeních jsem zažila rozčarování: vyučující nám dal k překladu pořady jednání z konferencí, které mi nic neříkaly, návody k použití strojů a suché ekonomické texty. Žádná krásná literatura, žádná svižná novinařina. Pro člověka zaměřeného na humanitní vědy (což je případ většiny překladatelů a tlumočníků) jsou takové texty, aspoň ze začátku, jistým utrpením. Nicméně poučným a potřebným.

Začala jsem číst ekonomické stránky novin, které jsem dříve přecházela. Začala jsem se zajímat o souvislosti, které mi umožnily získat obecný přehled o tom, co se ve světě děje, a jak věci fungují. Tento přehled je nezbytný pro tlumočníky a překladatele. Máme jedno z posledních univerzálních povolání: teoreticky i prakticky nás může potkat vše. Od expresního překladu smlouvy o smlouvě budoucí až po tlumočení na konferenci mozkových chirurgů nebo poradě železničářů o nových typech vagonových brzd. Tam jsem se přes důkladnou průpravu modlila, aby posluchači rozuměli mému výkladu matematických výpočtů brzdových cest, neboť sama jsem tomu, co říkám, moc nerozuměla. Samozřejmě je dnes běžné, že se překladatelé i tlumočníci specializují v určitých oborech, neboť nikdo není všeznalcem.

Překladatelství a tlumočnictví je v Rakousku i v Česku řádným magisterským studiem s požadavkem vědecké práce. Tématem mé diplomové práce byla „Terminologie mezinárodních smluv v němčině, francouzštině a angličtině“. Prostudovala jsem značné množství smluv a vytvořila trojjazyčnou databázi smluvních výrazů a floskulí, doplněnou o lingvistickou analýzu právnického jazyka.

Po studiu jsem několik let pracovala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka, a učila budoucí tlumočníky i studenty práv („Francouzština pro právníky“).

V roce 1992 mě napadlo, že bych se mohla znovu vydat do zahraničí. Rakousko vysílá, tak jako jiné země, rodilé mluvčí jako učitele na zahraniční univerzity. Ucházela jsem se o post v milované Francii, ale při pohovoru na ministerstvu mi bylo řečeno, že „hledáme spíš lidi do reformních zemí“. Za „reformní země“ se tehdy označovaly bývalé země socialistického bloku. „Proč ne?“ odvětila jsem, a když chtěl úředník ministerstva vědět, kam bych šla, napadl mě Milan Kundera. Nedávno jsem četla jeho knihy ve výborném německém překladu. Vzbudily můj zájem o zemi a lidi, o nichž psal. Slavnému autorovi by to bylo srdečně jedno, ale vlastně Milan Kundera může za to, že jsem se ocitla v Čechách.

Praha se mi tak zalíbila, že jsem ji už neopustila. Učit se česky bylo samozřejmě tvrdým oříškem. V jedné chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem už moc stará na tak složitý jazyk. Není to pravda: chce to jen trochu víc času.

Ironií osudu dostali právě budoucí provozovatelé Temelínu, studenti pražské FJFI na ČVUT, mě jako učitelku němčiny. Vedli jsme zajímavé a podnětné diskuze - pro obě strany. Mám na ně dobré vzpomínky.

Když vypršel lektorát na FJFI, vrátila jsem se ke své profesi. Učila jsem na Ústavu translatologii, tlumočila na různých konferencích a několik i překládala právnické texty do němčiny v jedné velké české advokátní kanceláři.

V roce 1999 mě přemluvila rakouská kamarádka k účasti na výběrovém řízení na Evropském soudním dvoru. Moje první reakce byla: „Tam se jen ztrapním. Bude to moc těžké.“ Tehdy ještě nebylo žádné EPSO, úřad pro výběr personálu do evropských institucí (http://europa.eu/epso/), a nikdo pořádně nevěděl, jak takový Concours v praxi vypadá. Vydaly jsme se do Lucemburku s tím, že si tam uděláme hezký den, neboť po prvním kole nejspíš vypadneme.

Kamarádka bohužel ano, ale mě pustili k mému velkému překvapení dál. Na tomto místě bych měla vysvětlit, jak taková zkouška vypadá. Na rozdíl od dnešní podoby jsme ještě nemusely absolvovat písemné testy z logického a verbálního porozumění a znalostí EU; šly jsme rovnou k ústním zkouškám. Kandidát tlumočí ve všech svých jazykových kombinacích projevy, jejichž obsah dopředu nezná. Dá se to porovnat s přezkoušením hudebníka, jemuž dáte do rukou neznámou partituru, kterou před publikem spontánně zahraje.

Každá jazyková kombinace se skládá z dvou částí: z konsekutivního a simultánního tlumočení, přičemž projev na konsekutivní tlumočení činí zpravidla 5-8 minut, a projev na simultánku minimálně 10 minut. Témata jsou různá, a často něčím překvapivá. Nejde jen o EU, porotu zajímá i obecný přehled kandidáta, jeho logické a analytické myšlení, a jeho schopnost koherentně a přesvědčivě podat argumenty řečníka v jiném jazyce. Výborná znalost jazyků, jak výchozího, tak cílového, se předpokládá. Témata mohou sahat od léčivých vlastností kopřiv přes izraelsko-palestinský konflikt, až po otázku zákazu pouliční prostituce.

Na náměty své zkoušky si pamatuji, aniž bych byla schopná o nich detailně referovat: restituce židovského majetku v Rusku, filozofické otázky ochrany životního prostředí, neblahé důsledky automobilismu, rozvojová politika EU, vydání generála Pinocheta, politický vývoj ve Španělsku v posledních letech.

Poslední kolo tvořilo právnické tlumočení francouzského textu z listu. Dostala jsem jeden s projevem o evropském právu, a měla deset minut na jeho přípravu. Tato situace se v praxi vyskytuje čím dál častěji. Dostaneme do ruky dlouhý, předformulovaný text, máme pár minut čas si ho přečíst a předběžně připravit, a tlumočíme ho z listu s tím, že platí mluvené slovo. Řečníci samozřejmě od textu odbíhají, věty dodávají anebo vynechávají.

Když jsem ani nevypadla v tomto posledním kole, následovaly otázky o Evropském soudním dvoru a o osobní motivaci. V podvečer jsem odešla s nevěřícně euforickým pocitem: zřejmě jsem tu zkoušku udělala.

Vlastně jsem z Prahy odejít nechtěla! Ale když jsem několik let později, před vstupem České republiky do EU, dostala nabídku nastoupit na stále místo tlumočnice, nemohla jsem odmítnout. Žili jsme s celou rodinou několik let v Lucembursku. Rodina se vrátila, a já dnes pendluji mezi Prahou a Lucemburkem, kde mám částečný úvazek.

Pro ty, co sní o tlumočnické kariéře v evropských strukturách: skoro všechny cesty jsou klikaté, a není to profese pro každého. Ale s určitou dávkou talentu a píle mohou i vaše cesty vést do Lucemburku. Na shledanou na Evropském soudním dvoru.


Vysvětlení pojmů: Při konzekutivním tlumočení si dělá tlumočník zápis (notaci), a začne mluvit, až řečník svůj projev (nebo jeho podstatnou část) ukončil. Nejedná se o tlumočení "větu za větu", ale reprodukci větších významových celků. Profesionální tlumočník se právě vyznačuje tím, že ovládá techniku tlumočnické notace a řečníka nepřeruší po každé větičce. Významový celek je totiž často delší než jedna věta, a řečník potřebuje prostor, aby myšlenku dokončil.

Při simultánním tlumočení přijímá tlumočník originál přes sluchátka (většinou sedí v kabině), a hovoří souběžně s řečníkem. Přetlumočený projev jde přes mikrofon do sluchátek posluchačů.

V praxi a v evropských institucích se z časových důvodů tlumočí převážně simultánně, ale konzekutivní tlumočení má stále svoje místo nejen v tlumočnickém vzdělání, ale i v praxi. Je to výborná škola pro analytické a prezentační schopnosti.



Ústav translatologie na FFUK v Praze pořádá, spolu s partnerskými univerzitami v Evropě, už deset let jednoroční postgraduální kurs tlumočení se zaměřením na evropské instituce, s názvem „European Masters in Conference Interpreting.“ Více na stránkách http://www.emcinterpreting.org/
.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Musím se přiznat, že mi při čtení předchozích postů autorky (ani přes její cizokrajné jméno) vlastně ani nedošlo, že není rodilá Češka. Až nyní mi to doopravdy ,,docvaklo". Proto skláním hlubokou poklonu její vskutku výborné češtině (snad se jako profesionální tlumočnice neurazí). Zároveň děkuji za skvělou sérii poučných a neotřelých postů.

Michal Hájek

Angela Rogner řekl(a)...

> Michal Hájek: Díky moc. Proč bych se měla urážet? Naopak. Článek jsem napsala poměrně rychle, potřeboval by ještě trochu dopilovat, ale neměla jsem čas. Jsem velmi ráda, že mohu publikovat v cizím jazyce. Nechci psát články, kde si bude čtenář říkat: "No jo, moc hezky to napsala ta cizinka, co se učí česky. Ale v podstatě je to nuda". (Třeba to je :-) Etuda na úrovni školního slohu. Takto psát nechci. I tak nemohu vyloučit, že pro někoho to nudou je, ale aspoň jsem se snažila. Hezký Silvestr přeji.