středa 19. listopadu 2008

Ztráta (reálných) šancí: co to je?

Jak známo, Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") má možnost přiznat těm, jejichž práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") byly porušeny, určité spravedlivé zadostiučinění (článek 41 Úmluvy), což je nepochybně jeden z momentů, který katalyzuje přeměnu stěžovatele latentního ve stěžovatele skutečného. Toto spravedlivé zadostiučinění má tři základní složky: náhradu materiální újmy, náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladu řízení, které stěžovatel (skutečně, nezbytně a v rozumné míře) vynaložil ve snaze předejít či dosáhnout nápravy porušení Úmluvy, které ESLP v rozsudku konstatoval.

Způsob, jakým ESLP o přiznání spravedlivého zadostiučinění ve své praxi rozhoduje, může být předmětem kritiky z řady směrů, zastavil bych se nicméně pouze u jednoho z nich, a to konkrétně u používání institutu tzv. ztráty (reálných) šancí (příp. příležitostí) v souvislosti se vznesenými nároky na náhradu materiální újmy.

ESLP v tomto smyslu používá promiscue celou řadu termínů: ve francouzštině perte de chance (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2006 ve věci stížnosti č. 77575/01 Farange S.A. proti Francii, § 49), perte de chances (viz např. rozsudek ze dne 25. března 2008 ve věci stížnosti č. 1562/02 Gaga proti Rumunsku, § 69), perte de chance réelle (viz např. rozsudek ze dne 1. prosince 2005 ve věci stížnosti č. 77364/01 Ilişescu a Chiforec proti Rumunsku, § 47), perte de chances réelles (viz např. rozsudek ze dne 12. února 1985 ve věci stížnosti č. 9024/80 Colozza proti Itálii, § 38), perte de chances réelle (viz např. rozsudek ze dne 3. července 2008 ve věci stížnosti č. 20728/05 Vokoun proti České republice, § 33), perte réelle de chances (viz např. rozsudek ze dne 12. května 1992 ve věci stížnosti č. 13770/88 Megyeri proti Německu, § 30); v angličtině loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 23. března 1994 ve věci stížnosti č. 14940/89 Silva Pontes proti Portugalsku, § 46), loss of opportunities (viz např. rozsudek ze dne 2. června 1986 ve věci stížnosti č. 8658/79 Bönisch proti Rakousku, § 11), loss of real opportunity (rozsudek ze dne 16. ledna 2007 ve věci stížnosti č. 60682/00 Young proti Spojenému království, § 48), loss of real opportunities (viz např. rozsudek ze dne 25. března 1999 ve věci stížnosti č. 25444/94 Pélissier a Sassi proti Francii, § 80), real loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2000 ve věci stížnosti č. 25735/94 Elsholz proti Německu, § 70).

A podobně, jako lze jen těžko odhadnout, který termín si ESLP v tom kterém rozhodnutí zrovna vybere, není zrovna snadné nalézt nějaká kritéria, podle kterých určuje, že v daném případě stěžovatel (reálnou) ztrátu (reálné/reálných) šance/šancí utrpěl či nikoli, a že je tudíž namístě přiznat mu alespoň část nárokované náhrady, nebo jej poslat zcela k šípku. Argumentace na poli článku 41 Úmluvy je zpravidla velmi kusá, ESLP zřejmě hřeší na to, že jeho rozhodnutí už nikdo nepřezkoumává, stranám proto musí stačit, že tomu tak je či není a basta fidli.

Vsuvka: Tento přístup je sice do jisté míry pochopitelný, na druhou stranu má ale určitá rizika, jak se ukázalo u stížností na neadekvátní výši zadostiučinění, které se stěžovatelé domohli na vnitrostátní úrovni, za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Od rozsudku Kudła proti Polsku (rozsudek ze dne 26. října 2000 ve věci stížnosti č. 30210/96, § 149) ESLP pečlivě kontroluje nejen to, zda o oprávněnosti trestního obvinění nebo civilních právech a závazcích bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), ale také zda měl stěžovatel na vnitrostátní úrovni k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy porušení tohoto práva, jak si to žádá článek 13 Úmluvy. V rozhodnutí Scordino proti Itálii (č. 1) (rozhodnutí ze dne 27. března 2003 o přijatelnosti stížnosti č. 36813/97) potom ESLP dospěl k závěru, že jedním z atributů této účinnosti je i výše zadostiučinění přiznaného státem, které musí být v rozumném poměru k částkám, které by v daných případech přiznal on sám na základě článku 41 Úmluvy. Zjistit, kolik by přiznal On, však není zrovna snadné, pokud jediné odůvodnění výše přiznané částky spravedlivého zadostiučinění zhusta spočívá v pouhém odkazu na „spravedlivý základ“ (equity/équité), o který se při svém rozhodování opírá (viz např. rozsudek ze dne 26. října 2004 ve věci stížnosti č. 65195/01 Jírů proti České republice, § 55), případně se obejde i bez něj (viz např. rozsudek ze dne 14. února 2006 ve věci stížnosti č. 30276/03 Dušek proti České republice, § 29). Ale zpátky na šance ...

Tak vezměme si kupříkladu případy, kdy ESLP konstatoval porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že stěžovateli nebylo umožněno být přítomen při jednání soudu rozhodujícího o jeho trestním obvinění. Ve výše zmíněném rozsudku Gaga se stěžovatel na poli článku 41 Úmluvy domáhal kromě jiného náhrady za ztrátu na výdělku za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu. ESLP usoudil, že „sice samozřejmě nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, kdyby k porušení Úmluvy nedošlo, ale nepovažuje za nerozumnou myšlenku, že stěžovatel utrpěl ztrátu šancí.“ (§ 69). Ve věci Kaya proti Rakousku se stěžovatel domáhal náhrady za pokutu a náklady řízení, které musel na základě rozhodnutí soudu zaplatit, což však ESLP odmítl s poukazem na to, že „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by proběhlo v souladu s článkem 6 Úmluvy.“ (rozsudek ze dne 8. června 2006 ve věci stížnosti č. 54698/00, § 35).

Nebo případy, v nichž stěžovatelé v rozporu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neměli možnost vyslechnout svědky, na jejichž výpovědích v rozhodující míře spočívalo jejich odsouzení. Ve věci A. M. proti Itálii, kde stěžovatel tvrdil, že v důsledku odsouzení přišel o zaměstnání a zhoršilo se mu zdraví, ESLP uvedl, že „i když nemůže spekulovat o tom, k jakému výsledku by řízení dospělo, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo, domnívá se nicméně, že stěžovatel utrpěl opravdovou ztrátu šancí.“ (rozsudek ze dne 14. prosince 1999 ve věci stížnosti č. 37019/97, § 32). Naopak ve věci A. H. proti Finsku byl nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou odsouzením odmítnut s odůvodněním, že ESLP „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by bylo v souladu s článkem 6 Úmluvy. [ESLP] sice konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neshledává ale žádnou příčinnou souvislost mezi porušením a údajně utrpěnou materiální újmou.“ (rozsudek ze dne 10. května 2007 ve věci stížnosti č. 46602/99, § 49).

Takto bychom mohli pokračovat, myslím však, že již z výše uvedených příkladů se podává, že judikatura ESLP není v inkriminovaném ohledu – eufemicky řečeno – zcela předvídatelná.

Přiznám se, že jsem zatím nenarazil na žádné odborné pojednání o problematice ztráty (reálných) šancí (či lépe řečeno nenarazilo ono na mne, neboť jsem po něm zatím pátral pouze nedostatečně). V tomto směru spoléhám na poučené komentátory, že tápajícího nasměrují ...

Pokusím-li se takto handicapován pohlédnout na problém trochu v obecné rovině, domnívám se, že soud, který má rozhodnout o oprávněnosti nějakého nároku na náhradu škody, může v zásadě uplatňovat dva přístupy (předpokládejme, že sporná je pouze existence příčinné souvislosti, nikoli existence porušení práva nebo existence a výše újmy):

a) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem (nad rozumnou pochybnost apod.), náhradu přizná, pokud tomu tak není, nárok zamítne (tertium non datur);

b) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem, náhradu přizná, pokud tomu tak není, přizná náhradu alespoň za ztrátu (reálných) šancí, s výjimkou případů, kdy je požadovaným standardem prokázáno, že existence příčinné souvislosti je vyloučena.

Podle mého názoru lze legitimně hájit oba přístupy (je ovšem třeba si vybrat, nikoli používat tu jeden, tu druhý; ESLP podle všeho oba přístupy střídá). Jestliže aplikaci institutu ztráty šancí zcela vyloučíme, bude rozhodování soudu relativně předvídatelné, pro soud jednoduché, ale pro poškozené poměrně přísné. V případě druhého přístupu se klady a zápory prohodí: daleko větší množství poškozených se domůže alespoň nějaké náhrady, soud si však s rozhodováním bude lámat hlavu delší dobu a jeho rozhodnutí nebudou tak snadno předvídatelná.

Rozhodneme-li se pro druhé pojetí a připustíme-li aplikaci institutu ztráty šancí, dostaneme se nicméně k otázce, jak definovat šanci. Představíme-li si pomyslnou úsečku, na jejímž jednom konci trůní „absolutní“ jistota existence příčinné souvislosti a na konci druhém si hoví „absolutní“ jistota neexistence takové příčinné souvislosti, pak všude mezi těmito dvěma krajními polohami je nějaká šance. Měli bychom ale každou, byť jen nepatrnou šanci „proplácet“? Nezaslouží si odškodnění pouze ten poškozený, který utrpěl ztrátu šancí skutečně reálných? A jaké šance jsou reálné? Více než 50 %? A jakou šanci uspět měl Jan Tleskač, kdyby nebylo M.?

22 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Ztráta naděje je pojem z francouzského deliktního práva.

Představme si, že chlapec spadl ze stromu a poranil si páteř. Hrozí mu ochrnutí. Nebude-li operován nebo bude-li operován špatně, najisto ochrne. Bude-li operován dobře ochrne s pravděpodobností 70 % (tj. s 30% pravděpodobností se uzdraví). (Řekněme, že toto číslo známe s jistotou.)

Chlapec šel na operaci a operatér, v důsledku vlastní ledabylosti provedl operaci špatně.

Co operatér způsobil? To, že chlapec nebude chodit? V českém právu bychom asi řekli, že chybí příčinná souvislost -- vztah mezi operatérovým výkonem a uzdravením chlapce je příliš volný. (Existuje tu však možnost konstruovat, že samotný fakt špatně provedené operace představuje zásah do osobnostních práv.)

Avšak, ve francouzském právu se řekne, že vinou operatéra chlapec přišel o 30 % šanci uzdravit se. A tedy by chlapci mělo náležet 30 % náhrady ve srovnání se situací, kdy by operatér vlastní ledabylostí zmařil úplnou (100%) příležitost, že chlapec bude chodit.

Ekonomicky je dané řešení správné. Problém je, jak kvantifikovat onu pravděpodobnost nadějného výsledku. A s jakou jistotou musí být ona pravděpodobnost naděje určena. Jakkoli nelze očekávat matematicky přesný výsledek, soud by myslím -- vzhledem k přezkoumatelnosti -- měl učinit aspoň hrubý odhad.


Představme si, že Sparta Praha může s určitou pravděpodobností vyhrát pohár -- cenu 10 mil. Kč. Vinou cateringové společnosti dostane celý tým střevní chřipku a může vyhrát tak leda černé uhlí. (Obměna: cateringová firma rozšířila, ve zlovolném společení se Slávií, střevní chřipku úmyslně -- má v tomto případě být řešení odlišné, pro škůdce přísnější?)

Z právně-politického hlediska stojíme před dilematem:

Na jednu stranu, soud může říci, že šance na vítězství v poháru, byly příliš spekulativní. Proto odmítne přiznat odškodnění za ztrátu možnosti vyhrát. A to i přesto, že tato možnost měla kladnou ekonomickou hodnotu (za předpokladu rizikové neutrality: pravděpodobnost výhry x výše výhry). Jinými slovy, odškodnění bude předvídatelné, avšak zároveň i neúplné.

Na stranu druhou, soud se může pokusit o to, onu výši výhry (snadné) a pravděpodobnost výhry (obtížné) kvantifikovat. Protože odhadnout pravděpodobnost výhry může být velmi obtížné, bude se patrně odhad soudu nacházet celkem daleko od "skutečné" hodnoty. (I když, v případě fotbalu může soud vycházet z bookmakerských kurzů -- v řadě případů však takové, aspoň přibližné, vodítko chybí.) Jinými slovy, odškodnění bude "v průměru" úplné, avšak v individuálním případě nepředvídatelné (= s velkým rozptylem okolo skutečné hodnoty).

Michal Ryška řekl(a)...

Ad doktrína ztráty šancí a Jan Petrov:

"Existuje tu však možnost konstruovat, že samotný fakt špatně provedené operace představuje zásah do osobnostních práv."

A tato konstrukce je nejen teoretická, ale má i praktické využití - viz. mediálně známý případ usmrceného dítěte operovaného s infaustní (bez nadsázky) prognózou, jehož rodiče v srpnu pravomocně vysoudili satisfakci za úmrtí dítěte v důsledku popálenin z vyhřívací podušky, když v důsledku vzniklých okolností "došlo k odnětí jakékoli šance a naděje na jeho přežití".

V ochraně osobnosti se navíc (rozdílně oproti náhradě škody) lze domáhat satisfakce i při POUHÉ způsobilosti zásahu vyvolat nemajetkovou újmu a nevyžaduje se tedy najisto postavený kauzální nexus. Tato způsobilost však vždy musí být reálná (výstižný dodatek v názvu postu) a nikoli spekulativní (tak nějak již NS rozhodl i při nekalé soutěži).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pane Kmeci, než začnu číst: tohle myslíte vážně nebo je to zase žert? Já jen, abych neplýtval energií…

Jan Kobera řekl(a)...

Zajímavé téma, zásadám odpovědnosti za škodu jsem se věnoval v diplomce. Myslím, že Jan Petrov to popsal velmi výstižně.

S odpovědností za škodu je v těchto komplikovaných případech ten problém, že klasickými právními metodami zpravidla dospějeme k situaci „všechno nebo nic“ a jen nejnepatrnější rozdíl ve skutkových zjištěních může založit dva naprosto rozdílné výsledky: buď plnou, či žádnou odpovědnost. Koncepce ztráty šance se s tímto problémem vyrovnává tím způsobem, že postihuje již samo ohrožení určité šance. Je-li tedy chlapec těžce postižen a pravděpodobnost, že je postižen v důsledku pochybení lékařů je 25 %, budou lékaři odpovídat za škodu v rozsahu 25 %. Mohlo by tedy dojít k určitému vyrovnání, neboť v situacích, kdy by poškozený za použití klasických metod nezískal nic, by nyní získal alespoň částečné uspokojení. A stejně i naopak: v situacích, kdy by nyní získal žalobce plné odškodnění (například díky otočení důkazního břemene v německém právu), by nově získal jen částečné.

Na druhou stranu jsou s tím pochopitelně spojeny dost zásadní teoretické problémy - odpovědnost za škodu chrání statky, které chrání sám zákon, tedy například zdraví a majetek. Samotné ohrožení tohoto statku ovšem zákonem chráněno není a tak tedy šance na uzdravení není samostatným právním statkem, jehož ohrožení by mohlo vyvolat povinnost k náhradě. Cílem práva odpovědnosti za škodu má být kompenzace škody, nikoli trest za vytvoření rizika.

Problémem tedy je, že obecně nelze říct, zda nějaká „hmotná“ škoda z onoho škodlivého jednání skutečně vznikla. Vždy budou existovat případy, kdy opravdu došlo jen k ohrožení určité šance (tedy případ, kdy pacient daným jednáním poškozen vůbec nebyl, byť byl postup lékaře špatný). Tato koncepce potom nápadně připomíná
tzv. ohrožovací delikty známé z trestního práva.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Po zvětšení textu cca o pět stupňů jsem zjistil, že jde o vážně míněný post, a dokonce i velmi zajímavý.

Mám dojem, že se všichni dopouštíme chyby, pokud francouzské chance převádíme do češtiny jako šance a ne příležitost, což je pojem, jenž v sobě sice také obsahuje stochastickou složku, ale má reálný základ v tom, že příležitost by existovala bez ohledu na to, zda by poškozeným byla skutečně využita.

Shodou okolností jsem asi před hodinou dopsal žalobu na ochranu osobnosti pro žalobce, jemuž trestní stíhání pro podvod, zvrácené až Nejvyšším soudem na základě SPZ, zcela zničilo podnikání a rozvrátilo život. Mimo jiné mu odebrali živnostenské listy, nebyl schopen splácet provozní úvěry, přišel o byt a dnes je po krk v exekucích.

Co by se stalo, kdyby k tomuto trestnímu stíhání nedošlo? Mohl být dnes úspěšným, zámožným člověkem, anebo také mohl zkrachovat a být na tom v podstatě stejně, jako je dnes. Nicméně reálná příležitost (reálná "šance") tu byla, a za její zmaření je Česká republika odpovědná.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

S použitím pravděpodobnostní kalkulace jsem se setkal v jiné věci, rovněž pozoruhodné.

Starší ženu se jako nájemkyni bytu pokoušel pronajímatel přimět k vystěhování mj. tím, že z domu odstranit střechu a zatloukl okna, takže všechny věci v bytě začaly plesnivět.

Po dvou letech poškozená onemocněla rakovinou plic.

Důkaz jednoznačné příčinné souvislosti zde není, ale je tu určitá pravděpodobnost, že nutnost pobytu ve zplesnivělém bytě a onemocnění spolu souvisejí.

Otázka: Má nyní poškozená právo na náhradu škody na zdraví, když příčinná souvislost je jen hypothetická? A má se požadovaná částka krátit v poměru této pravděpdobnosti?

Petr Peřina řekl(a)...

Holt není nad psané právo.

Je možno uvést zářný příklad, svědčící o tom, že exekutivní legislativa hlediska pro posouzení (ztráty) reálné šance stanovit dovede. Takto je totiž koncipována příloha č. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve které jsou stanoveny sazby bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění u úrazů. U řady položek citovaná norma za zásadní kriterium pro zhodnocení reálnosti šancí po úrazu (anebo posouzení důsledku jejich ztráty či snížení) pokládá dovršení stanoveného věku.
O odpovědném legislativním přístupu svědčí i to, že věková hranice je v některých případech stanovena odlišně dle pohlaví poškozeného. Zvláštní pozornost pak zaslouží zejména položky č. 0961 až 0972.

Nezbývá tedy než rozhodnout, že bude přijat předpis velmi vysoké právní síly, který po hluboké (před)legislativní analýze pro všechny budoucí případy stanoví co je ztráta reálné šance a důsledky takové újmy spravedlivě ohodnotí. V rámci připomínkového řízení k poslední novele zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci se ostatně řada jeho účastníků naprosto oprávněně domáhala normativní formulace vyčerpávajících kriterií k přiznání peněžního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Výše zmíněná vyhláška (její koncepce) nepochybně osvědčuje, že když se chce, tak to jde.

Pro právníka, který jedná za stát, by pak mělo platit zásadní pravidlo, že nesmí odmítnout jakýkoliv požadavek, který je vůči státu uplatňován. Poškozený (jeho zástupce) má přeci vždycky pravdu a je nanejvýše trestuhodné zpochybňovat tvrzené zmařené šance.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na fr.wiki jsem našel tuto definici:

La perte de chance est aussi un dommage réparable. C'est la disparition par le fait du défendeur d'une éventualité favorable qui devait se produire dans un avenir proche et qui n'a pas pu être tentée ( c'est l'exemple de l'avocat qui n'a pas fait appel dans le délai requis qui a fait perdre à son client la chance de gagner). Cependant, comme il demeure une incertitude dans la perte de chance qui est difficile à évaluer, les juges du fond n'accordent pas la totalité du gain espéré mais une fraction, qu'il évalue par rapport aux chances perdues. La perte de chance est un dommage particulier, intermédiaire entre le dommage éventuel non réparé et le dommage certain qui lui est entièrement réparé. Ceci est différent en matière de pourparlers contractuels, depuis l'arrêt Manoukian[1], on ne peut demander l'indemnisation de la perte de chance de conclure le contrat.

V této souvislosti je zajímavé, že české soudy náhradu škody za chybu advokáta, který klientovi zmeškal lhůtu, vůbec nepřiznávají.

Jan Kobera řekl(a)...

ad Tomáš Pecina:

"V této souvislosti je zajímavé, že české soudy náhradu škody za chybu advokáta, který klientovi zmeškal lhůtu, vůbec nepřiznávají."

Při hledání zajímavých judikátů z této oblasti jsem narazil na jeden velmi pěkný. Jde o přístup, který ale z pochopitelných důvodů nelze v jiné než právní oblasti aplikovat. Advokát zmeškal lhůtu k podání odvolání, žalobce tak přišel o možnost vyhrát spor proti svému dlužníkovi. Nejvyšší soud judikoval, že v takovém případě je nutné jako předběžnou otázku posoudit celý předmět původního sporu, tj. jestli tu pohledávka byla a zda tedy žalobce mohl ve sporu uspět. Teprve po vyřešení této otázky se pak jako druhá věc může řešit samotná náhrada škody ze strany advokáta. Poměrně půvabné řešení, dle mého názoru.

Michal Ryška řekl(a)...

Ad Jan Kobera:

"Nejvyšší soud judikoval, že v takovém případě je nutné jako předběžnou otázku posoudit celý předmět původního sporu, tj. jestli tu pohledávka byla a zda tedy žalobce mohl ve sporu uspět."

Můžete, prosím, uvést přesnější identifikaci judikátu?

Pokud totiž vím, v minulosti bylo judikováno přesně opačně - tj. že výsledek jiného sporu nelze jako předběžnou otázku posuzovat. A pokud si pamatuju dobře, námitky proti tomu neměl ani ÚS.

Ale je pravdou, že nějakou dobu se mě tento typ sporů již netýká a mohlo tedy dojít ke změně.

Tomáš Pecina řekl(a)...

At JK et MR:

Také znám pouze judikaturu ve smyslu, který uvádí MR, proto se připojuji k žádosti.

Je to opět výběr mezi špatným a ještě horším: buď budou okresní soudy předjímat rozhodnutí Ústavního soudu (tj. něco podobného, jako kdyby šestileté dítě psalo disertační práci), anebo se opravný prostředek označí za implicite zbytečný úkon, když jeho neuplatněním nemůže vzniknout škoda.

Obojí je špatně, ale špatně je podle mě i francouzský model, protože jak rozpočítat šance u ÚS na procenta? Podle výsledku průměrného nápadu? To bych se jako poškozený velmi vzpouzel, mám u ÚS úspěšnost desetinásobně vyšší než průměr. A když budete pravděpodobnost stanovovat individuálně, už předjímáte výsledek řízení, které neproběhlo.

Jan Kobera řekl(a)...

Takže je to 25 Cdo 1862/2001, Nejvyšší soud, ze dne 26. února 2003.

Z odůvodnění:

V daném případě žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla tím, že žalovaný jako advokát nedoplnil náležitosti odvolání proti usnesení soudu, jímž bylo zastaveno řízení o nároku žalobce, v důsledku čehož nabylo toto rozhodnutí právní moci a žalobce tak přišel o možnost vymoci na J. S. peněžitou pohledávku. Pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu by musela být splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi okolností, že žalovaný nedoplnil náležitosti odvolání, a vznikem škody, tedy tím, že žalobce nebyl úspěšný s uplatněním svého nároku v soudním řízení. Závěr o příčinné souvislosti v uvedeném smyslu bylo možné učinit jen tehdy, jestliže nebýt uvedeného postupu žalovaného, mohl žalobce právo na zaplacení částky 59.500,- Kč proti J. S. úspěšně uplatnit, tedy v případě, že toto právo skutečně existovalo. Z hlediska vzniku škody přitom bylo třeba vyřešit jako předběžnou otázku, zda J. S. takovou částku žalobci skutečně dlužil; jen v rozsahu, v němž by povinnost J. S. byla dána, mohl by za škodu uplatněnou v této věci odpovídat žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986).

Podle mne velmi sympatické rozhodnutí, právně elegantní.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tam se ovšem jako prejudiciální otázka posuzoval výsledek řízení, které bylo zastaveno. To je poměrně velký rozdíl oproti případu, kdyby se mělo rozhodovat o výsledku např. dovolání nebo ústavní stížnosti.

david kosar řekl(a)...

Díky za zajímavý post.

Jinak na odborné pojednání o problematice ztráty (reálných) šancí lze narazit např. ve skvělé knize Dinah Shelton: Remedies in International Human Rights Law. 2. ed. Oxford University Press, 2006, str. 316-328.

Druhé vydání této knihy zatím není v paperbacku, takže je to "palba", ale stojí to za to.

david kosar řekl(a)...

Ha, tak to druhé vydání už je i v paperbacku. Cena na amazonu 52 babek, což už je snesitelné.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Prosím, definujte babku.

david kosar řekl(a)...

babka = USD

Martin Bílý řekl(a)...

Ten argument, že by okresní soud musel posuzovat věc, kterou by předtím měl posoudit ÚS, je podnětná.

Za zamyšlení ovšem stojí velice pravděpodobný případ, že by soud měl rozhodovat o věci, o které už jednou rozhodnul. Tentýž soud, podotýkám. A zde začíná peklo...

Příklad: jsem žalován o plnění 30000 Kč, okresní soud nepřihlédne k mé námitce rozporu s dobrými mravy a věc prohraji, prohraji i odvolání a advokát se přes mou žádost nedovolá. Tak já tedy u stejného okresního soudu žaluji advokáta a stejný soud si jako předběžnou otázku má přehodnotit své vlastní rozhodnutí (byť rozhoduje jiný soudce). Tak se podívá na svou judikaturu, podívá se na krajský soud, který mu přizvukuje, a z fleku to zamítne. A to potvrdí KS, a zcela právem, protože nemá důvod odchylovat se od své judikatury a od svého názoru.

Takže jako oběť okolností jsem nejen prohrál spor, ale musím jít do druhého dvojinstančního, který je až po NS zcela zjevně dopředu prohraný, zaplatím náklady a pak se uvidí, co na to NS.

De facto se žalobou na advokáta ptám - co by dělal vyšší soud, kdyby přezkoumal vaši právní argumentaci? A soud na to odpoví - potvrdil by ji, protože je správná.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Přesně tímto směrem šly i mé úvahy. Proto musím souhlasit s ustálenou judikaturou, že prejudikovat výsledek neuskutečněného sporu je procesně nepřípustné, ale ne s jejím závěrem, že advokát je tím zbaven vší odpovědnosti vyjma kárné.

Martin Bílý řekl(a)...

Ještě mě napadá, že rozdíl by byl, kdyby mi to podělal hmotněprávně - např. nepodal žalobu v promlčecí lhůtě a já tak ztratil právo. To by o tom soud rozhodoval poprvé a má pohledávka za dlužníkem by byla podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Přesně tak, zmešká-li advokát promlčecí nebo preklusivní lhůtu, rozhoduje soud o hypothetickém výsledku sporu poprvé.

K.Csach řekl(a)...

Pôvodne som tento zaujímavý post prehliadol, a preto už asi iba comment post mortem.
Dodám tak iba odkaz na určitý komparatívny materiál (aj keď dosť neprehľadný) v tejto knihe, ktorá je ale štúdiou platenou z europeňazí, a tak je fulltextovo prístupná. Riešenie straty príležitostí je v bodoch 113 a nasl. (str. 102 a nasl.).

Čo mňa trochu prekvapuje, je to, že strata príležitosti sa v spomenutých krajinách posudzuje ako rozmer určitosti škody, a nie príčinnej súvislosti (priznám, že tento záver robím práve pod dojmom uvedeného materiálu, doteraz som sa mylne[?] nazdával, že sa jedná o rozmer kauzality). Takéto vnímanie v mojich očiach problém preklápa. Už sa nerieši, s akou pravdepodobnosťou škoda vznika(mohla vzniknúť), ale aké percento škody vzniklo v dôsledku tejto chyby. Na prvý pohľad banalita...