úterý 4. listopadu 2008

Střípky z Věstníku Československé společnosti pro právo trestní

Když jsem před pár lety shromažďoval literaturu ke své disertaci, propracoval jsem se shodou náhod k Věstníku, který v době meziválečné vydávala Československá společnost pro právo trestní ...

V roce 1924 byla na půdě pařížské právnické fakulty založena Mezinárodní společnost pro právo trestní (Association international de droit pénal) a ještě téhož vznikla také Československá společnost pro právo trestní. V provolání ze dne 12. listopadu 1924 se mimo jiné uvádí: „Je úkolem i národa československého, aby přiložil ruku k tomuto dílu. Proto zakládáme Československou společnost pro právo trestní, jež by vstoupila ve styk co nejužší se jmenovanou Association international de droit pénal a pro případ, že by byla uznána za její odbočku, tuto funkci převzala. Účelem jejím má býti studium všech otázek dotýkajících se účinného boje proti zločinnosti, zejména i v oblasti mezinárodního práva trestního, i toho, jak upraviti soustavu trestů a vězeňství se zvláštním zřením na potřeby Československé republiky, jakož i podporovati snahy nesoucí se k uvedenému cíli.“

Hned od počátku začala vydávat Československá společnost pro právo trestní svůj Věstník. První číslo vyšlo v roce 1925. Původní záměr pokusit se postupem času o přeměnu na měsíčník nevyšel a tak časopis po celou dobu vycházel jako čtvrtletník, mnohdy však musela být některá čísla z různých důvodů spojena, takže časopis vycházel zpravidla třikrát, někdy však i jen dvakrát ročně (např. v letech 1936 a 1938). Na nedostatek příspěvků si postěžoval první předseda Československé společnosti pro právo trestní August Miřička, když ocenil snahu Alberta Miloty, který redakci Věstníku v prvních třech letech vedl, „svědomitě překonati „dětské nemoci“, jež s nově vzniklým časopisem, omezený na jediný vědní obor – hledíc na nepatrný počet theoretických odborníků a známou aversi praktických kruhů právnických k činnosti spisovatelské – jsou pochopitelným způsobem spojeny.“[1]

... a ačkoli jsem v jednotlivých číslech pátral především po stopách dobových snah o mezinárodní unifikaci trestního práva, nemohl jsem odolat tomu, abych se nezačetl i do jiných článků.

Patřím k těm, kteří mají trochu slabost pro prvorepublikové období, byť vlasy si dozadu neuhlazuji a stříbrné cibule, kterými jsem byl onehdy podarován, jsem ze šuplíku vytáhl a do kapsičky u vestičky zastrčil zatím pouze párkrát – prostě typický pasivní fanoušek. A snad o něco málo aktivnějším způsobem fandím i výplodům naší předválečné právní vědy a zároveň lituji toho, jak málo se z ní dnes čerpá a na ni navazuje.

Ctěnému čtenářstvu nyní nabízím takovou malou ochutnávku z příspěvků uveřejněných ve vlajkovém časopise českých meziválečných „trestařů“; jejich společným motivem je život vězeňský.

Obrázek z vězeňské výchovy
Na jaře 1925 v Den matek přednášel v Polepšovacím a trestním ústavu v Mikulově (pro mladistvé odsouzené) ústavní učitel chovancům o významu a smyslu dne tak působivě, že deputace chovanců přednesla prosbu, aby chovanci směli dobrovolnou sbírkou osvědčiti své pochopení pro význam dne matek. Ministerstvo sbírku povolilo (s určitým přiměřeným omezením výše příspěvků) a chovanci sebrali 585 Kč, jichž spolek Ochrana matek a dětí použil pro nemluvně, nemanželskou matkou odložené.

Věc byla zaznamenána i ve vězeňském týdeníku „Noviny“ a příklad zapůsobil: Koncem roku 1925 žádali trestanci (nepolepšitelní!) v trestnici kartouzské rovněž o povolení sbírky a když byla povolena, sebralo tam nyní 296 trestanců bez rozdílu národnosti (z celkového počtu 430) částku Kč 1716.15 s určením pro nejchudšího sirotka v péči spolku Ochrana matek a dětí. [2]

Společná vazba trestní
v dosavadní formě jest podle shodného úsudku všech našich vězeňských praktiků největší vadou našeho vězeňství, poněvadž činí všecku výchovnou a polepšovací snahu illusorní, ba podlamuje povážlivou měrou i vězeňskou kázeň. Lze to dobře pochopiti. V našich starožitných trestnicích jsou rozlehlé místnosti, v nichž bývá umístěno leckdy i více než 20 trestanců pohromadě. V době odpočinku (jde zejména o večerní tři hodiny) a v noci jsou tu bez kontroly a bez přímého dozoru. Cynické zlé vlivy rychle udusí každou lepší snahu, jež tu a tam vzklíčila; ze vzájemného podněcování tvoří se ovzduší vzdorné nepodajnosti a úskočnosti, dochází ke zločinným neřestem pohlavním a zločinecký profesionalismus nalézá živnou půdu. Vše to ukazuje, že společná vazba je přijatelna a výchovně účelna jen v té modifikované formě, že by po společné práci byl každý trestanec na dobu poledního i večerního odpočinku a ovšem i na noc úplně isolován. [...][3]

Sexuálním problémem v žalářích
zabývá se L. Thót v 6. čís. roč. II. Rivista di diritto penitenziario. – Zaznamenáváme zde jeho stanovisko, zajímavé tím, že je úplně zamítavé: Jakákoliv koncese v sexuálním životě vězňů je výplodem nemístné sentimentality. Nebylo vědecky dokázáno, že sexuální zdrženlivost vede k organickým poruchám. Jelikož pak lidový názor nenahlíží na pohlavní akt jako na přirozenou nutnost, nýbrž jako na rozkoš, je právě nemožnost pohlavního života konstitutivním prvkem trestu. Navrhované koncese ženatým vězňům znamenaly by nespravedlivost a privilegování, druhý manžel či manželka, která je na svobodě, velmi těžko mohl by se pravidelně často při velké vzdálenosti vězeňských ústavů dostavovati; koncese by také znamenala, že by se stávaly častějšími nežádoucí sňatky ve vězení a že pod protektorátem státu by bylo podporováno rození právě dětí obyčejně méněcenných.[4]

Zpěv a hudba v trestnicích
Některými našimi listy prošly v poslední době zprávy o pěstování hudby a zpěvu v amerických trestnicích a o dobrých zkušenostech v tom směru tam docílených. Mylně psalo se o věci tak, jako by u nás byla neznáma. Hudba a zpěv pěstuje se dávno již i v našich trestnicích, kde se najde mezi zaměstnanci vhodný kapelník a dirigent a mezi trestanci dosti zpěváků a hudebníků. V trestnici plzeňské na Borech pod vedením ústavního vrchního učitele jest pěvecký sbor i hudební orchestr na velmi pozoruhodné úrovni a jejich produkce s požitkem vyslechne i posluchač dosti náročný. Do nedávna byl pěvecký a hudební sbor trestanecký též v trestnici kartouzské a ze starší minulosti jsou známy velké a velmi dobré pěvecké sbory trestanecké též v trestnicích mírovské a pražské. Produkce takovýchto sborů trestaneckých při slavnostech vánočních, velikonočních, ve svátek svobody a při jiných slavnostních příležitostech mají zcela nepochybně i značný význam mravní a výchovný. Podle dosavadní zkušenosti jest souditi, že právě hudbou a zpěvem lze obzvláště hluboce a mocně na vězně působiti. Jest proto žádoucno, aby jich bylo tak používáno všude, kde je to možné.[5]

Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech
Společnost pro hudební výchovu se zabývá delší dobu otázkou, jak upraviti provozování hudby v československých vězeňských ústavech. [...] Z odpovědí došlých v dotazníkové akci bylo zjištěno, že hudba se provozuje ve větším měřítku v rozsáhlejších ústavech, které mívají trvale větší počet chovanců. Na prvním místě je to trestnice plzeňská, po ní následují ústavy v Ilavě, Leopoldově, Kartouzích, Mírově, Mikulově, Znojmě, Košicích a v Řepích. V některých z těchto ústavů je hudba pěstována nejen příležitostně a amatérsky, nýbrž způsobem, překvapujícím svým rozsahem a organisovaností. Tak na př. v trestnici plzeňské je čtyřicetičlenný orchestr, sestavený z vězňů, v Kartouzích je orchestr dvanáctičlenný, chovanci Komenského ústavu v Košicích utvořili dechový orchestr o čtyřicetidvou členech. [...] Plzeň, která má podle dotazníkové akce nejlepší výsledky, je také nástrojově nejlépe vybavena. Ústavní inventář sestává z 8 houslí, 2 viol, 1 cella, 1 kontrabasu, 4 trubek, 2 lesních rohů, 1 basové křídlovky, 1 eufonia, 7 klarinetů, 2 fléten, 1 pikoly, 1 saxofonu, 1 chromatické harmoniky, 3 činelů, 2 bubnů, 1 citery, 1 piana a 1 harmonia. Plzeň má rovněž svého odborného učitele hudby, kdežto jiné ústavy používají k tomuto účelu příležitostné ochoty externích amatérů nebo schopností a odborných znalostí dozorců či vězňů. V Plzni a v Komenského ústavě v Košicích je hudba cvičena pravidelně. V posléze jmenovaném ústavě denně. Výsledky této práce jsou pak využity při interních nebo i veřejných produkcích, jak se k tomu naskýtají příležitosti o státních svátcích, při přednáškách nebo světelných produkcích. Hraje se tu ovšem ponejvíce t. zv. lehká salonní hudba, také hudba jazzová a taneční. Najde se v seznamech, které o svých hudebních produkcích přiložily jednotlivé ústavy, tu a tam i něco z lidových písní, potpourri ze známých oper nebo operet a výjimečně i něco z hudby t. zv. klasické.

Vedle hudby instrumentální se pěstuje hodně hudba vokální. Systematicky se tak děje v Plzni, Ilavě a Řepích, v ostatních ústavech toliko příležitostně. Ale i za těchto podmínek se vytvářejí značně početné pěvecké sbory. Tak v Plzni je sbor o 35 členech, v Ilavě kolísá mezi 12 a 20, v Řepích kolem 20, v Komenského ústavě kolem 48, v Mikulově mezi 30 a 50, ve Znojmě je sbor 15členný. Hudba vokální je snáze provozovatelná než hudba nástrojová, těší se tudíž značné oblibě. Zajímavou zkušenost sděluje na př. učitelka hudby ženské trestnice řepské. Instrumentální hudba nepřichází tam prakticky v úvahu. Trestanky nejeví chuť učiti se hře na nějaký nástroj. Mají raději ruční práce. Rády však poslouchají zábavnou, t. zv. lehkou hudbu z radia. Za to hudba vokální je u nich ve velké oblibě. Trestanky milují produkce a ujišťují, že jim zpříjemňují pobyt v trestnici. V dopisech neopomenou vylíčiti dojmy, jaké na ně produkce učinila. Býti ve zpěváckém sboru je vyznamenáním a býti z něho vyloučena pro nedobré chování znamená upadnout v nemilost u všech.

Se zpěvem jsou téměř všude dobré zkušenosti. (Jenom v Kartouzích, kde jsou nepolepšitelní zločinci, jsou účinkující zpěváci brzy unaveni, posluchači jsou velmi pasivní). Celkem se zdá, že u mužských trestanců se jeví spíše touha po hudbě instrumentální. Charakteristický je posudek z Plzně: „Do ústavních souborů hudebních hlásí se i ti trestanci, kteří dříve neměli zájem o hudbu a zpěv. Zájem je doprovázen neobyčejnou pílí a chutí se na nástroj učiti. O jazz je takový zájem, že nelze přijmouti všechny. Trestanci sami nabízejí peněžité dary k zakoupení nových nástrojů. Ve cvičení projevují vytrvalost, věnují se produkcím s chutí a radostí. Nikdy při cvičení nebylo nutno používati kázeňských prostředků. Silný zájem o produkce se projevil v dopisech, při debatách skupinového vyučování, ve společných celách, u nemocných, kteří projevovali touhu po hudbě. Mezi hudebníky a posluchači se vytváří příznivý poměr. Posluchači dávají přednost produkcím vlastního sboru před radiovým poslechem.“ V Leopoldově považují trestanci zakázání účasti na hudebních cvičeních za jeden z nejtvrdších trestů. V Plzni se mezi trestanci vyskytují dokonce tři skladatelé, kteří komponují samostatně pro své spoluvězně. Z téže trestnice vyšli i někteří vězni, kteří se ve hře na určitý nástroj zdokonalili do té míry, že si pak po odpykání založili na svobodě novou existenci dík svému umění. [...]

Hudba vyvolává v chovancích často vzpomínky na dětství, na lepší okamžiky dřívějšího života, na ženu a na děti, činí je náchylnými k citlivosti a dokonce k altruismu [...]. Záleží na volbě hudby, aby její emotivní účinek nebyl pouze rozesmutňující [...], ale aby jim dovedl dáti pocit radosti a chuti do života. [...]

Nějaký šlágr, o který má vězeň zájem tak silný, že si ho touží zahrát, je tu relativně vhodnější než skutečně dobrá hudba, která by u vězně tohoto zájmu neprobudila a nebyla s to, aby jeho zájem udržela, kdyby mu byla bez přechodu vnucena. Zlepšování vkusu by se mohlo dít teprve postupem času a postupem technického výcviku. [...][6]
-------
[1] Miřička, A.: K šedesátinám profesora Miloty. in: Věstník, č. 1/1937, s. 1.
[2] Věstník, č. 4/1925, s. 113.
[3] Věstník, č. 1-2/1927, s. 83.
[4] Věstník, č. 4/1931, s. 136.
[5] Věstník, č. 3-4/1928, s. 130.
[6] Holzknecht, V.: Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech. in: Věstník, č. 2/1937, s. 38-42.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

K fanouškovství k první republice, resp. její právní vědě, se připojuju. Taky se v rámci zpracovávání disertace probírám stohy tehdejší (a rakousko-uherské) literatury (byť v mém případě správněprávní) a užívám si styl a úroveň tehdejších publikací zpracovaných na spoustu netypických témat. Myslím, že nejsem žádný staromilec, ale taky se občas divím, proč se na tehdejší produkci více nenavazuje a nečerpá z ní.
Jan Malast