středa 19. listopadu 2008

Förster: následovník Bidara nebo jeho (částečná) revize?

Rozsudek v případu Förster, který ESD včera vydal, by mohl být vnímán jako důkaz toho, že lucemburský Soud opravdu naslouchá reakcím na svá předchozí rozhodnutí, zvláště jsou-li tak hlasité jako ty, jež následovaly po rozhodnutí ve věci Bidar. Po prvním zběžném pročtení rozsudku mám však pocit, že názory na to, zda Förster je Bidarovým klonem nebo naopak jeho implicitní revizí, se budou zřejmě různit. Mé letmo poskládané první dojmy naleznete dále.

Bidar je notoricky známým případem týkajícím se dotovaných půjček/stipendií pro zahraniční studenty. Podám-li to hodně zjednodušeně, ESD v něm řekl, že studenti z jiného členského státu EU mají nárok na studentské půjčky za stejných podmínek jako „domácí“ studenti v případě, že jsou do společnosti hostitelského státu náležitě integrováni. Pro úplnost zde v tomto ohledu uvádím výrokovou část judikátu Bidar (tu samozřejmě je nutno číst ve světle celého odůvodnění, k němuž ty, co tento judikát neznají, tímto odkazuji):

Podpora poskytovaná ať již ve formě dotovaných půjček, nebo stipendií studentům legálně pobývajícím v hostitelském členském státě a směřující k pokrytí jejich životních nákladů spadá do rozsahu působnosti Smlouvy o ES pro účely zákazu diskriminace stanoveného v prvním pododstavci čl. 12 ES.

První pododstavec čl. 12 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která poskytuje studentům nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady, pouze pokud jsou usazeni v hostitelském členském státě, a přitom vylučuje, aby státní příslušník jiného členského státu obdržel jako student status usazené osoby, i když tento státní příslušník v hostitelském členském státě legálně pobývá a absolvoval tam podstatnou část svého středoškolského studia, a v důsledku toho si vytvořil skutečný vztah ke společnosti tohoto státu.

ESD v tomto případě mluvil o skutečném vztahu ke společnosti hostitelského státu v souvislosti s francouzským studentem, který na území Velké Británie (v bytě své babičky) pobýval tři roky.

Věc Bidar vyvolala lavinu kritiky, hlavně mezi politiky. Pokud se nemýlím, byl to jeden z případů, který tehdejšího předsedu rakouské vlády, Wolfganga Schüssela, přiměl před začátkem jejich předsednictví až k úvahám o omezení pravomocí Soudního dvora. Bidar byl drtivě kritizován též ve Velké Británii a i jinde se stal jedním ze symbolů všude se cpoucí EU a imperialistického ESD, který, budu-li ty „běsy“ parafrázovat, došel tak daleko, že nařizuje živit cizí studenty z peněz daňových poplatníků...

Nevím, zda soudci velkého senátu ESD měli poprask, který se kolem Bidara strhl, v paměti, když se jim na stůl dostala věc Förster. Skutečnost, že případ dostal opět velký senát, však nepochybně znamená, že tohle Bidarovo dítě nebrali v Lucemburku na lehkou váhu. Nebudu zde blíže popisovat skutkový stav případu Förster, to si můžete v případě zájmu přečíst sami, ale v podstatě šlo v dané věci o to, zda holandské orgány mohou stanovit paušální a neflexibilní podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území „státu poskytujícího půjčku/stipendium,“ jakožto kritérium určující, že daný student je dostatečně integrován (ve smyslu Bidara), aby mu to dávalo na stipendium stejný nárok jako domácím studentům.

Slovy Soudu (bod 34):

Podstatou [...] otázek předkládajícího soudu, které je vhodné přezkoumat společně, je, zda a za jakých podmínek se může student, který je státním příslušníkem členského státu a který se odebral do jiného členského státu, aby v tomto státě absolvoval své studium, dovolávat čl. 12 prvního pododstavce ES za účelem získání stipendia na životní náklady. Předkládající soud se rovněž ptá, zda může být požadavek předchozího pobytu po dobu pěti let uplatňovaný vůči státním příslušníkům jiných členských států považován za slučitelný s uvedeným čl. 12 prvním pododstavcem, a v případě, že ano, zda je ve zvláštních případech třeba použít jiná kritéria nasvědčující značnému stupni integrace v hostitelském členském státě.

ESD nejdříve věc Förster od Bidara alespoň částečně odlišil:

47 Na rozdíl od projednávané věci se věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Bidar, týkala vnitrostátní právní úpravy, která kromě dodržení požadavku pobytu studentům pocházejícím z jiných členských států uplatňujícím nárok na podporu na pokrytí svých životních nákladů ukládala, aby byli v hostitelském členském státě usazeni. V rozsahu, v němž v uvedeném rozsudku právní úprava dotčená v původním řízení vylučovala jakoukoli možnost, aby státní příslušník jiného členského státu získal jakožto student postavení usazené osoby, znemožňovala tato právní úprava takovému státními příslušníkovi, ať již byl jeho stupeň skutečné integrace do společnosti hostitelského členského státu jakýkoli, aby splnil uvedenou podmínku, a tudíž mohl využít práva na podporu pokrývající jeho životní náklady.

Poté se odvolal na ty bidarovské mantry, vycházející vstříc finančním zájmům členských států (které ovšem v onom rozsudku byly jen jakousi chabou náplastí na jednoznačně nepříznivý výrok):

48 Ve výše uvedeném rozsudku Bidar uvedl Soudní dvůr, že ačkoliv mají členské státy při organizaci a uplatňování svých systémů sociální pomoci projevovat určitý stupeň finanční solidarity se státními příslušníky jiných členských států, je každému členskému státu dovoleno dbát na to, aby se udělení podpor směřujících k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být udělena tímto státem (viz výše uvedený rozsudek Bidar, bod 56).

49 Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že členský stát je oprávněn udělovat podporu pokrývající životní náklady studentů pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 57).

50 Na základě těchto úvah dospěl Soudní dvůr k závěru, že existence určitého stupně integrace může být považována za prokázanou na základě zjištění, že dotčený student po určitou dobu pobýval v hostitelském členském státě (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 59).

Btw., povšimněte si, jak nám zde shrnutí judikátu Bidar v podání formulačně neobratného ESD vskutku kouzelně „navazuje“:

1. Členské státy mohou poskytování podpor v zájmu ochrany své finanční stability podmínit prokázáním určitého stupně integrace daného studenta do společnosti. 2. Tyto úvahy přivedly Soud k závěru, že taková integrace může být prokázána na základě zjištění o určité délce pobytu studenta v hostitelském státě.

Skutečně, jedno plyne ze druhého... Ke cti ESD budiž však řečeno, že v samotném Bidarovi takovou logickou posloupnost vůbec nepředstíral, tam zkrátka rovnou přeskočil od jednoho závěru ke druhému, aniž by tento argumentačně vůbec podložil (srov. odst. 56-59 judikátu Bidar).


Každopádně zatímco až do tohoto místa se Förster celkem snaží Bidara věcně následovat, další body rozsudku se již nezdají být s Bidarem úplně v souladu.

V Bidarovi totiž Soud řekl, že „záruka dostatečné integrace do společnosti hostitelského členského státu vyplývá z podmínek ukládajících podmínku předchozího bydliště na území tohoto státu, v tomto případě tři roky bydliště vyžadované britskými normami dotčenými v původním řízení“ (srov. Bidar, bod 60). Dále konstatoval, že skutečnost, že dotyčný student v hostitelské zemi absolvoval podstatnou část svého středoškolského studia vede k vytvoření jeho skutečného vztahu ke společnosti onoho státu (srov. Bidar, bod 63).

3 roky středoškolského studia byly tedy dostatečným integračním pojítkem v Bidarovi. Holandské úřady ve věci Förster však chtěly let pět, navíc bez toho, že by hodnotily jiná kritéria nasvědčující možnosti integrace.

Ve světle Bidara možná trochu překvapivě (nikoliv už tolik ve světle jeho kritiky), ESD přístup holandských úřadů aproboval:

51 Co se konkrétně týče slučitelnosti s právem Společenství takového požadavku nepřetržitého pobytu po dobu pěti let, jako je požadavek vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, je třeba přezkoumat, zda takový požadavek může být odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o existenci určitého stupně integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.

52 V projednávaném případě je takový požadavek nepřetržitého pobytu po dobu pěti let vhodný k tomu, aby zajistil, že žadatel o dotčené stipendium na životní náklady je v hostitelském členském státě integrován.

53 Jeho odůvodnění z hlediska práva Společenství dále vyžaduje, aby byl přiměřený ve vztahu k cíli, který vnitrostátní právo oprávněně sleduje. Nemůže překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

54 Podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nemůže být považována za nepřiměřenou zejména vzhledem k uplatňovaným požadavkům ohledně stupně integrace cizích státních příslušníků v hostitelském členském státě.

55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv se směrnice 2004/38 nevztahuje na skutkové okolnosti v původním řízení, ve svém čl. 24 odst. 2 ve vztahu k osobám jiným, než jsou zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby, osoby, které si zachovávají takové postavení, nebo jejich rodinní příslušníci, stanoví, že hostitelský členský stát není povinen přiznat vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium, studentům, kteří nenabyli práva trvalého pobytu, přičemž ve svém čl. 16 odst. 1 stanoví, že právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.

56 Soudní dvůr rovněž uvedl, že aby byl požadavek pobytu přiměřený, musí být vnitrostátními orgány uplatňován na základě jasných a předem známých kritérií (viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 72).

57 Tím, že dotčeným osobám umožňuje jednoznačně zjistit svá práva a své povinnosti, může požadavek pobytu stanovený zásadami ze dne 9. května 2005 již svou samotnou existencí zaručit vysokou míru právní jistoty a transparentnosti v rámci udělování stipendií na životní náklady pro studenty.

58 Je proto třeba konstatovat, že takový požadavek pobytu po dobu pěti let, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zajistit určitý stupeň integrace v hostitelském členském státě, pokud jde o studenty pocházející z jiných členských států.

59 Toto zjištění se nedotýká možnosti členských států, aby – přejí-li si tak – udělovaly stipendia na životní náklady studentům pocházejícím z jiných členských států, kteří nesplňují požadavek pobytu po dobu pěti let.

Jednomu by se skoro zdálo, že ESD v Bidarovi řekl, že 3 roky nepřetržitého studia a pobytu v jiné členské zemi jsou k integraci dostatečné a měly by vést ke vzniku nároku. Přesto nyní povolil, aby stát požadoval minimálně roků pět.

Ne snad, že bych měl s argumentací ESD ve věci Förster problém, nejméně pak s argumenty odvolávajícími se na transparentnost a právní jistotu, neboť na ty většinou slyším. Zdá se mi ale, že Soud, aniž by to otevřeně přiznal, zařadil proti Bidarovým časům trochu zpátečku.

Podobné pocity bude nad tímto judikátem asi mít i generální advokát Mazák, jehož stanovisko ESD nenásledoval.

Když už ale nekonzistence, tak aspoň pozitivním směrem, byť právě v tomto bodě by se mnou mnozí zahraniční studenti, kteří tak na vytouženou půjčku nedosáhnou, asi nesouhlasili...

10 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

K tvrzení, že Förster je v rozporu s Bidarem (rozpor má spočívat v tom, že zatímco podle Bidara má být dostatečná vazba osoby ke státu naplněna již jejím 3-letým pobytem v něm, podle Förstera mohou státy vyžadovat i pobyt dlouhý 5 let)

Nemyslím, že ESD v Bidarovi prohlásil, že tři roky pobytu jsou ne/dostatečné pro vytvoření dostatečné vazby (a že vyžadovat více než 3 roky pobytu by bylo v rozporu se Smlouvou).

Pozn.: V případu Bidar byla diskriminace dána tím, že studentskou půjčku mohl získat jen britský státní příslušník (viz čl. 15 a 18 rozsudku).

Jistě, v odst. 60 rozsudku Bidar se objevují ony tři roky. To ale jen jako ilustrace, příklad. Totiž, v odst. 60 se říká přibližně toto: Dostatečnou vazbu osoby k zemi zajišťují PRÁVNÍ ŘÁDY ČLENSKÝCH ZEMÍ požadavkem, aby osoba v zemi trvale pobývala po určitou minimální dobu -- tak jako V TOMTO PŘÍPADĚ (například) zákony VB vyžadují trvalý pobyt po dobu 3 let.

V odst. 61 se pak dodává: I dodatečné kritérium státní příslušnosti by mohlo přispět k posouzení, zda tu je dostatečná vazba; avšak, kritérium státního občanství je neproporcionální, protože a priori vylučuje všechny neobčany.

Jinými slovy, v odst. 60 a 61 se tvrdí (s použitím příkladu Velké Británie) jen následující: Státy k prokázání dostatečné vazby vyžadují jednak určitou délku pobytu (odst. 60), což může být pořádku, a dále i státní občanství (odst. 61), což v pořádku není.

I kdybychom snad měli za to, že v rozsudku Bidar ESD prohlásil: státy, které vyžadují tři roky pobytu, si počínají v souladu s evropským právem. Z uvedeného prohlášení přece nijak nevyplývá, že vyžadovat např. pětiletý pobyt je s evropským právem v rozporu.

Anglický text mi připadá podstatně srozumitelnější než česká verze.

59. On the other hand, the existence of a certain degree of integration may be regarded as established by a finding that the student in question has resided in the host Member State for a certain length of time.

60. With respect to national legislation such as the Student Support Regulations, the guarantee of sufficient integration into the society of the host Member State follows from the conditions requiring previous residenc e in the territory of that State, in this case the three years’ residence required by the United Kingdom rules at issue in the main proceedings.
[Zvýraznil J.P.; v německém znění, ale to asi bude nepřesným překladem, se používá místo "with respect to" ještě silnější "im Rahmen": "V rámci vnitrostátního zákonodárství..."]

61. The additional condition that students are entitled to assistance to cover their maintenance costs only if they are also settled in the host Member State could admittedly, like the requirement of three years’ residence referred to in the preceding paragraph, correspond to the legitimate aim of ensuring that an applicant for assistance has demonstrated a certain degree of integration into the society of that State. However, it is common ground that the rules at issue in the main proceedings preclude any possibility of a national of another Member State obtaining settled status as a student.

Jan Petrov řekl(a)...

Ještě mě napadá: Z Rakouska zazněly kritické hlasy, že na jeho vysokých školách studuje příliš mnoho Němců. Přitom, tuším, mají občané EU právo studovat na rakouských VŠ za stejných podmínek jako Rakušané -- tedy, je-li studium zadarmo pro Rakušany, musí být zadarmo i pro Němce, Čechy či Brity.

Řešení, zdá se, je velmi jednoduché: Zavést na rakouských (státních) univerzitách vysoké školné -- a zároveň každému Rakušanovi (korektně: každé osobě s dostatečnou vazbou k Rakousku, tedy osobě, která v Rakousku trvale pobývala již nejméně 5 let) vyplácet státní podporu na úhradu tohoto školného.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Honza Petrov

Díky za Tvé komentáře, omlouvám se, že jsem se až teď dostal k odpovědi, nějak jsem poslední dobou ve víru jiných věcí než JP.

V prvé řadě uznávám, že to je z Tvé strany hodně dobrá ukázka možné racionalizace Förstera ve světle Bidara.

Já nicméně Bidara čtu opravdu tak, že k prokázání dostatečné integrace do společnosti hostujícího státu jsou tři roky pobytu v zásadě dostatečné.

A pokud tedy 3 roky jsou dost na to, aby byla prokázána dostatečná míra integrace, která je podmínkou pro vznik nároku, pak mi z toho plyne, že 5tiletý (tedy skoro dvojnásobný) plošný požadavek by měl být shledán nepřiměřeným. V tomto směru zastává podobný názor i GA Mazák (zejm. body 127 an. jeho stanoviska).

Je nicméně jasné, že je to věc názoru, v tomto směru Tvé komentáře jen reflektují mou předtuchu z úvodu postu, že výklady Förstera ve vztahu k Bidarovi se budou lišit.

Ještě jeden postřeh - odhlédnu-li od čistě právní analýzy, mám ze čtení Bidara a Förstera odlišný pocit, i pokud jde o velice rozdílný tón těch rozsudků. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby oněm soudcům přišel na přelomu let 2004/2005 (těsně před nečekaným krachem Euroústavy) na stůl Förster a ne Bidar, rozhodli by ho opačně než dnes. Vím nicméně, že v tomto směru to ode mne není vice než jen spekulace…;)

Jan Petrov řekl(a)...

Díky, Petře. Z mé strany se jednalo o krátké logicko-čtenářské cvičení -- evropské právo znáš podstatně lépe. Ale ještě to zkusím -- možná se budu zčásti opakovat, snad aspoň na srozumitelnější rovině:

GA Mazák, odst. 127: "The Court held in Bidar that the condition of a sufficient degree of integration into society may be established by a finding that the student in question has resided in the host Member State for a certain length of time. It accepted that the requirement of three years’ residence provided for by the national legislation at issue in that case was an appropriate length of time."

To "it accepted" (ESD útrpně akceptoval) mi připadá zvláštní. Přece, i kdyby si ESD myslel, že ty 3 roky nestačí k vytvoření náležité vazby, přesto by neměl důvod zasahovat a cosi akceptovat. ESD patrně necítí potřebu bránit členským státům v tom, poskytovat požitky i osobám bez náležité vazby. ESD jde o něco jiného -- zabránit tomu, aby členský stát odpíral požitky těm, kdo si náležitou vazbu již vytvořili.

Jinak řečeno: ESD v Bidarovi řekl (3 různé formulace víceméně téhož):
(1) zákony členské mohou vyžadovat minimální 3-letý pobyt -- a přirozeně i minimální pobyt kratší;
(2) pobyt kratší 3 let NEzakládá náležitou vazbu -- to však neimplikuje, že 3 letý pobyt tuto vazbu již zakládá;
(3) pokud, milé členské státy, zkusíte 3 roky, nehodím Vám to na hlavu. Možná Vám ale projde i více než 3 roky -- uvidíme.

Ještě jinak:
x...doba pobytu, po jejímž uplynutí je založena náležitá vazba (a stát tedy nesmí upřít požitky)
V Bidarovi ESD řekl: není pravda, že x<3. Tedy, x>=3. Z toho však nevyplývá, že x=3. X může být klidně 5 nebo 50.

Jan Petrov řekl(a)...

Z Förstera jsem četl jen pár úryvků. Ale dost možná v něm ESD řekl jen: x>=5. Uvidíme, kde se to zastaví.

Petr Bříza řekl(a)...

Honzo, zdá se mi, že se tady nějak míjíme...

Soud podle mého v Bidarovi vulgárně řečeno řekl: Milé členské státy, můžete nárok na stipendia pro studenty z jiných členských států omezit pouze požadavkem dostatečné integrace. Pobývá-li na Vašem území někdo tři roky, pak dostatečně integrován je.

Bod 59 říká: k prokázání integrace stačí určitá doba pobytu
Bod 60 říká: tři roky jsou k prokázání integrace dostatečné (to, že je to formulováno jako podmínka ze stran ČS není podle mne rozhodné, Soud zde vyjadřuje, že tříletý pobyt k prokázání integrace stačí, aniž by bylo třeba (i) kritéria usazení (podmíněného vztahem k trhu práce), státní příslušnosti či jiných).

Soud přitom neposuzoval, zda by stačily i dva roky či dokonce jen jeden, pouze s ohledem na skutkové okolnosti, kde se jednalo o tři roky, řekl, že tři roky stačí. Kdyby to Britové měli na dva roky, tak by se třeba v odst. 60 změnily jen počty, ale výsledek byl mohl být stejný (ale nemusel samozřejmě).

Kdybych byl v pozici britské vlády a v dobré víře chtěl implementovat Bidara, nemyslel bych si, že mi stačí zrušit požadavek usazení (spojeného se vztahem k trhu práce) a přitom můžu zvednout požadavek pobytu ze tří na 5 let, a to je přitom ten výsledek, ke kterému myslím Tvá interpretace vede.

Nemohu tedy souhlasit s tím, že by ESD v Bidarovi řekl, že méně než tři roky minimální vazbu NEzakládá. To co podle mého řekl je, že tři roky tu vazbu v principu zakládají.

Ale možná jsem zkrátka natvrdlej a nevidím něco, co je všem jasné;) Stihneme-li předvánoční pivo, můžeme si jej touto otázkou z(ne)příjemnit:-)

Jan Petrov řekl(a)...

Těším se. Díky za odpověď. V rámci vlastního školení (psaním komentů se učím psát čistě, stručně a srozumitelně) ještě zkusím dodat:

"Nemohu tedy souhlasit s tím, že by ESD v Bidarovi řekl, že méně než tři roky minimální vazbu NEzakládá."

A. Skutkový stav posuzovaný v Bidarovi: Británie vyžaduje k udělení stipendia pobyt v délce 3 roky.

B. Rozsudek ESD ve věci Bidar: britská podmínka pro udělení stipenda, totiž minimální tříletý pobyt (viz bod A.), je s evropským právem v souladu.

C. Předpoklad: náležitá vazba ve smyslu evropského práva (a s tím spojený nárok na udělení stipendia) vzniká již po x letech, kde x je méně než 3.

Důsledek předpokladu: Pepa pobýval v Británii právě x let. Tedy si podle evropského práva vytvořil náležitou vazbu (viz bod C. -- Předpoklad). Tedy má podle evropského práva nárok na udělení stipendia. Tedy Británie porušuje evropské právo, když Pepovi s odkazem na své zákony (viz bod A.), vyžadující 3letý pobyt, stipendium neudělila.

Důsledek předpokladu (britský požadavek 3-letého pobytu porušuje evropské právo) je ale v rozporu s rozsudkem ESD ve věci Bidar (viz bod B.: britský požadavek 3-letého pobytu neporušuje evropské právo). Tedy předpoklad (bod C.: náležitá vazba ve smyslu evropského práva je založena po méně než 3 letech) musí být nepravdivé tvrzení. Tedy platí jeho negace: náležitá vazba ve smyslu evropského práva se vytvoří po třech nebo více letech.

Jan Petrov řekl(a)...

Přirozeně, vedle výroku 1 (okamžik, od kterého vzniká náležitá vazba ve smyslu evropského práva leží někde v intervalu tři nebo více let) mohl ESD učinit i výrok 2 (náležitá vazba ve smyslu evropského práva vzniká po právě třech letech). Oba výroky by nebyly v rozporu. Je ale, myslím, několik dobrých důvodů domnívat se, že ESD výrok 2 neučinil. O tom, kdyžtak, někdy u piva.

(P.S.: Místo "náležitá vazba" jsem měl zvolit češtější "náležité pouto".)

Petr Bříza řekl(a)...

Určitě s Tebou musím souhlasit v hodnocení oné věty z mého předchozího komentu:

"Nemohu tedy souhlasit s tím, že by ESD v Bidarovi řekl, že méně než tři roky minimální vazbu NEzakládá."

Šlo nepochybně o nepřesné vyjádření, což jsi pěkně demonstroval a já ten přehmat uznávám.

Leč ohledně jádra Bidarovského pudla zůstávám cele na svých pozicích;-)

Jan Petrov řekl(a)...

Maginotova linie ;)