pondělí 6. října 2008

Opravdu jiné právo?

Ano, ten nešťastný mladík zpanikařil. Bylo mu dvaadvacet a byl do poloviny těla ochrnutý, neboť kulka při nešťastné přestřelce po útěku z Babic mu poranila páteř.
Když ho věšeli, museli ho na šibenici vysadit. A on křičel: maminko věšejí žebráka! Žebráka věšejí! V protokolu o popravě je napsáno, že tato slova vykřikoval hysterickým způsobem. A také se popravčí komise ptal: nešlo by to ještě nějak zařídit?
Tedy neumřít.
Nešlo.

Těžce postižený mladík se jmenoval Stanislav Plichta a jeho poprava nakonec proběhla úspěšně.
Jedním z těch, kdo ji osobně sledoval, byl předseda příslušného senátu, soudce, Vojtěch Rudý, který už předtím (také úspěšně) poslal na smrt jeho otce (a dalších šest) v jihlavském procesu v červenci 1951.
Dalo by se s nadsázkou říci rodinný soudce.
A se stejnou nadsázkou označit to, co se tehdy dělo, jako „opravdu jiné právo“.
Opravdu jiné právo?

Když jsem už před řadou měsíců přislíbil, že na podzim napíši pár poznámek na „Jiné právo“, trošku jsem kalkuloval, že to pro mne v té době už bude jednodušší. Očekával jsem, že o soudcích jako je Vojtěch Rudý toho budu vědět hodně, že se s nimi (a motivy jejich jednání) důkladně seznámím při práci na knize „Mlynáři od Babic“, kterou jsem plánoval na začátku podzimu dokončit ještě se spoluautorem Miroslavem Kasáčkem.
Což se podařilo.

Kniha tento měsíc vyjde. Věřím, že zaujme. Popisované drama je téměř neuvěřitelné, stejně jako osudy tehdejších lidí. Jeden malý háček, tu ale je: Motivům toho, proč se soudci a státní zástupci, evidentně vzdělaní lidé, mezi nimiž byli i prvorepublikoví právníci, dopouštěli těchto krutostí, jsem se ani po bádání v archivech a zpovídání pamětníků nijak nepřiblížil.
Zjistil jsem ale několik věcí.

Jednak, že podobnou otázku si kladli už jiní. Například Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí píše: „Českobudějovický okresní soudce Josef Urválek byl kdysi podle všech běžných měřítek spořádaný a slušný člověk.“ Tak Hejl píše o obávaném prokurátorovi z procesu se Slánským.

Urválek to nakonec dotáhl až na předsedu Nejvyššího soudu a pokračoval ve svém spořádaném životě.

Proč se mezitím účastnil justičních vražd není příliš jasné.
S tím ovšem souvisí, že o vraždících soudcích a prokurátorech (až na pár výjimek) víme velmi málo. A nejen to: i archivní materiály jsou neobyčejně chudé. A o samotných osobnostech soudců může badatel najít podstatně méně informací, než o příslušnících StB. Zatímco profesní životopisy příslušníků tajné policie včetně fotografií jsou spořádaně uloženy v archivech, k soudcům je obtížné se propracovat.
A i to málo, co existuje, nenabízí odpovědi na otázky, které nás především zajímají.
Proč?
Proč ti, kteří měli dbát na spravedlnost, se dopouštěli těch nejhorších nespravedlností?
Ta otázka je totiž důležitá právě u soudců a prokurátorů – neboť u příslušníků tajné policie se jaksi příliš neočekává, že se budou chovat jinak, než se nakonec chovali.
Kdo si prostuduje nesmírně obsáhlou třídílnou publikaci Československá justice 1948-53 v dokumentech, dozví se řadu pozoruhodných podrobností. Ale ani tam nenajde odpovědi na zmíněné otázky. Proč?
Pozoruhodné je, že (až na pár výjimek) se soudcům ani příliš nevěnují historické studie. A v některých případech dokonce neznáme jejich tváře – kdo chce, ať sám nahlédne aspoň na některé z nich: viz Paměť a dějiny 2008/01.

Jestliže zájem o příslušníky tajné policie leží ve stínu zájmu u jejich spolupracovníky, pak zájem o zločinné soudce a prokurátory leží ve stínu dvojnásobném.

Neexistují ani kritické reflexe rodinných příslušníků z další generace. Víc než to – v celé justici – zdá se – je minulost zakázané téma. Neexistují proto ani vzpomínkové reflexe ostatních někdejších českých soudců. Ani těch současných, kteří mezi těmito zločinnými právníky studovali a orientovali se.

Jakoby vzpomínka na dobu posedlou ďáblem hrozila tohoto ďábla znovu vypustit při pouhé slovní připomínce.

Vzpomínám si na jeden pozoruhodný hovor z devadesátých let. Dělal jsem rozhovor pro náš deník s jedním významným soudním funkcionářem (ne, neprozradím jeho jméno, i když je stále ve funkci) a ptal se na jeho názor jak trestat komunistické zločiny.
Zatvářil se odmítavě.
„Je to těžké,“ řekl.
A pokračoval: „Znal jsem osobně jednoho soudce, kterému vyčítali, že se v padesátých letech účastnil nějakých procesů. To vám byl přitom tak hodný člověk.“
„Opravdu, to byl jeden z nejhodnějších soudců.“
Ten soudce, o kterém onen funkcionář mluvil, se jmenoval Rudý.
Nevěděl nejspíš, že političtí vězni mu dali ještě jiné jméno: Rudý Kat.

27 komentářů:

Šimon Klein řekl(a)...

To už tak je, že ta největší zvěrstva mají na svědomí právě takoví ti hodní, slušní, spořádaní sousedé odvedle.. Každá duše má nějaký ten svůj temný sklep.

Ondrej.Rucka řekl(a)...

To není žádná záhada, pokaždé když sousedi v TV mluví o pachateli nějakého mordu, tak se pokaždé ukáže, jaký slušný, tichý a hodný člověk to byl.

Lucka řekl(a)...

Samozřejmě si nevzpomenu na detaily, v jedné své knize (tuším "Je na Marxu život?") popisuje B. Kuras zajímavý pokus.

V osmdesátých (?) letech prováděli v USA testy náhodně vybraných upraveně vypadajících lidí, kteří se procházeli v jedné dobré čtvrti NY. Řekli jim, že se jedná o tajné testy, které nikdy nebudou prozrazeny. Ti lidé byli posazeni do místnosti za slepé zrcadlo. Za ním viděli muže, a mohli do něho pouštět elektrický proud různé intenzity dle libosti a mohli ho nakonec i zabít. Samozřejmě se jednalo o pokus a ten chlapík za zrcadlem byl herec, který bolest i smrt pouze předstíral. Výsledky byly poměrně překvapivé. Tuším pouze 10-20% lidí odmítlo na takovém pokusu participovat. Pokus zjistil, že většina lidí, pokud dostane možnost být krutí bez následků, této možnosti s potěšením využije.

Tlak společnosti naštěstí tyhle věci v naprosté většině eliminuje, ale občas dojde k vytvoření takových poměrů, které umožní těmto skrytým pudům vyjít na povrch. Prvorepublikoví právníci, z nichž se mimojiné rekrutovali justiční vrazi padesátých let nebyli vyjímkou. Dnešní právníci jsou dle mého stejní (normální lidi) a soudci snad díky psychotestům lepší, nevím.

Lucka Vinčálková

K.Csach řekl(a)...

Asi myslíte Milgrama, to sa už niekoľkokrát riešilo posledne a asi najkomplexnejšie tu . Čím samozrejme nehovorím, že je v Aténach dosť sov.

Jan Petrov řekl(a)...

Ještě dodám odkaz na Stanfordský vězeňský pokus.

Jinak, článek i diskuze pod ním jsou zajímavé příspěvky na témata "složení senátu" a "vlastnosti ideálního soudce". (Jeden ideál asi neexistuje, záleží na instanci i specializaci.)

tomasi řekl(a)...

Komentare Stepana Kleina a Ondreje Rucka vypadaji jako snaha vyprovokovat diskuzi. Jejich poukaz na normalnost toho, ze se ze sporadanych tatinku lehce stavaji pachatele nelidskych zlocinu, je sice v ostrem protikladu k pristupu autora, na druhou stranu to zdaleka nic nevysvetluje. Uz by byla lepsi otazka, proc to, co jedni povazuji za banalitu a mavnou nad tim rukou, privadi jine - tedy zde- Ludka Navaru k udivu a dokonce ke studiu a psani knih.

Chci proto upozornit -pokud to neni obecne znamo- ze Navarovo zamereni ma svuj ekvivalent i na poli pravni vedy. Mel jsem pred nekolika lety cest navstivit prednasky Leopolda Pospisila, kde mimo jine hovoril o sve motivaci ke studiu socialnich ved. Dost mozna diky sarmu alte Schule , ale urcite i diky sile sdeleneho se mi to vrylo do pameti. Pospisilovou motivaci byla prave bezprostredni zkusenost s bleskovou charakterovou premenou soucasniku a jeho vysvetleni bychom nalezli v jeho knizkach pod titulkem ‘multiplicity of legal systems.’ Pospisil tam nejen rika, ze pravni rad statu neni jedinym pravnim systemem ve spolecnosti a proto take pravo funguje uplne jinak, nez si predstavuje klasicka katedrova teorie, ale take vysvetluje, jak to realne funguje. Universalni teorie je tam tak vypracovana z velice konkretnich a osobnich duvodu a z vlastni zkusenosti vim, ze se da zpetne- na konkretni situace zase vyborne pouzit. Tak snad bezvychodnost onoho "proc?" nebude az zas tak fatalisticka.

Stycnou plochu bych videl napriklad v rozporu mezi vysvetlenim onoho soudniho funkcionare , proc je obtizne postihovat kolegy ( "znal jsem -osobne- jednoho soudce" )a tim, ze zlocinni prokuratori a soudci jsou reprezentanti statu( "nejanonymnejsiho ze vsech netvoru" jak by to rekl Nietzsche).

Dnes plati zakon o "protipravnosti" komunistickeho rezimu. Ale vysvetlujte detem, ze totalitni rezim byl spatny, protoze byl zkratka totalitni. To by byla dosti autoritarska vychova. Premyslet o tomto problemu v rozmeru osobnosti, anonymity a multiplicity prava by urcite poskytlo nosnejsi a hlavne lidstejsi odpovedi, nez ze socialisticke pravo bylo vlastne jakesi protipravo.

Velmi dobre napsany a hluboky clanek, autorovi smekam.

Tomas Ledvinka

Jan Petrov řekl(a)...

K tomu, že Rudý byl "hodný" člověk, mě napadl jeden citát od Masaryka (cca.): Hodných lidí je moc. Těmi byste přehradili Vltavu. Ale my potřebujeme lidi rázné, lidi výkonné.

Asi to známe všichni: pevnost, ale i empatie a laskavost vs. upatlaná "člověčina" á la Pelíšky.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Sociální psychologové budou znovu a znovu experimentálně dokazovat, že v lidském jednání hrají významnější roli situační faktory (institucionální kontexty) než údajný charakter aktéra, ale my to budeme dále ignorovat a podléhat tomu, co nazývají ‘fundamental attribution error’.

Jakub Kocmánek řekl(a)...

Eichmann v Jeruzálémě: Zpráva o banalitě zla Hannah Arendtové je v téhle oblasti myslím velmi dobrým materiálem k zamyšlení.

Mno a k Milgramovu experimentu tkví jedno z pozoruhodných vysvětlení v tom, že lidé mají potřebu chránit svou vlastní integritu před sebou samým - pokud je v pořádku dát ránu 50V, proč není v pořádku dát ránu 60V? Pokud je chyba v 60V, neudělal jsem něco špatného, když jsem mu dal 50? Připustit, že se chystám udělat něco špatného vyžaduje morální sílu připustit, že jsem něco špatného už udělal...

K Onřeji Ručkovi: Tohle je, myslím, trochu něco jiného. Individuální vražda a vražda "Ve Jménu" má jinou dynamiku. Pachatelé státního bezpráví konají svou povinnost, chodí do práce dělat zločiny, zatímco u běžného pachatele je to soukromá aktivita, k níž má nějakou osobní motivaci...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím, že historické zkoumání české justice skutečně chybí.

Celý vývoj lze podle mne zkratkovitě shrnout takto: podfinancování a politické ataky na justici během I. a II. ČSR (a oslabení nezávislé justice vybudované v monarchii), nacistická okupace a likvidace české elity, úpadek veškerých hodnot, poválečné období a nedostatek soudců (za protektorátu se justiční stavy nedoplňovaly), komunistický puč a vyhození deseti procent "politicky nezpůsobilých" soudců (předpokládajme opět, že to byla justiční elita). Ti co přežili, se pak velmi snadno stali objektem nebo i subjektem politických zločinů. Např. v knize o popravě Slánského od Kaplana jsem četl, že vybraný předsedající soudce (absolvent PF UK z 20. let) byl lehce kontrolovatelný, a to mj. právě proto, že nebyl žádným skutečným věřícím komunistou (a papírovým se stal v roce 1948), zato vedl dost finančně náročný život, a jeho žena na něj měla velmi vysoké finanční nároky (Kaplan to cituje podle spisu, který si na soudce vedla StB). Vedle něj pak seděl v senátu komunistický fanatik s jakžtakž vychozeným základním vzděláním.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Životní zkušenost nás učí, že mezi těmito jevy je korelace velmi malá, a spíš záporná. Někdo může být třikrát rozvedený notorický opilec, neplatit alimenty, neustále se dostávat do konfliktů se svým okolím a přesto být vynikající soudce. Jiný může být Rudý (nemyslím Alexandra, v naději, že jde jen o nahodilou shodu příjmení).

Rovněž bych byl opatrný s některými exemplifikacemi: nezapomínejme, že nacismus byl v prvé řadě povstáním slušných proti barbarům, jež průměrný Němec viděl v příslušnících "nižších" ras a národností; neumíme-li si tento stereotyp dost dobře představit, stačí vzít průměrného Čech a jeho obraz Rumuna nebo Bulhara – tak nějak Němci ostatní obyvatele svého Lebensraum, přirozeně včetně Čechů a Slováků, viděli. Je velmi nebezpečné dát moc slušným…

Anonymní řekl(a)...

otázka tzv. slušných lidí se promítá do odlišné podstaty trestných činů "vražda" a "genocidium", i když výsledkem obou jest bezživotí osob(y).
Nedostatek reflexe na historii soudců je všeobecný. O cosi se pokusil senátor Martin Mejstřík, kterého ovšem podezírám z dosti populistických pohnutek, když se nyní, těsně před volbami, pokusil "odhalit" kdo ze soudců byl a kdo nebyl členem KSČ.
Já sama jsem se pokusila poukázat na některé aspekty soudcovství ve svém článku, který je nyní uveřejněn zde: http://www.lawyers.cz/czech/clanky-z-weblogu-na-aktualne.cz/kdo-nas-soudi.html
KVS

Tomáš Pecina řekl(a)...

O minulost soudců se rovněž zajímám, a to poměrně intensivně: viz žaloba 1 a žaloba 2 – obě snad budou projednány u MS-P do konce roku.

michal ryška řekl(a)...

Jako člověk již s ohledem na svůj věk nezatížený profesními hříchy minulosti skutečně nevím, zda je lepší být morálně čistou "dcerou britského letce" (bez dalšího hodnocení) či naopak profesně zdatným soudcem s morálním škraloupem z dřívějška. V každém případě souhlasím s jinde v těchto souvislostech zveřejněným názorem Jirsy, že očista justice nějakou dobu zabere.

Návrhy profesora Cepla směřující k důstojnému zajištění "starých" soudců při odchodu z justice by výrazně přispěly k vyřešení situace. Jsem si přitom vědom možných námitek v tom směru, že vysoké důchody pro některé z nich by mohly být považovány za amorální. Systematické řešení situace v justici by to ale bylo zcela nepochybně.

Tomáš Pecina řekl(a)...

K tomu jen jízlivě poznamenám, že je jediné štěstí, že soudci neuplatňují vůči stranám stejná morální kritéria, jako vůči sobě navzájem, to bychom neměli ve vězení jediného vraha.

michal ryška řekl(a)...

TP: Můžete být poněkud konkrétnější? A to i s ohledem na Vaši výše zveřejněnou myšlenku, že "někdo může být třikrát rozvedený notorický opilec, neplatit alimenty, neustále se dostávat do konfliktů se svým okolím a přesto být vynikající soudce". Rozpor mezi aktuální jízlivou poznámkou a citovanou větou nepochybně vyžaduje bližší vysvětlení.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Žádný rozpor v tom nespatřuji. Nízká korelace mezi osobními kvalitami soudce a jeho prací je jedna věc, soudcovská solidarita věc druhá. O té jsme nedávno zevrubně debatovali nad kárným rozsudkem ve věci soudce Nagye a thema se mi tudíž jeví být vyčerpané.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Napadá me, že možná bych přece jen měl cosi "dovysvětlit", protože to není zcela samozřejmé:

Dívám se jako na dvě různé věci na kvalitu a legitimitu soudcovského rozhodování. Kvalitní rozhodnutí může učinit soudce, který se svou minulostí zkompromitoval, ale takové rozhodnutí bude stěží legitimní, protože pro účastníky řízení tento soudce bude právem vnímán jako nehodný (nevhodný) představitel státu, jehož jménem rozhodl.

To je zvlášť palčivé u strany, která neuspěla: posílají-li obviněné do vězení stejní lidé, kteří tam posílali na politický příkaz ÚV KSČ členy Jazzové sekce nebo Václava Havla, něco v české justici není v pořádku.

michal ryška řekl(a)...

TP: A závěr o vhodnosti setrvání takových soudců v justici je tedy jaký? Se soudcovskou solidaritou totiž tato otázka vůbec nesouvisí.

Osobně bych byl při hodnocení záležitostí starých desítky let v zásadě opatrný, a to i při hodnocení záležitostí ve směru učiněného úsudku důkazně podložených. Tím nemyslím zrovna záležitosti srovnatelné s celkem jasnou kauzou Brožová-Polednová. Abych uvedl příklad, s nímž jsem se v minulých týdnech setkal (pravomocně skončeno):

Pan XY byl v jisté publikaci o padesátých letech na základě OVĚŘENÝCH informací žalovaného publicisty AB označen za "konfidenta, zrádce, který přivedl mnoho lidí do problémů...". Stejný člověk byl naopak dle OVĚŘENÝCH informací pana Hutky označen v pořadu ČT V zajetí železné opony za "našeho člověka, našeho hrdinu".

Vidíte ten flagrantní rozdíl hodnotících úsudků učiněných v obou případech na základě OVĚŘENÝCH informací?

michal ryška řekl(a)...

TP: Vidím, že první otázku jste v mezidobí při psaní mého příspěvku již zodpověděl. Takže beru zpět.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je jistě velmi závažný argument a velmi on-topic při posuzování minulosti "Rudých" soudců.

Podobnou věc řešil nedávno KS-P. Nebyl jsem u toho, znám případ pouze z doslechu, takže se mohu dopustit nepřesností, nicméně v zásadě šlo o to, že zasloužilý politický vězeň byl nařčen z členství v předúnorové KSČ. Hájil se tím, že ho jeho operátor z C.I.C. požádal, aby mu sehnal předúnorovou stranickou legitimaci, a on si tudíž nechal vystavit, aby to nebylo podezřelé, průkazku na své jméno. Takže ač členem KSČ nikdy nebyl, existovala legitimace s jeho jménem a snad i fotografií.

Soudce Cepl, patrně v situaci nedostatku důkazního materiálu, rozhodl tak, že informace o členství v KSČ před únorem 1948, ať pravdivá nebo nepravdivá, nemůže být difamační, a žalobu v této části zamítl.

Ne každý je Brožová-Polednová a podobné situace non liquet budou velmi časté, protože rozhodnout o provinění soudce bude často vyžadovat zevrubnou revisi procesu, v němž se měl deliktu dopustit, a to nebude jednoduché.

Šimon Klein řekl(a)...

Co se týče posuzování stranických legitimací, jakožto kompromitujícího materiálu bych byl vůbec velmi opatrný. Sám jsem v tomto směru zcela nezatížen, v roce 1989 jsem byl toliko capart, ale mám za to, že jistá konformita v zájmu např. profesního postupu není sice zrovna ukazatelem výše osobních kvalit, na druhou stranu však není ani automaticky dehonestující. Každý tu dobu asi chtěl přečkat, jak se dalo..

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je směr uvažování, kterým bych se raději nevydával, protože na příští křižovatce můžete říct, že mnozí díky stranické knížce získali skvělé vzdělání, mnohdy i na zahraničních stážích, nestraníkům nedostupných (tuto drobnou úvahu, dovolíte-li, s láskou dedikuji soudci Ústavního soudu Pavlu Holländerovi).

michal ryška řekl(a)...

KVS: Díky za odkaz na zajímavý článek, ani jsem netušil, že jsme jediným soudem vyššího stupně se šéfem nezatíženým členstvím v socialistické justici.

OT musím podotknout, že z Vámi zjištěné skutečnosti, že z celkového počtu 3.016 soudců "vyššího právního vzdělání" dosáhlo zhruba 2% soudců, dovozujete zcela zjednodušený závěr o "tristním stavu jejich dalšího vzdělávání". To totiž v žádném případě nespočívá pouze v získaných akademických titulech, které občas mohou svědčit (píchnutí do vosího hnízda, nemyslím tím však převážnou většinu zde diskutujících) jen o "cvachovském" přístupu dotčeného k právu.

Michal Bobek řekl(a)...

Také děkuji K. Veselé Samkové za odkaz na její příspěvek a M. Ryškovi za upozornění na něj; díky tomu jsem nalezl velice zajímavé údaje a také vzorový příklad toho, jak si z jednoho statistického souboru může každý vyčíst to, co chce.

Již zmiňované rovnítko mezi „absence vyššího titulu“ a „tristní úroveň vzdělávání“ svědčí tak maximálně o pevném zakořenění autorky ve středoevropské titulové mánii, kde se kvalita kohokoliv odvozuje od množství doktorátů. Mně osobně kupříkladu vztah mezi „titul za vyšší než magisterské vzdělání“ a kvalita soudce dost uniká; soudce je především praktik. Má-li ambici mít teoretický přesah, tak k němu dospívá induktivně, tedy zobecňováním svých konkrétních poznatků po letech praxe. Poněkud demagogický argument ve stejné rovině by tady asi mohl znít, že s kvalitou takového Odvolacího výboru sněmovny lordů to bude asi hodně špatné, protože tam pokud vím nikdo s doktorátem není a drtivá většina členů má pouze jeden titul (v pojmosloví H. Laholy se tedy jedné o prostinké „jedináčky“) a navíc to ve většině případů budou jenom bakaláři (práva).

Ostatně nevím, co je od těch nebohých soudců vlastně vyžadováno: na jednu stranu absence titulů svědčí o „tristním“ vzdělání, na druhou stranu ti, co se více tituly ověnčili, jsou v následném odstavci textu označeni za „největší soudní šprty“ a vypíchnuti jménem. Chápu, že v blogovém formátu je vhodné psát poněkud uvolněněji, nicméně tyto vize se trochu bijí.

Ve zbytku článku se tepou „staré kádry“, tedy osoby, které nastoupili do justice před rokem 1989. Z počtu těchto „kádrů“ se dovozuje zaostalost či pokrokovost justice. Nevím. Osobně s předlistopadovými kádry nemám ani takové problémy; personální problém současné justice spočívá dle mého názoru spíše v osobách, které tam přišli ve stavu naprosté personální nouze v první polovině 90tých let. Tam odpadly skutečně všechny standardy … No a tito lidé v souboru statisticky podchyceni nejsou, protože při tomto vidění světa to bude patrně ta "mladá, pokroková krev".

Takže, při mírné parafrázi Sira Winstona: Je vhodné věřit jen těm statistikám, které jsem si sám vyložil.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Souhlasím s pochybami Michala Bobka; množství titulů má dost bídnou vypovídací hodnotu (když navíc, jak notoricky známo, šlo titul JUDr. získat v různých dobách za velmi nesrovnatelných podmínek).

A dovolil bych si protestovat i proti údaji "kdo soudil před listopadem 1989". Jedná se o ještě paušálnější a více zatemňující údaj; v jistém věku se práci před rokem 1989 prostě nevyhne, a u vyšších funkcionářů je to dost všeobecné.
V takovém údaji pak může zaniknout "detail", že třeba dotyčný vůbec nebyl členem KSČ (a takových soudců byla spousta; dodnes se dohadujeme, kolik vlastně), nebo že ho dokonce z politických důvodů v nějakém období vyhodili.

Informace tohoto druhu svědčí o jediném - o průměrné věku soudců. A i tom lze vést veliké polemiky.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K V.J. Ceplovi - v roce 1989 bylo v KSČ asi polovina soudců, což je třeba mnohem lepší než v SSSR, kde jich bylo v KSSS asi 90 %. Viz moje knížka Aplikace práva v komunismu ... (přesný titul knížky si nepamatuji ani já jako autor, tedy mea culpa).