úterý 14. října 2008

Musíme si pomáhat

Tento text píši pod dojmem nedávno skončeného zkušebního období, v němž se někdy setkávám s následujícím úkazem: přijde za mnou některý z kolegů či z kamarádů a naznačí mi, že budu zkoušet někoho, u něhož je z nejrůznějších důvodů dán zájem na co možná nejpříznivějším hodnocení a případné neznalosti lze odůvodnit výhradně stresem či jinými objektivními důvody, nikoliv nepřipraveností studenta.

Tyto intervence se určitě nedějí pravidelně a ani jsem za své šestnáctileté pedagogické působení nezaznamenal žádné náznaky příslibu materiálního protiplnění. Jde prostě o klasické české přímluvy, které jsou prováděny tou nejroztodivnější formou. Kdysi mi např. v kanceláři zazvonil telefon a volající se představil jako „docent Koblížek z přírodovědecké fakulty“, hovořil se mnou velmi žoviálně a kamarádsky (ačkoliv jsme se předtím nikdy neviděli, a navíc, pokud někdo považuje akademický titul za svoje křestní jméno, považuji ho okamžitě za ješitného pitomce), a řekl něco v tom smyslu, že následující den budu zkoušet jeho syna, který je však tak vystresovaný, že asi nebude vědět úplně všechno, ačkoliv ho celá rodina pravidelně přezkušuje. Jindy potkám na chodbě některého z kolegů, který mne se šibalským mrkáním požádá, abych byl na některého ze zkoušených hodný, protože se mne velmi bojí. (Podotýkám, že v těchto případech na zkoušku nezřídka přijde dvoumetrový kolohnát, rozdávající kolem sebe úsměvy a sebevědomí. Byť, zažil jsem i studenta čtvrtého či pátého ročníku, který si s sebou přinesl plyšového medvídka pro štěstí a trval na tom, že právě tento medvídek vytáhne svojí packou zkušební otázku. Aby mne kritický čtenář nepodezíral z nadsázky, doporučuji se dobře rozhlížet kolem sebe, a pokud takového plyšáčka uvidíte na stole při obchodním jednání v prestižní právní kanceláři, v rukou zaměstnance katastrálního úřadu či jen tak položeného na spise v jednačce soudu, vězte, že to je náš absolvent, a že jsem si tedy nic nepřimyslel.) Na tyto přímluvy pravidelně reaguji vědomě nechápavě tak, že garantuji vlídné zacházení úplně všem, takže ani v tomto případě nehodlám činit výjimku.

Problém samozřejmě vzniká tehdy, když je dotčený natolik nepřipraven, že zkoušku nakonec neudělá, a může se někdy jednat dokonce i o zkoušku, rozhodující o jeho dalším setrvání na fakultě. To se mi bohužel taky několikrát stalo, a naposledy na to „přímluvce“ reagoval přibližně slovy: „Do p....., to mi zas jeho rodiče řeknou, že nedokážu nic zařídit! A taková dobrá advokátní kancelář to je, jenom ten mladej se nevyvedl a vždycky chtěl raději na zemědělku.“ Jindy, ještě v době tzv. blokové zkoušky C, kdy zkoušela čtyřčlenná komise, jsme se radili nad výsledkem zkoušky u jednoho studenta, který svým výkonem všechny komisaře přesvědčil o svých mizerných znalostech, nicméně někteří ze zkoušejících se bránili negativnímu hodnocení s poukazem na to, že se za něj přimluvil jeden z významných členů akademické obce. Budiž této komisi přičteno ke cti, že zkoušený nakonec neuspěl, a to jednohlasným rozhodnutím.

Tento post nemá ambici moralizovat ani samoúčelně kritizovat akademickou sféru. Je prostě pravdou, že se i fakultní půda nikterak nevymyká zažitému českému přesvědčení o tom, že si "všichni musíme pomáhat". Pomáhají si tak lékaři, obchodníci, řemeslníci, a ve výsledku se proto dostáváme do situace, kdy si bez nějaké reference netroufneme dát ani auto do servisu a nezajdeme ke kadeřníkovi, kterého někdo „nezná“. Za tohoto stavu se pak nemůžeme divit, že tohoto jevu není prosta ani vrcholná politika, u níž se každodenně dozvídáme, kdo komu pomohl, který zákon byl protlačen jako přílepek, do jaké soukromé firmy nastoupili bývalí ministři apod. A hlavně, dotčeným to nepřijde vůbec divné či alespoň nevhodné...

Nevím přitom, zda se jedná o jev stále ještě přetrvávající z naší komunistické historie, kdy bez známých nešlo skoro nic: dostat čerstvé libové maso či koupit si detektivní román; dokonce i časopisy byly v trafikách zakládány do legendárních „složek“ určených výhradně pro známé, takže v mém dětství bylo bez šance sehnat časopisy typu „ábíčka“, Čtyřlístku, Gólu, Stadionu atd. Nerozumím však, proč podobná praxe funguje i v současném tržním hospodářství, kdy je všeho již dostatek. Jde pouze o setrvačnost anebo i o důvodný pocit, že když něco neseženu přes známého (mám na mysli zejména služby, nikoliv zboží), nebude to mít odpovídající kvalitu?
Významným důvodem existence popisovaného jevu je určitě i malý počet obyvatel České republiky, což je demografický jev, který již sám o sobě podporuje klientelismus. Prostě, je nás tak málo, že se skoro všichni známe, a tak i tendence vzájemně si „vyhovět“ je výrazně větší, než kdyby nás bylo několikanásobně více. V akademické sféře to pak znamená, že určitou velmi úzkou specializaci nevykonávají desítky či stovky osob, nýbrž spíše jedinci, kteří o sobě velmi dobře ví a proto když z titulu svojí specializace např. hodnotí žádost o grantový projekt kolegy z jiné instituce, nutně mají v hlavě zasunutu myšlenku, že příští rok se jejich role s největší pravděpodobností otočí, takže proč by měli vlastně někomu dělat problém? Nakonec, o jejich peníze se nejedná a příští rok na ně dosáhnou také. Všimněme si ostatně i drobného (avšak velmi příznačného!) rysu, že v malé české akademické právnické sféře se vůbec nenosí kritické recenze. Naopak, pokud bychom všechny publikované recenze brali vážně, kam se na nás hrabe západní jurisprudence!

Mým pozitivním životním poznatkem je však skutečnost, že podobné intervence jsou začasté zcela zbytečné, neboť srovnatelné péče se mi dostane i tehdy, když na příslušné instituci nikoho neznám. Drobný příklad: v létě jsem musel podrobit náš rodinný vůz technické kontrole a také měření emisí. Když jsem najel do příslušné haly, technik na mne mrkl a řekl: „Nejste s tou oktávkou od Tondy Tvarůžka?“ Když jsem se zatvářil nechápavě, tak dotaz dovysvětlil v tom smyslu, že mu volal kamarád Tonda, který ho připravil na příjezd svého výborného kámoše s oktávkou. Přestože jsem popravdě odpověděl, že Tondu neznám, nenechalo to na jeho velmi ochotném (a ve výsledku přiznám se i nezaslouženě tolerantním) přístupu k mému vozidlu sebemenší stopu.

Závěrem chci uvést, že přímluvce neschvaluji, nicméně v podstatě jim do určité míry rozumím. Ve většině případů totiž vůbec nejsou motivováni nijak materiálně a jde jim jen o to, aby jaksi pro klid svědomí udělali vše pro maximální míru harmonie v rodinách svých či známých. Prostě, zkoušený se na zkoušku stejně naučí, nicméně chce mít pro uklidnění pocit, že i když by neměl svůj den, není nic ponecháno náhodě.

Na straně druhé se však jedná o systémový problém. Jak známo, individuální přímluva může pomoci jedinci, naruší však celý systém a ohrozí jeho důvěryhodnost (vhodná paralela platí např. v oblasti hospodářské soutěže). Navíc, dostat se dříve na řadu v čekárně u lékaře anebo dostat lepší kvalitu rajčat zákonitě znamená, že všichni ostatní, kteří možnosti přímluvy nevyužili, přijdou na řadu později anebo dostanou horší zboží.

Na akademické půdě mne osobně velmi mrzí, že někteří studenti těchto intervencí vědomě využívají již na počátku svojí profesní kariéry. Obávám se, že pokud hned v této fázi sami nezjistí, že je něco špatně, velmi pravděpodobně budou podobné praktiky používat i v budoucnu: budou „urychlovat“ rejstříkové řízení, budou se snažit, aby rozhodování právě o jejich klientech bylo tolerantní i k jejich „chybám“ a možná se dostanou i do politiky, kde se aktivně zapojí do porcování medvědů a do podobných systémových deviací.

Jak se proti tomu bránit? Doporučuji naučit se říkat „ne“ i v těch zdánlivě nejnevinnějších případech a třeba o tom i napsat na některý z blogů. I přímluvci totiž blogy nepochybně čtou a možná jim bude nepříjemné se v některém textu poznat.

20 komentářů:

Juraj Lörinc řekl(a)...

Musíme si pomáhať. Aj keď v mnohých oblastiach už to nie je, čo to bývalo za socíku (v roku 1989 som mal 16 rokov, takže som predtým niektoré veci ešte stihol a bol schopný vnímať), v niektorých to je stále nič moc (rôzne bratství kočičí pracky alias profesná súdržnosť na nesprávnom mieste) a v niektorých sa mi to dokonca zdá ešte horšie, než to bývalo. Konkrétne v školstve ma znechutila skúsenosť s diplomovkou minulý rok a po mojom vyventilovaní sa ozvali mnohí ďalší. (Diskusie sú na SME na samostatnej strane.)

Tomáš Pecina řekl(a)...

V. Šimíčkem popsané je skutečný mor téhle společnosti: je to nesmírně demotivující, protože podle této ideologie, když se ti něco podaří, je to proto, že jsi měl dobré konexe, když ne, měl jsi konexe špatné nebo jsi správně "nemazal".

Pamatuji se, že jsem jednomu známému (resp. bratrovi dobrého přítele) kdysi pomohl dostat se z průšvihu, kdy si nepřebíral poštu a utrpěl tak kontumaci ve sporu s bývalým zaměstnavatelem o cca 120 tisíc. Nebylo to jednoduché řízení, mělo řadu dílčích kroků a instancí, nicméně když se to vše po zhruba dvou letech k dobrému obrátilo, řekl mi, proč si myslí, že to tak dopadlo: jedna jeho známá, bývalá soudkyně, které spravuje auto, se prý za něj u soudu přimluvila.

Anonymní řekl(a)...

Žil jsem nějaký čas v Rakousku a ve Finsku, funguje to tam úplně stejně, není to žádný mor české společnosti. Korupce v čisté podobě je pasé, dnes vše funguje na bázi kamarádů a známých, kteří Tě podrží, když potřebuješ a ty zase helpneš jim, když se situace obrátí. J. Štraus

Anonymní řekl(a)...

Autor zabudol na druhý dôvod - nezriedka neobjektívne skúšanie, odbavovanie si svojich soobných komplexovc na študentoch, pohlavné preferencie či antipatie, nejasný predmet skúšky (na Právnickej fakulte Univerizy Komenského v Bratislave napríklad povestné a "obľúbené" správne právo hmotné) a pod.

Vladimír Šárnik

Lucka řekl(a)...

Možná to nebude tak závažné ale při popisu technik "přimlouvání" jsem si nemohla nevzpomenout na jeden ukázkový dialog:
....
paní Živná: Má úcta, paní profesorko. Živný v kvintě. Jestlipak se už polepšil z toho dějepisu?
profesorka Suchánková: Váš syn, milá paní, je naprosto zanedbán. Představte si, že vůbec neví, kdy byla bitva u Chérez de la Frontéra. Pochopíte, že mu nemůžu dát známku dostatečnou.
paní Živná: Bóžínku, to se divím. Ještě včera to "Céres" tak krásně uměl. Paní profesrko, já ho sama zkoušela. Paní profesorko, on si to už ve všem opravil. Jenom z toho dějepisu, to má takovou smůlu. Já nevím, co to je.
profesorka Suchánková: Výjimečně ho ještě jednou vyvolám.
paní Živná: To vám mockrát děkuju, paní profesorko.
(Paní Živná si ještě počká na profesora Lejsala.)
paní Živná: Má úcta, pane profesore.
profesor Lejsal: Má úcta.
paní Živná: Živný v kvintě. Už si stojí lepší z latiny?
profesor Lejsal: Živný, Živný. Á Živný. Známý lajdák a ignorant. Nezná ani pravidlo o konsikuci temporum.
paní Živná: On je chudáček takový trémista.
profesor Lejsal: Ó ne, naopak. Je drzý a pošklebuje se.
paní Živná: Ne. Když byl malý, kousl ho pes, pane profesore. A od té doby...

Napadá mne jen k panu Štrausovi, že možná jsem ještě nesundala růžové brýle, ale v Rakousku mám pocit, že mne znají, kdekoli zaklepu a něco potřebuji. Jsou tu opravdu vřelí a moc ochotní. A maminka tu ještě u nikoho nebyla...aspoň doufám...
Lucie Vinčálková

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že případ, kdy ten, za něhož je přimlouváno, to potřebuje pouze k uklidnění a nakonec přímluva není zapotřebí, je ještě ta lepší varianta.

Mně se bohužel častěji stává, že "přimlouvaný"(?) student zřejmě dobře ví, proč si přímluvu zajišťovat a jeho výkon je zpravidla více než mizerný. V lepším případě je to proto, že se spolehl na přímluvu, v horším se pak i přes přímluvu pokouší se připravit, ale na jeho výkonu to prostě není znát a jeho negativní hodnocení to nemá šanci ovlivnit (koneckonců stejně jako přímluva).

Zajímavé je, když samotný zkoušený o přímluvě vůbec nemusí vědět (což je o to horší, neboť vůbec netuší, že - pokud zkoušející přímluvě vyhoví - dosažený "úspěch" je vlastně úspěchem někoho úplně jiného). Stalo se mi, že se (drze nejen co do obsahu, ale navíc i formy) u mě přimlouval můj dávno minulý student za pohlednou studentku, která měla jít další den na zkoušku. Poté, co ji zkoušená zdárně zvládla (přičemž jsem se ještě více než jindy snažil, aby přímluva neměla vliv na moje rozhodování a to ani pozitivní, ani negativní), jsem ji o činu jejího kolegy stručně informoval s doporučením, aby mu další podobné kroky příště radši vymluvila. Slova, která na jeho adresu evidentně překvapená (a do značné míry jednáním přimlouvatele i uražená) studentka pronesla, rozhodně nebyla slovy uznání za projevenou snahu, která, hádám, přimlouvateli kýžený efekt vděčnosti (jakkoliv projevené) přinesla jen velmi těžko.

Zmíněné narušení celého systému je takové, že v něm jsou nezřídka zapojeni také jiní nejrůznější zaměstnanci daného akademického ústavu. Koneckonců, neříkalo se už za dřívějšího režimu, že nejdůležitějšími osobami každé instituce, jsou vrátní a sekretářky? Nevím, jak u ostatních, ale u mě se nepřimlouvala ještě snad jen paní uklížečka. I když tady mě napadá vysvětlení - myslím, že na úklid máme outsourcing :)

Jan Malast

K.Csach řekl(a)...

"...a jde jim jen o to, aby jaksi pro klid svědomí udělali vše pro maximální míru harmonie v rodinách svých či známých." Práve toto by som nezľahčoval, podľa mňa najhorší prípad, lebo často sa to spája s tým, že rodina od nich niečo chce, oni s takým postupom nesúhlasia, ale skúšajúceho s tým oboznámili len preto, aby si splnili záväzok voči rodine.

Takto spia kľudne a s čistým svedomím, lebo oni so zvýhodňovaním predsa nesúhlasia, a skúšajúceho nenútia. Proste krásny príklad na teóriu padajúceho.. hmm, morálneho problému.

Ináč spôsobov, ako sa proti takýmto manierom brániť (okrem povestného "nie"), je mnoho (nasledovné vznikli viacmenej v rámci kolegiálnych viacmenej spoločenských posedení):
1. Najradikálnejší tzv. pokus - omyl (teda čo pokus to omyl),
2. Menej radikálny: vyčleniť jeden kvalifikačný stupeň iba pre preferentov (napríklad D, to je také milé písmenko),
3. Osvetový - oboznámiť s tým, že boli odporúčaní prípadne
4. Tiežspravodlivý - považovať odporúčaných za standard setters, teda ak človek klesne k tomu, že odporúčanému poľaví, potom musí poľaviť všetkým (race to the bottom).

Že je to zbierka absurdít, je snáď jasné (ale snáď aspoň rozosmejú). Čo je ale na celom tomto nedobré, že by si to nemal odniesť študent (naozaj?).

Mňa osobne tieto spôsoby urážajú, lebo hovoria o tom, že a) študenti sa boja skúšajúceho, b) skúška je nefér a neodzrkadľuje vedomosti (asi na toto poukazoval V.Šárník). Ak ani jedno z toho neplatí, potom prihováranie nemá zmysel.

Každopádne, presne ako vraví V.Š. je to obrovský problém našej (exfed) obce, a granty, recenzie, oponentúry, kvalifikačné konania sú týmto postihnuté.

Otázka do pléna, dali by ste sa operovať chirurgom, o ktorom viete, že bol "odporúčaný" na anatómiu?

PS: Čítal niekto rozhovory s M. Válkom? Zaujímavé pasáže o tom, ako vníma odporúčania pri prijímacích pohovoroch. Aj by som niečo presnejšie dodal, ale nemám ich u seba... v zásade úprimne písal, že keď je niekto talent a nepodarili sa mu prijímacie skúšky, tak mu rád pomôže. Nejako opomenul fakt, že to iba dokazuje, že skúšky sú nesprávne postavené...

Tomáš Pecina řekl(a)...

Celé vysoké školství v této zemi je vystavěno na orientálním principu všemocného učitele-guru a žáka, který svého učitele musí bezmezně respektovat a bát se ho. To je neblahé dědictví katholického školství, které přetrvá ještě desítky, anebo spíš stovky let.

Anonymní řekl(a)...

Už v době mých studií, a je to od státnic pár let zpátky, jsem zaznamenal jev, který by se dal shrnout asi takto: ze studenta se stal manažer svého studia. ¨Více než studium samotné ho zaměstnává výroba taháků, zjišťování toho, co který učitel chce slyšet, zajišťování známostí mezi asistenty (v tom vynikaly studentky:-)) a tp. Na studování zkrátka nezbývá už moc času. A bude to asi už jen horší..
Petr Švéda

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím si, že určitým řešením jsou písemné zkoušky, které opravuje učitel bez znalosti jména opravovaného.

Jan Petrov řekl(a)...

Asi se tu většina z nás shodne, že písemné zkoušky řeší celou řadu problémů, nejen syndrom MsP (který snad není tak rozšířený). Nějak jsem nemohl pochopit, proč učitelé brání ústní zkoušení. Přece jen existuje větší akademická zábava než celý den zkoušet -- víceméně pořád totéž.

Prý ale učitelé dostávají $$$ za každého odzkoušeného studenta. Neznám detaily, ale třeba ty peníze budou podstatný důvod. Ostatně, obdobně jako (i když méně významně než) v případě odchodu soudců do důchodu (velký příjmový propad).

Jozef Gafrik řekl(a)...

Ano, souhlasim s pisemkami. U primlouvani je pro me zajimave, ze lide, kteri se primlouvaji, vlastne davaji najevo, ze neocekavaji rovne zachazeni: v tomto pripade byla kriteria snizena jim, ale v jinem pripade jiz nebudou mit konexe a budou naopak v nevyhode. Jinak, problem primlouvani povazuji za prazaklad problemů ceske spolecnosti. Co se tyce puvodu, mohlo by to pramenit z vychovy: od malicka jsou Cesi ve zname spolecnosti - porad stejna trida na zakladce, stredni skole, castecne treba i vysoke skole. Potom se nemuzeme divit, ze "neumeji vychazet" z cizimi lidmi. Jak rekla Lucka :..."v Rakousku mám pocit, že mne znají, kdekoli zaklepu a něco potřebuji." Protoze treba tam jsou zvykli na cizi?

Anonymní řekl(a)...

Na uceni co najviac neznasam, je skusanie. Asi kazde skuskove obdobie sa najde niekto, kto sa mi ozve, ze ten alebo onen ... Preto som sa s kolegami dohodli, ze budeme ustne skusat aspon dvaja. Mozno zbytocna strata casu, ale je tu aspon zmiernenie rizika staznosti na zaujatost a neobjektivitu skusajuceho. pisomne skusanie nie je zle, ale podla mojho nazoru by si aspon studium prava zasluzilo pri vacsine predmetov verbalnu komunikaciu. nic to vsak nemeni na to, ze sa skusajucim budu ozyvat znami a aznami ich znamych, ci to bude skusanie ustne alebo pisomne. bude zavisiet len na ludoch, aky to bude mat vyznam. verim, ze cim dalej, tym mensi ...

Slavo Trnkocy

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Janu Petrovovi: myslím, že ta informace není správná, přinejmenším na PF UK se žádné peníze za odzkoušení studenta neplatí, v tomto smyslu je tedy zcela irelevantní, zda je zkouška písemná nebo ústní. Bývalo to ale např. ve Vídni (o ústní zkoušky tam byl proto velký zájem), kde to ale před několika lety zrušili.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Zdeněk Kühn

Obávám se, že tzv. anonymnost testů je velmi snadno průstřelná.

"Hele Karle, pan X je můj dobrý známý. Jak má označit svůj test, abys ho poznal?"

Anonymní řekl(a)...

Dost možná je víra v relevantnost výsledků získaných dotazováním se (ústní nebo písemnou formou) přežitá (srov. kapitolu "Společnost dotazovaná" v knize M. Petruska Společnosti pozdní doby), a platí to, že škola má zajistit studentovi pouze dostatek volného času k sebevzdělávání se mimo školu samotnou. Od věci by pak nebylo dohlížet na docházku studentů do knihoven, diskusních studentských klubů, kulturních zařízení a jiných podobných míst. :-)
Petr Švéda

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek, Zdeněk Kühn:

Je-li opravujících více, měl by každý z nich opravovat "svou" otázku ve všech testech (Pepa opravuje jedničku, Franta dvojku), nikoli všechny otázky ve "svých" testech (Pepa opravuje od á do dé, Franta od é do em).

Ad Petr Švéda:

"Škola má zajistit studentovi pouze dostatek volného času k sebevzdělávání se mimo školu samotnou." K tomu, abyste se mohl sebevzdělávat mimo školu, nepotřebujete školu, ne?

Ludvík Matoušek řekl(a)...

Možná vám tímto příspěvkem mnoho optimismu do žil nepřidám - ze svých zkušeností vím, že "přímluvy" existují všude ...

Dokonce i tam, kde by je člověk opravdu nečekal - osobně jsem byl svědkem toho, jak se jedna osoba při setkání s "nejvyšší rozhodovací instancí" přimlouvala za kandidáta na post člena německého spolkového správního soudu (!) ... toto poznání mě zdrtilo ...

Od té doby si kladu otázku, zda není jednodušší realitu přijmout, vzít v potaz, že taková je prostě lidská povaha, a doufat, že ten, kdo opravdu rozhoduje, na takové přímluvy zřetel nebere.

Ostatně, narazil-li jsem na téma správního soudu, i ten náš - Nejvyšší - byl zčásti vytvořen na bázi "přímluv" a "dohod".

A pak také kromě přímluv existují i osobní sympatie a antipatie. A ty mají též svůj vliv ... A nemusí to být jenom v rámci rozhodovacího procesu, stačí si přečíst novinové články od některých představitelů právní vědy a praxe, a rázem je jasno, kdo je příznivcem toho kterého řešení, osoby, atp. ... no a když se takový "správně naladěný" článek objeví v ten pravý čas, pak je jeho vliv mnohem účinnější, než nějaká pokradmu, v soukromí, pronesená přímluva ... (tím nemám na mysli projev seriózní diskuze, ale naopak čistě účelově vytvořené příspěvky a vystoupení).

Svět není ani černý, ani bílý, a nikdy se nepodaří dosíci toho, aby "přímluvy" byly ze života "vymýceny".

Takže spíš než se upřímně rozčilovat nad tím, že už zase někdo za někoho někde ztratil slovo, je účinnější snažit se všechny rozhodovací procesy objektivizovat, činit transparentnějšími, rozhodnutí činit na základě srozumitelných a věcně vedených úvah.

Časem totiž nejen přímluvcům, ale i těm, kdo o přímluvu žádají, dojde, že ten, kdo rozhoduje, nemá protor k tomu, aby přímluvě dopřál sluchu.

... anebo se v tom horším případě potvrdí, že je cosi "shnilého v tom království českém" - a na to "cosi" si pak lze ukázat prstem ...

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Petr Švéda: Vážně, volný čas si může zařídit a nasmlouvat každý sám; přece jej není potřeba institucionalizovat.

(Paragraf o příživnictví a pracovní povinnosti už neplatí nějakých 20 let.)

Prostě mi připadá šťastnější životní přístup učit se proto, že to člověka baví nebo že mu je to k něčemu dobré, a ne proto, že je zrovna institucionálně onálepkovaný jako student.

Anonymní řekl(a)...

Osobně vím jen o jedné přímluvě u zkoušky spjaté s mou osobou a tou byla "přímluva" nagativní. Zkrátka jsem si nesedl s jedním asistentem a ten pak intervenoval u svého kamaráda, který zkoušel.

Petr Sojka