pondělí 4. srpna 2008

Petr Hajn: Několik nápadů nad údaji o rozsudcích napadených odvoláním

V názvu svého nedávného příspěvku se Tomáš Němeček táže, zda se dá měřit kvalita soudců? V příspěvku samém tuto otázku dosti modifikoval a chtěl vlastně vědět, zda a jakou vypovídací hodnotu mají statistické údaje toho druhu., že okresnímu soudu „A“ bylo soudem odvolacím potvrzeno - dejme tomu - 51 % rozhodnutí napadeným odvoláním, zatímco u okresního soudu „B“ jde o pouhých 41 %. Tomáš Němeček a další účastníci debaty naznačili, že taková čísla nějaký dílčí informační smysl mít mohou, sama o sobě však nedovolují učinit žádný spolehlivý úsudek o kvalitě soudců a soudkyň u prvoinstančních soudů i u jejich odvolacích instancí.

U statistických čísel vždycky záleží na způsobu, jakým jsou vykládána. Příklad na zkreslenou interpretaci průměrných hodnot uvedl jeden z poradců prezidenta Kennedyho. Určitá numera se prý nás snaží přesvědčovat, že člověk, který stojí jednou nohou na ledu a druhou na rozpálené plotně, pociťuje v průměru příjemné teplo. Jistě, jde o argumentaci, která si pomáhá redukcí ad absurdum, příkladem vymyšleným. Leč i v soudní praxi se vyskytují kauzy ztěží představitelné a zákonodárcem nepředvídané či alespoň nepříliš typické. Navíc na neobvyklé situace se mnohdy nehodí dosavadní obvyklý výklad právních textů s pojmy neurčitých i těch, jež dávají několikerý smysl. Jedno z klíčových pravidel, kterým by se měli řídit soudci při svém rozhodování, pak zní: „Všechno (a ne-li snad všechno, pak jistě mnohé) záleží na okolnostech jednotlivých případů“. Stejnou zásadu však musí uplatnit i ten, kdo hodlá hodnotit kvalitu soudcovy práce.

Soud také – nechce-li se stát pomocníkem jedné ze sporných stran – nemůže příliš opravovat neobratnosti jejího advokáta. Určitý spor proto může v odvolacím řízení dospět k jinému výsledku než v řízení u prvního stupně, jestliže právní zastoupení některé strany (nebo stran obou) se „polepšilo“ až v pozdějším stadiu. zkušenost mi říká, že nejde o tak výjimečný případ.

V rámci debaty k našemu tématu Vojtěch Cepl junior výstižně uvedl, že v řadě věcí spolu ve větší či menší míře soupeří požadavky jednak rychlého (včasného) a jednak správného (spravedlivého) rozhodnutí. Dodejme, že takových i jiných střetů nalézáme ve světě právních sporů „neúrekom“, jak by se zvukomalebně vyjádřili kolegové ze Slovenska. Každá složitější kauza vyžaduje, aby soud optimalizoval, vážil hodnoty, zásady, zájmy a účely, jež na sebe narazily. K takové činnosti ovšem není právo většinou vybaveno váhou nebo měřítky v technickém slova smyslu. (I takové exaktnější ukazatele, k nimž patří například promlčecí lhůty, mohou být někdy prolomeny, jak ukázalo nedávné rozhodnutí Ústavního soudu.) Již proto bývá obtížné nad tím či oním soudcovým opatřením vynést hodnotící soud. Někdy a ne zcela výjimečně lze uznat za kvalitní jak rozhodnutí soudu prvního stupně tak rozhodnutí soudu odvolacího, jež předchozí rozsudek mění či ruší. Obě rozhodnutí mohla dospět k poněkud jinému výsledku při zmíněném vážení hodnot, zásad, zájmů a účelů, jedno z nich však nelze označit za právně „odbyté“ a v tomto smyslu za nekvalitní, jestliže obě vážení se uskutečňovala pečlivě, s vynaložením odpovídajícího intelektuálního úsilí a nedošlo při nich k pochybením z prosté neznalosti. Vždyť k poněkud rozdílným hodnotovým úsudkům může vést sama okolnost, zda ve věci rozhodoval samosoudce či soudní senát v užším či širším složení. (Podnětný příspěvek na toto téma přednesl před časem ombudsman Otakar Motejl na konferenci k jubileu Nejvyššího správního soudu.)

Na otázku, kterou si v názvu svého příspěvku položil Tomáš Němeček, se dá odpovědět tak, že je možné hodnotit (nikoliv však „měřit“) kvalitu jednotlivého soudního rozhodnutí i dlouhodobější soudcovy práce. Posuzovatel by musel ovšem důkladně prostudovat spis ve zkoumaném jednotlivém případu respektive řadu spisů, pokud se zabývá celkovějším hodnocením jednotlivce nebo pracoviště. (Z praktických hledisek musíme asi odhlédnout od toho, že někdy ani taková zevrubná znalost „papírové“ nebo zvukové podoby právních sporů nepostačí zcela k adekvátnímu hodnocení rozhodovací činnosti, když autoři „posudků“ nebyli přítomni soudnímu jednání a nevšímali si například, jak jeho aktéři se vyjadřují neverbálními způsoby.)

Jedním z impulzů k takovému důkladnějšímu zkoumání by mohla být zjištění poskytovaná soudní statistikou. Měla by se ovšem jednat nejen o údaje pohybující se v extrémních polohách, ale i o takové, jež zvlášť výrazně „nevybočují z řady“. Většinou činností lze při troše nápaditosti vykonávat tak, že jejich statistické výsledky nebudou nápadné a nebude dán důvod k jejich napadání.

Petr Hajn

P.S Tento příspěvek byl napsán i s pomyšlením na výzkumný záměr Právnické fakulty MU, který se zabývá evropským kontextem vývoje českého práva po roce 2004. Již před řádkou let jsem zjistil, že soudní statistika se svými číselnými údaji může specificky přispívat ke kvalitě soudního rozhodování. Ve francouzském Rennes mne profesor Cadiet informoval o programu, který přehledně zaznamenává, v jaké výši soudy přiznávají náhrady imateriálních újem,přispívá tak k jednotnosti rozhodování v této citlivé oblasti.

1 komentář:

michal ryška řekl(a)...

"Ve francouzském Rennes mne profesor Cadiet informoval o programu, který přehledně zaznamenává, v jaké výši soudy přiznávají náhrady imateriálních újem,přispívá tak k jednotnosti rozhodování v této citlivé oblasti."

Skvělá myšlenka, osobně jsem v minulém měsíci něco obdobného (byť jen v počtu několika "rekordních" kusů) rovněž učinil při shromažďování podkladů ohledně výše v ČR přiznávaných náhrad škod na zdraví a finančních satisfakcí.