čtvrtek 7. srpna 2008

Martin Hapla: Dvě právní inspirace v díle Alberta Camuse

Mám radost, že na Jiném právu začíná vznikat „literární koutek“, odstartovaný úvahou o Kafkově dveřníkovi. Především děkuji za všechny velmi osvěžující tipy a nápady, které se objevily v komentářích k tomuto postu. Myšlenku samostatného předmětu „Právo a literatura“ považuji za skvělou, nicméně sebekriticky konstatuji (jako odpověď J. Lasákovi), že já osobně na to prostě nemám, a proto její naplnění přenechávám jiným. Moje výzva, aby se do výběru dalších literárních inspirací pro právníky zapojili i čtenáři JP, naštěstí nezůstala oslyšena a první „vlaštovkou“ je v tomto směru Martin Hapla, jehož text zabývající se Albertem Camusem následuje.

Albert Camus, Cizinec a hranice lidské spravedlnosti

"Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu?"

Jestliže bychom měli jmenovat umělce, kteří ve své tvorbě obzvláště často používají motivy z oblasti práva, neměli bychom zapomenout na francouzského spisovatele a myslitele Alberta Camuse. Když vezmeme v úvahu, že po určitou část svého života pracoval jako žurnalista zaměřený na soudní řízení, nebude nás již překvapovat, že právní prostředí dobře znal a že v každém jeho románě narazíme na nějaký soud, právníky anebo zákony. Zásadní roli hrají "taláry" zejména v jeho nejvíce uznávaném díle - románu Cizinec, který byl mimochodem v jedné francouzské anketě dokonce zvolen za vůbec nejlepší, jenž byl ve 20. století napsán (samozřejmě, že bylo jasné, že Francouzi sáhnou po některém ze svých autorů, ale i tak to jistě o něčem svědčí).

Pro právníka bude asi zajímavější jeho druhá část, kde se popisuje soudní proces vedený proti úředníku Mersaultovi, který je obviněn z vraždy Araba. Nebudeme zatajovat, že jej opravdu zastřelil z revolveru, ale musíme k tomu dodat, že se tak stalo za dosti bizarní situace. Mersault měl totiž v té chvíli úžeh a Arab na něj mířil nožem. Pomalu tedy nevěděl, co dělá. Navíc, ještě před svým vražedným činem, kdy měl jasnou hlavu, rozmluvil jej svému příteli, který si chtěl právě tímto způsobem vyřídit své účty s Araby.

Dalo by se očekávat, že soud za takových okolností Mersaulta osvobodí, jenomže opak je pravdou. Právníci začnou zkoumat podrobnosti z předchozího Mersaultova života a zjišťují u něj pozoruhodnou lhostejnost k celému světu a lidem - obzvláště je šokuje především to, že obviněný neplakal své matce na pohřbu. Mersault, který cítí veškerou absurditu světa a nemá tedy k němu žádný vztah, se nesnaží nějak ospravedlnit a pouze po pravdě říká, že za všechno mohlo slunce. Soudcům (podobně jako i v Dostojevského Bratrech Karamazových) se však pravdivá fakta nezdají býti pravděpodobná ani logická, a tak dají přednost umělým konstrukcím prokurátora a odsoudí Mersaulta k smrti v podstatě za to, že "pohřbíval matku se srdcem zločince". Mersault, který si však uvědomuje, že smrt k lidskému údělu nevyhnutelně patří a že se jí nelze vyhnout, se se svou popravou snadno smíří a i ve chvíli, kdy čeká ve své cele na onen osudný okamžik, dokáže být šťastný.

Co je na celém románu z hlediska práva zajímavé? Snad nejvíce ono Camusovo mistrovství, s nímž nám ukazuje, jak úzké a omezené mohou být hranice lidské spravedlnosti. Pomineme-li jízlivé poznámky Camusových kritiků o tom, že by v Alžírsku první poloviny 20. století, kde se román odehrává, nikdy neodsoudili bělocha za vraždu Araba k smrti, můžeme říci, že soudní a policejní mašinérie postupovala v tomto případě přesně ve shodě se všemi předpisy a zásadami - nedopustila se žádné chyby. Přesto však byl Mersault odsouzen k smrti a jen těžko bychom mohli tvrdit, že právem. Člověk se musí za takového stavu věcí zeptat: Jak je něco takového možné? Může za to právo jako celek, protože je špatně koncipované, anebo se to stalo kvůli přirozeným barierám, které staví skutečnost mezi lidi?

Camus nastolil provokativní otázku. Odpověď na ni musí najít každý sám. Avšak jedna věc by nám při tom možná přece jen mohla pomoci. Román Cizinec totiž, kromě všeho jiného, můžeme vnímat i jako velký boj mezi dvěma světy - křesťanským a řeckým. Camus, věrný filosofovi Friedrichu Nietzscheovi, kterého po většinu svého života téměř bezmezně obdivoval, zde staví svobodnou křesťanskou vůli, k níž neodmyslitelně patří provinění a trest, proti oné osudové nutnosti, s níž Řekům přicházela každá radost i bolest a zbavovala je jakékoliv viny. Mersault se jeví, nahlíženo tímto prizmatem, jako typický Řek, jeho soudci jako křesťané. Oni mu říkají, že zločin, kterého se dopustil, je strašný - on odpovídá, že za něj mohlo slunce. Nejenom právník, ale i každý člověk se v tomto bodě musí rozhodnout. Ať už se však přikloníme na jakoukoliv stranu a staneme se buď Mersaultovými soudci, obhájci nebo žalobci, může nás alespoň utěšovat, že umíral šťasten.

J. B. Clamence Alberta Camuse aneb padlý advokát coby hrdina naší doby

""Byl jsem poslední z posledních" pronesu a potom nepostřehnutelně ve své řeči přejdu od toho "já" k "my". Když dojdu až k tomu "takový jsme my", manévr je u cíle, teď jim mohu říkat do očí, co si myslím. Jsem stejný jako oni, samozřejmě, jsme přece všichni na jednom hnojišti. Jenže já mám jednu výhodu, já to totiž vím, a to mě opravňuje mluvit. Nepochybuji, že je vám patrné, jaké to má přednosti. Čím více se obviňuji sám, tím větší mám právo soudit vás."

Přestože to byl právě nepříliš dlouhý román Pád, za který dostal roku 1957 Albert Camus svou Nobelovu cenu, pro širší veřejnost zůstal až do dnešních dob ležet ve stínu autorových starších děl, zejména jeho proslulého Cizince. Hlavní vinu na tom mělo nejspíše to, jak velice se v něm Camus vzdálil své původní tvorbě. Zatímco jeho první knihy si přes veškerou absurditu lidského údělu, kterou zobrazují, stále uchovávají jakýsi záblesk štěstí a trochu toho Nietzscheho "tragického optimismu", román Pád již zůstal ryze temný a bezútěšný.

O čem že vlastně je? Jeho hlavním hrdinou je bývalý advokát - J. B. Clamence, který v něm vypráví svému "němému" partnerovi své životní osudy. Clamence byl původně velice uznávaný právník, který svou kariéru vybudoval na obhajování sociálních případů, avšak v průběhu času si začal uvědomovat, že už nelže pouze v soudní síni a svému okolí, ale především sám sobě. Postupně zjišťoval, že za veškerou jeho dobrotou a snahou pomoci lidem se ve skutečnosti skrývá převlečená ješitnost, ctižádost a zbabělost. V Pádu je například popsána scéna, jak si Clamence, který velice rád pomáhal slepým lidem přecházet přes ulici, jednoho dne uvědomil, že při vřelém loučení se svým slepcem smekl klobouk. Bylo jasné, že ten, komu tato zdvořilost měla patřit, ji nemohl vidět, a tak v té době ještě slavný advokát přišel na to, že to vše byla jen hra s účelem vystavit kolemjdoucím na odiv svou slušnost a laskavost.

Byli bychom však na omylu, kdybychom se domnívali, že celé Clamenceovo vyprávění se děje jaksi bezúčelně, že je pouhým hospodským vyprávěním u jeho "oblíbené sklenky jalovcové". Každá věta, kterou bývalý advokát vyřkne, má totiž svůj skrytý smysl. Clamence totiž trpí představou, že ho lidé za jeho špatnost odsoudí, a proto se před nimi raději začne obviňovat sám - líčí jim své hanby a zločiny, aby je nahlodal a ukázal jim, že sami nejsou o mnoho lepší. Takto je může odsoudit jako první, získá tím čas a jakousi chvilkovou iluzi klidu a bezpečí. Clamence tak stále pokračuje ve svých starých hrách, jen s tím rozdílem, že teď už je provádí zcela vědomě. Sám sebe neváhá nazývat "kajícím se soudcem".

Abychom však nezůstávali pouze u příběhu samotného, ale rovněž se zeptali, co z něj můžeme vyvozovat pro právo a pro právníky. Můžeme jej samozřejmě interpretovat různým způsobem. Camus - který by se tímto dílem mohl zařadit i mezi postmoderní autory, jich před námi otevírá víc než dost, avšak jednou z možností je chápat jej jako dílo varovné. Upozorňuje nás na zlo, které s postupující dobou nabývá stále rafinovanějších podob a nutí nás uvažovat nad odpovědností, kterou za něj máme. Obzvláště se to týká v první řadě právníků, protože právě ti přicházejí s touto sférou dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, nejvíce do styku a mohou mít na ni vliv. Není tedy náhoda, že hlavní postava Pádu - J. B. Clamence je jedním z nich a že, co do ovládání různých právnických technik a fint, mezi nimi dokonce vyniká.

Pád nutí člověka položit si řadu otázek: Clamence byl vynikajícím právníkem, avšak jak využíval své schopnosti - a to i potom, co si svou vlastní problematičnost dokázal uvědomit? Jak chápal své povolání advokáta, a proč právě tak? Proč se vůbec dostal na scestí? Co jeho zvláštní vztah k soudu a souzení? A v neposlední řadě, nakolik je všechna ta špatnost a zlo, které na nás číhá v soudních síních stejně jako v obyčejném životě, opravdu nutné? Camus neodpovídá na vše, jen naznačuje a nutí tak své čtenáře hledat a přemýšlet.

Abychom však neměli pocit, že ono hledání nakonec bude, podobně jako Pád, vyznívat příliš temně a bezvýchodně, nesmíme na závěr opomenout ještě jednu věc. Abychom se k ní dopracovali, zastavme se na chvíli ještě u spojitostí mezi touto knihou a Camusovým osobním životem. Zdaleka to totiž nebyl jen Clamence, jehož život se na konci 50. let dostal do krize. Camus s ním má společného mnohem víc, než jen první písmeno svého jména (mimochodem podobně jako Kafka se svým zeměměřičem K.). Byla to totiž právě tato doba, kdy se velkému spisovateli v podstatě zhroutil celý jeho život. Jeho manželka se pokusila o sebevraždu, což si sám kladl za vinu a navíc byla proti němu rozpoutána velice štvavá a nelítostná kampaň, soustředěná kolem respektovaného časopisu Moderní doba a vedená jeho bývalým přítelem Jeanem Paulem Sartrem. Paradoxně to však byl právě tento Camusův dočasný neúspěch a "pád", který ho přivedl k ještě hlubší reflexi a umožnil mu tak napsat velice originální dílo, jež můžeme stále (na rozdíl od řady knih, které v dnešní době vycházejí) považovat za současné.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Co se týče myšlenky předmětu Právo a literatura, v jarním semestru prof. Hollander při pomítání filmu 12 rozhněvaných mužů mluvil o tom, že by podobný předmět na MU v dohledné době měl vzniknout (snad příští rok).

Jakub Med

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Martin Hapla napsal: "Přesto však byl Mersault odsouzen k smrti a jen těžko bychom mohli tvrdit, že právem"

Antinomie "křesťanského" soudu a "řeckého" obžalovaného v podání Martina mi připadá, že přesně vystihuje záběr Camusovy myšlenky v tomto bodě knihy, od chvíle přečtení Cizince jsem tuto zářivou polaritu nedokázal pojmenovat a nyní Vám, Martine, za její identifikaci velmi děkuji. Ještě více se antinomie projevuje v následné konfrontaci Mersaulta s knězem, který se za ním doslova vetře do cely smrti.

Co se ale týče "odsouzení podle práva", troufám si tvrdit, že v kontextu křesťanského práva, jakým bylo francouzské právo v Alžírsku, došlo k odsouzení zcela "podle práva". Omámení pachatele sluncem (z kontextu knihy si nemyslím, že šlo o úžeh v pravém slova smyslu) v tomto právním systému nemůže hrát roli a prokurátorova výhoda dobrého řečníka a zručného manipulátora spíše dopomohla vyřešit případ standardním způsobem, než že by jinak přirozený vývoj případu vedoucí k osvobození pachtele zvrátila.
Je-li Camusovo dílo do určité míry aplikací Nietzscheho dionýsovství do praxe, pak se právě ukazuje nemožnost úspěchu vzepření se v řeckém stylu křesťanskému pansofismu.Právo v našich končinách, stejně jako další západní produkty, sebou nese hořkou pachuť "křesťanské morálky", ať se nám to líbí nebo ne. Výcházíme-li z tohoto základu, pak byl Mersault odsouzen zcela "právem".

Šimon Klein řekl(a)...

Tomáš Pavelka: To nemusí být nezbytně pravda. Tradiční středověce-křesťanská morálka by sice možná měla tendenci posuzovat takový případ zmíněným způsobem, ale ve dvacátém století již přece jen bylo i ono "křesťanské" právo silně prodchnuto právními principy mnohem staršími, potažmo mnohem novějšími. Otupení sluncem nemusí být vůbec bráno v potaz za situace, kdy je člověk ohrožován nožem. Násilí lze odporovat násilím.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za komentáře. V první řadě bych chtěl připomenout, že Mersaultovo odsouzení k smrti bylo opravdu nereálné. Jak jsem se již zmínil ve svém příspěvku, v Alžírsku první poloviny 20. století by nikdy neodsoudili bělocha za vraždu Araba k smrti, ať už by byl vinen nebo ne. Jestliže tedy Camus nechává svého hrdinu poslat až na popravu, naznačuje tím, že s jeho soudem nebylo něco v pořádku. Možná, že se Mersaultovi křesťanští soudci opravdu pohybovali v mantinelech, které jim tehdejší právo vymezovalo, ale dělali to na svou dobu natolik zvláštním a netypickým způsobem, že nezaujatým pozorovatelům muselo být jasné, že jejich skrytým motivem je především snaha zbavit se zvláštního, ze společnosti vybočujícího, člověka - nikoliv dojít ke spravedlivému rozsudku. Navíc, samotný Camus patřil ve své době k jednomu z nejostřejších kritiků trestu smrti (viz třeba jeho román Mor), který chápal sám o sobě jako v každé situaci nepřiměřený, nehorázný a nespravedlivý.

Martin Hapla