pátek 4. července 2008

Když nevěsta není panna...

Kdo četl příspěvek Michala Bobka v Jiném právu offline, popisující nejroztodivnější odkazy přes něž se lze na naši stránku progooglovat, bude mne možná podezírat, že jsem název pro tento post zvolil s mrzkým úmyslem přitáhnout k naší stránce i nebohé klienty manželské poradny, aniž by přitom obsah článku samotného měl se svým přízviskem cokoliv společného.

A ten, kdo četl poslední post Honzy Komárka věnující se problému volby plavek a následků s tím spojených, si bude možná myslet, že Jiné právo vítá začátek prázdnin seriálem neprávnických postů točících se kolem lidské sexuality.

Jak říká klasik, SAMÁ VODA. Budiž Vám následující řádky (a především odkaz) důkazem, že název nejen souvisí s obsahem, ale že jde o problém do značné míry právnický, zasahující dokonce několik právních odvětví.

Hned na začátek uvádím, že téma otevřel a na případ upozornil server conflict of laws.net, jemužto zde tímto velice rád dělám reklamu (pro ty, kteří jej ještě neznají), neboť se jedná o výbornou stránku věnovanou, jak název ostatně napovídá, mezinárodnímu právu soukromému. V postu z 2. června tohoto roku najdete podrobnosti případu, jeho stručný rozbor i odkaz na jeden z mediálních ohlasů daného případu. Pro ty, kdo dostatečně nevládnou ani angličtinou ani francouzštinou, se pokusím ty nejdůležitější aspekty případu stručně převyprávět, abych pak přidal i pár svých postřehů k rozproudění případné diskuse.

V létě 2006 byli v Roubaix, ve Francii, oddáni dva francouzští občané marockého původu, muslimského vyznání. Svatba se zjevně odehrála v komunitě úzce lpící na svých zvycích, odrážejících kulturní a náboženské tradice běžné v severní Africe. Mezi ty patří nejen požadavek, aby nevěsta byla panna, ale pro našince vskutku nevšední (dosaďte si jiná adjektiva podle Vašeho vkusu) důkazní „rituál“, kdy je na konci svatební noci ukázána členům rodiny krev na prostěradle, na němž novomanželé spočinuli. Bohužel pro čerstvou mladou paní z oné červencové noci, její manžel přinesl ve 4hodiny ráno u mátového čaje čekajícím rodičům (!) místo poskvrněné části ložního prádla pouze špatnou zprávu: na prostěradle nebyla žádná krev. Nešťastná žena se přiznala, že příčinou skutečně byla okolnost, že v době, kdy se stala paní, nebyla již pannou... Situace byla o to horší, že tato skutečnost byla v rozporu s tím, co manželovi před svatbou výslovně sdělila. „Zneuctěný“ manžel požádal soud v Lille o zrušení manželství a tento mu vyhověl. Učinil tak přitom na základě článku 180 Code Civil, který umožňuje zrušit svatbu pro „omyl ohledně podstatných vlastností osoby“ („S'il y a eu erreur dans la personne, ou sur des qualités essentielles de la personne, l'autre époux peut demander la nullité du mariage“).

Jak upozorňuje autor postu, Gilles Cuniberti, tím, že se svatba konala ve Francii a mezi francouzskými občany, nejedná se stricto sensu o problém spadající do oboru Conflict of Laws, tedy aspoň nikoliv ve smyslu, jak tento obor chápe přinejmenším kontinentální doktrína mezinárodního práva soukromého. Ze širšího pohledu je však nicméně nepochybné, že jde o otázku působení cizího pravidla, byť nikoliv nutně právního, na území jiného státu, a jedná se tak o podobnou a určitě neméně zajímavou ukázku střetu hodnot, norem, kultur.

Cuniberti k tomu mimo jiné říká:

The demand for virginity was the result of a social norm governing a group of people. These people may be French nationals leaving in France, and thus entirely subject to French law, but the norm governing their community is of foreign origin. A not so uncommon case of legal pluralism.“

Cuniberti charakterizuje případ tak, že soud našel odpovídající francouzskou normu, jejímž prostřednictvím vynutil sociální pravidlo marocké komunity.

Bez ohledu na to, že dotčená žena souhlasila s rozhodnutím francouzského soudu, rozsudek vyvolal převážně negativní reakce mezi francouzskými politiky a intelektuály, na něž Cuniberti ve svém postu odkazuje.


Nejsem odborník na rodinné právo a je tedy dost dobře možné, že následující minirozbor českého práva může být pomýlený. Každopádně v případě, že jsem se díval dobře a neexistuje nějaká ustanovení zákona zásadně rozšiřující judikatura, pak české právo obdobu čl. 180 Code Civil nezná (pokud jsem v tomto směru něco přehlédl, předem děkuji za uvedení na pravou míru); nejblíže (a přitom stále hodně daleko) by onomu ustanovení byl asi § 15a odst. 1 zákona o rodině, který zní:

(1) Manželství je neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství.“

Nicméně jak tvrdí S. Radvanová a M. Zuklínová (srov. Kurs občanského práva - Instituty rodinného práva, C.H. Beck 1999, str. 27-28), není důvodu, aby se na vady sňatku, jakožto právního úkonu, jímž se manželství zakládá, nepoužila (prostřednictvím § 104 ZOR) ustanovení OZ o neplatnosti právních úkonů. Autorky zmiňují, že starší komentářová literatura sice uvádí, že manželství nevzniká smlouvou a ZOR upravuje všechny otázky spojené s manželstvím, a proto podle ní připadá neplatnost manželství v úvahu jen v případech taxativně stanovených zákonem, ale tento názor dostatečně neodlišuje manželství jako právní stav od uzavření manželství jakožto právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se mi dané odlišení jeví jako logické, subsidiárnímu použití OZ bych se také nebránil. Uvažovat by se v daném případě dalo především o § 49a platného OZ:

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně […]

I mimo kontext konkrétního právního řádu je nicméně zřejmé, že daný případ je příkladem určitého prolínání či dokonce konfliktu mezi veřejnoprávním aspektem a soukromoprávní dimenzí dotčené kauzy (jakkoliv nejasné dělení na veřejnoprávní a soukromoprávní může být). Ostatně v rodinném právu není prolínání veřejnoprávních a soukromoprávních prvků ničím neobvyklým. V našem případě by bylo zřejmě možné hovořit např. o zákazu diskriminace na základě pohlaví na straně jedné a proti němu stojící otázce podvodu (úmyslně vyvolaného omylu) při založení soukromoprávního vztahu na straně druhé. Na jedné straně si lze představit argumentaci, že požadavek, aby nevěsta byla panna, zatímco ženich panic být nemusí, reflektuje paternalistický stereotyp, podporující mužskou nadvládu (male supremacy) a není možné, aby mu právo poskytovalo sankci za jakýchkoliv okolností. Na straně druhé, nevěsta věděla, že ženich si chce vzít pouze ženu, která je pannou a svým jednáním (kdy explicitně prohlásila, že pannou je) jej tak vědomě uvedla v podstatný omyl ohledně své osoby. Jinými slovy, dopustila se jednání, jenž v soukromém právu obvykle vede k neplatnosti aktu, který by jinak vedl ke vzniku závazku (srov. např. nejen výše cit. § 49a platného OZ ale i §§ 479-480 (Eli)OZ).

Domnívám se, že při posuzování dané situace je vhodné vzít v úvahu, v jaké společnosti/komunitě se dotyčná osoba nachází.

Pokud se jedná o religiózní komunitu, kde nevěsta na otázku, zda je panna, musí odpovědět chtě nechtě kladně, neboť v opačném případě by byla v rámci takové komunity ostrakizována, je postih (jakkoliv nepřímý) takové „lži“ ze strany soudů podle mého velice problematický, neboť se zvláště v tomto kontextu jedná o vynucování zjevně diskriminační tradice. Samozřejmě, v našem konkrétním případě se situace může pro někoho komplikovat tím, že evropský lidskoprávní a kulturní standard by byl uvalován na severoafrickou komunitu. Nicméně, jakkoliv se netajím tím, že mám do určité míry rezervovaný postoj k paušálnímu uvalování či dokonce vnucování kdekterých našich lidskoprávních standardů vůči cizím zemím, v daném případě nemůže být podle mého nejmenší pochybnost o tom, že na svém území může (a musí) Francie takový standard vymáhat vůči komukoliv, tím spíše vůči vlastním občanům, byť by byli cizího původu.

Samozřejmě, otázkou je, nakolik výše uvedené úvahy mění skutečnost, že nevěsta sama s anulací sňatku souhlasila. Byl ten souhlas vyjádřen svobodně a dobrovolně? Jeden by věřil, že v takové situaci zřejmě ano, neboť se zdá, že je pro ni vzhledem k okolnostem lepší dané prostředí spíše opustit, než být vystavena celé té „ostudě.“ I tak je otázkou, nakolik může být takový souhlas relevantní. Já se sice osobně vždy kloním k pokud možno široké autonomii jednotlivce, ale nepřevažuje v daném případě silný veřejný zájem na odmítnutí rušit sňatky z takto problematického důvodu? Nevím, nechci vynášet nějaké jednoznačné soudy v rámci této blogové zkratky, jasný názor na to v tuto chvíli nemám; každopádně srov. toto vyjádření jedné z mála zastánkyň dotčeného rozsudku (najdeme jej na Cunibertim odkazované stránce deníku Libération):


"Le fait d’annuler un mariage est aussi un moyen de protéger la personne qui souhaite peut-être se défaire du mariage, parce que je pense que cette jeune fille […] a souhaité également, sans doute, se séparer assez rapidement."


Ať tak či onak, o trochu jinou situaci se podle mého může jednat v případě, kdy požadavek, aby nevěsta byla pannou, pouze odráží určitou specifickou preferenci ženicha, danou třeba jeho vyznáním, kterážto ovšem není v dané společnosti ani komunitě většinově sdílena a nevytváří se tak na její splnění žádný sociální tlak, který by omezoval svobodné rozhodování jedince či mu přisuzoval určité společenské role.

Abych uvedl konkrétní příklad – je zcela nepochybné, že v ateistické české společnosti většina lidí nevyžaduje ani neočekává nevěstinu „neposkvrněnost“ a její nedostatek tak není spojen s žádnou formou sociální sankce. Není tedy za takovýchto okolností tato lež podobně neomluvitelná jako všechny ostatní, které nejsou, ať již ze strany ženicha či nevěsty, vedeny ničím jiným než snahou za každou cenu docílit sňatku? Pokud Cuniberti uvádí, že předchozí judikatura za porušení § 180 Code Civile považovala např. situaci, kdy jeden z manželů před druhým zatajil, že byl ve vězení (tento fakt byl tedy shledán podstatnou vlastností dotčené osoby), dovedu si představit, že pro silně věřícího katolíka může být neméně nepříjemným zjištěním skutečnost, že jeho manželka není panna, byť mu tvrdila, že ano. Nebylo by spravedlivé v takovém případě ten sňatek zrušit? Nebo je to zkrátka nepřímé vynucování požadavku, který má své historické kořeny v tradici, která je vůči ženám diskriminační a ponižující, a jako takový nemůže tento požadavek mít jakékoliv právní důsledky, bez ohledu na jakékoliv současné sociální konotace takového pravidla? Ale právní normy se mají vykládat v kontextu sociální reality, v níž existují. Nebo snad ne?

Jak byste tedy aplikovali francouzskou úpravu v této hypotetické situaci, kdy neexistuje společenský tlak požadující po ženě něco, co po muži ne?

A jak byste řešili opačný případ, kdy by žena katolička zjistila (otázku jak ponechávám stranou, byť si uvědomuji, že rozdílná obtížnost případného „dokazování“ u ženy a muže může mít též relevanci pro posouzení celé kauzy), že jí ženich lhal ohledně svého panictví, třebaže věděl, že to pro ni byla zcela zásadní věc?

Jedno je jisté. Dotyčný případ vznáší mnoho a mnoho otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi. Je mnoho způsobů, jak se k nepřeberným aspektům této kauzy, vznášející se na pomezí nejen soukromého a veřejného práva, ale i několika dalších mimoprávních disciplín, postavit. Myslím, že by to byl pěkný případ pro moot court, jen nevím, z jakého by byl odvětví. Ale ani jako téma k blogové diskusi to třeba nemusí být špatné. Uvidíme:-)


P.S.: Jedna poznámka mimochodem: Minulý víkend jsem byl na svatbě. Fotky z ní jsem si prozatímně stáhl v počítači na plochu do adresáře, který jsem pojmenoval „Svatba.“ Draft tohoto postu, stejně jako to dělám se všemi rozepsanými věcmi, jsem též dočasně uložil na plochu, a to pod jeho názvem, tj. „Když nevěsta není panna.“ Pěkně doprostřed, hned vedle onoho „svatebního“ adresáře. Byl u mě včera technik nejmenované společnosti, aby mi nainstaloval internet... Po shlédnutí oné „malebné“ dvojice zvící z mého desktopu mi věnoval pohled, který se těžko popisuje:-) Bylo to pobavení, překvapení, soucit či snad znechucení? Nevím. Tenhle post zkrátka přináší jen otázky a žádné odpovědi...

24 komentářů:

*7* řekl(a)...

*7*

"Bez ohledu na to, že dotčená žena souhlasila s rozhodnutím francouzského soudu, rozsudek vyvolal převážně negativní reakce mezi francouzskými politiky a intelektuály."

Ale tak tomu bylo vždy, že se intelektuálové vlamují do cizího soukromí. :o)

Pokud francouzské právo obecně připouští podstatný omyl v osobě jako důvod neplatnosti, jeho kulturní podmíněnost je irelevantní, jestliže nelze současně namítat poušením ústavního práva.

Stran namítané diskriminace mi není jasné, jak nerovnost v sociálních vztazích, která se odrazila v projevy vůle obou ze stran, implikuje nerovnost ve smyslu deliktu veřejné moci. Kromě toho, že zpochybňujeme, sans doute, vůli stran, po ženě se bude chtít vždy něco jiného než muži. To je podstata heterosexuality. A soud není opravněn sunout společnost k jiné normě.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Souhlas s *7* ve všech bodech.

Francouzskou úpravu nelze s českou srovnávat, v české nic jako qualités essentielles de la personne pro relativní neplatnost nefiguruje; à propos, závěr Radvanové a Zuklínové je těžko hájitelný ve světle toho, že důvody uváděné § 15a odst. 1 RodZ jsou užší než obecné důvody neplatnosti právních úkonů dle ObčZ, takže je legitimní domnívat se, že norma byla zákonodárcem míněna jako lex specialis, subsidiární použití ObčZ vylučující.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ještě bych podotkl, že striktním uplatněním možnosti namítat relativní neplatnost sňatku by soud musel vyhovět žalobci, který by namítal, že pojal za ženu něžné, citlivé a krásné stvoření, avšak po několika letech seznal, že jde o vulgární, hádavou a fysicky odpudivou xantypu.

Petr Jäger řekl(a)...

Na některé výše položené otázky nejsou složité odpovědi: Katolíci zpravidla uzavírají sňatek zpravidla církevní formou (§ 4a zákona o rodině). Podle Kodexu kanonického práva (CIC) "omyl co do vlastnosti osoby, i když je příčinou smlouvy, zneplatňuje manželství jen v případě, když tato vlastnost byla přímo a hlavně vyžadována." (Kán. 1097, § 2). CIC neočekává ani nevyžaduje (v postu zmíněné) prohlášení snoubenců, ani ověření objektivní existence stavu panictví/panenství. Na druhou stranu definuje spostu dalších podmínek a překážek uzavření manželství. V manželství podle CIC tak může vyvstat mnoho dalších sporných otázek, ale ta v postu uvedená je zcela nepravděpodobná.

Když z hlediska vyznání (kulturní rovina) není pochyb o platně uzavřeném sňatku dle kanonického práva, tím spíše není pochyb o platnosti sňatku v rovině státního práva (při splnění dalších podmínek zákona o rodině).

To je potom obecná diskuze o jakékoliv libovolné podmínce, kterou snoubenec subjektivně očekává nebo si výslovně vymíní, není tam ten střet kultur.

Přeci by byla rozhodně zajímavější otázka, jak řešit podle českého práva stejný případ jako ten ve Francii, ne? Tedy uzavření sňatku (civilní formou) mezi muslimy, kteří panenství/panictví patrně považují za výslovnou a podstatnou podmínku platného sňatku. Jen jsem nechopil přesně, zda francouzský soud rozhodl s účinky ex tunc či ex nunc.

Jan Tryzna řekl(a)...

Navazuji na Tomáše Pecinu:

Ano, ale právo domáhat se relativní neplatnosti se promlčuje ve tříleté lhůtě. Z čehož plyne, že váhající manžel by měl po této lhůtě smůlu :-)

Problém spíše vidím v míře relevance cizích kulturních vlivů v tuzemském právu. Dočkáme se doby, kdy se vrazi budou hájit tím, že v jejich (etnické) komunitě je vražda dejme tomu soka v lásce zcela běžná?

*7* řekl(a)...

*7*

V trestním zákonu není napsáno, že lze zabít za podmínek, do nichž by se sok v lásce vešel.

Kulturní pluralismus je věc, kterou potřebujeme jako sůl. Povede to k liberalizaci ústavního práva, určité otázky se svěří Parlamentu a ústavní právníci se tak zbaví nálepky pokrytců (karikatura Ježíše: ne, Mohameda: ano, dvě ženy: ne, gay svazek: ano, ochrana kuřáků a anonymů na internetových fórech před pronásledováním a ústrky: ne, skleníkové pěstování a propagace kulturních menšin: ano, atd.). Prostě se na tyto otázky postupem času a po nervových kolapsech Dworkinových Herkulů rezignuje, a buď se přenechají Parlamentu, nebo svobodné společnosti.

*7*

jan tryzna řekl(a)...

To jistě není, ale s trochou fantazie by bylo možno tvrdit i dnes, že to je polehčující okolnost (arg. slovem "zejména").
Měl jsem na mysli otázku míry vlivu extraprávních (v autorem popisovaném případě) pravidel. Jak je patrné z příkladu, není to o tom, co je kde napsáno, ale jak se to vyloží.

Tomáš Pecina řekl(a)...

K situacím, kdy soud uplatňuje morální kritéria místo zákonných, přistupuji s apriorní nedůvěrou, a to nejen v případě pravidel určité komunity, ale i u morálky většinové společnosti.

Co byste si mysleli o rozsudku, v jehož odůvodnění by stálo, že obžalovaný nemá kladný poměr k rodinnému životu, nýbrž vede nemravný život v registrovaném partnerství homosexuálů. Přitom je to jen odraz morálky většinové společnosti…

michal ryška řekl(a)...

Nemravný život v registrovaném partnerství:

I když chápu, co chtěl básník říci a obecně s tím souhlasím, zvolený příklad není právě ideální. Je-li registrované partnerství zákonné, ipso facto je vyloučena jeho nemravnost, a to bez ohledu na případný většinový názor ve společnosti (která je stejně v těchto věcech většinově liberální a tolerantní). Stejné to máte třeba s umělým přerušením těhotenství.

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Daniel Krošlák řekl(a)...

Pripady, ktore sa vojdu pod hlavicku pravneho pluralizmu su vzdy komplikovane. V zasade povazujem pre sudcu za dobre riesenie osvojit si okrem prislusnej pravnej argumentacie zakladne eticke pristupy. Ked totiz platne pravo zacina z roznych dovodov zlyhavat a nepomaha sudcovi rozhodnut pripad, sudca je nuteny postupovat na baze vlastnej uvahy. Aby sa v tomto pripade co najviac predislo subjektivizmu, je dobre pouzit argumentacny postup, ktory ma aspon ake-take naznaky objektivity.

Pokial sa jedna o tento pripad, nie je to az take komplikovane (ani samotny pripad, ani pouzita eticka argumentacia - samozrejme jej obhajitelnost je uz druha vec...). Osobne si myslim, ze najucelnejsie je postupovat na baze Benthamom formulovaneho principu utility, ktory by pomohol sudcovi najst najlepsie riesenie. Pri zvazeni vsetkych okolnosti skutkoveho stavu potom moze dospiet k rozhodnutiu.

Z hladiska toho, co som si precital v poste sa mi zda, ze rozhodnutie bolo aj z hladiska pravnickej argumentacie (a aplikacie platneho prava) a aj z hladiska jeho filozofickeho backroundu to najlepsie, co mohol sud vyniest.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Je-li registrované partnerství zákonné, ipso facto je vyloučena jeho nemravnost

To neplatí ani v ideálním světě, a neplatí to ani obráceně. Právo a morálka jsou značně disparátní normativní systémy, dokonce mi připadá, že po r. 1989 ještě ve větší míře než předtím.

Co jsem chtěl naznačit, a co snad bylo správně pochopeno, je, že morální soudy by neměly být doménou justice, neboť by to vedlo k nahodilosti a nepředvídatelnosti rozhodování. Zkusme si představit, jak by rozhodl o případu euthanasie atheisický senát KS-UL a jak katholický senát KS-B.

michal ryška řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

Pochopeno bylo správně a jako správné to bylo i zhodnoceno. Morální soudy by vskutku vedly k nahodilosti a nepředvídatelnosti rozhodování.

Malá poznámka ke složitému problému vztahu práva a morálky (očima pozitivisty):

Ve společnosti, která je založena na psaném právu, může mít korektiv mravnosti své místo toliko tehdy, počítá-li s ním jako s krajním prostředkem přímo právo samo (např. § 3 odst.1 obč. zák.). V zájmu právní jistoty přitom zásadně platí, že je-li nějaký institut zákonný, není nemravný v právním slova smyslu. Je-li proto registrované partnerství zákonné, ipso facto je tím vyloučena jeho nemravnost.

V právním státě by přece bylo naprosto absurdní, pokud by příslušná úřednice odmítla vyhovět zájemcům o uzavření registrovaného partnertsví s poukazem na možnou nemravnost tohoto institutu. To bez ohledu na to, byla-li by úřednicí věřící či ateistickou, heterosexuální, lesbickou, bisexuální či asexuální.

Tomáš Pecina řekl(a)...

No to lze nahlížet dvěma způsoby: buď jsou dobré mravy zmiňované v § 3 odst. 1, § 39 i jinde v ObčZ jen úzkou podmnožinou toho, co se míní obecnou mravností, anebo jsou tyto pojmy identické, ale stát pokrytecky přiznává ochranu jen zcela frapantním a excesivním deliktům tohoto druhu.

Zkušenost mne vede věřit spíše druhé variantě.

Uvedu příklad: Firma Zepter prodává své zboží zákazníkům na základě smlouvy, jíž se zákazník zavazuje po určitou dobu zboží splácet, aniž by bylo dodáno, a objednané zboží zaplatí teprve po úplném splacení. V případě, že zákazník zjistí, že na splátky nemá, nastupuje jednak sankce prodloužení dodací lhůty o rok (tj. až za rok po úplném splacení), jednak Zepter takového zákazníka žaluje, a české soudy v naprosté většině případů těmto žalobám vyhovují, přestože z povahy smluvního vztahu je zřejmý výrazný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvníků (zákazník musí platit, Zepter nemusí až do zaplacení nic), jednak prima facie amorální premisa splátek za plnění, které bude poskytnuto teprve v budoucnu (poznamenávám, že konkrétní spor se zřejmě podaří vyhrát, ovšem typicky česky díky tomu, že obchodní zástupce Zepteru opomněl vyplnit na formuláři jakousi nepodstatnost).

Proto se domnívám, že český stát sice deklaruje jako law in books, že amorálnímu výkonu práva ochranu neposkytne, ale fakticky ji poskytuje, a celý slavný § 3 odst. 1 a § 39 ObčZ je jen alibi.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Opravuji: při nesplacení se dodací lhůta prodlužuje "pouze" o 150 dnů.

Petr Urban řekl(a)...

Institut dobrých mravů je dosti složitý. Co když zaměstnanec provozovatele zdravotnického zařízení odmítne provést interrupci? Dopustí se porušení pracovní kázně?

buď jsou dobré mravy zmiňované v § 3 odst. 1, § 39 i jinde v ObčZ jen úzkou podmnožinou toho, co se míní obecnou mravností
Ano. Dobré mravy jsou pouhý korrektiv práva; z celé morálky se tedy jedná toliko o výseč.

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Co když zaměstnanec provozovatele zdravotnického zařízení odmítne provést interrupci? Dopustí se porušení pracovní kázně?

Díky známosti s Liborem Halíkem, pravoslavným knězem, který proslul každodenním zpěvem žalmů před porodnicí na Obilním trhu, vím, že lékař má na odmítnutí interupce právo, ale podrobnosti úpravy po mně z hlavy nechtějte.

Ad tzv. korektiv:

Doktrinu dobrých mravů jakožto korektivu práva znám, ale jako konservativní člověk jsem ochoten akceptoval ji jako uspokojivou stále méně a méně.

Mám za to, že ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 ObčZ je nutno vykládat verbatim, protože budou-li státní orgány aplikující právo korigovat jen ty nejhorší výstřelky, navíc v místě obvyklým způsobem, kdy jeho ctihodnost českého jurisprudenta nepřiměje, aby se zamyslel, ani úrok 300 % p. a., povede to k vytvoření takových společenských vztahů, v nichž bude odměňován ten, kdo dokáže druhého napálit ještě v mezích (takzvaného) práva.

Správné je nepřiznat ochranu nikoli jen takovému výkonu práva, který je tak nemravný, že to "volá do nebe", ale každému amorálnímu jednání. Zájem na tom, aby kontraktace byla férová a transakce mezi soukromými osobami přinášely prospěch nezaložený na tom, že jedna ze stran je slabší, méně informovaná nebo jednající v tísni, je silnější než zájem na dodržování zásady pacta sunt servanda.

Co by se stalo, kdyby soud posoudil smlouvu se Zepterem jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy? Smluvní strany by se vrátily, co si poskytly, tzn. Zepter žalované již zaplacené splátky, žalovaná Zepteru nic, protože jí nic nebylo poskytnuto. To je podstatně spravedlivější řešení, než když žalovaná musí (dosud nedodané) zboží ihned doplatit, zaplatit Zepteru nemalé náklady řízení a ten jí poté, za 150 dnů, dodá objednané zboží.

Dokážu si přitom představit, jakými argumenty obchodní zástupce přesvědčoval žalovanou k podpisu smlouvy: že takový způsob splátek je pro ni naprosto bezpečný, protože jí zboží nemůže zabavit exekutor (když žádné nemá!).

Říkejte si tedy, co chcete, ale doktrinu korektivu dobrých mravů pokládám za nespravedlivou a za jeden z důvodů, proč má justice, jeden z hlavních "interfaců" mezi občanem a státem, tak mizernou pověst, že si slušný člověk, jak jsem kdysi napsal, musí při vyslovení slova "soudce" odplivnout.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ještě jedno faktické upřesnění k Zepteru, které uvádím vyloženě jako kuriosum pro pobavení publika:

V daném případě žalovaná bezprostředně po uzavření od smlouvy v souladu s jejími podmínkami odstoupila a předala toto sdělení obchodnímu zástupci, s nímž smlouvu uzavřela, avšak Zepter přesto podal žalobu a v řízení argumentuje, že odstoupit je možné pouze tak, že se projev vůle adresuje samotné společnosti, neboť obchodní zástupce byl zmocněn pouze smlouvy uzavírat, nikoli za společnost jednat v jiných záležitostech.

Soudkyně OS-BO, z té kategorie soudců, na něž by IMHO nebylo nehumánní vydávat lovecké lístky, tuto argumentaci akceptovala, takže se v řízení bude prokazovat, zda obchodní zástupce na své omezené zmocnění žalovanou řádně upozornil anebo u ní mohl vzbudit domnění, že je skutečným zmocněncem žalobkyně, nikoli pouhým "uzavíračem smluv".

Toť, prosím, stav práva a justice v České republice l. p. 2008!

Renáta Mr. řekl(a)...

V daném případě rozhodl soud ke spokojenosti obou stran, jediným nespokojeným je část francouzské veřejnosti, což by ale na věci rozhodnuté nic měnit nemělo. Otázkou je, zda o ověření, nakolik nevěsta splňuje podmínku panenství, nemohlo dojít ještě před sňatkem lékařskou prohlídkou. Opravdu se neumím představit obdobnou situaci dle našeho platného práva, ale možná nový OZ nám přinese v tomto směru překvapení.
Pokud jde o církevní právo, pouze doplním, že jednou z podmínek vyslovení neplatnosti manželství je skutečnost, že manželství nebylo konzumováno, což v tomto případě podle všeho nebylo splněno.

Pavel Molek řekl(a)...

Bude-li narůstat vnitřní multikulturalita v české společnosti souběžně s ochotou aplikovat na rodinněprávní otázky občanský zákoník, máme se nač těšit. Konečnými kroky bude akceptace věna, respektive svatebního daru, jako vzájemné kupní ceny obou snoubenců, pak ovšem situace, kterou zmiňovala renáta mr., nebude konzumací manželství, ale toliko zjištěním vad formou zkušebního provozu....

michal ryška řekl(a)...

Vyloučen nebude ani podpis bianco směnky s dohodou o vyplňovacím právu v návaznosti na výsledku svatební noci :o)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Problém je v tom, že zkušební provoz se u těchto smluv zásadně nepřipouští, takže lze hovořit nejvýš o skryté vadě, resp. o tom, že byla místo věci nové zcizena věc použitá, přestože si kupující tuto vlastnost ve smlouvě výslovně vymínil, příp. byla prodávajícím ve smlouvě výslovně zaručena.

Jan Komárek řekl(a)...

Podle infomací z blogu Volokh Conspiracy zrušil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně. Zde naleznete kromě vícera odkazů také názor Eugena Volokha.