16 června 2008

Wergeld: Jak to funguje?

Kdysi dávno jsme byli na fakultě vzděláni o zvyku starých Sasů (a mnoha starých Evropanů všeobecně) platit zvláštní pokutu za zabitého člena rodiny pozůstalým. Prostě dali rodině nebožtíka nějaký peníz, a tím to bylo vyřešeno. A při té příležitosti nám bylo zdůrazněno, jak je takový zvyk primitivní a nemravný; cena lidského života je nenahraditelná, nenahraditelná, nenahraditelná; nelze ji proto přepočítávat na peníze. Jedině trestní právo je adekvátní odpovědí na takovou situaci.

Po jistých zkušenostech, jak tehdejší systém náhrady škody fungoval, mohu doplnit, že přímým důsledkem této školy byl také závěr, že pozůstalí nedostanou prakticky nic. Zatímco se žehralo na nedostatečné výše náhrady škody na zdraví podle vyhlášky, stranou zůstalo to, že při zabití jsou náhradou škody jen pohřebné a podobné položky. Stejně tak trestní postih vykazoval povážlivé díry; zjevně totiž nemůže postihnout situace, kdy došlo k úmrtí v důsledku nedbalosti, která nedosahuje intenzity trestného činu. Situace byla zejména typická pro nemocnice – úmrtí zaviněné skupinou lidí nebo vadou v systému bylo ve většině případů trestně nepostižitelné.

Pak se objevil po roce 1990 institut zadostiučinění v penězích v ust. § 13 o.z., míněný zjevně zákonodárcem pouze na případy porušení cti a důstojnosti, nicméně díky rozsahu celého institutu aplikovatelný na prakticky všechna základní lidská práva podle Listiny práv a všech mezinárodních úmluv podobného druhu. Použití zadostiučinění v penězích tímto způsobem se sice nikdy nepodařilo přiznat v rámci práva na život (jediné právo, které nelze podle stávající doktríny nikdy uplatnit), nicméně se tak děje v rámci práva na soukromí a rodinný život. Teoretiky to může překvapovat, ale je třeba upozornit, že pro pozůstalé je praktický výsledek naprosto stejný.

První vlaštovkou tohoto druhu byl rozsudek sp.zn. 23 C 52/96 Krajského soudu v Ostravě, který přiznal 50.000,- Kč každému ze dvou pozůstalých, právě v „nemocničním“ sporu. Magnou chartou celé věci pak byl nález II. ÚS 517/99 který byl sice paradoxně zamítavý s ohledem na jiné okolnosti, ale jasně stanovil, že právo na soukromí a rodinný život je součástí práv na ochranu osobnosti a zadostiučinění v penězích je proto použitelným a vhodným prostředkem. Ještě pár let trvalo, než se tento novodobý bratr wergeldu stal běžným - na Jiném právu ranný vývoj popisuje post Maricy Pirošíkové.

Dnes si už na tyto žaloby zvykli soudci i většina advokátů. V pokračování postu podám stručný přehled, jak vypadají podobné spory z hlediska jednoho kraje; předpokládám, že v jiných krajích to bude vypadat podobně. Typicky se vyskytují tři kategorie; jasně nejčastější dopravní nehody, poměrně časté případy lékařského opomenutí, a třetí typ jsou průmyslové nehody, nejčastěji stavební. K tomu se občas přidá něco méně běžného; třeba omylem zastřelený policista kolegou.

Ve všech kategoriích se také vyskytují zamítavé rozsudky, i když poměrně vzácně. Důvodem může být například nedostatek pasivní legitimace, kdy její výklad ohledně právnických osob se liší od náhrady škody, například v tom, že neplatí analogie s odpovědností provozovatele podle § 427 o.z. Jiný problém je promlčení, o které se vedl spor několik let; v současné době platí, že se nárok promlčuje v obecné lhůtě tří let. Konečně v případech, kdy z nějakého důvodu neproběhlo trestní řízení, nebo bylo odloženo, zkoumá soud otázku objektivní odpovědnosti žalovaného zcela od počátku samostatně, a může dospět k názoru, že není dána ani tato objektivní odpovědnost.

Improvizovaný a jednoduchý právní institut ukázal překvapivou životaschopnost a sílu; troufám si dokonce tvrdit, že v mnohém zastiňuje i poměrně těžkopádný mechanismus náhrady škody na zdraví (často se děje, že ochrana osobnosti začne později, ale je skončena podstatně dříve). Zkušenost také ukazuje, že výše újmy a vztah k okolnostem (velmi rámcově a velkoryse naznačenými § 13 odst. 3) o.z.) se v jednotlivých případech může až překvapivě lišit; rozhodně by byl omyl věřit, že takovou újmu lze vyjádřit jednotnou paušální částkou jako v § 444 o.z.

Stejně tak ukazuje tento jednoduchý a vpravdě primitivní systém určité výhody i proti trestnímu postihu, který bývá zejména u nehod často dost mechanický, prováděný trestními příkazy bez odůvodnění, a v drtivé většině případů řešený podmíněnými tresty. Trest odnětí svobody se jeví být zřejmě ve většině případů neadekvátní a přísný; důsledkem také je, že takový postih není příliš účinný (počet nehod nijak neklesá). Nevidím problém v uplatňování trestního postihu soudy, ale prostě v tom, že trestní právo není v těchto případech vhodný a účinný nástroj.

Zkrátka, stále více se mi zdá, že postup starých Sasů nebyl tak úplně špatný. Cena lidského života je sice penězi nenahraditelná, ale ono se vlastně nic lepšího dělat nedá.

68 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkně napsáno, kolego. Problém odškodnění úmrtí osoby blízké už dnes nezní, zda vůbec odškodnit, ale kolik vlastně přiznat, tj. zda v konkrétní situaci lze dosledovat nějaký nadstandardní rozsah vzniklé újmy dle § 13 obč. zák. vedle rozsahu standardně předvídaného § 444 odst. 3 obč. zák.

Jedině tam má ochrana osobnosti místo vedle (jak nesystematické!) náhrady škody.

Kvalitní mezilidské vztahy se zemřelým jsou přitom brány za standard předvídaný zákonem o rodině a samy o sobě důvodem k přiznání navýšené náhrady újmy nejsou. Naopak vztahy nekvalitní jsou uznatelným důvodem ke snížení náhrady i pod paušální částky.

BTW: Omlouvám se za zpoždění se zasláním slíbeného (dovolená) a hned zítra to napravím.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Hezké.

Základní otázkou ovšem je, zda (a jak ještě dlouho) setrvávat u neorganického rozdělování peněžité náhrady za újmu na tzv. náhradu škody a tzv. přiměřené zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti, když k tomu není žádný věcný důvod a jde pouze o důsledek tradice. Podstata je obou případech stejná: částkou v penězích se kompensuje újma způsobená protiprávním jednáním škůdce v právní sféře – majetkové nebo nemajetkové – poškozeného.

Často se vyskytnou případy, kdy lze určité protiprávní jednání, či přesněji jeho důsledky, jen velmi těžko podřadit pod jednu z těchto kategorií.

Setkal jsem se nedávno s případem, že rodině byla monopolním provozovatelem vodovodu v obci odpojena téměř na rok dodávka vody, a to přesto, že soud nařídil předběžným opatřením dodávku obnovit a pokračovat v ní až do vyřešení sporu. Tento zásah lze stěží odškodnit v rámci náhrady škody – to byla jen nepatrná část újmy, daná např. cenou za vodu v PET lahvích – a není to ani typický osobnostní spor.

Nakonec jsme žalobu podávali na ochranu osobnosti (ke KS-HK) s tím, že protiprávní jednání škůdkyně, vodovodní společnosti, výrazně a dlouhodobě snížilo kvalitu života poškozených a tím zasáhlo do jejich osobnostních práv. Co na to soud, je ovšem otázka…

Anonymní řekl(a)...

Hezké, napjatě očekávám pokračování doufajíc i v autorův náhled interpretace promlčení (byl jsem svědkem i poměrně zajímavého názoru na vhodnost odlišení promlčení nároku materiálního/nemateriálního).

Mimochodem naznačená extenzivnost institutu ochrany osobnosti a možnost jejího širokého uplatnění a současně striktní odlišování majetkové a nemajetkové újmy jsou samy o sobě zajímavým fenoménem. Ostatně něco již naznačil Tomáš Pecina.

Bylo by možno zmínit nějaký případ, kdy není dána objektivní odpovědnost, z praxe?

O

Tomáš Pecina řekl(a)...

K předchozímu textu "O" bych rád doplnil otázku, co si autor postu myslí o judikátu in R 4/2008 ve světle ústavněprávního argumentu, že tato změna judikatury působí vůči těm poškozeným, kteří spoléhajíce na nemožnost promlčení, což průběžně potvrzovala prevalentní judikatura NS ČR, svůj nárok záměrně neuplatnili a vyčkávali např. skončení svého trestního stíhání, jako odepření přístupu k soudu.

Není taková změna judikatury s ohledem na to, že judikát je zákonem v materiálním smyslu, nepřípustně retroaktivní?

Anonymní řekl(a)...

Až se jednoho krásného dne náhrady nemajetkové újmy začlení do náhrady škody, nikdo už si ani nevzpomene na někdejší plamenné debaty o možné nepromlčitelnosti.

Toto právo se promlčuje, je tomu tak z hlediska právní jistoty při uplynutí času dobře a NS to dovodil při rozhodování o publikaci v zelené sbírce naprosto jednoznačně (přes původní odlišný judikát 30 Cdo, a to se zdrcujícím poměrem hlasů asi tak nějak 30:3).

Tvrdost zákona při nezaviněném promlčení lze zmírnit nepřihlédnutím k námitce promlčení s poukazem na rozpor s dobrými mravy.

No a uplynutí času má při ochraně osobnosti význam nejen na nároky finanční, ale např. i na veřejnou omluvu, když taková omluva nárokovaná po mnoha letech od zveřejnění zásahu již nemůže přinést žádnou satisfakci a vede naopak k tomu, že se o zásahu dozví lidé, kteří o něm vůbec nevěděli nebo na něj již dávno zapomněli. Jak pravil Karel Čapek, není nic staršího, než včerejší noviny.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S promlčováním tohoto druhu nároku jednoznačně souhlasím, šlo mi jen o otázku změny judikatury ohrožující nabytá práva (tj. v daném případě práva podat žalobu bez risika, že protistrana se z odpovědnosti vyváže námitkou promlčení).

Nepřihlédnout k námitce promlčení přichází v úvahu např. vůči státu, který vedl trestní stíhání nepřiměřeně dlouhou dobu, těžko ale vůči soukromému škůdci, např. novinám, které o vás něco nepěkného napsaly. Pokud škůdce promlčení nezavinil (nespoluzavinil), uplatnění námitky promlčení je z hlediska dobrých mravů neutrální a nemyslím, že tudy vede cesta.

Jiné návrhy?

Anonymní řekl(a)...

Jako příklad rozporu námitky promlčení s dobrými mravy při ochraně osobnosti může být uvedena zašitá rouška při operaci v nemocnici, kdy rouška začne páchat nepravosti až po delší době.

Dotčený se pak o neoprávněném zásahu nezaviněně dozví až tehdy, je-li už promlčen. Rozdílně oproti náhradě škody totiž u ochrany osobnosti platí toliko objektivní a ne subjektivní konstrukce promlčení. A hurá, rozpor s dobrými mravy je na světě.

Anonymní řekl(a)...

Mohl bych diskutující poprosit o zaslání rozhodnutí R 4/2008?

Je zřejmé, že ke změně judikatury muselo dojít rozhodnutím velkého senátu, ale na webu NS jsem žádné takové rozhodnutí nenašel.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

naznačím plány - původně jsem se chtěl v rámci hostování věnovat i jiným tématům, ale tohle se mne týká docela zásadně, a je to problém, přinášející řadu překvapení i pro zkušené advokáty (a často i nás, soudce, když přijde někdo s něčím úplně novým).

Druhý díl bude o výši zadostiučinění; třetí o úvahách de lege ferenda a vztahu k náhradě škody.

Stran vodovodu páně Peciny; otázka, zda existuje základní právo na pitnou vodu mi byla položena v jednom sporu rovněž; nicméně žaloba nevyhrála zejména proto, že si nedostatek pitné vody zavinila z podstatné části sama a tato atraktivní otázka nebyla vyřešena.

Promlčení není zdaleka tak jednoduchá věc; zájemcům doporučuji opravdu impozatntní 30 Cdo 1522/2007, kde jsou shrnuty argumenty pro nepromlčení.

V každém případě dobré mravy budou ještě několik let zasahovat výrazněji za stavu, kdy může někdo právem namítat, že byl ubezpečován všemi (včetně Nejvyššího soudu), že se to nepromlčuje.

R 4 2008 - není to to rozhodnutí Vrchního soudu o tom, že se naopak promlčuje?

Stran roušky a případu kolegy Ryšky - vlastního bratra tohoto případu, kdy ledvina odumřela v důsledku zapomenutého stehu, jsem již rozhodl, a čekám, co s tím provede odvolací soud.

A ještě - někdo chtěl případ, kdy není ani objektivní odpovědnost. Šlo třeba o mladíka, který vjel motorkou na Jižní spojce mezi dvě auta před sebou a chtěl předjíždět mezi, a v důsledku toho zemřel. Oba řidiči vpředu neměli sebemenší šanci nehodě zabránit a nijak se na ní nepodíleli.
Podobná záležitost byl zásah nemocnice, která provedla komplikovanou operaci při nepovedeném porodu, zachránila žalobkyni, nicméně ta je stejně zažalovala. Nebyl zjištěn naprosto žádný postup non lege artis při té operaci, před ní ani po ní, a celá nehoda byla zjevně z vyšší moci, a nešlo jí nijak zabránit.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Pamatuji-li si to dobře, promlčecí doba u náhrady škody v případě škody na zdraví je konstruována pouze jako subjektivní (objektivní se neuplatní), takže tam má smysl vycházet z této analogie i u ochrany osobnosti (byť je to něco, co by měl IMHO ošetřit zákonodárce, nikoli NS).

Přesto je otázka, zda by tato námitka uspěla, a už vůbec si tím nejsem jist v případě, že jediným důvodem k nepodání žaloby bylo, že se poškozený spolehl na stávající judikaturu, nikoli že o újmě nebo jejím původci nevěděl.

Téměř se začínám klonit k názoru, zda by neměl soud neměl žalobu zamítnout a poté by neměl být žalován stát podle 82/1998 za změnu judikatury retroaktivně a in favorem škůdce.

Ad MK:

R 4/2008

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl - comments

- mám v plánu věnovat pokračování výši zadostiučinění a jejímu určování; další možná otázce vztahu ochrany osobnosti a škody de lege ferenda. Takže tohle nechávám ležet.

- stran promlčení - věc vůbec není jednoduchá; zájemcům doporučuji působivé 30 Cdo 1522/2007, kde jsou argumenty pro nepromlčení.
V každém případě bude ještě několik let jasný důvod z hlediska dobrých mravů, kdy se bude dotyčný dovolávat toho, že byl všemi (včetně Nejvyššího soudu) ujištěn, že se to nepromlčuje, a proto to podal pozdě.

- objektivní odpovědnost není v případě, kdy dotyčný neudělal vůbec nic; žádný zásah, ani žádné opomenutí. Měl jsem případ, kdy motorkář zkoušel předjíždět tak, že vjel mezi dvě auta před sebou (na Jižní spojce). Neměli šanci si ho všimnout ani reagovat.

- případ s rouškou kolegy Ryšky má vlastního bratra, kdy žalobkyni odumřela ledvina kvůli zapomenutému stehu. Čekám, co s tím udělá odvolací soud.

Anonymní řekl(a)...

Takže poslední komentář je zbytečný - omlouvám se, zjevuje se to tu nečekaně.

Tomáš Pecina řekl(a)...

R 4 2008 - není to to rozhodnutí Vrchního soudu o tom, že se naopak promlčuje?

Ovšem, republikované po pěti letech.

Ty předchozí rozsudky NS v opačném smyslu jsou celkem tři, všechny od senátu 30 Cdo (P-P-P), a jsou nesrovnatelně lépe odůvodněny než R 4/2008.

Jak jsem již naznačil shora, požadovat, aby soud nevyhověl námitce promlčení z důvodu porušení dobrých mravů, mám za krajně pochybné, protože zde schází základní předpoklad, tzn. nemravnost této námitky. Škůdce přece poškozeného o ničem neujišťoval!

Anonymní řekl(a)...

Opožděná publikace olomouckého judikátu má své pozadí a genezi, které bych zde raději neodkrýval. Já osobně s tímto judikátem bez výhrad souhlasím a domnívám se rozdílně od pana Peciny, že je naopak odůvodněn výrazně přesvědčivěji než judikáty nejvyšší.

V každém případě rozpor námitky promlčení by měl být soudem na základě provedeného dokazování hodnocen z úřední povinnosti a ne jako podle některých názorů zaznívajících z míst nejvyšších (jak myslím kolega Cepl může potvrdit)až na základě jakési sekundární námitky reagující na primární námitku promlčení.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji tímto panu Pecinovi za 4/2008 a dovoluji si tímto diskutující upozornit, že se jedná o čtyři roky staré rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a že senát tří P již rok konstantně rozhoduje, že se nároky nepromlčují.

Každopádně se autorovi příspěvku i dalším diskutujícím povedlo mne pořádně vyděsit tím, že by došlo ke změně judikatury NS, aniž bych o tom věděl :).

Ve zbytku odkazuji na svůj příspěvek jinde:

http://jinepravo.blogspot.com/2007/09/miliarda-sem-miliarda-tam.html?showComment=1188764280000#c8290736188980829616

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pak je to téměř ideální stav, oba jsme o správnosti R 4/2008 přesvědčeni, pouze patrně každý z jiného důvodu :-)

Že rozpor s dobrými mravy soud posuzuje ex officio, pokládám za samozřejmé a jsem poněkud zaskočen, je-li snad někdo jiného mínění.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Děkuji tímto panu Pecinovi za 4/2008 a dovoluji si tímto diskutující upozornit, že se jedná o čtyři roky staré rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a že senát tří P již rok konstantně rozhoduje, že se nároky nepromlčují.

Změnit konstantní judikaturu NS nelze tím, že se zveřejní pět let stará vykopávka, navíc od nižšího soudu: i to jistě bude v těchto sporech legitimní námitkou žalobců.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pouze pro úplnost argumentaci proti uplatnění námitky promlčení zrecykluji:

Obstát nemůže ani námitka, že žaloba je podávána s velkým časovým odstupem od napadeného zásahu, eventuálně v době, kdy je nárok promlčen.

Jak žalobce ve své žalobě zevrubně vysvětlil, až do července 2007 byl trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost a není jeho vinou, že toto trestní stíhání trvalo v právním státě
nepředstavitelnou dobu třinácti let.

Poukazuje-li soud I. stupně na možné promlčení nároku, počíná si jednak
ultra vires, neboť takovou námitku, aby se jí soud mohl zabývat, by musely napřed vznést samotné žalované, jednak pomíjí fakt, že napadeným usnesením citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci předchází celé řadě rozhodnutí instančně vyššího Nejvyššího soudu ČR v opačném smyslu (per exemplum, rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 154/2007, 30 Cdo 792/2007 a 30 Cdo 1522/2007).

Nadto by bylo třeba zabývat se ústavněprávní dimensí věci a posoudit otázku, zda lze případnou změnu judikatury – pokud by k takové skutečně došlo – uplatňovat retroaktivně i vůči těm žalobcům, kteří jednali v legitimním očekávání, že soud případné námitce promlčení nevyhoví, a svou žalobu proto podali až v době, kdy pro to měli příznivé podmínky (např. po skončení svého trestního stíhání).

To jsou však otázky, které je značně předčasné řešit ve fasi rozhodování o osvobození od soudních poplatků, a soud I. stupně jednoznačně pochybil, když je do řízení neorganicky a mimo rámec své rozhodovací pravomoci vnesl.

Rudo Leška řekl(a)...

Zdravím,
akokoľvek s premlčaním práva na náhradu nemateriálnej újmy principiálne súhlasím, NS sa k tomu predsa stále stavia inak a nárok považuje za neprelmčateľný. Z poslednej doby (28. 6. 2007):
30 Cdo 154/2007:
"Pokud se týče v dovolání zmíněné otázky eventuálního promlčení uplatněného typu nároku, pak je třeba připomenout, že byla jednoznačně řešena v (samotnou dovolatelkou zmiňovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, se závěrem, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 ObčZ se nepromlčuje."
Z hľadiska znenia OZ to je logické, pretože OZ nekoncipuje právo na náhradu nemajetkovej újmy ako nárok, ktorý by vznikol už samotným zásahom, ale ako právo, ktoré sa stáva nárokom až po priznaní súdom a z tohoto hľadiska sa tento nárok môže premlčovať až po právnej moci rozhodnutia.
Prosím kolegov o konkrétne číslo sp. zn. veci, v ktorej NS rozhodol, že sa toto právo premlčuje, pokiaľ ho majú k dispozícii.

Anonymní řekl(a)...

Hlasování OO kolegia NS proběhlo dne 14.11.2007, varianta A (30 Cdo) nebyla k zařazení do zelené sbírky drtivým poměrem hlasů přijata a stejně tak drtivým způsobem byla přijata varianta B (olomoucká). Od té doby NS pokud vím o promlčení/nepromlčení zatím nerozhodoval.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jakmile se tak stane, měl by senát 30 Cdo věc podle ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích postoupit velkému senátu a až jeho rozhodnutí bude mít precedenční účinky. Zatím není třeba k publikovanému rozsudku VS-O přihlížet.

Anonymní řekl(a)...

Dle posledního vyjádření Dr. Pavlíka na školení ochran osobností mám za to, že ke změně judikatury NS de facto tou publikací již došlo a je dobojováno.

Za tohoto stavu věcí nehodlám příliš krvácet ani za jedno z obou řešení; zpočátku jsem byl jasně pro promlčení, ale praxe mne v dost zviklala a léta rozhoduji v tom smyslu, že se nárok nepromlčuje (až doposud).

Považuji za dost drsné řešení to, že třeba knížka "přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti" - s redakční uzávěrkou 31.10.2007 - problém řeší prostě tím, že žádný z uváděných rozsudků NS prostě vůbec neuvádí, a cituje jen ono rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Pro advokáta je přinejmenším dobré vědět, že protinázor reálně existuje.

Anonymní řekl(a)...

pardon, utekl podpis
- Vojtěch J. Cepl

Jiri Kindl řekl(a)...

Jen stručný odkaz na diskusi, která na JP k promlčování relutární satisfakce již proběhla viz diskusi pod jedním z příspěvků M. Pirošíkové (primárně komentáře R. Policara a moje, kterými jsme jinak odběhli od tématu tehdejšího příspěvku), a to včetně diskuse o republikaci "starého" rozhodnutí VS v Olomouci koncem minulého roku.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Je celkem pozoruhodné, že poslední rozhodnutí NS o promlčení zadostiučinění v penězích pochází z 1. 11. 2007 (sp. zn. 30 Cdo 997/2007), žádné další nebylo vydáno, ačkoli za r. 2007 jsem jich napočítal šest. To by nasvědčovalo, že u NS skutečně běží interní procedura pro změnu judikatury.

Anonymní řekl(a)...

Ano, to je skutečně pozoruhodné, zejména porovnáte-li datum rozhodnutí 1.11.2007 s datem hlasování kolegia 14.11.2007.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Bylo by žádoucí, kdyby NS vydal stanovisko i k dalším aspektům této náhrady. Např. je nevhodné aplikovat jen jednu, tříletou promlčecí dobu, ale per analogiam by se měly rozlišovat různé případy jako u náhrady škody (aby nevznikaly problémy typu zašité operační roušky). U jiných stránek ochrany osobnosti se příslušná ustanovení § 415 et seq. ObčZ běžně analogicky používají, např. u odpovědnosti zaměstnavatele podle § 420 odst. 2 ObčZ, u škůdcovské solidarity apod.

A také by se měla přehodnotit judikatura ohledně úroku z prodlení, protože jde-li tedy o normální peněžité plnění, není důvod nepřiznávat k němu úrok, jak soudy dosud vesměs činí.

Anonymní řekl(a)...

U těch úroků z prodlení žádné problémy nevznikají, tam je to zcela jasné.

S ohledem na stanovení výše náhrady až rozhodnutím soudu nemůže být o dřívějším prodlení s plněním vůbec řeč.

Je to i něco zcela jiného než při náhradě škody na zdraví navyšováním násobků základu stanoveného na základě bodového ohodnocení, neboť u ochrany osobnosti žádné bodové ohodnocení není a není tedy ani žádný základ náhrady, s nímž by původce neoprávněného zásahu mohl být v prodlení.

Nebo snad znáte s ohledem na použitou terminologii ("soudy dosud vesměs činí") opačně vyznívající rozhodnutí?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Touto argumentací se vracíte k judikátům 30 Cdo, podle kterých je nárok konstituován až právní mocí rozsudku. Pak složitě odůvodníte jeho promlčitelnost. Podle mého názoru musí být v případě promlčitelnosti tyto rozsudky deklaratorní, tak jako jsou deklaratorní u náhrady škody.

Judikát opačný neznám, což neznamená, že by nemohl existovat.

Anonymní řekl(a)...

Tomáši Pecinovi:

V tomto směru máte nepochybně pravdu, je to jistá slabina schválené varianty B. V otázkách souvisejících s nepromlčením či promlčením obdobných nároků mají totiž obě varianty své slabiny i silné stránky, u B ale převažuje to druhé.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nevím, zda lze hovořit jako o slabině o něčem, co hrubě uráží civilistický jemnocit každého, kdo má o právu aspoň základní pojem. Uvědomte si, že švestkisté chtějí promlčovat pohledávku, která dosud nevznikla! Oni tam konstruují jakousi podivnou obdobu prekluse.

Mnou nastíněné řešení je pokládat pohledávku za vzniklou bezprostředně ex delicto a jako k takové se k ní chovat, což znamená, mimo jiné, přiznávat z ní úrok z prodlení.

Jak je to vlastně s rozsudkem přikazujícím omluvu? Podle ObčZ by měl být deklaratorní, právo na omluvu vzniká bez ohledu na rozhodnutí soudu.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Tím se skutečně změní zadostiučinění v penězích zcela ve vlastního bratra náhrady škody.

Přijdete tím ovšem o některé výhody; škoda je skutečně pohledávka, vzniklá v okamžiku vzniku; u zásahu do ochrany je často velmi obtížné říci, zda něco vůbec vzniklo; například v případě té vaší pitné vody.
Pokud se výsledek může lišit +-500% pak je dost divoké mluvit o nějaké jasné pohledávce.
Moc jasný ostatně není často ani ten okamžik zásahu (vzpomeňte zrovna případ té zapomenuté roušky; a u mého zapomentého stehu je to ještě složitější).

Ano, máte pravdu; tohle je zrovna jeden z vážných důvodů pro nepromlčitelnost. Pohledávka, která se promlčí dřív, než je splatná, je dost bizarní.

Anonymní řekl(a)...

S tím vznikem/nevznikem povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích a konstitutivním/deklaratorním charakterem rozsudku se to může mít (přistoupíme-li na variantu promlčecí) velmi zvláštně, a to zhruba takto:

Povinnost k náhradě nemajetkové vznikne (při splnění podmínek dle § 13 odst. 2 obč. zák.) již v důsledku neoprávněného zásahu v podobě jakéhosi "právního polotovaru", u nějž je dána toliko jeho existence, ale není dána jeho výše. Promlčení běží a lze do 3 let žalovat. Není však seznatelné, o povinnost jakého rozsahu se jedná, když tuto výši určí konstitutivně dle § 13 odst. 3 obč. zák. až soud svým rozhodnutím. Rozhodnutí je tak konstitutivní toliko co do výše nároku. Není-li pak seznatelné, s jakou částkou je původce zásahu v prodlení, můžeme úroky z prodlení bez obav vypustit ze hry.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S polotovary se pracuje v gastronomii, nikoli v právu. Váš názor bych nazval švestkismem v terminální, neléčitelné podobě.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad VJC:

Jistě, u náhrady škody se jen zřídka používá § 136 OSŘ, tj. stanovení výše nároku podle uvážení soudu, ale jinak tam tolik rozdílů není: škůdce běžně pohledávku popírá co do existence i výše, v okamžiku deliktu není známo, jaká bude celková škoda (rozsah zranění, doba léčby, ušlý výdělek atd.), někdy je známa výše škody, ale delikventa dodá policie až po několika letech…

Pro zajímavost, ve Francii řeší náhradu škody na zdraví takto. Osmiletá holčička Maùlle se zranila ve škole při cvičení na hrazdě a soud velmi detailně vypočítává, co všechno a v jaké výši se odškodní: samozřejmě je ani nenapadlo, aby oddělovali materiální a imateriální složku nebo dokonce aby tam byla jiná věcná příslušnost!

Zajímavá je i celková výše přiznané náhrady: zdejší soud by použil zlaté pravidlo "přežila, tak jí dáme dvacet tisíc" a bylo by.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Změna judikatury za situace nezměněného zákona je sice pro normální adresáty práv a povinností v podstatě to samé jako retroaktivní působení novely zákona, s ohledem na fundamentální fikci jak práva kontinentálního, tak práva common law, tedy že soudci právo netvoří, se však retroaktivita de facto toleruje. Limitem je podle mne svévolná změna judikatury, nedostatečně vyargumentovaná změna judikatury, a samozřejmě v prvé řadě to, že ke změně judikatury nedošlo předvídaným formálním způsobem ve velkém senátu. V situacích, které tu uvádí diskutující, by však přicházela v úvahu též dobrá víra žalobce, který doufal, že se jeho právo nepromlčuje, a najednou se zčistajasna rysem pera jednoho judikátu promlčelo.

Jinak souhlasím s T. Pecinou, že dělení na náhradu škody a nároky z osobnostních práv není rozumné, a je dáno konzervativním výkladem pojmu škoda v občanském právu (viz např. Pl.ÚS 16/04 a disent E. Wagnerové).

Tomáš Pecina řekl(a)...

K tomu je případný i nález sp. zn. II. ÚS 566/05, kde šlo o změnu judikatury, která učinila z do té doby beztrestného jednání trestný čin. Obdobně II. ÚS 490/04.

Licence pro změnu judikatury garantovaná Ústavním soudem mi ovšem, právě ve světle řešené ztráty nepromlčitelnosti, přijde poměrně volná a asi bych se zabýval i ochranou nabytých práv, což je aspekt, který ÚS pominul.

Anonymní řekl(a)...

Ad T.Pecina ze 17.6.08 23:04 a "švestkismus v terminální, neléčitelné podobě":

Zjevně užíváte toto označení jako urážlivé, což ovšem příliš nechápu.

"Aniž bych chtěl kohokoli urazit", spojení s "broukem Pytlíkem českého práva" by bylo nepoměrně horší :o).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zjevně užíváte toto označení jako urážlivé, což ovšem příliš nechápu.

Kupodivu nikoli, pouze jako popis určitého přístupu ke konkrétnímu problému, který sdílím v závěrech, nikoli v methodě, jak se k nim dospělo.

Brouky Pytlíky mne častovat můžete, beru to s úsměvem. V plamenných debatách často figuruje daleko horší titulatura.

Anonymní řekl(a)...

Přesvědčili jste mne, že tahle věc by měla mít ještě třetí díl, o čemž jsem váhal; tam si s tím pohraju ještě jednou.

Za přípravné cvičení bych navrhl odkaz na tento velmi zajímavý a očividně související post pana Kuhna
http://jinepravo.blogspot.com/2007/10/m-mt-nhrada-kody-v-soukromm-prvu-sankn.html

Anonymní řekl(a)...

Ad T. Pecina:

Že se spolu shodneme na promlčitelnosti je z diskuze patrné. Napadá Vás však jiný než mnou popsaný způsob, jak překlenout onu Vámi popsanou slabinu, kdy by jinak docházelo k promlčení neexistující povinnosti?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Napadá Vás však jiný než mnou popsaný způsob, jak překlenout onu Vámi popsanou slabinu, kdy by jinak docházelo k promlčení neexistující povinnosti?

Vaše konstrukce je překlenutím problému jen zdánlivým: "Ryškův pohledávkový polotovar", to je koncept stěží slučitelný s právní theorií (příp. i se zdravým rozumem). V hmotném právu nelze mít zvlášť pohledávku an sich a její výši, to je možné jen v právu procesním (a i tam to trochu připomíná Carrollův úsměv bez kočky).

Základ je podle mne v ustanovení § 13 odst. 3 ObčZ, které je tradičně vykládáno tak, že výši satisfakce musí stanovit soud. To je poněkud nelogické i z hlediska možného smíru, kdy se na kompensaci dohodou strany, a de lege ferenda to, doufám, bude nahrazeno přiměřenější formulací.

De lege lata navrhuji výklad, že pohledávka je konstituována, včetně své výše, už okamžikem deliktu, jediný problém je, že tato výše není známa ani seznatelná jinak než v soudním řízení, musí ji tedy stanovit soud. Pohledávka se začíná promlčovat ve stejném režimu jako náhrada škody (včetně subjektivních a objektivních promlčecích dob, per analogiam) a plyne z ní i právo na úrok z prodlení.

Uznávám, že v tom je slabina, protože tento úrok je svou podstatou sankcí a je podivné trestat dlužníka za prodlení s plněním, jehož výši zatím nikdo nezná.

Systematickým řešením je sjednocení všech relutárních náhrad za újmu všeho druhu, opuštění nepřiléhavé terminologie "satisfakce/zadostiučinění" místo "kompensace/náhrada" a derogace ustanovení § 13 odst. 3 ObčZ, jíž si stanovení výše náhrady monopolisuje soud.

Anonymní řekl(a)...

"Ryškův pohledávkový polotovar" přejmenujme na "Ryškův polotovar" (jakkoli podivně to zní), neboť de lege lata povinnost k NNÚ v penězích pohledávkou není. Ale to jsme zase zpět u "švestkismu" a úroků z prodlení.

De lege lata zkrátka žádné řešení není ideální, včetně toho Vašeho, na jehož slabiny sám poukazujete. Já bych jen pro tyto účely vyzdvihl myšlenku kolegy Cepla, která v této diskuzi trochu zapadla, a sice, že "pokud se výsledek může lišit +-500%, pak je dost divoké mluvit o nějaké jasné pohledávce".

Tomáš Pecina řekl(a)...

V otázce sankčních náhrad škody (minimálně v té krotké podobě, jak začínají být praktikovány ve Francii) byste v mém případě přesvědčovali přesvědčeného: systém, kde poškozený v optimálním případě dosáhne obnovení svých poměrů před vznikem škody, je inherentně nespravedlivý.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Já bych jen pro tyto účely vyzdvihl myšlenku kolegy Cepla, která v této diskuzi trochu zapadla, a sice, že "pokud se výsledek může lišit +-500%, pak je dost divoké mluvit o nějaké jasné pohledávce".

Ale čemu to vadí? V Americe si spálíte pusu o apple pie a jdete k soudu s tím, že výše náhrady může variovat o desetitisíce procent. Jedna věc je, kolik chcete, jiná, kolik přizná soud nebo na kolika se dohodnete se škůdcem.

Co je naprosto nesmyslné, je ovšem ustanovení o výši soudního poplatku závisející na požadované satisfakci, včetně komplexu nesmyslností akcesorických, o kterých by se klidně dal napsat článek.

Guy Peters řekl(a)...

Bavil jsem se s jedním obyčejným solicitorem, který není žádný theoretik, zda soudce tvoří právo. Podle jeho názoru ano.

Tomáš Pecina řekl(a)...

V U.K. nepochybně, tam Francouzská revoluce a Montesquieu nepronikli.

Anonymní řekl(a)...

Dodatek pro T. Pecinu na téma "promlčení nevzniklého a právní polotovar":

Dle Velkého Beckova komentáře k OZ I, str. 1149, bod 3 ohledně náhrady škody na zdraví platí, že povinnost zaplatit náhradu odpovídající zvýšení odškodnění vzniká až soudním rozhodnutím a proto až marným uplynutím doby splnění uvedené v rozhodnutí se může povinný dostat do prodlení s plněním této části odškodnění. Ohledně prodlení s plněním odškodnění v základní výměře podle posudku však samozřejmě platí § 563.

A vida: v zásadě velmi obdobný problém, který řešíme. Vzniká-li povinnost k zaplacení navýšení náhrady škody na zdraví až soudním rozhodnutím, může i zde v důsledku včasného nepodání žaloby dojít k promlčení nevzniklého. U náhrady škody na zdraví je přitom toto promlčení nepochybně připouštěno a nikdo se nad ním ani nepozastaví (je-li promlčen základ, je promlčeno i navýšení).

Rozdíl oproti ochraně osobnosti přitom spočívá pouze v tom, že u ochrany osobnosti není rozlišováno mezi základní a navýšenou náhradou nemajetkové újmy, neboť žádné bodové ohodnocení pro stanovení základní výměry zde není, a jednotný právní režim se proto týká náhrady nemajetkové újmy v penězích celé.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ano, to je prima facie relevantní argument. Až na to, že zánikem vymahatelnosti pohledávky základní zaniká i vymahatelnost akcesorického práva na její zvýšení. Tedy zpět ke knihám.

Já jsem o věci přemýšlel jiným směrem, a dospěl jsem k závěru, že tato debata je projevem aplikovaného právního platonství: všichni tu předstíráme, že existuje jakési ideální, absolutní objektivní právo, jehož deformovaný odraz (platonské stíny) lze najít v psaných zákonech, a na jejich základě hledáme ono právo původní, "jak by mělo být", a honíme se tam za něčím, o čem si jen namlouváme, že existuje. Existují pouze výklady různě civilisticky čisté (a to ještě v závislosti na doktrině) nebo různě spravedlivé. Nic jako skutečná vůle zákonodárce v tomto konkrétním případě neexistuje, takže se ocitáme za mezí vyložitelnosti právní normy a marníme tu čas planou exegesí.

Anonymní řekl(a)...

Na ochraně osobnosti je krásné, že tam spadá téměř všechno a každý si přitom o tom ještě myslí něco zcela jiného :o)

Guy Peters řekl(a)...

Platónská idea práva – to je velice zajímavá myšlenka. Myslím, že právo do značné míry ideál je, ale ne tolik, jak naznačuje soudce Šimíček.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Člověka v souvislosti s ochranou osobnosti napadnou různé věci. Třeba jak to bude s promlčením peněžité satisfakce ve vztahu k nepromlčitelnému nároku na omluvu. Když totiž soud tuto částku nepřizná (tzn. dle švestkistů nekonstituuje), nemůže se nárok promlčet a žalobce má v souladu s judikaturou ÚS nárok na náhradu nákladů řízení, přestože uspěl jen zčásti (jde o známý problém, že jinak by si "omluvu zaplatil"). Kdežto když soud nárok přizná, ale žalovaný se úspěšně ubrání námitkou promlčení, vzniká situace, kdy žaloba uspěla jen v jednom bodě petitu a je patrně na místě náklady řízení nepřiznat žádné straně…

Nebo obecněji, zda má smysl vytvářet právní řád jako stále složitější rébus. Proč máme hmotněprávní preklusi a procesněprávní promlčení, a dokonce hmotněprávní a procesní lhůty, a rozlišujeme, že v jednom případě stačí podání v poslední den učinit na poště, kdežto ve druhém musí podání poslední den soudu dojít, a NSS (nebo ÚS) přitom judikoval, že ani není povinností soudu vybírat si poštu denně, nýbrž stačí obden?

Anebo proč autor ZÚS vymyslel specifické počítání času, takže šedesátidenní lhůta je ve skutečnosti jen 59denní (za což by bezesporu onen nejmenovaný autor zasloužil bezplatný třítýdenní pobyt na Krétě, mezi svými)?

Jaký přínos představují takové právní normy pro společnost? Někdo by mohl, např. jako semestrální práci, podle NALUSu spočítat, kolik ústavních stížností neuspělo právě jen proto, že advokát interpretoval lhůtu 60 dnů jako šedesátidenní.

To samé platí v bleděmodrém platí pro zde probírané zvláštnosti nároků z ochrany osobnosti. Proč všechny tyhle složitosti, jiné promlčení, jiné počítání úroku, jinou konstrukci vzniku?

Je dobré mít takové právo?

Připadá mi to, jako kdyby Čech přijel do Nigérii a tam ho zavedli někam k soudu, a řekli mu: "Ano, máme ještě nějaké problémy, země je tak trochu zkorumpovaná, soudní řízení trvají běžně sedm a více let, ale podívejte se na tohle, takovou sofistikovanost nenajdete v žádném jiném právním řádu na světě! Není to úžasné, takhle propracované právo?" Nevím, co by si pomysleli ctění přítomní, ale já bych pochvalné zamručení předstíral toliko ze sobě vlastní zdvořilosti.

Samozřejmě, jsou právní normy, které musí být složité z principu, např. úprava dědické posloupnosti, ale proč místo zjednodušení a zúčelnění práva vytváříme takovéhle extravuřty?

Jsem neprávník, právo mě dokonce ani neživí, je to pouze moje hobby, takže mám výhodu pohledu zvenčí, a po úvaze souhlasím s "laikem Petrem", že za situace, kdy právo je stále ještě efektivně nevymahatelné, že když vás přepadne loupeživý exekutor, jste zničeni a nemáte možnost se ubránit, že čeští zločinci si svůj majetek užívají v Karibiku nebo v Jižní Africe, jejíž soudce se českým orgánům činným v trestním řízení nad jejich "trestním spisem" nejvýš vysměje, je málo účelné mít právní předpis, který rozlišuje mezi hmotněprávní a procesněprávní lhůtou nebo mezi promlčením nároku z újmy v majetkové nebo nemajetkové sféře.

Anonymní řekl(a)...

V některých věcech se do jisté míry motáme stále v kruhu. První z nyní nově položených otázek již byla zčásti zodpovězena dříve (viz. můj příspěvek ze 17.6.08 7:07):

Uplynutí času má při ochraně osobnosti význam nejen na nároky finanční, ale např. i na veřejnou omluvu, když taková omluva nárokovaná po mnoha letech od zveřejnění zásahu již nemůže přinést žádnou satisfakci a vede naopak k tomu, že se o zásahu dozví lidé, kteří o něm vůbec nevěděli nebo na něj již dávno zapomněli. Jak pravil Karel Čapek, není nic staršího, než včerejší noviny.

Stručně řečeno: zamítnou se nejen peníze, ale i veřejná omluva. Problém může vzniknout toliko u omluvy neveřejné.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Stručně řečeno: zamítnou se nejen peníze, ale i veřejná omluva.

To si příliš zjednodušujete. Soud nemůže konstruovat takové náhradní promlčení práva ad lib. Navíc trvají-li soudy o ochranu osobnosti běžně i pět let, nelze argumentovat neúčinností omluvy po delší době.

Čímž samozřejmě netvrdím, že tak pozdní omluva smysl má: právě před týdnem jsem vysoudil za přílišné průtahy v řízení o omluvu nad státem 15 tisíc.

Anonymní řekl(a)...

Řeč je snad o opožděném podání žaloby a ne o soudních průtazích. Tam to je skutečně citlivé a já se jednoznačně kloním k nepřičítání délky spory k tíži žalobce.

Z praxe vím, o čem píšu. V jednom z velmi starých sporů na ochranu osobnosti, které jsem takto zdědil, jsem veřejnou omluvu uložil po mnoha letech od zveřejnění zásahu a odvolačkou i dovolačkou takové rozhodnutí hladce prošlo.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dobře, ale vezměme takový případ (mám samozřejmě na mysli něco konkrétního, nicméně zkusím být obecný):

Žalobce je víc než deset let trestně stíhán, a v prvních letech o něm media, s vydatným využíváním nejmenovaných i jmenovaných policejních zdrojů, píšou jako o největším mafianovi ve střední Evropě a nejhorším lotrovi od doby Babinského. Jenže ouha, řízení skončí zproštěním ve všech bodech obžaloby.

Pomluvený po právní moci rozsudku podá sérii civilních žalob na media, která o něm takhle psala, a chce soukromou i veřejnou omluvu a satisfakci v penězích.

Co s tím podle vás? Konstatovat, že žalobu podal pozdě? Ale můžeme na něm přiměřeně chtít, aby žaloval ihned, tj. např. ještě z vazby? A co účinnost takové omluvy, byla by před skončením trestního řízení vůbec porovnatelná?

Anonymní řekl(a)...

Babinský nepochybně mohl podat žaloby na ochranu osobnosti již z vazby. Ostatně právě na svobodě omezení jsou v tomto směru poměrně častými korespondenty se soudy. Ochrana osobnosti podaná po tolika letech tedy podle mne nepřichází s úspěchem v úvahu (s možnou výhradou soukromé omluvy). Tím samožejmě není vyloučeno využití prostředků mediálního práva, kdy institut práva na dodatečné sdělení byl vytvořen právě pro tyto situace.

Tomáš Pecina řekl(a)...

V tom se neshodneme (v takových případech obvykle říkám P. Urbanovi, že plně respektuji jeho chybný právní názor).

Trestní stíhání je objektivní, na vůli žalobce obvykle zcela nezávislá překážka úspěšného uplatnění žaloby na ochranu osobnosti.

Myslím, že pomíjíte účel institutu občanskoprávního promlčení, jímž je posílení právní jistoty a ochrana potenciálních žalovaných před nutností opatřovat důkazní prostředky s nepřiměřeným časovým odstupem. To zde není relevantní, protože když noviny napsaly, že pan X.Y. je lotr mexickej, a pak se zjistilo, že je to oběť komplotu, z objektivní povahy odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti vyplývá oprávněnost vyžadovat satisfakci a žalovaný by stejně důkazní břemeno neunesl.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Osobně bych uvítal úpravu, podle které by maximální doba trestního stíhání byla omezena, s výjimkou případů, kdy obviněný nebyl OČTŘ dostupný, např. jedním rokem mezi zahájením a obžalobou a dalšími dvěma roky mezi obžalobou a vyhlášením konečného rozhodnutí. Pokud by se nepodařilo v této lhůtě dosáhnout odsuzujícího rozsudku, trestní řízení by se ze zákona zastavovalo.

Pokud vím podle údajů MSPr, dodnes existují neskončené trestní věci z 80. let, a není jich nijak málo, a věcí ve stáří kolem 10 let jsou prý mraky.

Anonymní řekl(a)...

Již jen stručně: trestní stíhání není překážkou podání žaloby na ochranu osobnosti a občanské soudní řízení může být přerušeno do skončení souvisejícího řízení trestního.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nepíšu, že překážkou podání, ale překážkou úspěchu.

Přerušení je silný argument, také jsem to řešil, ale k přerušení často není zákonný důvod, protože žalované tvrzení bývá tak silné, že není třeba vyčkat pravomocného rozsudku, aby bylo možno rozhodnout o jeho nepravdivosti a o žalobě ve prospěch žalobce. Ovšem – a o to mi jde – účinek omluvy v době, kdy je obviněný stále trestně stíhán, je v nejlepším případě pochybný, typicky kontraproduktivní: jen si to představte v praxi, jak by vypadala omluva Pitrovi, Krejčířovi, Koženému apod.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Za zmínku stojí, že podle návrhu (Eli)ObčZ by se měla nemajetková újma odškodňovat v zásadě tak, jak jsem načrtl. Otázkou samozřejmě je, zda (Eli)ObčZ bude přijat a v jaké podobě opustí parlament…

Pozoruhodný je tam i vnitřní rozpor mezi § 69 odst. 1, který moderně stanoví relutární náhradu jako základní, a s tím nesouladný § 2681 odst. 2.

Michal Ryška řekl(a)...

Ke svého času široce diskutované otázce promlčení finančních satisfakcí dávám odkaz na aktuální mediální výstup, dle kterého to právě prošlo i přes ÚS:

http://www.ceskenoviny.cz/domov/zpravy/us-nevyhovel-romce-ktera-zadala-penezni-nahradu-za-sterilizaci/404193

Uvidíme, zda se ÚS vyjádřil i k "retroaktivitě judikatury" a k legitimním očekáváním spících poškozených.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Na to jsem také zvědav. K retroaktivitě judikatorních odklonů existuje stále početnější judikatura v nekončící sáze restitucí. Retroaktivitu judikatorních odklonů propracovává i NSS, ale tam je to narozdíl od civilních žalob na náhradu škody jednodušší v tom smyslu, že jde zásadně o vertikální vztahy stát - právnická nebo fyzická osoba.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Velmi zajímavé. Domnívám se, že v tomto konkrétním typovém případě jsou úvahy o retroaktivitě judikatury spíše neopodstatněné. Situace se nemá tak, že by zde byla stará konzistentní judikatura a pak nová otočená judikatura. Podle mé stárnoucí paměti je to tak, že zde byla rozporná judikatura (jakýsi senát (3P ?) z NS se přetlačoval s VSO... jestli se nemýlím), načež tato byla sjednocena do jedné ze sporných variant.

Stěžovatel tedy nemůže dost dobře tvrdit, že se na něco "spoléhal", neboť před sjednocujícím judikátem bylo naopak zcela zřetelné, že se na nic spoléhat nedá a že je z důvodu opatrnosti třeba žalovati zavčasu.

Michal Ryška řekl(a)...

DD:

1) Já osobně s Vámi souhlasím a okopíruju, co jsem kdysi napsal na blog Tomáši Pecinovi:

Samo legitimní očekávání nedbalých "spících" žalobců příliš legitimní být nemohlo, mezi soudy zuřila ohledně promlčení/nepromlčení válka, panovala značná rozštěpenost judikatury (nejdříve VS Olomouc ca. NS, pak už oba VS ca. NS), názor senátu 30 Cdo (3P) byl minoritní, nebyl publikován v zelené sbírce ani obecně respektován, jsa důvodně kritizován i právní teorií, což koneckonců hlasování kolegia obrovskou převahou hlasů jen a jen potvrdilo.

Viz. zde: http://slepeckahul.pecina.cz/2008/11/k-otzce-nepromlitelnosti-nroku-na.html

2) Přesto jsem stále zvědav, zda a jak se s tím ÚS popasoval.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlas, tím se to může lišit od jednoznačné judikatury, která je jednoho dne překvapivě zrušena. Vyčítat žalobci, že tuto novou judikaturu za těchto podmínek neanticipoval, by bylo hodně licoměrné.

Radek Policar řekl(a)...

Díky Michalovi za upozornění. Pro zájemce bych doplnil, že se jedná o usnesení ÚS ze dne 7. října 2009 vydané pod sp. zn. IV.ÚS 1407/09.
Relevantní pro zde sledovanou otázku jsou dva odstavce:
"Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a splnily své povinnosti tak, aby bylo vyloučeno porušení ochrany legitimního očekávání. Navíc skutečnost, že judikatura byla sjednocena právním názorem velkého senátu Nejvyššího soudu, který koresponduje s rozhodnutími obecných soudů, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na vytvořeném právním základu. (...)
Skutečnost, že institut promlčení ve vztahu k žalovanému nároku na náhradu nemajetkové újmy prošel určitým judikatorním vývojovým procesem, nezakládá podle názoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje součást rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo."