23 června 2008

Wergeld III – jak dál?

Miniseriál o § 11 a násl. o.z. a zejména následné debaty zde a tady nastínily některé otázky, které nepokládám za uspokojivě vyřešené ani ze strany oficiální teorie, ani z hlediska navrhovaných změn de lege ferenda.

Na otázku „co to vlastně je, to zadostiučinění a újma“ dochází většinou k přirovnávání k podobným institutům našeho práva (náhradě škody zejména), nebo práva cizího - post Zdeňka Kuhna, a většinou k pokusům vypuštěného džina nacpat zpátky do lahve po vzoru starých zákoníků na způsob ABGB, který praktikoval ochranu osobnosti jen ve velmi úzkém měřítku.
Tento post si nemůže klást za cíl tuto nesnadnou otázku vyřešit; ale troufá si načnout na toto téma debatu, která už dávno zahájena být měla, a vykopnout balon s několika tézemi.

Zmatek v pojmech začal už tím, že komunistický režim sice naprosto odmítal jakékoli „nehmotné“ škody, nicméně tiše kapituloval ve dvou případech typů škody na zdraví - bolestného a ztížení společenského uplatnění. To jsou ve skutečnosti daleko spíše „újmy“ ve smyslu ochrany osobnosti, než pravověrné škody, vyčíslitelné na majetku. Zoufalá snaha „objektivizovat“ výši této uměle vytvořené škody vedla k zavedení bodovacích vyhlášek a zdravotních znalců. Nic proti takové praxi, pokud je chápána jako pomocné vodítko pro soud; znalec – lékař je schopen popsat, jak takové postižení vypadá. Nicméně dnes, kdy se po „vědeckém“ a precizním výpočtu soud „volnou úvahou“ všechno zněkolikanásobí, má celý hon po objektivním výpočtu poněkud absurdní rozměr. Výsledek takto určený se musí zákonitě odchylovat od nějakého judikatorního „průměru“ daleko více, než ochrany osobnosti. Ukázkou toho je slavný případ z Jindřichova Hradce, kde soud přiznal 15 milionů poškozené rodině. Nechci kritizovat částku coby přehnanou, ale jsem si zcela jist, že podobná situace u jiných soudů se musela zákonitě mnohokrát vyskytnout a skončila mnohonásobně nižším výsledkem.

Tato práva, mimochodem, lze odlišit opravdu nesnadno od „práva na tělesnou integritu“, což je výkladový pojem ke „zdraví“, jak ho zná § 11 výslovně; a už vůbec ne od záhadného §444 o.z., který je s „právem na zdraví/integritu“ podle §11 a 13 zcela totožný (nicméně funguje jinak).

Připomenu, že doba minulá je pryč definitivně a návrat je nemožný; naše situace se po druhé světové válce ve světě – a u nás se zpožděním po roce 1990 – drasticky změnila všeobecným rozšířením lidských práv. Už samozřejmě slyším námitku, že takové katalogy lidských práv existovaly již dříve, a dokonce i za komunismu, takže to není nic nového; ostatně §11 o.z. se užívá beze změn od roku 1964. Kardinální změna proti minulému stavu přesto existuje, a spočívá ve třech bodech:

- existují jasné právní následky za porušení těchto práv. §13 o.z. byl „nastaven“ mocným nástrojem – zadostiučiněním v penězích, a stejně tak dostávají podobné „posily“ i další úseky lidských práv, skryté porůznu v právním řádu, totiž třeba § 7 zákoníku práce v souvislosti s nejrůznějšími diskriminacemi, § 40 autorského zákona (k čl. 34 Listiny práv), §44 a násl. obchodního zákoníka (k čl. 26 Listiny) a konečně i celý zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Tento vztah k Listině práv je podstatný; všechna tato ustanovení jsou jakýmisi „prováděcími zákony“ k ústavním zásadám; a celá Listina je vlastně takto „pokryta“ a podpořena.

- existují instituce, ke kterým se může občan obrátit a vymáhat jak dodržení těchto základních práv, tak případně i vymáhat následnou újmu v případě, že následek zásahu napravit nelze. Především se v této roli nabízí Ústavní soud; ale ten má funkci jen jakéhosi „vrcholného dozoru“ – standardní postup je, že práva lze uplatnit přímo u „normálních“ soudů v první instanci. Ústavní soud pak v mnoha nálezech upozorňuje na to, že všechny státní orgány mají především přihlížet k ústavnímu rozměru věci, pokud existuje, a aplikovat přímo a rovnou Ústavu (nebo Listinu práv).

- jsme v Evropské unii, a pod dozorem mocného ESD a ESLP, takže i kdyby ze naše zákonodárství, vláda a justice spikly a pokoušely obnovit původní stav, dlouhodobě je to boj jasně prohraný.

Připomenu, že odlišný stav věcí je jen obtížně srovnatelný s komunistickým pojetím; práva „na papíře“ vyhlížela pro neodborníka napohled stejně, ale soudy a jiné orgány k nim přihlížely pouze nepřímo, výhradně pomocí „prováděcích“ zákonů. Pokud prováděcí zákon neexistoval, právo nešlo vymáhat vůbec. A Ústavní soud rovněž existoval jen na papíře.

Ochrana osobnosti má v tomto systému „prováděcích předpisů“ zvláštní postavení; mocný § 11 vykrývá – díky velmi neurčité, až bezbřehé formulaci - subsidiárně všechna práva z Listiny, na které se nedostalo jinde. S ohledem na porůznu roztroušené rozsudky ESLP (Calvelli a Cigliová proti Itálii, například) nebo ESD si troufám tvrdit, že právo na vymahatelnost základních práv u běžného soudu je evropský princip.

Nelze se tedy domáhat skrze ochranu osobnosti vlastnictví (k čemuž slouží celá řada jiných ustanovení občanského či obchodního zákoníka), nebo autorských práv; ale šlo by se zřejmě domáhat práva na zdravé životní podmínky (čl. 35 Listiny). Všechna „vynechaná“ práva musí mít ono soudní „zastání“ někde jinde, aby je vůbec vynechat šlo.

Téměř stranou nechám stále ještě aktuální problém různých „residuálních“ myšlenek na minulý stav, kdy byly „prováděcí“ zákony vykládány velmi úzce, a vždy jako lex specialis, čímž vlastně nepřímo a nenápadně omezovaly skutečnou účinnost ústavní zásady. Je to asi na samostatný post; zde kráce řeknu, že pokud rozsah a způsob omezení zákonem nenaznačí samotná ústava, pak je takové skryté omezování zákonem protiústavní. To se týká diskutabilního zákona 82/1998 Sb., který klade k náhradě škod některé dodatečné podmínky, čímž se ocitá část poškozených bez náhrady.

Pro tuto úvahu je podstatnější, že podobné instituty vlastně vůbec nejde zákonem zrušit, protože by se mohly podstatným způsobem dotknout reálné vymahatelnosti základních práv. Můžeme je tedy pouze přesouvat v zákoně jinam, či nahrazovat jinými nástroji, a to ještě velmi opatrně. Pokus nacpat institut zadostiučinění v penězích zpět k náhradě škody by podle mne v některých situacích skutečně k omezení základních práv vést mohl. Nejsme totiž vždy schopni s jistotou tvrdit, že vznikla v důsledku zásahu nějaká škoda; přesto došlo k zásahu do základních práv a zákon by to rozhodně neměl nechat bez povšimnutí.

Připomenu totiž znovu, že pokud je škoda úbytek reálného majetku (ekonomicky měřitelný a vyčíslitelný v penězích), pak má ono zadostiučinění v penězích, vyskytující se ve zmíněných zákonech, očividně trochu jiný charakter. Odlišný charakter od normální škody mají ostatně i ty zmiňované punitive damages; podobají se daleko více zadostiučinění v penězích, než škodě - a z toho také plynou záhady s výši zadostiučinění a s „promlčením neurčité pohledávky“, probírané pod prvním dílem seriálu pány Ryškou a Pecinou.

Problém, zda označovat zadostiučinění v penězích jako specifický typ škody (jak to vnímá právo ve většině západních zemích), nebo ponechat pro dvě dost odlišné věci dva odlišné pojmy, vidím jako otázku víceméně slovní a jsem přístupný jakémukoli návrhu; varoval bych ale před tím, aby „přesunutím“ zadostiučinění v penězích ke škodám neztratil tento institut svůj zvláštní charakter a jasný vztah k základním právům, a zejména pak, aby nedošlo k jeho nenápadnému výkladovému omezování (není škoda = není nárok).

Do budoucna vidím tedy dvě cesty; buď se pokusit nacpat všechna tato protiprávní jednání, ať újmy nebo škody, do pojmu „škody“ na konec občanského zákoníku a dát je okresním soudům; a nebo na tento smělý cíl rezignovat, a naopak ponechat zadostiučinění, volné úvahy a vztah k Listině práv jakožto nástroj v čele občanského zákoníku a specializovaným soudům (zřejmě vyššího stupně), a do tohoto vznikajícího systému naopak přidat škody na zdraví, které stejně představují vysoké procento „hard cases“ u okresních soudů. Je celkem zřejmé, že jsem zastáncem druhé cesty, která se mi jeví být progresivnější, pružnější (více spoléhání na judikaturu a méně na podrobnou úpravu) a méně nebezpečná v souvislosti s možnými odchylkami od všeobecného světového trendu stále důkladnější a širší ochrany lidských práv.

Poznamenám ještě, že navrhovaný občanský zákoník tento problém příliš nevyřešil a postupuje poměrně schizofrenním způsobem.

Na jedné straně zavádí prakticky všemocné klausule, podle kterých lze žalovat v rámci ochrany osobnosti opravdu kdeco (§24 v kombinaci s § 14), ovšem ponechal v ochraně osobnosti „tělesnou integritu“ (§ 70 a násl). a „ochranu podoby a jména“, nicméně nijak nerozvedl dva nejčastější typy zásahů do osobnosti – jednak čest a důstojnost, jednak soukromí a rodinný život.
Na straně druhé v §§ 2400 a násl., tedy ustanovení o škodách, mlhavě naznačuje možnost hradit nemajetkovou škodu (§ 2401), konkrétněji pak podle § 2450, a ochrany osobnosti dubluje zcela ust. § 2453, v § 2454 ponechává původní systém bolestného a ZSU zcela beze změn.

57 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Demonstrativní výčet osobnostních práv je natolik neuzavřený, že se do něj vejdou stále nová dílčí práva.

Vždyť koho by např. před pár roky u nás napadlo, že se budou v souvislosti s osobnostním právem ženy rozhodovat o vlastním těhotenství a mateřství podávat žaloby na ochranu osobnosti uplatňující wrongful birth a wrongful conception nároky?

Široce pojatá ochrana osobnosti svádí však někdy k tomu, že se žalují nároky, které s lidskou osobností nemají společného nic, případně jen pramálo.

Tak např. již byly žalobou uplatněny nároky z tvrzených neoprávněných zásahů do osobnostních práv spočívajících v:
- řádném a včasném nezaplacení fakturovaného závazku,
- znehodnocení finančních investic,
- ztrátě hmotného substrátu osobních zálib (kompaktních disků),
- prohlášení konkursu na soukromého podnikatele v zemědělství(tuším středočeská věc kolegy Cepla),
- porušení práva na soudní projednání věci bez průtahů.

V posledním zmíněném příkladě např. Tomáš Pecina v jedné z dřívějších diskuzí vyjevil v souvislosti s kritikou královehradecké kolegyně názor, že by se snad v obdobných případech (práva na spravedlivý proces) o ochranu osobnosti jednat i mohlo. Za přečtení proto stojí usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3125/2006 ze dne 29.11.2007.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Lehce jízlivý tón by možná M. Ryšku opustil, kdyby se napřed seznámil s nálezem ÚS sp. zn. IV. ÚS 428/05.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S některými thesemi postu nesouhlasím, a činil bych tak ještě vehementněji, nebýt toho, že momentálně dlím v Brně a ze subnotebooku se nesouhlasí obtížně.

Jsem pro zavedení jediné a jednotné "tort action" pokrývající újmy všeho druhu. Nelze zapomínat, že osobnostní práva jsou jen zvláštním druhem nemajtkových práv, a příklad odpojené dodávky pitné vody (nebo v jiném případě, pronajímatelem svémocně zbořené koupelny a WC v bytě "regulovaných" nájemců) ukazuje, že problém je právě opačný, než čeho se VJC obává.

(Eli)ObčZ je zjevně dvoukolejný a zdá se, že pravice nevěděla, co činí levice. No, oni to poslanci dorazí&helllip;

Nemám to ověřeno, ale původní komunistická bodová vyháška byla zřejmě orientována na pracovní úrazy, aby stát nemusel platit poškozeným téměř nic.

Zrušením vázanosti vyhláškou ovšem vzniká situace, že jedno a to samé lze žalovat dvěma způsoby, což vůbec není dobré: kupř. nevím, jak se procesně korektně vypořádat se souběhem takových žalob, není-li zřejmé, které řízení je základní a které přerušit.

Anonymní řekl(a)...

Právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je (na rozdíl od některých jiných práv v listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest a ochranu jména) právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními § 11 až 13 občanského zákoníku. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě (obdobně srovnej 30 Cdo 111/2006). Právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů (právo na spravedlivý proces) tak není právem osobnostního charakteru chráněným právní úpravou § 11 násl. obč. zák.

Takto zcela správně pravilo usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3125/2006 ze dne 29. 11. 2007 a takto pravím i já.

Anonymní řekl(a)...

ÚS sp. zn. IV. ÚS 428/05 připustil ochranu osobnosti za průtahy (resp. v konečném důsledku porušení čl. 10 LZPS) s ohledem na absenci náhrady nemajetkové újmy v z.č. 82/1998 Sb. Po novele zákonem č. 160/2006 Sb. a při současném znění § 31a je dle mého názoru vše poměrně jasné a hovoří ve prospěch správnosti rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 3125/2006 a jízlivých tónů.

O

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad O:

To ale bylo před novelou. Stejně jako rozhodnutí KS-HK.

Ad M. Ryška:

Připustíte-li, že existují nemajetková práva, která nejsou ani osobnostní, ani jejich porušení nelze odškodnit v rámci bolestného a náhrady za ZSU, vykročil jste, ruku v ruce s NS, mimo ústavní rámec.

Anonymní řekl(a)...

160/2006 Sb. denegatio iustitiae v této oblasti (právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) dle mého vyloučil. Pokud jde o zbylé případy, zde je možno o vzniku nemajetkové újmy více než úspěšně polemizovat (u toho konkursu a domnívám se, že i sběratele CD šlo přitom opět o postup konkursního soudu, resp. OČTŘ, čili státních orgánů a tudíž opět z.č. 82/1998 Sb.).

O

Anonymní řekl(a)...

Abychom byli ve vztahu ke skandalizovanému případu KS HK poněkud konkrétnější:

Do kterých osobnostních statků účastníka řízení mohly neoprávněně zasáhnout ony tvrzené zásahy v podobě řádného neprovedení protokolace a neumožnění nahlédnutí do spisu soudcem, potažmo nepodání kárné žaloby na soudce orgány státní správy soudu?

Nepochybně do žádných, zejména to pojmově nemělo vůbec nic společného se ctí či důstojností účastníka řízení. Nebo byl snad nespokojený účastník řízení v důsledku postupů soudce a orgánů státní správy soudu dotčen v právu na život a zdraví?

Je to zkrátka zcela mimo oblast ochrany osobnosti a skandalizovat není věcně co.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vůči státu a ÚSC ano, nikoli vůči jiným škůdcovským subjektům. To činí až (Eli)ObčZ.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Citovaná věta soudkyně, že právo na fair proces není osobnostní a nelze ho proto chránit touto žalobou, je v rozporu s citovanou judikaturou ÚS a byla skandalisována po právu.

Anonymní řekl(a)...

Kdo ve smyslu zbytečných průtahů ve věci je jiný škůdcovský subjekt?
Citovaná je věta je zcela správná, avšak izolovaně či za současné právní úpravy. Faktickým problémem je totiž současná nexistence náhrady nemajetkové újmy do 27.4.2006 podivně (zejména viz podmínka Štrasburku) "hojená" přechodným ustanovením čl. II z.č. 160/2006 Sb. a tudíž odepírání spravedlnosti v některých věcech před tímto datem.

O

Tomáš Pecina řekl(a)...

Kdo ve smyslu zbytečných průtahů ve věci je jiný škůdcovský subjekt?

Dobrá otázka, byť myslím, že odpověď na ni byste našel sám. Jak judikoval ESLP, stát neodpovídá za průtahy způsobené účastníky řízení. Ergo není vyloučeno žalovat protistranu, přestože ZOŠ tento liberační důvod nezná.

Anonymní řekl(a)...

ESLP v tomto směru spíše míří k samotnému stěžovateli. Vámi uváděné je spíše praxí MSpr (resp. přímo Odboru odškodňování) a jeho stanovisek a zaběhnutého postupu (složitost věci, chování účastníků apod.), které často ústí v nesmyslný formalismus. Přímo u ESLP by dle mého úplné či částečné způsobení průtahů jiného účastníka než stěžovatele neměly obstát.
V trestním řízení to nepřipadá v úvahu, pokud jde o civil soud má nástroje, jak průtahy druhého účastníka (např. koncentrace řízení) eliminovat a je jeho nesprávným úředním postupem, pakliže to nečiní. Jiná věc je aktivita stěžovatele v tomto směru (návrh na koncentraci, určení lhlůty apod.).

O

Anonymní řekl(a)...

Závěr, že právo na fair proces osobnostním právem není, lze dovodit i jinou cestou.

Osobnostním právům je totiž konstantně přiznáván osobní charakter a je uznávána nemožnost přechodu či převodu těchto práv na další osoby. Pokud tedy aktivně legitimovaný subjekt zemře, jeho osobnostní práva zanikají. Posmrtná ochrana osobnosti ve vztahu k osobám dle § 15 obč. zák. vzniká originárně.

Právo na spravedlivý proces však takto ryzí osobní charakter často nevykazuje, neboť v soudním řízení může v řadě případů dojít k procesnímu nástupnictví. Procesním nástupcům jsou v těchto případech zachovány všechny procesní námitky týkající se práva na spravedlivý proces jejich procesních předchůdců. Jejich právo na spravedlivý proces tak originárně nevzniká, když naopak takto vstupují do postavení svých procesních předchůdců. To by bylo u osobnostních práv, jak již uvedeno, zcela netypické.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad O:

Žalovat za průtahy subjekt odlišný od státu je theoretický konstrukt, který možná nikdo nikdy nerealisuje, ale možné to je.

Jako nejpravděpodobnější situaci, kdy by to mohlo přicházet v úvahu, vidím odepření součinnosti znalci. České právo v těchto případech nezná sankci ztráty sporu, pouze pořádkovou pokutu. Je-li jejich ukládání neúčinné, vzniknou předpoklady pro shora popsaný případ.

Ad M. Ryška:

Já přece netvrdím, že právo na fair proces je svou podstatou osobnostní, nicméně v době inkriminovaného výroku se jeho porušení touto žalobou žalovalo.

Anonymní řekl(a)...

Ad TP:

"Já přece netvrdím, že právo na fair proces je svou podstatou osobnostní, nicméně v době inkriminovaného výroku se jeho porušení touto žalobou žalovalo."

Výroky obdobného typu:

"Vím, že nejsem vdaná, ale chci se nechat rozvést a na rozvodu trvám."

"Nemám sice žádné děti, ale rozhodně ty parchanty vydědím."

Anonymní řekl(a)...

Spíše vzniká otázka, kde má být žalováno právo na spravedlivý proces, když ne jako ochrana osobnosti (s výjimkou případů průtahů - tam už se cesta vytvořila).

Jen u Ústavního soudu? To právě nevidím jako úplně šťastné. Navíc ten jaksi nerozdává zadostiučinění v penězích; jen ruší problematická rozhodnutí.

Problém je totiž v tom, že pokud právo nelze nikde žalovat, tak vlastně vůbec neexistuje.

Dostáváme se tím také k mocnému tajemství "úřední licence", deus ex machina, který dokáže zmařit vysoké procento všech žalob na ochranu osobnosti. A podle mne ne vždy úplně spravedlivě.

Anonymní řekl(a)...

Ad Vojtěch J. Cepl:

To je ale čistě věcí zákonodárce. Přestože je ochrana osobnosti značně sběrnou kategorií, pod kterou lze zařadit mnohé, nelze se cestou ochrany osobnosti domáhat práv, která osobnostní charakter zjevně nemají. PŘEDPOKLADEM úspěchu žaloby na ochranu osobnosti je uplatnění existujícího osobnostního práva a ne snaha nacpat pod tento institut to, co nelze žalovat jinak.

Jinou věcí jsou případné excesy ze zmíněné zákonné licence (např. dehonestující výroky soudce na hlavu účastníka řízení učiněné mimo věcný rámec sporu), kterými by skutečně byly zasaženy čest a důstojnost účastníka. Tam je to pak po vyjasnění pasivní věcné legitimace nesporně o ochraně osobnosti.

Anonymní řekl(a)...

- To je ale čistě věcí zákonodárce.

...s tím si právě vůbec nejsem jist. Vzhledem k propojení celé věci s těmi základními právy.

Myslím, že je docela zásadní u každé nové "exotické" žaloby rozhodnout nad tím "černým místem" v §11 o.z., skrývající se za mocným slovem "zejména", jestli to náhodou nejsem já, kdo je povinen tento problém řešit.
Zákonodárce svoji hru splnil tím, že to právo do Listiny dal a do § 11 vložil "zejména".
Myslím, že jakýkoli výklad by měl být především ústavní a v duchu ústavních práv.

Odpálkovat nějakou podobnou exotickou věc na základě výkladu, že to není součást práva na ochranu osobnosti, bych si dovolil jen v případě, že mám jistotu, že to bude řešit někdo jiný.

Pokud to řešit nebude nikdo, pak se mi denegatio iustitiae ve věci základních práv nejeví být problém zákonodárce.

Navíc si vůbec nejsem jist, že je správný názor, že právo na spravedlivý proces NENÍ součástí základních práv a každé lidské osobnosti.

Lze si představit nějakou lidskou osobnost, které je přístup k právo odepřen?

Jaký je rozdíl proti té domovní svobodě? Nebo konečně fyzické svobodě?

Anonymní řekl(a)...

Mimochodem, ještě si drze dloubnu - jak málo je toto základní krátké spojení mezi ochranou osobnosti a základními právy (je to vlastně totéž, nebo přesněji, první je podmnožina druhého), všeobecně známé a zřejmé, je vidět i na Jiném právu, kde jsou na to dvě odlišná oddělení a posty je nutno hledat odděleně, i když se týkají často úplně totožných témat (svoboda slova, například).

Anonymní řekl(a)...

To, že právo na spravedlivý proces mezi základní práva a svobody patří, je patrné přímo z Listiny a je bez debat.

Na druhou stranu s osobnostními statky má toto právo samo o sobě společného pramálo (slovy NS je "právem zřetelně odlišným"), což však současně neznamená, že by v souvislosti s unfair procesem dotčené osobnostní statky (např. nedotknutelnost osoby a soukromí, lidská svoboda, čest a důstojnost)osobnostněprávní ochrany požívat nemohly.

Právo na spravedlivý proces jako takové je však jinde, tj. mimo oblast občanskoprávní ochrany osobnosti. Stejně jako např. právo občana podílet se na správě věcí veřejných v Listině rovněž obsažené.

Anonymní řekl(a)...

Ještě doplním, že spojení mezi ochranou osobnosti a základními právy jste slovy "je to vlastně totéž, nebo přesněji, první je podmnožina druhého", vystihl naprosto přesně.

Daná množina má však podmnožin více.

Anonymní řekl(a)...

IMHO procesní nástupnictví nevylujučuje možnost, že za porušení práva na spravedlivý proces lze žádat zadostiučinění. Ten nárok totiž nepřechází na procesního nástupce. Skutečnost je taková, že opravdu "zahyne" s původním účastníkem (narozdíl od drtivé většiny jiných práv).

Na příkladu - účastník se soudí 8 let. Ve věci jsou průtahy. Chtěl by žalovat o nemajetkovou újmu. Tvrdí - opožděná spravedlnost je odpepřená spravedlnost, soudím se již dlouho, zasahuje to do mého soukromého života, stojí mě to úsilí a finance. To je argumentace, která by (alespoň podle mě a asi i podle soudce Cepla) měla hlavu a patu.

Jenže on umře a na jeho místo nastoupí jeho dědic. On ale přesne tohle tvrdit nemůže, protože jemu tyto komplikace nevznikly, on prostě jen nastoupil do jedoucího vlaku (něco jiného jsou jeho další možnosti, třeba stížnostní). A naopak, kdyby to řízení zasáhlo tvrdě do života celé rodiny a tedy i dědice, měl by to právo, i kdyby jeho procesní předchůdce neumřel.

Mezi tím, jestli se jedná o žalovatelný nárok podle §13 OZ, a procesním nástupnictvím, není IMHO žádný vztah, a nelze to použít jako argument ani pro, ani proti.

Anonymní řekl(a)...

Pokud by právo na spravedlivý proces skutečně "zahynulo" se zemřelým účastníkem, nevstupoval by procesní nástupce do procesních práv a povinností svého předchůdce a v rozporu se zákonem by nepřijímal "stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení".

Originární vznik práva na spravedlivý proces by pak rovněž znamenal, že procesní nástupce by nemohl uplatňovat námitky týkající se průběhu procesu před svým vstupem do řízení.

Tomáš Pecina řekl(a)...

"Vím, že nejsem vdaná, ale chci se nechat rozvést a na rozvodu trvám."

Zajímavé, poprvé, co pamatuji, mne nějaký právník obvinil z nedostatku logiky; obvykle to bývám já, kdo definuje právníky jako osoby se specifickou poruchou myšlení :-)

Máte pravdu, ovšem jen do té míry, že řekla-li soudkyně Adámková A (není to osobnostní právo), musela říct i B (přesto ho lze v tomto řízení chránit).

Pokud se v rozsudku vysloví obdobným způsobem i o právu na vodovod, bude v odvolání sofistikovanými slovy označena za imbecila, a právem.

Naopak VJC velmi chvályhodně přímo aplikoval ústavu a dovodil z ní nutnost žalobu věcně projednat.

Ad MB&MR:

Omluva a/nebo peněžité zadostiučinění náleží tomu, do jehož právní sféry deliktní jednání (průtahy) zasáhly, tzn. v daném případě původnímu účastníku, rozhodně nikoli procesnímu nástupci.

Ad VJC:

Vadou Vaší úvahy je, že neposkytujete ochranu jiným nemajetkovým právům než základním, popř. podústavním právem výslovně vyjmenovaným (osobnostnímu autorskému, na odškodnění bolesti apod.).

To je zbytečný atavismus z dob formulářového procesu, kdy jste bez actio, resp. writ, nemohl soud úspěšně požádat o ochranu.

Vidím to tak, že jen některá základní práva jsou osobnostní povahy, dovozovat osobnostní charakter všech z vazby na osobu jejich nositele nelze (jistá vazba zde vždy být musí, ale sféra osobnostních práv je přece jen užší).

Existuje třída nemajetkových práv (např. právo na pitnou vodu podle zákona o vodovodech a kanalisacích), jejichž porušení musí být žalovatelné, aniž by tato práva byla podřaditelná pod ustanovení § 11sq. ObčZ a aniž by nutně muselo jít o práva základní.

Vzhledem k neobratně sepsanému SŘS je problém inominátních žalob poměrně častý ve veřejném právu: cca před rokem jsem psal žalobu na právo zastupitele obce na informace o jejím stavu, což je právo jasně zakotvené v ObecZ, ale dle SŘS nežalovatelné. Těšil jsem se, jak mi dá Ústavní soud za pravdu, bohužel, povinnost zanikla splynutím, protože zastupitel se stal sám starostou obce. Další případ bylo řízení, kde správní orgán I. stupně odmítl respektovat právní názor odvolacího orgánu a pětkrát po sobě vydal negativní rozhodnutí se stejným odůvodněním (odvolací orgán v tomto řízení sám rozhodnout, resp. rozhodnutí provoinstanční změnit, nemohl). I zde bylo jasně zasahováno do mých práv a neměl jsem k disposici žádnou vhodnou žalobu.

Anonymní řekl(a)...

MR: IMHO směšujete meritum věci (např. zaplacení částky) a porušení práva na spravedlivý proces (např. průtahy v řízení) jakožto práva osobnostního.

Procesní nástupce může např koupit pohledávku a tím nastoupit do práv procesních. Může si na průtahy stěžovat, může využít všech institutů, co mohl jeho právní předchůdce, ale nemůže tvrdit porušení svých osobnostních práv.

Naopak ten, kdo z řízení odejde, odejde i se svým osobnostním nárokem, který mu mohl vzniknout tím, že soud nebyl schopen věc dotáhnout (a o tomhle tu byla polemika).

Není to totéž. Jedna linie je proces, kdy žádá zaplacení částky, namítá průtahy a žene to až k ÚS. Druhá linie je ta, že usoudí, že jeho osobností právo bylo průtakhy porušeno, a žádá po státu zadostiučinění. Ostatně jak pozoruju, TP se mnou v tomhle souhlasí.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

"Vadou Vaší úvahy je, že neposkytujete ochranu jiným nemajetkovým právům než základním, popř. podústavním právem výslovně vyjmenovaným (osobnostnímu autorskému, na odškodnění bolesti apod.)."

- vada jest přítomna za situace, kdy by něco spadlo do "díry" mezi zákony a vyloučením nároku ze základních práv by byla věc nežalovatelná (příklad práva na spravedlivý proces, kde máme nejsano s panem kolegou); pokud existuje jiný fungující istitut, pak to je srdečně jedno a ne vada.

- zmíněný "atavismus" není tak úplně nesmyslný, protože "pořádek muší bejt" a bylo by hloupé, kdyby různé soudy projednávaly tentýž nárok (s odlišným výsledkem). Bordel ve věcech stran překážky res iudicata by byl povážlivý (to je také jeden z důvodů celého postu a mých protestů proti § 444 a nynějšímu hybridnímu polosystému).

"dovozovat osobnostní charakter všech z vazby na osobu jejich nositele nelze"

- chtělo by to štěpný příklad. Já vymyslel právě to právo na spravedlivý proces, stálý hit mezi žalobami; a zde je jistý pokrok ohledně již fungující náhrady za průtahy (sice pěkně nesystémové, ale lepší, než hřebíkem do oka). Obávám se jen, že to nepokrývá všechny případy porušení práva.

- stran toho vodovodu - já to měl pojaté ve své žalobě jinak; tam to rozměr základního práva mělo (nikoli majetkového); byla to spíše extenze práva na život. Nicméně jsem to zamítl a je to pravomocné, takže se žádná teoretická revoluce nekonala...

- další napínavá záhada jsou případy na zdravé životní prostředí čili imise. Zatím se to obvykle lámalo přes sousedská práva (teoretický superhybrid všeho možného), případně nějakou správní žalobu; ale jen čekám, kdy se mi nějaký ekologický aktivista přihrne s podobnou žalobou na nějakého podnikatele či na stát.

Anonymní řekl(a)...

Ad Martin Bílý:

Přistupuji k tomu zcela v duchu tradiční bondovské zásady, tedy "netřepat a nemíchat".

Tvrdí-li někdo (nesprávně, ale budiž), že právo na spravedlivý proces je právem osobnostním, musí současně dodat, že toto právo má osobní charakter. Jako takové je potom vázáno na OSOBU účastníka a nikoli na POSTAVENÍ účastníka. Tato osobní vazba mezi právem a účastníkem současně znamená, že procesní nástupce jako nová osoba bude mít své vlastní a nové právo na spravedlivý proces zcela nezávislé na tom, co se v procesu dělo předtím a nebude moci namítat vady procesu před svým vstupem. A tak tomu jednoznačně není. Smrtí původního účastníka se totiž případné vady procesu vůči jeho procesnému nástupci nezhojí. Právo na spravedlivý proces proto není ani z tohoto důvodu právem osobnostním.

Anonymní řekl(a)...

Ad Vojtěch J. Cepl:

Zmíněné právo na životní prostředí jako právo osobnostní již řeší Ostrava, když žalováno to bylo s plnou parádou slyšitelnou až do Brna.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad VJC:

Nemajetkových práv, která lze jen těžko podřadit pod ochranu osobnosti (a která mohou nebo nemusí být základní), je mnoho: právo být zapsán při splnění zákonných předpokladů do seznamu advokátů, právo na bezplatné použití toalety v restauraci, ačkoli si tam nic nekoupím, právo na zápočtový list od zaměstnavatele.

Jakákoli kategorisace by byla zbytečná, kdyby se újmy soudily jednotně, za což se opakovaně přimlouvám a pro což pléduji.

K překážce litispendence/věci rozhodnuté jen dodávám, že tyto podmínky řízení sice musí z úřední povinnosti hlídat soud, ale celkem nic by se nestalo, kdyby se tato povinnost přesunula na bedra žalovanému. To by, pravda, soudy musely přistoupit na v civilisovaných zemích běžné pravidlo, že žalovaný se o řízení musí aspoň dozvědět (ale to je zase jiná pohádka, taky ústavněprávní).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Z vodovodní žaloby cituji (jak je patrno, vůbec netvrdíme, že jde o osobnostní právo):

Ze shora uvedené narace vyplývá, že žalobcům byla od 13. 7. 2006 do 26. 7. 2007 protiprávním jednáním žalované, která nesplnila povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným usnesením soudu, neoprávněně přerušena dodávka pitné vody.

Žalobcům, kteří neměli žádnou jinou možnost, jak si zajistit tekoucí pitnou vodu, když studna u jejich domu umožňovala toliko provisorní dodávku vody užitkové a jiný provozovatel
vodovodu v obci XXX. není, byla popsaným jednáním žalované způsobena značná újma nemajetkové povahy, spočívající v podstatném snížení komfortu jejich bydlení a životní úrovně jako takové, v nutnosti zajišťovat vlastními prostředky náhradní dodávku pitné vody z jiných zdrojů a v neposlední řadě v související společenské stigmatisaci.

Tyto zásahy do právní sféry žalobců, které jsou vesměs imateriální povahy a nezpůsobovaly bezprostřední snížení stavu jejich majetku, takže je podle prevalentní české právní doktriny nelze pokládat za škodu ve smyslu ustanovení § 415 et seq. ObčZ, je proto nutno podřadit zásahu do osobnostních práv žalobců ve smyslu ustanovení § 11 et seq. ObčZ.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad třepání a míchání:

Musíte lišit práva ex delicto od práv základních (ve vašem případě procesních). Vhodná analogie je vlastnictví pozemku: ten můžete prodat, ale právo na omluvu/satisfakci za to, že vám soused vloni pokazil na něm konanou garden party, se na kupujícího nepřevádí.

Anonymní řekl(a)...

Nešlo mi o to, že nemůže dojít k přechodu či převodu nároků vzniklých z titulu zásahu do ochrany osobnosti. To jsem považoval za samozřejmé.

Šlo mi o to, že osobnostní práva jsou vždy originární a právo na spravedlivý proces není. Řeč tedy byla o právní podstatě porušeného práva (ve vztahu k odlišné právní podstatě práv osobnostních) a ne o nárocích na základě porušení práva vzniklých.

Anonymní řekl(a)...

ad "třepání a míchání" - souhlas s kolegou; je rozumné do toho buď úplně jít, nebo vůbec nejít.

ad trojitý Tomáš Pecina:

"Nemajetkových práv, která lze jen těžko podřadit pod ochranu osobnosti... právo být zapsán při splnění zákonných předpokladů do seznamu advokátů, právo na bezplatné použití toalety v restauraci, ačkoli si tam nic nekoupím, právo na zápočtový list od zaměstnavatele."

Všeobecně to nepovažuji za natolik vážnou věc, aby se to mělo řešit zadostiučiněním; v některých případech se na to vůbec nevztahuje Listina práv (ani žádná z jejích sester, třeba Úmluva), čímž to vypadá ze hry úplně, a v některých případech je to jasné pracovní právo, § 7, ptejte se vedle.

"Souzení újmy jednotně" - to jsme si tak úplně nerozuměli - já bych to nerval do ochran osobnosti, ale viděl bych jasné důvody to řešit na vyšším soudu v první instanci; ostatně se tak děje již s těmi autoráky a nekalými soutěžemi, ale ze záhadných důvodů se tak neděje u průtahů (náhrada škody - okres), a u § 7 z.p. (viz pojednání o diskriminacích).

"K překážce litispendence/věci rozhodnuté jen dodávám, že tyto podmínky řízení sice musí z úřední povinnosti hlídat soud, ale celkem nic by se nestalo, kdyby se tato povinnost přesunula na bedra žalovanému."

- nevidím důvod, proč vyčítat žalovanému, že je žalován, když na to nemá vliv; a žalobce zase namá žádný zájem nezkoušet vymoci stejnou částku dvakrát. Halt to vždycky bude tak trochu na soudu.

- vaše vodovodní žaloba je přece jen podobného druhu. Otázka, zda má člověk základní lidské právo na pitnou vodu se mi jevila docela zajímavá a ne jednoznačná (v souvislosti se zdravím, životem a těmi životními podmínkami), až to krachlo na úplně jiných okolnostech (žalobce si stav věcí sám zavinil, a bylo po sporu). Takže se nic objevného nekonalo. věda musela ustoupit všední realitě.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad M. Ryška:

Vidíte, a já si myslím, že právo na spravedlivý proces originární je, procesnímu nástupci vzniká nově.

Ad VJC:

Nejde o bagatelnost deliktů, ale o princip, že jsou určitá práva, jejichž porušení není snadné podřadit pod vhodný žalobní typ, což je zjevným případem denegationis iustitiae. Nezapsání do seznamu advokátů navíc bagatelní není, zvlášť trvá-li protiprávní stav delší dobu.

Já se ale chci otázce, zda právo na vodovodní vodu je základní, vyhnout, protože ji pokládám za irelevantní. Co se tím změní na právním postavení poškozených, bude-li za takové uznáno (vyjma snad procesního práva na projednání případné ústavní stížnosti, bude-li jinak důvodná)?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jen doplňuji, že procesní nástupce samozřejmě může namítat porušení tohoto práva (procesně, např. v opravném prostředku), ale namítá zásah do svého vlastního práva, nikoli do práva svého předchůdce, do něhož vstoupil. Protože je to teď "jeho" řízení, je bez významu, že k zásahu došlo v době, kdy sám jeho účastníkem nebyl.

Zní to možná složitě, ale opačný výklad by mj. znamenal, že se ministerstvo bude omlouvat nepoškozenému.

Anonymní řekl(a)...

Bude-li právo uznáno jako základní (rodíte se s ním a nikdo vám ho neudělil), lze uvažovat o ochraně osobnosti.
Pokud to není základní právo, pak je třeba hledat pomoc jinde - a není zaručeno, že ji najdete.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je velmi restriktivní výklad čl. 90 Ústavy. Zde je na místě aplikovat čl. 36 odst. 1 Listiny, kde je expressis verbis řeč ne o základních, nýbrž o všech právech.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

"Vidíte, a já si myslím, že právo na spravedlivý proces originární je, procesnímu nástupci vzniká nově."

Pak by asi bylo adekvátní změnit zavedený (a při tomto pojetí zavádějící) slovník a namísto "procesního nástupnictví" vznikajícího v důsledku hmotněprávní sukcese hovořit o originárním "novém účastenství" se všemi důsledky z toho plynoucími.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nikoli, k sukcesi do procesních práv dochází. (Ústavní) právo na spravedlivý proces je ovšem hmotné, jinak by se nedalo odškodňovat mimo proces.

Anonymní řekl(a)...

Hmotné právo, které by mělo výlučně procesní obsah, by bylo čímsi prazvláštním. Rozhodně však ne právem osobnostním.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Hmotné právo, které by mělo výlučně procesní obsah, by bylo čímsi prazvláštním. Rozhodně však ne právem osobnostním.

Procesní právo nelze chránit mimo řízení, k němuž se vztahuje, takže se musíte smířit s tím, že právo na spravedlivý proces je hmotné. Snad to zvládnete bez vážnějších komplikací.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na thema ochrany procesních práv mimo vlastní řízení cf. rozsudek NSS č. j. 1 Aps 2/2004-79 a usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 726/05.

Anonymní řekl(a)...

Pochopit pojetí vzájemné podmíněnosti a provázanosti hmotných a procesních práv skutečně zvládnu bez vážnějších komplikací. Na podstatě práva na spravedlivý proces jako práva, které "není spjato s osobní integritou fyzické osoby " a které je výlučně právem "na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě" to ale nemění vůbec ničeho.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Začínám mít vtíravý pocit, že se tady hádáme kvůli naprostým pitomostem. Je zcela lhostejné, jestli se na právo na fair proces díváme jako na hmotné nebo na procesní (samozřejmě bez újmy tomu, že pravdu mám já :-) ), anebo jako přešlé nebo nově vzniklé. Že to není osobnostní právo, se shodujeme.

Jediný dopad může být v tom, zda se má MSpr za průtahy omlouvat procesnímu nástupci nebo původnímu účastníku, a i tam se možná shodneme.

Anonymní řekl(a)...

MR: ale mi zatím nešlo o to, jestli je nebo není osobností, ale o to že Vaše úvaha je trochu nepřesná.

V jednom ze svých prvních komentářů tvrdíte (zestručněně), že mj. vodítkem pro určení toho, že právo na SP není osobnostní, je teze:
"Právo na spravedlivý proces není osobnostní, mimo jiné PROTOŽE může přejít na procesního nástupce."
S tím nelze souhlasit, protože to je to kruh, něco jako osobnostní právo je nepřevoditelné, protože je osobnostní.

Ale ke konci už to vypadá jinak:
"Právo na spravedlivý proces není osobnostní A PROTO může přejít na procesního nástupce." To už je jiné kafe.

Ale nakonec abych se vyjádřil k problému - právo na spravedlivý proces je IMHO právo hmotné, jako právo na svobodu projevu nebo vlastnit majetek. Jenomže se zrovna týká procesu (narozdíl od ostatních), takže to mate. Nicméně to právo má každý, bez ohledu na to, jestli se nějakého procesu účastní nebo ne. (A to není nesmyslná úvaha, protože kdyby bylo procesní, má ho jen účastník. Ale tohle právo může být porušeno už jen tím, že k procesu nedojde.) A je logické, že právo na spravedlivý proces má svůj odraz v procesních normách.

Anonymní řekl(a)...

Aby se debata nezasekla u tohoto detailu; to, co mi leží na srdci - a proč vás otravuji postem - není to, že pod ochrany osobnosti nelze podřadit všechna nemajetková práva světa. To je celkem zřejmé a ani to není účel.

Já vidím spíš problém u nemajetkových práv, která jsou zachycena ústavou (Listinou, Úmluvou nebo něčím srovnatelným), která není tak jednoduché z okruhu osobnostních práv vyloučit, a v případě, že odmítnuta skutečně budou, tak u nás neexistuje žádný způsob, jak se jich domáhat.

Jinými slovy - že všechny ty procesní kejkle vedou k omezování lidských práv. A nejsem si ani jist s tím, že to navrhovaná právní úprava nějak vyřeší.
To je náš problém, ČR 2008.

Anonymní řekl(a)...

Ad. Tomáš Pecina:

"Začínám mít vtíravý pocit, že se tady hádáme kvůli naprostým pitomostem."
+
"Že to není osobnostní právo, se shodujeme."
+
"Jediný dopad může být v tom, zda se má MSpr za průtahy omlouvat procesnímu nástupci nebo původnímu účastníku, a i tam se možná shodneme."

Shodneme, a to ve všem uvedeném.

Trojnásobný souhlas s Tomášem Pecinou už jsem dlouho nezažil:o)

A velmi přesně to uzavřel Vojtěch Cepl tím, že "pod ochrany osobnosti nelze podřadit všechna nemajetková práva světa".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Což o to, (Eli)ObčZ problém řeší, ale zároveň nový vytváří, protože v něm jsou upravena zvlášť osobnostní a jiná nemajetková újma. To by vzhledem k rozdělené věcné příslušnosti mohlo znamenat jednak kompetenční spory (nemajetkovou újmu budou soudit okresy, osobnostní kraje), jednak další rozdělování žalob, protože zásah může mít (a tipnul bych si, že typicky i bude) osobnostní i neosobnostní složku.

Zde nezbývá než zakončit citátem Heleny Růžičkové z Dívky na koštěti: "Teď je to teprve ten správnej blázinec"!

Anonymní řekl(a)...

Všechna nemajetková práva světa, spojte se! To mi něco připomíná :o)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Už aby byl ten společný evropský občanský zákoník. Tam budeme mít jednotnou euroújmu a soudce krajských soudů, kteří se specialisují na ochrany osobnosti apod., pošleme do výroby :-)

Anonymní řekl(a)...

Procházeje o pár dní později, rozhodl jsem se, že váš veselý vtípek nenechám ležet.

"Poslat do výroby" flákající se soudce z Kraje je sice malebná představa, ale pokud necháte se flákat soudce z vedlejších disciplín - zejména obchodní (Cm) a trestní prvoinstanční, pak vaše reforma nebude mít velkého smyslu - instance na okrese prostě nesjednotíte.

Při kratším zamyšlení nad existencí stejného systému v trestu, kde "se vraždy soudí vejš" - s velikánskou tradicí - bych řekl, že to vůbec není nelogický systém.
Například je zaručeno, že tu vraždu nedostane hned na rozjezd začátečník, ale ostřílený machr z té "výroby".
Dále je člověk "na kraji" přece jen v pevnějším postavení; pokud by měl soudit majetkový zločin velikého rozsahu v nějakém místním "Palermu", asi by se mu to soudilo nesnadno, a muselo by se častěji delegovat.

Přesně stejné důvody jsou i v těch obchodních věcech, kde je navíc problematika opravdu speciální a ne každý rozumí otázce správného postupu při upisování akcií.

Mám dojem, že velkou část "hard cases" v civilu skutečně lze spojit s tajemnými otázkami "zadostiučinění", jak je naznačeno v postu.
Případy "porušení práva na spravedlivý proces", byť třeba ve formě průtahů, mají navíc další důvod "být o instanci výš" v tom, že jde vlastně o revisi.
O výsledku sporu, kde je žalován postup krajského soudu jakožto příliš pomalý, posuzovaném na okrese, si nedělám velké iluze.

Guy Peters řekl(a)...

Pokud je mi známo, tak se vraždy až do roku 1968 soudily na okrese.

Guy Peters řekl(a)...

Jinak pokud mohu mluvit za Tomáše Pecinu, nemyslím, že by chtěl sdělit, že se krajští soudci flákají; podle mého názoru chtěl sdělit, že si vymýšlejí pseudoproblémy, s čímž se ztožňuji.

Naproti tomu nevnímají jako problém, že rozsudek datovaný na konci května 2008 je doručen až počátkem července 2008, což naopak veřejnost jako problém vnímá.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad VJC:

Nejsem proti specialisaci soudců a senátů (a "odvolacích komisí") vůbec, jen se mi nelíbí dvě věci:

1. že, vzhledem k tomu, že Ústavní soud nepřipouští arbitrární přidělování agendy jinak než podle rozvrhu práce (takže na delegaci raději zapomeňme), začínající soudce sice nemá na to, aby rozhodl obchodní spor o nezaplacenou fakturu 51 tisíc korun, ale klidně ho pošleme, ať si mladej střihne na okrese restituci Opočna nebo vlastnictví Svatovítské kathedrály;

2. že se nesmyslně rozdělují mezi OS a KS spory s identickým skutkovým základem; to není dobré ani z hlediska efektivity (přílohové spisy se stávají putovním artiklem), ani pro jednotné rozhodování, a pro účastníky je to zbytečná finanční i osobní zátěž (platí advokátovi dvakrát a dvojnásobně často musejí sami k soudu).

Guy Peters řekl(a)...

Můj osobní názor je, že všechno patří na okres. Ať se soudci specialisují tam.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Můj názor: Vše na okres, specialisované agendy koncentrovat u vybraných okresních soudů, vrchní soudy zrušit, soudce pensionovat.