20 června 2008

David Kosař: Kauza Benešová

Vzhledem k osobě současného hosta si JP asi nemůže dovolit nereagovat na zásadní rozsudek (rozsudek je ke stažení, byť ne v kompletní podobě, zde) z jeho pera, který hýbe současnou mediální a politickou scénou (někteří blogeři se ho dotkli již zde či zde). Tato kauza mě eminentně zajímá, protože na kritiku soudců jsem už leccos psal. Zprvu jsem se ale jakémukoliv komentáři bránil, protože mi přijde krajně nevhodné komentovat rozsudek, jehož plné znění nemám v ruce (k této bizarní skutečnosti snad nějaký další post někoho jiného). Nakonec jsem se do toho ale po mírném popíchnutí některých stálých přispěvatelů na JP pustil, byť můj komentář se omezí výhradně na specifický výsek kauzy – a to na střet svobody projevu a práva na čest a důstojnost žalobců + jednu malou odbočku na závěr.

Skutkový stav je všem známý (§§ 1-3, 19 a násl.). Připomeňme si tedy jen hlavní argumenty obou stran – žalobci klasifikovali výroky žalované (MB) jako skutková tvrzení, jejichž pravdivost musí MB prokázat (§§ 4-5), zatímco MB je považovala za hodnotové soudy, jejichž pravdivost prokazovat nelze (§§ 6-14). Jak uvidíme dále, soud toto primitivní dělení „buď anebo“ nezbaštil a šel správně svou vlastní cestou.

Část E (§§ ?-42) se věnuje rozboru judikatury – tato část rozsudku však nebyla zveřejněna a tak se můžeme z videonahrávky vyhlášení rozsudku jen dohadovat, které judikáty považoval KS za stěžejní (zmíněny byly I. ÚS 453/03, I. ÚS 367/03 a IV. ÚS 23/05 a Perna proti Itálii; v odůvodnění mohou být citovány ale i další). Jádro argumentace soudu se nachází v částech F (§§ 43-56) a G (§§ 57-90). Část F obsahuje třináctibodový test; část G pak posouzení, do jaké míry byl pravdivý skutkový základ výroků MB.

Vrhněme se na část F. V každé kauze na svobodu projevu jde o to, kdo, co, o kom, kde, kdy a jak říká. Třináctibodový test je extenzivním rozpracováním těchto 6 klíčových otázek. Pojďme na ně. KS používá následující kritéria, jež nepochybně (viz návětí části F na str. 23) vycházejí z Poradního stanoviska Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), citovaného v nálezu I. ÚS 453/03:
Jak závažné je obvinění?
Do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu?
Jak pracoval šiřitel se zdroji?
Jaké úsilí vyvinul šiřitel k ověření pravdivosti jím použitých informací?
Jaký je statut informace?
Jak je komentovaná záležitost naléhavá?
Jaký je postoj napadené strany + byla požádána o komentář?
Obsahovalo sdělení podstatu události očima šiřitele?
Jaký byl tón sdělení?
Jaké byly okolnosti zveřejnění včetně načasování?
Jaké je postavení stran?
Jaký byl motiv jednání stran?
Co bylo řečeno (tj. jakých výrazů bylo použito)?
V § 56 rozsudku KS shrnuje, že „výroky žalované lze prohlásit za vyhovující v deseti kritérií z celkových třinácti; nevyhovující je její práce se zdroji a vynaložené úsilí k ověření a zejména pak tón a expresivnost výroků“.

S drtivou většinou odpovědí na výše uvedených 13 otázek souhlasím; problém mám akorát s otázkou č. 11 (§ 53). Za prvé, tato otázka by měla v testu figurovat hned na začátku. Za druhé by měla být rozdělena na dvě podotázky: kdo je kritizován? a kdo kritizuje? První podotázka je klíčová pro jakoukoliv defamační kauzu a rozsudek KS jí podle mého názoru mohl věnovat větší pozornost. Závěr v této podotázce je správný, ale KS měl více diferencovat mezi jednotlivými osobami – u místopředsedy NS a nejvyšší státní zástupkyně není o jejich statusu veřejně známé osoby pochyb, u Pavla Němce by bylo ale vhodné zdůraznit, že je sice nyní soukromou osobou, ale nese si svou politickou minulost s sebou a hlavně – kritiku svojí osoby si zapříčinil sám svým nestandardním jednáním (v hantýrce ESLP se stal „public figure by conduct“; srov. kauzu „Bonnie a Clyde“, § 44). To stejné platí o ostatních státních zástupcích, a zejména o Arifu Salichovi, který vstoupil do veřejné arény svými ostrými výroky (§ 30), a tudíž musí tolerovat stejně tvrdou odezvu [jedná se o tzv. „odvetnou funkci svobody projevu“; srov. kauzu Art Critic, 54 BVerfGE 129 (1980); kauzu Credit Shark, 60 BVerfGE 234 (1982); či KOMMERS, D.: The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany, 2nd ed., Duke University Press, Durham/London, 1997, str. 369-372; maličko se tohoto problému dotýká druhý odstavec § 83 rozsudku]. Neškodilo by rovněž zmínit rozsudky ESLP, které se týkají kritiky státních zástupců (např. kauzu Nikula proti Finsku a zejména nedávnou kauzu Ormanni proti Itálii, jež má skutkovým stavem ke kauze Benešová velmi blízko), neboť jejich postavení (minimálně těch řadových) je odlišné od soudců (a zejména těch vysoce postavených; srov. Amihalachioaie proti Moldávii). Pokud jde o druhou podotázku, tu zodpověděl KS dokonce zcela nesprávně. Mně osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, ale pokud už na toto kritérium přistoupíme, tak by odpověď měla být přesně opačná než jakou našel KS (KS zde patrně vychází z argumentace v I. ÚS 453/03: „Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“, která je podle mě chybná; a tak jako tak nález I. ÚS 453/03 se týká výroků předsedy vlády, a nikoliv člena opozice). Skutečnost, že žalovaná je politička a členka opozice, ji opravňuje k větší míře kritiky, a nikoliv naopak (viz kauza Castells proti Španělsku, § 42). Kauza Castells se sice týkala kritiky vlády ze strany poslance, ale podle mě se aplikuje i na kauzu Benešová, neb princip je stejný a podstata sporu (kritika jednání prospívajícího vládě) v podstatě také. Kritérium postavení stran by tudíž mělo vyznít čistě ve prospěch MB a nikoliv neutrálně, jak uvádí KS [pokud něco v otázce č. 11 svědčí v neprospěch MB, tak je to její status advokáta (srov. Kyprianou proti Kypru, § 173); KS ale na jiném místě (§ 50) dospěl k závěru, že MB hovořila spíše jako stínová ministryně a nikoliv jako právní odborník]. Na výrok rozsudku to samozřejmě nemá žádný vliv, neboť výše uvedená argumentace jen posiluje postavení MB.

Dále považuji otázky č. 6 a 12 za nadbytečné. Co mi však chybí, je důležitý aspekt celé kauzy – kritika MB se týká profesního života žalobců (tj. jejich jednání v rámci výkonu veřejné moci – až na jednu výjimku, Pavla Němce) a nikoliv jejich soukromého života (maličko se tohoto problému dotýkají až poslední čtyři odstavce § 84 rozsudku). Možná to KS přišlo jako samozřejmost, ale toto kritérium je důležité v judikatuře ÚS (srov. nález IV. ÚS 23/05, a zejména § 51, s nálezem IV. ÚS 154/97) i ESLP (srov. věc Kobenter proti Rakousku, § 30 na jedné straně, s věcí Leempoel & S.A. Ed. Cine Revue proti Belgii, § 77 na straně druhé). České soudy (pokud vím) k této nuanci ještě nedospěly, ale zde se liší míra přípustné kritiky politiků a představitelů justice – zásahy do soukromého života, které jsou akceptovatelné (samozřejmě ne všechny) u politiků, obvykle nebudou akceptovatelné u soudců a státních zástupců, neboť ti „se na rozdíl od politiků vědomě nevystavují pozornému dohledu nad každým svým slovem a činem“ (srov. disent soudce Gölcüklüho ve věci Barfod proti Dánsku, § 3). Pokud české soudy hodlají hodit představitele justice do jednoho pytle s politiky a poskytovat jim stejnou (přesněji řečeno stejně malou) ochranu, tak v tomto ohledu předběhly ESLP, který byl až donedávna vůči soudcům hodně ochranářský (srov. první kauzy Barfod proti Dánsku, či Prager a Oberschlick proti Rakousku, a zejména § 34) a tuto judikaturu opouští jen pomalu [v kauze Kobenter proti Rakousku, § 29(iv) už ale považuje kritiku rozhodovací činnosti soudů za „political speech“]. Naopak v neprospěch MB by v souladu s judikaturou ESLP měla hovořit skutečnost, že MB žalobce explicitně vyjmenovala (Skalka proti Polsku, § 41; Barfod proti Dánsku, § 35). V třináctistupňovém testu mi rovněž naprosto chybí kritérium místa – tj. kde byly výroky vyřčeny – celostátní média a zejména televize představují často přitěžující okolnost (srov. Lešnik proti Slovensku, § 61, a Marônek proti Slovensku, § 56), zatímco nápisy na viaduktech, články v lokálních plátcích s minimálním nákladem (Karhuvaara a Iltalehti proti Finsku, § 47) či výroky na uzavřeném jednání (Boldea proti Rumunsku, § 58) či v nezveřejněné korespondenci pak okolnost polehčující (Zakharov proti Rusku, § 23).

Jak bylo zmíněno již výše, část G zjišťuje do jaké míry byl skutkový základ výroků MB pravdivý. Ke konkrétním zjištěním se nebudu vyjadřovat, ale co mě potěšilo, je skutečnost, že KS nepřistoupil na to, že existují jen 2 typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. A co polopravdy? A co zjevně urážlivé hodnotové soudy? A co hodnotové soudy částečně založené na skutkovém základě? Tyto nuance nemůže kategorické dělení na skutkové tvrzení a hodnotový soud postihnout (pěkně o tom píše např. Victor Comella v této knize). V tomto ohledu je postup KS bezesporu správný (a pro žalobce zřejmě velmi nečekaný). Klíčové závěry jsou uvedeny v §§ 82-84: tvrzení MB o „manipulování kauzami“ i „ovládnutí justice“ mají prokázaný skutkový základ A ZÁROVEŇ tato tvrzení nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu zcela přehnaná. Obě kritéria tedy musí být splněna kumulativně – pokud by se tvrzení MB neopírala o prokázaný skutkový základ nebo pokud by tvrzení MB byla ve zjevné disproporci k prokázanému skutkovému základu, nebyla by s největší pravděpodobností chráněna svobodou projevu, alespoň ne v ČR (v USA obecně ano). Co mi ale trošku chybí, je explicitnější návaznost části G rozsudku na část F. Jakou roli hrál poměr kritérií 10:3 ve prospěch MB v třináctistupňovém testu v části F na míru pravdivosti výroků, které MB musela prokázat v části G? Z rozsudku to ne a ne vyčíst. KS v § 56 in fine pouze konstatuje, že „klíčovou otázku pro rozhodnutí sporu bylo proto posouzení, do jaké míry je pravdivý skutkový základ všech žalovaných výroků“. To si ale může leckdo vykládat tak, že celý test v části F byl k ničemu a spor byl rozhodnut na základě jediného kritéria v části G. Tak tomu ale nepochybně není, neboť v části F je detailně popsán střet dvou základních práv stojících v kolizi (byť KS z pochopitelných důvodů nepoužívá slovník ÚS; ke kolizi základních práv v judikatuře ÚS srov. např. nálezy I. ÚS 353/04 a IV. ÚS 383/05), bez něhož se projednávaná kauza neobejde. To je ale jen malá vada na kráse.

Po vypíchnutí potenciálních nedostatků rozsudku musím ale rovněž připomenout v české justici nevídané pozitivní prvky vedení kauzy Benešová. Za všechny jmenujme připuštění veřejnosti, flexibilitu (jednání do pozdních večerních hodin), rychlost vynesení rozsudku, jeho čtivost a srozumitelnost pro laiky, jeho okamžité vyhotovení a předání stranám sporu a konečně neschovávání se před novináři na záchodě. Za to vše, klobouk dolů. Co mě však nejvíce potěšilo, je členění rozsudku na části (označené písmeny) a dokonce na jednotlivě očíslované odstavce, což v něm umožňuje perfektní orientaci. Tento krok výrazně ulehčil zpracování tohoto komentáře, který by jinak byl minimálně dvakrát delší. Jsem však přesvědčen, že členění na odstavce ulehčilo psaní rozsudku i jeho tvůrci (k této věci by se snad i mohl v komentáři pod tímto postem vyjádřit) a ulehčí práci odvolacímu soudu a případně i NS a ÚS. V ČR zatím důsledně čísluje odstavce jen plénum ÚS (členění pomocí římských číslic, někdy dokonce s nadpisy, je poněkud častější). U ostatních soudů se jedná spíše o popelky (rád se nechám poučit). Nejsem zastánce carských rozhodnutí, kterými by se číslování odstavců soudcům prostě nařídilo, ale trend je nastaven jasně (v zahraničí číslují odstavce soudy většiny vyspělých zemí – o ESD, ESLP a jiných mezinárodních soudech ani nemluvě) a je podle mě jen otázkou času, kdy se tento trend projeví i v českých končinách. Snad to bude velmi brzy. Klady tohoto řešení jsou totiž výrazné: zkrácení rozsudku, přehlednost, racionalizace argumentace soudu i stran atd.

129 komentářů:

Pavel Molek řekl(a)...

Jako "zavěšovatel" tohoto postu bych chtěl úvodem nejen poděkovat Davidu Kosařovi za jeho napsání, ale úvodem diskuse také rovnou zklamat tu nepatrnou, ale halasnou menšinu našich ano- či pseudonymních komentátorů, že jakkoli k tomu téma zdánlivě vyzývá, tak jakékoli osobní útoky proti osobě Vojtěcha J. Cepla by byly nošením hrachu do Athén a házením sov na stěnu, neboť když jsme jej upozornili, že se k jeho rozsudku na Jiném právu vyjádříme, předem uvedl, že jakkoli mu to na straně jedné nevadí, na straně druhé nemá ani v plánu v diskuzi cokoli z rozhodnutí "dopovídávat" či "dovysvětlovávat".

Tomáš Pecina řekl(a)...

K třináctibodovému testu jen tolik, že má smysl pouze v případě, že jde o věc nejasnou, "nerozhodnou". Zde mi od začátku připadalo, a napsal jsem to i na JP před vyhlášením rozsudku, že žaloba byla jasně na zamítnutí, tj. stačilo, aby žalovaná v řízení prokázala něco málo z toho, co je o působení žalobců všeobecně známo, a uspěje.

Ergo domnívám se, že případ Česká justiční mafie ca M.B. není hard case.

Číslování odstavců (nebo řádků) rozhodnutí by mělo být samozřejmé, a samozřejmé by to mělo být i u podání. Sebekriticky ale přiznávám, že čísluji jen ta svá podání, která mají víc než cca 10 odstavců; polepším se.

Anonymní řekl(a)...

Ad David Kosař:

Nevím, nevím, je-li správné to, do čeho jste se tímto postem po překonání počátečních pochybností pustil.

To přesto, že jsem zásadně pro veřejnosti otevřenou a transparentní justici "bez zavřených dveří", což jistě může řada novinářů potvrdit.

Spíše se totiž domnívám, že obdobný precizní a detailní rozbor judikatury by se měl týkat v zásadě jen věcí skončených (i když, kdy je věc vlastně definitivně skončena).

Pro správné pochopení: i věci vyřešené prozatím toliko v prvním stupni hodnoceny býti mohou a mají, avšak (a to zdůrazňuji) přiměřeně. To zejména s ohledem na složité postavení dalších soudů (v prvé řadě nyní soudu odvolacího), které je takto při nezachování oné míry přiměřenosti vytvářeno.

Váš zveřejněný post (paradoxně právě i s ohledem na jeho nadstandardní právní kvalitu, za kterou Vás jinak velmi chválím) IMHO míru přiměřenosti výrazně překračuje a nebere ohledy na zcela jisté pokračování v neskončeném soudním řízení.

V každém případě vítám rozhodnutí kolegy Cepla této debaty se nikterak neúčastnit a na podporu svého (IMHO věcně zcela správného) rozhodnutí již dále veřejně nevystupovat.

David Kosař řekl(a)...

ad MR:
Dlouho jsem taky vahal. Rozhodnuti nizsich soudu se ale podle me nekomentuji z jednoho prosteho duvodu - jejich zneni nejsou k dispozici.

Rozhodnuti NS a NSS jsou casto podrobeny prezkumu ze strany US (a nekdy i ESLP).

Jinak Vase obavy chapu. Neskoncenou trestni vec bych treba nikdy nekomentoval.

Pavel Molek řekl(a)...

Kolegu Ryškovi je třeba poděkovat, neboť v jeho komentáři vyplul na povrch postoj, který je patrně pro českou právní kulturu jaksi charakteristický a který mě právě v této věci při mediálních reakcích obzvlášť dráždil, a sice názor, že dokud rozhodnutí není pravomocné, tak jakoby neexistuje a ve slušné společnosti se o něm nemluví, dokud je naděje na jeho zvrácení rozhodnutím odvolacího soudu. To je ovšem postoj, který je legitimní snad v právu trestním, kde je určitě ošemetné příliš nahlas vykřikovat, že je někdo zloděj a vrah, toliko na základě nepravomocného rozsudku jina však stěží. Je sice pravda, že při tvorbě nového znění § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím byla právě pravomocnost určena jako ta hranice, za níž lze rozsudky i poskytovat na žádost, z toho (a podle mne ani z ničeho jiného) však nelze vyvozovat, že prvostupňový rozsudek jako by v právním světě ani nebyl. Jistě že je, i nepravomocný leč vyhlášený (!) rozsudek v právním světě existuje, byl veřejné vyhlášen a i on, byť to o sobě chudinka prvostupňová možná ani neví, už je "Ta Spravedlnost", byť dosud ne nezměnitelná a věčná.

Pokud přílišné přeceňování opravných prostředků v českém právním vědomí vyvolává pocit, že prvostupňové rozhodnutí je pouze jakýmsi zahřívacím kolem, staví to podle mne soudní systém na hlavu. Pokud teprve vznikající schopnost vyučovat právo i na základě judikatury setrvává u toho, že judikaturou nižších soudů nikdy nemá smysl se zabývat, neodpovídá to ani zahraniční praxi (mohu-li mluvit z pohledu azylového práva, kde je komentována např. v britském kontextu rozhodovací činnost Sněmovny lordů, Odvolacího soudu i Imigračního azylového tribunálu), ani faktu, že některé typy rozhodnutí na trojici vrcholů justice nikdy nedojdou. Pokud pak takový přístup v médiích vehementně podporují špičky justice, je to nejen podrýváním veřejného respektu v rozhodovací činnost soudů, ale i absurdním přehlédnutím toho, že zejména v české justici rozhodně neplatí, že by s instancí stoupala vždy i kvalita, ostatně skupinka žalobců v konfrontaci s výkonem soudce Cepla ve zde rozebíraném případě je nejlepším důkazem toho, že česká justice mnohdy lépe voní od (mladých) nohou než od (staré) hlavy.... Nebo v daném případě někdo ze čtenářů očekává, že Vrchní soud v Praze nebo Nejvyšší soud předvede nějakou kvalitativně vyšší moudrost než Krajský soud v Praze?

Anonymní řekl(a)...

Neuvedl jsem nic v tom směru, že dokud rozhodnutí není pravomocné, tak jakoby neexistuje a ve slušné společnosti se o něm nemluví.

Naopak jsem uvedl, že věci vyřešené prozatím toliko v prvním stupni hodnoceny býti mohou a mají, avšak (nyní zdůrazňuji velkými písmeny) PŘIMĚŘENĚ, tj. i s ohledem na další procesní vývoj ve věci.

Veřejné diskuzi o nepravomocných rozsudcích nižších soudů se tedy obecně nikterak nebráním a ve vhodné podobě ji vítám (včetně řady kontroverzních reakcí, které se vyskytly v důsledku mého rovněž dosud nepravomocného "průlomového" rozhodnutí ve věci wrongful birth nároku a které tuto kontroverzní věc veřejnosti - i právnické - alespoň zčásti přiblížily).

Zde ale čím více nad postem přemýšlím, tím více jsem rozpolcený v úsudku. Z pozice mého profesního zaměření totiž post patří z hlediska argumentačního mezi to vůbec nejkvalitnější, co jsem si kdy na JP přečel. Z hlediska vhodnosti zveřejněného naopak patří mezi to nejvíce nešťastné. To ze mne v této věci dělá schizofrenika :o)

Matěj Šuster řekl(a)...

Michal Ryška zřejmě prosazuje jakousi obdobu angloamerického pravidla "sub judice".

Proč by se však věřejnost měla zdržet kritiky toho, jak soud první instance posoudil určitou právní otázku? Resp. proč by kritika měla být přípustná až tehdy, když je věc pravomocně ukončena?

V angloamerických zemích toto pravidlo zřejmě úzce souvisí s tím, že o vině, resp. o skutkových otázkách rozhoduje laická porota, proto se mj. i tímto pravidlem snaží zabránit tomu, aby tyto vnější "zásahy" ovlivňovaly názor porotců ohledně viny a skutkových otázek.

Ovšem smysl event. pravidla (viz Jirsa, Ryška aj.), aby nebyl soud kritizován za nesprávné právní posouzení věci, dokud věc není pravomocně ukončena, mi vůbec není jasný.

Koho tím chcete chránit a před jakou újmou? Co je např. špatného na tom, když publikuji kritiku právní argumentace soudu ve věci, v níž probíhá odvolací řízení? To, že tento můj názor právní názor může ovlivnit právní názor odvolacího soudu, tedy zejm. to, že můj právní názor může být natolik přesvědčivý, že se k němu přikloní i odvolací soud? Fajn, ale opět. co je na tom špatného? Zasahují tím do "nezávislosti" justice? Nebo tím porušuji nějaká práva účastníků řízení? Dokonce i kdyby šlo o právní otázku týkající se trestní věci a můj názor ohledně dané právní otázky by ve svém důsledku byl v neprospěch obžalovaného, nepřipadá mi úplně jasné, čím konkrétně bych se jako autor takového článku či vyjádření provinil.

Příklad:

Dejme tomu, že je někdo obžalován z trestného činu znásilnění, přičemž jeho jednání spočívalo ve vynuceném análním styku s poškozenou. Skutková podstata tč znásilnění přitom hovoří jen o "pohlavním styku". Soud prvního stupně obžalovaného zprostí obžaloby na základě argumentu, že anální styk nelze podřadit pod pojem "pohlavní styk". Načež členka sdružení na ochranu obětí sexuálního násilí publikuje kritiku rozhodnutí, kde argumentuje, že se soud dopustil zcela nesprávného výkladu.

Co konkrétně je na takovém počínání nesprávného, resp. proč by publikování takového článku mělo být nepřípustné?


PS: navíc v tomto případě David Kosař ani právní argumentaci soudu nekritizuje, spíše ji jen vysvětluje a drobně upřesňuje.

Anonymní řekl(a)...

Zveřejnování zcela precizních a detailních analýz nepravomocných rozsudků nezávislými komentátory není samozřejmě ani nepřípustné ani neetické.

Je pouze nezvyklé, nešťastné a podle mne i zbytečné. Zde asi všichni, kteří k ochraně osobnosti někdy alespoň přičichli, chápou, že kolega Cepl s využitím zavedené judikatury odvedl dobrou práci. Nezaujaté právní analýzy jeho nepravomocného rozsudku (jeho "malé Spravedlnosti")tedy kriticky vyznívat ani nemohou.

Je však otázkou, zda se tisk tohoto postu včetně diskuze k němu s patřičně emotivním průvodním dopisem za pár dnů neobjeví v příslušném soudním spisu jako podklad pro námitky žalobců. I proto je dobře, že se kolega Cepl rozhodl zdržet se této nešťastné diskuze.

Nelze totiž přehlédnout, jak šíleně již jednou ve vztahu k medializaci věci ÚS vyložil možnou podjatost soudce (viz. starší post zvaný "Mlč, soudče" nebo nějak tak, jsem líný to hledat).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím si, že komentář i k nepravomocnému rozsudku je v pořádku (v pořádku ale není M. Ryškou zmíněná judikatura ÚS).

Mimochodem, v některých zemích na východ od nás by za tento post šel D. Kosař do vězení. V Chorvatsku je trestné veřejné komentování nepravomocného rozhodnutí (píše o tom velmi kriticky i S. Rodin v článku Diskurz a autorita v evropské a postkomunistické právní kultuře. Právník sv. 145, č. 8, 2006, str. 873-892).

Anonymní řekl(a)...

Naprosto souhlasím s Michalem Ryškou. Hodnocení prvostupňových rozhodnutí (byť navýsost erudované a zdnálivě bez subjektivních vývodů) by skutečně mělo být výsadou odvolacího soudu, jinak je nutno být velmi obezřetný a dle mého osobního názoru, pakliže se nejedná o zjevný přehmat první instance, je takové hodnocení (týká-li se meritu) naprosto nevhodné. Nejsme na fotbalu v hospodě, aby Brücknerovi každý v poločase radil, ať už dá do útoku toho Svěrkoše. Skutečně bych hodnotil jen způsob hry a výsledky a nedostatky hodnotil až po turnaji.

Ač poněkud (jakoli je toto označení nevhodné) trpím takřka obdivem k Vojtěchu Ceplovi (nejen pro způsob projednávání této věci), z hlediska prezentace justice dle mého názoru nebyl nejsmutnějším zjištěním (ostatně spíše soudem pitvrzeným faktem) nestandardní postup špiček justice, ale obdiv veřejnosti nad soudce, který pouze (jak ostatně sám zdůraznil) jen dělal svou práci. Neměl by být takovýto postup soudců NORMÁLNÍ?

O

Matěj Šuster řekl(a)...

A konkrétní důvod, proč by to mělo být jen "výsadou odvolacího soudu", resp. proč je hodnocení nepravomocného rozhodnutí nevhodné? Opakuji: kdo, popř. co (jaká hodnota) se tu chrání a před čím?

Btw, proč je předělem právní moc rozhodnutí? Co když proti pravomocnému rozhodnutí podá strana dovolání anebo ústavní stížnost? Je obdobně nepřípustné kritizovat správní rozhodnutí či rozhodčí nález, pokud připadá v úvahu, že by mohlo být iniciováno (anebo již běží) soudní řízení o zrušení onoho správního rozhodnutí či rozhodčího nálezu?

PS č. 2: naprosto odmítám analogii s "fotbalovým poločasem". Z hlediska daného soudu jde o stejně hotový výsledek jeho práce, jako když mi krejčí odevzdá na objednávku ušitý oblek. Podobně jako krejčí by ke své práci neměl přistupovat tak, že na vadách nezáleží, v nejhorším budou odstraněny v rámci reklamačního řízení, tak by ani soudce neměl spoléhat na to, že když tak největší vady opraví jeho rozhodnutí odvolací soud, nýbrž by se měl snažit, aby rozhodnutí bylo správné již na první pokus.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Přirozeně. Jediným legitimním veřejným zájmem ve hře je nestrannost soudního rozhodování, a ten může být ohrožen pouze v případě, že by rozsudek komentovala osoba ve zvláštním postavení (např. soudce NS).

Navíc – nevzpomínám si, že bych kdy četl rozhodnutí osobnostního senátu VS-P, které by citovalo nějaký judikát. Risiko ovlivnění je tedy vyloučeno.

Anonymní řekl(a)...

Uznávám (a tuším, že tak uvedl i Michal Ryška), že jde o dojem spíš pocitový v posouzení míry vhodnosti. Jediným věcným mantinelem skutečně může být jen nezávislost soudu, naprosto souhlasím s tím, že podobný komentář je unikátem i díky tomu, že se zněním rozsudku prvního stupně je možné málokdy se seznámit (ostatně, komentován i zde je rozsudek nekompletní).
Držeje se ševcovského kopyta v uvedeném příkladu, je to vhodné jako zevrubně analyzovat práci krejčího veřejně po zakoupení obleku ještě než proběhlo reklamační řízení. Skutečně se domnívám, že zabývat se do detailu věcnou stránkou rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem, jakým to tento článek učinil (přitom jej považuji za skutečně výborný), nepovažuji za šťastné. Zdůrazňuji, že můj názor není veden přesvědčením, že soudy prvního stupně jsou zahřívací instance a nepochybuji o tom, že každý soudce prvního stupně chápe svůj rozsudek jako definitivní a dle svého nejlepšího přesvědčení za správný. Jde spíše o formu hodnocení.
Ad argument mimořádných opravných prostředků apod. - zde je ve hře především zásadní pochybení soudu a často otázka zásadního právního významu, která, jak již jsem uvedl, může být předmětem veřejné diskuse. Obdobné suplování činnosti advokáta stran mi nepřijde vhodné. Jsem zvědav, který argument se stane obsahem odvolání Tomanovy dílny...
V zásadě považuji za podstatnou formu a dokonce i autora takového hodnocení. Jsem přesvědčen, že podobné hodnocení nebude činit žádný soudce (a to ani soudce jiného soudu zabývající se zcela jinými kauzami) a opak je dle mého profesním selháním (viz Kučera) a neměl by veřejně v nepřiměřené míře ani účastník řízení (viz Vesecká v OVM). Samozřejmě je to do značné míry "zatuchlou zvyklostí", kterou trochu obhajuji, toho jsem si vědom. "Právní konzervy" jistě muselo nadzvednout již mediálně vstřícné vedení sporu Vojtěchem Ceplem..

O

Anonymní řekl(a)...

Ten rozsudek komentovala dokonce celá řada osob ve zvláštním postavení :o).

Žádná z nich ale neprovedla jeho natolik dokonalou právní analýzu, o které se zde diskutuje a která byla umožněna v důsledku zveřejnění (téměř) celého znění nepravomocného rozsudku.

Anonymní řekl(a)...

Osobou ve zvláštním postavení byla zřejmě myšlena osoba "s potenciálem rozhodnutí svým přičiněním zvrátit" (soudce VS, NS, event. ÚS). Obzvláště ve vztahu ke spekulacím nad ne/vhodností článku (resp. zevrubných hodnotících soudů) Davida Kosaře byla tato vyjádření naprostou ukázkou nedostatku profesní a profesionální etiky (a často i neudržení nervů na uzdě) na všech frontách. Kosařův post považuji za vynikající.

O

Tomáš Pecina řekl(a)...

Žádná z nich ale neprovedla jeho natolik dokonalou právní analýzu, o které se zde diskutuje a která byla umožněna v důsledku zveřejnění (téměř) celého znění nepravomocného rozsudku.

To je jistě platný argument, nicméně ustálená rozhodovací praxe ministerstva spravedlnosti (opírající se o judikaturu NSS) vykládá právo na informace extensivně a tak by velmi pravděpodobně bylo možno rozsudek získat i v nepravomocném stavu, byť se to prima facie jeví jako vyloučené ustanovením § 11 odst. 4 písm. b) InfZ a contr.

Anonymní řekl(a)...

Po právní stránce pro mne bez debaty patří mezi to nejlepší, co kdy na JP vyšlo. Jen to načasování je sporné.

Matěj Šuster řekl(a)...

Michal Ryška:

Máte tedy dojem, že pokud někdo publikuje věcnou kritiku právního názoru vysloveného vn nepravomocnéím rozhodnutí, dostává se tím straně nespokojené s rozhodnutím "nezasloužené výhody", když může tuto argumentaci využít ve svém odvolání?

Stále se mi totiž nedaří jaksi dešifrovat, co konkrétně Vám na analýzách či kritikách nepravomocných rozhodnutí vadí. Výše uvedené usuzuji z vaší věty: "Je však otázkou, zda se tisk tohoto postu včetně diskuze k němu s patřičně emotivním průvodním dopisem za pár dnů neobjeví v příslušném soudním spisu jako podklad pro námitky žalobců."

Mimchodem, v USA je celkem běžné, že se tisk a blogy vyjadřují k rozhodnutím v ostře sledovaných kauzách, i když může být verdikt poroty ještě zvrácen. Tady máte třeba ostrou kritiku rozhodnutí Ernst v. Merck z roku 2005 (kauza Vioxx).

Anonymní řekl(a)...

Ad Matěj

Co je (v tomto kontextu) nezasloužená výhoda?

Tomáš Sobek

Matěj Šuster řekl(a)...

TS: pravděpodobně výhoda, za kterou ta strana nezaplatila. :o) Ten výraz je v uvozovkách ... "přesnější" by možná bylo "výhoda, která není zcela košer", což dobře vyjařuje určitou mlhavost oněch pocitů. :) Mám zkrátka dojem, že se M. Ryškovi nelíbí, že publikovaná analýza nepravomocného rozsudku může fakticky prospět jedné ze stran sporu, nevím však, jak tuto obavu přesně "pojmenovat".

Guy Peters řekl(a)...

Ke kritice Pavla Molka: "Kolegu Ryškovi je třeba poděkovat, neboť v jeho komentáři vyplul na povrch postoj, který je patrně pro českou právní kulturu jaksi charakteristický a který mě právě v této věci při mediálních reakcích obzvlášť dráždil, a sice názor, že dokud rozhodnutí není pravomocné, tak jakoby neexistuje a ve slušné společnosti se o něm nemluví, dokud je naděje na jeho zvrácení rozhodnutím odvolacího soudu," nezbývá než dodat: Ano, ano, ano. Nechápu, jak někdo může považovat prvostupňové rozhodnutí za nějaký pouhý pokus, za jakési rozhodnutí nanečisto.

Guy Peters řekl(a)...

Přijde mi, jako by kritici Davida Kosaře vůbec neuznávali institut amicus curiae.

Jinak nechápu to rozčilení nad tím, že David Kosař svým odhalením vad prvostupňového rozsudku prospěje jedné straně sporu: "Jsem zvědav, který argument se stane obsahem odvolání Tomanovy dílny..." Naším cílem je snad spravedlnost, padni, komu padni. Pokud vinou vad bude rozsudek muset být změněn, je to špatně? Nebo nám snad záleží na tom, aby vyhráli žalobci či žalovaná?

Anonymní řekl(a)...

Rozčilení je snad trochu silný, dezinterpretující výraz. Stejně tak již několikrát zmíněný argument o nepřípustnosti rozhodování soudů prvního stupně jako jakési rozcvičky, do které nikomu nic není. Paradoxně je to právě vysoká kvalita příspěvku, která zřejmě budí rozpaky. Jsem si vědom, že věcně obhajoba tichého mlčení před rozsudky první instance neobstojí. Vychází totiž toliko z neudržitelných pozic zažité právní kultury.
Faktické argumenty mohou být
a) vytváření nepřípustného tlaku na odvolací instanci a její nezávislost, což je nesmysl, který dělá ze soudce trubce, kterého je nutno izolovat v jeho kanceláři (text je pro něj naopak inspirací)
b) nápověda a výhoda pro neúspěšnou stranu řízení, což v kontextu směřování ke spravedlnosti nemůže být chápáno jako cosi nepřijatelného, účelově zamýšleného a
c) tlak na veřejné mínění (s ohledem na profesní specifičnost příspěvku argument dost pochybný, nehledě na fakt, že samotný rozsudek byl uveřejněn v médiích spolu s přehršlí textů diametrálně odlišných kvalitou často s podtextem vadně spíše politickým).
Přesto u mne cit přepral rozum (těžký boj to nebyl...), sám si to nedokážiu vysvětlit. Obdobný boj si vnitřně vedu s veřejností řízení (Jirsův argument ohledně modifikace chování svědků a v konečném důsledku i jejich výpovědí před kamerami má cosi do sebe, leč v dané kauze není myslím příliš na místě).

O
To zejména s ohledem na složité postavení dalších soudů (v prvé řadě nyní soudu odvolacího), které je takto při nezachování oné míry přiměřenosti vytvářeno.

Váš zveřejněný post (paradoxně právě i s ohledem na jeho nadstandardní právní kvalitu, za kterou Vás jinak velmi chválím) IMHO míru přiměřenosti výrazně překračuje a nebere ohledy na zcela jisté pokračování v neskončeném soudním řízení.

Matěj Šuster řekl(a)...

Ještě jedna otázka:

Vztahují se tyto vaše pocity jen na nepravomocná rozhodnutí soudů, nebo máte podobné pocity i tehdy, když se setkáte s veřejnou kritikou rozhodnutí např. UOHS, kde může být podán rozklad a které tedy ještě může p. Pecina (a tím nemyslím zdejšího Tomáše Pecinu :o) zvrátit?

Anonymní řekl(a)...

Zkusím alespoň trochu vykolíkovat onu hranici "přiměřenosti" (jakkoli je pocitová):

Přiměřený komentář, tj. komentář, nad jehož vhodností bych se vůbec nezamýšlel, by dle mých již zmiňovaných "pocitů" byl takový, který by hodnotil (ať již kriticky či pochvalně) základ nepravomocného rozhodnutí v poněkud obecnější podobě, tj. nikoli v podobě detailní analýzy.

David Kosař svou značně detailní (a, již naposled zdůrazním, mimořádně kvalitní) právní analýzou netradičně vstoupil na půdu, která je primárně vyhrazena účastníkům a jejich právním zástupcům a sekundárně soudcům rozhodujícím o opravných prostředcích.

Pokud se chce na této půdě nacházet spolu s nimi, není to asi nic proti ničemu, je to jen zcela nezvyklé. Třeba se pak bude o advokátech či soudcích, kteří v běžící kauze některé myšlenky z postu použijí, tvrdit, že "to opsali od Kosaře" :o)

Šifra Matěji Šusterovi k dotazu z 19.6.08 23:48:

"Je však otázkou, zda se tisk tohoto postu včetně diskuze k němu s patřičně emotivním průvodním dopisem za pár dnů neobjeví v příslušném soudním spisu jako podklad pro námitky žalobců."

Šlo mi o to, že obdobné komentáře mohou být použity jako další z arsenálu zbraní útočících na medializaci věci kolegou Ceplem. Přilévají tak celkem zbytečně olej do ohně.

Anonymní řekl(a)...

Debata o rozsahu debaty o rozsudcích či otevřených kauzách mi přijde nesmírně užitečná.
Jsem přesvědčena, že soudce má svobodu projevu a může být i terčem svobody projevu s jediným omezením, a to zachováním určité vyšší míry důstojnosti – takže císařpán může být vůl, ale soudce se jen mýlí. (To je také moje jediné zatrnutí u silného veřejného paušálního odsudku „justiční mafie“) Nechápu, jaký vliv na podjatost soudce může mít rozdíl mezi jeho mluvením a mlčením – soudce introvert a utajovač by měl tedy obecně menší míru podjatosti než otevřený extrovert ?
Ceplův rozsudek je diskutován mezi studenty práv, právníky i laiky – na Aktuálně jsme si ho skoro všichni přečetli a mluví se o něm. Kde je ona hranice debaty ?
Je „košer“, abychom o rozsudku debatovali na seminářích ve škole nebo mám studentům říci, že na jejich otázky k rozsudku neodpovím do pravomocného vyřešení (nebo do definitivního rozhodnutí ESLP v této věci zhruba za dvanáct let – žalobci asi využijí všech možností)? Co kdyby někdo ze studentů byl praktikantem v advokátní kanceláři některé ze stran ?
Když některý z mých známých novinářů chce slyšet mé vysvětlení k některým argumentům, mám jim to odmítnout vysvětlit, protože se o otevřených civilních kauzách nediskutuje ? Přičemž ať už jim to vysvětlím nebo ne, tak o kauze budou psát.
Já jako advokát a vysokoškolský učitel o tom mohu diskutovat, ale lidé zaměstnaní v justici nikoli ?
Pokud bych byla soudce odvolacího soudu, byla bych nadšena veškerou debatou k věci vedenou, abych znala všechny možné argumenty, které jsou k věci možné. Spíše by mne mrzelo, že jsem o některém nevěděla či některý neznala před vydáním rozhodnutí.

Navazující poznámka: kdybych měla rozhodovat regulační poplatky, velmi bych přivítala Kuhnovu poznámku o soudcovském aktivismu při interpretaci „bezplatně“ na Jiném právu ještě před zaujetím svého stanoviska.

Jinak post Davida Kosaře je vynikající, rozsudek soudce Cepla mne potěšil a všechny školní diskutéry a studenty Mediálního práva na oba odkážu, a to i před pravomocným ukončením věci. (Jsem velmi zvědava, zda nám i Vrchní soud své rozhodnutí bezodkladně po jeho vynesení zveřejní. A doufám, že mají soudci dost sebevědomí, aby použili Kosařovy argumenty, pokud nevymyslí lepší.)

Kateřina Šimáčková

Anonymní řekl(a)...

Kdyby byl někdo ze studentů praktikantem v advokátní kanceláři některé ze stran nepochybně by jeho míra vyjadřování se byla omezena advokátními předpisy.
Bylo to řečeno či psáno mezi řádky mnohokrát - David Kosař udělal něco, co je vnímáno jako velmi netradiční, nikoli špatné.
Otázka k další diskusi - měl by např. infosoud MSpr obsahovat vyjma důkazních listin všechna procesní podání včetně textů opravných prostředků? V zásadě v tom spatřuji jen samá pozitiva, i když jsou to již mílové kroky k transparentnosti, které možná i překračují její účel.

O

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Pecina řekl(a)...

V USA můžete přijít k soudu a vyžádat si k nahlédnutí – samozřejmě včetně kopií – (téměř) kterýkoli spis.

Je to odůvodňováno tím, že veřejný zájem na nestranné (rozuměj: nezkorumpované) justici je silnější než veřejný zájem na ochraně soukromí účastníků soudního řízení.

Že jsou, nestanoví-li soud jinak, public record i důkazy v probíhajícím trestním řízení, je všeobecně známo, o tom se nebudu šířit.

Anonymní řekl(a)...

Otázky pro všechny příznivce zvoleného netradičního postupu:

Bylo by ještě přiměřené zveřejnit (jakékoli) nepravomocné rozhodnutí soudu a jeho detailní právní analýzy kupř. v ASPI či v odborných časopisech? V čem by byl rozdíl oproti JP?

Osobně si ještě z čekatelských dob vzpomínám, že soudce toto učinil a na poradě mu byla vytknuta nevhodnost takového zveřejnění.

Anonymní řekl(a)...

Petr Zima
Myslím,že to již skutečně není hard case a v meritu věci nejde o nějaké překvapení, nebot použivání pojmu mafie ve vztahu k veřejným osobám bylo vyřešeno v Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 367/03, kde jsem měl tu čest zastupovat J.R. Jestliže v citované kauze byla H.V. veřejnou osobou pak jimi musí být nediálně známí státní zastupci také.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Kompletní rozsudek KS-P i odvolání žalobců byly dnes zveřejněny webových stránkch AK Toman, Devátý & partneři.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Myslím, že by JP mělo vytvořit nějakou zvláštní cenu (bobříka zatvrzelosti?) pro ty, kteří hájí svůj názor přes masivní nesouhlas převážné většiny ostatních.

*7* řekl(a)...

*7*

"Kompletní rozsudek KS-P i odvolání žalobců byly dnes zveřejněny"

Hm, už argument překročení hranice občan x trest (II. A) je chatrný. Trestní rozhodnutí, která jsou vyjmenována, se netýkají merita případu, zde udělali advokáti žalobců první chybu.

Relevantním trestním rozhodnutím (pokud existuje) by mohlo být jen takové, které se dotýká viny žalobců (např. ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, z vydírání apod.), ale o žádném se v odvolání nedočteme.

A i v takovém případě by soudce v občanskoprávním sporu nebyl vázán mantinely trestního práva (tj. požadavkem protiprávnosti, striktním testem hodnocení skutečností in dubio pro reo), ale občanského co do mezí svobody slova (nestandarní nebo podezřelé skutečnosti jako důvody pro splnění požadavku "skutkového základu").

Soudce prvoinstančního rozsudku proto nezasál do pravomoci trestních orgánů obžalovat a odsoudit "žalobce", pokud budou naplněny požadavky trestního práva. Naopak jim přeci pomohl: padla svědectví, která do té doby formálně neexistovala. Ale i kdyby ne, za daných okolností se pořád hodnotí svoboda slova MB, ne zákonnost rozhodnutí trestních orgánů nebo vina dr. V. a spol, kteří nebyli ani obviněni, ani obžalováni, ani odsouzeni, a ani zproštěni obžaloby. S jakým trestním rozhodnutím měla nastat kolize? Hm?

*7*

Anonymní řekl(a)...

Pokud jde o otázku komentování prvostupňových nepravomocných rozhodnutí, tak se domnívám, že by přeci jenom tyto kometnáře měly být zdrženlivější (opatrnější), než komentáře směřujcí k pravomocným rozhodnutím.

Asi není sporu o případech, kdy by prvoinstanční rozhodnutí komentoval soudce třetí a vyšší instance. Tam to považuji az nevhodné ze zcela zjevných důvodů.

Ovšem v případě jiných komentářů, než je zde uvedený klenot páně Kosařův, lze totiž zvažovat i další důvody, proč zachovávat zdrženlivost:
1. Kdyby se obdobný komentář opíral o právní názor podstatně odlišný od právního názoru soudu (lhostejno, zda prvé či druhé instance) a získal si mediální pozornosti, mohl by závažným způsobem poškodit důvěryhodnost justice v očích laické veřejnosti.
2. Komentář by mohl zabrousit i do věcných otázek, které strany nechtějí učinit součástí sporu.
3. Konečně je to příležitost pro jednu ze stran, jak neprávní cestou napadnout nebo dokonce zvrátit veřejný názor na tuto kauzu, což zvláště u sporů na cohranu osobnosti nemohu považovat za žadoucí stav.

Jinak samozřejmě vnímám a těžko mohu nesouhlasit s argumenty vedenými na podporu svobody vyjadřování se k nepravomocným rozsudkům.

Anonymní řekl(a)...

Čili teď již je na řadě pouze VS, aby svůj rozsudek zveřejnil... Každopádně je roztomilé kvalitativně posuzovat texty Davida Kosaře a AK Toman, Devátý & partneři.
Důvěryhodnost justice v očích laické veřejnosti přeci vzroste jedině za předpokladu, že ta bude schopna prezentovat své rozsudky takovým způsobem, že podstatně odlišný právní názor nebude pro laickou veřejnost od názoru soudu přesvědčivý a nebude akceptován. Nebo se snad mýlím?

O

Anonymní řekl(a)...

Mediální obraz justice v očích veřejnosti vytváří justice sama jen omezeně a za výrazně delší konec provazu v tomto směru tahají právě média sama.

Kvalita právních argumentů je zde zcela podružná. Rozhodla-li se např. Nova, že Kájinek (a Škrlová?) budou mediálně prezentovány jako oběti policejní a justiční zvůle, nedá se tento boj mediálně vyhrát.

Anonymní řekl(a)...

Zčásti souhlasím, nicméně schopnost komunikovat právní argumenty věcně a srozumitelně nenováckým způsobem tento předem prohraný boj činí vyrovnanějším. Reakce rozhodujících osob na dotazy novácké reportérky ve smyslu "všechno je v odůvodnění rozsudku, pro mě je to již uzavřená věc" nikdy nepovedou k vítězství. Uznávám, že někdy je obtížné směle se postavit nesmyslu.

O

Anonymní řekl(a)...

S tím souhlasím, soudce musí být schopen své rozhodnutí přesvědčivě na kameru odůvodnit, jinak nestojí za nic (soudce ani rozhodnutí). Jiná věc již je, co z toho TV nastříhá a s jakými komentáři odvysílá. To už není v lidských silách ovlivnit.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jiná věc již je, co z toho TV nastříhá a s jakými komentáři odvysílá. To už není v lidských silách ovlivnit.

Tuto schopnost na Západě politiky vyučují – aby žádným způsobem nešlo sestříhat jejich projev na soundbites popírající smysl zamýšleného sdělení.

Souhlasím, že nejúčinnější obranou před medii je zvládnutá komunikace, i když je nutno smířit se s tím, že závěr veřejnosti často nebude ve shodě se závěrem soudu. Např. v cause Kuřim mi už velmi dlouho připadá, že se řeší prostředky trestního právo to, co se mělo řešit prostředky klinické psychiatrie.

*7* řekl(a)...

*7*

Co u nás opravdu chybí, je okolnostmi vynucená nutnost soudu vyrovnat se s otázkami, které již argumentačně probrala veřejnost, např. skrze amicii curie.

Odráží se to např. ve skutečnosti, že se zásadně vedou jen pobitevní diskuze. A to i v případech rozhodnutí Ústavního soudu.

Autorita soudu však nemůže plynout z představy, že nikdo o důvodech, ze kterých vychází, nepřemýšlí, nebo že právě jen soud může hodnotit určité skutečnosti. Autorita soudu má být měřena schopností, jak se s tímto vším vyrovnal. Analýza mu nakonec může jen pomoci. Na tom není nic špatného. Nakonec vždy platí, že non veritas sed auctoritas facit legem: konsekvencí mocenského rozhodnutí není pravda, ale povinnost uposlechnout.

*7*

Anonymní řekl(a)...

Ad T. Pecina:

V tom máte nepochybně pravdu, ale zde nejsme "na Západě". Proti takové zbrani, kterou je např. dotáčení položení otázky a její vložení před "odpověď" by se neubránil ani Bufalo Bill.

Guy Peters řekl(a)...

Hluboký odkaz, aby to nikdo nemusel pracně hledat.

Matěj Šuster řekl(a)...

1) Odvolání v kauze "justiční mafie", str. 40:

"Žalobci vytýkají soudu prvního stupně mimořádně velké množství zásadních pochybení a nesprávných právních závěrů. Tato pochybení degradují vynesený rozsudek, zejména jeho odůvodnění, na roveň bulvárních novinových článků, pro něž ustupuje pravdivé zjištění skutkového stavu věci čtivosti a prodejnosti."
--------

Tak to je dost silné vyjádření; kdyby šlo o veřejné vyjádření, skoro by to hraničilo s pohrdáním soudem formou "skandalizace soudu".


2) K dotazu Michala Ryšky:

"Bylo by ještě přiměřené zveřejnit (jakékoli) nepravomocné rozhodnutí soudu a jeho detailní právní analýzy kupř. v ASPI či v odborných časopisech?"

Neshledávám na tom nic nepřiměřeného -- samozřejmě za předpokladu, že zveřejnění nepravomocného rozsudku není v daném případě protiprávní. Detailní publikovaná kritika jakéhokoli rozhodnutí podle mě vyžaduje, aby text daného rozhodnutí byl veřejně přístupný, protože jinak si čtenář stěží může ověřit, nakolik je kritika "férová", resp. zda autor rozhodnutí a jeho odůvodnění nezkresluje.

Anonymní řekl(a)...

rce: O 15:01

Samozřejmě,že autorita soudu vzroste jeho kvalitními odůvodněními, leč takto vypuštěná analýza může být neméně kvalitním podvrhem a překroucením skutečnosti i práva samého - a v médiích bude mít už jen tu výhodu,že přišla první, bude se zdát "správná" a přepečlivě zpracovaný rozsudek, bude-li odlišný ve svých závěrech, pak bude působit jako bezpráví. S tímto mám nemalé zkušenosti ze své vlastní práce došlo k "naočkování" dotčených osob (členů honebního společenstva a majitelů pozemků) na pohled precizní právní analýzou prošpikovanou citacemi rozsudků KS SK pP (které jsou ve věcech myslivosti téměř vždy zrušeny NSS pro nezákonnost). Následně vydaný rozsudek MS Praha pak byl přijat krajně nelibě a dokonce dlouhou dobu ignorován některými správními orgány. Samozřejmě se jedná o extrémní případ, ale právě i z této zkušenosti pramení můj pocit, že by bylo vhodné dodržovat vyšší dávku zdrženlivosti při komentování nepravomocných rozhodnutí.

*7* řekl(a)...

*7*

Nepřesvědčivost rozhodnutí některých soudů je chyba, ne důvod k omezování svobody slova.

A účelem veřejného procesu je dostat se alepoň přibližně do stavu, ze kterého jsme vzešli: v soudní síni se sejde celá vesnice a soudce rozhodne spor, který se v hospodách řešil do největších podrobností tři generace dozadu.

*7*

*7*

Anonymní řekl(a)...

*7*

Já ale nemluvím o případech, kdy je odůvodnění mizerné, ale o případech kdy se mizerným jeví veřejnosti zmanipulované nějakou analýzou...

Matěj Šuster

Vyjádření žalobců vnímám jako pohrdání soudem i v této formě, byť je nepostižitelné.

Matěj Šuster řekl(a)...

Koukám, že i tisková zpráva advokátní kanceláře Toman a spol. je dost "vitriolní".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Odhlédneme-li od faktu, že odvolání i tisková zpráva téměř hraničí s porušením ustanovení čl. 4 odst. 3 ethického kodexu ČAK, nelze postupu P. Tomana nic vytknout: dělá svou práci a dělá ji dobře.

Předkládat analytický text typu postu D. Kosaře senátu, u jehož členek odborná veřejnost spekuluje o absenci ukončeného vysokoškolského vzdělání právnického směru (jež nahradila angažovanost v tehdy vládnoucí straně), by hraničilo s risikem ztráty sporu. Naopak, snažit se tento jednoduchý senát naočkovat thesemi, které jsou nepravdivé, ale u tohoto druhu recipientů rozšířené, např. že soud nesmí přezkoumávat rozhodnutí OČTŘ, je podle mého názor velmi rozumná taktika.

David Kosař řekl(a)...

Ad Michal Ryska:

Nechapu, proc by zalobci ci zalovana nemohli argumenty v mem postu uvedene. Co je na tom spatneho? Treba si tu judikaturu ESLP projdou, najdou v ni odkazy na dalsi judikaty, a dospeji treba k jinym nazorum, popr. narazi na neco, co jsem prehledl.

Taky netusim, z ceho dovozujete, ze davam do ruky "zbran" pouze zalobcum. Kdyz projdu svuj komentar, tak mi vychazi nasledujici zavery:
kriterium statusu osob => pro MB
dichotomie profesni/soukromy zivot => pro MB
explicitni vyjmenovani zalobcu => proti MB
kriterium mista => proti MB

Zatim 2:2. Z postu ale rovnez vyplyva posun v judikature ESLP ve prospech svobody projevu (a v neprospech verejneho zajmu na autorite justice dle cl. 10 odst. 2 Umluvy). Stejne tak poukaz na pouze implicitni spojitost mezi casti F a G smeruje k zaveru, ze vzhledem k tomu, ze cast F skoncila 10:3 ve prospech zalovane, tak jeji tvrzeni mohou byt vzhledem k prokazanemu skutkovemu zakladu daleko expresivnejsi nez kdyby v pozici zalovaneho byl novinar, ktery napadl lokalniho podnikatele ze zavazne trestne cinnosti, neoveril si data ani nepozadal podnikatele o vyjadreni, clanek by se otiral o sexualni orientaci podnikatele a vysetrovani by probihalo (test F by dopadl napriklad 3:10).

ad katerina simackova:
jako podnet k diskusi na tema zachovani DUSTOJNOSTI justice prikladam slova Lorda Denninga (prekladat se mi je nechce):
“That article is certainly critical of this court. In so far as it referred to the Court of Appeal, it is admittedly erroneous ... Let me say at once that we will never use this jurisdiction [of contempt of court] as a means to uphold our own DIGNITY. That must rest on surer foundations. Nor will we use it to suppress those who speak against us. We do not fear criticism, nor do we resent it. For there is something far more important at stake. It is no less than freedom of speech itself. It is the right of every man, in Parliament or out of it, in the Press or over the broadcast, to make fair comment, even outspoken comment, on matters of public interest. Those who comment can deal faithfully with all that is done in a court of justice. They can say that we are mistaken, and our decisions erroneous, whether they are subject to appeal or not.” (R. v. Metropolitan Police Commissioner, ex parte Blackburn (no.2) [1968] 2 All England Law Reports 320, duraz doplnen)

Ad Petr Zima:
Ad "verejne osoby" - problematika neni tak jednoducha, jak by se z nalezu I. ÚS 367/03 na prvni pohled mohlo znat. ESLP neakceptuje deleni verejne/soukrome osoby ale vytvari spise hierarchii verejne znamych osob (byt mnohdy implicitne):
1. Vláda (Castells)
2. Politici (Lingens, Oberschlick x Lindon, Otchakovsky-Laurens a July)
3. Celebrity (Nikowitz, Boldea, Urbino Rodrigues)
4. Členové královské rodiny (Von Hannover)
5. Státní zaměstnanci
6. „Obyčejní“ smrtelníci
Kategorie 1, 2 a 6 jsou jasne; kategorie 3-5 predstavuji "sedou zonu". Soudci zatim poletuji nekde v "sede zone".

Ad vyznam slova "mafie" v judikature ESLP doporucuji krome v postu uvedene kauzy "Bonnie a Clyde" rovnez vec Urbino Rodrigues proti Portugalsku.

Ad Zdenek Tesner:
Jak muze komentar zastavajici "právní názor podstatně odlišný od právního názoru soudu ... závažným způsobem poškodit důvěryhodnost justice"?
Rovnez netusim, proc by mely byt vsechny rozsudky prijimany "libe" - od toho tu soudy nemame.

Podle me by mela byt vetsina rozsudku verejne pristupna na webovych strankach soudu (i tech nizsich). Verejnost ma pravo vedet, jak soudy I. instance rozhoduji (mohli bychom se treba dozvedet, ze prvostupnova rozhodnuti nejsou ve vetsine pripadu pouze zahrivacim kolem). Casto to bude pusobit i jako ochrana soudu pred zkreslujici ci dehonestujici kritikou - pokud je rozsudek "utajen", nejen ze to umoznuje znemoznit soudce v mediich (napr. zkreslenim oduvodneni), ale dava to obrovskou (a neopravnenou) vyhodu tem, kdo rozhodnuti maji k dispozici - o transparantnosti justice ani nemluve. Kauza Mlynar je dokonalym pripadem, kdy kdekdo komentoval rozsudek, ktery nikdo (nebo jen tak nekdo) nevidel.

*7* řekl(a)...

*7*

"nemluvím o případech, kdy je odůvodnění mizerné, ale o případech kdy se mizerným jeví veřejnosti zmanipulované nějakou analýzou"

Tak pak je to také chyba odůvodnění. Navíc rozhodnutí soudu se běžně analyzují bez ohledu k dopadu na veřejnost, v některých případech jsou povoleny disenty. Naše situace je odlišná jen v jednom ohledu: že věc je pořád živá. Tak pouze zde argumentujte: proč k soudci mohou promlouvat jen strany?

Nemá-li akademie jen nést za soudcem vlečku nebo naopak přicházet s křížkem po funuse (či jej dokonce pomlouvat), její úkol je jasný: nést onu pochodeň (parafráze Kanta).


ad tisková zpráva:

Tisková zpráva se snaží potopit soudce Cepla za transparentnost - počítá s nemilostí vést otevřenou justici, proto příměr k bulvárním médiím. Jinak kvalita této zprávy a vůbec odvolání je již dostatečně odstřelena důrazem, jaký kladou na kolizi občan x trest (viz výše, netrefení se do merita sporu, vyhledávací řetezec "II. A").

*7*

Anonymní řekl(a)...

David Kosař
Domnívám se, že zvláště v případech ochrany osobnosti by rozsudek měl mít vliv na veřejné mínění, neboť tak alespoň chápu smysl ochrany osobnosti - někdo poškodí mé dobré jméno rozšířením lži a soud mi rozsudkem pomůže dobré jméno obnovit tím, že to za lež pravomocně prohlásí. Rozhodně tedy nevolám po tom, aby se soudy snažily svými rozsudky zalíbit veřejnosti, na druhou stranu ale tyto rozsudky mají plnit své funkce...

Rozsudek vycházející z jiného právního názoru než dříve prezentovaná právní analýza poškodí důvěryhodnost justice tak, že veřejnost, zvláště ta její část zdopovaná exaktními vědami vezme jako pravdu analýzu, jenž bude halasně vytroubena v médiích jako první a tedy samotný rozsudek bude považovat za nepravdivý, špatný. Mluvím tedy především o mediální rovině působení takové analýzy na laickou veřejnost.

S tím,že by měly být všechny rozsudky, u nichž je to možné, veřejně přístupné naprosto souhlasím.

*7*

U živé věci je dle mého přesvědčení mnohem větší dopad na veřejné mínění. navíc je tam ta skutečnost, že ta analýza bude srovnávána s pozdějším oficiálním rozhodnutím, tedy je snadné v dané věci manipulovat s veřejným míněním (např. variací na formulaci: "pokud bude v odvolacím rozsudku uvedeno to a to, znamená to, že ....").

Nejsem si úplně jist, že sebelepší odůvodnění by bylo s to předejít takovýmto vlivům na veřejnost.

Ano - akademia může nést pochodeň, co po ní žádám je, aby jí nesla tak, že věci osvětluje a nikoliv oslňuje, nedej Eru podpaluje pod soudcem hranici.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tohle je přesně case in point týkající se transparentnosti soudního jednání.

Připomínám, že procesy vedené neveřejně (Hučín) skončily fiaskem obžaloby, procesy sice veřejné, ale nedostatečně transparentní (Srba, Mlynář) vzbuzují dodnes pochybnosti o správnosti soudního rozhodnutí.

*7* řekl(a)...

Zdenek Tesner

Podle mě se díváte na veřejnost moc nespravedlivě. Přeci jen nezasedáme už v hodovní síni zámku a veřejnost nejsou ti lidé, co vidíme z okna jako malé postavičky, jak v dáli okopávají naše pole, a mezi je jen příkop.

Vaše důvody chápu, ale převáží je požadavek transparentnosti justice.

*7*

Anonymní řekl(a)...

*7*

Omlouvám se, pokud jste nabyl(a) dojmu,že veřejností pohrdám pro její neznalost práva. To není pravda, má skepse pramení spíš ze skutečnosti, že jsem dnes a denně vystaven povinnosti řešit právní otázky s "inženýry"...

Navíc si nejsem jist, že možnost zveřejnit analýzu prvoinstančního rozhodnutí zajišťuje transparentnost justice ve všech případech. Nehledě ke skutečnosti, že nejsem proti zveřejňování takových analýz, jen volám po opatrnosti při takové činnosti.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vážení, opakuji se už nejméně počtvrté, ale prosím, nepodceňujme roli veřejnosti a laiků v právu.

O článek dál se řeší "wergeld", a zabýváme se takovými otázkami, jako které faktory zohlednit při stanovení výše náhrady za usmrcení blízké osoby, a přitom nám uniká základní věc, že životu dítěte přiznáváme nižší "hodnotu", než je cena auta, které ho porazilo!

V USA tyto otázky rozhodují poroty, a každá korporace má panickou hrůzu z toho, jak by laici rozhodli v class action, a snaží se proto raději jít na smír za každou cenu. Protože na rozdíl od profíků (a "profíků" v českém smyslu) mají laici realistický pohled na hierarchii hodnot.

S hodovní síní a zámkem, z něhož soudní panstvo posílá na poddané čas od času drába (alias justiční stráž), musím chtě-nechtě souhlasit.

Matěj Šuster řekl(a)...

David Kosař odkázal na výrok lorda Denninga ve věci R. v. Metropolitan Police Commissioner, ex parte Blackburn (no.2) [1968]

Já bych připojil ještě tyto odkazy:

Ambard -v- Attorney-General for Trinidad and Tobago [1936] AC 322 (rozhodnutí Privy Council):

„The path of criticism is a public way; the wrong-headed are permitted to err therein: provided that members of public abstain from imputing improper motives to those taking part in the administration of justice, and are genuinely exercising a right of criticism, and not acting in malice or attempting to impair the administration of justice, they are immune. Justice is not a cloistered virtue: she must be allowed to suffer the scrutiny and the respectful even though outspoken comments of ordinary men.


Australský případ Attorney-General for NSW v. Mundey [1972] 2 NSWLR 887, soudce Hope J:

„There is no more reason why the acts of courts should not be trenchantly criticized than the acts of public institutions, including parliaments. The truth is of course that public institutions in a free society must stand upon their own merits: they cannot be propped up if their conduct does not command the respect and confidence of the
community; if their conduct justifies the respect and confidence of a community they
do not need the protection of special rules to protect them from criticism.“


R. v. Koptyo (1987), 62 OR (2d) 449 (Kanada, Ontario Court of Appeal), kde soudce Cory JA argumentoval:

„As a result of their importance the courts are bound to be the subject of comment and criticism. Not all will sweetly reasoned. An unsuccessful litigant may well make comments after the decision is rendered that are not feliciously worded. Some criticism may be well founded, some suggestions for change worth adopting. But the courts are not fragile flowers that will wither in the hot heat of controversy…. The courts have functioned well and effectively in difficult times. They are well-regarded in the community because they merit respect. They need not fear criticism nor need to sustain unnecessary barriers to complaints about their operations or decisions.“


Mimochodem, v dané věci šlo o postih za "pohrdání soudem", jehož se měl dopustit právní zástupce poražené strany sporu, když rozsudek proti jeho klientovi bezprostředně po jeho vynesení v rozhovoru s novinářem komentoval následujícími slovy:

„This decision is a mockery of justice. It stinks to high hell. It says that it is okay to break the law and you are immune so long as someone above you said to do it.
Mr. Dowson and I have lost faith in the judicial system to render justice. We’re wondering what is the point of appealing and continuing this charade of the courts in this country which are warped in favour of protecting the police. The courts and the RCMP are sticking so close together you’d think they were put together with Krazy Glue.“

Petr Toman se má ještě co učit. :o)

Tomáš Pecina řekl(a)...

It stinks to high hell.

:-) Nečekal jsem, že upozorníte na tak inspirativní judikaturu!

Anonymní řekl(a)...

Ad David Kosař:

"Taky netusim, z ceho dovozujete, ze davam do ruky "zbran" pouze zalobcum."

Pochopil jste mne jinak. Nehodnotil jsem přízeň či nepřízeň argumentace vůči komukoli z účastníků probíhajícího řízení. Kdybych tak učinit měl a chtěl, hodnotil bych Vaši argumentaci jako vyváženou. Což dodatečně činím, prvotně jsem se do toho vůbec nechtěl pouštět.

Ve Vámi naznačeném směru mi šlo o dopady analýzy ve vztahu k možným procesním námitkám vůči osobě soudce. Zde tím, kdo hledá důvody ke kritice osoby soudce, žalovaná z podstaty věci zjevně nebude. Proto ta zmínka o žalobcích.

David Kosař řekl(a)...

ad michal ryška:

Pak se moje nechápavost přesunuje o dům dál: jaký může mít můj komentář
"dopad ... ve vztahu k možným procesním námitkám vůči osobě soudce"? Samozřejmě za předpokladu, že VJC na něj nereagoval (což bylo jasné od prvopočátku).

ad matěj šuster:
Malý překlep - ta kanadská kauza se jmenuje "Kopyto" a ne "Koptyo".

Jinak pokud chcete extrémní příklad americké svobody projevu ve vztahu k soudcům, tak doporučuji nedávnou kauzu advokáta Fiegera, který poté, co prohrál tučný medical malpractice case řekl o soudcích následující výroky:

“Hey Michael Talbot, and Bandstra, and Markey, I declare war on you. You declare it on me, I declare it on you. Kiss my ass, too.”

“[My client] lost both his hands and both his legs, but according to the Court of Appeals, he lost a finger. Well, the finger he should keep is the one where he should shove it up their asses.”

O 2 dny později v rozhlasovém vysílání pan Fieger k osobám soudců dodal:

“They say under their name, ‘Court of Appeals Judge,’ so anybody that votes for them, they’ve changed their name from, you know, Adolf Hitler and Goebbels, and I think—what was Hitler’s—Eva Braun, I think it was, is now Judge Markey, she’s on the Court of Appeals.”

Poměrně silná káva i pro největší zastánce svobody projevu… Vcelku pochopitelně bylo vůči panu Fiegerovi zahájeno kárné řízení. Kárný orgán shledal kárné předpisy v rozporu s Prvním dodatkem Ústavy USA (protože se komentář týkal již skončeného řízení a protože byl vysloven mimo soudní síň), ale Michigan Supreme Court nesouhlasil (poměrem hlasů 4:2) a nařídil udělit panu Fiegerovi napomenutí (Grievance Administrator v Fieger, 476 Mich. 231 (2006)). Disentující soudci namítali, že “Not only does the public’s right to be informed of the workings of the judiciary transcend the judiciary’s right to shield itself from even the basest of criticisms, but the judiciary, upon which is conferred unique powers, significant influence, and considerable insulation, must not be so shielded that the public is denied its right to temper this institution.“

Kauza se dostala k federálnímu soudu. U.S. District Court (Eastern District Of Michigan Southern Division) rozhodnutí Michigan Supreme Court zrušil pro rozpor s s Prvním dodatkem Ústavy USA; konkrétně shledal michiganské kárné předpisy (tak jak je aplikoval Michigan Supreme Court) „overbroad” a „vague” (Fieger, et al. v. Michigan Supreme Court, et al., _ F.Supp. 2d _ (E.D. Mich. Sept. 4, 2007)). Poslední citát je právě z tohoto rozhodnutí: „vague and overbroad courtesy provisions’ that enforce silence in the name of preserving the dignity of the bench, does not override an attorney’s right to speak her mind against public institutions, especially an elected judiciary, regardless of whether that speech is in good taste”.

SCOTUS bohužel writ zamítl, a tak leading cases zůstávají pořád Garrison v. Louisiana, 379 U.S. 64 (1964), New York Times v. Sullivan, 376 U.S. 254, 272-73 (1964), Landmark Communications, Inc. v. Virginia, 435 U.S. 829, 839 (U.S. 1978) a Gentile v. State Bar of Nevada, 501 U.S. 1030, 1054 (1991)

To by asi nikde jinde na světě neprošlo, nemyslíte?

Anonymní řekl(a)...

K dotazu Davida Kosaře:

Obdobné procesní námitky, které jsem po nejrůznějších mediálních útocích očekával, nebyly ve zveřejněném odvolání natvrdo uvedeny. Zejména za této situace již považuji za naprosto zbytečné jakkoli se v tomto směru blíže rozepisovat, neboť si stále myslím, že v našich podmínkách je to právě o té přiměřenosti a o respektování dosud neskončeného soudního řízení.

Připouštím ale, a to i na základě mnohých příspěvků, že mantinely publikovatelných vyjádření k věci mohou být extenzivněji nastaveny u lidí z teorie a restriktivněji u lidí z praxe.

V každém případě souhlasím s tím, že svým postem jste se (možná i nevědomě) strefil do dosud nepříliš diskutovaného problému zvaného "přípustný rozsah diskutovatelnosti neskončených procesů". Budiž Vám tato průkopnická činnost objektivně přičtena ke cti.

Matěj Šuster řekl(a)...

David Kosař:

Překlep jsem převzal z tohoto "background paperu" (str. 16); jsem se divil, proč google tento judikát de facto "nezná". Tím se to vysvětluje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Podle ČTK nepřipustil Krajský soud v Praze vedlejší intervenci "katarského prince" s odůvodněním, že o jeho intervenci nemají (hlavní) účastníci řízení zájem.

To je pro mě dosti nečekané rozhodnutí a mám za to, že v odvolacím přezkumu (eventuálně u Ústavního soudu) neobstojí.

Stručně řečeno, vedlejší intervenient vstupuje do řízení nikoli proto, aby v něm hájil práva žalobce nebo žalovaného, ale aby prosazoval svůj vlastní právní zájem na úspěchu strany, kterou podporuje. Z toho důvodu může soud v případě kolise mezi procesními úkony hlavního a vedlejšího účastníka rozhodnout ve prospěch kteréhokoli z nich (§ 93 odst. 3 i. f. OSŘ)): kdyby byl vedlejší účastník pouhým apendixem (alonží) účastníka hlavního, musela by jeho procesní vůle vždy ustupovat rozhodování hlavního účastníka.

Guy Peters řekl(a)...

Naopak rozhodl zcela správně. S vedlejší intervencí musí souhlasit ta strana, na jejíž podporu se činí; postavení vedlejšího intervenienta je vždy akcesorické.

Nelze zaměňovat hlavní a vedlejší intervenci.

*7* řekl(a)...

*7*

Nechci z toho dělat debatu brouků pytlíků, ale neuplatnil prvoinstanční soudce Cepl § 203?

"Vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí."

Jinak znovu: civilní řízení nenahradilo řízení trestní nebo kárné, nešlo o důkaz viny, ale o právo při určité míře nestandardnosti a podezřelého výkonu veřejné moci, vyjádřit, co si člověk myslí.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ne, to je právo na odvolání vedlejšího intervenienta, samotné přistoupení je možné i v odvolacím řízení (právě proto, že jsou ve hře intervenientova vlastní hmotná práva).

Ad PU:

Jste naprosto mimo, což seznáte pouhým nahlédnutím do OSŘ.

*7* řekl(a)...

*7*

Neznáme obsah podání p. Sání, ale soudce Cepl činí úkony spojené s odvoláním a současně hovoří o nesouhlasu účastníků, § 203 proto dává smysl.

Navíc připuštěním (tím obyčejným) by se ještě více znejasnila skutečnost, že řešíme kauzu svobody slova a nenarušujeme kompetenci trestních orgánů. Co se ve skutečnosti stalo, nemusí být a není v tomto sporu prokázáno (zda došlo ke korupci, naplnění TČ, kárné odpovědnosti, a proto i k relevanci právního zájmu p. Sání, nebo nedošlo). U zákulisních jednání by byl takový důkaz často i vyloučen.

Právě v tomto momentu vstoupila do hry povaha veřejného činitele a právo každého vyjádřit, co si myslí. Je pak odpovědností veřejného činitele, že se v takové situaci ocitl. Člověku na správném místě by se ostuda s arbitrárním jednáním ušitým pro prominenta nestala.

Na okraj, nedovedu si představit, jakým jiným prostředkem kromě vyhození Vesecké and her boys z okna nebo jejich nastolení jako volební téma (když premiér a vláda nejednají) by měla demokratická společnost disponovat, než nutností čelit veřejné kritice. To, že se ocitli v podezření korupčníků, je jejich problém. A je na nich s tím něco udělat.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ok, ale pohybujeme se na těsně vymezeném poli OSŘ a řešíme proto otázku, zda existuje takové (hmotné) právo "prince", které může být výsledkem řízení dotčeno.

Já takové právo spatřuji v tom, že bude-li v řízení prokázáno, že "justiční mafie" ovlivňovala postup OČTŘ v jeho prospěch, bude tím zasaženo do jeho osobnostních práv, protože nelze než dovodit, že tak nejspíše nebylo činěno kvůli jeho krásným černým očím, nýbrž za příslib určitých výhod, zřejmě hmotného charakteru. Výsledek sporu ve prospěch M. Benešové tak nepřímo obviní "prince" z úplatkářství, což není v demokratickém státě nijak bagatelní difamace.

O případném odvolání vedlejšího účastníka lze hovořit až poté, co bude pravomocně rozhodnuto o jeho přistoupení; do té doby takový úkon platně učinit nelze.

Guy Peters řekl(a)...

Princ nemá žádný přímý zájem na prokázání existence justiční mafie, neboť není členem justice. Jeho zájem je toliko odvozený, protože když by soud potvrdil, že mafie existuje, tak by se mohlo ukázat, že s ní má něco společného. Proto jeho zájem na tom sporu existuje a je akcesorický.

Na druhou stranu, nikdo mu přeci nebrání, aby Benešovou žaloval svým vlastním jménem. Na rozdíl od hlavního intervenienta nemůže právní postavení vedlejšího intervenienta výsledek původního sporu ovlivnit.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ve snaze odůvodnit neodůvodnitelné se IMHO pouštíte do nesmyslných konstrukcí.

Právní zájem vedlejšího intervenienta na výsledku sporu není akcesorický, ale autonomní: zamítnutím žaloby bude poškozen, protože tím bude nepřímo rekriminován, a to zcela nezávisle na tom, že tím budou dotčeni i žalobci, takto justiční mafiáni. Akcesorický právní zájem mají např. děti žalobců; ty by skutečně do řízení intervenovat nemohly.

Možnost žalovat s úspěchem Benešovou se nijak nepromítá do otázky, zda "princi" přísluší postavení vedlejšího účastníka. Civilní rozsudek sice zásadně působí pouze inter partes, ale může zasáhnout do práv třetích osob, a tyto třetí osoby mají proto – ústavně garantované – právo do řízení intervenovat.

*7* řekl(a)...

*7*

Marie Benešová nejednala jako OČTŘ. Její slova neměla moc kohokoli kriminalizovat. Ani tehdy, když se za ně nemusí omlouvat. Princ byl podezřelý z korupce před rozsudkem, je i po něm, jeho situace se nezměnila. Neexistuje osobnostní právo nebýt podezřelý z trestného činu.

*7*

Anonymní řekl(a)...

Pouze cituji z Beckova komentáře k o.s.ř.:

Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků (jedné ze stran).

Samozřejmým předpokladem vedlejšího účastenství je, že účastník souhlasí s tím, aby někdo na jeho straně vystupoval jako vedlejší účastník.

Anonymní řekl(a)...

Ohledně (ne)akcesority vedlejšího účastenství (a nepřípustnosti argumentu, že účastníci se vstupem nesouhlasí) - v tom souhlasím s Tomášem Pecinou.

Jaký je ale PRÁVNÍ ZÁJEM prince na výsledku řízení?? Bude jeho právní postavení, resp. budou jeho osobnostní práva, skutečně dotčena výrokem, že se MB musí/nemusí omlouvat žalobcům?

Podle mého názoru nelze takový právní zájem na výsledku řízení vyvozovat jen z toho, že se někdo cítí dotčen částí odůvodnění prvostupňového rozsudku.

OR

Tomáš Pecina řekl(a)...

Samozřejmým předpokladem vedlejšího účastenství je, že účastník souhlasí s tím, aby někdo na jeho straně vystupoval jako vedlejší účastník.

Ano, já vím, autoři komentáře se zjevně nezamysleli nad ustanovením § 93 odst. 3 i. f. OSŘ (toto tvrzení nebudu zobecňovat, v obavě, zda snad JP nečte i některý ze spoluautorů…).

Pro srovnání je zajímavá úprava § 17sq. CŘS, který vedlejší intervenci proti vůli strany připouštěl, avšak § 19 i. f. CŘS poněkud krypticky stanovil, že procesní úkony vedlejšího intervenienta jsou "potud právně účinné pro hlavní stranu, pokud neodporují jejím vlastním procesním úkonům". Jak může být procesní úkon účinný relativně, si ale nedokážu představit.

Ad právní zájem:

Za situace, kdy trestní řízení skončilo předáním do ciziny a poté zastavením, je obvinění z toho, že někdo jeho průběh v České republice ovlivňoval a o předání per fas et nefas usiloval, zatraceně intensivní difamací.

*7* řekl(a)...

*7*

Tak ať podá vlastní žalobu. Nemůže přeci rozšiřovat spor. Jak sám píšete, difamace jsou to nezávislé a první (soudem neschválená) neimplikuje druhou.

*7*

Anonymní řekl(a)...

"Tak ať podá vlastní žalobu."

Do takových úvah se raději nepouštějte. Dost dobře mne totiž nenapadá, proti komu by mohl uchazeč o vedlejší účastenství, který se cítí dotčen na svých osobnostních právech odůvodněním rozsudku, samostatnou žalobu vůbec podat. U MB i VJC by byl zcela zjevný nedostatek pasivní legitimace, stát by pak byl chráněn institutem zákonné licence vylučujícím (s výhradou naprostých excesů) neoprávněnost zásahu do osobnostních práv.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Může podat vlastní žalobu, může se ucházet o hlavní intervenci, ale také může intervenovat jako vedlejší účastník: volba prostředků je na něm.

Zde je určitou zvláštností, že vedlejší účastník může být dotčen zamítavým rozsudkem. Typičtější, minimálně u ochran osobnosti, je, že do řízení přistupují ti, kteří by byli dotčeni omluvou, nikoli jejím nepřiznáním (např. autor žalovaného článku přistupuje k žalovanému vydavateli).

S vedlejším účastenstvím jsem sám učinil jednu trpkou zkušenost, na níž mne těší snad jedině poznání, že ani v právu se nelze nic naučit jinak než chybami.

Guy Peters řekl(a)...

Mohl by třeba žalovat (ale nechytejte mne za slovo ohledně skutkových podrobností; berte to spíš jako ideální případ), že o něm Benešová tvrdí, že pomohl vytvořit justiční mafii. To by zcela jistě založilo samostatný nárok na odškodnění.

"zamítnutím žaloby bude poškozen, protože tím bude nepřímo rekriminován" Ano, proto je jeho nárok akcesorický. Zcela autonomní není, protože jeho nárok odvisí od existence mafie.

"Akcesorický právní zájem mají např. děti žalobců; ty by skutečně do řízení intervenovat nemohly." S takovou byste mohl tvrdit, že akcesorický zájem na vítězství Vesecké mám i já, protože nechci žít ve státě, o němž je možno tvrdit, že je ovládán justiční mafií.

Civilní rozsudek sice zásadně působí pouze inter partes, ale může zasáhnout do práv třetích osob, a tyto třetí osoby mají proto – ústavně garantované – právo do řízení intervenovat.
Každý rozsudek nepřímo dopadne na potomky stran.

*7* řekl(a)...

*7*

Pokud se cítí výrokem Marie Benešové dotčen na svých osobnostních právech, může ji žalovat. To je ale vše. Osobnostní práva Pavla Němce nebo Pavla Kučery, resp. svoboda slova Marie Benešové, ať už o nich soud rozhodne jakkoli, neovlivňují jeho právní postavení. Ve skutečnosti by do sporu vstoupil jako účastník a rozšířil by jej proti vůli stran (§ 92), hájil svá práva.

Jak chápu Ceplův rozsudek, u výroku MB se jedná o hodnotový soud, u něhož byla testována přijatelnost (část F) a zkoumána míra pravdivosti jeho faktického základu (část G). Pojmy nevhodná intervence, odborná šikana a zneužití delegace jsou právě tímto hodnotovým soudem, který byl zbaven expresivní složky, a jejich skutkové okolnosti pak faktickým základem.

Meritum rozsudku je takovéto: při informacích, které se psaly v novinách nebo o kterých se žalovaná jinak dozvěděla, měla právo říci, co si myslí. Trestní nebo kárná odpovědnost (o níž navíc nebylo rozhodnuto) je už věc jiná.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Obávám se, *7*, že principu vedlejší intervence nerozumíte.

Samozřejmě může "princ" podat vlastní žalobu a samozřejmě hájí vlastní práva (proč by jinak o intervenci usiloval?), ale smyslem této úpravy je, aby každý, koho se rozsudek (nebo obecněji výsledek sporu) přímo dotýká, mohl do řízení zasahovat, protože jinak by se jednalo "o něm bez něho".

Obecněji:

Jak jste si možná povšiml v usnesení ÚS, snažil jsem se (neúspěšně) prosadit zásadu, že soud by neměl přiznat takovou omluvu, která zjevně zasahuje do práv třetích osob, aniž by přiměl žalobce k rozšíření okruhu žalovaných na všechny tyto osoby. Konkrétně, pokud se Britské listy měly Martinu Mrnkovi omluvit a v omluvě mě zároveň označit za člověka, který svá difamační tvrzení nedoložil, měl jsem mít možnost v řízení jejich pravdivost prokázat (a k tomu jsem měl k disposici řadu důkazních prostředků), protože jinak je sama omluva difamační a soud aprobuje (dokonce přímo nařizuje) protiprávní jednání. Fakt, že "omluva" obsahovala toto obvinění explicite, je jen nahodilý, v běžném případě k difamaci postačí, že je uvedeno, kdo byl autorem předmětného článku/reportáže.

Přístup, který zvolily obecné soudy a který Ústavní soud schválil, je podávání nových žalob, v nichž se takto dotčené osoby budou v podstatě domáhat "omluvy za omluvu"; snadno může vzniknout situace, že rozsudky budou vzájemně rozporné (A se musí omluvit B, ale zároveň se musí omluvit C za to, že se B omluvil, což pak může být zvlášť veselé ve vykonávacím řízení).

To je podle mne chybné a celý spor by se měl koncentrovat do prvotního řízení. Difamaci formou soudem nařízené omluvy je velmi obtížné zhojit a pokládám za velmi nešťastné, jsou-li vedlejší účastníci odkazováni do samostatných řízení, za což, jak se zdá, spolu s M. Ryškou plédujete.

*7* řekl(a)...

*7*

Přinášíte otázku, která s tímto sporem nesouvisí. Jak je výrokem soudce Cepla, že se Marie Benešová s ohledem na svoji svobodu projevu nemusí žalobcům omlouvat, zasaženo právní postavení Katarského prince?

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Pokouším se naznačit, že omluva, ač směřovaná od A k B, může velmi snadno zasáhnout do práv dalších osob. Stejně tak může do těchto práv zasáhnout výrok soudu, že omluva není na místě.

V čem je dotčen "princův" právní zájem, jsem už jednou vysvětlil: jestliže v jeho prospěch intervenovali justiční mafiáni, vzniká otázka po motivu takového jednání, a ten je stěží připsatelný čemukoli jinému než korupci.

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Guy Peters řekl(a)...

Nicméně je třeba diagnostikovat, zda se princ domáhá hlavní či vedlejší intervence. Zatímco u sp. zn. II. ÚS 411/05 šlo podle mého názoru o hlavní intervenci; u prince jde o intervenci vedlejší.

*7* řekl(a)...

*7*

ad Tomáš Pecina

Domnívám se, že si podobně jako žalobci neuvědomujete povahu sporu: civilní proces nenahrazuje trestní nebo kárné řízení. A jelikož dosud nebylo v této oblasti ani konáno (skutky žalobců prošetřeny z hlediska kárné nebo trestní odpovědnosti), není ani interpretace § 135/2 co se týče rozsahu zkoumání faktických otázek a ochrany věci pravomocně rozhodnuté relevantní.

Předmětem sporu je výrok Marie Benešové. Argumentujete-li právním zájmem Katarského prince na výsledku jeho právní kvalifikace, ptám se, jakým konkrétně. Podívejme se na jednotlivé komponenty.

Tvrdíte, že Katarský princ byl zasažen rozsudkem, čili když přejmeme jeho framework (ochrana hodnotového soudu, smíšená povaha, test přijatelnosti, zkoumání faktického základu), jaký je právní zájem na výsledku sporu?

Co se týče skutkových zjištění (část G), neexistuje individuální právo, aby soud nezkoumal určité skutečnosti, které by mohly eventuelně iniciovat trestní řízení (v tomto případě zřejmě z podplácení). Stejně tak neexistuje právo nebýt podezřelý z účasti na trestném činu. Stanovisko, že skutečnosti, z nichž by se mohl eventuelně vyklubat trestný čin, preventivně náleží jedině OČTŘ, zjevně nezastáváte a ani jej zastávat nelze. Zároveň není předmětem zkoumání soudu jednání Katarského prince, proto ani nelze namítat zásadou, že by měla být slyšena druhá strana.

Neexistuje proto žádný PRÁVNÍ zájem na výsledku faktického zkoumání. Že může vést k obvinění z podplácení, jím je stěží.

Co se týče testu přijatelnosti hodnotového soudu MB (část F), zde je právní zájem Katarského prince na jeho výsledku také irelevantní. Jedná se o dvě nezávislé (potencionální) difamce, jedna neimplikuje druhou. Přijatelnost jedné neovlivní v možném dalším sporu druhou.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Tak si to představte v jiném, poněkud zjednodušeném kontextu:

Budete obviněn, např. z vraždy, to je jedno, ale státní zástupce vaše trestní stíhání zastaví. Kdosi další poté o státním zástupci řekne nebo napíše, že s vaším trestním stíháním manipuloval, a státní zástupce tuto osobu zažaluje o omluvu.

V tomto civilním řízení budete mít právní zájem na tom, žalobě bylo vyhověno, protože jinak je dán logický a zcela přímý závěr, že vaše trestní stíhání bylo zastaveno neoprávněně a trestného činu jste se ve skutečnosti dopustil, přestože máte v ruce pravomocné usnesení o zastavení. To je dostatečně silný právní zájem, aby odůvodnil vaši vedlejší intervenci, na kterou máte – na rozdíl od hlavní intervence – právo nezávisle na vůli stran sporu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zatímco u sp. zn. II. ÚS 411/05 šlo podle mého názoru o hlavní intervenci

Tam šlo o hlavní intervenci jen jako okrajový argument, jádrem sporu byla žaloba na obnovu v případě soudního smíru neoprávněně zasahujícího do práv třetí osoby (vedlejšího účastníka). Udělal jsem chybu, měl jsem se na jejich smír vykašlat a žalovat místo toho okamžitě o "omluvu za omluvu" Britské listy.

Guy Peters řekl(a)...

S tím by Vás asi soud vyhnal: Nelze nikomu přičítat k tíži, že plní pravomocné soudní rozhodnutí.

*7* řekl(a)...

*7*

ad Tomáš Pecina

Zjednodušení není třeba. Opakuji: neexistuje právo, aby soud nezkoumal skutečnosti, které by mohly vést k obnově procesu nebo trestnímu stíhání, když jsou současně předmětem civilního sporu.

*7*

Guy Peters řekl(a)...

To je dostatečně silný právní zájem, aby odůvodnil vaši vedlejší intervenci, na kterou máte – na rozdíl od hlavní intervence – právo nezávisle na vůli stran sporu.
Je to právě naopak. Hlavní intervence je neodvislá od vůle stran, protože je s oběma v rozporu. Typicky: Je spor o to, zda věc X patří osobě A nebo osobě B. Přijde však hlavní intervenient C, který tvrdí, že věc X patří jemu.

Naproti tomu vedlejší intervence je vždy na podporu strany. Typicky regressy, kdy pojišťovna podporuje poškozeného.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S tím by Vás asi soud vyhnal: Nelze nikomu přičítat k tíži, že plní pravomocné soudní rozhodnutí.

Tak jsem samozřejmě argumentoval rovněž, nicméně VS-P mi tento postup doporučil a ÚS mu to potvrdil.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PU:

Máte pravdu, zaměnil jsem hlavní intervenci (§ 91a OSŘ, resp. § 16 CŘS) od přistoupení ke sporu (§ 92 OSŘ).

Anonymní řekl(a)...

"Omluva za omluvu":

Z textu rozhodnutí ÚS, na které je Tomášem Pecinou vzhledem k jeho hořké zkušenosti poukazováno, jsem nějak nepostřehl, že by se ÚS k této možnosti jakkoli výslovně vyjádřil (že by ji dokonce "potvrdil").

Naopak jsem se dočetl, že "pokud se stěžovatel cítí dotčen na svých osobnostních právech schváleným smírem, je na něm, aby zvážil, jakým způsobem bude dále postupovat. K této otázce se ovšem Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti nemůže vyjadřovat."

IMHO nelze ve věci postupovat způsobem žádným, neboť plní-li někdo povinnost uloženou mu soudem schváleným (sic!) soudním smírem, je to výkon povinnosti vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, jak správně naznačil Petr Urban.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Může mne tedy zlomyslně těšit, že M. Ryška by ve sporu neuspěl přesně stejně, jako jsem neuspěl já. K hlubšímu studiu problematiky lze použít text ústavní stížnosti. Věcně pouze doplňuji, že k prokázání Mrnkovy korupce (za niž ho tehdy, v dobách televisně-předrevolučních, vyhodili z České televise) jsem měl k disposici baterii svědků.

Podat žalobu na ochranu osobnosti za této situace mi doporučil jak MS-P, tak VS-P, já jsem tvrdil, že nemohu chtít omluvu za splnění vykonatelného soudního smíru.

Anonymní řekl(a)...

Zlomyslné těšení musím zkazit, není vůbec případné. Ve sporu bych neúspěch neměl, a to z prostého důvodu. Obdobný návrh bych totiž s ohledem na jeho zjevnou bezúspěšnost vůbec nepodal. To je snad jasně patrné z toho, co jsem uvedl dříve.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Co byste tedy dělal? Nechal o sobě viset difamační omluvu, když byste měl velmi solidní důkazy o tom, že váš článek odpovídal skutečnosti?

Anonymní řekl(a)...

Při aktuálním konstantním výkladu institutu vedlejšího účastenství a při vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv v rámci plnění povinnosti dle soudem schváleného smíru (na čemž se s Vaším vlastním názorem shodnu a nechápu, jak mohl toto někdo radit) bych se asi musel smířit s tím, že obě tyto cesty jsou mi zavřené. Tuto zkušenost bych pak podobně jako Vy hodnotil s pocity jisté trpkosti.

Rozhodně bych se ale neobracel "na ongudsmena", "na mimozemský soud" či "do Štramberku", jak jsou tito ochránci lidských práv v podáních nespokojených účastníků někdy označováni :o)

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
*7* řekl(a)...

*7*

Držme se merita sporu. :o) Myslím, že vývoj této debaty ukázal, proč je mimo majetkové spory důvodné v pochybnostech soudu dát na souhlas strany s pobočníkem.

Nebezpečí, že by se do sporu nastěhoval každý, kdo se může cítit uražen výsledkem, existuje. Krom toho být v situaci podezřelého korupčníka, asi bych chtěl být od možného komplice co nejdál. A ne že se mi vnutí po můj bok. Opírat se o nepřímou kriminalizaci je příliš neuchopitelné a popírá charakter civilní pře.

U kauzy B.L. v M.M. řešíme věc procesního práva. Jednota zájmu strany a pobočníka je dána pouze výsledkem sporu, jinak mohou být zájmy opačné (nejvýrazněji věřitel - dlužník). Při kolizi má soudce diskreci rozhodnout o přípustnosti.

Pobočník sice nemůže zabránit smíru, ale pokud se schyluje k jeho možné protizákonnosti, nevidím důvod, proč jej za účelem modifikace textu nevyslyšet. Soudce má povinnost ošetřit jeho zákonnost. Ta věta se mohla z textu omluvy vyndat.

Ale pokud se chtějí strany přestat soudit, držet je proti jejich vůli v jednací síni, aby poslouchaly jeho důkazy, vedlejší účastník nemůže. Tím spíše, že jim neplatí advokáty. :o)

Nakonec si myslím, že je možné obě strany zažalovat, i když vykonaly, na čem se před soudcem usmířily. Zde je autorita státu kryta jen účelem, že se nebudou dál hádat a zalobě bylo učiněno zadost. Pravomocnost je pouze relativní, ne absolutní vůši třetím osobám.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Upřímný defétismus…

Vidíte, já bych naopak, s dnešními znalostmi a zkušenostmi, zažaloval oba účastníky smíru na ochranu osobnosti, a pokud bych neuspěl, zažaloval bych Českou republiku o náhradu nákladů řízení a o peněžitou satisfakci. Případné zamítnutí takové žaloby by pak mohlo dojít sluchu i ve "Štramberku".

Anonymní řekl(a)...

Spíše než o defétismu bych hovořil o reálném zhodnocení situace a o bilanci jistých nákladů (čas, peníze, nervy) a nejistých výnosů (s velkým otazníkem se rýsující satisfakce po mnoha a mnoha a mnoha letech, kdy již bude stále méně a méně a méně efektivní). Ale samozřejmě platí, že každý svého štěstí strůjce. To i "ve Štramberku".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Opírat se o nepřímou kriminalizaci je příliš neuchopitelné a popírá charakter civilní pře.

Váš ústavněprávní pohled je mi obvykle blízký, nicméně zde je zřejmé, že se střetávají dva principy, mezi nimiž nevolíte správně: 1. disposiční zásada ovládající civilní proces; a 2. zákaz denegationis iustitiae, který nedovoluje jednat o ničích právech bez jeho účasti.

Soud je na úrovni procesních předpisů vázán principem 1, avšak jakmile se ukáže, že by tím byl porušen princip 2, musí volit ústavně konformní řešení, konkrétně např. vyzvat žalobce, aby rozšířil okruh žalovaných, protože jinak žalobu nelze projednat z důvodu nedostatku podmínky řízení (není žalován, kdo žalován být musí, tzn. petitu by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by žalobce unesl důkazní břemeno).

Vůbec už nelze přiznat legitimitu zájmu žalobce nebýt v řízení podporován někým, koho si tam nepřeje.

Pokud už existuje pravomocný rozsudek, který do práv třetí osoby zasahuje, je nutné dát této osobě možnost, jak svá práva hájit. Jako ne-účastník (popř. ne-hlavní účastník) původního řízení nemá k disposici procesní opravné prostředky – a bylo mou chybou, že jsem si to neuvědomil včas – ale může žalovat obě strany a v případě úspěchu nový rozsudek učiní původní rozsudek materiálně nevykonatelným, na stejném principu, na jakém nahrazuje novější rozsudek na určení vlastnictví rozsudek starší.

*7* řekl(a)...

*7*

Britské listy už nechme. :o)

Ochrana před nepřímou kriminalizací není právním zájmem z hlediska přibrání pobočníka do sporu. Následují důvody proč, i když zčásti probrané.

Z hlediska skutkového by mu svědčila pouze zásada "Nechť je slyšena i druhá strana". Ta by se mohla uplatnit v případě, že by se soud meritorně zabýval jeho jednáním. To se ale nestalo. K zákulisním schůzkám a podezřelým praktikám Pavla Němce a Pavla Kučery zase nemá co říci, pokuď nechce potopit stranu, na jejíž pomoc se hlásí. :o)

Z hlediska testování přijatelnosti hodnotového soudu, je jeho právní postavení na právním postavení žalobců nezávislé. Výsledek sporu bude dán poměřením osobnostních práv žalobců a svobody projevu žalované (část F) a skutečnost, že se Marie Benešová nemusí omlouvat, neimplikuje závěr, že by se v případě výroků věnovaných Katarskému princi postupovalo podle právních závěrů Ceplova rozsudku. Právní zájem proto opět není dán.

Domnívá-li se Katarský princ, že je zasahováno do jeho osobnostních práv, nechť zažaluje novináře, Marii Benešovou, kohokoli, kdo naznačuje, že spáchal trestný čin podplácení, a on si myslí, že je nevinný a že k vytváření takového veřejného obrazu neexistují důvody. Ale ať se nevlamuje do sporu, k němuž buď nemá co říci nebo se jej meritorně netýká.

V rámci úvahy v části F by se mohl uplatnit ohled na třetí osoby, i když povaha žalobců by upřednostňovala širší prostor pro svobodu projevu. Takové výjimky si dovedu představit v případech ochrany soukromí. V tomto sporu jsou však ohledy na transparentnost veřejné moci převládající a jiný vyvažující prvek není dán.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vidím to tak, že se neshodneme, protože já dotčený právní zájem v odůvodnění rozsudku, kterým se konstatuje, že někdo manipuloval mým trestním řízením v můj prospěch, nota bene jde-li o závažný a vazebně stíhaný trestný čin, spatřuji.

Právní posouzení civilní věci je přitom irelevantní, jde pouze o skutková zjištění, veřejně presentovaná a mediálně široce (až abnormálně široce) traktovaná.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Napadl mne pěkný příklad, dokládající, proč nelze podmiňovat vedlejší intervenci souhlasem hlavního účastníka:

Banka poskytne dlužníkovi úvěr a uzavře s ním zároveň zástavní smlouvu k nemovitosti. Dlužník není schopen splácet a aby se vyhnul ztrátě nemovitosti, nechá prostřednictvím nastrčené osoby podat žalobu na určení vlastnictví, např. z důvodu vydržení dříve v minulosti, neplatnosti nabývacího titulu apod., pokud možno tak, aby se vyhnul obvinění z úvěrového podvodu.

V tomto řízení bude banka vystupovat jako vedlejší účastník, a to patrně proti vůli obou stran, a bude v něm činit za žalovaného důkazní návrhy, které mu budou krajně nepříjemné. Kdybychom připustili Ceplovu úvahu, že tato vedlejší intervence není možná, zbyly by bance oči pro pláč, protože dlužník by o nemovitost přišel a zástavní smlouva by musela být prohlášena za neplatnou podle zásady nemo plus iuris&helliop;

*7* řekl(a)...

*7*

(pokud se opakuji, tak se omlouvám, trochu si připadám, jako když si jedna instance přehazuje s druhou stejný spis :o)

ad "právní zájem" - pokud uznáváte, že by se dotýkal pouze skutkových zjištění, musíte současně uznat, že není dán:

Jelikož se nezkoumá (neklade do faktického základu hodnotového soudu MB) jednání Katarského prince, ale jen Němce a Kučery, nebude vynesen rozsudek bez jeho možnosti se k věci vyjádřit. To by byl Z HLEDISKA ZKOUMÁNÍ FAKTŮ jediný PRÁVNÍ zájem na výsledku sporu.

Jednání Katarského prince pak buď není relevantní, a proto nemůže mít PRÁVNÍ zájem na výsledku sporu, nebo je relevantní, ale jakmile by to soudce uznal, musel by logicky nutně poslat žalobce s nepořízenou domů. Třetí možnost není dána. Nemůže být do věci zapojen, aniž by neodevzdal vítěztví straně žalované.

Kromě toho, cokoli by řekl, se stejně nachází za hranicí, které se drží civilní soudce ve sporu s posílenou ochranou svobody slova. Týká se skutkového stavu, ne základu pro hodnotový soud. Neřešíme trestní odpovědnost, měříme svobodu slova MB. Jak to hezky vyjádřil Jan Kraus, zda si vyrvat jazyk, nebo říci otevřeně, co si myslí.

Máte pravdu, že podmínkou přistoupení není souhlas strany, ale právní zájem. To ale neznamená, že jej v případě jeho nedostatku nelze nahradit právě souhlasem strany. V tomto světle dává Ceplovo odmítnutí smysl.

*7*

Guy Peters řekl(a)...

Ta banka je typický hlavní intervenient.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad *7*:

Jsem smířen s tím, že se neshodneme, a z posledního vašeho textu mi nezasvitla ani jiskérka naděje v opačném smyslu.

Ad PU:

Nesmysl: to by si banka musela činit nárok na vlastnictví, má-li zástavní právo, které by bylo určitým výsledkem sporu znehodnoceno, může se ucházet pouze o vedlejší účastenství.

Guy Peters řekl(a)...

Proč? Činí si nárok na věcné právo k věci cizí, o němž obě zbylé strany tvrdí, že neexistuje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Proč? Činí si nárok na věcné právo k věci cizí, o němž obě zbylé strany tvrdí, že neexistuje.

To explicite netvrdí ani jedna ze stran sporu, jenž je ostatně veden o jiné věcné právo: o vlastnictví.

*7* řekl(a)...

*7*

A případ Katarského prince je obdobný. Pokud jste skutečně uznal (už o tom pochybuji), že právní kvalifikace hodnotového výroku MB je irelevantní, tak zbývá faktické zkoumání ("co je pravda?") a zde osobnostní právo existuje jen v mezích "nechť je slyšena i druhá strana". Mimo tento princip neexistuje osobnostní právo na to, aby se soudce nezabýval určitými skutečnostmi, které pokud by se jich ujaly OČTŘ, by mohly vést k trestnímu stíhání. Leda byste argumentoval právem na soukromí, ale takové důvody bych si rád přečetl.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad *7*:

Spor je veden o tvrzeně difamační výroky M. Benešové, nicméně soud jako o otázce předběžné musel rozhodnout o tom, zda bylo manipulováno trestním řízení vedlejšího účastníka, což je skutkové zjištění, které se právního zájmu vedlejšího účastíka dotýká.

Guy Peters řekl(a)...

Tvrdí to implicite.

*7* řekl(a)...

*7*

Jelikož výsledek sporu nemá přímé trestněprávní důsledky na jeho případ (1) a současně tvrzení, že s jeho případem bylo manipulováno (hodnotový soud MB), neimplikuje, že s kauzou manipuloval právě on (2), a jelikož se současně neposuzuje jednání, do něhož by byl prokazatelně zapojen (3), a konečně jelikož neexistuje osobnostní právo chránící před zjištěním trestně relevantních skutečností (4), tak nemá právní zájem, i kdybyste se svým pojetím osobnostních práv praskl. Howgh. ;-)

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad PU:

Vyplývá to implicite z procesních tvrzení žalobce, kdyby totéž začal tvrdit žalovaný, usvědčil by se z úvěrového podvodu (musí se tvářit, jako že je žalobou překvapen, to je podstata toho triku).

Hlavním intervenientem by mohl být toliko ten, kdo by tvrdil, že je vlastníkem, neboť vlastnictví (a právě jen vlastnictví) je předmětem sporu.

Ad *7*:

Tvrzení, že případem bylo manipulováno v jeho prospěch, se dotýká jeho legitimního zájmu, neboť taková manipulace jej inkriminuje, i kdybyste se i se všemi hlavními účastníky a celou soudní stolicí stavěl na hlavu.

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
*7* řekl(a)...

*7*

Ještě že je léto. Kdyby byla zima, držet tak dlouho soudní vrata a mezi škvírou vysvětlovat s lucernou v ruce a noční čepicí na hlavě, proč Vás nepustím dovnitř, tak bych na místě soudce dostal rýmu. Možná na té justiční stráži, odhánějící preventivně pobudy, něco je. :o)

Jeho zájem může být dotčen, právní ale ne. Právě proto, že prokazatelně není zapojen do skutečností, na něž dopadla slova MB, tak nemůže mít právní zájem na výsledku jejich právní kvalifikace. Jednak s tím nesouhlasí sama autorka, jednak přímo dotčení. To máte dva autentické výklady slov MB, čili nikdo mu jeho nezapojení nerozporuje.

Pokud by soudce za takových okolností právní zájem přesto připustil, dalo by se z toho vyvodit, že je do případu zapojen. Ale to soudce nemůže jen tak, bez skutkového základu (např. schůzky KP a Němce nebo Kučery o půlnoci pod mostem či za jiných nestandardních okolností) stvrdit. A KP s žádným takovým důkazem asi nepřišel. Nestandardní skutečnosti, které kritizuje MB, se jej proto netýkají.

A jelikož civilní soudce nepřezkoumával věcnou správnost jeho předání, nýbrž se dotkl pouze okolností, které mu předcházely (rozdíl, jehož pochopení minulo žalobu), tak ani nemůžete argumentovat jediným právním zájmem, který Vám zbyl: nikdo na pravomocné rozhodnutí, které má doma za rámečkem, zatím nešahá. A pokud zákon jeho přezkoumání umožní, nemá osobnostní právo mu v tom bránit. Dobrou noc! :o)

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vaše argumentace je krystalicky průzračná a authenticky, intrinsicky a imanentně chybná: právní zájem je dán difamačním charakterem mnou shora specifikovaného skutkového zjištění. Nic víc, nic méně.

Anonymní řekl(a)...

Souhlas s *7*

I podle mého názoru musí existovat právní zájem na výsledku sporu, tedy přímo na předmětu sporu (vyplývajícím z žalobního návrhu). Intervenient zde musí prokázat PRÁVNÍ zájem na tom, aby výrok rozsudku zněl/nezněl, že MB je povinna zaslat omluvu určitého znění. Pokud se navrhovaný text omluvy nijak intervenienta nedotýká, není dán jeho PRÁVNÍ zájem na výsledku sporu. Rozšiřující výklad zastávaný Tomášem Pecinou, tedy že intervenientem může být v podstatě kdokoliv, koho se řízení nepřímo dotýká (např. tím, že z některého skutkového zjištění soudu by mohl někdo něco dovozovat) by IMHO vedl k zcela absurdním důsledkům a intervenovat by mohla půlka republiky.

Z výše uvedeného vyplývá podle mého i rozdíl mezi případem zmiňovaným Tomášem Pecinou (týkajícím se jeho osoby) a tímto případem. Zatímco jméno TP bylo zmíněno přímo v textu omluvy, která byla předmětem řízení (a TP měl tedy přímý PRÁVNÍ zájem na výsledku sporu), zde jméno katarského prince v textu navrhované omluvy zmiňováno není a případ jeho osoby vůbec není předmětem sporu. To, že se o jeho případu mluví v odůvodnění či v návrzích stran, to je jiná pohádka.

OR

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad OR:

A kdyby tam moje jméno uvedeno nebylo, a přesto se jednalo o mnou publikovaný článek?

*7* řekl(a)...

*7*

"právní zájem je dán difamačním charakterem mnou shora specifikovaného skutkového zjištění."

Ne to je Vaše spekulace. Skutková zjištění nemohou mít difamující charakter, pokud do nich KP není prokazatelně nějak zapojen. MB jej nezmínila, žalobci jej do napadených skutečností odmítli přibrat. Pokud by soud právní zájem uznal "jen tak", implicite by vzhledem k okolnostem, zamítl žalobu. Dokud toto nepochopíte, nedostanete se dále a z tautologie "právní zájem je dán difamačním charakterem skutkového zjištění" se již nevyklubete. Tečka.

Případ B.L. je odlišný. Není podstatné, že Vás jmenovali, podstatný je článek, který účastníci smíru označili za nepravdivý. V tomto případě však není problém, že jste nebyl uznán pobočníkem (neboť byl), ale že jste nepodal na účastníky smíru žalobu.

*7*

Anonymní řekl(a)...

TP:

Můj osobní názor je, že i v takovém případě by mohl existovat právní zájem na výsledku řízení, protože omluva, která je předmětem řízení, by se autora takového článku (jeho osobnosti) přímo dotýkala.

Omluva ve znění (zjednodušeně) "Vážený pane Němče, omlouvám se Vám za to, že jsem Vás nepravdivě označila za člana zákulisní justiční mafie." (nebo zamítnutí takové omluvy) se katarského prince nijak přímo nedotýká.

OR

Jakub Moc řekl(a)...

V tomto případě však není problém, že jste nebyl uznán pobočníkem (neboť byl), ale že jste nepodal na účastníky smíru žalobu.

Hmmm... a jak si konkrétně představujete výsledek žaloby týkající se plnění povinnosti uložené soudem schváleným smírem (s účinky pravomocného rozsudku) třetí straně?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Skutkové zjištění, je-li nepravdivé, může být difamační (byť pro naplnění litery zákona musí být ještě někým "tvrzeno"). Dojde-li soud k závěru, že jste znásilnil vlastní babičku, a napíše to do odůvodnění rozsudku, není to podle vás, *7*, důvodem k intervenci do řízení?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad OR:

Výborně. Takže je-li autor článku omluvou pouze nepřímo dotčen na svých právech (je nepřímo označen za lháře), a přesto smí intervenovat, oč jinak je na tom "princ", který je dotčen stejným způsobem (je nepřímo označen za člověka, který úplatkem nebo jinak nechal ovlivnit OČTŘ)?

Anonymní řekl(a)...

TP:

To je trochu demagogie, ne? :-)

Zatímco autor článku má právní zájem na (ne)existenci a konkrétním znění omluvy (byť není přímo jmenován, jeho reputace novináře je ale ohrožena), "princ" takový zájem na znění omluvy, která je předmětem řízení, prostě nemá... Z toho, že soud rozhodne, že se MB (ne)musí omluvit za to, že někoho označila za mafiána, nelze vyvozovat ohrožení osobnostních práv "prince".

Já nevím - připadá mi to vcelku jasné.

OR

*7* řekl(a)...

*7*

Je to jasné. :o) Kromě toho skutkové zjištění v odůvodnění se jej prokazatelně netýká, čili jasné nadvakrát. Já už v tomto TP opouštím, logicky si to musí rozebrat sám.

ad pravomocnost schváleného smíru:

Jelikož soud pravdivost meritorně nepřezkoumával (neboť strany se usmířily) a mezi účastníky smíru současně nebyl autor článku (TP) a soud mu právo přímého napadení smíru neuznal, zná někdo jiné řešení souladné se zákazem odepření spravedlnosti? Pravomocnost je vynutitelná vůči stranám smíru, ne vůči třetí straně s nezávislým právním titulem. I kdyby se jednalo o případ vlastnictví, také by se podala určovací žaloba. A zde máte dokonce meritorní zkoumání.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Demagogie snad, ale inteligentní.