11 května 2008

O dědovi Ministerstvu, babičce Justici a pračce ElectroJustici

Děda Jan byl kulak. Nebyl to žádný Křižík, ale jakmile se objevilo cokoli, co mohlo usnadnit nebo zpříjemnit život na statku, koupil to. Jako první ve vesnici měla tak naše babička Aurélie třeba automatickou pračku. Ženské si ji tehdy dobíraly, že je to vyhazování peněz a že asi sama neumí pořádně vyprat v ruce. Babičce sice nebyly ty posměšky úplně putna, ale při šesti dětech nebylo příliš co řešit. V tomto postu se pokusím přiblížit svůj pohled na to, jak by mohl děda Ministerstvo pořídit babičce Justici novou automatickou pračku, aby jí trochu odlehčil každodenní dřinu, jak to udělat, aby pračka nezabila ji ani žádné její dítě a jak se případně postarat o to, aby se tomu ostatní ženské ze sousedství nesmály.

Právo je možné chápat nejen jako „intelektuální výzvu, kontext, zábavu, umění, poslání, život…“ ale též mnohem banálněji i jako informační strukturu. Právník pak není ničím jiným než zpracovatelem informací (skutkových, právních) a ke své práci tedy kromě informací a vlastních schopností nic dalšího nepotřebuje. Nejen filozofové ale i právníci si tedy mohou říkat „omnia mea mecum porto“ či po česku „zavřu hubu a mám sbaleno.“ Jestliže jsou k dispozici kvalitní a vyzkoušené technologie, které nám usnadní práci s informacemi, byla by hloupost jich v naší profesi nevyužít.

S hloupostí se však při zavádění informačních technologií do práva setkáváme ve dvou rozdílných směrech. První je už naznačená hloupost odmítačů, kteří kvůli vlastní neschopnosti nebo nechuti učit se čemukoli novému razí heslo, že každá změna je k horšímu. Druhý typ hlouposti je pak nekritická hloupost technofilská, která vede k tomu, že se na grunt kromě pračky pořídí ještě atomové hodiny, whirpool pro prasata, solárium pro krávu a tuna dynamitu na krtky. Nechci se tady však rozepisovat o teoretických důvodech nebo snad výhodách a nevýhodách elektronizace justice. Spíš bych se rád, mimo jiné i na výzvu z diskuse pod mým předchozím postem, stručně zaměřil na některé konkrétní otázky, které v souvislosti s elektronizací justice u nás vidím jako klíčové. Je toho moc, tak si dovolím jen nahodit některé myšlenky do krátkých odstavců. Pokusím se přitom být tak kritický, jak mi loajalita k dědovi a babičce dovolí.

Jako majstrštyk e-justice se u nás prezentuje elektronické podání – těžko ale přesvědčíme o výhodách elektronické podatelny předsedu soudu, který kvůli tomuto institutu musí vyčlenit, instruovat (a kontrolovat) extra pracovní sílu, která přijme podání v elektronické formě, vytiskne jej a založí jej do spisu. To je něco podobného, jako kdyby děda koupil pračku, postavil ji na dvůr a s velkou pompou oznámil členům rodiny, aby do ní házeli špinavé prádlo. Co by na to asi pak řekla babička, která by musela vždycky uhánět na dvůr, vybrat prádlo z pračky, to pak odnést do necek a v rukách ho vyprat (o sousedkách řvoucích za plotem smíchy nemluvě).

Problém v tomto případě tkví v tom, že ústředním a nejdůležitějším momentem elektronizace jsou její koncepce a základní strategie. Z hlediska oblíbenosti dědy ostatními členy rodiny je ale samozřejmě jednodušší koupit novou pračku než za polovinu rodinných úspor jen na půl roku rozkopat zahradu a barák kvůli přivedení elektřiny. Stejně tak není ani sám strategický plán e-justice nijak atraktivní pro veřejnost – prostě proto, že to dlouho trvá, je to drahé a není to vidět. V této situaci jistě pomůže, když děda vysvětlí babičce, že to do budoucna přinese užitek celé rodině – tohle babička jistě pochopí. Zásadní rozdíl mezi pračkou a e-justicí je však v tom, že rodina jednak nemá deset milionu členů a také v tom, že děda je děda a rodina si ho každé čtyři roky nevolí.

Netvrdím, že je třeba pompézně budovat obrovskou strategii a pak naráz zavádět totální elektronickou justici, jakou mají v Singapuru. Je samozřejmě možné budovat celý systém po částech a ty i náležitě prodávat veřejnosti. Všechny dílčí aktivity ale musí mít jednotný základ, tj. společnou strategii a koncepci. Jestliže pak někde není momentální návaznost na další prvky systému, lze s tím spojené těžkosti nebo náklady veřejně i dovnitř jednoduše vysvětlit poukazem na to, že systém je teprve budován. Pokud ale chybí koncepce a strategie, není na co poukazovat.


Ve výše uvedeném smyslu je třeba zdůraznit, že centrálním institutem justice z informační perspektivy není podání, rozhodnutí nebo lhůta, ale spis. Jakákoli koncepce elektronické justice tedy musí být nutně postavena na jednotícím základě elektronického spisu a jeho zabezpečení. Jednotlivé aplikace, ať už budou zajišťovat příjem podání, digitalizaci důkazů, hlídání lhůt, komunikaci se stranami, pohyb spisu uvnitř justice nebo třeba archivaci, jsou tedy ke spisu vždy subsidiární. Tuto otázku může samozřejmě jinak chápat informatik a jinak právník – opět si ale troufnu celou věc poněkud zjednodušit konstatováním, že elektronizace se musí odehrávat v režii právníků, nikoli informatiků (informatik je totiž dobrý sluha ale špatný pán). Technická řešení musejí být z pohledu práva nekompromisní a jakékoli diskuse o posunu procesních institutů kvůli technickým limitům tedy považuji za nepřípustné.

S tím souvisí i otázka existence technologií, které dokážou se značnou rezervou pokrýt většinu justičních procesů. Ze zkušenosti mohu prohlásit, že jsem v justiční agendě u nás ani v zahraničí doposud neobjevil prvek (institut, operaci apod.), který by nebylo možné v minimálně stejné kvalitě realizovat prostřednictvím informačních technologií. Jestliže to místy vypadá, že technologie mohou omezit justiční procesy, je tedy dle mého názoru na vině neschopnost jednotlivců a/nebo nedostatek financí. Ať už se vyskytne jedno nebo druhé, je pak lépe raději počkat, až se situace zlepší.

Dalším podstatným momentem je oddělení dodavatelů technologií od výsledných produktů. Jednotlivé justiční aplikace prostě musejí být podle mého názoru po stránce technické i právní (především autorskoprávní) pod výlučnou kontrolou státu. Zjednodušeně řečeno tedy nelze dopustit, aby stát či justice technologicky záviseli na dodavateli příslušného systému (ať už se jedná o samotnou technologii nebo třeba datové formáty). Toho lze docílit buďto úplným otevřením proprietální technologie ve prospěch státu nebo lépe použitím technologicky neutrálních řešení.

Přinejmenším stejně ožehavou otázkou e-justice je rozdělení technických kompetencí mezi orgány výkonné a soudní moci. Při absenci centrálního samosprávného justičního orgánu je tedy třeba řešit otázku technických kompetencí k systému včetně jeho ochrany. Ani zde však nemusíme sahat ke kompromisům, neboť systém přístupových práv může být nastaven stejně, jako je gesce nad jednotlivými agendami a transakcemi upravena tradičně.

Tento post zakončím poněkud provokativním konstatováním, že v současné době provozované partikulární systémy elektronické justice u nás (a je jich požehnaně – od rejstříků přes administrativní systémy po aplikace zajišťující komunikaci se stranami a veřejností) trpí podstatnou měrou neduhy uvedenými výše, tj. nekoncepčností, izolovaností, kompromisností, technologickou závislostí a problematickou gescí. Náprava této situace podle mého názoru vede jedině přes vytvoření strategické koncepce a následnou adaptaci již používaných systémů na jednotící osu elektronického spisu. Budeme-li nyní, ať už z čirého nadšení nebo v honbě za slávou (další důvody idealisticky považuji za nemožné), jen živelně produkovat další a další justiční aplikace, dostaneme ve výsledku grunt, kde bude automatická pračka na dvoře, kráva v soláriu, prase ve whirpoolu a pod zemí tuna dynamitu (to všechno bez elektrické přípojky).

19 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jen abychom plnou elektronizací soudnictví (ve světě plném hackerů - zvláště byl-li by systém postaven na "domácí výrobě" některého z ministerstev) nezavedli tu elektrickou přípojku nejdříve do toho podzemí, ke krtkům... :)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Elektronický spis zjednoduší práci účastníkům a jejich advokátům, soudům v podstatě ne, proto si od jeho zavedení neslibuji – na rozdíl od oficiální pospíšilovské linie – urychlení řízení.

Největší prodlevy nyní vznikají: 1. mezi úkony, kdy spis leží ve skutečné nebo fiktivní frontě; a 2. při čekání na vyhotovení a vypravení rozhodnutí. To se elektronisací spisu nezmění, odpadne pouze několik málo dnů nutných na cestu spisu mezi soudy. První druh prodlev by mohlo eliminovat ministerstvo, kdyby z důvodu pomalosti rozhodování podávalo řádově víc kárných žalob, k odstranění druhého by stačilo změnit procesní předpisy, které dávají soudům na vypravení rozhodnutí nesmyslně dlouhé – typicky měsíční – lhůty.

Podobně jako u elektronického spisu je tomu u elektronického podpisu. Používám ho od r. 2002 a úspora práce i peněz je značná.

Guy Peters řekl(a)...

Mno. Z celého článku jsem si vzal jednu větu: Justiční informační systém musí být koncepční. To mi přijde trochu málo.

Anonymní řekl(a)...

elektronizace se musí odehrávat v režii právníků, nikoli informatiků - tím myslí autor konkretně co? Může alespon specifikovat ktere pravniky tu konkretne myslí?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Už roky si ze svého přítele Petra Urbana utahuji, jak by to asi vypadalo, kdyby tu nebo onu věc navrhovali místo inženýrů právníci.

S elektronisací justice to nebude jiné: právníci jsou sice schopni určité úrovně abstrakce, ale ta zdaleka nesahá tak daleko, aby jim poskytla schopnost algorithmisace.

Proto bude bezpečnější ponechat právníky v domnění, že systém navrhují oni, a dát ho vytvořit informatikům.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl


"těžko ale přesvědčíme o výhodách elektronické podatelny předsedu soudu, který kvůli tomuto institutu musí vyčlenit, instruovat extra pracovní sílu"

- ano. Ne všechny změny jsou organizační výhodou pro soud; elektronické podání se projeví v celkové délce řízení. Jak, netřeba vysvětlovat.

"...která přijme podání v elektronické formě, vytiskne jej a založí jej do spisu...."

- následný posměch není na místě; jde prostě o to, že účastníci nemají povinnost přijímat elektronická podání a nelze to po nich požadovat všeobecně (uvažuje se o právnických osobách). Dokud budou v systému "neelektroničtí" účastníci, bude spis částečně papírový.

"není ani sám strategický plán e-justice nijak atraktivní pro veřejnost"

– pak je ovšem otázka, proč o tom veřejnost tak často hovoří. Zřejmě zase tak úplně nezajímavé to není.

"Je samozřejmě možné budovat celý systém po částech a ty i náležitě prodávat veřejnosti."

- dokonce to za naší situace není možné provést jinak; a navíc něco už je hotové či rozdělané.

"centrálním institutem justice z informační perspektivy není podání, rozhodnutí nebo lhůta, ale spis."

- pokud vím, tak tuto skutečnost respektují všichni. Základ spisu již existuje - je jím totiž rejstřík, což je vlastně databáze. O podání se mluví proto, že se právě řeší.
Post se tedy v tomto dobývá do již otevřených dveří.

"elektronizace se musí odehrávat v režii právníků, nikoli informatiků"

- i tohle se děje; soudy řídí právníci a ministr spravedlnosti je rovněž právník a ne informatik.

"Jednotlivé justiční aplikace prostě musejí být podle mého názoru po stránce technické i právní (především autorskoprávní) pod výlučnou kontrolou státu."

- jsou. Jediný problém je dán tím, že jsou na scéíně dva odlišné databázové systémy - pro okresní soudy a pro odvolačky. S tím teď už ani nic nenaděláme.

Ad Tomáš Pecina:
"Největší prodlevy nyní vznikají:
1. mezi úkony, kdy spis leží ve skutečné nebo fiktivní frontě;
a 2. při čekání na vyhotovení a vypravení rozhodnutí."

- to jste vzal hodně zkrátka. Navíc to není pravda. Vyhotovení a vypravení rozsudku je zřejmě jistá umanutost zdejšího blogu; ale dovoluji si poukázat na to, že lhůta 30 dnů, daná zákonem, se skutečně dodržuje (v množství stovek tisíc rozsudků ročně je překroičení opravdu marginální), a v délce celého řízení v řádu měsíců či let je to opět marginální časová položka.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vyhotovení a vypravení rozsudku je zřejmě jistá umanutost zdejšího blogu; ale dovoluji si poukázat na to, že lhůta 30 dnů, daná zákonem, se skutečně dodržuje (v množství stovek tisíc rozsudků ročně je překroičení opravdu marginální), a v délce celého řízení v řádu měsíců či let je to opět marginální časová položka.

Není, protože tuto lhůtu musíte vynásobit počtem všech rozhodnutí, která se zasílají účastníkům.

Konkrétně v jednom případě autorskoprávního sporu, který trvá už pět let (a za který se soudím s ministerstvem o náhradu nemajetkové újmy za průtahy), bylo těchto dílčích doručovaných písemností již jedenáct: jestliže by se lhůta zkrátila z nesmyslných 30 dní na 5 dnů, byla by celková časová úspora 25 × 11 = 275 dnů.

Největší prodlevy byly sice způsobeny tím, že u vrchního soudu spis před rozhodnutím vždy cca deset měsíců nehybně ležel, ale rozhodně nelze mluvit o marginálním příspěvku.

Guy Peters řekl(a)...

Na druhou stranu jsem četl značné množství informatických textů; umím Basic, Assembler, Pascal a XHTML. Můj problém s informatikou je ten, že buď je příliš abstraktní (jako tento článek či většina textů o elektronisaci justice), nebo je naopak příliš detailní: standardy jazyků, texty o eKLEPu apod. Poslední kloudný text, který jsem o IT četl, byl manuál k Turbo Pascalu 6.0. Byl kvalitní obsahově (jak návod k programu, tak refereční příručka) i typograficky. Od té doby nám vládne Micro$oft, jehož návody začínají tím, že vysvětlují, jak se zapíná počítač a že počítač má klávesnici.

Situaci dále zhoršuje to, že pro české programátory je user friendly sprosté slovo a pojem standard GUI nikdy v životě neslyšeli.

Guy Peters řekl(a)...

To není umanutost, nýbrž západní standard. Chápu, že starého psa novým kouskům nenaučíš, nicméně sem psalo několik soudců, kteří to tak dělají již dnes.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

myslím, že tuhle odbočku o rychlosti justice nechám na svůj samostatný post a nebudu tu plevelit v elektronice.

Pamatuji si vaše připomínky.

Stran té "e-justice" poznamenám, že snad na všech akcích podobného druhu, které jsem zdálky pozoroval a nebo se i zapojil (elektronizace pojišťoven nebo bank) to vždycky znamenalo několik let pilné práce, katastrof a zmatků, než se podařilo systém vyladit, naučit lidi na něm pracovat a podobně.
Což právě probíhá v justici.

Takže tyto problémy chápu jako nutnou daň pokroku; lze si povzdechnout "proč až teď", tedy asi tak 2005-8, když všechny zmíněné instituce tímhle prošly asi deset let dříve, ale uznávám, že to je nekonstruktivní povzdech.

Martin Kočí řekl(a)...

Jsem zatím "studující právník", takže prosím omluvte můj přehnaný optimismus, naivitu a další vlastnosti charakteristické pro nezkušené mládí.

Myslím, že článek má pravdu v tom, že by měl být systém vyvíjen koncepčně. Horší to možná bude s tím, zda by ho měli vyvíjet právníci. Určitě bych byl pro to, aby právníci navrhovali, co to má dělat a jak se to má ovládat - tedy jakousi vnější stránku věci (i když pochybuji, že by se všichni shodli na tom, že výsledný produkt je dobrý). Zbytek bych asi raději nechal informatikům.

Ohledně bezpečnosti - systém se dá poměrně dobře zajistit proti vniknutí. Klidně s různou úrovní zabezpečení pro soudce (kteří mají přístup k většímu množství informací) a účastníky. Možná by se v tomto mohli inspirovat bankovním sektorem, kde bezpečnost celkem funguje (pokud pomineme banky s nížším bezpečnostím standardem, jako je jedna česká, které neustále unikají data klientů). Navíc čistě z praktického hlediska - pokud bude stejná úroveň zabezpečení pro elektronickou justici a pro banky, pro hackery bude asi méně lukrativní nabourávat justici, protože bankovní účet často řekne mnohem více než spis.

Petr Urban:
Nemyslím, že toto je problém českých programátorů. Stejně se chovají programátoři všude. Jen tak pro zajímavost - největší tragédie vznikají, když je dodavatel softwaru zároveň dodavatelem hardwaru (nebo se spolu dohodnou) - "Vám se zdá náš systém moc pomalý? Není divu. Je to velmi náročné a současné hardwarové vybavení to nezvládá. Nechcete koupit nové?"

Řekl bych, že pouze shrnutí výhod a nevýhod různých řešení elektronické justice by asi zabralo celý článek. Nebo možná spíše knihu :)

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Dovoluji si znovu upozornit, že se už leccos dělá, a leccos už funguje.
Rozhodně nejde o stav věcí, kdy by se všichni rozhlíželi, kde a jak podobný software funguje - řada aplikací je napsaných a běží (klíčové jsou ty rejstříky, ISAS a ISVKS), něco se právě píše a odlaďuje (ta podatelna například), experimentuje se s dalšími nápady (rozpoznávání mluvené řeči). Hardware reálně existuje a běží, a průběžně se vylepšuje.

Pokud se chcete vrhat do odbornějších stránek věci, najděte si někoho, kdo se tím opravdu zabývá, nebo to průběžně sleduje - třeba ejustice.cz

Anonymní řekl(a)...

Pan soudce Cepl je na krajském (městském) soudě (aspoň doufám, že jsem to tak postřehl správně), já jsem na okresním, ale jeho optimismus, co se týká soudních databází nesdílím. ISAS to je děs, ISVKS je o stupeň lepší, ale pořád to má daleko k moderním databázovým systémům. ISAS je vybudovaný na nějaké šabloně ze začátku 90. let, věčně nám chodí zprávy od informatika typu: teď ukončete práci v ISAS, probíhá nahrávání bůhví-čeho (nějaké opravy skriptů?) nebo vypněte ISAS informatik ho opravuje apod. Následně chodí "vzteklé maily" ve smyslu: zase byl někdo v 10.00 hodin v ISASu, když ho informatik opravoval. Takové vzkazy chodí poměrně často (aspoň každý měsíc) a v průběhu dne – dopoledne, odpoledne. Dovedete si představit, že by ve Škodě Auto zahlásili: Dělníci okamžitě od pásů, opravujeme a výroba třeba půl hodiny stála? To si může dovolit jenom justice se špatným systémem, ale žádný soukromník. Přitom ISAS je pro vedoucí kanceláři (méně už pro soudce) životně důležitý nástroj.
Další věc je, že je to absolutně uživatelsky unfriendly program, rolování je neplynulé, musí se klikat myší jak blázen, věci vyskakují dílčím způsobem, je nepředvídatelný co do ovládání, jaké tlačítko se má zmáčknout. Samozřejmě, že se člověk po určité době naučí s ním pracovat, ale je to neefektivní úsilí navíc, které mohlo být využito lépe.
Že systémy nejsou propojené – no comment.
Počítače jsou tu staré, přechod na nové Delly se táhne dlouho (už aspoň ½ roku), vyměňuje se to postupně, takže v době kdy dorazí poslední, bude ten první již zastaralý. Mimochodem můj počítač je Pentium III, 128 RAM, 14“ monitor CRT (wow wow), raní start je jako příprava na let do vesmíru.
Elektronizace justice, jak si na tom mastí PR ministr, se sice krásně poslouchá, ale tahle písnička už čelní místa hitparád dávno opustila.
Elektronizace je nepochybně i nahrávání hlavního líčení. Ale je nedostatek protokolujících úřednic, takže … ano domýšlíte správně. Nehledě na to, že co dělá protokolující úřednice, přepisuje z elektronické podoby do čtivé podoby. Nahrávání jenom urychluje délku líčení (a skoro bych řekl, že v některých případech překvapivě ne až tak významně), ale to je dost málo. Jinými slovy, potenciál této možnosti není plně využit.
To samé platí o již zmíněném spisu. Elektronické podání si soud musí převést do papírové podoby. Navíc mi není jasné, proč elektronické podání se přímo nenačte do toho pitomého ISASu / ISVKS. Elektronické podání v současné podobě je totiž dost primitivní a lze to nazvat spíš jako oficiálně soudem akceptovaný email s právními důsledky, /nebo soud je tak laskavý, že ve směru od Vás s Vámi komunikuje i elektronicky, opačně už ne/. Ale elektronizace má ulehčit celou administrativu, proto bych si představoval, že když někdo zašle takové podání tak už se s ním na soudě nic nestane (ve smyslu, že se tím nebude zabývat administrativní aparát), ale bude směrováno na soudce k tomu, aby se věc řešila.
Dále se mluví o elektronicky podaných žalobách. Ale pokud některá ze stran bude předkládat jako důkaz cokoliv hmotného, tak to těžko zelektronizujeme, takže vedle elektronického spisu bude jistě dál žít i spis papírový.
Elektronický spis má význam jenom tehdy, pokud se dokáže pohybovat, a to nejenom v rámci jednoho soudu, ale v rámci celé soustavy soudů. Například mi není jasné, proč se třeba dožádání mezi soudy neprovádí elektronicky, a to již dnes. To je totiž ten případ, kdy by to bylo skvěle využitelné.
Co se (snad) MS povedlo (méně už však samotný zákon) je stránka o insolventním zákoně, ale průměrnou webovou stránku dnes už umí napsat i studenti na středních, ba možná i základních školách, takže na tom zas toho tolik co zkazit nebylo.

Anonymní řekl(a)...

To pp214:

Věřte mi, že s ISVKS se pracuje ještě hůře než s ISASem. V tomto mají okresní soudy proti krajským určitou informační výhodu, neboť práce s ISVKS je skutečná "lahůdka". Na druhou stranu HW na kraji je výrazně lepší než na okrese (alespoň při brněnském srovnání).

Zásadnější problém je ale v tom, že oba informační systémy jsou odlišné. Co je toho příčinou se můžeme jen domýšlet, ale mě osobně v těchto souvislostech napadají jen poněkud "temnější" myšlenky.

Jan Klesla řekl(a)...

zajimave, podle toho co tady panove pisou mi to v mnohem pripomina vyvoj systemu na jedne nejmenovane prazske VS, kde zrovna konecne napodruhe zavadeji jednotny IS :-) btw pokud vim tak mnohe mestske casti vymeni HW i treba 2x do roka a rozdavaji urednikum 19" LCD.

PS k tomu experimentovani s rozpoznavani hlasu

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

V zásadě nevidím veliký rozpor mezi mým viděním a názorem pana pp214; popisujeme oba tutéž poloprázdnou/poloplnou sklenici.

Můj optimismus plynul především z toho, že není tomu tak dávno, kdy se psalo přes kopírák a na jednom soudě se "pilotně" zkoumalo, jestli jsou počítače k něčemu dobré (1998).

Podruhé jsem oponoval názorům, že je třeba zkoumat, jak věci fungují jinde, nebo řešit, zda mají systém vytvářet právníci či informatici; věci jsou vážně poněkud dál.

Pesimismus pp214 vidím jako zčásti nevyhnutelnou věc; nevím o žádných systémech podobných rozměrů, které by nevznikaly za velikého nadávání, katastrof, ztrát dat a jiných zmatků.

Zčásti souhlasím s tím, že na krajském soudě (středočeském) se to lépe káže, neb podmínky zde jsou zářivě ideální a na okresech to tak nutně vypadat nemusí; nejsem zastáncem hraběcích rad (jak ostatně dokazuje moje nekonečná polemika se zastánci "odročování za účelem vyhlášení a rozdání písemného vyhotovení", což lze realizovat u mne, ale v podmínkách oktresního soudu s 50 věcmi měsíčně si to jaksi představit nedovedu).

A konečně, souhlasím i s kolegou Ryškou, že z ISAS/Oracle a ISVKS/Lotus Notes je právě ISVKS tím slabším systémem, a s oběma, že postavit vše na dvou odlišných systémech nebyl nejchytřejší nápad; tato chyba se asi ještě mnohokrát vymstí.

Anonymní řekl(a)...

Se zájmem jsem si přečetl tuto diskusi. Jako jen občasný zdejší návštěvník jsem zaznamenal (správně?), že tu převažují pohledy justiční v užším slova smyslu, tedy ze strany „soudní“, přidám tedy něco od skupiny „amici curie“ – z pohledu advokáta.
S bednou, která ze zove počítač, jsem se seznámil na svém prvním pofakultním působišti na konci let osmdesátých, na jednom ministerstvu. Šéf, milovník technických novinek, kdesi získal za strašlivé (ministerské) peníze (pardon, vlastně šlo o peníze pracujícího lidu) jakýsi maďarský počítač, kam se vkládaly obrovské diskety (plastový čtverec s dírou uprostřed, který se vyznačoval dvěma základními vlastnostmi – nic se tam nevešlo a lámalo se to…). Výsledky – nevalné, v praxi nepoužitelné.
Po roce 1989 se však situace velmi rychle změnila, přišly stroje již hodné označení PC, výsledkem bylo odkráčení psacího stroje do věčných lovišť (s výjímkou uvedenou níže) a nesměle začaly vystrkovat růžky právnické aplikace (vzory úkonů v el. podobě), časem jsme se dočkaly i informačních systémů.
Tehdy, již v advokacii, jsem si začal vytvářet „informační archiv“, což jsou všechna mnou vytvořená podání v el. podobě, která poctivě přemisťuji na všechna nová PC a notebooky, abych se čas od času mohl masochisticky porýpat ve výtryscích své právní /n/erudice.
Když ke mně někdy na počátku století dorazila zvěst o existenci zázračného přístroje s názvem „scanner“, začali jsme postupně všechna příchozí podání scanovat, čímž se jaksi automaticky vytvořil „elektronický spis“ (v jedné složce časově seřazená podání vlastní i příchozí). Listinné spisy ovšem vedeme i nadále (BTW na scan rozsudku se špatně vyznačuje doložka právní moci), i proto, že k soudu si ještě pořád nenosíme notebook, což lze mít za chybu především v causách trestních, kdy si monotónní předčítání listin („… a nyní čteme fakturu č. 123456/2000 na č.l. 20453 …“) computerově pokročilejší kolegové zkracují hrou v Solitair.
Nicméně, elektronický spis se nám osvědčuje, a zavádíme jej u všech (zpravidla korporátních) klientů, kde najdeme alespoň jednu spřízněnou duši. V podstatě pak stačí koupit paní sekretářce scanner a velké dílo (opus magnum) se zdařilo!
S nadějí tedy sledujeme vývoj tzv. elektronizace justice a těšíme se na nějaké ty její plody.
Velmi milá je možnost Elektronického podání, přičemž ovšem musím souhlasit s jedním shora prezentovaným názorem – „Elektronické podání v současné podobě je totiž dost primitivní a lze to nazvat spíš jako oficiálně soudem akceptovaný email s právními důsledky.“ Přesně tak. ALE PŘESTO - JAKÝ POKROK – E-MAIL S PRÁVNÍMI DůSLEDKY!!!
I zde ovšem trvalo justici nějakou dobu, než začala akceptovat el. podání podepsané el. podpisem, tedy v i v řízením civilním, neb na to jaksi neměla „gebír“. Teprve Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 319/05 ze dne 24. 4. 2006 popohnal tu „líně se vlekoucí herku“ (kuriální členové prominou…, ano, je tím myšlena ona dáma s šátkem přes oči, o níž optimisté tvrdí, že jej má, aby nevěděla, kdo před ní předstoupil a měřila všem stejně a realisté, že už se na to nemůže dívat…).

Zpět k elektronickému podpisu - jeho užívání je stále malým dobrodružstvím (Dojde? Nedojde? Bude podání zaregistrováno? Bude akceptováno?).
Začnu od konce – v poslední době již nezaznamenáváme odmítnutí el. podání v civilních řízeních, jak se zhusta stávalo v minulosti (že by důsledek intenzivního poukazování na shora uvedený nález ÚS, který se snažíme všude vecpat?).

Dramatické ovšem bývá sledování osudu „soudem akceptovaných e-mailů“ – nejčastěji řádně dojdou, řádně jsou zaevidovány, řádně vytištěny a řádně je i nějaká ta křepká pracovnice soudu po schodech odnese do příslušné kanceláře, kde jsou poté – stejně jako ve století 18. - vloženy do příslušného spisu. Počet těchto případů bych odhadl tak na 75%.
Zbytek mívá nějaké závady (lišící se od soudu k soudu) – podání je třeba řádně doručeno, doručení potvrzeno, ale není předáno kanceláři (někde se prostě „ztratí“, zpravidla na schodech mezi el. podatelnou a kanceláří), To je – z hlediska advokáta – vůbec to nejhorší, neboť dotyčný „přítel soudu“ se domnívá, že je vše tak nějak jak býti má a ono přitom není… Obvykle pak následuje – když se na to po několika měsících přijde – pátrání, které vyústí v konstatování někoho u soudu „někde se to ztratilo, to se tu děje furt“ (citováno bez laskavého svolení z OS Praha 5). Tato situace může být i vyostřena i dalšími okolnostmi, pokud například v mezidobí uplyne promlčecí lhůta, je čekání na výsledek pátrání v počítači soudu k zodpovězení otázky - „esli to ten advokát fakt poslal“ opravdu napínavé.
Další možností, poměrně častou pak je, že podání je řádně doručeno i zaevidováno, ale doručení není advokátovi potvrzeno, vše pak spraví několik desítek telefonátů, kdy po nalezení té správné osoby (jež hledá jinou osobu, která sice věc na starosti nemá, zato ví, jak se v „tý bedně hledá“) je doručení potvrzeno alespoň ústně.
Následují případy, kdy doručení podání je sice potvrzeno, ale zcela nesrozumitelně (např. podáváme 12 žalob elektronicky k témuž soudu, načež přijde 28 potvrzení, v podobě „…Vaše podání s evidenčním číslem: "30d742e1-10bb-4193-9f75-f246b4149eeb" a běžným číslem 10/2008 bylo ověřené dne 15.04.2008 15:41:00.“). Po telefonických dotazech je vysvětleno, že na jednu zprávu by měly teoreticky přijít 3 potvrzení ( o doručení na „hlavní“ server, o doručení do podatelny a o doručení do kanceláře). Proč jich však na 12 žalob nepřišlo 36, ale jen 28 není známo, stejně jako je naprosto nemožné zjistit, které žaloby jsou potvrzeny a které nikoli (shora uvedený kód je přidělován soudem /či kterým čertem/, nikoli AK a tak netušíme, které naše podání se pod takovým označením vlastně skrývá).

Samostatnou kapitolou je webové rozhraní E-podatelna, o tom snad někdy příště.

Vskutku za legrační lze označit doručování el. podání státním zastupitelstvím. Alespoň v Praze je to tak, že se doručuje na jednu el. adresu při MěSZ, kde je podání vytištěno, předloženo nějakému nešťastníkovi (nominálně státnímu zástupci MěSZ), jenž napíše papír, který je nám pak doručen běžnou „listinnou“ poštou „na doručenku ( a tedy za 28,- Kč /či tak nějak/, obvykle cca za 2 – 3 týdny), v němž se píše, že přijali naše podání a posílají ho na příslušné OSZ. Koněspřežnou by šlo bylo rychleji.
Při korespondenci se systémem státních zastupitelství tak zůstáváme prozatím u pošty „klasické“.

Nejpozoruhodnější je pak situace u policie, kde jsou zpravidla rádi, když mají funkční počítače mladší 10-ti let, elektronická podání jsou čistou sci-fi. Přístup na internet bývá jen „u šéfa“ (který ho ale nepoužívá z obavy z virové nákazy), osvícenější policisté dávají k dispozici své vlastní e-mailové adresy. Samozřejmě, takových adres lze pak využít jen pro méně formální komunikaci a i tak se ti dobří mužové potí hrůzou z toho, že by mohli být v budoucnu nařčeni z nějaké pokoutní komunikace s obhájcem.

INTERMEZZO – psací stroje bych zcela do věčných lovišť neposílal – při výsleších ve věznicích mají stále své nepostradatelné místo, byť jsem již zažil, že pánové z „Oddělení vražd“ si na výslech přivezli notebook i přenosnou tiskárnu, ta se však porouchala, ale sláva, ve věznici se našla jiná tiskárna a stará dobrá disketa pak dobře posloužila k přenosu dat a vytištění protokolů na vězeňské tiskárně umístěné kdesi u paní účetní…

Takže, shrnuto – justice se snaží, zaplaťpánbůh za to, ale NĚCO rychlejšímu vytvoření/dotvoření systému el. justice brání.

Jistě to bude nějaké mocné kouzlo.

Anonymní řekl(a)...

Ad "Na druhou stranu jsem četl značné množství informatických textů; umím Basic, Assembler, Pascal a XHTML. Můj problém s informatikou je ten, že buď je příliš abstraktní (jako tento článek či většina textů o elektronisaci justice), nebo je naopak příliš detailní: standardy jazyků, texty o eKLEPu apod. Poslední kloudný text, který jsem o IT četl, byl manuál k Turbo Pascalu 6.0. Byl kvalitní obsahově (jak návod k programu, tak refereční příručka) i typograficky. Od té doby nám vládne Micro$oft, jehož návody začínají tím, že vysvětlují, jak se zapíná počítač a že počítač má klávesnici.":

FYI už od dob Simuly67 a Smalltalku si můžete úrovně abstrakce stupňovat, a v závislosti na inteligenci architekta si tím vývoj usnadnit a zrychlit. Říká se tomu objektové programování ...

Guy Peters řekl(a)...

Máte pravdu; k OOP jsem nikdy nedospěl, ač jsem se několikrát snažil. Asi už navždy zůstanu u lineárního programování.