26 května 2008

Barbara Havelková - Několik poznámek k rozhodování českých soudů v případech diskriminace z důvodu pohlaví (část II. - obecné soudy)

Druhá část mého příspěvku (první část zde) analyzuje rozhodnutí obecných soudů. Než se obrátím k jejich (tomuto blogu přiměřeně stručnému) rozboru, je třeba upozornit na fakt nedostupnosti rozsudků nižších soudů, který způsobuje, že žádná taková analýza nemůže být kompletní. Prvo- i druhoinstanční rozsudky získávám od právních zástupců stran či na kauzách zúčastněných nevládních organizací, ne pokaždé jsou ale tito ochotni se o rozsudky či žaloby podělit. Mé komentáře se tudíž (pochopitelně) omezují pouze na rozsudky, které mám k dispozici.

Obecné soudy
Co se týká obecných soudů, zmíním čtyři rozhodnutí, dvě od Nejvyššího soudu – o právu na snížení úvazku a diskriminaci v odměňování -, druhá dvě od nižších soudů týkající se přístupu do zaměstnání a diskriminace v rámci pracovního poměru.

V červnu loňského roku se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, zda a za jakých okolností jsou zaměstnavatelé povinni vyhovět žádostem žen o kratší pracovní dobu (Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne 5. června 2007, č.j. 21 Cdo 612/2006). V konkrétním případě se jednalo o požadavek soudkyně, matky dvou malých dětí, která požadovala částečný úvazek v rozsahu poloviční týdenní pracovní doby. Zaměstnavatelé byli u žen pečujících o děti do 15 let dle zákoníku práce povinni takovéto žádosti vyhovět nebránily-li tomu vážné provozní důvody (§ 156 odst. 2 zákona 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v rozhodné době). Soudy první a druhé instance rozhodly ve prospěch žalobkyně. Zkonstatovaly, že vzhledem k tomu, že personální obsazení soudů je plně v moci státu, nemůže tento jako zaměstnavatel namítat, že nedostatek soudců představuje vážné provozní důvody. Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil a dal za pravdu státu.

Přestože v rozsudku Nejvyššího soudu nebyla problematika diskriminace stěžejní, je zjevné, že otázka povolování částečných úvazků tento rozměr (nepřímé diskriminace) má (a byl žalobkyní tvrzen). Skupina, která na částečné úvazky pracuje a o ně žádá je v ČR převážně – ze 77 % - tvořena ženami. Z tohoto pohledu je zarážející zejména fakt, že Nejvyšší soud, když akceptoval argument vážných provozních důvodů na straně Obvodního soudu pro Prahu 2, zcela ignoroval fakt, že dva z jeho soudců (mužského pohlaví) byli ve stejné době uvolněni na stáž u vyšších soudů. Jak je možné, že soud, který se čistě skrze podporu kariéry svých soudců mužského pohlaví dostane do situace personální nouze, může toto namítat proti legitimním žádostem soudkyň o částečný úvazek?!? A jak je pak ve světle tohoto případu možné brát vážně proklamace Ministerstva spravedlnosti (obsažené v Prioritách a postupech Ministerstva spravedlnosti při prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže pro rok 2008) o sladění rodinného a profesního života mj. podporou částečných úvazků?

Druhý případ, který se dostal před Nejvyšší soud (Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. listopadu 2007, č.j. 21 Cdo 3069/2006), se týkal přímé diskriminace v odměňování. Konkrétně se jednalo o rozdílné odměňování předchůdce muže a jeho nástupkyně ženy ve stejné pozici. Ženě byla vyplácena mzda v průměru ročně o 178.643.- Kč nižší než jejímu předchůdci. Jak soud první instance (Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. března 2005, č.j. 23 C 11/2003-70), tak Městský soud v Praze jako odvolací soud (Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č.j. 13 Co 399/2005-101), rozhodli v neprospěch žalobkyně s odůvodněním, že žalobkyně a její předchůdce vykonávali „nesrovnatelně odlišnou práci, co se týče kvality i kvantity“. Toto tvrzení je problematické zejména vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nebyly zaměstnavatelem podloženy důkazy. Soudy přijaly argument zaměstnavatele, že žalobkyně převzala jen část agendy, přestože toto nebylo prokázáno. Jediný k této věci vyslechnutý svědek zkonstatoval, že neví, jakou část agendy žalobkyně přebírala. Zarážející je v řízení taktéž neprokázaný závěr soudu, že „žalobkyně prováděla spíše operativní činnost, kdežto [její předchůdce] prováděl strategické operace volnými zdroji […] Žalobkyně byla tudíž méně samostatná.“ Míněno nejspíš je, že zatímco žalobkyně pouze připravovala podklady pro konsolidační závěrku, její předchůdce byl spolutvůrcem metodiky. Otázkou ale je, zda tento jednorázový úkon odůvodňuje rozdíl v odměňování, který v období pěti let obnáší částku 893.215.- Kč. Soud navíc nezkoumal tvrzení žalobkyně o úkonech, které její předchůdce nedělal – například vyzvedávání několikamilionové hotovosti bez ozbrojené stráže a bez auta. Jednalo se tedy o genderové stereotypy? (Vážený čtenář mě již zná natolik, aby dovodil, že já si myslím, že ano).

Hodnocení důkazů a závěry o skutkovém stavu byly hlavním problémem obou rozsudků nižších soudů. To souviselo zejm. nepochopením úpravy dělení důkazního břemene obsažené v § 133a občanského soudního řádu. Žalobkyně v řízení prokázala odlišné, méně příznivé zacházení (nižší mzdu na stejné pracovní pozici), na základě čehož měl soud konstatovat přesun důkazního břemene na žalovaného zaměstnavatele, tedy požadovat po něm jednoznačné prokázání faktu, že situace žalobkyně a komparátora nebyla srovnatelná, a neměl se spokojit jen se zpochybněním srovnatelnosti. (Teoreticky je možno si představit případ, kdy by situace žalobkyně a vybraného komparátoru byla zcela jednoznačně nesrovnatelnou (vrátná srovnávající svou mzdu se mzdou ředitele) a kdy by soud mohl usoudit, že se žalující straně nepodařilo prokázat prima facie diskriminaci. O takovouto situaci se ale v daném případě zcela zjevně nejednalo, neboť žalovaná zastávala po komparátoru uvolněnou pozici.)

Proti rozsudku druhé instance podala žalobkyně dovolání v němž upozorňovala na nesprávnou aplikaci § 133a. Nejvyšší soud nicméně v listopadu 2007 dovolání odmítl s tím, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé neměl po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné podle relevantních formálních ustanovení občanského soudního řádu (§ 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř.). S tímto závěrem nelze souhlasit zejména s ohledem na zmiňovanou nesprávnou aplikaci procesních ustanovení o důkazním břemeni. (Nejvyšší soud naznačuje, že problémem rozsudků mohlo být, že soudy dospěly ke skutkovému zjištění (a na něm založily své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To ale dle občanského soudního řádu nezakládá přípustný důvod pro dovolání. Lze nicméně argumentovat, že způsob, jak nižší soudy prováděly a vyhodnocovaly důkazy je velmi úzce spjat se správným výkladem a aplikací ustanovení o přenesení důkazního břemene. Jeho správný výklad (který by mimo jiné též řešil otázku komu svědčí právní domněnka v případe situace non liquet, jakož i přesné vymezení břemene důkazního strany žalované) by pak bylo velmi snadné považovat za věc zásadního právního významu.)

Co se týče nižších soudů, je záhodno učinit několik poznámek k mediálně sledovanému případu Čaušević, který byl rozhodnut v prosinci roku 2006 v první (Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. prosince 2006, č.j. 26 C 25/2006) a v květnu 2007 ve druhé instanci (Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2007, č.j. 54 Co 127/2007). V tomto případě se jednalo o namítanou diskriminaci v rámci výběrového řízení na post finanční ředitelky společnosti Pražská teplárenská.

Žalobkyně před oběma soudy spor prohrála. Argumentace obou soudů trpěla několika nedostatky, které jsou v současné době předmětem dovolání. I v tomto případě tak došlo k nesprávnému rozložení důkazního břemene. Soud jako by po žalobkyně požadoval, aby prokázala, že pohnutkou zaměstnavatele pro nerovné zacházení bylo její pohlaví. Toto prokazovat nelze, což se plně odráží jak ve formulaci § 133a občanského soudního řádu, tak v nálezu Ústavního soudu k této otázce (srov. Nález ÚS ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, č. 419/2006 Sb., odst. 73). Problematické bylo dále posouzení dvou kol výběrového řízení zvlášť, což soudy vedlo k odmítnutí srovnávat žalobkyni, která se účastnila prvního kola, s vítězem, který vyšel z kola druhého. Dle mého názoru je nicméně hlavním (a antidiskriminační právničce děs nahánějícím) problémem rozsah soudního přezkumu rozhodnutí zaměstnavatele. Obvodní soud pro Prahu 7 tak zkonstatoval: „soud shledal značné rozpory v tom, jak jednotlivé uchazeče hodnotili členové představenstva, nicméně jelikož hodnocení nebylo založeno na objektivním měření znalostí, nýbrž na subjektivním vnímání osob uchazečů, jsou tyto rozpory přirozené. Navíc [...] soud nepovažoval kvalitu uchazečů, tj. jejich odbornost, praxi, atd. za rozhodné skutečnosti pro právní posouzení, když právem je reprobováno toliko rozdílné zacházení s uchazeči a jejich rozlišování z důvodu pohlaví, pokud jde o příležitost získat obsazovanou funkci.”

Co tedy soud zkoumal, ptáme se! Soud provedl rozsáhlé dokazovaní, aby zjistil, zda měla žalobkyně v rámci testu stejné otázky a stejný čas na jejich zodpovězení. Není překvapením, že na základě tohoto přezkumu soud nedošel k závěru o rozdílném zacházení. Která korporace ve 21. století, která navíc na výběrové řízení najme agenturu, udělá tu amatérskou chybu, aby nechala ženu uchazečku psát test za významně jiných podmínek než uchazeče muže? Odpověď je: žádná. Většina diskriminačního jednání se vyskytuje, ať již vědomě či nevědomě, právě ve fázi hodnocení uchazečů resp. pracovníků. To je také to, co by soudy měly s ohledem na smysl a účel antidiskriminačního práva přezkoumávat. Kdyby bylo pravdou, že „každý člověk je neopakovatelným individuem s rozdílnými vlastnostmi, schopnostmi, zkušenostmi, atd. A nelze objektivně stanovit, že někdo je pro výkon určité funkce vhodnější než jiný [...]“, jak se domnívá Obvodní soud pro Prahu 7, mohlo by to antidiskriminační právo zabalit.

Poslední případ, který chci zmínit, dává do jisté míry důvod k optimismu. Jedná se o rozsudek ve věci diskriminace české konzulky na zastupitelském úřadě v Tripolisu, který též proběhl médii. Žalobkyně zde namítala v zásadě dva druhy jednání ze strany nadřízeného a zaměstnavatele, Ministerstva spravedlnosti.

První se týká rozdílného zacházení s muži a ženami, co se týká ponechání resp. odebrání bezpečnostních oprávnění. Soud zkonstatoval, že MS zacházelo jinak žalobkyní, u které bylo namítána mírná nedisciplinovanost při dodržování bezpečnostního režimu na zastupitelství, což vedlo k odebrání oprávnění a následné výpovědi, a s jejím mužským kolegou Mgr. Langerem, kterému přes podezření z pokusu prodeje českých stíhacích letounů přes Kazachstán do Severní Korey oprávnění odebráno nebylo a je nadále zaměstnancem MS. Soud zde prokázal více pochopení pro institut komparátora v antidiskriminačním právu, než soudy v předchozím případu, když zkonstatoval, že „existence identických situací je v běžném životě téměř vyloučena... [při využití] nezbytné míry zobecnění obou případů... dospěl k závěru, že v obecných znacích se oba případy shodují, a tedy je lze na základě tohoto zobecnění porovnávat.“ Jako pozitivní lze též vnímat přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši jednoho milionu korun (v této souvislosti lze upozornit na fakt, že subsidiarita náhrady nemajetkové újmy a její omezení na situace, kdy je ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, jsou antidiskriminačnímu právu cizí a nadto v rozporu s požadavkem účinné náhrady obsažené v komunitárním právu). Soud zde snížení důstojnosti dovodil zejména s ohledem na okolnosti případu, tedy dopady výpovědi na soukromý i profesní život bývalé konzulky.

Druhé namítané jednání lze charakterizovat jako obtěžování z důvodu pohlaví – nadřízený měl před ostatním diplomaty žalobkyni ponižovat, mj. ji označit za „kurvu“ a že chodí na pláž s „hnědými“. Soud shledal, že tato jednání by mohla být předmětem řízení na ochranu osobnosti, nemohla být ale uplatněna v pracovněprávním řízení. Přestože zákoník práce v rozhodné době obtěžování z důvodu pohlaví specificky neupravoval, bylo přesto možné tato chování pod pojem diskriminace zahrnout (zejména s ohledem na komunitární úpravu). Nechci soudu podsouvat snahu zbavit se důkazně náročné otázky, zda došlo či nedošlo k namítanému obtěžování, nicméně fakt, že v této části soud nerozhodl, je zklamáním.

Rozhodnutí českých soudů v kauzách namítané diskriminace z důvodu pohlaví zatím nabízí smutný obrázek. Zejména u obecných soudů je zřetelná malá citlivost k účelu a cílům antidiskriminačního práva obecně jakož i nepochopení jednotlivých jeho institutů, a to jak v rovině hmotněprávní tak v rovině procesní. Nelze než doufat, že narůstající míra litigace, pozornost médií a kultivovaná debata mezi právníky i neprávníky, časem bude sto toto změnit.

Barbara Havelková

39 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

stran toho obtěžování a ochrany osobnosti je zřejmě problém v tom, že soud prvého stupně se obával, zda nepřekračuje věcnou příslušnost.

Diskriminace a celý § 7 z.p. je totiž poměrně neorganicky oddělen ode všech "sesterských" disciplín se zadostiučiněním (kromě ochrany osobnosti ještě autorské právo a nekalá soutěž), které bez výjimky projednávají krajské soudy v prvém stupni.

To je také podle mne jedna ze skrytých příčin, proč okresní soudy § 7 moc nemilují.

*7* řekl(a)...

*7*

Domnívám se, že chyba se stala v okamžiku, kdy jsme kývli na per se illegality approach k odlišnému zacházení z důvodu pohlaví.

Barbara Havelková:
"Kdyby bylo pravdou, že „každý člověk je neopakovatelným individuem s rozdílnými vlastnostmi, schopnostmi, zkušenostmi, atd. A nelze objektivně stanovit, že někdo je pro výkon určité funkce vhodnější než jiný [...]“, jak se domnívá Obvodní soud pro Prahu 7, mohlo by to antidiskriminační právo zabalit."

Právě z těchto důvodů musí dojít k liberalizaci antidiskriminančního práva (možná k jeho zániku).

Přesunutí argumentačního břemene je v této typově konkétní skupině případů založeno na arbitrárních důvodech, autorka postu používá v jiném kontextu slova "hojení předchozího znevýhodnění". Jako takové ale přeci nemůže dlouho odolávat námitkám proporcionality, že byl převrácen řádný soudní proces jen s ohledem na vyrovnávání se společnosti s minulostí. Postavení žen je dnes jiné než před 100 lety, takového ochránářského přístupu myslím není třeba. Některé odlišné zacházení zasahuje osobnostní práva, jiné ne. A mělo by tak být dokázáno vždy v konkrétní věci s ohledem na konkrétní okolnosti.

*7*

Anonymní řekl(a)...

Otázka pro autorku (případně i pro ostatní přispěvatele):

Pokud mi na pohovor přijdou dva uchazeči, muž a žena, oba mají formálně srovnatelnou kvalifikaci a srovnatelné zkušenosti, a já se rozhodnu přijmout muže prostě proto, že se při pohovoru projevuje výrazně lépe (intezivní subjektivní pocit, nikoliv "genderové stereotypy"), jak mám následně unést důkazní břemeno?

Nenutí mne antidiskriminační právo v takovém případě upřednostnit ženu?

Nebo to špatně chápu?

Děkuji.

O. Neumann

(osobně mi připadá, že věta "každý člověk je neopakovatelným individuem s rozdílnými vlastnostmi, schopnostmi, zkušenostmi, atd. a nelze objektivně stanovit, že někdo je pro výkon určité funkce vhodnější než jiný" je hluboce pravdivá)

Anonymní řekl(a)...

Nezbývá než opětovně poděkovat ÚS za nález ohledně § 133a o.s.ř., kterým byly na pravou míru uvedeny některé počáteční snahy o interpretaci tohoto ustanovení směřující k nesení důkazního břemene ohledně negativní skutečnosti "diskriminujícím".

Jedině tím, že důkazní břemeno ohledně neobvyklého chování nese "diskriminovaný" a ohledně motivu tohoto chování "diskriminující", se lze v rámci možností dobrat spravedlnosti.

S Vojtěchem Ceplem lze souhlasit, že ochrana osobnosti ca. zákoník práce (ale i náhrada škody)je de lege lata věčné téma vedoucí občas ke zmaření dlouhodobého procesního úsilí všech zúčastněných s poukazem na možný nedostatek věcné příslušnosti soudu, který spor posune úpně na začátek.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S případem Marie Čaušević jsem poněkud blíže seznámen a mohu říct, že je to, typický případ zástupného diskriminačního sporu, jakých budou soudy dostávat na stůl stovky, možná tisíce.

Skutečným důvodem výběru kandidáta-muže bylo, že M. Čaušević, která byla objektivně nejvhodnějším kandidátem, měla velmi úzké vazby na tehdejší předsedkyni představenstva Pražské plynárenské, která ji s sebou fakticky přivedla, což ostatní členové představenstva kvitovali s nelibostí: její výběr do funkce finanční ředitelky, jak se obávali, by pro ně i pro akcionáře, které v představenstvu zastupovali, znamenal snížení vlivu.

Vše ostatní tudíž byly jen rituální tanečky: velmi pochybuji, že by soud podstatu věci – bez ohledu na notně diletantské formulace rozsudku, citované v postu – nepochopil.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Oprava: samozřejmě Pražské teplárenské, ne plynárenské.

Anonymní řekl(a)...

Pane Pecino, diskriminačních sporů nikdy nebudou stovky ani tisíce, v tomto směru se soudí jen málokdo.

Svým způsobem to spadá i do mé specializace a věřte, že počet takových sporů, se kterými jsem se zatím setkal, hravě spočítám na prstech jedné ruky. Podotýkám, že jsem nikdy nepracoval na cirkulárce a hokej jsem hrál jen rekreačně :-)

K Vaší dlouhodbé kritice soudů, ke které jste se opětovně svými výroky přihlásil ("notně diletantské formulace rozsudku"):

Zajděte se někdy podívat k soudu na živého soudce, pak třeba změníte své postoje a možné budete i jedním ze zakládajících členů SRPS (Svazu rodičů a přátel soudu).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Zajděte se někdy podívat k soudu na živého soudce, pak třeba změníte své postoje a možné budete i jedním ze zakládajících členů SRPS (Svazu rodičů a přátel soudu).

Nemyslíte, že můj kritický postoj je dán právě tím, že soudců (a výsledků jejich činnosti – o "práci" bych mluvil jen v části případů) jsem viděl za poslední roky až příliš mnoho?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad O. Neumann:

Ano, obecně máte pravdu, ale zkuste se nad tím zamyslet systémově.

Jestliže někde objektivní metriky naznačují existenci diskriminace, kterou společnost reprobuje – např. genderové – má v zásadě dvě možnosti, jak to řešit: buď vynutí systémová opatření, která vytvoří nediskriminační výběrové procedury, ale pak vezme do svých rukou více pravomoci, než kolik je nezbytně třeba, a omezí účastníky soukromoprávních vztahů v jejich esenciální pravomoci rozhodovat o volbě spolupracovníků, anebo bude uplatňovat následnou represi např. ve formě odškodnění pro diskriminované účastníky těchto vztahů.

Druhý případ je obecně méně invasivní, ale vede někdy skutečně k tomu, že zaměstnavatel "pro jistotu" přijme ženu, Roma, staršího uchazeče namísto mladšího apod.

Je to stejné jako s omezením rychlosti v obci: buď můžete každých 100 metrů umístit retardér, nebo zavést represivní systém pokut a trestných bodů, který je inherentně nespravedlivý, protože trestá jen někdy a jen někoho, zato exemplárně (pokuta za rychlou jízdu není svou výší ani zdaleka přiměřená závažnosti skutku, zato dosahuje kýženého regulačního cíle).

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

Děkuji za odpověď. I já si myslím, že Vámi zmiňované systémové důvody mohou existenci antidiskriminačních institutů a represivních prostředků, požadujících po potenciálních "pachatelích" diskriminace vyšší míru obezřetnosti, v určitých případech odůvodnit.

Ale v mnou zmiňovaném příkladě jde navíc o to, že je (nebo může být) sankcionováno něco, co přeci diskrimancí vůbec není - chybí přeci diskriminační důvod. Pokud to chápu správně, zákon tak de facto zaměstnavatele nutí, aby své rozhodování, které musí být od určitého stupně (např. manažerské posty) nutně subjektivní, do značné míry pocitové, aby si buď vymyslel nějakou objektivizující zástupnou záminku, nebo aby přijal někoho, koho by vlastně jinak nepřijal...

Narozdíl od Vámi uváděného případu policejního radaru, který umožňuje trestat sice namátkově, ale pouze v případech, kdy k porušení pravidla prokazatelně došlo, dochází nutně v diskutovaném případě, pokud by platila argumentace B. Havelkové, de facto k trestání i v případech, kdy k porušení pravidla nedošlo (avšak "pachatel" neprokázal, protože subjektivní soudy lze jen těžko prokázat, neexistenci diskriminačního "motivu").

Ondřej Neumann

Tomáš Pecina řekl(a)...

České soudy budou spíš na straně zaměstnavatele, takže rigorosní aplikace ustanovení o přenesení důkazního břemene bych se neobával.

Nicméně smysl je ten, že zaměstnavatel, pokud nechce riskovat, musí své subjektivní rozhodování do jisté míry objektivisovat, takže by se mu nemělo stávat, aby ve výběrovém řízení, kde jediná zúčastněná žena všechny ostatní uchazeče ve všech nebo téměř ve všech ohledech předčila (případ Pražské teplárenské), nebyla vybrána ona – protože pak je tu opravdu důvodné podezření na diskriminační zacházení a na to, že skutečným důvodem bylo její pohlaví.

Úplně "nevinný" by potrestnán být neměl, podkladem pro rozhodnutí soudu musí být takový výsledek výběrového řízení – omezíme-li se na pracovněprávní vztahy – který budí oprávněnou pochybnost o své férovosti a nediskriminačních mechanismech. Nemáte-li tuto indicii, k soudu zřejmě ani nepůjdete (a po úvaze souhlasím s M. Ryškou, že v českých podmínkách těchto sporů bude spíš méně než více, i když jeden v tomto směru nikdy neví, litigace by mohla přijít do módy).

Barbara Havelkova řekl(a)...

Mám několik poznámek/odpovědí, které pošlu postupně...

K Michalu Ryškovi - Co se týče nálezu Ústavního soudu k §133a o.s.ř. (Nález ÚS ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, č. 419/2006 Sb.), tak nemůžu než souhlasit, že je výborný, vyvážený a podrobný a velmi uspokojivě odpověděl na plno otázek, které v souvislosti s tou zvláštní úpravou důkazního břemene vyvstaly.
Je nicméně třeba upozornit na fakt, že většina mnou komentovaných rozsudků obecných soudů byla vydána po dubnu 2006 a tento nález úspěšně ignorují (a to i Nejvyšší soud).

K poznámce o ochraně osobnosti Vojtěcha Cepla – nemůžu zcela souhlasit s tím, že by otázky diskriminace v zacházení nebo např. sexuálního obtěžování měly být řešeny jako zásah do osobnostních práv. Tento aspekt tam jistě je (porušení lidské důstojnosti), ale zároveň je porušen princip rovnosti. Rozdíl spatřuji zejména v charakteru újmy – u diskriminačního jednání je újmou již to diskriminační rozlišování – zacházení hůře jen proto, že je někdo Rom, žena, tělesně postižený, gay apod. Navíc je dán zvláštní důvod pro ochranu – a priori nerovné postavení účastníků pracovněprávního vztahu. Ochrana osobnosti se zajímá mnohem více o „vnější“ aspekty. Jak jste vy sám jednou zkonstatoval v rozsudku, který se týkal věkové diskriminace: „věk není rozhodně informace, která by sama o osobě byla způsobilá snížit něčí důstojnost a čest“. To pohlaví také není, ale přesto, pokud mě z tohoto důvodu někdo nepřijme do zaměstnání, utrpím újmu, kterou by právo mělo být schopné hojit...
V tom, že by tyto spory měly být žalovány jako spory pracovněprávní u okresních soudů, pak spatřuji jistou logiku (zejména s ohledem na specifičnost pracovněprávních vztahů a „mocenské“ poměry v rámci nich, se kterými mají naopak oni zkušenost).

Barbara Havelkova řekl(a)...

K O. Neumannovi - Pokud mi na pohovor přijdou dva uchazeči, muž a žena, oba mají formálně srovnatelnou kvalifikaci a srovnatelné zkušenosti…
Zaprvé je třeba upozornit, že tato situace je velmi výjimečná a v naprosté většině případů kvůli ní nebude nikdo žalovat. Problém je v tom, že je často dána přednost muži, jehož kvality srovnatelné nejsou (viz případ Čaušević).
Jedna z věcí, o kterou se antidiskriminační právo snaží je transparentnost. Tedy aby zaměstnavatel formuloval své požadavky, dal je znát kandidátům, vysvětlil svá rozhodnutí a to jak neúspěšných kandidátům/kám, tak soudu v případě sporu (institut „přenesení“ důkazního břemene existuje mj. právě kvůli této informační asymetrii – neúspěšná kandidátka má podezření, ale pouze zaměstnavatel zná důvody svého rozhodnutí).
Zde jednu poznámku k případu Čaušević a Tomáši Pecinovi: pokud neutralita ve vztahu vůči členům představenstva byla odůvodněným a zásadním požadavkem na kandidáta, měla být jako taková formulována a předložena soudu k přezkumu (z hlediska zaprvé oprávněnosti tohoto kritéria pro pracovní pozici a zadruhé jeho aplikace ve výběrovém řízení). Důležité ale je, aby soud skutečně tyto věci rozkryl, a ne aby si věc usnadnil odmítnutím přezkumu…

Ale zpět k otázce. Pokud zaměstnavatel neaplikuje pozitivní akci, má možnost se mezi srovnatelnými kandidáty rozhodnout. To, že se někdo u pohovoru projevuje výrazně lépe (projevuje kvality relevantní pro danou pozici) může být tím důvodem. Jak už jsem ale uvedla, zaměstnavatel musí mít toto zdokumentováno, musí být schopen své rozhodnutí vysvětlit, zejména s ohledem na požadavky pracovního místa, na které hledá kandidáty a kvalit jednotlivých uchazečů/uchazeček… Od toho jsme v mnoha případech na míle daleko…

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Myslím Báro, že v kauze Čauševič OS Praha 7 především dovodil, že pozice žalobkyně a vybraného kandidáta nebyla srovnatelná, protože oba byli v různých kolech. Proč je ale narativní část rozsudku tak nabobtnalá a proč OS Praha 7 provedl tak podrobné dokazování, pokud byla podstata věci tak "triviální", mi ale zcela uniká. Rozhodnutí odvolacího soudu pak trpí ještě větší kontradikcí. Důkazní břemeno tedy nemohlo být přeneseno, protože pozice žalobkyně a vybraného kandidáta nebyla srovnatelná. To ale považuji za absurdní řešení celé věci (jakkoliv neříkám, že tam diskriminace byla - to je ale již zcela jiná otázka než jednoduché uzavření OS P7, že tam vůbec nešlo o srovnatelné situace).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tam ovšem diskriminace, kterou dovozovala žaloba, spočívala mj. v tom, že se druhého kola nemohli zúčastnit stávající zaměstnanci společnosti, s nepříliš přesvědčivým odůvodněním, že potenciální zájemci prošli již prvním kolem a v něm neuspěli.

Tomáš Pecina řekl(a)...

pokud neutralita ve vztahu vůči členům představenstva byla odůvodněným a zásadním požadavkem na kandidáta, měla být jako taková formulována a předložena soudu k přezkumu

To předem udělat nelze, protože nikdy nevíte, jaké nepředvídané situace nastanou (tj. kdo se přihlásí a proč bude odmítnut).

Jde o to, a to jsem svým prvním postem mínil, že vezmeme-li zaměstnavateli právo neomezené volby zaměstnance, musíme nutně dospět do situace, kdy se budou hledat zástupné důvody a vytvoří se podhoubí pro diskriminační žaloby za situace, kdy je oběma stranám sporu jasné, že o diskriminaci nešlo, resp. nešlo o ni z důvodu, o který se vede soudní spor.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

"nemůžu zcela souhlasit s tím, že by otázky diskriminace v zacházení nebo např. sexuálního obtěžování měly být řešeny jako zásah do osobnostních práv."

- to jsem také netvrdil.
Řekl jsem jen to, že by se tahle agenda mohla řešit jakožto jedna ze specializovaných agend v prvém stupni na krajském soudu; pokud má tahle specializace mít nějaký smysl, a je smyslem přidělovat tyto věci speciálně cvičeným šamanům, pak by sem patřila určitě i diskriminace, protože těch zvláštností je tu ve hře hodně; zejména posuzování principů, míry a podobně.
Neboť na okrese se podobná věc vyjímá poněkud mimozemsky.

Což je samozřejmě úvaha de lege lata pro badatele v diskriminacích.

Anonymní řekl(a)...

Právní teorií (např. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, str. 426) i soudní praxí je shodně připouštěno, že v případě porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení anebo diskriminace či ponižování lidské důstojnosti se může zaměstnanec domáhat soudní ochrany jak podle
zákoníku práce (u soudu okresního) tak i podle § 11 a násl. občanského zákoníku v rámci ochrany osobnosti (to u soudu krajského).

O jednom totožném skutku tak mohou de lege lata probíhat (a v praxi bezpečně vím, že i probíhají) 2 na sobě nezávislá soudní řízení u 2 různých soudů. To skutečně není právě ideální situace a souhlasím se závěry kolegy Cepla o nesystematičnosti takového řešení.

Barbara Havelkova řekl(a)...

K ochraně osobnosti:
Jsou ty žaloby u krajských soudů úspěšné? Pokud ano, velice by to mě to zajímalo (a byla bych vděčná za bližší informace), protože já vím jen o těch neuspěších, které právě souvisely s nepochopením, že u diskriminace nemusí být navíc ještě zásah do důstojnosti a cti "navenek". (Zde bych jen podotkla, že i ta formulace antidiskriminačního zákona u nároků vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení § 8 odst. 2: "Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.", je z tohoto pohledu nevhodná a neodpovídá požadavkům komunitárního práva...)

Zdeňku:
Souhlasím s tím, že v konkrétním případě se s tím soud vypořádal tím závěrem o dvou kolech a nesrovnatelnosti. To je ale specifické pro daný případ. Co se zdá být obecnějším "závěrem" zcela proti smyslu antidiskriminačního práva jsou ty výroky o rozsahu přezkumu. To mi přislo velmi znepokojivé a proto jsem na to chtěla upozornit...

Anonymní řekl(a)...

Nelze být bohužel příliš konkrétní, tak jen poněkud obecně:

Z toho mála žalob na o.o., o kterých vím a které takto vesměs cestou VS doputovaly na kraj, nebyla prozatím úspěšná ani jediná. Přes nadstandardně rozsáhlé dokazování (zejména výslechem značného množství svědků) žádný z žalobců neunesl ono již zmiňované primární důkazní břemeno ohledně neobvyklosti jednání zaměstnavatele. Sekundární důkazní břemeno zaměstnavatele ohledně motivu se tak nikdy ani neaktivovalo.

Abych Vás potěšil: v žádném z těchto sporů nebylo tvrzeným diskriminačním důvodem pohlaví, o ženu se jednalo jen jednou a nikoli pro pohlaví.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Tato dualita, pokud se skutečně prosadí, je velmi neblahá, obdobná situaci s bolestným: tam se u okresního soudu žaluje o odškodnění za bolest (eventuálně ztížení společenského uplatnění) a zároveň u krajského za zásah do fysické integrity. Místo toho, aby zákonodárce (nebo Ústavní soud) zrušil podmínku vázanosti výše náhrady vyhláškou, dovolil žalovat dvakrát v podstatě to samé. Výsledkem je jedna z ukázek, jak efektivní justice vypadat nemá.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

To je ještě čajíček proti současné situaci třeba u dopravních nehod; lze si představit, že trestní řízení přizná adhesně část náhrady škody (spor 1), s částí odkáže na civilní spor (spor 2), pak bude následovat spor o §444 (spor 3), což ovšem nijak nevylučuje tu ochranu osobnosti (spor 4...)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K V. Ceplovi - opravdu § 444 nevylučuje žalobu na ochranu osobnosti? Osobně s tímto názorem sice sympatizuji, protože v případě excesu by to mělo být žalovatelné i mimo a nad rámec § 444, ale mám dojem, že jsem viděl opačné názory, tuším dokonce i NS.

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
*7* řekl(a)...

*7*

ad michal ryška - souhlasím, že bychom měli Ústavnímu soudu za jeho interpretační nález poděkovat. Rozložení důkazního břemene na primární /neobvyklost jednání/ a sekundární /nediskriminující důvody/ je rozumné a vidím, že je i rozumně vykládáno.

A je vykládáno ústavně konformě: převrácení řádného soudního procesu by mělo být zdůvodněno testem prorcionality. A popírá-li p. Havelková, že antidiskriminační právo sleduje v celém svém rozsahu za cíl ochranu osobnostních práv, je v části pochybný úspěch již v prvním levelu: princip rovnosti je podle judikatury ÚS vykládán jako zákaz libovůle (výslovně i v této problematice 42/04 a 53/04) a jen pro politický cíl rovnosti aktivovat princip proporcionality je právě trochu pochybné...

*7*

Anonymní řekl(a)...

§ 444 obč. zák. je natolik paušální, že další satisfakci podle o.o. skutečně nevylučuje - viz. i nález ÚS Pl 16/04 z 4.5.2005.

V praxi se ale vychází z toho, že § 444 obč. zák. dopadá na standardní situace co do způsobu vzniku a co do rozsahu vzniklé újmy a další satisfakce dle o.o. tak náleží jen v případech nějakým způsobem mimořádných. V případech smrťáků při klasických dopravních nehodách tedy obvkyle ne.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl Zdeňku Kuhnovi:

Opravdu je to tak. Ustanovení § 444 je natolik šílené a nepovedené, že z čiré bezradnosti nad tím se vytvořila praxe, která ho tiše ignoruje a nechává samostatnému řízení. Je to nástroj, který nikdo nechtěl, a jenom dělá zmatky.

Více asi bude na samostatném postu v červnu.

Jinak k tomu vztahu diskriminace a ochrany; hybridní situace zákonitě vznikají a nelze jim tak docela zabránit.
Pokud paní X nevzali do práce, že je žena, pak je to jasný případ diskriminace bez souvislosti s ochranou osobnosti.

Ovšem pokud jí v rámci jednání ještě stačili urazit několika sexistickými poznámkami a přípisy, pak je to i věc ochrany osobnosti, a dotyčná se může pokoušet vyhrát dva různé spory se dvěma nároky.

Podobné kombinace se vyskytují u disciplín se zadostiučiněním často - naposled případ Brožová/Michal, kde běžela souběžně nekalá soutěž a ochrana osobnosti z téže příčiny (a s různým výsledkem).

Anonymní řekl(a)...

Ad § 444:

Není tak docela pravda, že tento nástroj nikdo nechtěl. Chtěly a prosadily jej pojišťovny, kterým do značné míry vytrhl trn z paty při vyplácení pojistného plnění za škodné události usmrcením.

To pouze na upřesnění s tím, že zakotvení tohoto institutu do úpravy náhrady škody je očividně zcela nesystematické. Neřeší totiž primárně svým účelem náhradu škody, ale náhradu nemajetkové újmy vzniklé osobám blízkým usmrcenému.

Ad dualita:

Jak již bylo řečeno, při ochraně základních lidských práv se tato dualita vyskytuje poměrně často. Pokud pominu trestněprávní či správní ochranu, pak např.náhrada škody + o.o., mediální ochrana + o.o., zákoník práce + o.o., nekalá soutěž + o.o. To samozřejmě působí praktické problémy, ale tak, jak se rozhodování zatím vyvíjí, problémy nikoli neřešitelné (viz. zmíněná standardní situace předvídaná § 444 obč. zák. vs. situace mimořádná řešená "v převisu" § 13 obč. zák.).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Velká část problémů by odpadla, kdyby se konečně některému ministrovi povedlo eliminovat vrchní soudy a sjednotit rozhodování v I. stupni u okresních soudů.

Je šílené, jestliže o vlastnictví Kathedrály Sv. Víta rozhoduje obvodní soud, kdežto "facka od Macka" nebo běžný obchodní spor o 51 tisíc se řeší u krajského.

Pro úplnost dodávám, že existují procesně-avanturistické pokusy spojovat řízení s různou věcnou příslušností, ale nevím o tom, že by se to některému advokátovi podařilo skutečně prosadit.

Anonymní řekl(a)...

Huráakce ve stylu "všechno na okres" by naopak na pořádné problémy teprve zadělala a zasadila by justici velmi těžký direkt.

Netuším, jak by všechny okresní soudy mohly organizačně, personálně a zejména finančně zvládnout řešení veškerých specializovaných agend řešených krajskými soudy, namátkou typu obchodního rejtříku či insolvence. Lidí, kteří by takové agendy mohly kvalifikovaně dělat, zase tolik není. Nebo by měl univerzální okresní soudce jeden den rozvádět manželství, druhý rozhodovat o směnečných námitkách a třetí si pohrát s insolvencí?

Trendy ve všech oborech lidské činnosti přece směřují ke SPECIALIZACI, tak není důvodu, aby se právě justice ubírala směrem opačným. V dnešním právu nikdo nemůže být odborníkem na všechno. Alespoň já nikoho takového neznám a nikdy jsem o takovém supermanovi ani neslyšel.

V konečném důsledku by tak nejspíše musel být v každém kraji určen speciální agendou pověřený okresní soud, tj. víceméně dnešní krajský soud pod jinou hlavičkou. Tím by se to snad vyřešilo organizačně, personálně a finančně, nikoli však procesně z hlediska jednoznačné příslušnosti soudu. Namísto dnešních tahanic o věcnou příslušnost by zde totiž byly spory o příslušnost mezi okresními soudy pověřenými a nepověřenými.

Barbara Havelkova řekl(a)...

Pokud se bavíme o našich tajných "příslušnostních" snech, tak já se přiznám, že bych ze všeho nejspíš byla pro pracovní soudnictví (jak funguje např. v Německu).
Výhody jsou mnohé, mj. rychlost a zkušený a poučený laický prvek...

Guy Peters řekl(a)...

Kolik má průměrný okresní soud soudců? Proč by se nemohli specialisovat tam, proč musí být na kraji? Navíc by specialisaci šlo dotáhnout ad absurdum tím, že by zde byl jen NS ČR, kde by jednotliví soudci byli dokonale specialisováni.

Jinak specialisací se vyznačuje státní správa. Nemyslím, že by se tento model v praxi osvědčil; produkuje fachidioty.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad M. Ryška:

Zapomínáte, že potenciálně každý spor vyžaduje specilistu; kdyby se měla příslušnost řídit jen tím, kolik je nápad určitých druhů sporů, měli bychom pět set rozvodových soudců a jednoho na spory podle zákona o vodovodech a kanalisacích, který by patrně musel za spory dojíždět.

Navíc je nutno uvážit, že odvolací senáty musí být principiálně méně specialisované, takže rozhodnutí specialisty přezkoumávají nespecialisté.

Nejsou-li v praxi specialisováni advokáti, nevidím důvodu, proč by museli být specialisovaní soudci.

Anonymní řekl(a)...

Ad Petr Urban:

Mezi počty soudců na okresních soudech jsou obrovské rozdíly, spektrum jde od malých soudů s cca. 10 soudci až po obří kolosy (Brno-město, Ostrava) s počtem soudců tuším někde kolem stovky. Průměrné číslo snad bude někde k nalezení, já ho v tuto chvíli neznám.

Ad Petr Urban a Tomáš Pecina:

Byli by jste v duchu zvoleného způsobu argumentace ochotni podstoupit specializovaný operační zákrok u obvodního lékaře nebo by jste raději využili služeb příslušného specialisty?

Až si na tuto otázku skutečně poctivě odpovíte, zkuste se nad problémem specializace v justici zamyslet znovu.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad M. Ryška:

Tento argument by se dal jednoduše odbýt tím, že v chirurgii na rozdíl od justice obvykle nebývají k disposici opravné prostředky…

Navíc nenavrhujeme úplné odstranění soudcovské specialisace, jen zrušení dvojkolejnosti rozhodování v I. stupni; naprosto nehrozí, že by jeden a ten samý soudce rozhodoval jeden den vraždu a druhý den nekalou soutěž.

Osobně si myslím, že dobrý soudce (kterých mimochodem znám také celou řadu) odvede lepší práci než špatný, byť specialisovaný soudce. Nejhorší soudkyně, kterou jsem kdy poznal (ze vzorku cca 100 jedinců, to jen abych předešl Vaší poznámce, že si mám někdy zajít k soudu), neschopná sestavit v odůvodnění jedinou gramatickou správnou větu, soudila nejdřív na obvodu trest – strašně – a nyní soudí stejně strašně ochranu osobnosti na městě. Je ovšem pravda, že díky své nynější specialisaci už nikoho nemůže zavřít.

Anonymní řekl(a)...

Ani při vynaložení maximální možné míry imaginace si nějak nedokážu představit, jak docílit (bez navýšení počtu soudců) toho, aby měl každý okresní soud v republice vlastní rejstříkové oddělení, insolvenční oddělení, vlastní specialisty na cenné papíry atd. atd. (velmi dlouhý výčet)

A k oné možnosti opravných prostředků:

I v chirurgii lze určitě leccos opravit dodatečně, pokud je tedy ještě na kom. Cílem justice ale přece musí být takový stav, aby co největší počet věcí byl řádně a kvalifikovaně končen již v prvním stupni. K tomu by přenesení úzce specializovaných věcí na okres prostě nepřispělo.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Celá řada agend "rejstříkového" typu, včetně insolvencí a také elektronických platebních rozkazů, by se měla dělat elektronicky centrálně a s minimem individuálního rozhodování.

Vaše námitky akceptuji, jsem nicméně přesvědčen, že větší míra specialisace ke kvalitě rozhodování nepřispívá tak, jak by se na první pohled zdálo. Naopak větší diversita může být prospěšná.

Fachidiotství, o kterém hovořil kolega Urban, je patrné třeba na výši kompensace za úrazy v režimu ochrany osobnosti: zatímco universálního soudce lze přesvědčit, že přiznat za půl roku léčby šestiletého dítěte jako náhradu 15 tisíc korun je směšně málo a je to ve skutečnosti satisfakce pro škůdce ("Tak vidíte, vy moulové, jakou cenu má pro soud zdraví vašeho dítěte!"), fachidiotům (fachidiotkám) osobnostního senátu VS-P na tom nic divného nepřijde.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Specializace na úrovni okresu je nereálná, protože celá slavná agenda C uživí v průměru jednoho maníka na celý kraj. V Cm je to složitější, ale ani tam to není dost na jednoho soudce na okrese. A pak máme ještě Ca, Az a další vychytávky, o kterých okresní soudce ani nemusí tušit, že existují.


Myslím, že debata o specializaci je tak složitá, že přesahuje naprosto možnosti této odbočky. Není to vůbec jednoduchá věc, a je vážně dobré si o tom něco zjistit.
Původně jsem byl na okrese ostrý odpůrce specializací, později jsem se trochu posunul, když znám jejich výhody, a dnes bych řekl, že někde prostě výhody převažují a někde ne.
Což je jistě názor jako noha.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Asyl a správní soudnictví vůbec můžeme nechat stranou, tam je řízení až na výjimky písemné a může zůstat odděleno na úrovni krajů (i když upřímně řečeno nechápu, jak se některé tyto senáty "uživí" – kupř KS-P má specialisovaný senát 44 Ca, ačkoli v jeho obvodu sídlí minimum odvolacích správních orgánů, protože krajský úřad je v Praze).