04 dubna 2008

Druhé memorandum týkající se mučení bylo zveřejněno

David Kosař nám poslal zajímavý příspěvek, který se týká memorand Johna Yoo o přípustnosti mučení jako vyšetřovací techniky a pravomoci administrativy jej provádět. Pod Davidovým informativním příspěvkem, který v závěru klade několik zajímavých otázek, jsem si dovolil připojit několik svých poznámek.


Nevím, jestli měl Honza Komárek jen dobrý čuch či jen dostal ve správnou chvíli správné echo nebo to byla jen shoda náhod, když do své nedávné úvahy v Respektu (reprodukované i na
JP s nadmíru hojnou odezvou) zakomponoval i Johna Yoo a jeho neslavné Torture Memo, každopádně bych rád upozornil na skutečnost, že druhé Torture Memo z pera Johna Yoo bylo před pár dny (přesně dne 31. 3. 2008) deklasifikováno. Tento krok vyvolal vcelku pochopitelně v USA velké pozdvižení a plní stránky všech významnějších blogů (např. zde, zde a zde), ale třeba i časopisu Esquire. Chtělo by se mi v duchu Respektu popřát inspirativní čtení, ale v tomto případě má ta inspirace notnou dávku pachuti. .

Nechci zde znovu otvírat otázku, kdo je dobrý, a kdo je špatný právník, ale neodpustím si pár poznámek. Memo má 81 stránek a jak poznamenal Orin Kerr, celé memo „sounds very lawyerly in its arguments“ (volně přeloženo „vypadá z právního hlediska velmi profesionálně“). Na první pohled obsahuje nepřeberné množství citací, slušně argumentuje, vypořádává se s protiargumenty, prostě na první pohled kvalitní scholarship [však on Yoo je taky profesor na University of California at Berkeley School of Law (Boalt Hall)]. Teprve bližší čtení odkrývá řadu děr a zjednodušení. Jack Balkin to popsal trefně: „nikdo by neměl podceňovat, čeho jsou právníci na dostatečně vysokých postech schopni, [zvlášť] když jsou vyzbrojení právnickou hantýrkou“. Z toho plyne, že dobrý právník (ve smyslu „argumentačně zručný“) je paradoxně daleko nebezpečnější než ten špatný. Takže apel alternativní k tomu Honzovu zní „Woe, onto Us, Lawyers!“.

P.S. V USA mají evidentně odlišný pohled nejen na
trest smrti, ale i na definici mučení. I liberálové navíc akceptují mučení (byť nepřímo poskytnutím imunity osobám mučení provádějícím) minimálně v situaci tzv. ticking bomb scenario (takže mučení je způsobilé poměřování…), Yooa kritizují primárně za to, že posvětil mučení v příliš širokém měřítku. Aby zaplesalo i srdce komparatistovo, odkazuji na protichůdné názory Nejvyššího soudu Izraele (HCJ 5100/94 Public Committee Against Torture v. Israel [1999] IsrSC 37, § 39: „We are aware that this decision [physical interrogation techniques unlawful even in ticking-bomb situations] does not ease dealing with [the harsh] reality. This is the destiny of democracy, as not all means are acceptable to it, and not all practices are open to it. Although a democracy must often fight with one hand tied behind its back, it nonetheless has the upper hand. Preserving the rule of law and recognition of an individual's liberty constitutes an important component in its understanding of security. At the end of the day they strengthen its spirit and strength and allow it to overcome its difficulties.“) a Nejvyššího soudu Indie (Shri D.K. Basu v. State of West Bengal (1997) 1 S.C.C. 416, 418, § 34: „[The] challenge of terrorism must be met with innovative ideas and approach. State terrorism is no answer to combat terrorism. State terrorism would only provide legitimacy to 'terrorism'. That would be bad for the State, the community and above all for the rule of law. The State must, therefore, ensure that various agencies deployed by it for combating terrorism act within the bounds of law and not become law unto themselves.“). Evropské soudy, alespoň pokud vím, dosud o „ticking bomb scenario“ rozhodovat nemusely, ale vzhledem k poslední judikatuře ESLP (Saadi proti Itálii – obecně k mučení) i BVerfG (1 BvR 357/05 anglické shrnutí a německé plné znění – ad hodnota lidské důstojnosti a lidského života pasažérů při sestřelování letadel unesených teroristy) lze těžko očekávat následování amerického přístupu.

P.P.S. Rukavice hozená Petrovi Břízovi: akceptuješ, že v USA mohou legitimizovat waterboarding a jiné praktiky stejně jako trest smrti a Honza jen provokuje – Tvými slovy – „k honům na čarodějnice“? Nebo se Honzův apel od toho Pötteringova nějak liší? Předem se omlouvám za malé popíchnutí.


Využiji té příležitosti a vyjádřím se k několika otázkám, které tu David nadnesl.

Za prvé, myslím, že ne všichni liberálové mučení podporují i za okolností tzv. „scénáře tikající bomby“, respektive zpochybňují použitelnost tohoto scénáře pro účely debaty „mučení ano či ne“ (viz tyto posty na Opinio Juris a na mém oblíbeném Balkinization). Nemyslím tedy, že lze trest smrti a mučení spolu srovnávat - domnívám se, že na užitečnosti trestu smrti panuje ve Spojených státech daleko větší konsensus.

Za druhé, když jsem tu psal o Yoovi jako o „špatném právníkovi“, měl jsem mimo jiné na mysli jeho postup při psaní memoranda, kdy se snažil předestřít argumenty jednoznačně podporující možnost administrativy mučící opatření přijmout, bez ohledu na Kongres a bez ohledu na Ženevské konvence, a tvrdit, že to takto umožňuje platné právo. Můj apel tak spíše směřoval na individuální odpovědnost právníků za to, co dělají, nikoliv na to, zda je ve Spojených státech akceptováno mučení či nikoliv (po pravdě, ten můj článek se týkal hlavně nutnosti na tuhle odpovědnost právníků upozorňovat při výuce práva, a byl jsem sám překvapen co všechno v něm někteří dokázali najít). Když včera profesor Neuborn komentoval Yooův případ, zejména tedy to, jak se Yoo bránil, tím že dělal „pouze právníka“, řekl: „Já si od právníka představuji daleko více, než to co předvedl Yoo“. Za pravdu mu možná dává i současné vyšetřování Yooa Ministerstvem spravedlnosti (jeho Úřadem pro odpovědnost). (Yoo je ještě navíc žalován jedním z vězňů odsouzeným za spolupráci s teroristickými organizacemi -viz zde).

Pokud jde o Němce, ti už scénář tikající bomby řešili: viz zde. Jednalo se o vyhrožování mučením jednomu z únosců dítěte, kterému hrozila smrt (bohužel bylo v okamžiku vyšetřování již mrtvé). Případ se dostal i k soudům, píše o něm například Florian Jessberger v článku „Bad Torture — Good Torture? What International Criminal Lawyers May Learn from the Recent Trial of Police Officers in Germany“, Journal of International Criminal Justice 2005 3(5):1059-1073 (odkaz na článek je zde, není však veřejně přístupný). Vyšetřovatelé byli shledáni vinnými , trest jim však vzhledem k převažujícím polehčujícím okolnostem nebyl uložen.

Rád bych se k otázce odpovědnosti právníků vrátil, doufám, že se mi to mezi psaním ostatních věcí povede.

67 komentářů:

Matěj Šuster řekl(a)...

Velmi zajímavé poznámky.

Ad. "ticking bomb scenario": já jsem právě přesvědčen, že ve skutečnosti tento názor musí zastávat každý člověk, kdo zároveň uznává správnost instutů typu "krajní nouze" či "nutné obrany".

Vždyť na jedné misce vah je osud teroristy a na druhé misce osud třeba několik stovek i více lidí, které se terorista vědomě a cíleně pokusí prostřednictvím výbušniny usmrtit.

Nevíme, kde se výbušnina nachází a potřebujeme tuto informaci včas získat, abychom ty lidi zachránili. Pokud za daných okolností nelze tuto informaci prakticky získat jinak, než mučením, tak je podle mě mučení (přinejmenším do jistého stupně) zcela OK.

Navíc - a to je off-record poznámka - fakt netuším (s výjimkou možné nejistoty, zda jde vskutku o teroristu), proč bych měl mít zvláštní ohledy na život a zdraví či důstojnost člověka, jenž sám nemá žádné ohledy na život, zdraví a důstojnost ostatních lidí ... což dostatečně demonstroval svým zapojením do teroristické organizace.

Jistě, definoval jsem situaci tak, aby např. i Janu Komárkovi bylo zatěžko mučení paušálně odmítnout ... ale co je na tom špatného? :)

Petr Bříza řekl(a)...

Ad David Kosař
Davide, "popíchnutí" neva, ostatně ani bych to snad popíchnutím nenazýval, prostě zvídavá otázka:-) Která se mi navíc zdá poměrně lehká, zvlášť když něco z toho už odpověděl i Honza sám.

Mezi mou kritikou Pötteringa a Honzovým postem jsou tyto významné rozdíly, které mi umožňují nemít problém s Honzovým postem a zároveň nebýt názorově nekonzistentní.

1.a) Mučení někoho, u koho ani nebyla prokázána vina (a to mučení zde tedy ani není trestem, ale, mezi jinými, i prostředkem k prokázání viny), je na hony vzdáleno od trestu uloženého odsouzenému v řádném soudním procesu. To je myslím tak očividné, že to není třeba rozebírat dále.
b) Zatímco se můžeme bavit o tom, nakolik je týráním člověka zavřít ho do vězení s vidinou, že bude popraven, je asi bez jakékoliv diskuse, že waterboarding a jiné praktiky jsou očividným týráním, kde je úmyslem způsobit bolest či jiný nátlak na integritu člověka. Stranou této diskuse ponechávám nehumánní způsoby popravy, protože i můj post vycházel z úvahy, zda spravedlivě uložený trest smrti provedený humánním způsobem (vím, že mi stejně někdo namítne, jestli může být poprava humánní) je tak očividným zlem a porušením lidských práv, že to dává právo panu Pötteringovi kritizovat to jménem EP a zašťiťovat se přitom lidskými právy.

Navíc já přece netvrdil v tom postu o lidských právech, že nikdy nesmíme kritizovat to, co se děje v jiné zemi, ale že by se politici v prohlášeních, kde nemluví sami za sebe, neměli plést do věcí, odehrávajících se v cizí zemi, pokud jejich "špatnost" není zcela nesporná.

2. Honza už to naznačil - on ve svém postu nekritizoval primárně USA za to, že mučí, ale Johna Yooa za to, že napsal memo, které takové praktiky legalizovalo (nebo aspoň mělo vyvolat dojem, že jsou legální), třebaže taková věc byla i podle práva platného v USA nelegální (samozřejmě zde mluvím o převažujícím názoru, právem je nakonec stejně to, co rozhodnou soudy). Takže i v tomto směru zcela zásadní rozdíl mezi mučením a trestem smrti.

3. I kdyby Honza nebo kdokoliv jiný napsal post kritizující nějaké praktiky, které jsou legitimní v USA či jinde, vůbec by mi to nevadilo, protože Honza nebo Ty zde mluvíte jako soukromé osoby a nikoliv jménem státu či veřejné instituce. Já jsem zastáncem svobodné diskuse, takže ať si akademici a vůbec soukromé osoby kritizují co chtějí a kde chtějí (samozřejmě zároveň by ta kritika měla být pokud možno korektní). Avšak když pan Pöttering jménem instituce, kterou platím ze svých daní a která reprezentuje (i)zemi, jejíž jsem občanem, vyslovuje jednoznačné odsudky něčeho, co je přinejmenším sporné, tak se mi to zkrátka nelíbí.

Je samozřejmě otázkou, zda by mi, z důvodů 1. a 2. vadilo, kdyby pan Pöttering kritizoval USA za mučení. Tam bych s tím měl asi menší problém, pokud vůbec nějaký. Na druhé straně je fakt, že když to kritizoval zrovna náš pan premiér, měl jsem z toho trochu pachuť v ústech. Tam to ale bylo asi spíš tím kontextem, že mi to přišlo jako taková ta trochu hysterická reakce "Šáhli jste mi na Čunka", tak já vám to teď ukážu, byť jsem celou dobu držel pusu...

Každopádně je zde asi zbytečné opakovat dlouhou debatu, která byla pod mým tehdejším postem, takže pro případnou další diskusi ber za relevantní tu část ukazující, proč je mezi Honzovým postem a Pötteringovou výzvou rozdíl.

David Kosař řekl(a)...

Ad JK:

ad 1. naprostý souhlas - slovičko "někteří" mi při psaní uteklo.

ad 2. Ono to bohužel není tak jednoduché - viz post Jacka Balkina na našem oblíbeném Balkinization - http://balkin.blogspot.com/2008/04/legality-of-evil-torture-memos-and.html. Ale Tvůj apel samozřejmě chápu a cením si ho.

ad 3. Dík za tip. O té německé kauze jsem věděl, ale netušil jsem, že ji nakonec řešily i soudy.

Jiří Kmec řekl(a)...

Tou německou kauzou (snad se nemýlím v tom, že je to opravdu ta, o které se zde hovoří) se nyní zabývá i ESLP. Stížnost (Magnus Gäfgen proti Německu, č. 22978/05) byla prohlášena (částečně) za přijatelnou rozhodnutím ze dne 10. dubna 2007. Těžiště meritorního přezkumu ale možná bude trošku posunuté (problém použití důkazů získaných na základě nepřípustného důkazu - "ovoce z otráveného stromu").

Matěj Šuster řekl(a)...

Hm, tak jsem si přečetl námitky Stephena Griffina na Balkinization proti "ticking bomb scenario" ... a musím prohlásit, že jeho protiargumenty jsou imo pateticky slabé. Pokud navíc do scénáře tikající bomby svévolně zatahuje coby terč mučení i někoho jiného, než teroristu samotného (konkrétně jeho ženu a děti), tak mate čtenáře. Nevím, jak Posner, ale drtivá většina ostatních zastánců přípustnosti mučení v situaci "ticking bomb", připouští jako terč tak maximálně ve vztahu k členům teroristické organizace.

Pokud je jeho hlavním argumentem (údajná) nízká pravděpodobnost takového scénáře -- jasně, ale není vyloučeno, že mohou nastat, a pak oprávněně můžeme zkoumat, jaké kroky jsou v takové situaci legitimní a jaké nikoli.

Chtěl bych fakt Griffina vidět v situaci "ticking bomb", kdy by měl v rukou teroristu, jestli by se svých verbálně deklarovaných "morálních zásad" skutečně držel i navzdory důsledkům, k nimž by to vedlo (a jestli by jej pak toto jeho rozhodnutí nestrašilo v jeho hlavě po celý zbytek jeho života).

Přitom dozajista existují i některé vážné výhrady proti možnosti připustit mučení v případech typu "ticking bomb" (podle mě je nejzávažnějším protiargumentem zneužitelnost, resp. riziko mylné identifikace někoho coby teroristy, resp. vůbec určení, kdo je a kdo už není "teroristou").

Anonymní řekl(a)...

*7*
ad Matěj Šuster

ano, ale hned v zápětí můžeme položit otázku, proč "ticking bomb scenario" nepoužít i proti členům teroristické sítě... rozdíl v těchto dvou situacích přeci sám o sobě není v bezprostřednosti nebezpečí, ale v tom, že v případě teroristické sítě není nebezpečí tak vidět. Ve skutečnosti ale může být stejně reálné, stejně naléhavé na nalezení obrany jako v případě prvním. A jste u pana Yoo. Kde je míra?

Což neříkám, že je špatně. Do věže Mordoru ho vykazuje pan Komárek.

*7*

Anonymní řekl(a)...

Ad Matěj Šuster

Zapomeň na chvilku na "ticking bomb scenario" a uvaž "trolley problem".

Považuješ za správné, aby někdo obětoval život jednoho (nevinného) člověka pro záchranu více (nevinných) lidí?

Tomáš Sobek

Matěj Šuster řekl(a)...

Ad "trolley problem" (viz zde:

To je velmi těžká otázka; nejsem zatím ochoten jasně prohlásit, že je morálně správné nezasáhnout (důsledek: smrt pěti "nevinných lidí"), ale rovnez ani to, že je morálně správné zasáhnout a přehodit výhybku (smrt jednoho člověka). Viz též variace tohoto scénáře na wikipedii.

Ostatně, nevylučoval bych, že v těchto mezních situacích se do značné míry ocitáme "mimo dobro a zlo".

Matěj Šuster řekl(a)...

Abych se ještě vrátil k tomu Griffinovi, pateticky slabým argumentem je především toto:

"In a democracy, I do not think we should ask our fellow citizens to sacrifice themselves or their principles for the public good unless we are, at least in principle, prepared to do the same. (...) The interrogators are our fellow citizens, part of our democracy, and it would be wrong to ask them to do something we were not prepared to do ourselves. Thus the democratic implication of the TTB is that we must steel ourselves to do something that is very unpleasant, but necessary."
--------

Toto celé je imho naprostý zmatek. Copak někdo někoho nutí k tomu, aby pracoval u protiteroristické jednotky? Pokud vím, tak nikoli. Pokud by hypoteticky bylo zavedeno pravidlo o přípustnosti mučení v situaci "ticking bomb", tak tomu policajtovi nic nebrání, aby se nechal preventivně převelet k nějaké jiné jednotce, nebo vůbec třeba na protest opustil policii. Navíc je tu i popř. otázka přípustnosti odmítnout rozkaz z důvodu vlastního svědomí.

Uvědomíme-li si tento fakt, pak se situace, kdy výkon profese "bojovníka proti terorismu" zahrnuje i tento prvek, co do podstaty neliší od situace, kdy např. profese řezníka obnáší zabíjení zvířat, anebo profese čističe kanálů a stok vyžaduje brodit se tou páchnoucí břečkou.

Je nemorální jíst maso zvířat, pokud nejsem sám připraven a ochoten zvíře zabít? Je nemorální používat kanalizaci, pokud nejsem sám ochoten se v té břečce brodit?

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Jedna z nejzávažnějších debat, co jsem tu zatím viděl; a de facto pokračování části "Právníkových správných odpovědí", kde se to probíralo také. Vyjdu-li z výtečného shrnutí Petra Břízy výše, tak:

ad 1) "Mučení někoho, u koho ani nebyla prokázána vina a mučení, co je prostředkem k prokázání viny je na hony vzdáleno od trestu uloženého odsouzenému v řádném soudním procesu."

- svatá pravda. A IMHO je oboje nepřípustné v jakékoli situaci, jakou si umím představit.

Hraje se o jinou situaci; mučení může účinně zabránit jinému vážnějšímu zločinu, jako u té "ticking bomb".

Jinak řečeno, zcela souhlasím s Matějem Šustrem (tentokrát), že jádrem problému je opět nutná obrana, jako v sáhodlouhé minulé debatě ke konci, a tento princip a výjimečná situace mohou odůvodnit postupy, které jsou jakýmikoli jinými způsoby neodůvodnitelné.

Od 11.9.2001 se naše fantazie v této věci značně posunula - lze si představit sestřelení civilního letadla plného lidí z důvodů nutné obrany.

ad 2)"ve svém postu nekritizoval primárně USA za to, že mučí, ale Johna Yooa za to, že napsal memo, které takové praktiky legalizovalo"

- tohle pokládám za klíčový problém. Nutná obrana je princip starší než jakékoli jiné právo (viz "antropologická" debata), funguje bez ohledu na to, jestli nějaký právní řád vůbec existuje, a tudíž může vést k závěrům, které jsou zbytku právního řádu zcela cizí (viz výše).
Víceméně je to také odpověď na otázku, "co dělat, když veškerý právní řád úplně zkrachuje".

Pokoušet se ho jakkoli zobecňovat, upřesňovat nebo legislativně konkretizovat může vést ke kontaminaci celého právního řádu prvky skutečného barbarství.

Podobné situace "za hranicí práva" samozřejmě mohou nastat, a nemá smysl nad tím zavírat oči, nicméně všechny má smysl hodnotit až ex post, coby zcela konkrétní a unikátní situaci. Je to problém jako stvořený pro judikaturu a ne pro legislativu.

Mimochodem, vedlejší efekt ponechání těchto otázek mimo právo je také to, že v těchto situacích je hájitelné i "opačné" rozhodnutí dotyčného - třeba, když se rozhodne teroristu nemučit a letadlo s civilisty nesestřelit. Kdyby se postup standardizoval a právně řešil, tato důležitá možnost by vypadla.

3. "I kdyby kdokoliv jiný napsal post kritizující nějaké praktiky, vůbec by mi to nevadilo, protože mluvíte jako soukromé osoby a nikoliv jménem státu či veřejné instituce."

Přesně. Troufám si dokonce tvrdit, že do podobné konkrétní situace nemůže vlastně v daném okamžiku mluvit závazně vůbec nikdo; je to rozhodnutí a odpovědnost toho kterého policisty, vojáka, člověka nebo prostě kohokoli, kdo bude nucen něco podobného řešit. Všichni ostatní jsou v roli diváka, který může fandit, ale to je tak celé. Protože odpovědnost za podobné rozhodnutí musí nést ten, kdo ho udělal; "závaznými instrukcemi" se tato důležitá odpovědnost jen zamlžuje

4) Tudíž na otázku Tomáše Sobka - zda lze někoho nechat zemřít z důvodu záchrany jiných životů - nemá smysl řešit "nasucho" a obecně; v konkrétní situaci se tak už mnohokrát stalo, a bylo to uznáno za legální.

U nás si mlhavě vzpomínám na něco podobného v sedmdesátých letech, kde v ostravských dolech zazdili několik horníků v situaci, kdy hrozil výbuch celé šachty.

Pokud nejsou "obecná" pravidla - a já myslím, že by neměla existovat - pak je hájitelný obojí postup; zazdít i nezazdít.

Tomáš Pecina řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Pecina řekl(a)...

Je zajímavé, že ještě předtím, než jsem si přečetl Griffinův článek, mě napadlo takřka to samé: je-li přípustné mučit "teroristu", co se situací, kdy je "terorista" zatvrzelý a jediným způsobem, jak získat požadovanou informaci, je zabít mu před očima vlastní dítě (a na mysl mi vytanula, spíše jako volná asociace, scéna z příjezdu do Osvětimi v Sophiině volbě a dvě zrcadlově otočené scény z filmu Dogville)?

Jsem stále na rozpacích, zda vůbec právo na nutnou obranu přiznat veřejné moci, protože tím se prolamuje ústavní zásada legality, na níž je postavena nejen celá liberální koncepce lidských práv, ale i samotný princip panství práva, rule of law, fundament obrany občana před zvůli suveréna.

Historická zkušenost mne spíše vede ke zdrženlivosti, protože – se vzácnou výjimkou Israele – orágny obdařené mimořádnými pravomocemi, jednající na základě materiálního kritéria veřejného dobra namísto striktní vázanosti zákonem, nikdy nic dobrého nepřinesly, nejvýš mimořádné bezpráví a teror.

Tomáš Pecina řekl(a)...

…celé memo „sounds very lawyerly in its arguments“ (volně přeloženo „vypadá z právního hlediska velmi profesionálně“)

To je přeloženo nejen volně, ale i eufemisticky. Já bych překládal "jeho argumenty znějí velmi advokátsky".

Anonymní řekl(a)...

Ad D. Kosař:

Dekuji za korektni vecne shrnuti. Napravilo zdejsi reputaci.

Ad J. Komarek:

Nezklamal jste. Uz to beru jako humorne cteni a slibuji, ze nebudu zatezovat diskusi opravami jako posledne.

JH

Jan Komárek řekl(a)...

Vážený JH: (myslím, že jste se asi nepodepsal svým jménem, a Jan Helvart asi nejste, že? Tak to příště zkuste bez iniciál a pravým jménem, tak, jako to tu dělá většina diskutujících).

Rád se dozvím, nad čím jste se tak pobavil, jen si prosím odpusťe urážlivý slovník (ono to pod vlastním jménem jde také hůře, že?)

Obecně:
Nikde jsem nenapsal, že bych vylučoval použití mučících technik v extrémních situacích ("ticking bomb scenario"). Jen jsem upozorňoval, že jsou i lidé s jiným názorem. A mám velké sympatie s oním policejním důstojníkem z německého případu. Asi se ale shodneme, že Yooovo memo takové extrémní situace nepokrývalo.

Souhlasím s V. Ceplem: nakonec to je vždy osobní rozhodnutí té které osoby a snaha to jakkoli předem legalizovat je dost nebezpečná (i když by případným mučitelům - a to i těm "legitmním, tj. těm, kteří to činí ve skutečně extrémní situaci, ulehčilo jejich rozhodování).

Jinak pokud jde o sestřelení civilního letadla, na jehož palubě jsou teroristé a míří na cíl, kde pravděpodobně dojde k usmrcení mnohem více osob: přiznám se, že s německým ústavním soudem příliš nesouhlasím, pokud by jediným důvodem byla nedotknutelnost lidské důstojnosti cestujících na palubě; pokud se ale nemýlím, absolutní hodnota lidské důstojnosti tam nebyla jediným důvodem pro zrušení onoho zákona. (více k rozhodnutí nabízí třeba tento článek na s. 184 a dalších: http://www.germanlawjournal.org/pdf/Vol09No02/PDF_Vol_09_No_02_161-194_Developments_Mueller.pdf).

Peter Brezina řekl(a)...

Tato diskuse je opravdu hodne zajimava a velice se mi libi, jak ji VJC propojil s tou predchozi. Zcela souhlasim: jsou proste veci, ktere pravo (v jakemkoli rozumnem smyslu) presahuji, tudiz by se ani nemelo pokouset je uchopit ci dokonce svazat. Chtel by nekdo byt v kuzi toho, kdo da rozkaz na sestreleni toho civilniho letadla? Neni jiz to, ze s tim bude cely zivot zit, dostatecnym "trestem" (ostatne vzpomente si na zaverecnou scenu Schindlerova seznamu...)? Jisteze to nejde rict pausalne, ale asi by se to ani nemelo z te uvahy uplne ztratit.

Nerad bych se vyjadroval k hypotetickym scenarum, jak tady byly nadneseny, nicmene par dalsich poznamek si neodpustim:
* Neumim si predstavit situaci, ktera by oduvodnovala zabiti ditete/manzela(-ky) teroristy(-ky) z "presvedcovacich duvodu".
* U "vyhybky" bych se asi drzel toho, co jsem napsal vyse: at "vyhybkar" rozhodne jakkoli, nechtel bych byt v jeho kuzi, a povazuji to (v zavislosti na okolnostech, samozrejme) za dostatecny "trest".
* Ten podle MS "pateticky slaby" argument mi neprijde ani pateticky, ani slaby. I kdyz je ale otazka, zda jde skutecne o argument proti "ticking bomb" jako takovemu nebo proti jeho legalistickemu reseni (viz shora). Predstava, ze "anti-terrorist fighters" by mali byt lidi s mensimi skrupulemi nez vetsina spolecnosti mi prijde velice nebezpecna...

a jeste ad vehlasny JH:
nazory, ktere zde preprodukuji David Kosar a Jan Komarek, jsou jenom dalsi inkarnaci odvekeho rozporu positivniho a "nadpositivniho" prava. Prave z toho vychazi i jejich (rozporna) definice "dobreho" a "spatneho" pravnika. Jako (perspektivni) akademik spise sociolegalni orientace se do toho sporu moc nemicham, ackoli me obcas dostihne (treba kdyz se pri komentovani nejakeho mravne sporneho, ale "pravne" podle vseho zcela spravneho rozhodnuti nejaky kamarad zepta: "ale prosimte, a kde zustalo pravo?" a opravdu tim nemysli nejakou castku Sbirky; at chceme nebo ne, v cestine slova pravo a spravedlnost etymologicky souviseji a opravdu nejdou tak docela (nebo tak snadno) myslet od sebe). Nicmene co je na tom sporu nebo nekterem z tech stanovisek smesneho, to mi opravdu uchazi. Ale mozna jsem jen blbej nebo pomalej...

Anonymní řekl(a)...

Dekuji panu Ceplovi za vyborny komentar.

Vsichni se myslim shodneme, ze problem s “ticking bomb argument” je v urceni, kdy takova situace nastane. V pripade, ze legitimizujeme pouziti muceni za techto vyjmecnych okolnosti, domnivam se, ze efektem bude jeho „naduzivani“. Pomineme-li duvody psychologicke (tj. vsichni jsme schopni brutalizace), neustala „protiteroristicka“ medialni kampan a xenofobni verejna debata (kdy v chytre vykonstruovane situaci se sirsi verejnost intuitivne prikloni k pripusteni muceni) dale legitimizuji brutalni zachazeni s lidmi – ted s temi povazovanymi za teroristy, pak s kdovíkým.

V opacnem pripade – prenechame-li tuto situaci na standardnich institutech jako je nutna obrana ci krajni nouze, nezavirame tim dvere pro takove jednani v pripade opravdove nutnosti (coz ostatne potvrdilo i jednani vysetrovatelu v nemeckem, ci dokonce ceskem pripade). Nevyhnutelnost takoveho jednani je vsak nutne zkoumat na „case to case“ zaklade, a to soudem; legitimizaci se muceni stava pripustnou vysetrovaci metodou, kterou si exekutiva jiz „manazuje“ sama.

Predstavme si sebe jako vysetrovatele v „ticking bomb“ situaci: vim, ze se vystavim nebezpeci trestniho postihu v pripade, ze budu mucit podezreleho, ale „stoji mi to zato“, protoze jsem si jista, ze terorista tu informaci ma a nechci nechat „vybouchnout“ sebe, sve blizke, ci svoje spoluobcany. Nemusim mit jako vysetrovatel institucionalizovany system muceni, abych reagovala sebezachovne. Ci moralne spravne (napr. v pripade, ze se snazim zachranit dite pred brutalni smrti); za predpokladu, ze jsem se jista. Ale v pripade, ze mi za nelidske jednani nebude hrozit postih, budu mit tendenci snizovat miru jistoty, kterou potrebuji (protoze tim neriskuji vlastni „krk“), casto „precenim situaci“ ci se budu snazit odstranit vzdalenejsi nebezpeci; ktere nakonec treba ani neexistuje....

Marija Bartl

Anonymní řekl(a)...

Ad Vojtěch Cepl

Má být nutná obrana v případě jednání soukromých osob pojata velkoryseji nebo naopak striktněji než v případě jednání orgánů veřejné moci? :)

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

V.J.Cepl

Nad "nutnou obranou" přemýšlím teprve v několika posledních letech; postupně si začínám myslet, že ze všech "ustanovení přirozeného práva" je tohle nejstarší a nejobecnější.
Brání se i blbá baktérie; brání se všechno, co se cítí být ohroženo. Ježto je to asi skutečná vykopávka, naráží i na problémy s vyjádřením.

Všechna lidská vyjádření, ať jsou bližší krajní nouzi (ohrožení "neživou" hrozbou), nutné obraně (vědomým útokem) nebo ta "politická" hrozba v čl. 23 Listiny, jsou podle mne z podstaty věci velmi nedokonalá, nepřesná, a jsem si zcela jist, že nad nimi dotyčný v dané situaci moc dumat nebude (a použije je, i kdyby v právním řádu chyběly).
Jediné moderní "zlidštění" je ta klausule o "úměrnosti", a i ta podléhá dost složitému a nepřehlednému výkladu, který nemůže konkrétní situaci trefit (smí napadená žena sexuálnímu útočníkovi vyrazit oko?).

Takže si myslím, že na otázku nedokážu odpovědět; každý, ať je úředník, nebo okolojdoucí, reaguje v takových situacích sám za sebe, jak sám umí. Použije prostředky, které má v ruce (deštník nebo stíhačku....). Pokoušet se to nějak rozvádět i v tomto smyslu je marná snaha.

Řekl bych, že každý "ex post posuzovač", totiž ten soudce, bude zejména zkoumat vážnost nebezpečí té situace a úměrnost prostředků. V jakém byl dotyčný postavení je celkem jedno; u úředníka lze čekat asi jen ten větší rozsah problému (evakuace města za cenu ztrát na životech...)

Jiná odpověď - podobné jednání nenese rysy normálního úředního postupu prakticky nikdy, i když to dělá starosta.

Neřešitelnost některých klasických právnických témat, jako eutanazie, nebo ten Břízou kdysi zmiňovaný trest smrti, mají v zákulisí právě tento společný jmenovatel; je to jen rozvádění problému nutné obrany a krajní nouze (nebo jak to říci.)

Myslím, že se k tomu žádné geniální řešení vymyslet nedá - jinak by ho už někdo dávno vymyslel.

Jan Komárek řekl(a)...

Ještě k Petrovi Brezinovi:
Nemyslím, že by můj postoj k Yoově právničení vyplýval z toho, jak definuji "právo" a že by se jednalo o "inkarnaci odvekeho rozporu positivniho a "nadpositivniho" prava". Klidně můžeš mít pozitivistickou koncepci práva (kterou koneckonců sdílím také), ale stejně můžeš říci, že Yooovo právničení bylo špatné. Jde o to, zda od právníka čekáš, že bude říkat jenom to, co říká pozitivní právo (a v případech, kde pozitivní právo nenabízí jasnou odpověď to maskovat a nepřiznat), anebo od něj čekáš, že v nejasných případech udělá volbu, která se opírá o správné mimopozitivněprávní důvody (těmi nemusí být jen morálka, ale třeba i ekonomická efektivita tam, kde je to vhodné). Samozřejmě pak také záleží na tom, v jakém kontextu ten který právník tyhle volby činí.

Anonymní řekl(a)...

Ad JK:

Kdyby jste vedel co vite ted, napsal by jste clanek do Respektu tak jak jste jej napsal?

Vim, ze by jste chtel vedet co jste popletl tentotkrat, ale nemam na to trpelivost jako posledne. Pripoustim, ze se tentokrat pohybujete v limitech "blogovaci nepresnosti". ... asi mi jen lezite v zaludku od posledne :o).

Blogujete. Vite ze muzete byt kritizovan anonymne a dopredu s tim pocitate. Narky nejsou na miste. Zakazte anonymy nebo nechte mou identitu na pokoji :o).

Ad. PB:

Sam sebe znate jiste nejlepe, proto nelze rozhodne vyloucit, ze mate pravdu.


----

Ad. VJC a TS

Vase uvahy se mi libi a vsude jsou jadrem diskuse na toto tema.

Klicove zustavaji otazky:

1. Co je vlastne muceni a co je pouze durazny vyslech.

2. Muze soukroma osoba jinou osobu mucit v pripadech krajni nouze/nutne obrany? Uvazite/li ceskou definici v TZ je mozne si to asi predstavit.

3. Pokud ano, muze to udelat v postaveni verejne osoby? Pokud je na otazku c. 2 odpoved ano a na odpoved c. 3 ne, muze stat pouzivat soukrome osoby k muceni?


4. Zmeni se nejak odpovedi, pokud by nastala valka?


5. Zmeni se nejak odpovedi v zavislosti na pravnim postaveni muciciho a muceneho? Tj. je mozne mucit lidi, kteri nemaji statut valecneho zajatce, lidi jejichz pravo muceni pripusti a muceni lidmi jejich pravo muceni pripousti na uzemi statu, ktery muceni pripousti?

JH

Anonymní řekl(a)...

Ad VC

Scénáře "ticking bomb problem" a "trolley problem" jsou záměrně definovány tak, že pomocí menšího zla efektivně odvracíme větší zlo. To je předpoklad úvahy, a pokud to někdo zpochybňuje, tak nás jenom vyzývá, abychom udělali korekci scénáře.

Klíčový problém je, že pokud kritérium přiměřenosti chápeme jako utilitaristický princip užitku, tak oba scénáře mají triviální odpověď a není co řešit. Takže, buď budeme kritérium přiměřenosti chápat jinak, ale potom musíme říct, jak. Nebo musíme připustit, že o kritérium přiměřenosti tady nejde, ale potom musíme říct, o co tady vlastně jde.

Tomáš Sobek

Jan Komárek řekl(a)...

Omlouvám se za komentář, jdoucí mimo rámec diskuse, nicméně vidím, že je třeba připomenout etiketu na Jiném právu - alespoň jak ji vnímám já.
1) S anonymy nediskutuji:
http://jinepravo.blogspot.com/2007/06/k-pestelce-na-jinm-prvu-jedna-deklarace.html

2) Přiznám se, že mě loni v červnu nenapadlo, že by si někdo vymýšlel cizí jméno, pod kterým by se schoval, aby mě mohl urážet. Nu, učím se.

3) Ať už se jmenujete jakkoliv, 21. a 22. dubna bude v Praze konference o právnickém vzdělávání, na které bych měl být mezi přednášejícími (podrobnosti tady jistě včas zveřejní Michal). Co kdybyste tam přišel a prezentoval svoje názory osobně?

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to J.H.

1. "Co je vlastne muceni a co je durazny vyslech."

- nevím, a vědět to nepotřebuji. Kdybych to posuzoval jakožto soukromou žalobu, tak bych posuzoval konkrétní situaci, nikoli obecné moudro.
Principiálně jakýkoli fyzický zásah (nebo jiný zásah, i omisivní) do integrity těla jiné osoby musí mít nějaký legální důvod; třeba souhlas dotyčného (milenec), ochranu zdraví (lékař), trestní proces (zatčení policistou, pokud se dotyčný brání). V rámci t.s.ř. těchto důvodů není mnoho, a vyslýchání samo o sobě tímto důvodem není.

2. "Muze soukroma osoba jinou osobu mucit v pripadech krajni nouze/nutne obrany?"

Viz předchozí glosa; obecně to nemá smysl řešit. Umím si takovou situaci představit také. Krom té "ticking bomb" může být třeba také napaden vyslýchající.

3. "Pokud ano, muze to udelat v postaveni verejne osoby?"

Je to úplně jedno. Můžete to udělat jako veřejná osoba i kolemjdoucí; je to podle mne v pozitivním právu tak trochu kontradiktorní otázka - "jak lze legálně porušit zákon."

Technicky si ale umím představit, že by byl žalován stát a odpovídal za situaci. Například u té evakuace. U toho sestřeleného letadla také.

4. "Zmeni se nejak odpovedi, pokud by nastala valka?"

Ne.

5. "Zmeni se nejak odpovedi v zavislosti na pravnim postaveni muciciho a muceneho?"

Ne. Žádné právo nemůže připouštět mučení (ba ani zabíjení).

Anonymní řekl(a)...

V.J.C. ad Tomáš Sobek:

Jistěže máte pravdu. Problém je jenom v tom "přepočtu" většího a menšího zla, který vypadá na papíře snadno, ale v praxi může činit veliké problémy (viz to vyražené oko).

Řadím to do kategorie spíše "posouzení míry" než "jednoznačné odpovědi".

Anonymní řekl(a)...

Ad JK:

1/ " .... humorne cteni ....." snad neni urazlive :o).

Navic se mnou zjevne diskutujete. Co na to etiketa? Je to vazne poruseni? Byl bych nerad kdyby jste mel kvuli mne nejaky opletacky.


2/ Psat pod cizim jmenem je zcela tradicni zpusob literarni prezentace. Pokud Vas az do ted nenapadlo,ze to lide delaji at uz za tim ci onim ucelem, je to na hlubsi zamysleni :o).


3/ Dekuji za pozvani, prijdu jedine kdyz slibite, ze nebudete mluvit o Yoo :o))).

Je mozne nekam prijit a prezentovat tam nazory neosobne? Nebude to pusobit divne kdyz tam prijdu a budu rikat, ze JK neco popletl v clanku? Muzu vystoupit pod jmenem JH?

-----

Ad VJC:

4/ Uznavate pravo nekoho ve valce zabit at uz to nutna obrana je nebo neni? Pokud ano, tak proc zabit ano a mucit ne? Abychom dostali informaci, kteoru potrebujeme muzeme hrozit bombardovanim ale nemuze mucit?

5/ Zajimave. Muze Vase vira (jedna se jen o viru antoz jurisdikce dovolujici muceni pochopitelne jsou), ze muceni neni nikde po pravu znamenat, ze pro jineho kdo neuznava prava, ktera chrani Vase jurisdikce, muze porusovat stejne jako vy porusite jeho pravo nekoho mucit? Nebo tato vase teorie funguje jen pro mnozinu prav, ktere jste si sam definoval?

JH

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad V.J.C.:

Váš přístup se mi nelíbí a zdá se mi vnitřně rozporný. Na jedné straně dáváte veřejné moci právo na nutnou obranu, tedy vládní "license to kill", na druhé házíte odpovědnost na osobu, která této licence využije.

Podle této theorie by byl Commander Bond, který právě zabil Blofelda, postaven před soud, a teprve ten by posoudil, zda se nedopustil vraždy.

Takhle to ovšem nefunguje ani v zemích, které obdobná mimořádná opatření praktikují. Konkrétně ve zmiňovaném Israeli, pokud se rozhodne vyslat popravčí komando za teroristou, který se zachránil útěkem do zahraničí (do Libanonu), tuto akci musí předem schválit a příslušné pověření podepsat předseda vlády.

Anonymní řekl(a)...

Ad JH

Jestli Vám JK slíbí, že tam nebude mluvit o panu Yoo, tak rozhodně bude vypadat divně, když tam budete říkat, že něco popletl v článku o panu Yoo.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

V.J.C. to Tomáš Pecina:

Já žádné právo nikomu "nedávám".
Jen v roli badatele konstatuji, že každý takové "právo" - jakožto osoba - může použít, jakmile se narodil. Tomu se prostě nedá zabránit, ať se vám to líbí, nebo ne.

A celou debatu o tom, zda "takové právo má veřejná moc" pokládám za od počátku za neužitečnou; pokud dostane veřejný činitel otázku, zda sestřelit to letadlo, bude nejméně ze všeho přemýšlet nad tím, že je veřejný činitel. A já to klidně nechám nerozhodnuté, zda se chová jako člověk nebo činitel.

Jinak; pokud se chováte protiprávně, je opravdu jedno, zda jste v roli veřejného činitele.

Vyslat někam komando někoho zabít je přesně opatření tohoto druhu - právem to odůvodnit nelze.

Jediná otázka pro právníka může být ex post - zda má být dotyčný potrestán.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad V.J.C.:

Jenže tím stavíte veřejné činitele do nemožné situace.

Yoo se pokouší, byť způsobem, který kulhá na všechny čtyři, odůvodnit právnost mučení tzv. nepřátelských "nezákonných bojovníků" (unlawful combatants – ať už to znamená cokoli) při výslechu.

Vy, jestli tomu dobře rozumím, naopak postulujete, že mučení nikdy nemůže být souladné s právem a lze je použít jen v situaci krajní nouze. To má ale ten závažný následek, že každá taková situace bude posuzována individuálně a osoba takto jednající může snadno skončit před soudem.

Veřejný činitel bude tedy postaven do situace, kdy se bude muset rozhodovat, potenciálně i opakovaně, ne-li rutinně, zda překročit zákon a čelit potenciální obžalobě pro vraždu, nebo to neudělat, a být vystaven stejnému risiku, protože nezabránil hrozbě, ač tak učinit mohl a měl.

Podle mě je legitimní požadovat, aby toto břemeno z veřejného činitele sejmul stát a stanovil mu obecná pravidla jednání v krisových situacích, tzn. kdy sestřelit civilní letadlo nebo kdy obětovat několik rukojmí pro záchranu ostatních.

Další otázkou je, že i úspěšná operace tohoto druhu může přivodit osobě, která se takto rozhodla, risiko civilních žalob poškozených (a pozůstalých), protože nebude-li mít veřejný činitel jasno, co je právem aprobováno a co je ad hoc řešení "na jeho vlastní triko", může soud odmítnout aplikovat – v českém kontextu, ale jinde je to podobné – ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ, dovodit exces z pravomocí, což mimochodem české soudy činí častěji, než bychom předpokládali, a místo státu odsoudit k náhradě škody jeho samotného.

Ve Vámi nastoleném scénáři se tudíž takový veřejný činitel musí časem buď upít k smrti, resignovat anebo skončit v osobním bankrotu, když nebude mít na zaplacení všech náhrad škody.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Tomáš Pecina:

Skvělé je, že mi rozumíte.
Že se mnou nesouhlasíte, to mne neleká; takový je světa běh, zvláště u tak závažných otázek.

1) "Yoo se pokouší, byť způsobem, který kulhá na všechny čtyři, odůvodnit právnost mučení"

- což je podle mne právě nemožné; nemůžete v systému práva, jehož PODSTATOU je bránit násilí a zvůli (jinak by nebylo třeba), zkusit nějak implementovat podobný institut, který jde vlastně úplně proti všem možným jiným pravidlům.
A nebo to dokážete, ale za cenu vážných deformací celého systému. Například něco podobného v trestním řádu by mne dost děsilo.

2) "každá taková situace bude posuzována individuálně a osoba takto jednající může snadno skončit před soudem."

Ona totiž většinou skončí. Opět ať chcete, nebo ne. Přinejmenším od soukromých osob nelze zabránit tomu, aby byl kdokoli žalován za cokoli. Já jsem například žalován za údajný zásah do práv na ochranu osobnosti několikrát do roka, a moji kolegové rovněž. Některým lidem to nemůžete rozmluvit.

Stran individuálního posouzení - zejména tyto situace bývají hodně netypické, složité, a výrazně individuální. Zkoušet je jakkoli normovat pokládám za nemožné také proto.

3) "Veřejný činitel bude tedy postaven do situace, kdy se bude muset rozhodovat, potenciálně i opakovaně, ne-li rutinně, zda překročit zákon a čelit potenciální obžalobě pro vraždu"

- on v ní je. Pokud jste někdy byl veřejným činitelem, tak to víte. Není žádná imunita - s výjimkou poslanců a senátorů; a i ta může být odvolána.
Být veřejným činitelem je odpovědnost a není to tak úplná sranda. A ne každý činitel přikazuje denně někoho zabít.

4) "Podle mě je legitimní požadovat, aby toto břemeno z veřejného činitele sejmul stát a stanovil mu obecná pravidla jednání v krisových situacích"

Podle mne ne. Je to pýcha rozumu a legislativy; plno věcí znormovat vůbec nejde. Není náhoda, že takové zákony nikde nejsou (a pokud jsou podzákonné normy, zjevně by neobstály z hlediska podřízenosti zákonům a ústavě).
A vězte, že letadla přesto budou sestřelována a horníci zazdíváni, jako od počátku věků.

5) "i úspěšná operace tohoto druhu může přivodit osobě, která se takto rozhodla, risiko civilních žalob poškozených"

No, toť. Mám jich plný stůl; třeba žalob na nemocnice, kde si o úspěšném zásahu někdo myslí, že mu způsobil újmu.
Myslíte si, že když je v zákoně napsáno, že je něco vpořádku, tak to zabrání někomu jinému stejně podat žalobu?

6) "může soud odmítnout aplikovat ustanovení § 420 odst. 2 ObčZ, dovodit exces z pravomocí, což mimochodem české soudy činí častěji, než bychom předpokládali, a místo státu odsoudit k náhradě škody jeho samotného."

No, to může. Já v souvislosti s §11 a §13 o.z. to mohu učinit ještě snáze. Podstatou soudu je, že posuzuje právní otázky, a může to skončit různě.
Ono totiž k excesům velmi často dochází; například není tak docela součástí úředního jednání, když po sobě dva policisté omylem střílejí (reálný případ).

7) "Ve Vámi nastoleném scénáři se tudíž takový veřejný činitel musí časem buď upít k smrti, resignovat anebo skončit v osobním bankrotu.."

- jak říkám, není to tak docela můj scénář, ale realita všedního dne; a nevěřil byste, co lidí se chce stát veřejným činitelem i za těchto podmínek.

Ještě jinak; nehájím vlastně nic jiného, než právní status quo.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Po 9/11 to už tak zcela status quo není.

Psalo se před několika lety, že české letectvo má instrukci o sestřelování unesených civilních letadel s pasažéry. Rozdíl je německé situace je pouze v tom, že toto oprávnění není součástí leteckého zákona, a předpokládám, že vojáci instrukci budou presentovat jako nejstřeženější státní tajemství, takže ústavní stížnost po německém vzoru nemá naději na úspěch (při vší úctě k moudrosti tohoto soudu je reálný předpoklad, že když takovou ústavní stížnost podám, dozvím se v odmítavém usnesení, že když mám obavy ze sestřelení, mohu jezdit vlakem…).

Anonymní řekl(a)...

Tato debata mne příliš nepřitahovala, a proto jsem se držel stranou, ale nyní se jako historik pokusím vmísit.

Mučení bylo až do osvícenství plně legální. Tedy předosvícenské právo nebylo právo?

Domnívám, že podstatou práva není "bránit násilí a zvůli" (v tom žalostně selhává), nýbrž organisovat společnost.

Ona totiž většinou skončí. Opět ať chcete, nebo ne.
No. Včera jsem se zabýval nezbytností jako okolností vylučující protiprávnost u vraždy. Jsou tři slavné případy (causes célèbres): velrybářská loď Essex (1820), HM Troopship Birkenhead (1852) a R v. Dudley and Stephens (1884), 14 QBD 273 DC. Ten poslední případ se stal precedentem, když zvrátil předchozí obyčejové právo a nezbytnost jako okolností vylučující protiprávnost neuznal. Naproti tomu lidojedé z Essexu, pokud vím, obžalováni nebyli.

Anonymní řekl(a)...

*7*

Nechci nikoho děsit, ale doufám, že se jednou nedočkáme rubriky "Co Jan Komárek neřekl"...

Anonymní řekl(a)...

Sedmičko, nedělej z Komárka velblouda.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Mučení bylo až do osvícenství plně legální. Tedy předosvícenské právo nebylo právo?

Předosvícenství bych sem nezanášel: tehdy především neexistoval vztah stát-občan, ale suverén-poddaný, což, jak asi uznáte, dávalo veřejnému právu poněkud jiný půdorys.

Na druhé straně je ovšem pravda, že není nepředstavitelný právní řád, ve kterém je mučení při výslechu zcela legální: viz Německo za 2. světové války.

Preview je dnešní Israel a představíme-li se dalších 10–15 let asymetrických válek, může se to stát pravidlem, nikoli výjimkou.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

1) "Předosvícenské" právo jest mi právě důvodem, proč mám z pokusu o legislativní úpravu mučení a podobných výjimečných postupů obavy; je to přesně bod, který bývá nejčastěji vytýkán.

Lidstvo to už zkusilo, a nijak moc to nefungovalo; ani s torturou nebylo právo v boji se zločinem nijak zázračně úpěšné; zato se mohlo pochlubit opravdu povážlivými justičními omyly.

2) 11/9/2001 sice posunul představivost stran střílení do letadel, ale to je asi tak celé; problém krajní nouze tu byl i předtím a podobné případy se prostě stávají pořád.
Vyvodit z toho závěr, že potřebujeme pravidla pro střílení do civilních letadel se mi zdá být nehájitelné; zákonem není upraveno daleko víc situací, které je nutno řešit výkladem stávajících pravidel.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Vyvodit z toho závěr, že potřebujeme pravidla pro střílení do civilních letadel se mi zdá být nehájitelné; zákonem není upraveno daleko víc situací, které je nutno řešit výkladem stávajících pravidel.

Výklad je doménou soudů, praxe vyžaduje pevná pravidla.

Pravidla nás navíc chrání před alibisty a avanturisty. Ti první nebudou riskovat nikdy, ti druzí uvidí krajní nouzi i tam, kde zjevně není.

V případě sestřelování civilních letadel mne ovšem zcela přesvědčit nález německého ústavního soudu a pravidlo by tudíž podle mě mělo znít: Nikdy.

Tomáš Pecina řekl(a)...

A ještě by bylo dobré si uvědomit, že rozhodnutí bude v podobných případech často činit voják. A ačkoli jsem vzdálen stereotypu presentujícího vojáka jako jedince s inteligencí láčkovce a sociální empathií železné trubky, ono je občas děsuplné slyšet, jak ústavu vykládá soudce, natožpak armádní důstojník.

Ne, málo platné, pevná pravidla jsou nezbytná.

Anonymní řekl(a)...

V.J.C.

Myslím, že na této protikladné pravdě oba vesele můžeme zemřít, a dál se nehneme; kombinaci možnosti a potřebnosti prostě vidíme jinak.

Lukáš Hoder řekl(a)...

Škoda, že se k tématu nevyjádřil host Jiného práva, odborník na terorismus, Miroslav Mareš.

Huck řekl(a)...

Předně, velmi dobře vyodkazovaný článek!.

Doporučuji i The Dark Art of Interrogation nebo The Truth About Torture - rozhovor s Mark Bowdenem, autorem předchozího článku. Obojí je z konce roku 2003...

Překvapila mě pak celá ta eskapáda s Abu Ghraibem, co vyplulala na povrch. Měl jsem zato, že si Američané již otázku mučení vyřešili, a ono ne.

Bowden na základě svých průzkumů razí názor, že jakákoliv zákonem udělaná "license to torture" vždy sklouzne po šikmé ploše, které se mj. chytí sadisté, vždy bude zneužita. Přitom účinnost je pochybná a již i izraelské soudy mučení zakázaly, ačkoliv je tam situace kritická. "Ticking bomb scenario" řeší převzetím osobní odpovědnosti osobou, která eventuální nátlak-mučení provádí či nařídí. Tj. ta je v takovém okamžiku v zásadě mimo zákon a je na ní, aby jakákoliv pozdější řízení proti sobě vedená dokázala odvrátit poukazem na mimořádnost situace, která bude vždy zcela unikátní (a proto pro předběžnou reglementaci právem nevhodná). Půjde tedy o ad hoc rozhodnutí morálně-racionální s vědomím, že situace je tak vážná, že i porušení zákona je správné.

Toto řešení považuji za správné, bylo použito i u toho případu z Německa s únosem dítěte. Potíž spatřuji však v tom, že v USA je jiná kultura práva. Pokud právo něco zakazuje, tak se to prostě nesmí a úředníkovi nebo běžnému policistovi prostě nepřijde na mysl možnost ho porušovat. Ani ne snad proto, že by tím sami riskovali, ale protože předpokládají, že předpisy jsou správné, optimální, a pokud ne, tak budou demokratickou cestou změněny. Takové uvažování na hraně, že zákon je a není je pro ně prostě obtížné. Ale mohu se v tom mýlit, protože mé zkušenosti s US jsou přeci jen omezené ....

Tomáš Pecina řekl(a)...

Rozsudek potvrzující zákaz Komunistického svazu mládeže byl právě zveřejněn (včetně protokolu o jednání před soudem).

Pro případ, že jejich web provozovatel iniciativně zruší, zde je mirror.

Poznámka věcná: Městský soud v Praze sice naznal, že k zásahu do politických práv lze přistoupit pouze v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých, ale právě takový případ soud v programu KSM odhalil.

Věta, jíž to vyjádřil, je symptomaticky obludná: "Žalobcova svoboda projevu a jeho právo šířit ideje a informace v žádném případě nejsou bezbřehé." Tak – naši křehkou květinku-demokracii si od nějakých volnomyšlenkářů rozvracet nedáme!

Poznámka formální: pokud neumím správně používat české přechodníky, nepoužívám je, zejména jsem-li soudcem. Podobné chyby jako v rozsudku působí celkem trapně.

Guy Peters řekl(a)...

Rozsudek Městského soudu v Praze ve věci Kommunistický svaz mládeže v. Ministerstvo vnitra ze dne 19. března 2008, čj. 9 Ca 138/2006-67, je obludný. Soud tím sankcionoval potlačování svobody spolčovací v České republice. Podle názoru soudu je totiž jakákoliv snaha o změnu ústavy protiústavní. Tento rozsudek, pokud nabyde právní moci, bude mít jediný výsledek: KSM vstoupí do illegality, naprosto stejně jako Národní odpor. To si tedy opravdu pomůžeme. K thematu též z ultraliberálních posic Luboš Zálom: "Různé liberální think tanky (jako je třeba Liberální institut) mohou přece šířit myšlenky, že stát nesmí provozovat na náklady daňových poplatníků bezplatné zdravotnictví a školství, a že pozitivní vymezení práva (tedy právo na vzdělání a zdravotnictví jako nárok, který mi musí poskytnout společnost, tedy její produktivní členové) je falešné a neplatné. Proč by tedy nemohlo Ministerstvo vnitra vyhodnotit názory Liberálního institutu jako extrémní, škodlivé, nebezpečně asociální, šířící zhoubné sobectví, a tedy hodné zákazu?"

Jeho liberální credo, bych podepsal: "Ale i kdyby Ministerstvo vnitra zdůvodnilo rozpuštění KSM nemorálností jeho ideologie, nedává to státu právo zakazovat jakékoliv sdružení, které vůči nikomu nevyvíjí násilí. Vláda by měla být instituce, která reaguje na iniciaci násilí jednoho jednotlivce vůči druhému (nebo jedné skupiny vůči jiné). Šíření názorů, třebaže veskrze zlých, není násilí, a stát by tedy proti nim neměl nijak zakročovat. Zákrok by byl na místě teprve tehdy, když by ozbrojené bojůvky komunistické mládeže začaly terorizovat podnikatele, obsazovat továrny, páchat atentáty proti významným finančníkům, atd. Propagování myšlenek (a mělo by to platit i pro další extrémisty, neonacisty, popírače holokaustu, vydavatele Mein Kampfu atd.) však takovým násilím není a mělo by se proti nim bojovat zase jen myšlenkami (toho však stát, který s mladými komunisty sdílí základní kolektivistické premisy, není schopen)." Jen bych dodal, že ty "základní kolektivistické premisy", které mají stát i kommunisté společné, mnohem spíše vidím jako hodnoty intolerance, neboť nic takového třeba v USA neexistuje.

A to pomíjím, že odstavce nejsou číslovány a že po přebujelé rekapitalaci začíná vlastní odůvodnění teprve na straně 13.

Lze uzavřít Zálomovými slovy: "Jsem si jistý, že ti, kteří nad rozpuštěním KSM jásají, mezi myšlenkový proud zastánců čistého kapitalismu nepatří a uvědomují si, že ve skutečnosti se tímto rozhodnutím se míra svobody v této společnosti snížila."

*7* řekl(a)...

*7*

Rozsudek si posilam do tiskarny...

No, je samozrejme obludny. A to i v pripade, ze se bude opirat o podstatne nalezitosti demokratickeho a pravniho statu. Podstata demokracie je v tom, ze dava zaznit hlasum svych odpurcu a sebeurceni individua je jejim cilem.

*7*

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
*7* řekl(a)...

*7*

K rozsudku podle mě právník nemá moc co dodávat. Takže snad alespon slova Filozofa, Básníka a Kazatele:

I.

Myšlenka musí být integrována do celku bytí, jehož odrazem je v tomto svetě a kde nalézá svůj původ.

II.

Každý počátek své kouzlo v sobě chová
a to nás chrání a pomáhá nám žít.
Prostory vsemi ať zvesela pak jdem
na žádném nelze jak na domově lpět,
duch světa nechce tísnit nás a vracet zpět,
chce šíř nám dát a pozvedat stupeň za stupněm.
Sotva jsme v útulnosti někde zdomácněli,
zemdlení hrozí a to nás ochromí,
pouze kdo vyrazí dál na životní pouť,
ten možná krunýř zvyku jednou prolomí.

III.

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet,
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.

*7*

Tomáš Pecina řekl(a)...

Komunistický svaz mládeže zveřejnil i kasační stížnost, kterou proti rozsudku podal.

Několik poznámek:

1. Návrh na odklad vykonatelnosti je zřejmě důvodný, nicméně nechápu, proč se ho stěžovatel ani nepokusil odůvodnit. Jako soudce bych byl na vážkách, zda "z principu" vyhovět, anebo "z výchovných důvodů" zamítnout – ale asi bych nakonec vyhověl, stěžovatel nemůže za neschopnost svého advokáta.

2. S argumentací věcnou nepříslušností se neztotožňuji: je sice poněkud brutální, jestliže SŘS v tomto případě přenesl věcnou příslušnost o dva stupně níž, nicméně tam, kde to zákonodárce pokládal za potřebné vzhledem k řešené materii, stanovil příslušnost NSS namísto dřívějšího NS explicite (čl. VII bod 5 zákona č. 151/2002 Sb.).

3. Velmi závažná je námitka, že je-li žalobě přiznán ze zákona odkladný účinek, nemá smysl vycházet ze skutkového stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí správního úřadu. Správní soud zde vystupuje v posici odvolacího orgánu sui generis a řízení před ním nemůže mít ryze kasační charakter. Byla-li tudíž vada stanov zhojena v mezidobí, je přepjatým formalismem rozhodnutí správního úřadu přesto potvrdit.

4. Několikastránkový výklad, jak je to s vlastnickými vztahy a s vlastnictvím, pomíjím, aniž by se pokusil analysovat, zda se mi jako blábol toliko jeví, nebo jím je: pro rozhodnutí o kasační stížnosti je podle mne naprosto bez významu.

5. Základem meritorní argumentace podle mě mělo být, že kautelu zakotvenou čl. 20 odst. 3 Listiny nelze vykládat pouze formálně, ale materiálně: ingerence do sdružovacího práva musí přijít až tehdy, je-li to – v konkrétním případě – nezbytné. Ústavu je zde třeba aplikovat přímo, nikoli tak, jak činí soud I. stupně, podle něhož stačí, aby byly naplněny formální znaky nepřípustnosti sdružení a není nutné zabývat se materiální stránkou nezbytnosti rozpuštění.

Takže kdyby bylo po mém, kasační stížnosti bych vyhověl, byť s risikem, že se na několik příštích měsíců/let nestanu miláčkem pomatených místních medií.

Guy Peters řekl(a)...

Úroveň té kassační stížnosti je velice bídná. Nemůžeme se pak divit, že i rozsudky mají tristní kvalitu. Jediné, co stojí za pozornost, jsou processní tanečky v kapitole 4. Zdá se, že čeští právníci obecně umí processní právo dokonale a navzájem jím šermují. Hmota je nezajímá.

Problém s nejasnou kompetencí je chyba legislativy, která měla normovat výslovně, např. že kompetence NS ČR není dotčena, bylo-li to cílem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Problém s nejasnou kompetencí je chyba legislativy, která měla normovat výslovně, např. že kompetence NS ČR není dotčena, bylo-li to cílem.

Kdyby zákony byly jasné, čím by se živili právníci?

Zde pomíjíte, že zřízením NSS odpadl důvod, proč jakékoli správní věci dávat k rozhodování NS, jako tomu bylo před jeho zřízením. Zákonodárce tedy rozumně rozdělil bývalou agendu NS na tak závažnou, že ji svěřil přímo NSS (rozhodování ve věcech politických stran a hnutí), a na běžnou, kterou dostaly krajské soudy.

Chybou je jen to, že těmto rozhodnutím nevyhradil zvláštní díl SŘS, takže ústavně-bezvědomý soud bude mechanicky a nesmyslně aplikovat § 75 odst. 1 SŘS, ačkoli podání žaloby má ex lege odkladný účinek.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina: "ale asi bych nakonec vyhověl, stěžovatel nemůže za neschopnost svého advokáta".

Není to nakonec ten samý advokát, který zastupoval Blisty v (neúspešném) řízení proti Vám osobně? Nejste tedy v takovém hodnocení jeho profesionálních schopností přeci jen poněkud podjatý? :o)

O. Neumann

Tomáš Pecina řekl(a)...

Není to nakonec ten samý advokát, který zastupoval Blisty v (neúspešném) řízení proti Vám osobně? Nejste tedy v takovém hodnocení jeho profesionálních schopností přeci jen poněkud podjatý? :o)

To sice ano, ale dělal, co mohl, nemůžete ho vinit z neúspěchu v beznadějném sporu (nebyl to jediný případ, kde jsem s ním měl tu čest, zastupoval také např. M. Grebeníčka v cause "primitiv Šinágl": i tam, pravda, prohrál).

Anonymní řekl(a)...

Tak nám prišlo ECHR: Case Gäfgen v. Germany, sťažnosť 22978/05. Čo vy na to? Mám z toho trochu zvláštny pocit.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Já s tím rozsudkem souhlasím. Podle mě se německé soudy (či orgány obecně) vypořádaly s případem Daschner víceméně správně (byť mám svoje výhrady). Podstatné je, aby důkazy získané nepřiměřeným nátlakem nebyly použity v trestním řízení. Otázku bezprostředního odvracení nebezpečí bych od toho striktně odděloval.

Ale uznávám, že moje názory v téhle otázce nejsou obecně sdílené :)

Anonymní řekl(a)...

ako laikovi v tejto oblasti mi je trochu zvláštne, ak má byť púhe nepoužitie dôkazov získaných mučením dostatočné. Otázne je, či má platiť: dôkazy získané mučením sa nepoužijú = vyšetrovaná osoba nebola mučená (ale asi to zle interpretujem).

...je (IMHO) jasné, že sa tieto dôkazy použiť nemôžu.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Jasně. Soud ale konstatoval, že porušení článku 3 bylo vyřešeno na národní úrovni - přiznáním porušení a odsouzením "pachatelů".
Navíc je stále otevřená otázka odškodnění. S tím nemám zvláštní problém - porušení čl. 3 už jednosduše jednou konstatováno bylo.

I když já osobně s ohledem na okolnosti případu považuji za správný přístup německého soudu v I. instanci, který upustil od potrestání (takže jsem spíš náchylný kritizovat německé soudy z druhé strany).

Tomáš Pecina řekl(a)...

To odsouzení policistů mi přijde alibistické. Stát by neměl být alibistický: buď se provinili, a pak žádná "podmíněná pokuta", anebo jednali správně, a nelze je shledat vinnými.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Když jsem o tom kdysi psal, měl jsem jasno - jednali vzhledem ke všem okolnostem správně. Přesto však chápu stát, který 1) nechtěl otevřít stavidla (v Německu je stín dějin dost silný) a 2) byl si vědom mezinárodních závazků.

*7* řekl(a)...

*7*

Ach jo. :o/ Škoda, že nemáme americkou ústavu. Případ by byl alespoň z pohledu ústavního práva jednodušší.

*7*

Matěj Cepl řekl(a)...

Jednak k problému výhybky musím ocitovat tento kousek z YouTube — sice to je přeslazené a chytlavé, ale … prostě, koukněte se.

Ale hlavně si jako bývalý PhD student law & society přisadím jedno své pozorování nevýhod amerického právního systému precedentů.

Právě v těchto krajních situacích se projevuje podivná nevýhoda systému common law (který jinak velmi obdivuji) — soudce je jako ten bájný král Midas který když se čehokoli dotkl, tak se to proměnilo ve zlato. Nakonec umřel hlady, protože zlato se nedá jíst. Americký soudce prostě nemůže zabránit tomu, aby se jeho rozhodnutí nestalo precedentem a nebylo následně využíváno (a zneužíváno) další řadou advokátů, resp. znetvořeno do něčeho naprosto podivného.

Vzhledem k tomu, že stále ještě judikatura oficiálně neexistuje (alespoň to není oficiální pramen práva, pokud se nemýlím), tak je český soudce mnohem svobodnější — prostě něco jen tak rozhodne protože to daná situace vyžaduje a může celkem rozumně předpokládat, že pokud se někdo pokusí toho jeho rozhodnutí nepřiměřeně využít, tak to jeho kolega soudce shodí ze stolu jako pitomost.

Na druhou stranu, evropský (nebo český?) systém se v tomhle možná příliš spoléhá na poctivost soudců, kteří nezneužijí této svobody si rozhodovat do jisté míry libovolně. Konec konců jedním ze základních cílů americké revoluce bylo vybudovat „government of laws and not of men“ a tak se možnosti podobné soudcovské svévole asi velmi děsili.

*7* řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
*7* řekl(a)...

*7*

ad "soudce Midas": to je velmi povedená analogie. :o) (Dworkinův Herkules ve své pozdní fázi). Příběh ale pokračoval: Midas neumřel hlady, očistil se v řece Pactolus a poté figuroval v příběhu, v němž mu za jeho rozsudek narostly oslí uši.

*7*

Anonymní řekl(a)...

Přiznám se, že jsem se právě někam do tohoto problému chtěl vydat svým posledním neuvěřejněným - protože nedotaženým a nedopsaným - postem v rámci svého hostování.
Takže jen telegraficky; třeba to někdy dotáhnu na post.

1) Především u nás určitá forma závazného rozhodnutí soudu existuje, a to v několika situacích - jde o nálezy Ústavního soudu všeobecně, publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a konečně rozhodnutí vyššího soudu, kde vysloví závazný právní názor.

Bez ohledu, jak se tomu různě říká, je to závazné jako hrom a názory "že to není součást právního řádu" doporučuji nebrat příliš vážně.

3) Kromě toho nic nebrání použít jakékoli soudní rozhodnutí jako vzor v rozhodování obdobné věci.
To se dokonce považuje za chvályhodné (odvolání na "konstantní judikaturu" nic jiného neznačí, než to, že se to tak prostě obvykle dělá).

4) A teď to hlavní a nejtěžší - mezi normativem a soudním rozhodnutím přesto existuje jistý vnitřní teoretický rozdíl, který se na fakultě neučí (nebo mi to zatím uniklo), a není všeobecně znám.
U nás se totiž často užívá soudního rozhodnutí celkem neužitečně k řešení NORMATIVNÍCH otázek, často procesního charakteru; stačilo mít právní větu někde v zákoně a výsledek by byl naprosto stejný.

Pravé soudní rozhodování je vlastně pouze podle bodu 3) - užití jako VZORU pro PODOBNÝ případ. Čili nejde o "vyřešení právní otázky" pro všechny případy, ale jen pro jistou typovou větev, jistý druh případů.

A zde se ukáže, že je vlastně úplně jedno, jaká je autorita rozhodnutí - jako vzor může stejně užitečně (a dokonce užitečněji, protože neřeší revizi, nýbrž prvotní stav) fungovat rozhodnutí okresního soudu.

5) Klíčový manévr, jak se vychozené trase judikatury VYHNOUT, spočívá totiž vždy ve zjištění, že "můj případ je v podstatných okolnostech jiný".

To u "normativních" rozhodnutí jaksi není možné (situace se bu´d zcela vztahuje, nebo zcela nevztahuje).

6) když se to projde, ukáže se, že hlavní problémy krále Midase jsou u nás zcela stejné, jako v common law, a celý ten "rozdíl", se kterým se trápí nebozí studenti, je dost pofidérní. Naše problémy jsou lautr stejné a v budoucnu budou čím dál tím stejnější.

Advokát, který mává soudním rozhodnutím, které je o kus vedle, než projednávaná věc, je v mé práci evergreen.

To, že můžete jako vzor užít závěje všech možných rozhodnutí všech stupňů - navíc pro veřejnost často nedostupných - je také běžná realita.

A že soudních rozhodnutí, použitelných jako "vzory" beznadějně přibývá, jako toho Midasova zlata, to je také očividné.

Anonymní řekl(a)...

Ad kdokoli

Budu vděčný za pár odkazů na nějaká česká rozhodnutí,

1) která své odůvodnění normativně opírají POUZE o nějaký judikát a jsou v tom transparentní;

2) která ruší nějaké rozhodnutí nižší instance POUZE s odůvodněním, že ignoruje nějaký judikát, a jsou v tom transparentní.

Děkuji.

Tomáš Sobek
hattori@seznam.cz

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad TS:

To je nesplnitelné zadání. Judikatura není nikdy normativní ve smyslu, že by mohla zakládat práva nebo ukládat povinnosti praeter legem, ale vždy je jen výkladem existující právní normy nebo jejich souboru.

Proto z principu nemůžete mít rozhodnutí, které by obsahovalo pouze odkaz na judikát, ale musí to být dvojice právní norma-její interpretace obsažená v judikátu.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Tomáš Pecina to myslím vyjádřil dost přesně. Argument jenom judikaturou si nedovedu dost dobře představit - vždy půjde o interpretaci nějakého jiného pramene práva.

K mezním případům: Dostatečným důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí může být už rozpor s nálezem Ústavního soudu. Ani to však není případ argumentace pouze judikaturou - jde o porušení povinnosti podle čl. 89/2 Ústavy. Navíc kromě tohoto rozporu (byť dostačujícího pro zrušení) bude dán rozpor ústavním pořádkem (který byl původně vysloven Ústavním soudem, v každém dalším případě tak budou existovat dva důvody pro kasaci rozpor s čl. 89/2 a "původní rozpor".

Anonymní řekl(a)...

ad Tomáš Sobek:

přiznám se, že mi požadavek také není úplně jasný.

Nicméně třeba před čtrnácti dny jsem zamítl jinak standardní žalobu na zadostiučinění za zabitého člena rodiny při nehodě (viz seriál wergeld), neboť byl žalován pouze provozovatel vozidla.

V zákoně se o tom nedočtete prakticky nic; judikatura ale praví (např. 30 Cdo 73/2003, ale i spousta navazujících variant), že lze úspěšně žalovat především zaměstnavatele řidiče; možná i samotného řidiče (zejména, nejde-li o "služební" cestu), ale v žádném případě ne provozovatele (per analogiam § 427).

Jinými slovy, analogie s § 420 odst. 2) platí, analogie s § 427 neplatí, a to lze seznat jedině z judikatury, v tomto případě jasně normativní povahy.

A takové věci se stávají v ochranách osobnosti velmi často.

Stačí takto?