06 března 2008

Vojtěch Cepl: Strašidlo akademismu

Vojtěch Cepl (jak sám uvedl v jednom z komentářů - neplést s profesorem Ceplem!), který zde na Jiném právu občas vystupuje i pod přezdívkou Argonantus, nám poslal zajímavý příspěvek který se týká „strašidla akademismu. Dovolil jsem si využít té možnosti a připojit i několik svých poznámek, které najdete níže (spolu s krátkou glosou Petra Břízy).

Strašidlo akademismu

Akademik Knapp, když si kupoval dům na Babě v Praze, si sám sepsal kupní smlouvu. A hrdě ji donesl na notářství k registraci. Dáma, jejíž jméno dějiny už zapomněly, shlédla jeho dílo, shledala několik chyb, a na závěr pravila: „ A nechcete si na to vzít nějakého právníka?“

Nechme stranou, na čí straně byla pravda; jako demonstrace rozdílu mezi světem akademickým a praktickým je to výmluvné až dost. Mezi těmi světy zeje úplná propast
.

Problém začíná právnickou fakultou. Právo je drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování. Vědou je jenom ta nepatrná část, která zkoumá podstatu fungování oněch pravidel.

V tom se právo velice podobá lékařství. Každý ví, že student se učí léčit nejen z „hrubých knih“, ale musí odvést určité hodiny praktických cvičení na pitevně i s živými lidmi, jinak se lékařem nikdy nestane. Tato prostá taktika u práva z neznámých důvodů u nás nefunguje; student se učí právo výhradně „nasucho“, bez přítomnosti živého klienta. Sepisuje kupní smlouvu o nemovitosti, aniž by kdy nějakou nemovitost za stejným účelem prohlédl; navrhuje svěření dítěte do výchovy, aniž by někdy viděl dítě a rodiče jednající o podobné věci. Výsledkem je, že student sice ví, co je v zákonech, případně, kde si to najít, ale vlastně neví, o čem je celou dobu řeč. Nesčetné praktické detaily se člověk naučí výhradně, pokud si to vyzkouší. Jízdu autem a na lyžích se člověk také nenaučí pouhou teorií.

Ihned po skončení fakulty se student může rozhodovat; odejde „do života“, a nebo „zůstane“ na fakultě či v podobném místě. Právě díky tomu, že u nás je dovoleno odejít ihned na školu, nově vzniklé vědecké embryo akademika stále nemusí být jakkoli dotčeno praxí; obrazně řečeno, učí jízdu na lyžích, aniž na nich kdy stál. Schválně udělejte průzkum ve svém okolí, jak jsou na tom s praxí učitelé na fakultách (včetně slavných profesorů), legislativci na ministerstvech nebo právníci v politických postech. Až zjistíte to, co já, vyjasní se i smysl tichého implicitního přesvědčování studentů na fakultách, že „praxe vám netřeba“. Profesor – nepraktik svůj nedostatek nepřizná ani sám sobě; natožpak studentům.

Takto vzniká hned od počátku mezi „akademiky“ a „praktiky“ neviditelná zákopová válka. Její projevy najde bystré oko velmi snadno. Stojí za povšimnutí, jak minimální vliv mají mezi právnickým světem „praví“ akademici ve skutečnosti
zde. Prostě je žádný „dospělý“ právník nečte. Mimochodem, pěkná tvrdá přestřelka nad textem Jiřího Přibáně zde na Jiném právu několikrát rezonovala přesně tímto směrem – „k čemu to jako je“ versus „když tomu nerozumíš, tak radši mlč.“

Takový stav je velmi nešťastný pro obě strany. Akademický svět chrlí spousty „teorií pro teorii“, které vůbec žádný vztah k realitě nemají a ani to nepředstírají; navíc má tendenci řešit problémy, které v praxi vůbec problematické nejsou, třeba
zde a mimochodem při tom tvořit problémy nové a skutečné. Praktický svět se zase takto mění v určitou formu fachidiocie; naprostá nepoužitelnost akademického světa v praxi vede k vytváření duplicitních vzdělávacích institucí, jako třeba Justiční akademie. Tam vzniká také duplicitní „kvazi“teorie, která se zabývá zejména procesními problémy. Vůbec až maniakální nadšení nad procedurálními otázkami je typický projev postaršího zapřísáhlého praktika; jakoby vycítil, že v tomhle hájemství bývají akademici bezbranní jako batolata. Procedura se pak stává smyslem celého sporu. Odtrženost od teorie se tak velmi snadno zvrhává v odtrženost od morálky.

Profesoři a docenti, co si otevřeli advokátní kancelář, jakož i advokáti a soudci, co zkouší učit, jsou srdečně neoblíbeni oběma světy. Přes zjevné problémy, které s tím vznikají, to vidím jako jednu z cest řešení; kdyby se alespoň minimální praxe stala povinností u všech učitelů, možná by to bylo vnímáno jinak. Jiná dobrá věc v tomto směru je Ústavní soud, NSS a další, kde se setkávají lidé z praxe s pravými akademiky, a jsou donuceni spolupracovat.

Řekl bych, že Jiné právo má také šanci z této zapomenuté žíly těžit. Věřte, že je zlatá.


Doufám, že nebudu působit jako potrefená husa, když se teď akademiků trochu zastanu (a snad mě trochu kvalifikuje i moje nepatrná dvouletá praxe u vládního zmocněnce pro zastupování před ESD a krátké nahlédnutí pod pokličku Soudního dvora).

Předně nesouhlasím s tím, že by „Právo [bylo] drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování“. Podle chápání Vojtěcha Cepla jsou ta pravidla prostě daná a teď jde jen o to, aby se lidé podle nich chovali. Když se nad takovým vymezením práva zamyslíme, chybí v něm to, okolo čeho se většina sporů v právu točí: "jaká ta pravidla mají být, co je jejich cílem, popřípadě, jak se ta pravidla mají vyložit"?

V tom se právo také liší od lékařství: tam je mnohem jasnější, co je jeho cílem: uzdravit pacienta. A všimněme si, že v hraničních případech se asi vzpíráme tomu, označit volbu lékaře, zda pokračovat v léčbě smrtelně nemocného pacienta, který trpí, za „řemeslnou“. A těžko se takovou volbu medik naučí zvládat tím, že bude skvěle ovládat skalpel. Přesto je neméně důležitá.

Bude jistě krokem dopředu, když budou právnické fakulty opouštět absolventi, kteří budou umět více, než jen odrecitovat ustanovení občanského zákoníku. A bude skvělé, když je budou učit řemeslně schopní právníci, nikoliv recitátoři jediných pravd zjevených v textu zákonů a učebnic. Nemyslím však, že by umění napsat kupní smlouvu bylo pro absolventa, kterého naše společnost potřebuje, dostatečné.

Vidím to na Oxfordu a možná ještě více tady v New Yorku. Při kursu o federálních soudech a federalismu se profesor Neuborne už několikrát zastavil a řekl: „Musíte si sami pro sebe rozhodnout, co je správné řešení. Já Vám ho dát nemůžu“. Naznačuje tím důležitou věc, kterou by právnické fakulty měly učit: „Právo je někdy o složitých hodnotových volbách. Fakulta může studenty naučit, jak ty volby promýšlet, konečné rozhodnutí (a odpovědnost za něj) je ale na nich“. České fakulty to nedělají a nebudou to dělat ani s učiteli, kteří právo chápou pouze jako řemeslo.

Samozřejmě hluboce souhlasím s Vojtěchem Ceplem v tom že by učitelé na právnických fakultách měli mít kontakt s praxí (koneckonců, třeba profesor Neuborne je veterán stovek řízení před federálními soudy). Současný prachbídný stav právnického vzdělávání v Česku a odtržení akademie od reálných problémů však není o tom, že by učitelé neměli praxi (stačí se podívat na profesní životopisy současných učitelů; tipl bych si, že nejméně polovina je současně advokáty nebo pracuje v jiné právnické profesi mimo fakultu).

Nakonec, trochu pochybuji o tom, že by mezi skutečnými akademiky a praktiky v Česku existovala jakási zákopová válka. Jde jen o to, koho považovat za skutečného akademika. Tím pro mě není někdo, kdo sedí ověšen českými tituly v akademické funkci na fakultě a jednou za rok publikuje článek, který přepisuje (v lepším případě) důvodovou zprávu k zákonu. Akademikem je pro mě především člověk, který se umí podívat za horizont všedních dnů, pojmenovat problém, který praxe ve své každodennosti nevidí a zároveň je schopný nabídnout jeho řešení.

Nechci se mýlit, ale třeba autor příspěvku, na který Vojtěch Cepl odkazuje jako na „řešení teoretického problému, který neexistuje“, takovým akademikem je - a nejenom pro mě.

Když jsem tuto svoji reakci diskutoval s Petrem Břízou, přišla mi od něj odpověď, která vystihuje to, co chci říci, ještě lépe:

Já myslím, že pan soudce Cepl bojuje s problémem, který je starý jako lidstvo samo a který vůbec není specifický český problém. To ví přece každý, že není šťastné být pouze teoretik nebo pouze praktik.

Problém je, jak se v ČR na právo obecně nahlíží a jak se vyučuje na fakultách. Není ani tak důležité, aby na fakultě někdo někoho učil psát kupní smlouvu, ale aby bylo jasně vysvětleno, co je podstatou kupní smlouvy, jaké hodnoty chrání a proč a jestli se k té kupní smlouvě přistupuje všude jako v ČR. Místo toho se jen odpapouškuje česká úprava.

Takto „vyzbrojení“ absolventi pak přejdou do praxe, kde jim ti starší praktici předají vzory, podle jakých to psát, i s nesmysly tam obsaženými, protože jiní praktici, tentokráte nemyslící soudci, to takto „chtějí.“ Pak se z nesmyslu stane tradice a ovládání těch nesmyslů se nazývá řemeslem.

Problém teorie v. praxe je věčný a nevyřeší se nikdy. Nemyslím ale, že by to bylo něco, co by mělo pálit specificky ČR. Nás by mělo pálit, že máme nemyslící akademiky, praktiky a soudce, kteří v prvém případě popisují a v druhém aplikují pravidla, aniž by přemýšleli o tom, zda je to tak správně či nikoliv.

Nazývat to v prvém případě akademismem a v druhém řemeslem, je urážka obou těchto slov.

61 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

“Akademik Knapp, když si kupoval dům na Babě v Praze, si sám sepsal kupní smlouvu. A hrdě ji donesl na notářství k registraci. Dáma, jejíž jméno dějiny už zapomněly, shlédla jeho dílo, shledala několik chyb, a na závěr pravila: „ A nechcete si na to vzít nějakého právníka?“

To same se stalo memu kolegovi pravnikovi. Notari to maji asi v krvi.

“Problém je, jak se v ČR na právo obecně nahlíží a jak se vyučuje na fakultách. Není ani tak důležité, aby na fakultě někdo někoho učil psát kupní smlouvu, ale aby bylo jasně vysvětleno, co je podstatou kupní smlouvy, jaké hodnoty chrání a proč a jestli se k té kupní smlouvě přistupuje všude jako v ČR. Místo toho se jen odpapouškuje česká úprava.”

V CR se pouze odpapouskuje ceska uprava, co se tim mysli? Rozumi se tim podstata kupni smlouvy nebo neco jineho? Jake hodnoty chrani, proc a jak se k ni pristupuje v zahranici se (zrejme) nevyucuji, chapu to tak spravne?
Jake hodnoty chrani – to je dost slozita otazka a napada me mnoho moznych pohledu, navic spis teoreticka. Nebo to melo byt spis, jaky je jeji ucel (funkce)?

Nektery z autoru tu tendoval za pravnickeho bakalare, pokud by se ke vsem vyznammnym institutum (co je vyznamny institut???) pristupovalo takto (predevsim ohledne te zahranicni upravy a ochrany hodnot), nejsem si jist, zda by 3, popr. 4 roky stacily.

“Takto „vyzbrojení“ absolventi pak přejdou do praxe, kde jim ti starší praktici předají vzory, podle jakých to psát, i s nesmysly tam obsaženými, protože jiní praktici, tentokráte nemyslící soudci, to takto „chtějí.“ Pak se z nesmyslu stane tradice a ovládání těch nesmyslů se nazývá řemeslem.”

A musite mit hodne dobreho sefa, aby si nechal od vas, jako zelenace, poradit, ze ty vzory, podle kterych to mate napsat, jsou nesmysly. A co je napsane v komentari, je vic nez pravda.
S argumetnaci delejte to tak, protoze to tak vyzaduje soud / urad / … uz jsem se setkal mnohokrat. A kdyz to je jinak, tak je bud sef chapavy, ale v zajmu rychlosti se to opravi na ”obecne prijimanou verzi”, nebo je to ”blbe” a musi se to predelat a priste uz to nezkousejte.

”Vidím to na Oxfordu a možná ještě více tady v New Yorku. Při kursu o federálních soudech a federalismu se profesor Neuborne už několikrát zastavil a řekl: „Musíte si sami pro sebe rozhodnout, co je správné řešení. Já Vám ho dát nemůžu“. Naznačuje tím důležitou věc, kterou by právnické fakulty měly učit: „Právo je někdy o složitých hodnotových volbách. Fakulta může studenty naučit, jak ty volby promýšlet, konečné rozhodnutí (a odpovědnost za něj) je ale na nich“. České fakulty to nedělají a nebudou to dělat ani s učiteli, kteří právo chápou pouze jako řemeslo.”

Ale jaky vyznam ma pro klienta / ucastnika soudniho sporu / ... to, kdyz se ”jeho” pravnik rozhodne pro ”jeho” hodnotove spravne reseni, ktere ale nebude v konecnem dusledku spravne, protoze napr. vyssi soud rozhodne jinak (ma svoje jine ”spravne” reseni) zalozene na jine hodnotove volbe? A ani tohle reseni nemusi byt konecne, protoze po urcite dobe dojde k ”overruling”.

Ale prave ti “remeslni” pravnici (cimz se jich ale nezastavam), maji obvykle uz u FRQ (obvykle vznikajicih otazek) uz tu odpoved vyresenou (ve svem, mozna spatnem, vzoru, ale katastr to vezme, v komentari, kritizovanem judikatu atd.).

Otazka zni, jak tento zacarovany kruh prolomit, resp. jak najit urcity vyvazeny pomer. Nebo vystizneji receno, jak presvedcit ze to vase reseni, je to spravne, i kdyz dosavadni praxe je uplne opacna (pro zacatek aspon v ramci podnikove porady).
Brecet na jinem pravu je nadherne, ocistujici, ale zatim nikomu nepomohlo, ... bohuzel.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Doporučuji aby se oddělily dvě otázky: 1)Co čekáme od akademika? 2)Co čekáme od pedagoga?

Většina akademiků jsou pedagogové, ale jen menšina pedagogů jsou akademici.

Od akademika očekávám, že bude psát monografie, které přispějí rozvoji oboru. Od pedagoga očekávám, že připraví své studenty do "života", příp. že napíše dobrou učebnici.

Někdo může být skvělý akademik, ale příšerný pedagog. Vedle toho bude asi běžné, že praktik je skvělý pedagog. V některých oborech je ale téměř vyloučeno, že praktik bude skvělý akademik.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

To je ale fofr; nečekal jsem tak rychlou publikaci; díky.
Učím se taky "míru krvelačnosti" zdejšího blogu; ukazuje se, že jsem možná příliš novinářský a zjednodušující; mea culpa.

Doplňující téze:
1) Teprve po napsání jsem si povšiml, že se téma vyskytuje na Jiném právo v mnoha baleních; například Komárkův starý článek o "poznámkách pod čarou" s tímhle trochu rezonuje taky.

2) Potrefené husy jsme všichni, a já se mezi ně počítám rovněž; fungovat rovnoměrně v obou světech vyžaduje značné vypětí a ne každý to dokáže. Čtu si zdejší komentáře a posty s lehkým zděšením, co všechno mi za léta praktikování uteklo a co všechno nevím a už nikdy nedohoním.
Není účel, aby to někdo bral osobně; všichni jsme oběti stejného systému. Nechci bojovat; mávám olivovou ratolestí.

Rozhodně nejsem jednostranný zastánce prakticismu, jak je z postu snad patrno; vidím invaliditu na obou stranách.

3) Tomáš Sobek má pravdu v tom, že rozsah postu zakryl hlubší dělení, které je na obou táborech; třeba mezi pedagogy a akademiky, ale na mé straně také mezi soudci a akdvokáty nebo mezi "prvoliniovými" instancemi a vyššími, atd.
Celková neřest našeho práva je zapadnutí do nějaké škatulky příliš brzy a trvale. Samozřejmě, že v každé profesi se lidé specializují; ale málokde je přehrada tak časná a důsledná.

4) Označení "řemeslo" možná někoho uráží; ale já ho chápu jako výraz určitého respektu. Spousta právnických řešení není binární ano/ne, ale je posouzením míry; a to se opravdu člověk učí jenom zkušeností; praxe je mnohem víc, než "správně" napsat smlouvu; je to jemná hra důrazů.

5) Řešení je jediné; zajímat se o ty druhé; pracovat na sobě; podporovat všechna myslitelná místa, kde dochází k setkávání. Proč myslíte, že ruším vaše kruhy?

Guy Peters řekl(a)...

Děkuji soudci Ceplovi, že vyhověl mé prosbě a publikoval o akademismu článek. Myslím, že by si zasloužil reakci – článek o praxi z druhého břehu, což já ale nedokážu, neboť jako legislativec jsem zřejmě po právu cejchován jako akademik.

Co je tedy praxe? Justice, advokacie, notařina a státní zastupitelství? Zřejmě tedy aplikace práva, tedy toho, co my a doktrína vytvoříme.

Jenže protože je české psané právo mizerné, nemůže být lepší ani aplikace. Vždy žasnu nad tím, jak subtilní otázky řeší v Německu. U nás místo toho řešíme otázky, zda je BIS právnická osoba čili nic.

Zřejmě se dá s autorem souhlasit v tom, že klíčem ke všemu je universita. Dostal jsem nedávno asi ne příliš vážně míněnou nabídku vést na PF jeden kurs. Bojím se toho proto, že se necítím být dostatečným akademikem. Souhlasím s tím, že legal writing by mělo být integrální součástí výuky; ale těžko toho budu průkopníkem.

Myslím, že aplikace práva může být řemeslem tam, kde stojí na solidních základech, např. ve starém Římě či v soudobých USA. V postkommunistických státech jen těžko.

Plně souhlasím s Janem Komárkem: "(stačí se podívat na profesní životopisy současných učitelů; tipl bych si, že nejméně polovina je současně advokáty nebo pracuje v jiné právnické profesi mimo fakultu". Asi to neplatí bez výjimky, ale tyhle "poloprofessory" považuji za horší než ty, kteří se živí jen vědou. V tom vidím jednu z hlavních příčin, proč česká akademie nemá takový vliv na aplikaci jako jinde.

Druhou hlavní příčinu vidím v tom, že se aplikace často zabývá pseudoproblémy. Ať už to jsou raritní záležitosti (jako udělení nové plné moci bez vypovězení staré), nebo nepochopení systému práva pro nedostatečnou erudici (jako rozsudek ÚS, který stvrdil, že v pracovním právu neplatí zásada legální licence).

Právní filosofii bych za skutečnou právní akademii nepovažoval; to už je spíše filosofie, než právo.

navíc má tendenci řešit problémy, které v praxi vůbec problematické nejsou
1. Pozdní vyhotovování rozsudků reflektují dokonce i média, která jinak právní bezvědomí spíše prohlubují.
2. Jako problém to v diskussi označili i dva lidé z justice.

Vidím jako velký problém nekvalitu rozsudků. Takový typicky nekvalitní rozsudek je z větší části rekapitulace, pak je tam stručně popsán právní názor, ale to ještě jen processní. Jeden můj kamarád tvrdí, že jako právní zástupce v české justici plně vystačí se znalostí processního práva; hmotné ještě nikdy nepotřeboval.

Domnívám se, že posedlost procedurou je dědictvím kommunistického práva po té, co skončilo bezpráví 50. let, tak se všichni vrhli na "zákonnost", což pro ně znamenal positivism nejhrubšího zrna (omlouvám se Tomáši Sobkovi za nedostatek lepšího termínu) bez jakékoliv vazby ke spravedlnosti.

Na rozdíl od Jana Komárka bych hard cases tak nepřeceňoval. V normálních právních řádech je jich minimum. Ne tak v ČR, kde se precedent bere za sprosté slovo.

Svůj, už tak předdimensovaný příspěvek ukončím citací Petra Břízy, kterou bych podepsal: "Takto „vyzbrojení“ absolventi pak přejdou do praxe, kde jim ti starší praktici předají vzory, podle jakých to psát, i s nesmysly tam obsaženými, protože jiní praktici, tentokráte nemyslící soudci, to takto „chtějí.“ Pak se z nesmyslu stane tradice a ovládání těch nesmyslů se nazývá řemeslem." Lesk a bída českého práva v kostce.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Petr Urban:

Díky za inspiraci k vytažení této otázky na stůl.

- praxe je - pro účely této debaty - to, kde se pracuje s opravdovými lidmi a s jednotlivými případy. V rámci zjednodušování jsem pominul tu vůbec největší armádu praktiků na úřadech a v soukromém sektoru. Legislativce jsem taky vynechal, a podle mne u nás trpí rovnoměrně neduhy obou stran. Vyjít rovnou z fakulty a začít psát zákony je nenormální.

"protože je české psané právo mizerné, nemůže být lepší ani aplikace."

- Jsem optimista; bývalo ještě mizernější. Moje disciplína (ochrany osobnosti, lidská práva, autorské právo) téměř neexistovaly.

"Vždy žasnu nad tím, jak subtilní otázky řeší v Německu."

- Ony se tuřeší nečekaně subtilní a zajímavé otázky, ale nikdo o tom nepíše. A když napíše, nikdo to nenajde (viz debaty o publikování).

"Bojím se toho proto, že se necítím být dostatečným akademikem."

- což je možná chyba, pro vás i pro studenty. Setkání s legislativcem by jim rozhodně neuškodilo.

- nemáme sice na co navazovat, protože tradice zapadly prachem, ale přesto tvrdím, že se věci od r. 1990 nepatrně zlepšují. Tehdy by Jiné právo nevzniklo - nejen že nebyl internet, ale neexistoval nikdo, kdo by takové věci psal.

"nejméně polovina je současně advokáty nebo pracuje v jiné právnické profesi mimo fakultu"

- to mi právě připadá velice málo.
Výhrady k poloprofesorům bývají zejména ad personam a mravní, takže je tady radši nechám být; ještě bych něco řekl.

"Druhou hlavní příčinu vidím v tom, že se aplikace často zabývá pseudoproblémy."

- kde to mám podepsat?

" Pozdní vyhotovování rozsudků..."

- jestli chcete, oživíme ještě tu debatu pod těmi rozsudky; mísí se tam totiž dvě nesouvisející otázky a dělá to zmatek i zde.

"Takový typicky nekvalitní rozsudek je z větší části rekapitulace"

- opět mohu jen podepsat a nesouhlasím s touto praxí.

"Domnívám se, že posedlost procedurou je dědictvím kommunistického práva...."

- určitě ano; úvaha je podle mne přesná.
Ale dnes to má podle mne i psychologické důvody; soudce, nedotčený akademismem (= v životě si nic nepřečetl kromě paragrafů) nemůže konkurovat advokátovi v praktické znalosti některých hmotněprávních ustanovení (neobjevují se u soudu, nýbrž jen ve smlouvách), tak na něj machruje v disciplíně, kde je snadno králem (na soudce v procesu obvykle nikdo nemá). Pokud jsem si všiml, asi tak čtyři z pěti školení soudců se týkají procesu.

- precedent přestává být sprosté slovo (byť pod krycím jménem judikát). Nejméně od r. 2000 se poměry dost změnily, a pomohl tomu i Ústavní soud.

Anonymní řekl(a)...

Je otázka, jak vysoký podíl pedagogogů působících současně jako advokáti je rozumný. Když to vezmu podle brněnských poměrů, tak bych odhladl, že je to dokonce většina, nicméně řadu z nich na soudě nikdy nikdo neviděl a u těch, co na soud chodí, se jejich výkony pohybují v široké škále od zcela excelentních po značně tristní. Zkrátka a dobře ne každý má stejné schopnosti a někomu zkrátka není dáno být dobrý advokát, ale přitom může být solidní pedagog. Samozřejmě nemá smysl někoho jmenovat. Podle mne by mělo být podstatné a současně samozřejmé to, aby nedocházelo u jakékoliv právnické profese k tomu, že se bude uzavírat do sebe a že nebude reflektovat to, co se děje nového v těch jiných. Je to nepochybně náročné, sledovat alespoň povšechně nejen to, co bezprostředně potřebuji pro svou práci, ale jiná cesta podle mne není. Takže nejde možná ani tak o to, jestli např. soudci chodí učit a učitelé z fakult zastupují u soudu jako advokáti, ale spíš, jestli dokážou akceptovat a pro svou práci využít "cizí" poznatky. Nakonec ještě poznámka k obsahu odůvodnění rozsudků - když jsem za soudcovskou unii zpracovával tuším v roce 2001 připomínky k xté novele o.s.ř., která tehdy mj. zaváděla výslovný zákaz opisování obsahu spisu, tj. důkazů a skutkových přednesů do odůvodnění rozsudku, tak řada soudců mi napsala něco ve smyslu - proč to tam dávají, vždyť to tam snad nikdo nepíše. Měl jsem hodně práce kolegy přesvědčit, že naopak v řadě rozsudků není krom toho napsáno skoro nic jiného. Bohužel ani po 7 letech to není ojedinělý jev. Jiří Sýkora

Guy Peters řekl(a)...

ad soudce Cepl. Zdá se, že v naprosté většině věcí spolu souhlasíme a jsem tomu rád.

Ano, české právo se zlepšuje. Zatím se mi však pokrok zdá příliš malý. Asi jsem netrpělivý. Uvidíme, co s tím udělá nový občanský zákoník. Nový zákoník práce s tím neudělal nic; nový trestní zákoník je oprášený starý. Nový správní řád je zřejmě příliš akademický.

Jak zlepšit informovanost odborné veřejnosti?

Uvidíme, třeba to vyjde. Hlavně jde o to, co si ode mne PF UK slibuje.

Výhrady k poloprofesorům bývají zejména ad personam a mravní, takže je tady radši nechám být; ještě bych něco řekl.
O to mi ale nejde, jde o systém. Vzhledem k tomu, že professory živí advokacie, tak jí věnují mnohem více času a píle. Své povinnosti k fakultě berou lehkovážně a ani studenty neseznamují aspoň se svou praxí.

jestli chcete, oživíme ještě tu debatu pod těmi rozsudky; mísí se tam totiž dvě nesouvisející otázky a dělá to zmatek i zde.
OK.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

ad Petr Urban:

"ani studenty neseznamují aspoň se svou praxí."

- to se mi jeví být největší a neodpustitelný hřích; tím to totiž celé ztrácí smysl.

Ad Jiří Sýkora:

Pravdu díte. To jsme zase v rozsudcích; ale ono by to šlo použít zde jako excelentní příklad té fachidiocie praktiků.

Rekapitulační mánie dostala dokonce nový mocný impuls s nástupem počítačů (neb i právník už dnes objevil mocné "copy and paste"), případně skenerů.
Oprat výpověď svědka z protokolu do rozsudku je častá špatnost.

Ale nedělají to jen soudy první instance; stačí si povšimnout, kde doopravdy začíná odůvodnění typického rozsudku Nejvyššího soudu a na které stránce se konečně proderete rekapitulacemi a procesními zaklínadly (která, mimochodem, všichni dávno znají, protože to dostali povinně doručené).

Michal Strnad řekl(a)...

Souhlasím s autorem postu, že právníkům obecně a právním akademikům (potažmo pedagogům) zvláště by bylo přínosem nahlédnutí do praxe. Ani já nevidím onu praxi v opisování blbých vzorů kupních smluv (pokud ovšem takové jsou, což čerstvě upečený absolvent stěží pozná). Onu praxi spatřuji spíše v kontaktu s lidmi. Vycházím z toho, že právo je nástrojem regulace mezilidských vztahů a právník je člověk, který buď vysvětluje, nebo ony vztahy přímo konstituuje; naučit se to nelze bez toho, aby právník poznal adresáta svých výtvorů. Za ideální považuji praxi advokátního koncipienta, který se učí jednat s klienty, soudního či právního čekatele, který je opět v kontaktu s „obyčejnými“ lidmi, tedy těmi, kteří jsou v podstatě konzumenty práva, a kteří se pohříchu často považují za oběť bezpráví. Pokud si absolvent právnické fakulty projde takové praktikum, pevně věřím tomu, že to ovlivní jeho další uvažování při tvorbě v pohodlném křesle tiché pracovny.

Jen pro ilustraci si dovolím citovat z dopisů adresovaných představitelům vedení soudu a brojících proti právním závěrům, jež učinily odvolací soudní senáty v jejich věci (pravopisné a stylistické chyby ponechávám):

1) „První velice divnou věcí pro mě bylo, že o odvolání rozhodoval přesně stejný senát jako v minulé jiné žalobě, kdy dal zapravdu identické žalované straně. To mi přišlo při téměř 90 soudcích Krajského soudu jako jakýsi „smluvní klientský soudní senát“. … a o několik měsíců později: „Výše uvedený rozsudek i rozsudek předcházející … považuji za nezákonné, nespravedlivé, vypracované v nemravném prostředí. Jelikož nehodlám okrádat své děti o další horentní částky vyhozené do chřtánu nevyzpytatelné české justice, nevyužívám svého práva podat mimořádný opravný prostředek.“
2) „Upozornil jsem Vás na protiprávní nároky senátu a vždy jste mi tvrdil, že nemůžete zasáhnout. Nechtěl jsem po Vás žádnou přímluvu nebo změnu protiprávních rozhodnutí, ale pouze a jen, aby bylo právo předvídatelné, aby se dodržovaly zákony, a tehdy, když byl prokázán úmysl, aby došlo ke kapitulaci ministerstva a k neponižování náhrady. To jsem asi očekával moc.“ /pozn.: pisateli byl částečně zamítnut nárok na náhradu škody po vznesení námitky promlčení./ V předcházejícím dopisu totiž pisatel píše: „Vědomě jste mi lhal, pane předsedo, že jste nemohl zasáhnout do probíhajícího sporu, a že námitka promlčení může být vznesena a připuštěna kdykoliv během jednání, třeba i v závěru odvolacího řízení. Právo by nemělo být klackem v rukou toho, kdo jím vládne!“

Domnívám se, že teprve když se právník setká s běžnými adresáty právních norem a soudních rozhodnutí osobně, a pokusí se pochopit jejich náhled na věc a zdroje právního (ne)vědomí, teprve tehdy může být jeho profesní činnost přínosem pro teorii nebo výuku.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Obecně si myslím, že výborný právní akademik musí být zároveň praktik, nebo aspoň bývalý praktik (aspoň několik musí praxi dělat - jinak by se podobal učiteli sexuologie, který je ovšem ve skutečnosti eunuch). To nutně neplatí o některých specializovaných odvětvích, jako je např. právní filozofie nebo právní logika. Současně nesmí být akademik úzce specializovaný na jeden právní institut, protože se pak blíží fachidiotovi zmíněnému v postu V.J. Cepla. Třeba na takovém Chicagu by mohli vyprávět (Posner, Epstein a mnozí další). Myslím si, že V.J. Cepl udeřil hřebíček na hlavičku, pokud uvádí absurdní model právnické fakulty, kde se učitelé rekrutují z absolventů.

Na druhou stranu vynikající akademik nemusí být nutně vynikající praktik (byť samozřejmě shora uváděná jména z Chicaga ukazují, že obojí je možné - u nás bych mezi vynikající praktiky a současně vynikající akademiky zařadil třebas Pavla Hollandera nebo i mnohé spolubloggery z Jiného práva). To, že akademik přesně nezná technické detaily sepisování rozsudků u soudů prvé instance, nemůže mít pro výuku práva žádnýn zásadnější dopad, protože technikálie se člověk naučí v praxi, zatímco základní mody uvažování by se měl naučit na fakultě.

Myslím si, že právo je praktická disciplína, nicméně musí být teoreticky podložená - když už ne z jiného důvodu, tak proto, že je to i součástí základní sebelegitimizační strategie práva, které se definuje jako systém norem, které jsou tvořené a interpretovatelné relativně autonomním způsobem (tedy právo je schopno RELATIVNĚ samostatného života za použití vlastní metodologie - ovšem za současné neustálé výměny informací s nenormativním světem - tedy se světem faktů - z toho plyne, že právní norma je dobře utvořena - ať již legislativou nebo soudem - jednak za podmínky dodržení patřičné metodologie, jednak schopností pochopit i podstatu regulovaného jevu).

Právní akademie zásadním způsobem ovlivňuje právní praxi, a to i tam, kde si to právní praktici vůbec neuvědomují. Příklad : soudci i advokáti s judikaturou pracují jinak, než jim to tradičně vykládá tradiční česká teorie. Nicméně s ohledem na to, že teorie věnuje judikatuře velmi malý prostor, je praktické zpracování judikatury tristní: tedy například vyčítat ASPI špatné zpracování systému vyhledávání judikatury není úplně férové, neboť vina leží v prvé řadě na teorii, která není schopna do věci přinést racionalitu, tedy rozumný teoretický popis, který reflektuje praxi. Uzavřeno - právní teorie (largo sensu, tedy míněno akademické traktování práva) je disciplína praktická, která musí dávat rozumné a smysluplné impulsy právní praxi (a právní praxe musí být schopna tyto impulsy vstřebávat, a to třeba i zprostředkovaně, a zjednodušeně).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Zdeněk to napsal dobře, a proto jenom stručně.

Klasická právní metodologie trpěla tím, že konstruovala apriorní modely aplikace práva, které byly slepé a bez zpětné vazby. Současná teorie právní metodologie vychází z konceptu tzv. reflektované rovnováhy. Jde o to, že mezi teorií a praxí má být navozena dialektika vzájemné korekce. Teorie má reflektovat jaká je praxe v konkrétních případech a praxe má zase reflektovat obecné principy, které formuluje teorie.

Myslím, že v principu nejde ani tak o to, jestli budeme mít akademiky, kteří pracují nebo někdy pracovali v praxi, ale o to, jestli akademici dokáží najít s praktiky společnou řeč, aby si mohli vzájemně vyměňovat informace.

Ryze akademická pozn.
Je rozdíl, když se řekne:
a) To nutně neplatí o ...
b) Neplatí to nutně o ...

Jan Petrov řekl(a)...

Pane Ceple, dovolím si jednu irelevantní otázku. Jste to vy, kdo rozhodl (aspoň jak to plynulo z médií), že uchazeč, který nebyl z důvodu diskriminace přijat za zaměstnance, nemá právo na odškodnění, neboť podle českého právního řádu nikdo nemá právo na to, zaměstnání získat?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad JP
Nebyl z důvodu diskriminace přijat za zaměstnance. Takže byl přijat bez diskriminačního důvodu? No to je strašné. To by měl být odškodněn. Nicméně jsou i takoví, kteří z důvodu diskriminace nebyli přijati za zaměstnance.

Ano, jsem trapný.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Zdeněk Kuhn:

Souhlasím téměř zcela, čímž je moje glosa skoro zbytečná. Takže jen koloruji:

1) Člověk nemůže být výborný v obou světech, leda jako výjimečný talent; to ani nežádám. Šlo mi spíš o řadu akademiků, kteří jsou naprostou absencí praxe nakonec i špatní akademici (pedagogové), a taktéž praktici, co se důsledným ignorováním čtení o právu dopracovali také ke špatné praxi.
Řekl bych, že první krok k nápravě je uvědomit si to.

2) "To nutně neplatí o některých specializovaných odvětvích, jako je např. právní filozofie nebo právní logika."

- právní logiku beru; to je skutečně "ryzí nauka", vlastně jakási pomocná a uzavřená věda. O právní flosofii bych si dovolil pochybovat. Bez praxe může jít o velmi křehké a zranitelné konstrukce.

3) Specializace je další velké dilema, platné pro všechny; kdo se nespecializuje vůbec, nemůže být skvělý, a kdo se specializuje moc, utopí se v jednom tématu. To je celkem banalita.

Není ale už čas, aby stav věcí uznala i výuka? Právo je totiž stále jeden obor.... Například propast mezi trestním právem a ostatními disciplínami se rozevírá stále víc. A nevidím velký smysl ji překonávat (narozdíl od té teorie, která mi něco dává.)

4)"To, že akademik přesně nezná technické detaily sepisování rozsudků u soudů prvé instance, nemůže mít pro výuku práva žádnýn zásadnější dopad"

- ťal jsem do živého, jak vidím. Ano, samozřejmě že to je technická ptákovina, pro výuku přímo zbytečná. Mně ale nešlo o výuku, ale o způsob uvažování nad problémem, který se ubírá na míle jinými cestami (což může být výhoda i nevýhoda).

5) "právo je praktická disciplína, nicméně musí být teoreticky podložená - když už ne z jiného důvodu, tak proto, že je to i součástí základní sebelegitimizační strategie práva."

Tohle tady jen nadšeně zopakuji, protože s tím souhlasím možná ze všeho nejvíc a neuměl jsem to tak pěkně vyjádřit.
Bez vazby k základům, k dalším disciplínám, ke smyslu, dochází právě snadno k tomu odtržení práva a jeho deformaci. Napadá mne Fullerova Morálka práva jakožto právní teorie, ostentativně zaměřená na praxi a na sebelegitimizaci práva. Nebo Dworkinovo pojednání o principech, které mi změnilo život.
Bez takových souvislostí nemusí mít naše práce žádný smysl.

6) "soudci i advokáti s judikaturou pracují jinak, než jim to tradičně vykládá tradiční česká teorie."

To zcela určitě. Zajímavé je to tím, že judikatura je do značné míry novinka pro teorii i pro praxi; delší dobu se s ní totiž nepracovalo skoro vůbec. Teprve v devadesátých letech vytvořily judikáty nějakou "síť" základních situací, které lze užívat; a drtivá většina opravdu užitečných judikátů je až po r. 2000. Řekl bych, že ohromný podíl na tom má Ústavní soud, mnohem větší, než Nejvyšší; a druhý základ úspěchu je pokrok techniky.
Přesto i dnes kvete stále "kultura soukromých právních sbírek" judikátů. Bez vlastních případů musíte vymyslet každou banalitu, jako strýc František.

Anonymní řekl(a)...

Jan Petrov a Tomáš Sobek:

Moc nevím, o kterém případu mluvíte. Ale už se mne na něco podobného ptal Petr Urban jinde, a znovu upozorňuji, že diskriminační pracovněprávní případy nemohu projednávat vůbec, protože jde o § 7 zákoníku práce, a tudíž věc pro Okresní soud.

Ke mně se může dostat jenom zásah do práva na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. o.z., takže třeba , je-li dotyčný zároveň ponížen, zbaven osobní svobody nebo tak něco.

Pracovněprávní věci jako ochrany osobnosti u mne žalovala jen jediná osoba, a nikdy nevyhrála (k velké nelibosti). Ze shora řečeného je jasné, proč to tak je.

Jinak pokládám tuhle lobotomii věcné příslušnosti za nepraktickou a nelogickou; bylo by asi rozumné tyto věci projednávat dohromady, protože jde o zjevně sesterské disciplíny. Ale to je již úvaha de lege ferenda.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek 8.3.08 17:02

Díky za upozornění. Máš úplnou pravdu. Takové logické chyby mi připadají trapné, zvlášť ty moje.

Taky si hnidopichnu:

Lobotomie se činí v oblasti čelních laloků (srov. stehy na Nicholsonově čele na konci Přeletu nad kukaččím hnízdem) a nevede k oddělení levé a pravé mozková hemisféry.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad JP
Trapné není dělat formální chyby, trapné je na ně upozorňovat.

Asi nejzajímavější výsledek socio-lingvistiky je zjištění, že vzájemné dorozumění není založeno na respektování gramatických, lexikálních a logických pravidel, ale na vzájemné vstřícnosti, tedy na ochotě a snaze rozumět druhému. Berme to jako poznámku k právnímu formalismu.

Guy Peters řekl(a)...

Opětovný dotaz na postoj soudce Cepla k diskriminaci vnímám jako důkaz toho, že nás media ovlivňují více než si myslíme, což je při vědomí jejich nekvality tristní.

Zájemci celou diskussi o tom případu najdou zde; osobně jsem s vysvětlením soudce Cepla naprosto spokojen.

Guy Peters řekl(a)...

Začátek jeho odpovědí.

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju moc za vysvětlení. Když jsem o kauze četl v novinách, říkal jsem si, že tak na 75 % proběhla přibližně popisovaným způsobem a že se tedy soudce Cepl s uvedenou pravděpodobností zbláznil.

Mrzí mě, že jsem na to skočil -- a také, že se člověk může x let snažit, a pak přijde hloupý a/nebo líný novinář a pokazí mu pověst. Na místě soudce Cepla by se mi honilo hlavou uplatnit právo na zveřejnění odpovědi, případně (kdybych byl z toho byl už hodně mimo) žalovat na ochranu osobnosti. Ani jedním bych si ale moc nepomohl, protože by mě za to média uštěkala.

A tak buďme vděční za poctivé novináře, kteří vědí, o čem píší.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Jan Petrov:

no vidíte, zase jsem se vzdělal; použil jsem "lobotomii" obvyklým způsobem, nevěda, že z hlediska lékařského je to celé hodně jinak.

Musím říci, že k některým případům by člověk nejradši svolával tiskové konference, kdyby na to ovšem měl čas. Jak má soudce informovat o své věci, to je také ještě ne zcela vyřešený problém.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Ale abychom se hnuli od praxe také k nějaké teorii... zapolemizuji ještě s malým odstavečkem v příspěvku Jana Komárka v samotném postu:

„Právo je drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování“.
pravil jsem, páchaje pro účely postu ixtou definici práva.

Načež Jan Komárek z toho zjiš´tuje, že:

"Podle chápání Vojtěcha Cepla jsou ta pravidla prostě daná a teď jde jen o to, aby se lidé podle nich chovali. Když se nad takovým vymezením práva zamyslíme, chybí v něm to, okolo čeho se většina sporů v právu točí: "jaká ta pravidla mají být, co je jejich cílem, popřípadě, jak se ta pravidla mají vyložit"?"

Nejsem si jist, zda lze podobné závěry z mé letmé definice vyvodit (to je asi na Tomáše Sobka).

Pokud ano, pak jsem to zřejmě napsal fatálně špatně; vůbec nepovažuji právo za něco "prostě daného", nýbrž za věčně vyvíjející se otevřený systém; mění se nejen chování lidí, ale i ta pravidla, ve vzájemné nekonečné interakci.

A poslední tři Komárkovy otázky jsou podle mne kardinální i pro praktika; bez nich nemůžete dělat v právu vůbec nic, co by stálo za řeč; snad jen opisovat paragrafy.

Takže jinak řečeno, s Janem Komárkem zcela souhlasím, ale on to ještě neví.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad VC
„Právo je drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování“.

To mi připomíná metaforu Gilberta Rylea: „Pravidla, stejně jako ptáci, musí nejdříve žít, aby mohla být vycpaná.“

btw. Někteří současní právní teoretici (třeba Dworkin) popírají, že právo je soubor pouze FORMÁLNĚ platných právních norem a tvrdí, že některé právní normy jsou platné MATERIÁLNĚ, tedy už na základě svého obsahu. Kdekdo (včetně Harta) popírá, že právní normy jsou apriorní danost a tvrdí, že jejich obsah se dotváří a vyvíjí ve směru jejich aplikace. Ale nevím o nikom, kromě autora podtitulu tohoto blogu, kdo by popíral banalitu, že právo je soubor platných právních norem. A rozhodně si nemyslím, že by to bylo nutné k tomu, aby se právo stalo intelektuální výzvou, kontextem, zábavou, uměním, posláním, životem.

Jan Komárek řekl(a)...

Vojtěchovi Ceplovi:
Ale kdepak, já to vím moc dobře. Jenže mi Vámi podaná definice posloužila jako dobrý odrazový můstek k polemice s Vámi. Korektní by třejmě bylo napsat "Podle definice Vojtěcha Cepla" namísto "podle chápání Vojtěcha Cepla".

Na rozdílu mezi tím, co dělá lékař a právník jsem se také snažil ukázat, že ty dvě profese tak snadno poměřovat nelze (samozřejmě můžeme polemizivat o tom, jak často ty těžké volby právník dělá).

Tomášovi Sobkovi:
Nemyslím, že by z výzvy "zapoměňte na to, že právo je soubor platných právních norem" nějak vyplývalo, že by tuto "banalitu" její autor popíral. Ale možná jste k tomuto závěru dospěl výkladovou metodou, která mi není známa.

Jinak, zkuste si založit blog, kde se budete zabývat "právem jako souborem platných právních norem". Přeji Vám mnoho čtenářů, kteří v tom objeví spoustu zábavy a intelektuálních výzev. Já raději zůstanu u těch banalit.

Btw: Na jednom semináři ze sociologických právních studií na Oxfordu položil vyučující jednoduchou otázku: "co je právo?" Vůbec mě nepřekvapilo, že odpověď "soubor platných právních norem" tam nezazněla ani jednou. Možná není od věci podívat se (alespoň někdy) na svět jinýma, než právně analytickýma očima. Je to takové barevnější.

Anonymní řekl(a)...

Netřeba být hned tak nedůtklivý. Záleží na tom, co si pod pojmem právní norma představíme. Dilettanti právní předpis, většina českých právníků ustanovení právního předpisu.

Anonymní řekl(a)...

Ad JK
Nevím, co mám udělat, když mám zapomenout, že právo tvoří právní normy. Stejně jako nevím, co mám udělat, když mám zapomenout, že logiku tvoří pravidla logiky a morálku tvoří morální pravidla. Vyzývat někoho, aby zapomněl nějaké tautologie je stejně nesmyslné jako tyto tautologie popírat.

Tomáš Sobek

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlas s Janem Komárkem. Nemyslím si, že by kdokoliv z nás chtěl popřít banalitu o právu jako souboru právních norem. Smyslem tohoto webu je spíše pohled na právo z mnoha více pozic než jen pozic právně analytických. Nikdo tady ale nechce hledat nějakou definici práva, protože žádná taková neexistuje. Právo je kontextuální fenomén, a záleží na úhlu pohledu - zatímco pro advokáta to může být soubor předpovědí o tom, jak soudce rozhodne (a nebo mnohem spíše jak se i jiní relevantní aktéři zachovají - omezování práva jen na soudce je v tomto pohledu i z hlediska advokátského chybné, neboť popíjí normotvornou roli sociální reality), pro soudce je taková definice samozřejmě směšná (definovat právo jako to, jak on sám rozhodne, má cyklické rysy a nemá žádnou hodnotu). Jiný je pohled na právo z hlediska zákonodárce, jiný z hlediska studenta, jiný z hlediska klienta advokáta atp. Tento web má přinášet pluralitu pohledů, nikoliv popírat banality.

Anonymní řekl(a)...

Petr Kuhn

1/Ztratil jsem se v diskusi na tema "pravo jako remeslo nebo veda". Je tu nekdo kdo si mysli, ze je pravo Věda? Nebo nedejboze Umění? :o).

2/Berete v diskusi jako dany fakt, ze soudci jsou praktici. Jiste je to mozne, delici cara mezi jednim a druhym je spise velmi relativni. Jen bych poznamenal ze soudci z povahy veci se zabyvaji co do cetnosti (!!!) zanedbatelnym zlomkem pravnich vztahu, ktere se v pravni praxi vyskytuji. To nic nemeni na tom, ze toto velmi male mnozstvi ma na ten zbytek ohromny vliv. Kazdopadne co do znalosti praktickeho fungovani pravnich vztahu tj. jak v praxi funguji a jak se vytvari maji soudci podstatne blizeji k teoretikum nez praktikum. Asi bych si to odpustil, protoze chapu ze to muze znit jako dloubnuti do zeber. Ale plyne z nej dulezity zaver: pokud si soudci pripusti ze praxi opravdu nerozumi, ale ze by meli a pak i chteli, je rozumne venovat zvysenou pozornost dvema vecem, ktere vetsina praktiku dela intuitivne aniz maji potrebuje je tak nazyvat: analyze ekonomickych dopadu svych rozhodnuti a vyznamu konsensualnosti.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

No vida - jen lehce jsem zateoretizoval, a hned taková úroda.

Takže nejprve k té "definici", šité, pravda, horkou jehlou;
slova jako "řemeslo" a "dovednost" jsou skoro synonyma a jsou podstatná.

Po léta mi z mnoha definic práva naprosto záhadně vyčnívala ta Fullerova "Právo je činnost, spočívající v podřizování lidského chování pravidlům".
Když jsem to četl poprvé, rozčilovala mne na tom ta "činnost", asi jako kdyby odpověď na otázku, co je houska, zněla "určitý způsob pečení housek".
Také mne překvapuje podobnost tohoto novodobého výmyslu s "A2 §1 Právo pak nic jiného není, nežli umění a rozeznání dobrého od zlého, spravedlivého od nespravedlivého, pravého od křivého, mírného od nemírného; kteréž jednoho každého k tomu vede a učí, čeho se má přidržeti a čeho zase vystříhati."

Takže zase "právo je rozeznání", čili aktivní činnost, nikoli vycpaný papoušek.

Naprosto tedy nejsem původní.

"Soubor právních norem" zní sice perfektně, ale jednak nepostihuje, co všechno vlastně přesně zahrnuje, jednak opomíjí pro mne dost důležité právní principy, které vysvětlují, jak je možné, že plno ustanovení práva je v rozporu, a jednak nepostihuje zneklidňující fakt, že celý systém je skutečně v neustálém pohybu. Banalita to možná je, ale ne moc přesná.

Anonymní řekl(a)...

Ad ZK
Pokud na otázku "Co je právo?" někdo odpoví, že právo je soubor platných právních norem, pak je to učebnicový příklad begging the question (resp. petitio principii).

Jediné, co mi přijde legrační, jsou výzvy typu "Zapomeňte, že mláďata savců sají mateřské mléko." To je všechno. Ale jak už jsem výše sebekriticky psal, analytický humor je vždy na hranici trapnosti.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Jo, ten Koldín je úžasný. Škoda, že jsme se o něm jen učili a nečetli ho.

Anonymní řekl(a)...

K poznámce Tomáše Sobka:
"Trapné není dělat formální chyby, trapné je na ně upozorňovat."

Myslím, že ojedinělost tohoto postoje je jednou z příčin:

a) proč jsou mnohé naše právnické texty stejně dlouhé, jako rekapitulační části rozsudků ..... soudu [laskavý čtenář sám doplni ten který název]. Právník našinec cítí potřebu odpíchnout své úvahy na pevném bodě a dokázat, že věci rozumí - než začne sdělovat podstatu svého poznatku, vrší odkaz na jeden právní předpis (či jiný prověřený zdroj)za druhým,

b) proč je málo svěžích textů.

Než se autor proklestí formalitami, je pryč energie o čas pro psaní vymezený

c) proč jsou nové myšlenky skryté:

těžko se pro ně hledá formální opora. (A když se najde, zanikne často za formální vozovou hradbou.

d) ....

Ne. Nejde o důvody jediné, je to jen takový můj pocit:-), který jsem se pokusil pojmenovat na JP, protože v jiném právnickém médiu, bych musel sehnat alespoň 5 příkladů (navícpečlivě vybraných podle toho, zda kritizovaného zrovna lze kritizovat.)
-----------

"Asi nejzajímavější výsledek socio-lingvistiky je zjištění, že vzájemné dorozumění není založeno na respektování gramatických, lexikálních a logických pravidel, ale na vzájemné vstřícnosti, tedy na ochotě a snaze rozumět druhému. Berme to jako poznámku k právnímu formalismu"

S nadsázkou někdy říkám, že studium na FSS MU (sociologie-politologie a pak sociologie) mě pro život dělníka práva vybavilo lépe než studium PrF MU.
Jedním z důvodů je, že jsem musel (zejména na sociologii) hodně číst velmi různorodé (a nejen české) texty a pak formulovat jejich "nosné myšlenky". A pak o nich diskutovat a hájit své závěry.

Další byl v tom, že kursy (dr. Pavla Barši Dějiny Politických teorií I, II. a III. a Filosofie sociálních vě (stejně jako sociologické kursy R. Marady a C. Szaló).d) nás seznámovaly s hlubším pochopením lingvistického obratu v sociálních vědách

Společenský původ jazyka se vzpírá uzavírání slov do klecí formální logiky.

FSS však vyznávala jinou víru než PrF, kde se spíše věří v sílu teze "slova jsou skalpelem právníka" (přesnosti ve vyjadřování není nikdy dost, a někdy lze tuto maximu i naplnit; díky socio-liongvistickým inspiracím však tuším, že tento skalpel má často gumovou nejen rukojeť, ale i čepel). Intepretace a aplikace práva tento fakt musí brát v úvahu.

Škoda, vedle Ryzí nauky právní byla MU před válkou i jednou z kolébek významné lingvistické inspirace (např. "formalista" Roman Jakobson). Pokud byly lehdy zahájeny nějaké mezioborové diskuse, po válce se v nich nepokračovalo.
(Ale to se stalo i např. s poznatky Gényho o iluzi "úst zákona", které musí na právní scénu znovuuvádět Z. Kühn).
--------
A teď nevím, zda nejsem mimo vlákno, anebo popisuji jeden rys české jurisprudence (je více právně prudentní, než živě juristická).

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Ad Petr Kühn:
"1/Ztratil jsem se v diskusi na tema "pravo jako remeslo nebo veda". Je tu nekdo kdo si mysli, ze je pravo Věda? Nebo nedejboze Umění? :o)."

:-) Myslíte, že je škoda, že jste se ztratil?
Takové dohadování, mi připadá stejně plodné, jako otázka: "je ekonomie věda?".
"Věřím" :-), že ano, ale vzpomínám na vysokoškolské diskuse s chemiky, kteří ekonomii z bran vědy vykazovali.

Každopádně díky za upozornění na rozdíl mezi životem a životem reprezentovaným kauzami projednávanými soudy.

Nicméně soudci prvo a druho stupňoví se jako praktici sebechápou (a vymezují se tak vůči světu univerzit a vrcholných soudů), a v tomto smyslu začal (jinde na JP) VJC svou diskusi o akademismu.

"Význam konsensu a ekonomická analýza dopadů rozhodnutí." Jen tuším, co máte na mysli. a)Mohl byste to stručně rozvést? b) myslíte, že soudce k těmto úvahám dovedou spíše teoretici nebo praktici?

Anonymní řekl(a)...

Ad HB
Zdeněk píše Hollander. A Hynek to v duchu teorie Ying-Yang pohotově kompenzuje, když přejmenoval Petra Kuhna na Petra Kühna.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Petr Kuhn

Ad. Hynek Banouch:

1/ :o)

2/ Je mozne to chapat jako ryze nepraktickou otazku. Odpoved na ni ale velmi dobre ilustruje pohyb, ktery se v pravni teorii v uplynulych trech dekadach udal. Velmi dobry shrnujici paper je>
A NOBEL PRIZE IN LEGAL SCIENCE:
THEORY, EMPIRICAL WORK, AND THE
SCIENTIFIC METHOD IN THE STUDY OF
LAW, od je T. Ulen (urcite je nekde na internetu, pokud nenajdete a chcete poslu mejlem)

3a/ Analyzu ekonomickeho dopadu svych rozhodnuti delame vsichni pri valne vetsine naseho pocinani. Delame to tak samozrejmne ze si to neuvedomujeme. Delame to proto, ze zpravidla neseme naklady a uzitky techto rozhodnuti a zalezi nam na tom se mit hure nez lepe. Vyjimkou jsou cinnosti, ktere z ruznych (casto i dobrych) duvodu toto vylucuji. V nasem pripade to jsou soudci. Kdyz se chce klient soudit tak zvazi veci jako pravdepodobnost uspechu/neuspechu a hodnotu uspechu/neuspechu. Jeho vztah k soudu se narodi z takove jednoduche ekonomicke uvahy. Soudce nema zadnou prirozenou motivaci obdobnou uvahu o ekonomicke efektivnosti sveho rozhodnuti vubec podstupovat. Shodneme se, ze jeho vztah k ucastnikum je dan neekonomickymi faktory. Bohuzel skrytymi a dulezitejsimi ucastniky kazdeho sporu jsou lide, kteri jsou zasazeni pravidlem chovani ktere soud takto vytvari (objevuje)a vztah jich a soudu je dan ryzimi ekonomickymi faktory (od statu prirozene ocekavate, ze bude jednat tak aby udel lidi se zlepsil). Vetsina rozhodnuti soudu ma sve sirsi ekonomicke dusledky. Jejich analyza jeste pred rozhodnutim je klicova. Bezna rozhodnuti lidi takovym testem projde, rozhodnuti soudu nikoliv (to je ten rozdil oproti normalnimu "nesoudnimu" zivotu)

3b/Drtiva vetsina pravnich vztahu jsou konsensualni. Drtiva vetsina soudni agendy je prirozene sporna. To vytvari ohromne zkresleni o pravnim zivote tam venku. V bezne pravni praxi je proto klicovou schopnosti nachazet konsenzus. V praxi soudce? Pochopitelne take, ale opet k tomu neni prirozene motivovan. O zpusobech proc a jak je mozne psat dlouho a dlouho :o).

4/K temto uvaham je dovedou/dovadeji jak teoretici tak praktici. K tem praktickym pokusum viz. napr. velmi uspesne workshopy, ktere pro soudce organizuje AMCHAM.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Zdeněk Kuhn:
Ano. To je asi neprůstřelné a kompletní vyjádření.

Petr Kuhn:
O právo jakožto vědě jsem pochyby vyjádřil; skutečná věda je ta malá část otázek, která se váže k reálnému lidskému chování a k otázce, jestli nějaká část pravidel není zakotvena nějak pevněji a objektivněji.
Umění ani náhodou.

S těmi soudci a advokáty rovněž souhlasím; nezdá se mi, že by byli advokáti tak úplně "praktičtější", jako spíš to, že obě skupiny se zabývají vzájemně se překrývající množinou případů a pravidel, která má hodně daleko k totožnosti. Někteří advokáti nechodí k soudu vůbec a někteří soudci advokáta vidí málokdy.
To, že je právo otevřený systém, je důležitá poznámka; bez povšimnutí si ceny, například, jste špatný advokát; ale i pro soudce je to podstatné, protože máte často jedinou šanci zjistit, o co v té smlouvě šlo doopravdy.

Petr Urban:

To jste mne dostal. Znal jste tenhle web, nebo jen google?

Anonymní řekl(a)...

Znal, ale nečetl, není to můj šálek čaje. Takže Google.

Anonymní řekl(a)...

Ad PK:
asi jsem měl předeslat, že po podstatě LAE nepátrám. Chtěl jsem Vás jen přimět ke koncentrovanému vyjádření obsahu těch dvou tezí (nutnost dělat LAE analýzu + konsensuálnost), což zase sloužilo k tomu, zařadit Váš příspěvek do debaty akademismus-prakticismus.

Tušil jsem, že jde spíše o podporu nutnosti analýzy, která asi u nás bude muset přijít z teorie, tedy od odtržených akademiků.
-------
Ano, drtivá většina lidských transakcí je konsensuální a většina agend je sporných, resp. lze je převést do sporného schématu.

Asi je to dáno deformací mého současného umístění, že k nasazení jinak velmi užitečných nástrojů LAE nevidím tak často prostor jako Vy.

Když se podíváte na tuto aktuální vývěsku věcí, které bude projednávat ÚS příští týden,
http://www.usoud.cz/scripts/modules/ccdiary/default.php

http://www.usoud.cz/

tak soudím, že minimálně dva případy z nich mají takovou povahu, že analýzou LAE nevyřešíte zásadní otázku, jež má soud
rozhodnotu: zda např. může policie použít záznam odposlechu pořízeného (bůhví kdy a bůhví proč) zpravodajskou službou, nebo zda má soud trestat jako napadení veřejného činitele facku (či co to bylo) příslušníkovi VB při domovní prohlídce (bůhví zda po právu prováděné), resp. jak má o této věci dnes rozhodnout NS.

Ano, LAE analýzu obou kauz lze udělat, ale je to pro tyto věci zásadní? Nemyslím že je tomu tak. Přestože se zde rozhoduje o rozsahu individuální svobody (jinak velké téma LAE).
LAE mám v oblibě, ale na její meze narážím často. Tolik na (dlouhou) vysvětlenou.

Anonymní řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Ad TS a vlastně i PK
:-0 :-/ :-)
Omlouvám se za nemilé přehlédnutí, proto se omlouvám Petru Kuhnovi za zkomolení jména (v duchu upozornění TS na nutnost vstřícného porozumnění doufám, že pochopíte, že jménem vlastně myslím příjmení).

Také nechci být oslovován jako např. Hrnek Bahňouch. Proto musím být pozornější,

Anebo se vrátit jen k uvádění iniciál. (Chtěl jsem to uctivě rozepsat a podvědomě jsem doplnil chybějící diakritiku, která nechyběla.) Každopádně příště než něco vypustím, vše si "odzdrojuji" :-)

Anonymní řekl(a)...

Ad HB
Nejlepší způsob jak bojovat proti formalismu je důsledný formalismus.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím.
Neformálně.

Anonymní řekl(a)...

PK ad HB :o)

1/ Porozumeni pro praktickou stranku veci je jiste mozne dosahnout akademickym badanim LAE a dalsich vicedisciplinarnich oboru. Daleko jednodussi zpusob vsak je, aby drive nez se soudce stane soudcem, prosel uspesne nekolikaletym drilem v neurednicke praxi (to pochopitelne neznamena ze ti co praxi neprosli nemohou byt dobrymi soudci a ti co ano tak spatnymi).

2/LAE nedava zadna reseni. Nutno dodat ze bohuzel. Pouze rozsiruje obzor argumentace tak ze je slozitejsi vec tak rikajic okecat.

Anonymní řekl(a)...

Petrovi Kuhnovi: Slovy VC ml.: "Kde to mám podepsat? :-)

Michal Strnad řekl(a)...

Toto je prostě celé Jiné právo: i malá kritika přehnaného akademismu se zde zvrhne v navýsost akademickou debatu.

Anonymní řekl(a)...

... pane doktore Strnade, to je dobře, že jste tady.
Zkuste říct ještě jednu. Prosím.
Třeba tu o poctivých soudcích a hnusných advokátech. :-))))

Michal Strnad řekl(a)...

Milý Anonymní, rád Vám povím nějakou tu pohádku (to je to slovo, které jste myslel?) o poměrech v advokacii, ale teprve až se mi představíte. O poctivých soudcích jich moc neznám, to mi podsouváte zřejmě pod dojmem mého současného zaměstnání, ve kterém jsem teprve krátce. V advokacii a s advokáty jsem pracoval déle, tak je toho víc k vyprávění. Samé báchorky, pochopitelně.
P.S. Dávám přednost oslovování jménem, ale nedáte-li jinak, tak prosím magistr.
P.P.S. Na advokáty jsem si vážně nezasedl a znám mezi nimi spoustu vynikajících lidí, kteří dělají čest svému řemeslu.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Michal Strnad:

Soucítím s vámi, neb jsem dvakrát soudce a advokát mezi tím.
Mohu vyprávět pohádky o advokátech i soudcích, veselé i strašidelné.
Po jisté zkoušenosti z obou stran barikády si nemyslím, že by v kvalitách soudců a advokátů byl nějaký meřitelný rozdíl.
O akademicích, pedagozích a legislativcích to platí asi také, s tím jediným nebezpečným detailem, že tam se případná nekvalita vlastně moc nepozná.

Anonymní řekl(a)...

V tomto postu http://jinepravo.blogspot.com/2007/11/profesor-prva-made-in-america.html Zdeněk Kühn píše, že i u zájemců o akademickou dráhu v USA se vyžaduje praxe, ovšem tak maximálně dva roky, ne víc. Většina diskutujících se tady shodla, že u nás by bylo záhodno, aby se vyučující nerekrutovali rovnou z absolventů. Jakkoli je to asi individuální záležitost, zajímalo by mě, zda podle vás je v českém kontextu například pouze dvouletá praxe dostačující, aby se to na výuce dotyčného nějak výrazně projevilo. Pokud je to málo, proč je to v USA jiné? Snad je můj dotaz srozumitelný:)

Martin Froněk

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Já nevím, jestli je dotaz na mne, ale já bych ty dva roky určitě bral; vyřešilo by se tím mnohé. Stejně jako ten soudce by měl mít napřed dva roky něčeho jiného. Ostatně, dnes s tím třicetiletým systémem mu nic jiného nezbude.

Anonymní řekl(a)...

Ad Martin Froněk

Martine, čas není nomezený, je to vzácný statek. Neptejme se, zda je nějaká činnost užitečná simpliciter. Ptejme se zda je to efektivně využitý čas vzhledem ke zvolenému účelu. Pokud chce někdo napsat vědeckou práci třeba o justification/excuse diferenci, pak roky strávené v AK sice pro tento účel nebudou zcela zbytečné, nicméně asi to nebude efektivně využitý čas. Jde o to, že jeho kolega a konkurent na trhu teorie trestního práva (ha ha ha), který se bude stejný počet let věnovat speciálně tomuto vysoce sofistikovanému problému, mu profesně uteče.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek: Ve třetí větě, za slovy "Ptejme se", Vám chybí čárka. S pozdravem, BH.

Anonymní řekl(a)...

Ad BH Syntaktická teologie: Udělej čtyři změny ve slově "víno" a dostaneš slovo "krev".
Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Jako člověk "z druhé strany barikády", tedy občan ne-právník,jenž ke své lítosti byl v posledních letech neblahými okolnostmi ( ¨resp. špatnými lidmi ) přinucen hledat ochranu svých práv ( a vlastně i holého života ) u soudní moci, pokaždé užasnu, když slyším nebo čtu hlubokomyslné úvahy představitelů právnického stavu na téma budování právního státu, demokracie, apod. Rád naslouchám pravidelným rozhlasovým promluvám prof.Vojtěcha Cepla seniora, i když občas postrádají oporu logické konstrukce a - což je ještě horší - jsou-li jeho výtky mířeny do justice, mají co do účinku stejný efekt jako házení hrachu na zeď. Moralizování soudci a jejich souputníci nesnášejí, pravděpodobně proto, že případný výskyt morálních aspektů pokládají za vadu na kráse tuzemského soudního řízení soudního řízení. Nicméně pravidelná rozhlasová zamyšlení profesora Cepla jsou mně stejným potěšením jako například promluvy posledního ze vskutku kultivovaných bardů českého éteru dr.Zdeňka Mahlera. Staří pánové to prostě umějí. Ale vraťme se k Vojtěchu Ceplovi juniorovi, jehož mám - s prominutím - za planý výhonek Ceplovského stromu.Já narozdíl od ostatních přispěvatelů a čtenářů rubriky nejsem zatížen představou, že pojem právník obsahově a významově nějak souvisí s právem, tím méně se spravedlností.Vybavuji si dialog dvou zralých mužů z jednoho amerického filmu, který byl vypointován následující otázkou a odpovědí:"Víte, co to znamená, když se padesát právníků ocitne na dně mořském? Dobrý začátek!"
V případě soudce Cepla ml. mám problém s důvěrou v upřímnost jeho myšlenek, neboť jako žalující i žalovaný účastník soudních řízení jsou získal osobní zkušenosti s jeho činy. Tedy s jeho velmi osobitým pojetím výkonu soudní moci, které lze nejvýstižněji definovat výrokem ( převzatým ze sdělovacích prostředků ) že když soudí soudce Cepl, ani Bůh si nemůže být jist svými právy, majetkem a životem. Soudce Cepl se s vervou pustil do akademiků; nic proti tomu, pokud by byl příkladem, že i soudnictví pro sebe objevilo to, co bylo dávno ověřeno v mnoha jiných oblastech lidské činnosti, totiž že špetka praxe má větší váhu než tuna teorie. Potíž je v tom, že není praxe jako praxe a že ne každého praktika lze pokládat za důvěryhodného odborníka, byť by se strojil do taláru léta letoucí. žel, poznal jsem letité praktiky, kteří zahaleni důstojenstvím taláru a soudní síně dokáží nejen soudit, ale zároveň také zastupovat jednu ze stran sporu, zkreslováním či přímo falšováním výpovědí svědků popustit uzdu své literární fantazii,po vzoru Arsena Lupina vykrádat soudní spisy, apod. Na adresu českého soudnictví se snáší tolik kritik jako vloček ve sněhové vánici - a řekněme si upřímně, že právem. Jistěže je potřebné, aby soudci, státní zástupci, advokáti, notáři, exekutoři i ti zpochybňovaní akademici vedli debaty na nejrůznější témata ( ostatně i plané teoretizování může být docela osvěžující duševní rozcvičkou - viz mnohé úvahy filozofické či snahy estétů vysvětlit veřejnosti moderní umění ), ale při čtení většiny příspěvků si nelze nepovšimnout,jak málo jsou zde akcentovány tak podstatné vlastnosti kvalitní lidské bytosti, jakými jsou například poctivost v myšlení a konání, svědomí a vědomí odpovědnosti za následky pochybení, schopnost sebereflexe, apod. Za daného stavu věci, t.j. při současném marasmu justice, lze mít "spor" mezi praktiky a teoretiky za problém naprosto okrajový a nepodstatný, a takovým ( z hlediska veřejnosti ) zůstane napořád, jestliže bude tak jako doposud v justici absentovat elementární poctivost. Ostatně mám za to, že smyslem vzdělávání se není sběr a ukládání poznatků do paměti, a jejich příležitostná aplikace v praxi, nýbrž dosažení stavu moudrosti. Moudrý soudce nemůže být nepoctivý, nemůže být povrchní a lhostejný, neboť si je vědom, že oděn do taláru nepeče housky, které jsou-li nepovedeny, lze vždy semlít na strouhanku, ale má ve svých rukou lidské osudy. Židovský Talmud sice praví, že lidé jsou jako olivy - to nejlepší ze sebe vydávají pouze jsou-li drceni. Nemyslím ale, že by právě soudci měly být mlýny na lidi, jestliže k nim přicházejí v naději, že se jim dostane pomoci a ochrany v těžké životní situaci.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl
Hm, člověče z druhé strany barikády - ještě, kdybyste se tak podepsal; pak bych se nad vaším kázáním třeba i zamyslel.

Jinak váš příspěvek je dost trefnou ukázkou toho, proč soudci neradi diskutují. Zatěžují debatu podobnými příspěvky třetích osob.

Anonymní řekl(a)...

Ad barikádník

Nevím o tom, že by v Česku byl nějaký spor mezi teoretiky a praktiky. Už proto, že neznám žádného českého teoretika práva.

Když kouknu, co zrovna leží na mém stole, tak vidím tři knihy:

Eng S., Analysis of Dis/agreement –with particular reference to Law and Legal Theory, Kluwer 2003

Hage J. C., Studies in Legal Logic, Berlin 2005.

Stelmach J., Brozek B., Methods of Legal Reasoning, Kluwer 2006.

Jsou to práce ze současné teorie práva. V Česku ale není nic, co by se jim podobalo. Tematicky je asi nejblíž Melzer F., Metodologie nalézání práva, Brno 2007. Ovšem to je něco jako užitečná příručka pro praktiky bez jakýchkoli teoretických ambicí.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

Názor soudce Cepla ml., že příspěvky "třetích osob" zatěžují odbornou debatu kvalifikovaných právníků a jsou příčinou jejich neochoty zapojovat se do diskuzí, je nad jiné zřetelným důkazem, že tuzemské soudnictví směřuje do slepé uličky. Jakkoli to zní jako klišé, lidé - alespoň v evropském civilizačním prostoru - zde přinejmenším od časů Napoleona Bonaparte nejsou pro soudce, ale soudci pro lidi. Despekt vůči pohledu "třetích osob" není na místě; už proto, že justice více než jiné obory lidské činnosti nutně potřebuje pohled do zrcadla, aby alespoň koutkem oka zahlédla obraz sebe sama, byť ani zrcadlo neskýtá pozorovateli zcela věrný odraz jeho podoby. Ale alespoň něco lze rozpoznat. Připomněl bych ovšem mnohými soudci ignorovanou skutečnost, že té nejtvrdší kritiky se jim nedostává ani tak se strany laické veřejnosti, jako od respektovaných právnických autorit - včetně pana otce Vojtěcha Cepla seniora, který se odhodlal vyslovit do rozhlasového mikrofonu následující slova: "V zahraničí bývá tradicí oslovovat soudce titulem ctihodnosti. U nás tomu tak být nemůže, a to z toho důvodu, že tady ctihodní soudci - tedy soudci zasluhující úcty - prostě nejsou." Výroků obdobně negativního ladění lze objevit bezpočet jak v mediálním prostoru, tak dokonce v odborné literatuře a rozhodně nelze přehlédnout skutečnost, že mnozí z jejich autorů měli či dosud mají svůj podíl zásluh a viny na současném stavu, ale schopni sebereflexe se nebrání přiznání, že zamýšlený koncept právního státu se nepodařilo realizovat ani za bezmála dvě desetiletí od "sametové revoluce": ať už je pohled jednotlivých odborníků (laickou veřejnost pomíjím pro převahu emocí nad racionalitou úsudku o stavu justice následkem špatných zkušeností s vymahatelností práva v ČR, nekontrolovatelným řáděním exekutorů, kteří jsou hmotně zainteresováni na "kořisti",takže se leckdy chovají spíše jako supi než jako lidské bytosti, či v důsledků takových afér, jakými jsou případ konkurzního soudce Berky či padělatele soudních řízení soudce Nagyho ) na uvedené osobnosti, faktem je, že v průběhu času se vyprofilovaly jako nepřehlédnutelné autority, jejichž názory nelze označit za jalové perlení krasoduchů okouzlených vlastním důvtipem: např. Vojtěch Cepl senior,Pavel Rychetský, JUDr.Čermák, Marie Benešová, JUDr.Varvažovský, JUDr.Jirsa a mnozí další, které zmiňuji pouze proto, že jejich velmi kritické pohled na justici ( a na soudce především )je vlastně identický názorům, jež pan Cepl ml. označil za "příspěvky třetích osob", které mají být dle jeho mínění jedním z důvodů, proč soudci neradi diskutují. Popravdě - jakkoli si rád pročítám glosy některých přispěvatelů pro jejich vtipnost, faktem je, že ani přítomnost či nepřítomnost "třetích osob" v tomto diskuzním prostoru nemůže příliš ovlivnit jeho vcelku myšlenkovou prázdnotu. Jistě, při vší úctě absolventi právnických fakult až na vzácné výjimky nebývají žádnými exceletními mysliteli, což lze pod talárem docela úspěšně skrývat po celá léta a desetiletí, neboť autorita soudce v tuzemsku nebývá vystavěna na jeho lidských vlastnostech a odborných schopnostech,zřetelně manifestovaných výsledky jeho práce, nýbrž je nařízena a vynucována zákonem.Což je důvod, proč soudci se neradi účastní diskuzí, zejména mají-li reagovat na podněty ze strany "třetích osob". Laická veřejnost nezatížená vědomím sounáležitosti ke kolektivu ( soudců )a pocitem zodpovědnosti vůči "cechu" ( tedy nikoli vůči veřejnosti ) staví před zmužilého soudce, který se odhodlá nést kůži na trh, velmi náročný úkol: pohlédnout do ostře osvětleného zrcadla nastaveného "třetími osobami", aby rozpoznal příčiny hluboké nespokojenosti odborné i laické veřejnosti se stavem českého soudnictví a nesetrvával nadále v bludu, že je to naopak veřejnost, kdo není v pořádku. Pouze namátkou jsem si vytáhl z archivu hodnocení daného stavu od čelných politiků a funkcionářů státních orgánů: předseda vlády Mirek Topolánek:"Česká republika se jeví jako zločinný stát, organizovaný zločin prorostl do státní správy, policie, zasáhl i soudnictví." Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová:"Česká republika se nestala právním státem, soudnictví i státní zastupitelství fungují nepředvídatelně, jejich postupy a rozhodnutí jsou stále méně pochopitelné,mnohdy za hranicí zákona." Jiří Paroubek, předseda ČSSD:"Korupce nabyla nevídaných rozměrů,vymahatelnost práva je tatřka nulová, občan je vydán na milost a nemilost nejrůznějším bratrstvům, pro které zákon a právo nic neplatí." JUDr.Jirsa, předseda Soudcovské unie:"Soudce má sebevědomě obhajovat své rozhodnutí, i když si je vědom, že je nesprávné z hlediska zákona a nespravedlivé z pohledu morálky." Atd. Vskutku "povzbuzující" čtení pro každého, kdo není chráněn před nepřízní osudu štítem soudcovského taláru a privilegovaného postavení. Předchozí zamyšlení jsem nepsal s představou, že bych jím pana Cepla ml. či kteréhokoli jiného soudce motivoval k zamyšlení nad jeho vlastním přístupem k výkonu soudcovského povolání, či dokonce v naději, že bych jím dokázal pohnout vědomím i svědomím kohokoli, kdo má moc některým lidem pomoci, jiné zničit - a to bez ohledu na to, zda jsou pachateli či obětmi. To by byla marńá snaha - jeden takový se o něco podobného pokouší už celá tisíciletí, jmenuje se Sysifos a pokud se nemýlím, dodnes se mu jeho záměr nepodařilo uskutečnit. K vyjádření jsem byl - dokonce proti mé vůli - vyprovokován obsahem několika příspěvků, jejichž autoři se na jedné straně prezentují jako upřímní hledači nejlepší možné formy výkonu spravedlnosti ( jejíž kořeny mají svůj počátek už na právnických fakultách )a budovatele právního státu, ale v praxi je poznáváme jako soudce, advokáty, exekutory a státní zástupce - notáře vynechávám pro jejich celkovou neškodnost - kteří z různých příčin nejsou těmi, za něž se na stránkách odborných periodik a v diskusních fórech vydávají. Dobrou noc.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

podívejte, to, že se nepodepisujete, má jistou výpovědní hodnotu o vašich úmyslech. Zatěžováním jsem nemyslel neodbornost, ale to, že se debata o obecném problému strhává k vašemu osobnímu případu, navíc doposud nerozhodnutému. Což prostě není možno konkrétněji komentovat - a asi nejen z mojí strany.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

podívejte, to, že se nepodepisujete, má jistou výpovědní hodnotu o vašich úmyslech. Zatěžováním jsem nemyslel neodbornost, ale to, že se debata o obecném problému strhává k vašemu osobnímu případu, navíc doposud nerozhodnutému. Což prostě není možno konkrétněji komentovat - a asi nejen z mojí strany.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím s hlavní myšlenkou Porsta, že laická veřejnost nastavuje justici zrcadlo. Nicméně neméně souhlasím s jeho další myšlenkou, že je to zdrcadlo velice křivé, a to, dodávám, vinou právního bezvědomí laické veřejnosti.

O tom svědčí i výroky vrcholných politiků, mezi něž, je mi líto, musím řadit i Marii Benešovou (i když ne právě pro tento výrok).

Co se týká vyjádření soudce Jirsy: "Soudce má sebevědomě obhajovat své rozhodnutí, i když si je vědom, že je nesprávné z hlediska zákona a nespravedlivé z pohledu morálky," je-li autentické, tak je skandální.

Můj názor je, že soudci by se více měli věnovat neformálnímu dialogu s oběma stranami (zároveň) a méně diskussi s veřejností. K tomu plně postačí jejich zveřejněná rozhodnutí. Ta musí mluvit sama.