pondělí 21. ledna 2008

Úvod do současné evropské ústavní debaty

... tedy, akademické debaty v anglofonním světě

Matej Avbelj, se kterým jsem minulý týden spolupořádal symposium o ústavním pluralismu na Evropském univerzitním institutu ve Florencii, právě publikoval článek, který by mohl být zajímavý pro všechny, kdo by chtěli proniknout do (alespoň části) současné ústavní debaty o Evropské unii v anglofonní akademii. V časopise German Law Journal mu vyšel článek „Questioning EU Constitutionalisms“, kde přehledně shrnuje vývoj „od Erica Steina po Madura s Kummem“, jak by se také článek dal charakterizovat.

Matej nejprve rozebírá teorie, které jako první přišly s chápáním tehdy ještě Evropského hospodářského společenství jako společenství ústavního, odlišného od klasické mezinárodní organizace (alespoň tedy mezinárodní organizace jak vypadaly na přelomu padesátých a šedesátých let - dnešní WTO má v mnohém blízko k EHS a některé prvky, které před padesáti lety vypadaly převratně, nalezneme třeba tam). Tyhle původní teorie se v mnohém přibližují tomu, co se v diskusích mezi politiky označuje jako „federalismus“ (i když zrovna tahle nálepka je dost nevhodná, neboť právě federalismus je o něčem úplně jiném, než je centralizace - ale to by bylo téma na samotný článek, nejenom post na blogu). Zástupcem téhle ústavní klasiky je třeba Eric Stein, nebo třeba Koen Lenaerts se svým slavným článkem „Constitutionalism and the Many Faces of Federalism“. Evropské právo tvoří nový, autonomní právní řád, který má přednost před vnitrostátními právními řády (nebo jim je dokonce nadřazen), je v nich přímo účinný, zajišťuje ochranu základních práv atd.

Po Maastrichtu však tohle čítankové vyprávění doznalo podstatných otřesů: integrační projekt se rozdělil do nepřehledné změti jednotlivých pilířů a navíc, revoltovat začaly i vnitrostátní soudy, které byly jedním z pilířů výstavby nepsané evropské konstituce; nejhlasitěji pak německý ústavní soud ve svém Maastrichtském rozhodnutí. Hezky to charakterizuje jeden z panelistů florentského symposia, Julio Baquero Cruz ve svém článku „The Legacy of the Maastricht-Urteil and the Pluralist Movement“.

Reakcí bylo několik, přičemž se je Matej snaží systemizovat a zpřístupnit. Takže, jestli se chcete ve zkratce dozvědět „o čem“ je Maduro, Kumm, Walker a další, Matejův článek je skvělým výchozím bodem kde začít. Další pomůckou by mohl být záznam s diskuse na symposiu, který by měl být v brzy publikován (v současné době je ze mě stenopistka na částečný úvazek a přepisuji, společně s Matejem, celou diskusi, která trvala ke třem hodinám).

Jedna věc mi však v Matejově článku chyběla: zdá se mi, že pochybuje o celé myšlence ústavnosti v procesu evropské integrace, neříká to však dost jasně, a hlavně, nenabízí jinou alternativu. Budu si zřejmě muset počkat, až dokončí svůj doktorát, který ve Florencii na EUI píše pod vedením Neila Walkera. V jeho závěru s ním ale silně souhlasím:

Skutečně, jestli zde existuje jeden dominantní narativ Evropské integrace, je to narativ ústavního nálepkování. To, co skutečně dominuje integraci je ústavní nálepka, spíše častěji než nikoliv naplněná ústavností státního typu, jež může být z fasády integrace stržena přinejmenším tak rychle, jako na ni byla, s obrovskou lehkostí a s minimem reflexe, nalepena. Jen si vzpomeňme na poslední skutečné salto mortale, zvané Reformní smlouva. Způsobem blízkým lustraci evropské ústavnosti vytrhali evropští aktéři z textu Evropské ústavní smlouvy, kterou jen před chvílí stále tvrdošíjně bránili jako Ústavu, cokoliv, co by mohlo jakkoliv připomínat slovo „Ú“. Ti, kdo skutečně věří v ústavnost a její vhodnost pro evropskou integraci se prostě takto nechovají. A ti, kteří v ni nevěří, nemohou opravdu očekávat, že se někdy stane skutečností.

Je samozřejmě naivní domnívat se, že vymazáním jakýchkoliv zmínek o čemkoliv, co by mohlo připomínat ústavu, se neguje více než padesátiletý vývoj evropské integrace. Odmítnutím Euroústavy byla odmítnuta jen jedna z možných koncepcí ústavy (i když se možná najdou lidé, kteří budou tvrdit, že ústava je ten dokument, který se nazývá „ústava“ a nic jiného - své by o tom mohl vyprávět jeden z nejmenovaných pedagogů pražské PF, který se pokusil založit výběrový předmět "Evropské ústavní právo" a byl na vědecké radě jedním z doyenů českého ústavního práva odmítnut právě s poukazem na absenci psané ústavy EU; to ovšem bylo tuším v roce 2003 - doufejme, že od té doby se poměry trochu změnily). Právě otázky typu „co je vlastně ústava“ a „na čem je založena její autorita“ jsou z těch, okolo kterých se točí teorie, jimiž se Matej zabývá. Tak uvidíme, čím přispěje do mlýna sám...

2 komentáře:

Petr Bříza řekl(a)...

Tentokrát si odpustím reakci k mým oblíbeným evropským tématům (ostatně všeho moc škodí) a omezím se na drobnou poznámku k pojmu federalismu a jeho "nepřesné" definici. Kenji Yoshino, který tady na NYU momentálně hostuje z Yale a jehož přednášky z ústavního práva jsou opravdu potěšení, měl minulý týden právě k pojmu federalismus zajímavou poznámku:
"Federalismus je jedno z těch slov, které mohou mít naprosto protichůdné významy, jako třeba slovo "sanction". Když byl v roce 1810 v USA někdo zastánce federalismu, byl to přívrženec silné centrální vlády na úkor států. Na začátku 21. století naopak obvykle za příznivce federalismu označujeme lidi, kteří chtějí posílit moc států na úkor federální vlády."

A teď mi řekni, Honzo, co si pod pojmem federalismus představuješ Ty?:-)

robert zbiral řekl(a)...

Nemusime chodit ani za velkou louzi, podle meho jsou tyto rozpory patrne i v Unii, zejmena mezi Britanii a kontinentem. Britove pouzili koncepci federalismu pri opousteni svych kolonii k vytvoreni silnych centralnich vlad majicich prekonat narodnostni ci nabozenske rozpory (JAR, Indie atd.), neni se tedy co divit, ze si totez projektuji na dnesni Unii a mame zde f-word barieru. Na kontinente je myslim federalismus chapan bez one normativni slozky nutneho spojovani, jde jednoduse o rozdeleni pravomoci zajistene ustavou.