27 ledna 2008

Profesor(ka) práva made in America II

Já nevím, jak vypadá typický americký profesor či profesorka. Jak už jsem psal v minulém postu a diskusi pod ním, profesoři, kteří mne na NYU učí se různí a vypreparovat nějaký reprezentativní prototyp není lehké a určitě by to stejně bylo zkreslující. Vím ale, jak vypadá ten nejlepší profesor, který mne tady dosud učil. Tedy vlastně profesorka. A slíbil jsem Vám ji představit „záhy“ po uveřejnění mého posledního postu. To „záhy“ mi trvalo téměř 14 dní, takže můj plán, že mě to ten slib přinutí napsat co nejdřív, tak úplně nevyšel... S omluvou za zpoždění Vám tedy nabízím post, který na rozdíl od toho posledního není na zásadní téma, ale třeba Vás i tak zaujme. Hlavní postavou tohoto příspěvku je...

Linda Silberman. Postarší dáma, která na NYU učí Conflict of Laws, International Arbitration, International Litigation, Civil Procedure a Comparative Civil Procedure. Právnické vzdělání získala na Michiganu a na NYU působí od roku 1971. Před dvěma týdny se při svém představování na úvod semináře International Litigation, který vede společně s profesorem Lowenfeldem, při zmínce toho data trochu zarazila, ale vzápětí s úsměvem prohlásila: „No to víte, já tady učím už od dvaceti let.“ :-)

Když jsem se v létě hlásil na Conflict of Laws, tedy po evropsku „mezinárodní právo soukromé,“ moc jsem toho o ní nevěděl a vlastně jsem od ní ani nic nečetl. Někdo mi ale říkal, že je dobrá. Já trochu litoval, že tento rok neučí „Conflicts“ právě Lowenfeld, který je v tomto oboru opravdovou ikonou. Ale MPS pro mne byl a asi i bude vždy předmět číslo 1, takže jsem na něj tady chtěl chodit, ať už by ho učil kdokoliv. Navíc jsem si říkal, že by to NYU nesvěřila někomu, kdo by na to neměl... Dnes velebím prozřetelnost, že jsem měl takové štěstí.

„Učím tenhle předmět přes 35 let a nemám nejmenší tušení, jaké jsou správné odpovědi na všechny ty otázky, které v rámci něj vyvstávají. Pro toho, kdo hledá jediná správná řešení, tenhle předmět není. Tady nedostanete odpovědi, odsud si odnesete jen ještě víc otázek.“

Kdyby tohle řekl profesor u nás, tak ho asi okamžitě vyhodí. A kdyby ho nevyhodili, tak by možná ta slova byla pro hodně studentů signálem, aby už více nechodili. Prof. Silberman nicméně těmito slovy suverénně zahájila na konci srpna první hodinu svého nejoblíbenějšího předmětu. Mně ta slova zněla jako rajská hudba. Ostatně není to tak dávno, co jsem se tady v nějaké diskusi svěřil, jak mě dogmatický styl české právnické výuky frustroval. Stávalo se mi totiž, že ne vždy mé argumenty a úvahy korespondovaly s oněmi správnými řešeními, jež mi vyučující na svých přednáškách, ale ještě spíše ve svých učebnicích (neb přednášky jsem brzy navštěvoval jen velice výjimečně, a to u několika málo jedinců, u nichž to stálo za to, o seminářích platilo to samé) předestírali. Zvláště v prvních 2-3 letech jsem si často říkal, že na to asi nemám, protože ty věci „správně“ nechápu. Zachránilo mne, že jsem přišel do kontaktu s jiným než českým právem a taky s lidmi, kteří mi ukázali, že chyba nemusí být nutně pouze na mém přijímači. Loni v srpnu už jsem dávno „věděl, že nic nevím.“ A bylo mi jasné, že přede mnou stojí člověk naladěný na stejnou vlnovou délku.

„Když učím civilní proces, můžu studentům slíbit, že dostanou aspoň nějaká celkem stabilní pravidla, ale tady ne. Tahle oblast je „total mess“.“

Brainerd Currie, americká legenda oboru, prohlásil o Conflict of Laws, že se týká rozhodování těch „the most complex problems that legal controversy has to offer.“ Samozřejmě, každý akademik, právník, vlastně možná skoro každý člověk si myslí, že to co dělá je strašně důležité, těžké, nejtěžší... Já si to netroufám posoudit. Nevím, jestli je Conflict of Laws složitější než třeba daňové právo. Určitě mě tedy láká více než druhé jmenované. Ale jestli je těžší...

Možná Currie vycházel z prosté úvahy, že všechny ty problémy, které musíte řešit v rámci jednoho právního řádu se Vám při střetu dvou či dokonce více z nich ještě násobí. Třeba na tom něco bude, na druhé straně však mám pocit, že není nic horšího než přistupovat k právu jako k násobilce. Ostatně, pokud někdo může za to, že americké Conflicts jsou takový děsný „mess,“ pak je to do značné míry právě Currie a jeho "state interests theory," a to co jí odstartoval. Tenhle blog není tím nejvhodnější místem na nějakou podrobnou analýzu této teorie a ostatně tento post nemá být o Brainerdu Curriem. Přesto je pro účely tohoto příspěvku vhodné podotknout, co že to prof. Silberman vlastně učí za předmět.

Stručný exkurs – americké MPS

Ve většině států USA nenajdete žádné kodifikace pravidel mezinárodního práva soukromého, tak jak je známe z Evropy (výjimkou je typicky Lousiana, ale to je stát s tradicí civil law). Některé státy mají zákonné kolizní normy pro některé specifické problémy jako třeba otázky závěti a dědictví, i když i zde se spíše jedná o jednostranné kolizní normy určující situace, kdy se uplatní lex fori než klasické kolizní normy s neutrálním hraničním určovatelem. Už vůbec pak zde nenajdeme federální kolizní pravidla, opět na rozdíl od EU, kde dnes již máme kolizní normy pro mimosmluvní závazky – tzv. nařízení Řím II, platné od loňského roku, či Římskou úmluvu pro rozhodné právo v oblasti smluv (podle mých informací se v Radě EU podařilo v prosinci dosáhnout shody na návrh nařízení Řím I, které Římskou úmluvu nahradí) a připravují se i další Římy. Kolizní pravidla tak v USA existují primárně na úrovni států, a to v podobě judikatury. Někde se ta judikatura více či méně opírá o některý ze dvou Restatementů, někde vůbec. Restatementy jsou jakási shrnutí převažující právní praxe v USA, připravené pod záštitou American Law Institutu (sdružujícího prominentní soudce, právníky a akademiky), ale samozřejmě zvláště v oblasti Conflicts do značné míry odráží přání a představy jejich hlavních zpravodajů, protože praxe v této oblasti bývala (zvláště v době práce na Restatementu II) velice, velice rozdílná. Jak prof. Silberman poznamenala, v takových situacích jsou zpravodajové Restatementu spíše „prestating“ než „restating“ existující praxi. Restatementy nejsou závazné, je na soudech, zda je následují či nikoliv (spíše však ano než ne). Zatímco první Restatement z r. 1934 byl založen na vested rights theory oblečené do teritorialistického hávu (stručně řečeno, práva mohou být nabyta pouze podle práva státu, na jehož území došlo k relevantní právní skutečnosti zakládající toto právo, ostatní státy v zásadě musí takto nabytá práva uznávat), ten druhý z r. 1971 představuje velice flexibilní dokument odrážející chaos „revoluce“, kterou v šedesátých letech vyvolal právě Currie a jeho současníci. Zjednodušeně řečeno tato revoluce vygenerovala různé přístupy, u nichž předvídatelnost a právní jistota ustupuje snaze o flexibilitu, nalezení nejspravedlivějšího řešení v každém individuálním případě, hledání better law rule, nejsilnějšího zájmu některého ze zúčastněných států atp. S výhradou určité zkratkovitosti se dá tedy říci, že všechny tyto přístupy trochu zapomínají na jednu důležitou věc – že právní jistota a předvídatelnost práva jsou součástí spravedlnosti (i když ne každý v USA by s touto charakteristikou jejich "revoluce" souhlasil – proto, kdo má zájem o skutečně podrobnou diskusi tohoto vývoje a odklonu USA od Evropy v tomto směru, tomu doporučuji American Journal of Comparative Law, který celé své úvodní číslo v roce 1982 věnoval různým pohledům na tuto otázku z pera nejprominentnějších myslitelů v oboru z obou stran Atlantiku).

Každopádně, podstatné je, že se různé soudy přiklonily k různým teoriím vytvořeným různými akademiky. Osobně neznám žádné praktické právní odvětví (právní filozofie promine, ale jí se to tedy netýká;) ), kde by jeho podobu téměř přímo tvořili akademici ve svých článcích, které by pak soudy rovnou aplikovaly. Ale legislativci byli nečinní a soudy si s přeshraničními konflikty práva nevěděly rady, nebylo to totiž to, co by byly zvyklé posuzovat a rozhodovat. Tak se nechaly vést těmi, již spřádali své myšlenky za zdmi univerzit. Ty teorie byly často velice umělé, nereflektující realitu života. A ani jejich autoři si jimi nebyli úplně jisti. Především sám Currie. Revidoval a revidoval. Ale nechme ho zatím revidovat. A vraťme se k profesorce Silberman. Ona nám to později o Curriem dopoví sama.
(konec stručného exkursu)

Prof. Silberman tedy ví, jaká je situace v oblasti „Conflicts“ - soudy každého státu následují jiný přístup a jurisdikční pravidla byla (a jsou) také velice flexibilní. Navíc většina těchto teorií je sama o sobě flexibilní. Ve výsledku tedy vše záleží do značné míry na umu advokacie. Je třeba znát principy jednotlivých přístupů a v rámci nich umět formulovat přesvědčivé argumenty. Pole pro ně je prakticky neomezené, (neexistující) pravidla nabízejí obrovský prostor. Důležité jsou litigační strategie. Případ Vám může vyhrát výběr správného místa k podání žaloby, získání deklaratorního rozsudku, jímž žalobě předejdeme, transfer případu od jednoho soudu k jinému atp. Je to obor, ze kterého by právní dogmatik asi spáchal sebevraždu (ovšem nejen právní dogmatik) a typického českého soudce 80. let, tak jak jej popsal Zdeněk ve své knížce, by asi taky rovnou vezli... Naopak je to ráj pro antiformalisty a hlavně pro zručné advokáty a nekonformní soudce. Samozřejmě, že nad takovým stavem lze těžko plesat. Ale taková je jednou realita a s tou je třeba počítat. A navíc pro rozvoj umu právní argumentace je takový obor přímo lahůdkou. A profesorka Silberman je, pokud jde o schopnosti (přinejmenším ústní) argumentace, no...nepotkal jsem nikoho lepšího. Ona se uprostřed diskuse snad i narodila. Pohybuje se v ní jako ryba ve vodě.

Ona není ten typ profesora, který by zplodil dvacet monografií a 100 článků. Její bibliografie není rozsáhlá, ale články, které jsem od ní četl nebyly zbytečně uslintané a šly k podstatě věci. Taková je i ve skutečnosti - praktická a jdoucí ke kořeni. Možná není úchvatná akademička ve smyslu mnoha tisícovek načtených knih (byť bych nerad vyvolal dojem, že toho přečetla málo, to v žádném případě, její znalosti děl jiných byly rozsáhlé, jen to asi tolik neprodává v podobě nadměrné vlastní produkce jako její mnozí kolegové). Ale je pedagožka, s níž se podle mne málokdo může měřit.

Od studentů očekává, že na každou hodinu načtou požadované materiály, aby se mohla rozběhnout bouřlivá debata, kterou od prvního dne stimuluje tím, že prohlásí, že významně přihlíží pro účely známky k třídní participaci, načež téměř pobíhá po třídě s dvěma tužkami a dělá si čárky po vystoupení jednotlivých studentů. Na adresu nepřesvědčivého disentu jednoho nebohého soudce prohlásila, že „Justice Sharpe wasn’t particularly sharp“, ale sama je argumentačně ostrá jako břitva. Nevím, zda je to dáno těmi 35 lety praxe, ale je až neuvěřitelné s jakou rychlostí reaguje na Vaše argumenty a odhaluje jejich slabiny. Není to takové, že dá slovo dalšímu studentu, aby si mezitím rozmyslela svou pozici – naopak reaguje hned a přímo a pokud je Váš argument slabý (nebo má prostě nějaký i drobný nedostatek), tak se to okamžitě dozvíte a dozvíte se také proč. Nikoho neponižuje, ale ani nechválí, když k tomu není důvod. Někteří studenti to hůře nesli a stěžovali si, že je příliš drsná. Celá ta její „drsnost,“ ale spočívá pouze v tom, že člověku netleská, když pro to není důvod. Není to žádné „Ano, ale“, o kterém jsme se tady na blogu taky bavili. Je to prostě „Ne, protože a protože...“ Ne každý si na to ale asi dokáže zvyknout. Má ráda, když s ní nesouhlasíte a dál se přete; nedělá jí problém uznat argument, který ji nenapadl a občas se zjevně splete. Jako každý.

Když jsem se vyjadřoval k tomu, jak by mohla (měla) vypadat výuka na českých fakultách, hodně mě ovlivnil zážitek z jejích hodin. Případy, ve kterých vybraní studenti vystupovali jako zástupci stran (ve třídě, kde bylo 80 lidí) a ostatní jako soudci, porovnávání různých přístupů včetně pohledu na to, jak to dělají "tam" v Evropě. Také jsme dělali slavné „imaginary cases“ profesora Caverse, založené na jeho sérii přednášek v 60. letech na Michiganské univerzitě. Jednou také přinesla kupu lístků na filmový festival a řekla, že je dá těm, kteří v rámci hodiny ukáží nejlepší argumenty...To byla teprve diskuse:-)

Její přístup a pedagogické schopnosti se dají demonstrovat na následující příhodě, která odráží fakt, že kromě bleskurychlého myšlení má prof. Silberman také sloní paměť. Bylo obdivuhodné, jak Vám byla schopna připomenout, pokud jste tvrdil(a) něco, co bylo v logickém rozporu s tvrzením řečeným o dva měsíce dříve, které už si dotyčný ani nepamatoval. S potutelným úsměvem se bavila nad tím, jak lidé postupně v průběhu kursu měnili svá zatvrzelá přesvědčení o tom, jaký že to přístup v oblasti Conflicts je vlastně správný. Úvodní dvě hodiny věnovala pouze tomu, že zkoumala naše názory na to, jaké hodnoty by mělo MPS odrážet, jaké principy a zákonitosti by v něm měly platit, jaká je jeho role v právním systému apod. Na každý argument měla klasicky protiargument, což je v důsledku neuchopitelnosti oboru logické, stejně jako to, že názory se velice lišily. V průběhu semestru pak reagovala poznámkami typu: „Ale opravdu si to myslíte? A já měla pocit, že jste byl takový příznivec ochrany legitimního očekávání...“ Ale teď už k té příhodě – v jedné z úvodních hodin nás Silberman upozornila, že nemá ráda dělení na hmotné a procesní právo, protože je to nepřesné a nikdo neví, kde začíná jedno a končí druhé, resp. každý si pod tím v různých souvislostech představuje něco úplně jiného. Vyvolala tím vášnivou (především ze strany studenta) kontroverzi s indickým studentem, který se jí snažil argumentovat, jak je to jasné a že není důvod neodlišovat. Silberman po několika protiargumentech, které Inda zjevně nepřesvědčily, přešla k jinému tématu. Já nevím, asi to byla náhoda, jinak by to nebylo ani možné, ale na předposlední přednášce se vedla diskuse o (opět) promlčecích lhůtách. Už přesně nevím tu souvislost, ale každopádně se stalo to, že tentýž Ind se k tomu obšírně vyjadřoval. A Silberman se ho zeptala: „No a jedná se zde o procesní nebo substantivní pravidlo?“ A ten človíček, nic zlého netuše, odvětil „já nevím, ono se to dá dost špatně říct.“ Třída rozezněla smíchem, ale takovým tím kaskádovitým smíchem, který jde ve vlnách, podle toho, jak to lidem postupně dochází. Když smích dozněl, stála uprostřed prof. Silberman s úsměvem od ucha k uchu a přátelsky, až skoro omluvně řekla tu svoji oblíbenou větu... Měla v tu chvíli před sebou ten nejlepší důkaz, že nás opravdu během toho semestru něco naučila.

Potkal jsem ji dvakrát na zápase newyorských Knicks v basketbalové NBA. Zjevně chodí na každé utkání. Kolegyni po jednom zápase nadšeně vypravovala, jaké to bylo skvělé vítězství...Třeba i proto toho tolik nenapsala. Ví, že existují i jiné věci než právo...

Možná nejcitovanějším akademickým výrokem v americké vědě mezinárodního práva soukromého je poznámka vznesená v komentáři k případu Shaffer v. Heitner, kdy dotyčný autor reagoval na skutečnost, že Nejvyšší soud se více stará o otázky jurisdikce než kolizních norem slovy, že takový přístup odráží víru, že „odsouzenému více záleží na tom, kde bude oběšen, než zda-li...“

Čtenáři Jiného práva jsou myslím příliš inteligentní na to, aby se nedovtípili, která osoba se podepsala pod uvedený článek...

Něco zde ještě chybí? Aha, revidující profesor Currie...Živoucí to důkaz a částečně i původce složitosti tohoto krásného oboru. Jak už jsem uvedl, jeho jednoznačně podávané teorie byly trochu „shaky.“ A byly kritizovány. Mimo jiné i proto, že umožňovaly jedno z mála zel, na nichž se dokáže jako na zlu většina expertů na MPS shodnout – forum shopping. A on kritiku špatně snášel. Neustále se také snažil své články upravovat a objevovaly se v nich věty odvolávající to, co uvedl v článku předešlém. Pročítal jsem si vydání právnického časopisu, který vyšel k jeho poctě po jeho smrti. Podle vzpomínek prominentních pamětníků to byl zjevně génius a pracovitý člověk, oddaný právu. Ani géniové ale nemusí všechno vědět. Vymyslet téměř na zelené louce komplexní právní teorii, která má pak fungovat v praxi, to je nadlidský úkol pro jednotlivce sebenadanějšího. Profesor Brainerd Currie neunesl tíhu vědomí, že nikdo nejsme neomylní, ještě spíše pak v předmětu, kde nikdo není prorokem. Po (snad delší dobu se vlekoucí) akademické hádce s kolegou spáchal v 52letech sebevraždu...


Když nám to profesorka Silberman vyprávěla, zakončila to slovy: „Víte, já chci, abyste měli tenhle předmět rádi. Ale pamatujte si, že nic se nesmí přehánět...“

13 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkný post. Rád jsem si přitom zavzpomínal na své hodiny Conflict of Laws v Chicagu.

To, že MPS je nekodifikované je pravda. Na druhou stranu, připadlo Vám, že například ve státech uplatnujících R2d to má nějaké důsledky? Ve způsobu aplikace kolizních pravidel R2d jsem rozdíl oproti aplikaci naší kolizní úpravy nespatřoval.

Jinak docela chápu tvrzení paní Sieberman, že nemá nejmenší tušení, jaké jsou správné odpovědi. Nabýval jsem podobných dojmů při studiu přístupu Better Law rule nebo Interest Analysis approach...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Zajímavé. Mám kupodivu také nejlepší vzpomínky na tentýž předmět, ovšem v podání Mathiase Reimanna na Michiganu. Při jeho hodinách a jeho fenomenální schopnosti podat to zajímavě, diskursivně a současně s ohromnou znalostí amerického, německého, francouzského, italského atd. systému byly jeho hodiny v této oblasti prostě strhující.

Jiri Kindl řekl(a)...

Petre, dekuji za moc pekny post. Pri te Tve zmince o tom, ze neznas jiny praktickou oblast prava, kterou by "tvorili" akademici, jsem si vybavil, ze mi neco podobneho rikal jeden student ci studentka (uz nevim) v Oxfordu o predmetu Law of Restitution (sam jsem na nej nechodil, takze nemohu plne posoudit) - kazdopadne jsem se ji snazil vysvetlit, jak je vlastne "bezduvodne obohaceni" jednoduche v jurisdikcich s kodifikovanymi pravidly, ale mam pocit, ze jsem mohl pusobit jako ten indicky student ... ;o))

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju za skvělý post a píšu, co tu stejně všichni ví, totiž že bezdůvodné obohacení je zajímavější oblast práva, než jak by se mohlo zdát z pár na první pohled jednoduchých kondikcí v obč. zák.

Petr Bříza řekl(a)...

Díky moc za všechny komentáře.
Ad Jan Lasák
Máte pravdu, že pokud jde o Rest. 2nd, ty rozdíly v aplikaci proti evropskému přístupu nejsou tak velké. Nicméně ne každý stát v USA, který následuje Restatement 2nd, ho následuje stejným způsobem (tj. jsou tam interpretační rozdíly mezi soudy různých států) a navíc, některé následují pouze některá jeho ustanovení (často to bývají smluvní závazky ve věcech neupravených UCC) a v jiných se drží těch nevypočitatelných interest or better law analysis.

Ad Zdeněk Kühn
Rád věřím Zdeňku, já Reimanna pouze čtu a i to je supr zážitek, navíc obdivuji šíři jeho záběru. Zdaleka to není jen Conflicts, ale několik dalších oborů. Musí to být určitě obdivuhodnej člověk.

Tomáš Hülle řekl(a)...

Článek vynikající, děkuji moc za něj a těším se na další obdobné.

Jen bych rád ještě dodal na závěr zkušenosti z hodin MPS a PMO z MU v Brně, protože hned na úvod článku byla zmínka o právním dogmatismu v České republice. Zrovna z odvětví o kterém je řeč v tomto článku to ale neplatí dokonce ani v ČR, popř.určitě ne na přednáškách a seminářích v Brně.
Zde již při první přednášce dojde k naprosto totožnému konstatování jako u L.Silberman, totiž že v MPS neexistuje správné řešení, ale existuje jen řešení, jež je zdůvodnitelné (2.část jsem doplnil sám). Proto se celý předmět ve své šíři věnuje jen tomu, jak se dají argumenty podpořit i zákonem, popř.teorií. Nejlépe je to demonstrováno studenty, jež sice nepochopili podstatu problému a tak připravují řešení "šitá na míru" vyučujícímu a jeho teorii. Z toho se dá dovodit, že vyučující mají odlišná stanoviska k jednotlivým pojetím, teoriím MPS. Samozřejmě uznávají při opravování i stanoviska odlišná a není problém u nich "projít" s řešením se kterým sice nesouhlasí, jež je ale dostatečně zdůvodněno.
Jediná kritická poznámka z k výuce zde by směřovala k diskuzi během přednášek, kdy zapojení studentů je minimální a příprava na jednotlivé semináře,resp.práce s materiály doma taktéž ještě nedosahuje úrovně, která je běžná zřejmě v U.S. I tak si ale myslím, že MPS není aňi v ČR dogmatickým odvětvím a postupem času věřím v jeho mnohem větší zapojení i v právní praxi.

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Tomáš Hülle
Taky bych určitě nechtěl, aby se předmětem kritiky pro dogmatismus stalo právě české mps. Já myslím, že zrovna tohoto oboru se tento problém až tolik netýká. Ostatně právě díky němu jsem se dostal k zahraničnímu právu a dělal jsem v rámci něj diplomku, kterou bych rozhodně nepsal v oblasti, která by mě nebavila či pod člověkem, kterého bych si nevážil. Třeba právě prof. Pauknerová, která byla vedoucí mé DP, je jedním z těch českých profesorů práva, proti nimž nemohu říct ani příslovečný popel, ba právě naopak.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Hülle:

Osobně mi u nás trochu chybí propojení teorie mps a praktických problémů spojených s jeho aplikací. Není totiž pravda, že např. soudy či advokátná kanceláře v ČR mps nepoužívají, ale nikdo, alespoň podle mých informací, se zatím neodhodlal udělat celorepublikový výzkum, v jakém množství se mps aplikuje a kde vyvstávají skutečné praktické problémy. Tento výzkum by však vyžadoval docela velké úsilí a osobní angažovanost více osob, což je hlavní problém.

Podle mého názoru, by se učilo MPS účinněji na případech, které mají oporu v realitě.

Jinak české mps má určitou výhodu,ale možná i proto je dost náročné, oproti některým "vnitrostátním disciplínám", že pokud se chcete v tomto oboru orientovat, tak je potřeba vidět za "zeď" svého vnitrostátního práva a nestačí se naučit nazpaměť komentáře k jednomu či dvěma zákonům a z toho žít celý akademický život(jsem si nicméně vědom, že kdo chce rozumět i "vnitrostátní" discipíně jako např. občanské právo, se neobejde bez určitého komparatisitckého rozhledu).

Ad Petr Bříza:

Aniž bych si chtěl získávat nějaké body podlézáním;)musím se připojit k ocenění paní prof. Pauknerové, kterou považuji za skutečnou odbornici v oblasti mps s širokým rozhledem a hlavně se schopností publikovat v cizích jazycích, a to v prestižních časopisech.

Jan Brodec řekl(a)...

Zdravím kolegu Petra Břízu a dovolím si tímto způsobem také přispět do diskuze týkající se mps.

Dle mého názoru je problém výuky mps především v tom, že k tomu, aby studenti mohli řešit praktické případy, musí nejprve mps v základu pochopit. Není to jako občan nebo obchod, kde již máte nějakou znalost "z běžného života". V mps se uplatní úplně jiné principy - kolizní spravedlnost, rozumné uspořádání vztahu, výhrada veřejného pořádku, apod., které se musíte nejprve naučit, abyste mohli diskutovat. Hovořím z vlastní zkušenosti, kdy studentům zkouším dávat na seminářích (PF UK) jednoduché příklady a narážím na to, že je nejsou schopni řešit právě pro nedostatek teoretického základu. Kdyby však chodili na přednášky nebo se na hodiny připravovali ..... ale to už je zase jiný problém...

Co se týče používání mps v právní praxi,tak se z vlastní zkušenosti domnívám, že mps je v advokátní praxi hojně používáno. Všude tam, kde je dotyk do zahraničí, přichází mps ke slovu... Co se týče zmiňováného výzkumu aplikace, tak například v současné době probíhá pod záštitou Komise shromažďování
rozhodnutí českých soudů k nařízení Brusel I, Brusel II. Poskytuje to skutečně zajímavý obrázek o znalosti těchto norem ze strany soudů....

Petr Bříza řekl(a)...

Ad Jan Brodec
Taky zdravím Honzo, hledal jsem Tvůj email, ale nedohledal, tak musím takhle veřejně, určitě mi napiš, jak se daří!

Jinak k Tvému komentu - nejsem si úplně jist, jestli můžu bezvýhradně souhlasit - máš tedy pravdu, že studenti musí být ochotni něco načíst, aby mohla být hodina produktivní. Nevidím, ale zcela nutné, aby to zrovna byly ty teoretické otázky. Když si totiž dopředu přečtou, co je kolizní spravedlnost a co je výhrada veřejného pořádku, tak pak při hodině odpapouškují definici z učebnice či přímo ze ZMPS a nebude se jim chtít přijít s vlastními názory.

A oba přece víme, že neexistuje jedna definice kolizní spravedlnosti, že neexistuje jeden koncept výhrady veřejného pořádku - tak ať se hned na začátku zbytečně nevážou na to, jak to řeší zrovna česká doktrína.

Podle mě je zajímavější dát jim přečíst případ (jak říká i Zdeněk Nový), kde byla výhrada veřejného pořádku aplikována (nebo několik případů z různých jurisdikcí) a ptát se jich na jejich názor - souhlasíte s tím, jak soud(y) postupoval(y)? Který postup se Vám zdál nejlepší? Je vhodné, aby soudy de facto hodnotily cizí právo, jaká jsou alternativní řešení? A je lepší, když soudy při výhradě veřejného pořádku aplikují lex fori nebo prostě žalobu zamítnou, aniž by cizí právo suplovaly vlastním?

Jde tam o to, aby byli studenti nuceni o těch věcech přemýšlet a formulovat svůj názor, protože pak si i lépe zapamatují o čem ten daný institut je. To samé platí i o kolizní spravedlnosti, to bych přímo zakázal, aby si to studenti četli dopředu. Tahle otázka jde totiž přímo na dřeň toho, o čem MPS je - nejdříve bych chtěl tedy slyšet jejich názor, proč je tady (a zda tady vůbec má být) systém k řešení střetů právních řádů (proč třeba prostě na všechno neaplikovat domácí právo), proč jen v oblasti soukromého a nikoliv i v oblasti veřejného práva a pak konečně tedy i otázka "kolizní spravedlnosti" samotné - podle jakých kritérií bychom měli určovat, kterým právním řádem se daný vztah bude řídit, jaké hodnoty by ta kritéria měla odrážet?

Tady samozřejmě musím zohlednit asi relevantní námitku Zdeňka Kühna, že na českých fakultách není průměrná úroveň studentů tak vysoká jako na špičkových zahraničních školách, aby se v dostatečném počtu a odpovídající úrovni zapojili, ale třeba by to fungovalo alespoň v nějaké kompromisní podobě, kdy by by učitel byl aktivnější a více studenty naváděl, než je zvykem třeba tady (teď myslím USA). Jinak to, že studenti dopředu o tom předmětu moc nevadí podle mne tolik nevadí, aspoň nejsou svázáni názory druhých.

Možná jsem naivní ve svých představách, ale i když nelze ideálu dosáhnout, měli bychom se k němu aspoň snažit směřovat. Ale to už tady zase opakuji své názory na výuku práva obecně, nevím samozřejmě, zda by to v českém prostředí fungovalo, takže jsou to jen mé domněnky, které nikomu nenutím.

Každopádně ale ta snaha o řešení a demonstraci praktických příkladů při výuce, o níž jsi mluvil, je určitě obecně správná cesta a osobně věřím, že Tvůj přístup je tak jen dalším důkazem, že českém mps je na tom znatelně lépe než mnohé jiné právní obory.

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Brodec:

Mohl bych Vas pozadat o zaslani odkazu, kde lze nalezt vyzkum Komise ohledne aplikace MPS ceskymi soudy?


"V mps se uplatní úplně jiné principy - kolizní spravedlnost, rozumné uspořádání vztahu, výhrada veřejného pořádku, apod., které se musíte nejprve naučit, abyste mohli diskutovat."

Ja si prave myslim, ze tyto abstraktni pojmy nelze vysvetlit jinak nez na prikladech. Tudiz je nelze vysvetlit nejak obecne. Jak napr. definovat "rozumne usporadani vztahu" rodem a druhem? Ani kdyz se studenti nauci nazpamet celeho "Kuceru", tak to neznamena, ze ovladaji mps. Takze bych rekl, ze je vhodne, aby studenti meli urcity teoreticky fundament, ale aby jim teorie byla vysvetlena na prikladech ze zivota.

Anonymní řekl(a)...

Jsem velmi rád za připomínky kolegů ke způsobu výuky i studia mps u nás. Souhlasím s tím, že správná cesta je přes praktické příklady (k tomu by semináře koneckonců měly být).
Co se týče dotazu kolegy ohledně výzkumu aplikace Brusel I, Brusel II ze strany českých soudů, tak by Komise měla vydat hodnotící zprávu, která bude obsahovat z ČR zaslaná rozhodnutí. Jinak v projektu jsme vybírali pouze určitá "zajímavá rozhodnutí". Pokud byste měl zájem o přesné informace ohledně aplikace, tak Vás mohu odkázat na ministerstvo spravedlnosti, konkrétně pak mezinarodni odbor,který projekt zašťiťuje. Ale nevím, do jaké míry se jedná o veřejně přístupné informace. Z poslední doby je "zajímavou" ukázkou aplikace Brusel I rozhodnutí ÚS č. 709/2005.
Honza Brodec

Anonymní řekl(a)...

Na tema vyvoj a soucasny stav conflict of laws v USA doporucuji Symeon C. Symeonides: The American Choice-of-Law Revolution.

Marketa Trimble Landova