04 října 2007

Zpověď občasného tvůrce právních vět - III. Nakládání s právními větami

Poté, co již víme, kdo vytváří právní větu, a tato věta prošla příslušným schvalovacím procesem, technickým zpracováním a byla publikována ve sbírce, je namístě zamyslet se nad tím, jakým způsobem s ní má být nakládáno. Pro tento účel si dovoluji zformulovat následující zásady.

1. Právní věta není ničím jiným než částí odůvodnění konkrétního rozhodnutí. Nemá právo na samostatný život, odtržený od samotného judikátu, a jen v jeho rámci má být proto vnímána a respektována.
2. Skutečnost, že některé judikáty jsou publikovány ve sbírce a některé nikoliv, nemá žádný význam z hlediska závaznosti vydaných rozhodnutí. Pokud se totiž jedná o rozhodnutí vyššího soudu, je každé jeho rozhodnutí nutno vnímat jako precedent, a to nezávisle na jeho publikaci. Precedenční závaznost samozřejmě není srovnatelná se závazností normativních právních aktů a vždy jde především o to vymezit, do jaké míry se nový případ překrývá či odlišuje s případem rozhodnutým v minulosti. Z faktu, že některé rozhodnutí nebylo publikováno ve sbírce, však určitě není možno dovodit, že má jakousi „menší právní sílu či závaznost“ než rozhodnutí publikované. Odstrašujícím příkladem budiž případ nejmenovaného krajského soudce (zprostředkovaný mi na přednášce studentem – stážistou), který k výslovné námitce účastníka řízení argumentujícího právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezu údajně opáčil, že o tomto nálezu sice dobře ví, nicméně ještě nebyl publikován, takže z tohoto důvodu se jím zatím nebude řídit.
3. Z uvedeného rovněž vyplývá, že jako soudce jsem povinen aktivovat vnitřní sjednocovací mechanismus soudu (velký senát, rozšířený senát, plénum) v případě názorové odchylky od jakéhokoliv dříve vydaného rozhodnutí, nikoliv jen tehdy, pokud se odlišuji od judikátu s „právní větou“, případně dokonce jen judikátu publikovaného ve sbírce. Publikovaný judikát totiž určitě nemá „vyšší právní sílu“ než judikát nepublikovaný, a to mimo jiné i proto, že důvody pro jeho nepublikaci mohly být rozličné a nemusely nutně spočívat jen v tom, že se s právním názorem v něm obsaženým neztotožnil orgán, rozhodující o publikaci (plénum, kolegium atp.). O tom nepřímo pojednávám ve svém předchozím postu.
4. Tvrdím ostatně, že úkolem tohoto „sbírkotvorného“ tělesa vůbec není rozhodovat o věcné správnosti judikátu (včetně zásahů do obsahu právní věty), nýbrž výhradně o jeho zveřejnění. Důvody, pro které by vydané judikáty publikovány být neměly, mají být proto výhradně následující:
- věc je již prejudikována, takže zveřejnění se jeví jako nadbytečné,
- vyslovený právní názor je v přímém rozporu s judikaturou soudu stejného nebo vyššího stupně, takže je namístě tento právní názor sjednotit,
- jedná se o úplnou banalitu („aplikace práva v jednoduchých případech“),
- podstata rozhodnutí spočívá v recitaci právní úpravy,
- rozhodnutí je velmi chatrně (až apodikticky) odůvodněno a zjevně se nevypořádává s dalšími významnými argumentačními pozicemi (např. soud jen bez dalšího převzal argumentaci některého účastníka řízení),
- v rozhodnutí se objevují zjevné formální či věcné chyby (např. pracuje se s právním předpisem, který neměl být vůbec aplikován; způsob vyjadřování autora je značně nesrozumitelný apod.).
Toho by si měl být vědom každý soudce, který spolurozhoduje o publikaci rozhodnutí svých kolegů: nehlasuje o věci samé, nýbrž výhradně o publikaci judikátu. Jinak řečeno, jakkoliv v konkrétním případě jsem přesvědčen o tom, že bych pro určité řešení nehlasoval jako člen rozhodujícího senátu, neznamená to, že nepodpořím publikaci navrženého judikátu.
5. Právní věta se nemusí nutně překrývat s ratio decidendi příslušného judikátu. Jak totiž přesvědčivě uvádí M. Gillis, z hlediska praktického to bude vždy ten soud, který rozhoduje pozdější kauzu, který s finální platností určí, co je ratio decidendi (Judikatura a právní argumentace, str. 21). V konkrétním případě pak právní věta může na ratio decidendi aspirovat pouze tehdy, jestliže přesně zrcadlí relevantní část odůvodnění rozhodnutí. I v takovém případě však nelze vyloučit, že praxe nakonec za relevantní bude považovat některou jeho jinou část.
6. Striktně vzato není samotná právní věta (pokud není samozřejmě doslovně převzata z odůvodnění rozhodnutí) názorem rozhodujícího soudu, leč pouze a jedině zpracovatele judikátu. Tím může být soudce zpravodaj, jeho asistent, jiný odborný pracovník či někdo zcela jiný. (Dotvoření právní věty provede třeba i redakční rada, kolegium nebo plénum příslušného soudu.) Formulace právních vět totiž není výkon pravomoci soudu, kterou by realizoval svoje vrchnostenské postavení. Právní věta tak není ničím jiným než koncentrovanou podobou publikovaného judikátu, jehož jediným smyslem je čtenáři zpřehlednit sbírku, šetřit jeho čas a umožnit mu určitý komfort spočívající v tom, že si po letmém nahlédnutí může vybrat k podrobnému studiu ty judikáty, které ho zajímají. V tomto smyslu má samozřejmě význam nezastupitelný a značný. Právní věta má nicméně daleko blíže k označení kapitoly či k nadpisu zákonného ustanovení než k závaznému stanovení pravidel chování. Přitom, jak známo, ani nadpis právního předpisu není jeho závaznou součástí.
7. Při argumentaci právními větami je proto namístě mimořádná opatrnost. Jak upozornil R. Policar v diskusi k mému postu věnovanému kontrole norem, může dojít k omylům, a to dokonce i takového rázu, že jako právní věta je chybně publikován právní názor některého z účastníků řízení, obsažený v narativní a nikoliv v argumentační části rozhodnutí. Může tak dojít k úsměvným situacím, že účastník řízení na podporu svého názoru argumentuje opět svým názorem, o němž tvrdí, že to je názor soudu. Doporučuji proto raději vůbec necitovat právní věty, nýbrž toliko relevantní části odůvodnění příslušného judikátu. Jen tak se lze podobným chybám vyvarovat. Ostatně, samotná právní věta, nemající jednoznačnou oporu v odůvodnění judikátu, není ničím jiným než izolovaným názorem jeho zpracovatele. Nemůže být názorem soudu, neboť ten je obsažen pouze a jedině v judikátu samotném.

Úplným závěrem miniseriálu věnovaného tvorbě právních vět se vrátím k přirovnání lodivoda řídícího loď, zmítanou vlnami. Poté, co jsem formou osobní zpovědi upozornil na dilemata a pokušení, kterým jsem jako občasný tvůrce právních vět vystaven, proto prosím o jejich nepřeceňování a velmi opatrné nakládání s nimi. Skutečně, nemají normotvornou či jinou závaznou povahu, nýbrž toliko význam informativní a zpřehledňující. Proto také věřím v toleranci uživatelů právních vět a v pochopení toho, že – jakožto občasný tvůrce právních vět - svoji kocábku mnohdy neúspěšně kormidluji mezi útesy, z nichž jeden se nazývá Banalita, druhý Kazuistika a třetí Generalizace.








10 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

Děkuju za post, se kterým souhlasím. Myslím si, že výskyt ve sbírce i právní věta představují jen informaci, zda judikát číst.

Ani nevím, k čemu ta sbírka je (redakční úprava?): Nestačilo by každému judikátu přidělit číslo 1 až x podle jeho významu? (Viz Evropský soud pro lidská práva a jeho databázi HUDOC.)

Anonymní řekl(a)...

S postem naprosto souhlasím a dodám jen dvě poznámky:
i banalitu je někdy nutno publikovat; to když jsou doklady o tom, že je rozhodováno jinak, než by vyžadoval běžný postup "v jednoduchém případě";
Popisovanému stavu, kdy by byla právní věta "labelem" jsme zatím daleko; někdy věta říká něco zcela jiného než judikát, z něhož údajně vzešla;
zajívamé je, když není judikát publikován celý; podle mě pak nelze odpovědně posoudit aplikovatelnost judikátu;
škoda, že byly vynechány otázky "politikaření" v otázk´ách publikace: vlivný kolega zhatí publikaci judikátu,aby v dalším kole prosadil obdobný judikát svůj; soud nedoporučí publikaci judikátu, protože ví, že to nebude populární (např. nechají nepopulární horký kaštan v podobě publikace názoru o nutnosti zproštění v důsledku "neunesení důkazního břemene" na Ústavní soud). Zkrátka: je-li výběr publikování v rukou soudů samotných, otvírá to velký prostor k strategickému a taktickému chování, jež nemá nic společného s významem judikátu.
ad Jan Petrov: Tým Tomáše Langáška podle mě usilovně pracuje, aby databáze nálezů a usnesení ÚS "NALUS" byla mj. krmena číslem odrážejícím význam judikátu. HUDOC byl vzorem.

Jan Petrov řekl(a)...

Jestli si můžu něco "objednat" (berte to prosím jako nadsázku), pak možnost zadat komplikovaný dotaz ve stylu LexData. Něco jako:

[veta] = "§ 36" and ([vyznam]="1" or [vyznam] = "2") and ("ZoÚS" or "182/1993" or "zák. o ú. s.") and ("rozsouzen*" sentence "věc*")

Jan Petrov řekl(a)...

A co NSS? (Vyhledávání na internetu nic moc.) A NS? (Raději pomlčet.)

Nebylo by lépe vyrobit jednotný systém.

To se to kecá, že.

Jan Petrov řekl(a)...

Pro vysvětlenou a pro jistotu: Poslední věta posledního poněkud zkratkovitého komentu je myšlena jako sebeironie.

Bylo by pěkné mít jednotný systém á la ris.bka.gv.at. Ale ten v ČR asi hned tak nebude, a než si ho jen zasněně představovat, je lépe vytvořit kvalitní webové rozhraní aspoň na ÚS.

(Případně by se NS a NSS mohly k tomuto systému později připojit.)

Děkuju a těším se.

(Asi nejde jen -- a na ÚS to vědí -- o řádky kódu, ale i o to, aby správné osoby ve správný čas sypaly do databáze správná data.)

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlasím absolutně s komentářem, že další problém související s právními větami může být opravdu i ono politikaření.

Vidím tady ještě jeden problém, spočívající v právní výuce. Myslím si, že je již řadu let minulostí situace, kdy se studenti na našich fakultách učili jen "černou literu zákona". Dnes k nim pochopitelně a správně přistupuje též judikatura. Ale se stylem její výuky mám velký problém. Co se studenti na zkoušku učí, je většinou právě jen právní věta nějakého judikátu, což je jen další informace, o které se nepřemýšlí, a kterou je nutno pro zkoušku znát. Judikát pak bude podle mého názoru jen zřídkakdy čten, a ještě méně zřídka kriticky analyzován (vůbec, pokud se studentů na státnici zeptáte, aby se k něčemu vyjádřili, většina z nich zalapá po dechu). Tím ale tento styl výuky přispívá k něčemu, proti čemu tady VŠ a další brojí, tedy k "pozitivismu právních vět".

Miroslav Jurman řekl(a)...

Souhlasím, a to zejména s doporučením necitovat právní věty, nýbrž toliko relevantní části odůvodnění příslušného judikátu.

Anonymní řekl(a)...

" ... o tomto nálezu sice dobře ví, nicméně ještě nebyl publikován, takže z tohoto důvodu se jím zatím nebude řídit."

Dost možná, že tu máme rodící se nový formalismus a tedy další kapitolu do seriálu Z. Kühna.

Anonymní řekl(a)...

"Co se studenti na zkoušku učí, je většinou právě jen právní věta nějakého judikátu, což je jen další informace, o které se nepřemýšlí, a kterou je nutno pro zkoušku znát."

Dobry den, no, ono mi to ako cerstvemu studentovi CEU pride celkom na neuverenie ako moze suvisiet to, co sa robi na seminaroch s tym, co sa deje na skuske. Ked mam prvykrat rozpravat o nejakom rozhodnuti na skuske, tak zakonite musim "lapat po dychu" a nemozem vediet viac nez tu pravnu vetu. Na druhej strane, ak som o tom rozhodnuti musel pred hodinou vypracovat pisomne zadanie a pripravil si na seminar aj ustne zadania o ktorych sa potom diskutuje, tak sa ani tu pravnu vetu na skusku velmi ucit nemusim. Bohuzial, za 5 rokov na PraFUK v Bratislave som sa s judikatom vo vyucovacom procese nestretol. To je vam potom po 1 mesiaci na CEU tych stratenych 5 rokov celkom luto...