čtvrtek 4. října 2007

To není banán, je to Chiquita

Post, navzdory svému názvu, není reklamou na produkty Ovoce zeleniny. Je-li částečně nepřímou reklamou, pak Hospodářských novin a Tomáše Němečka.

Ten v komentáři z minulého týdne (26. 9. 07) nadnesl otázku, zda smíme platit vyděračům, a zamyslel se nad rozsudkem amerického soudu, který uložil Chiquitě pokutu za platbu „výpalného“ kolumbijským guerillám. Citoval také Kevina Hellera z blogu Opinio Juris, zda je špatně platit výpalné, pokud před vyděrači nechrání stát a zda se jedná o podporu zločinu. Právo prý volá ano, spravedlnost si není jistá. Komentář naznačuje, že kdyby Chiquita neplatila, „četli bychom o cynické mezinárodní firmě, která se ani zbla nestará o své dělníky“.

Jakákoliv úvaha na toto téma musí být nutně akademická, neboť bez znalosti spisu, resp. faktů týkajících se problému, lze jen těžko činit jednoznačné závěry. Obávám se ovšem, že i v případě péče o dělníky může být míra cynismu větší než se na první pohled zdá.

Mezi oblíbené sporty teroristických skupin v (tuším) sedmdesátých letech patřily únosy letadel. Představím-li si společnost, která bude postavena před volbu platby výkupného, nebo vyvraždění (a jakýkoliv jiný termín je v tomto kontextu pouhým eufemismem) cestujících, při neexistenci jiné varianty intuitivně zvolím platbu výkupného. V případě obvinění z podpory únosců se pravděpodobně budu hájit institutem typu krajní nouze a budu-li odsouzen, zapláče nejen spravedlnost, ale zřejmě i právo. Situace ovšem může vypadat docela jinak. Dejme tomu, že provozuji řadu linek, z nichž se pravidelně právě jedna stává terčem útoků, v mezním případě terčem útoků stejné skupiny únosců. V případě desáté platby výkupného již těžko vyvrátím tvrzení, že s nutností platby „výpalného“ více či méně počítám a že tedy teroristy v podstatě podporuji. Nepomůže myslím obrana, že se jedná jenom o vedlejší důsledek mé jinak výhodné aktivity, o linku je stále zájem a nezávisle na únosech a výpalném prosperuje. Dokonce si umím představit „kulantní“ dohodu – pánové, nač celý ten humbuk, zbytečně to obtěžuje cestující, jak často chcete unášet?, výborně, dohodněme se na pravidelné platbě tehdy a tehdy a vynechme divadlo s granáty.

V popsané situaci již slzy nemají místa a nejistota spravedlnosti i zákona také zeslábla. Při posuzování věci mne bude zajímat nejen ochrana, kterou poskytuje stát (jakkoliv tím neobhajuji rezignaci na jednu z jeho základních funkcí, totiž zajištění bezpečnosti), ale také opatření, která přijal dotčený „platič“. Budu se ptát, zda nebylo místo placení výkupného vhodné např. přijmout odpovídající bezpečnostní opatření, zpřísnit prohlídky před vstupem do letadla apod. Mluvíme o právnické osobě a je tedy těžké (resp. v českých podmínkách se to zatím nenosí) hovořit o její trestní odpovědnosti. Přesto si nelze odpustit úvahu odvíjející se od působnosti trestního práva, které se (a vycházím v této úvaze z české úpravy) vztahuje i na trestné činy českých občanů spáchané v zahraničí. Spravedlnost opět znejistí, ale lze si položit otázku legitimity podnikání v zemi či regionu, o nichž vím, že mne vystaví nutnosti jednat v rozporu s právem mé země. Situace se mohou opět lišit podle toho, zda s takovým předpokladem podnikání v nějaké zemi zahajuji, či zda se situace změní v době kdy jsem tam již etablovaný. Asi nelze spravedlivě žádat, aby byly banánovníky vytrhány a podnikání ze dne na den ukončeno, objeví-li se na hranici plantáže ozbrojená banda. Na druhé straně nalezení modu vivendi vyhovujícího oběma stranám, kdy je „platič“ srozuměn s pravidelnými platbami, stav mu v zásadě vyhovuje a nemá snahu jej měnit, podle mne do značné míry legitimizuje úvahy o jeho odpovědnosti za financování druhé strany.

Zcela stranou jsem zatím ponechal článek, který jsem před cca čtrnácti dny zaznamenal v jakémsi týdeníku (jehož jméno mi želbohu vypadlo z paměti) a podle kterého právě Chiquita našla s guerillami společnou řeč a za odpovídající platby je využívá při problémech se stávkami stejně jako při „vyjednávání“ s odborovými předáky. Termín „péče o dělníky“ se pak stává cynismem namísto eufemismu. Jakkoliv souhlasím s Michalem Bobkem v náhledu na stávkující (mezi mé silné zážitky patří den na nacpaném mnichovském letišti, který jsem si užil díky nesouhlasu Italů s návrhem státního rozpočtu) a pod odborovým předákem si prvoplánově vybavím spíše Hoffu než hrdinu, nesedí mi ani jihoamerické řešení cestou kyje a tesáku.


Zařadím se do dobré společnosti - stejně jako spravedlnost jsem nejistý. Je možné, že se Chiquita stala nevinnou obětí hysterické války proti terorismu, ale stejně dobře je možné, že se mírou cynismu a důvody k odsouzení vyrovná těm, které platila. Spolu se spravedlností věřím, že soudce, který jednání Chiquity ohodnotil dvaceti pěti miliony dolarů, věděl více než já.

1 komentář:

Jan Petrov řekl(a)...

"pánové, nač celý ten humbuk, zbytečně to obtěžuje cestující, jak často chcete unášet?, výborně, dohodněme se na pravidelné platbě tehdy a tehdy a vynechme divadlo s granáty"
:-))))

Trochu off-topic, ale snad to ukazuje, že některých (morálních) dilemat jsou soudci (naštěstí) ušetřeni:

Co byste si vybral:

1) Jako ředitel stavební firmy dávat úplatky jako každý jiný;

2) nedávat úplatky a tím dovést stavební firmu s 1000 zaměstnanci ke krachu?


Financovat guerrilu (de facto zabíjení), to už je skoro jiný sport. (Snad aspoň Chiquita financovala tu správnou stranu -- Ligu za osvobození Kolumbie a ne Hnutí za svobodnou Kolumbii.)