Proč máme jurisdikci? ... No prostě proto, protože chceme!
Možná si vzpomenete, že jsem nedávno psal o stanovisku generálního advokáta Madura v případu C-273/04 Polsko v. Rada. Případ se týkal žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.
Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: případ byl zajímavý také s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Jak se s tímto problémem vypořádal Soudní dvůr?
Jednoduše. Myslím, že k níže citované pasáži není moc co dodat:
Závěry Soudního dvora
(33) V projednávané věci považuje Soudní dvůr za nutné rozhodnout bez dalšího o základu věci.
Chtěli byste vědět proč? Já také. A spolu se mnou možná i další účastníci řízení. No, tak snad budeme mít štěstí někdy příště...
Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: případ byl zajímavý také s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Jak se s tímto problémem vypořádal Soudní dvůr?
Jednoduše. Myslím, že k níže citované pasáži není moc co dodat:
Závěry Soudního dvora
(33) V projednávané věci považuje Soudní dvůr za nutné rozhodnout bez dalšího o základu věci.
Chtěli byste vědět proč? Já také. A spolu se mnou možná i další účastníci řízení. No, tak snad budeme mít štěstí někdy příště...
7 komentářů:
No, ač se jedná o hodně pochybné "odůvodnění", dvě věci se z toho dovodit dají:
(1) Diskurzivní teorie v právu ... hmmm, další vtip? (Alespoň o ní Honzo nemusíš psát ;-)
(2) Soudní dvůr nepřímo přiznává, že má pravdu Polsko a další členské státy, ale nechce se v tom hrabat: jinými slovy, nařízení v jazycích nových členských států asi k 30. 4. 2007 skutečně publikováno nebylo a žaloba je tudíž přípustná.
No, třeba si na podobný styl argumentace někdo na SD vzpomene, až budou chtít něco rušit SPS pro "nepřezkoumatelnost" či nedostatečné odůvodnění ;-)
Přiznám se, že příspěvek ve mě evokuje "nedostižná" odůvodnění odmítacích usnesení nejmenovaného ústavního soudce ve stylu: "Stěžovatel podal zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a ta byla jako taková odmítnuta."
K Michalu Bobkovi:
asi napisu v nejakem dalsim postu manifest ve stylu, proc verim v diskursivni teorii. Diskursivni teorie neni deskriptivni, ale snazi se o normovani toho, jak ma pravni argumentace probihat. Pokud tomu tak v praxi neni, neni to problem teorie, ale spise vyzva k tomu, abychom se pokouseli ji lepe implementovat do pravniho uvazovani. Ostatne to, ze tady toto rozhodnuti kritizujeme, je dukazem toho, ze v nejake rudimentarni forme se s pravem jako diskursem ztotoznujeme. Ale je to vecny spor mezi autoritativnim a autoritarskym pojetim pravni argumentace. Rozhodnuti nejvyssiho soudu nebo obdobneho soudu nema proste jen rici, co byti ma, aniz to aspon minimalne neoduvodnilo. Pak tady neni zadny argument, ale zbyva jen hola moc. Lepsi proto blby argument nez argument zadny.
Ad Štěpán Šťastník:
K tomu lze ještě doplnit tradiční odůvodnění téhož nejmenovaného ústavního soudu, kdy ústavní stížnosti jsou odmítány buď proto, že stěžovatel již před obecnými soudy tytéž námitky uplatnil anebo že je neuplatnil.
Už jsem to tu jednou uplatnil, ale proč to nezopakovat? Pokud můžu žalobu zamáznout a) na nepřípustnosti a b) na nedůvodnosti, a je-li bod a) podstatně problematičtější, proč to rovnou neuvařit na bodu b)?
Něco jiného by bylo, pokud by ESD Polsku vyhověl a zároveň se nezabýval spornou přípustností žaloby.
Je právnický blud, že při výroku "Jestliže A a B a C pak D" existuje nějaké pevné pořadí zkoumání A, B a C (nejdřív přípustnost, potom důvodnost, potom světločivost).
Naopak, chcete-li výrok "A a B a C" negovat, je nejchytřejší zaměřit se na "nejslabší článek", tj. ten z podvýroku A, B a C, u kterého můžete nejsnadněji odůvodnit, že není naplněn.
S tím nemůžu souhlasit. Co třeba princip self-restraint a s tím související fáze přezkumu? Když ÚS zkoumá ústavní stížnost, tak jeho postup má svou logiku.
A navíc, pokud se před soudem objeví právní problém, který je nutný k vyřešení případu, je povinen ho vyřešit (už kvůli tomu aby např. neprojednával něco, k čemu není příslušný, či kvůli precedenčním působením svých rozhodnutí).
Souhlasím, že to někdy může vyjít nastejno, ale většinou nejde o žádný blud, nýbrž nutný algoritmus postupu.
Váš postup by nutně často vedl k nezákonnosti (soud by projednával věc, když nejsou splněny podmínky řízení). To může mít mnoho negativních důsledků.
Představte si například, že v soud v civilním soudnictví neřeší podmínky řízení, protože mu to přijde složité a řekne si, že to radši zamítne meritorně. To pak ale kvůli své "lenosti" nepřípustně zatěžuje strany sporu, kterým vznikají výdaje.
A to jen namátkou, určitě nejde o jediný negativní vliv.
To je dobrá poznámka. Jistěže mohou být důvody, proč přezkoumávat "A, B, C" v určitém pořadí. Mezi tyto důvody mohou patřit i závažné procesní důsledky. Ale ten důvod nutno nalézt. Pokud zde důvod není, či není-li dostatečně významný, lze zvolit libovolné pořadí.
(Evidentně je to jedno v hmotném právu: Je otázkou efektivity postupu vzhledem k konkrétním okolnostem konkréního případu, zda se např. nejprve zabývat de minimis a potom existencí zakázané dohody, anebo naopak.)
Neznám procesní předpisy ESD, abych věděl, zda obsahují dostatečný důvod pro precizní odlišení přípustnosti od důvodnosti.
I pokud ovšem takový důvod existuje, byl bych pro jeho odstranění, a to vzhledem k tomu, že se na rozhodnutí ESD čeká 2 roky.
ESD musí fungovat efektivně: sice precizně odůvodnit, proč rozhodl, jak rozhodl, ale nic víc.
Chápu rozladění Michala Bobka a Honzy Komárka. Avšak pokud by ESD v uvedeném sporu (zbytečně) řešil otázku publikace v jazycích členských zemí, pak by paní X ze země Y čekala na vyřízení své předběžné otázky ne 24, ale 30 měsíců.
Okomentovat